SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zlatá rybka 4

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Když Kaoru viděl, jak se k němu Akio blíží, překvapeně zamrkal. Hlavou mu proběhlo několik myšlenek a najednou mu všechno došlo. Co jsem to sakra udělal? pomyslel si. Sotva byl Akio několik kroků od něj a natahoval ruku se sevřenou pěstí, zvedl Kaoru ruce v obranném gestu.
„Počkej!" vyzval ho Kaoru.
„Co je? Nevidíš, že ti právě chci dát ránu?" utrousil Akio a zastavil se uprostřed pohybu. Kaoru ho ignoroval a křikl na vykuleného Takea: „Hele, Takeo... pojď mi jednu vrazit!" Takeo div nepřepadl, jak byl překvapen. Kaoru to ještě jednou důrazně zopakoval a významně si ukázal na obličej. Po druhé výzvě Takeo pokrčil rameny a vydal se za ním.
„Že by byl Kaoru taky člověk?" ozval se tiše Renzo, který stal vedle Akia. Akio si všiml, že už Renzo vypadal klidně, ale ještě si stíral poslední slzy.

Mezitím Takeo dokráčel až ke Kaoruovi. Postavil se přímo před něj a založil ruce na prsou. Chvíli si měřil hnědovlasého chlapce před sebou a pak přikývl. Než se ostatní nadáli, Takeo vrazil Kaoruovi takovou ránu, že hnědovlasému okamžitě začala crčet krev z nosu a spadl na zadek. Akio směrem k Takeovi uznale kývl: „Páni! To byla ale pecka!" Takeo se zazubil a pak se obrátil ke Kaoruovi.
„Vstávej." řekl mu a podal mu ruku. Ale jak bylo Kaoruovým zvykem, ruku nepřijal a sám se zvedl.
„Já myslím, že by to ještě něco chtělo." podotkl Akio a stoupl si vedle Takea.
„A co?" otázal se Takeo.
„Sleduj a uč se!" dodal Akio a nakopl Kaorua do rozkroku. To spolehlivě poslalo Kaorua k zemi.

Zatímco Kaoru skučel na zemi, Takeo poplácal Akia po zádech.
„Dobrá práce!" sdělil mu nadšeně.
„Myslím, že by jste ho měli dotlačit k psychoušovi." poznamenal Akio a poklepal si na čelo.
„Leda násilím." dodal Renzo.
„Zkusíme ho vzít kladivem po hlavě, pak ho nacpem do pytle a potom ho přivážem ke křeslu." prohodil Takeo schválně nahlas, aby ho Kaoru slyšel.
„Hm... myslím, že kladivo nestačí." dodal Akio zamyšleně.
„Proč ne?" zeptali se Renzo i Takeo současně.
„Kaoru je totiž tak tvrdohlavej, že rána kladivem by byla jako polechtání." Zatímco Takeo vyprskl smíchy, Kaoru se vyškrábal na nohy a stoupl si za Akia, který sledoval Takeův výbuch smíchu.

Asi po chvíli si Akio všiml, že Renzo a Takeo se zahleděli kamsi za něj.
„Stojí za mnou, že jo?" ani se neotočil a ukázal za sebe.
„To si piš, Hugo." ozval se za Akiem hlas patřící Kaoruovi.
„Myslel jsem, že už je tomu konec." zakňoural Akio a protočil oči v sloup.
„Ani náhodou! Tohle je teprve začátek." dodal tajemně zelenooký Kaoru.
„Nech ho dejchat, Kaoru. Sotva se znáte." řekl Takeo.
„No právě! My dva jsme spolu ještě neskončili!" utrousil Kaoru a snažil se vzdálit od ostatních.
„Nesnáším, když musí mít poslední slovo." poznamenal Renzo.
„Já to slyšel!" zavrčel Kaoru.

