Život Kazukiho 5. část Poslední večeře

„Co si mám vzít na sebe?!“ Křičel přes celý dům na mě Tsuyo.
„Moc to řešíš, je to jen osoba co mě porodila. Nic víc, nic míč!“ Zavolal jsem nazpět. Když jsem se otočil, stál opřený o rám dveří mého pokoje.
„Proč ji tak strašně nenávidíš?“ Hleděl na mě udiveně.
„Dlouhé story, a udělala spolu s otcem to co jsem, a to o čem jsi se venku zmiňoval, co jsi na mě tak nesnášel,“ řekl jsem ve zkratce a hledal ve skříni, to podělaný černý triko.
„Neříkal, jsi že oblečení neřešíš,“ rychle pochopil, že se o ni bavit nechci a tak změnil téma.
„Pro mě za mě, bych tam šel i v županu, ale asi bych zmrzl,“ zažertoval jsem si a dál hledal svůj plán. Černý tričko, bíločerná košile, a černošedé kalhoty k černým teniskám.
„No já bych věděl, co bys s tou zimou mohl udělat,“ dopověděl a odešel zpátky do pokoje. Chvíli jsem tam stál, jak solný sloup až pak mě trkla jeho slova. „Co tím sakra myslel, s tou zimou?“
„A kdy že tam máme být?“ Ještě zavolal.
„Na sedm, a nevím jak tam půjdeme, protože jsme oba pili, ale u tebe by se to už mohlo vytratit. Já měl víc!“ Domluva, že i sousedi museli poslouchat.
„A kde máš auto,“ znovu se objevil v pokoji a mokrými konečky jeho kratších špinavě blonďatých vlasů. Byl to půl těla svlečený a kolem ramenou a kousek přes hlavu měl přehozený bílý ručník.
„To ses rychle osprchoval,“ koukal jsem na něj jak na marťana.
„Tě to někdy naučím,“ řekl s výsměškem a začal znovu provokovat.
„Ne dík, jednou mi to stačilo,“ řekl jsem suše. „Jinak auto, jsem nechal v centru. Půjdeme dřív a stavíme se pro něj,“ vysvětlil jsem danou situaci a pak začal štěstím poskakovat, že jsem vyhrabal to tričko.
„Né..!!“ Začal jsem kňučet na celý barák.
„Co se stalo,“ zděšeně ke mně přiběhl. Strčil jsem mu tričko ke tváři, aby si lépe mohl prohlédnout, jaké jsem prase, a že to tričko je ušmudlané.
„Mám taky černé tričko, ti ho půjčím jestli chceš,“ nabídl se mi a mile se na mě usmál. Stáli jsme proti sobě a naše pohledy se doslova proplétaly a hypnotizovali. V těch jeho krásných šedomodrých očích, se zaleskli malé jiskřičky a až potom jsem si uvědomil, co dělám. Tváře mi začali hořet, a jako reflex jsem udělal krok zpět.
„Jo jasně, rád si ho půjčím,“ usmál jsem se a rychle odvrátil hlavu zpátky ke skříni.
„Hned ti ho donesu,“ řekl a otočil se a pokud se mi to nezdálo, byl taky červený.
´´To byla má nejdelší minuta v životě, to bylo tak divný. Jen jsme tak mlčky stáli proti sobě, a když je o pár centimetrů vyšší, bylo to, bylo to jako bychom byli za rovno. ´´Pomyslel jsem si a opět jsem celý zrudl, až jsem si musel dát trochu zprava zleva a vyhnat nepřípustné myšlenky. „Sakra,“ zaklel jsem a začal hledat zbytek oblečení, které jsem si naplánoval, že v něm půjdu. A zase župan, zima, zahřání, Tsuyo… Áá…! Celou dobu jsem si opakoval, nemysli na něj, nemysli na to, nemysli na něj atd. tedy doku se s tím tričkem zase neobjevil u mě v pokoji. Jenom mi ho hodil se slovem „na,“ a pak zase zmizel. Jenže i když tam nebyl, tak jak jsem si oblékl to tričko a všude po mém těle se linula jeho vůně.

„Už jdeš,“ volal jsem na něj zpoza schodů.
„Jo, minutku,“ zakřičel na zpět.
´´Nijak mi nevadí, že se zdržuješ, ale to já to pak slíznu u matky.´´ Pomýšlel jsem si pro sebe.
„Už běžím,“ volal se spolu s dusotem schodu jeho hlas. Otočil jsem se od dveří a viděl ho, jak sbíhá schody. Jeho vlasy byli rozcuchané jako vždy, a lesklé než kdykoliv předtím. Oči zářily nadšením, ´´bůh ví, co se mu honí v hlavě´´. Měl do užší džíny do hnědého zabarvení, bílé tričko s nějakým černým tlustým nápisem, na tom hnědo-béžovou košili s krátkým rukávem k tomu měl do šedohnědé barvy tenisky a na krku mi vyseli, falešné psí známky.
