Život Kazukiho 6. část Plačící nebe

V noci jsem se několikrát probudil s myšlenkou na Tsuya. Byl jsem celý propocený a ztěžka se mi dýchalo, pot na tváři po chvíli zchladl a mě začala být pořádná zima. Zazvonil jsem na sestru, která automaticky hned přišla. Změřila mi teplotu, ale ta byla v normě. I tak mi donesla ještě jednu deku. Potom jsem si znovu zdříml.

Ráno mě vzbudil nějaký šramot z pokoje.
„Co to je za hluk?“ Zeptal jsem se otráveně, když jsem si protíral oči.
„Zdar chlapáku, balím ti nějaké věci, vracíš se domů.“ Oznámil mi otcův hlas.
„Cože!!“ Zakřičel jsem přes celý pokoj.
„Jak cože, nebudu trpět kdy tě zase málem přizabije a stejně se nepostaráš sám o sebe,“ ten jeden tvrdohlavý mezek.
„Nikam nejdu, jsem samostatný člověk a sám nejsem,“ protestoval jsem zase s pomyšlením na Tsuya.
[i]„Budeš, Tsuyoshi se chce vrátit,“ řekl náhle se zklamáním, ale to já byl víc. Zabolelo mě na hrudi a v očích mi div nevyhrkly slzy.
„I kdyby, tak to neznamená, že se nastěhuji k tobě! Nikdy. A teď odejdi a nech mě ještě spát.“ Křičel jsem po něm tak bezcitným tónem a vražedným výrazem, že neměl na vybranou.
„Jak chceš, ale chlapečku, toto ještě neskončilo,“ pověděl se svou náladičkou a jen co zavřel dveře s odporem, schoval jsem se pod peřinou. Kéž bych se tak mohl schovat před realitou.
„Proč odcházíš? Proč?“ Šeptal jsem do polštáře se slzami v očích a nechtěl jsem, aby to tak skončilo.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul a jen co jsem se znovu probudil, tak jsem na sebe hodil nějaké oblečení a zavolal na sestru, s kterou spolu s doktorem jsme vyplnili nějaké papíry o tom, že má léčba byla ukončena.
Když jsem si sbalil poslední věci, co mi přinesli, spěchal jsem, jak nejvíc jsem mohl domů. Akorát jsem vzal tašku do ruky, objevila se ve dveřích Nanako.
„A já si říkala proč ses neukázal,“ stála tam a jen tak hleděla.
„Jo, promiň. Ozval bych se ti, kdybych mohl,“ řekl jsem pochmurně, a jediné na co jsem mohl myslet, nebyl nikdo jiný než stále ´´ON´´.
„To je v pohodě, jestli máš chvilku, tak bych se s tebou domluvila na nějaké další hodině, když tě dnes očividně propouští,“ její úsměv byl tak sladký, že se mu nedalo odolat. Usmál jsem se o něco málo, ale času jsem neměl nazbyt.
„Dobře probereme to cestou?“ Šli jsme nemocniční chodbou a přitom probírali dny, kdy mám čas. Namítnul jsem zítřejším poledne na doučování, že pak nemůžu kvůli basketu.
„Tak dobře,“ potvrdila můj návrh a byli jsme v celku dohodnuti.

„A jak jsi vlastně přijela,“ nechápal jsem, proč cestovala do vedlejšího města a musel jsem se zeptat.
„Babička tu leží v nemocni, tak jsem ji šla navštívit a pak jsem si vzpomněla, že někdo ze školy říkal, že jsi tady taky, tak jsem se na tebe zeptala a chtěla jsem na tebe kouknout,“ vysvětlovala a přitom se mile smála a pozorovala, každý můj pohyb.
„A čím jsi přijela?“ Vyptával jsem se, protože jsem ráno našel u postele vzkaz, že mám u nemocnice auto, abych se měl jak dostat domů.
„Autobusem,“ odpověděla bleskovitě.
„Nechceš se svést se mnou?“ Zeptal jsem se, což bych za normálních podmínek snad nikdy neudělal. Jsem s ní jen kvůli doučování, toď vše.
„Aspoň ušetřím peníze.“ Odpověděla se zamyšleností, a jakmile jsme dorazili k autu tak si sedla na místo spolujezdce.
Cesta trvala ani ne dvacet minut, zvlášť se způsobem mé jízdy. Navigovala mě, kam mám odbočit, protože jsem ji chtěl zavést až domů. Zastavil jsem ji u většího rodinného domku v bílém zabarvení, verandou ohraničenou bílím plotem a krásným zelenkavým trávníkem.
„Tak děkuji,“ řekla mi s úsměvem a vystoupila.
„Nemáš za co. Tak tedy zítra na doučování?“ Ještě jsem si ověřil naši předchozí domluvu.
„Dobře,“ zavolala a šla po chodníku směrem k domu. Nastartoval jsem a odjel, jenže když jsem se podíval do zpětného zrcátka, jako by se vracela. ´´Asi něco zapomněla´´, pomyslel jsem si, a neřešil to.