„Myslím, že si na to zachvíli zvykneš." chlácholil Akia Renzo a usadil se. Akiovi, který zatím žil v jakési bublině, se právě probudil.
„No né! Vy jste celebrity!" vykřikl.
„Vážně? Těší mě, pane bystrý!" uchechtl se Takeo.
„Páni! To je jako sen! Já jsem totiž váš velkej fanda!" vykřikl Akio nadšeně, čímž přilákal i opodál stojícího Kaorua, který si ke klukům zvědavě přisedl.
„Fakt?" dotázal se Renzo a Akio na to prudce přikyvoval.
„Jsem rád, že jsem byl na vašem minulém koncertě! To byl ten nejlepší dárek k narozeninám!"
„Počkat. Ty jsi měl narozky!" zeptal se Kaoru s pomalejším myšlenkovým pochodem.
„Jo. Měl."
„Paráda! Oslavenec." zavýskl Takeo a začal Akiovi vehementně třást rukou.
„No vlastně já nejsem jediný oslavenec." dodal Akio zamyšleně a myšlenkami zabloudil ke své sestře Saice.

„Jak to myslíš?" zajímal se Renzo.
„Já mám totiž sestru. Dvojče. Ale sestra je o tři minuty starší a snad si dovedete představit, jak je s tím otravná!" zasmál se Akio a vzpomínal na chvíle, kdy se Saiko prohlašovala za velkou sestřičku. A že těch chvílí nebylo málo!
„Já si to dovedu předtavit..." řekl Renzo smutně.
„A jak se jmenuje?" vyzvídal dál Takeo.
„Saika." odpověděl Akio.
„Hustý jméno! A... je hezká?" Akio se zasmál a přikývl. Opět jakoby viděl svou sestru s nablonďato obarvenými vlasy (samozřejmě kvůli Renzovi). Na Takeovu otázku zareagoval ale i Kaoru.
„Takeo! Snad se nebudeš spolčovat s vidlákama!"
„No dovol! My ale bydlíme ve městě!" bránil se Akio.
„Vážně, Hugo? A jak se to město jmenuje proboha?" nedal se odbýt Kaoru.
„Sukiyama." ohradil se Akio.
„Hm... nejspíš nějaká obydlená zatáčka." prohlásil Kaoru.
„Zvykej si... město, kde Kaoru nebyl neexistuje!" zasmál se Takeo.

„Myslím, že si začnu psát deníček." poznamenal cíleně Takeo, neboť jinak by se mezi Akiem a Kaoruem strhla další hádka.
„A proč jako?" zeptal se udiveně Kaoru.
„Jen tak. A první kapitolase bude jmenovat... Mé nateklá já, osel Akio alias Koulotrhač, tichý přítel Renzo a zabiják Kaoru."
„To je dobrý!" dodal Renzo, který se začal usmívat. Zato Kaoru se zatvářil velmi dotčeně.
„Já jsem ale nikoho nezabil." utrousil zelenooký a urazil se.
„Nebuď nafoklej. Krom toho. Byl jsi to ty, kdo mi udělal tohle!" prohlásil Takeo a ukázal na velkou modřinu osře kontrastující s jeho červenými vlasy.
„Náhodou ti to sluší, Takeo. z toho vyplývá, že jsem to udělat jen pro tvé dobro." odsekl Kaoru a založil ruce na prsou.

Akio se tiše usmíval a cítil typickou pohodu, připadal si jako se starými přáteli. Bohužel pohoda nebyla to jediné, co cítil. Začalo se rychle ochlazovat.
„Začíná být celkem zima." podotkl Akio a sledoval, jak mu naskakuje husí kůže.
„Když o tom tak mluvíš..." přitakal Renzo a oklepal se. Kaoru nahodil široký úsměv, všechny zpražil povýšeneckým pohledem a zapnul si svou koženou bundu až ke krku.
„To se ti to směje, Kaoru! Já si jdu pro deku. Renzo, pojď se mnou." řekl Takeo a vytáhl Renza na nohy. Najednou Akio osaměl s Kaoruem a ... připadal si prostě divně. V jedné chvíli se přistihl, že na Kaorua jednoduše zírá. Všiml si toho samozřejmě i Kaoru.
„Co tak blbě čumíš?"

Než Akio stačil říct něco ošklivého na Kaoruovu adresu, přišli Renzo i Takeo. Renzo jednu z dek přehodil Akiovi přes ramena a sedl si. Takeo zatím zůstal stát.
„Děkuju!" zamumlal Akio vděčně a zachumlal se do deky. Renzo se na něj usmál.
„Asi bychom měli rozdělat oheň nebo tak něco." poznamenal Takeo.
„A proč?" zeptal se až neskutečně natvrdle Kaoru.
„Protože teplota bude pořád klesat." Renzo, Takeo a Akio se mlčky zvedli a odešli hledat nějaký materiál na oheň, zatímco Kaoru zůstal sedět.