„Barbie, už se do toho zrcadla nekoukej a pojď už,“ řekl jsem mu znuděně, i když vypadal opravdu stylově.
„Když už tak Ken, prosím.“ Odpověděl nadřazeně a raději jsem zmlkl, i když se mi hlavou honilo tolik věcí, kterými bych ho pohřbil, ale stejně by z toho vznikla další hádka.
Jen co jsme dorazili do města, už jsem mu podával knížky, že jede on. Hleděl na mě jak na blba. Když jsem mu vysvětlil, že jsem pil víc, a že ho budu navigovat, tak bez připomínek sedl za volant a mohli jsme vyjet.
„Pravá strana, je tam, kde sedím já!“ Zakřičel jsem když odbočil doleva, a auta z vedlejšího pruhy zatroubila. Jen jsem se přikrčil, a rukou se plácl do čela. „To snad není možný,“ zašeptal jsem si a snažil se ať mě s ním nikdo nevidí.
„Promiň, řidičák mi nechtěli dát,“ řekl s vážnou a nervózní tváří,
„Tak to mi neříkej ani z pr**le,“ řekl jsem pěkně vytočený a oči jsem valil dokořán. Teď to byl on, kdo vyprovokoval hádku a ještě se tak blbě usmíval.
„Aha, tak to jsem rád, protože já ti to říkám z auta a to od volantu,“ začal se ještě víc usmívat a když na moment nehleděl na cestu tak ne mě.
„Upřímně řečeno, kdyby si neřídil, tak ti dám takovou ránu, že se nezmůžeš ani na jeden úšklebek,“ probodl jsem ho vražedným pohledem a dál pozoroval jeho úsměv.
„Tak co je tu sakra tak, směšný?!“ Totálně jsem vystartoval, ne že by neměl pěkný úsměv, ten byl božský, jenže kdž to pořád směřovalo na mě, tak to vypadalo skoro, až jako by se mi vysmíval.
Jen tak pro jistotu jsem si protřepal vlasy rukou, jestli tam třeba není výkal nějakého zlatého ptáčka, abych zjistil, čemu se směje. I když by se to dalo chápat, vyloženě ty vlasy vypadali, jako vrabčí hnízdo.
„Ono totiž, ty si tak roztomilí, když si naštvaný,“ vypadlo z něj. Ale když už něco takového řekne, tak by se měl tvářit jinak, ale asi deset sekund, co to řekl, vypadal vyloženě na to, že toho lituje. Já jen tak seděl s pootevřenou pusou a hleděl na něj, jak vlci na měsíc, akorát jsem nevyl. Můj šok z jeho slov neznal meze, a tak jsem zapomněl dýchat. Pak jsem se zakuckal a on na mě hleděl, tak že jeho štěněčí výraz svých slov velmi litoval. Chtěl jsem mu tak moc říct, že nevadí, že má taky roztomilí výraz nebo něco taky v tom smyslu. Jenže byl už moc ublížený, a když jsem ucítil brzdy, tak mi došlo, že teď je na řadě armagedon. Vystoupil rychlostí světla a mí reflexy, byli na tolik zpomalené, že už zvonil na zvonek mého bývalého bydliště a já ještě seděl v autě. Krásný velký dům s cihlovým obložením a s částečným použití dřeva, vše převážně v oranžově-červeno-hnědé tónině otevřela matinka.
„Ahoj, jsem ráda, že jsi zase přišel,“ objevila se má matka ve dveřích a začala ho objímat a pusinkovat na líce. Krev ve mně začala vařit a má lidskost zmizela a Kazuki ´´ICE HEART´´ se znovu objevil. Vyskočil jsem z auta a ledově kolem nich prošel.
„Doufám, že nejsi jak otec,“ řekl jsem matince místo pozdravu a vetřel se dovnitř. A tím ´´nejsi jako otec´´ jsem myslel, aby nezneužila chudáka Tsuya.
„Taky tě ráda vidím,“ pověděla zklamaným tónem a hned se zase obrátila k němu. Ten se usmíval jak na paseky a strašně ho muselo zajímat její story. Ach, ti si tak dobře rozumí, až je mi z toho na zvracení. Vyvalil jsem se na pohovku a ležel tam mlčky. Z kuchyně se dal slyšet jejich smích a nějaké žvásty a částečné pomluvy na můj účet.
„Proč jsem sem vlastně, že jel?“ Ptal jsem se sám sebe, nebo toho lustru nade mnou?
„Možná proto, že máš svoji svobodu,“ objevil se Tsuyo ve dveřích a řekl tak chladně, že jsem si dokázal představit, jak je matce, když k ní tak mile hovořím. ´´Asi jsem opravdu až moc nevděčný.´´ Pomyslel jsem si.