Když jsem dojel domů, zaparkoval jsem a přímo vběhl do domu, kde mi hlavní dveře trochu zatarasili… kufry?
„Přeci je to pravda,“ zašeptal jsem do místnosti, která zase voněla jeho kuchyní. O tom vím, že mě aspoň nepřiotráví.
„Tsuyoshi!?“ Tázavě jsem zavolal, až jsem snad ani nedoufal.
„Už si zpátky, vítej ve svém domově,“ řekl upřímně a bez jakéhokoliv jiného náznaku zájmu.
„Jak to myslíš?“ Zeptal jsem se a zatlačoval slzy v očích.
„Už ze začátku to byl špatný nápad, a já tu nemůžu zůstat,“ spustil beze smyslu.
„Nechápu to, proč špatný nápad. Uznávám, že ten začátek byl hodně bouřliví, ale přece jsme to potom spravili, ne?“ Slzy už opravdu byli na krajíčku, a já nevěděl, co už mám říct.
„Nic nevydrží navždy, něco skončí dřív a něco později a něco nemělo ani začít," jako by řekl opravdu od srdce, a to, aniž by se na mě podíval.
Šel přímo proti mně, a kousek ode mě odbočil ke zdi, aby mě nesrazil. Díval jsem se do země a rukou jsem vrazil do zdi, že akorát krkem vrazil do mé paže. Tím jsem ho zastavil.
„Nevím, jestli je to pravý důvod, proč jsi, ne-že by naštvaný, ale spíše dotčený, ale i tak to risknu, -“ Slzy už jsem neudržel a jak jsem se stále díval směrem na dřevěnou podlahu a sledoval, jak padaly mé slzy, jako déšť. Vlasy mě šimrali do očí, a ještě jsem chvíli přemýšlel, které slova mám použít a v jakém pořadí.“Nech to plavat,“ řekl smutně a rukou mi chytl předloktí, aby ji mohl stáhnout a projít. „Nenechám!“ Zakřičel jsem přes celou místnost, a podíval jsem mu přímo do očí, takovou rychlostí, že slzy z mé tváře odletěli do prostoru. Jeho tvář naznačoval velké známky šoku a bolesti. Zastavil se a byl ochoten mě vyslechnout.
„Nevím, jak to říct, aby to nevypadalo divně, ale to bude i tak. Rodina pro mě nic není, protože mi přinesla jenom bolest a zklamaní. Jenže když jsi ses objevil ty, jako by se ve mne probudilo… Nevím, spíš probudila chuť znovu žít. Jeden důvod je ze sobeckosti a to, že nechci o tu chuť znovu přít a ten další, …“ Znovu jsem se odmlčel. „Jak jsi mi pak ještě řekl, že jsem roztomilý, když jsem naštvaný. Nebylo to, jak to vypadalo …,“ jakmile jsem začal toto téma, chtěl ho okamžitě ukončit a otočil se ode mě. Ale než stihl udělat další krok, spustil jsem: „Neřekl jsem nic, protože se mi srdce rozbušilo na plné obrátky a nebyl jsem schopen cokoliv říct. Byl jsem tak šťastný, že jsem i zapomněl dýchat, proto jsem se zakuckal, což ti mohlo připadat, že se ti spíš vysmívám,“ tak upřímně a přesvědčivě jsem ještě s nikým nemluvil. A doufal jsem, že to pozná.
Stále jsem se mu upřeně díval do očí a jen co jsem domluvil, jsem začal dýchat zhluboka, protože přes to hovoření mi došel dech. Tep jsem musel mít tak vysoký, že by překonal i Mt. Everest, díky strachu na jeho reakci. Jeho tvář se poněkud zmírnila a začala se i usmívat, ale potom se změnila v lítostný.
„Promiň,“ zašeptal.
„Proč se omlouváš?“ Udiveně jsem na něj hleděl.
„Že jsem byl tokový blb a choval jsem se tak nepřístupně a odtažitě. Místo toho, abychom si promluvili, jsem se chtěl odstěhovat,“ odpověděl a rukou jsi kryl tvář s tím, že se dal místy vidět střídavý úsměv.
„CHTĚL? Takže, už se nechceš stěhovat?“ Nechápal jsem přesný význam jeho slov.
„Nikdy jsem ani nechtěl, a ještě se ti musím omluvit, že jsem v nemocnici byl tak hnusný. Ono totiž, jsem tak nějak usoudil, že bylo pro tebe lepší, kdyby tví přátelé nevěděli, že se spolu bavíme,“ opět zalitoval.
„A já blbec si myslel, že se mnou už prostě nechceš být,“ zašpital jsem a zahleděl jsem se mu hluboko do očí.
„S tebou nebýt, je jako nežít,“ usmál se sladce a já mu úsměv oplatil. Chvíli jsme se upřeně pozorovali, dokud se ke mně nepřiblížil o něco blíž, div se naše nosy nedotýkali. Tentokrát jsem neuhnul zpět, ale naopak.