Kaoru asi musel usnout, neboť když otevřel oči, spatřil, jak chlapci sedí v kroužku. Akio a Renzo se posmívali Takeovi, který třel o sebe dvěma klacky.
„Co to prosimtě děláš?" chtěl vědět Kaoru.
„Snažím se rozdělat oheň." odvětil Takeo.
„A kdes na tohle přišel probůh!"
„Viděl jsem to v televizy. Vždycky jim to chytlo." bránil se červenovlasý.
„nesmíš věřim všemu, co vidíš. Kdyby hlavní hrdina chcípnul, lidi by si stěžovali." dodal otráveně Kaoru. Takeo uraženě cosi zamumlal a třel klacky ještě úporněji. Kaoru ho s posměchem sledoval a podvědomně zašátral v kapse. Vytáhl krabičku cigaret se zapalovačem, jednu cigaretu vložil do úst a snažil se ji zapálit. Po chvíli marného škrtání vzhlédl a spatřil všechny, jak na něj zírají.
„Co je?" zamumlal a cigareta mu málem vypadla z úst.
„Ty kouříš?!" vykřikli ostatní jednohlasně.
„Jasně." odpověděl a nahodil výraz typu to-je-snad-jasný.
„Vy jste to věděli? Já teda ne." otočil se Akio na Takea a Renza. Ti jen kroutili hlavami. Kaoru opět pokračoval ve škrtání, ale ostatní ho stále divně pozorovali.
„Co je zas?" zeptal se otráveně.
„Kaoru... zapalovač!" řekl Akio a ukázal na Kaorův zapalovač.
„He?" nepochopil opět Kaoru, ale pak významně pohlédl na zapalovač.
„Ahá! Zapalovač." došlo mu konečně. Potom ho podal Akiovi a při té příležitosti mu foukl obláček kouře přímo do obličeje.
„Fuj! Ty demente!" zakuckal se Akio mávaje kolem sebe rukama.

Takeo mezitím ukořistil zapalovač a o chvíli na to už plamínek vesele plápolal. Akio si vděčně ohříval ruce.
„Další možností je společné teplo." pokusil se o vtip Takeo.
„No fuj. To bych radši zmrznul do krychle ledu, než abych se s váma mačkal." řekl Kaoru zhnuseně a hodil nedopalek do ohně.
„No jó! Kaoru není zvyklý na těsné prostory!" vykřikl Renzo.
„Máš pravdu, Renzo! Papínek ho nějak moc zhejčkal." přisvědčil Takeo.
„Náš mazánek musí kolem sebe mít alespoň dvacet služek, že pane Kaoru Nekomi?" dodal Renzo. Když Kaoru slyšel své celé jméno, ztuhl a úsměv se mu vytratil z tváře. Akio od něj čekal přinejmenším jedovatou poznámku, ale ta nepřišla.
„Co mu je? Oenmocněl?" zeptal se překvapený Akio.
„Ne. Renzo jen porušil zákaz a nahlas vyřkl jeho příjmení." pošeptal mu Takeo.
„To se snad stydí za to, že je nechutně bohatej? A navíc tyhle věci dneska ví každý." nechápal Akio.

„No, víš ono je to z Kaoruem trošku těžší..." oznámil Renzo tajemně.
„Opovaž se mu to říct!" zavrčel Kaoru se zoufalým výrazem ve tváři.
„Myslím, že by to měl vědět. Je to náš největší fanda! Určitě bude držet jazyk za zuby. teď už skoro patří do rodiny!" řekl Takeo a renzo souhlasně přikyvoval.
„Fajn, fajn. Ale řeknu mu to sám..." dodal Kaoru a objal se pažemi. Akio netušil o čem tu teď mluvili. Kaoru si zatím dal pauzu a po chvíli začal vyprávět.

Dodatek autora:: 

No ... je tu další díl!
Doufám, že bude aspoň o trošičku lepší než trojka Smile. Omlouvám se za dlouhou pauzu... to víte Smile moje múza si odjela na pěkně dlouhou dovolenou, tak jsem psala nějak po kousíčkách. No a nakonec se múza zase vrátila Tongue a pěkně odpočatá! Snad se bude dílek líbit, komentíky všeho druhu vítané!
Přeju příjemné čtení Laughing out loud !

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlas)