Život Kazukiho 7. část Západ slunce a ona

Když jsem se vrátil, doma bylo ticho. Lehce se dalo usoudit, že se ještě nevrátil a to byla už tma. Dal jsem si trochu rýže a šel si sednout k televizi. Dojedenou misku jsem položil na stoleček a natáhl se na pohovce. V televizi nebyl zrovna žádný dobrý film, tak jsem tam něco náhodně pustil a bylo mi to celkem jedno, protože jsem stejně usnul.

„Hej, neměl bys tu spát,“ řekl mi sladce nějaký hlas. Můj polospánek nebyl schopen poznat, kdo to je, tak jsem se ani neobtěžoval otevřít oči, protože snad jediný kdo by to mohl být, by byl Tsuyo. Jenže pokud by to byl, tak ho nechápu ještě víc. Sice řekl, že až se vrátí, že mi to dokáže, ale hned poté byl zase jak vzteklý pes.
„Ty se pořád zlobíš?“ medově znovu promluvil, a už mi bylo jasné, že je to on. Sedl si na okraj pohovky k mým nohám a zhluboka si povzdechl, když jsem zareagoval jenom tak, že jsem se k němu otočil zády.
„Žil jsem jenom pro dvě věci. První je basketbal, chci si dokázat, že na to mám a mít jednou možnost hrát s hráči NBA, …“ zamyslel se a znovu se nadechl, „… a ta druhá, to je tanec, do kterého jsem byl ze začátku nucen mamkou, protože dělala balet. A já jako kluk, jsem se rozhodl, pro více pouliční tanec. Neměl jsem to rád, ale potom co zemřela, se to stalo mou druhou vášní, - už kvůli ní,“ jeho hlas už nebyl tak medový, než když se mě snažil vzbudit, byl chraplavý a hodně nejistý. Jestli mám možnost ho poznat jenom tak, že budu dělat, že jsem pořad mrzutý a on začne osobě víc mluvit, tak tuto cenu hodlám zaplatit. Sobecky, čistě a jasně chci ho poznat, jak nejvíc budu moct, ale také proto, abych ho mohl pochopit a vyvarovat se rozhovorům, které by ho mohly zasáhnout. „Víš, jenže podobně jako u tebe, se u mě otevřela třetí věc, pro kterou žiji. A proto není férové, abych si na ní vybíjel zlost, zvlášť protože je to člověk, na kterém mi záleží,“ jeho tón se proměnil v radostnější. Jakmile jsem uslyšel tato slova vmžiku vteřiny jsem se odrazil a objal ho kolem ramenou. Po nějaké chvíli mi to přišlo zvláštní a trochu i divné, ale to mě jenom donutilo objetí připevnit.
„Proč se dá v tobě tak těžce číst, a proč jsme oba tak strašně náladový a paličatí?“ zašeptal jsem mu do vlasů.
„Dokud nás to bude nadále spojovat, tak mi to nevadí,“ odpověděl mi, jako by mi četl myšlenky. Potom se vysmykl a ruky si složil na mých zádech. Ve vteřině, v jaké jsem ho já předtím objal, mi on teď dal sladký polibek na rty.
„Dlužím ti velkou omluvu,“ řekl jsem smutným hlasem přes jeho polibky. Vím, že jsem s tím neměl začínat, ale svědomí mě užíralo.
„Ne, dlužíš mi dalších tucet polibků,“ odpověděl svůdně a bral si, o co si řekl. Po celém těle mě začal osahávat a tam, kde jsem cítil jeho konečky prstů, v těch místech se objevila husí kůže.

Tu noc to dál nezašlo, oba jsme byli příliš unavení a tak jsme se probudili v objetí toho druhého celí zlámaní na gauči.

Další dny byli velmi krušné, těžká příprava na sezónu a nehodlal jsem zameškávat čas s Ryuu, Akirou, Takeru a Soutou. K tomu všemu ještě Nanako a doučování, kde jsem si zlepšil známku o jeden stupeň. Když to převedu tak z 5 na 4. Tsuyo mi na to jenom řekl, když se budu lepšit dál, tak se mám na co těšit. A hned po tom mi věnoval lehké políbení, k lalůčku ucha. Každou noc, jsme se jen mazlili, objímali a někdy se i vzájemně udělali, ale dál to nezašlo. Trochu mě to někdy i zklamalo.