Najednou mi bylo tak úzko a samo. Vše co jsem chtěl, měl být klid, basket a žádné stresy, ale tak? A teď ještě Tsuyo, já…, prostě mě svými slovy zaskočil, tak jak jsem měl na to reagovat.
„Kazuki, budeš tam jen tak ležet, nebo se prosím usadíš?“ Volala na mě máma. A tak jsme se tam pomalu odpadal.
„…, Misaki-san, vy jste tak silná žena.“ Mlel tam něco Tsuyo.
„Jen Misaki,“ ona ho opravdu chce dostat? To si ze mě děláte srandu, zase ten její, něco jako, svůdný pohled a on ji to ještě oplácí. Já jim tu nebudu dělat křoví.
Krev ve mně už přímo vřela a jen, co se podávala na stůl, jsem začal jíst, abych aspoň trochu změnil myšlenky. Aspoň jsem se snažil, ale když matinka se mě začala vyptávat na školu, na tým, svobodu, něco o stesku a samotě, se má snaha změnila v niveč. S úsměvem jsem ji odpovídal, a chvílemi si představil, že když mi nevyjde škola a ani basket, což se NESTANE, tak skončím, jako herec.
Jedeno zaskočení za druhým, co mě dnes ještě nepotká. Ne jen, že jsme se neshodli s Tsuyo, a že je díky mě dotčený, a že matinka po něm snad i vyjíždí, a že otec je taký naše sluníčko, ale teď jsem asi narazil na prvního člověka, co umí prokouknout mé lži!!!
Tsuyo mě pozoroval, tak vražedným pohledem, že mi v tu chvíli spadlo i kus jídla přímo od pusy.
„Ale no tak, jez slušně,“ okřikla mě s láskou matka a já se na ni podíval, jen s nechutí a pak se rychle usmál.
„Omluvte mě nechvíli,“ stoupl jsem si a odešel od stolu. Rychlostí jsem si to namířil do koupelny, kde jsem si opláchnul celou tvář a v žaludku se mi objevili snad kameny. Takový nehorázný pocit bolesti a svíraní, velký pocit vinny a nevědět, co s tím. Chvíli jsem tak seděl na okraji vany, a pozoroval se v zrcadle přede mnou, nebo to spíše byla velká zrcadlová stěna. Vlasy jsem měl naprosto rozcuchané a oči, místo zeleného smaragdu byli, celé červené, jako bych brečel rok v kuse. Začalo se mi ztěžka dýchat a ruce se mi začali třepat, a aniž bych si to uvědomil, UŽ BYLA TMA.

Pomalu jsem začínal otevírat oči a uvědomovat si, že jsem zahalen nějakými drátky. Ten pach, co to je? Dezinfekce? Když jsem ucítil teplo na ruce, bylo mi příjemně, jenže…, jsem netušil, že zdroj tepla je ruka matky.
Otevřel jsem oči a viděl ji. Ten výraz byl zcela ojedinělí. Byla tak utrápená, rudé oči a ještě mokré líce, sklíčená a v zoufalství.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se unaveně, že jsem snad neslyšel ani svůj hlas.
„Kazuki, Kaziku,“ opakovala dokola, místo odpovědi. Její výraz se ale změnil ke štěstí. V tom vběhl do? A zase se mi udělalo mdlo.
„To si vypiješ, jak jsi mohla dopustit, aby snědl jídlo, na které má prudkou alergii!“ Křičel otec po pokoji, s defakto holými zdi, takže i ozvěna byla silná.
„Jak jsem měla vědět, že je na to alergický, nikdy to nejedl, takže jsem nemohla za to.“ Vyjela po něm o něco slabším hlasem a pak se zase otočila ke mně se slzami v očích. „Já to nevěděla,“ zašeptala a všechny jejich pohyby byli pro mě naraz zpomalené. Otec ještě něco štěkal, jen matka a znovu jen ona, bez zájmu, že bych to já ležel na posteli v nemocnici. Srazu se objevil za máminými zády Tsuyo a chytl ji za ramena.
„Přinesu ti kávu,“ řekl tišeji a odešel. Co to mělo sakra znamenat. Ale když odešel si konečně otec uvědomil, že tu jsem a hned si ke mně přisedl a začal mě operovávat. Jestli mi má něco donést, nepotřebuji něco, nemám žízeň a hlad. Matka jen přemýšlivě hleděla, jako by litovala sama sebe.
„Chci spánek a ticho,“ řekl jsem slabě otci. Na nějaké okřikování po nich, aby se ztišili nemám čas ani náladu. Když přikývl, vzal matku za ruku a odešel s ní z místnosti. Ležel jsem tam z cela sám v tichosti. Ještě jsem nahlédl z okna a uvědomil si, že jsem snad v nejvyšším patře nemocni, protože výhled byl unikátní. Všude tmavé modrá až černá. Blikání světel od žluté po červené a nějaké osvětlení v zelené a modré. Toto není naše město. Zamyslel jsem se a zase usnul.

