Životní bestseller 1.kapitola - II.puzzle

V hloubi srdce doufal, že se sem nikdy nevrátí, ale rodina pro něj vždy byla na prvním místě. Zastavil na nejbližším odpočívadle a vytáhl z kapsy mobil. Otec by měl jako první vědět, že se vrací zpátky, aby na to připravil matku. Jeho obličej jí totiž až moc připomínal toho, kterého ztratila. Se svým bratrem neměli nikdy blízký vztah, ale byli si až nezvykle podobní i když je dělil věkový rozdíl sedmi let.
Hikaru byl vždycky nejmilovanější dítě. Každá věta začínala tím jaký je. Nejbolestivější ale bylo, když matka řekla: Kdybys byl jako Hikaru. I teď po letech, když na to pomyslel, mu to vehnalo slzy do očí.
Ten den kdy zemřel se matce zhroutil celý svět. I přesto že doma měla dvouleté dítě se zcela uzavřela před světem a Amaya (deštná noc) tak byla dána v opatrování matčině sestře – Teiko (poctivé dítě).
„Ahoj tati.“
„Už jsem tady.“
„Jasně. Jak se má Ama?“
„Určitě je na to připravená? Ama-chan si na něj naštěstí nepamatuje, ale...“
…
Chvíli poslouchal litánii otce a pak, než začal pokračovat v hovoru, si otřel vlhké oči od slz. „Tak jsem to nemyslel, tati. Nechtěl bych...“
…
„Budu se snažit o Hi...“
„Promiň.“ kousl se do rtu a po pár vteřinách pokračoval. „Odbarvil jsem si vlasy na blond a už nenosím kontaktní čočky.“
…
„Jasně, mám brýle a...“
Otec jej znovu přerušil v hovoru. Slyšel v jeho hlase slzy, ale ani jeden z nich neplakal.
„Na pohřeb jsem nepřijel z jednoho prostého důvodu... matka by mě tam nesnesla. Nenávidí mě a raději by byla...“
Promnul si opět oči a nasadil si brýle.
„Babička mě milovala, to já moc dobře vím, otče. Měl jsem k tomu i nějaké osobní důvody a hlavně... nerad řeším věci přes telefon, a tak bychom v hovoru měli pokračovat doma, co říkáš! Za deset minut jsem před obchodem.“ dořekl a telefon zavěsil.

Když vystoupil z auta zahlédl pohyb záclony za oknem a po chvíli ze dveří vykoukla drobná postava, aby se vzápětí schovala za tělo vysokého muže, jenž jej s lehkým úsměvem přivítal, aby jej vzápětí sevřel v medvědím obětí.
„Zlato, pozdrav bratříčka.“ špitl tiše.
Dívka s lehkým uzarděním ustoupila o krok vzad a uklonila se, aby ponesla: „Moc ráda tě opět vidím, onii-chan.“
Takashi se pousmál a dívenku pohladil po vláskách spletených v francouzský cop. S uzarděním opětovala jeho úsměv, aby se znovu vrhla za otce, a vší silou svých drobných pěstí se držela jeho kalhot. „Snad se před bráškou nestydíš.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, ale stále si nechávala od bratra dostatečný odstup. Zůstavala však stále v zákrytu svého otce i poté co vešli do domu.
Otec je zavedl do obývacího pokoje kde v křesle sedí matka a zcela apatickým pohledem sleduje jakýsi děj v televizi.
„Ahoj mami,“ promluvil a políbil ji na tvář. Pozvedla k němu oči. Na chvíli se mu zdálo že jej poznala, ale pak se obrátila zpět k televizi.
„Miláčku, Takashi se vrátil.“
„Takashi? Kdo je Takashi, zlato? Já čekám na Hikaru. Nevíš co tak dlouho dělá ve škole? Už je nejvyšší čas aby se vrátil. Oběd je už na stole.“
Muž se posadil vedle své ženy a obejmul ji. „Všechno bude v pořádku, zlato.“ Žena jen přikývla a její pohled se znovu stal apatickým. Z úst se jí linula slova písně kterou její nejstarší syn miloval.
V očích dcerky se zaleskly slzy. Kousla se do rtu a vyběhla z pokoje. „Běž za ní, Takashi, prosím.“