Další večeře u matinky byla klidnější a nikdo neskončil v nemocnici. Dokud opět neházela svůdné pohledy po mém partnerovi, který nedával nijak najevo, že má vztah. Tedy dokud jsem po něm nehodil několik vražedných pohledů, nešvihl ubrouskem do stolu, nezavrzal se židličkou a prudce jsem se neodsunul od stolu. Odkráčel jsem si to do svého bývalého pokoje a lehl na postel, kterou tam matka nechala, když doufala, že se k ní znovu vrátím.
Uslyšel jsem klidné zaťukání na dveře a automaticky jsem hned řekl: „Dále!“ Ale očekával jsem, že to bude Tsuyouhi a ne ´´ONA´´.
„Zlato co se stalo?“ zeptal se kupodivu starostlivě.
„Děláš, jako kdybys nevěděla,“ odpověděl jsem ji ostře a bolestí u srdce, ne že bych si myslel, že by si Tsuyo s ní něco začal, ale když to řeknu dost nechutně, má matinka je kost.
„Tak mi to pověz?“ dožadovala se mých slov.
„Bóže…, už je to otravné. Je jedno kolik to má roků, jedno jakého původu, pokud to je ve tvé blízkosti a je to chlap, vždy budeš dělat oči!!“ rozkřikl jsem do místnosti.
„Ach, zlato promiň, já nevěděla,“ vůbec, ale vůbec se nedělala blbou, to je sarkasmus.
„Jasně, jenže tak je to pokaždé. A vždy ti nějaký nádoby ťutínek skočí do léčky,“ místo krve mi v těle kolovala zlost.
„Teď mi křivdíš,“ řekla smutně, div ji slzy nevyhrkly do očí.
„Fakt, za tento rok jsi měla tolik s prominutím d***lů, teda bez prominutí, že nemám ani tolik prstů. Tím pádem víc jak dvacet. Až budeš umírat na HIV, dej vědět jo?“ bezmyšlenkovitě jsem střílel jednu větu za druhou a v hlavě se mi promítali obličeji mích skoro předchozích tatínků a jejich nechutných panských tang.
„To si o mě vážně myslíš?“ slzy už se dali vidět, jako třpytící se kapičky rosy po ránu.
„A co jiného si mám myslet,“ řekl jsem už ne tak napjatě, ale byla slyšet už i má bolest a to jak se cítím.
„Já se zlepším, slibuji…“ její slova jsem pochytil, až když jsem ucítil, jak mě svírala kolem krku. Mé srdce se na minutku otevřelo a též jsem ji objal.