Nevím kolik bylo, když jsem se prvně probudil, ale teď už bylo ráno. Přišla sestra a jemně mě vzbudila, aby mi zkusila dát prášky, bude to lepší, když budu reagovat sám, než na nějaké pitomé kapačce. Poslušně jsem se spolkl a zapil. Nuda byla neúprosná, tak jsem jen tak ležel, spal, nebo beze smyslu přemýšlel.
Kolem poledne přišel doktor a oznámil mi, že se mu stav už stabilizoval, a měl jsme štěstí, že mě našli rychle a mohli mě přepravit do nemocnice ve vedlejším městě, kde jsou víc spolehlivější. Nejvíc mě ale zaujala věta, ´´zítra ráno vás můžeme propustit´´.
Akorát odešel otec přišel do pokoje Tsuyo.
„Tak co je ti líp,“ zeptal se mě, a nevypadalo to, že by si dělal nějaké starosti.
„Jo zítra mě pustí,“ řekl jsem šťastněji a zase si vzpomněl na větu: „Jsi roztomilí…“ Zabolelo mě na hrudi a chtěl, aby řekl něco milého, jenže byl skoro, jako já, když nejsem ničím zaujatý = ´´KUS LEDU´´.
„Dobře,“ jenom tak krátká odpověď.
„Kde je taťka a mamka?“ Zeptal jsem se a rozhlížel po místnosti.
„V práci, chtěli tu být, ale řekl jsem jim, že tě navštívím, ať si nedělají starosti,“ odpověděl opět v klidu.
„Děkuji,“ chvíli jsem váhal, ale to bylo jediné slovo, které se teď hodilo.
„Co se vlastně stalo? A jak jsme tu dlouho?“ Zeptal jsem se a díky spánku, jsem ztratil pojem o čase.
„No, včera, jak jsi se probudil, jsi byl ve spánku celý den, takže počínaje s dnem, co jsi zkolaboval je toto třetí den.“ Vysvětli, takže pondělí, aspoň počítat ještě umím.
„Blbá písemka z fyziky,“ zašeptal jsem si a poprvé o těch jeho slov, jsem viděl zase náznak jeho úsměvu na můj účet. Naraz, mi bylo lépe.
„A co se teda stalo, moc si toho nepamatuji?“ znovu jsem se zopakoval.
„Měl jsi těžkou alergickou reakci na to francouzské jídlo, co se podávalo u tvé mamky, a když jsem tě šel hledat, našel jsem tě ležet v koupelně a nedýchal jsi, …“ řekl takovým zvláštním tónem, jako by vzpomínal a ještě přitom zrudl. „A?“ Dožadoval jsem. „Tak jsem tě rozdýchal a už volal tvou mamku, a ta volala záchranku. Potom byl informovaný tvůj otec a jestli si něco pamatuješ ze včerejška, tak to pak pokračovalo, a byli i vyvedeni z nemocnice.“ Dopověděl a mě vrtala v hlavě jenom slova ´´jsem tě rozdýchal´´ a první co mě napadlo, bylo dýchání z úst do úst. Pak jsem taky zrudl a zmohl se na to mu znovu opět poděkovat. Potom se ve dveřích objevil Ryuu a spol.
„Čau marode,“ zvolal zvesela, a tak jsem se už nemohl Tsuya dál vyptávat na podrobnosti.
„Máš co jsi chtěl, a doufám, že si tu poležíš aspoň budu mít doma klid,“ řekl jedovatě a odešel. Slova mě ranila u srdce, že tak náhlá změna povahy. Co to má být?
„Ahoj, co tu děláte?“ Ignoroval jsem Tsuya, nebo aspoň jen teď před kámošema a věnoval jim zcela svou pozornost, ale jenom fyzickou, myšlenkami jsem byl pořád u něj.
„Co tu chtěl a co tím myslel?“ Zeptal se Takeru.
„Jsem vám to neřekl, bydlíme spolu kvůli rodičům, že se znají….“ Odpověděl jsem s falešným náznakem, jak moc mě to štve. Jen jsem to dořekl, propukl smích a začali mě litovat a já se začal smát s nimi.
„Nechtěl bych,“ smál se i Ryuu a kdyby mě Tsuyo opravdu štval, tak bych mu i něco řekl, ale jelikož jsem to jen fingoval, neměl jsem nervy mu říct něco, že mě to taky štve nebo tak nějak. Ještě jsme tam tak kecali a třeba probírali Ryuu a jeho kocovinka, Akira a jeho milí a především, že začíná nová basketbalová sezóna. A hlavní hvězdy týmu já a Tsuyoshi.