Jeho rty byli tak sladké. A to, jak si s nimi pohrával, bylo vášní okouzlené. Jednou přímo ožužlával můj spodní ret a potom horní. Přesto, že jsme stáli pořád v chodbě u hlavních dveří, nám to nevadilo. Přitisknul mě ke zdi a rukou si mi ještě hrál ve vlasech. Když si je zrovna neomotával na prst, tak jezdil po celé jejich délce konečky prstu.
Ze začátku mi to připadalo divné, že jsem nevěděl, co dělat, ale přesto jsem poslouchal hlas srdce, které bilo jen pro něj. Ruku jsem měl na jeho hrudi, tak jsem mohl cítit tlukot jeho srdce. Naše dechy byli zrychlené a horké. O tom jsem se přesvědčil, když mi začal žužlat i ucho a vdechovat do něj horký dech. Byla místa, kdy jsem si musel povzdychnout, že se mi málem i kolena podlomila. Byl jsem velmi odtažitý a nechával všechno na něm, jenže proč bych měl, nejsem malá holka. Naše pozice se obrátila a já, zas jako tenkrát ve sprše, jsem zaujal, pozici alfa. Přitiskl jsem ho ke zdi s ďábelským úsměvem na rtech a on ne mě jen s potěšeným údivem hleděl a čekal, co udělám. Ďáblovi rty jsem nalepil na něj a svým jazykem pootevřel jeho ústa a začal si s ním pohrávat. Chvílemi jsem ho úplně škádlil a dával najevo, že jestli něco chce, musí si to vzít. Ten pocit byl slastný, chtěl jsem, aby tahle chvíle neskončila. Několik polibků jsem mu potom věnoval na šíji a chtěl si vzít celé jeho tělo.

„Chci tě,“ zašeptal mi do uší. Tyto slova jsem nečekal, nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být s klukem, ale když už, tak jedině s Tsuyoshim.
„Já tebe víc,“ zaprovokoval jsem do další války.
„Tak to dokaž,“ usmál se podobným ďábelským úsměvem, jakému velím já.
„Chceš to, máš to mít.“ Špitl jsem. Rukama jsem zajel ke krku a od ramenou dolu jsem shodil jeho košili na zem a potom jsem rukama zajel pod jeho tričko, které zaujalo místo vedle košile. Usmál se a já začal jazykem sjíždět po celé jeho hrudi. Nejvíc jsem si, ale hrál v oblasti prsních svalů, a že je má. Když jsem si hrál s jeho bradavkami, cítil jsem, jak se celý chvěje, že se málem svalil na zem. Jeho vzdechy byli svůdné a celého mě vábili, uchlácholil jsem ho dalšími polibky a hrátky s jazykem.
„Dobře věřím ti,“ zakňučel přes vzdechy a umlčujícími polibky.
„To jsem chtěl slyšet,“ usmál jsem se vítězně a upřeně pozoroval jeho oči. Když se v tom začal smát.
„Nejsi jediný. Kdo tu umí lhát. Přes to vše tě chci víc, ale dokazovat ti to nebudu… nebo aspoň ne teď, protože mám trénink a ty musíš ještě odpočívat,“ řekl mi výsměšně, a než se sklonil pro tričko a košili mi dal něžný polibek a nechal mě tam jen tak stát.
„Si děláš srandu ne?“ Řekl jsem mírně naštvaný, ale ta naštvanost se stupňovala.
„Byl jsi teď v nemocnici, nemůžeš hned jen tak jít a běhat, nebo dovádět“ řekl s vážnou tváří, jako by tu on byl šéf. A pak si ještě drze oblízl rty.
„No a co, budu běhat, kdy se mi zachce a dovádět taky…,“ protestoval jsem. Byl otočený směrem, že půjde do schodů, ale potom se otočil zpátky ke mně a chvíli mě sledoval. Nakonec se vrátil zpátky ke mně a zašeptal mi do ucha:
„A jak se vrátím celý zpocený a unavený, tak budu přes to vše mít dost sil, abych ti dokázal, že tě chci víc.“ S tou větou jsem celý ztuhl a roztřásl jsem se.
„Fajn,“ řekl jsem odhodlaný, že je mi jedno, co se bude dít. Ale nebylo, k tomu mě opět prokoukl. Podíval se na mě podezíravě a nadzvedl obočí, pak se prachobyčejně otočil a odešel. Kývl jsem pro sebe rameny a šel si odnést věci do pokoje. ´´Tak to bylo zajímavé ukončení,´´ pomyslel jsem si.

„Máš tu ještě kufry!“ zakřičel jsem na něj, když jsem o ně zakopl, div jsem si nerozbil tlamičku.
„Však nemají nožičky, aby někam utekly!“ Zakřičel nazpět už ze svého pokoje a bylo ticho.
„Ještě sluhu ti budu dělat, ne?“ Řekl jsem si pro sebe a vzal kufry, abych se o ně příště opravdu nezabil. Vtrhl jsem do jeho pokoje bez jakékoliv známky ohlášení. Jen co jsem otevřel dveře, byla puštěná hudba, co jsem už slyšel a kroky, co předváděl, jsem viděl taky.
„To si děláš srandu?“ Vyhrkl jsem na něj, když jsem ho viděl tančit.
„Tě neučili klepat?“ Optal se naštvaně.
„Ani ne? – To jsi byl ty, na té slavnosti, tak skupina, co tam tančila?“ Koukal jsem celý vyjevený. Já ale věděl, že jsem to už viděl.
„Nechválím se tím, tam to byla katastrofa,“ řekl ponuře a znovu pustil hudbu, kterou při mém příchodu zastavil.
„Ty jo, vždyť to bylo skvělé i Ryuu na to hleděl,“ pokračoval jsem dál.
„hm…,“ zabručel bez zájmu. „Jak hm…, já bych to třeba nedokázal, a ještě s tou holkou, to bylo skvělé,“ aniž bych si uvědomoval, že ho tento rozhovor dohání k šílenství, jsem pokračoval. „Sice ten konec byl trochu obyčejnější, ale i tak,…“ – přerušil mě:
„Nemluv o tom ano! Jako by nestačilo, že mě ten den každý ze skupiny zjebal, že jsem s Miu neudělal zvedačku, a teď ještě ty. Jsem rád, že jsi mi ten den aspoň na tom hřišti pak zpravil náladu. Ale nemluv o tom vystoupení.“ Vystartoval po mne, že se mu i ohryzek na krku skákal.
„Co tě sakra zase, žere. Před chvíli jsi byl milý sladký a kdo si a teď, já tě fakt nechápu! Jsi horší jak já a to je už co říct! Jsi náladový arogantní blb!“ Zařval jsem na něj ne ze zloby, ale více z bolesti. Jakmile jsem domluvil, otočil jsem se a mrknutím oka jsem třísknul dveřmi. V cuku letu jsem byl ve svém pokoji převlečený do sportovních kraťasů a delšího trička, podpaží míč a s klíčky od domu jsem vybíhal ven. „Nechápu ho, jak muže být tak náladoví a zrovna dnes, když jsme si to konečně mezi sebou ujasnili. – NECHÁPU HO, NEVYZNÁM SE V NĚM,“ skuhral jsem si za běhu s driblováním.

Jakmile jsem dorazil na prázdné hřiště, začal jsem celý rozrušený házet jeden míč za druhým na koš. Ne každý měl, ale přesnou trefu. „Jak mě může takový idiot, rozhodit,“ bručel jsem dál, aniž bych vychladl. Po celém těle jsem měl horkost z potu a byl jsem celý zadýchaný. V hlavě mi proběhla chvíle, kdy mi věnoval ty vášnivé polibky, ale to hned vyměnil jeho naštvaný výraz. Ale měl právo být naštvaný. Tehdy jsem za to mohl já, - ta ruka.
Míč minul koš a já spadl na zem. Ležel jsem tam ztrápený a začal si uvědomovat, že mu přináším jen bolest. „Sakra též jsem jen arogantní náladový k****n. K tomu ještě sobecký.“ Pověděl jsem do betonové země, do které jsem ještě ve stejnou chvíli dal několik slabších pěstí. Hned na to jsem se rozvalil, v poloze v jaké si většinou dělají v zimě andělíčci, až na to že jsem nemával rukama ani nohama. Koukal jsem na šedobílou oblohu, kde se místy protrhl mrak, a proniklo několik slunečních paprsků.
Bez sebemenších myšlenek na Tsuya, na kterého jsem chtěl na chvíli nemyslet, jsem se soustředil jen, na to nebe které začalo s pláčem spolu se mnou.