Když jsme sešli dolů, Tsuyoshi nikde nebyl. Zkusil jsem mu volat na mobil, ale po pár tónech mi to típl. „Sakra doufám, že to neslyšel,“ řekl jsem si pro sebe.
„Ty mami, já už půjdu,“ oznámil jsem jí.
„A kde je Tsuyoshi?“ zeptala se.
„Psal mi, že se po něm shání skupina,“ zalhal jsem.
„Dobře, tak příští týden,“ já jsem jí jenom přikývl a naše poslední konverzace za dnešní den byla, jako by se předtím nic nestalo.
Před domem jsem si vzal auto a pomalu odjel s tím, že jsem se všude rozhlížel, kde by mohl být. Narazil jsem na něj u autobusové zastávky a přistavil tam.
„Proč jsi se tak vypařil?“ zeptal jsem se nechápavě a doufal, že nic neslyšel.
„Ťunťa se nechtěl vtírat a rozptylovat,“ řekl ledově.
„Tak jsem to nemyslel,“ zvolal jsem sytějším hlasem, ale ne moc, protože kolem byli rodinné domy.
„Pro tebe asi ty dny spolu moc neznamenali, že mi nevěříš, ale pro mě jo,“ pověděl sklesle a akorát začalo pršet.
„Prosím tě, pojď do auta, o všem si promluvíme,“ nestihl jsem popřít to, co řekl, protože za mnou začal troubit autobus.
„Blokuješ cestu,“ obešel auto a nastoupil do busu. Po několika znovu troubení a několik zařvání řidiče, jsem neochotně nastartoval a odjel.
„U semaforu jsem zahlédl auto, jedné holky, co mě málem nedávno srazila. Velikou rychlostí projela na čtyři červené a za ní se linul jenom troubení okolních aut. Bleskovitě jsem se rozjel za ní. Po delší cestě zastavila na místním kopci. Vystoupila a opřela se o auto a pohled namířila na mě. Zastavil jsem u ní a vylezl z auta.
„Jak dlouho mě budeš sledovat?“ řekla naštvaně a její blond kudrnaté vlasy dělili okouzlující závoj s dešťovými kapky a zářícího zapadajícího slunce.
„Promiň, jen mě zajímalo proč tak riskuješ život?“ nedbale jsem se zeptal.
„Co je ti po tom Kazuki…,“ řekla ještě víc naštvaně a zahleděla se do dálky ke slunci.
„Ty mě znáš?“ zeptal jsem se udiveně.
„Zná tě každý a za celé ty roky si mně nepamatuješ a to chodíme od nižší střední do stejné školy,“ slova řekla uraženě a pokut to byla pravda, tak se ji ani nedivím.
„Ty jsi Misaki, že?“ nebyl jsem si stoprocentně jistý, popravdě po chvíli přemýšlení jsem to typnul.
„Správně,“ řekla a podívala se znovu na mě. Její oči byli čokoládově zabarvené s několika odlesky. Podobně dnes měla mamka, ale proč by zrovna ona měla teď slzy na krajíčku?
„Stalo se ti něco?“ vyptával jsem se dál.
„Proč se po tolika letech o mě zajímáš?“ vyhýbala se odpovědi.
„Protože jsem si nikdy nevšiml, že o to stojíš,“ až teď mi došlo, jak divně to znělo a stačil mi pohled na její nadzvednuté obočí. „Teda, že jsi zaujala. Nevím proč až teď, ale zajímá mě to, tak jsem to myslel,“ zrudl jsem, a zadrmolaně jsem se snažil opravit předešlou větu.
„Ty jsi Takashima Kazuki. Tví rodiče jsou rozvedení a tvůj otec hrál basket tak, až ho nenávidí, a proto teď ani nechce, abys to hrál ty. Tvá matka na oplátku bere náplasti na rány z jiných mužů a ty u toho trpíš. Teď žiješ odděleně a jako plnoletý s údajným Tsuyoshim, který nese stejné přímení jako ty a spojili vás vaše rodiny. A zdá se mi, že jste si poněkud blízcí,“ spustila a já jen nechápavě hleděl.
„Jak, víš?“ otázal jsem se s pootevřenou pusou. Toto neví ani Ryuu.
„Stejně je to už jedno. – Několikrát jsem tě už oslovila, ale ty jsi kolem mě prošel, jako bych neexistovala. Byl jsi má jediná láska, ale byla jsem tak ignorovaná, že mě to bolelo, tak moc, že jsem chtěla znát příčinz. Jo, možná jsem ujetá, ale byla jsem už jen zvědavá. Na začátku střední jsem tě pořád pozorovala a byla si jistá, že si mě nevšimneš, jako nikdy předtím. Netrvalo to dlouho, jen co jsme se dozvěděla to o tvé rodinně. Přestala jsem a začal jsi mi být lhostejný, nic k tobě už necítím, jen aby bylo jasno,“ spustila a vážně jí vypadalo, jako by jí to bylo jedno a k tomu jako by i litovala, že se o mně zajímala. Přičemž se zároveň snad ani nestyděla. Stalkerka.
„A teď, to o plnoletosti a Tsuyoshim?“ nadzvedl jsem obočí.
„Když jsme tě málem srazila, párkrát jsem se na tebe ještě podívala. A změnil ses, jen mě zajímal důvod, to je vše. A teď, když dovolíš…nech mou duši očistit deštěm,“ jakmile dořekla, poslední slova nechápal jsem, co se to stalo. Když přišla zmínku na Tsuyoshiho, tak mě zamrazilo, někam odjela a já nevím kam. Už se stmívalo a já se nemohl rozhodnout. Něco se ve mně zlomilo. Holku, které jsem zřejmě dost ublížil, a dost o mně ví, aby mě shodila před celou školou a udělala ze mě totální chudinku a nebo Tsuyoshi.

„Promiň mi to, nevím kolik jsi toho slyšel, ale jen díky tobě jsem nakonec byl schopný objat matku a říct ji, co cítím. Zase jsem sobec. Doufám, že jak přijedu, najdu tě,“ napsal jsem Tsuyosimu SMS v autě. Natáhl se do přihrádky ke dveřím spolujezdce, kde měl byt červený deštník. Pak jsem vystoupil a šel k Misaky. Opřel se taktéž, jako ona, o kapotu jejího auta a rozevřený deštník ji dal nad hlavu.
„Prosím, nic neříkej. Pořád jsme v šoku a poslední dobou se fakt měním. Vím, že jsi říkala něco o dešti a čištění duše, ale pro teď nech mě udělat aspoň toto málo,“ jakmile jsem dořekl, nestalo se vůbec nic. „Ber to jako omluvu, která za nic nestojí,“ ještě jsem podotknul a bylo ticho. Spolu jsme sledovali už jen záře po zapadnutém slunci a nad námi černé mračna.
Nakonec jsme se mlčky bez jakéhokoliv slova rozešli a odjeli každý svou cestou.