Životní bestseller 1.kapitola - I.puzzle

Kapitola 1

I.

Město se vůbec za ty roky nezměnilo. Bylo tiché a podivně uklidňující oproti hlavnímu městu jeho domovské prefektury. Když vystoupil z vlaku, obklopila jej vlahá vůně večera. Nadhodil si baťůžek na zádech a vyrazil směrem k rodnému domu. Věděl, že bude muset procházet kolem obchůdku svého kamaráda z dětství, ale tak nějak doufal, že je stále v Tokiu a sem se již nikdy nevrátí. Nedokázal by mu pohlédnout do očí bez toho, aby se styděl za to co mu kdysi dávno udělal.
Sám sobě si to odpustit nedokázal a neočekával, že to Hikaru někdy udělá. Byli si bližší než bratři, ale přesto nedokázal odolat tomu nutkání mít jej jen pro sebe a nikomu ho nedat.
Byl odporný!
Hlavní ulice, která jej dělila od uličky vedoucí k domu rodičů, a právě v tomto růžku stál pomenší obchůdek, vzhledem těm v Tokiu, Okonomiyaki Yutaro.
Hikaru Yutaro. (světlo)
Jen jméno toho obchůdku v něm rozezvučelo strunku která rozehrála v jeho mysli vzpomínky na ten den, který jej donutil městečko opustit.
„Yuki.“ zaznělo tichounce odněkud, až se vyděsil.
Právě tak jej oslovoval Hikaru, než... Rozhlédl se kolem sebe, ale jediné co uviděl byla drobná dívka vedoucí na vodítku psa dvakrát tak většího než ona sama. Bez toho aby se na něj podívala prošla kolem něj a vešla do vchodu vedlejšího domu, jenž sousedil s obchodem.
Pes šťastně štěkl a pak bylo ticho.
Povzdechl si, jako už poněkolikáté za poslední dva dny, a vyrazil uličkou směrem k domovu.

„Zlatíčko,“ přivítala jej matka v obětí a jako vždy jej políbila na tvář, jen to mlasklo. Zavrtěl se a lehce zrudl. Jemné odstrčení ze strany matky a pak láskyplný úsměv, když mu otřela z tváře růž, která tam po polibku zůstala. „Pořád stejný.“
„Ale mami!“ ozval se jakoby ublíženě a sundal si boty, aby se přezul do domácí obuvi. „Nevíš náhodou jak se daří...“ nestačil domluvit.
Matka jej chytila za paži a zatáhla do kuchyně, kde už na stole stála hromada jídla. „Strašně jsi zhubnul. Jedl jsi vůbec, anebo jsi jen myslel na práci? Tvůj otec a ty...“ zavrtěla hlavou a posadila se naproti, aby snad... „Kdybych nad ním nestála, umřel by hlady.“
„Kde vůbec táta je?“
„Znáš ho. Pokud jej z práce někdo z rodiny neodtáhne, přespává tam.“
Mladík si povzdechl a nabral si vydatnou dávku rodinného kari, které všichni v rodině milovali a předávalo se z generace na generaci. Zabloudil k myšlence... že recept vymře v jeho linii, ale před matkou by se o tom ani slovem nezmínil. Stále básnila o tom, že se stane babičkou a přitom už dávno musela vědět, že jeho srdce hoří pro něco jiného než je milující žena a velká rodina.
„Nedávno jsem slyšela, že se druhý syn Yutarových vrací zpět do města. Chudáček Hikaru, bylo mi ho tak líto...“
„Nebyla to moje vina!“
Matka se na něj podívala s otazníky v očích. „Zlato?“
„No...“ ošil se jako kdyby jej načapala při něčem nekalém a zbledl.
Postavila se a nečekaně ho vtáhla do svého mateřského náručí. „Já zapomněla, promiň. Ty vlastně nevíš co se asi měsíc na to co jsi odešel z města stalo. Je mi líto, že se to dozvíš takhle, ale musíš být silný. Byli jste nejlepší přátelé..!“
Syn zbledl ještě víc. CO se mu snaží matka říct?
„Hikaru se zabil.“
Slyšel že matka pokračuje dál, rozkrývá celou událost, která se udála, ale on nic z toho neposlouchal, neslyšel. V uších mu stále zněla první věta, kterou pronesla poté co jej objala. Cítil že mu po tvářích stékají slzy a jako v ozvěnách mu v hlavě stále dokolečka zní... Hikaru se zabil. Zabil se protože....
Je to tvoje vina!
Vina!
Ano, on za to může, nese vinu na tom, že jeho nejlepší přítel nesnesl tu bolest kterou mu způsobil někdo komu věřil.
Yukio, proč?