SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zlatá rybka 5

Malý chlapec pozoroval ze zapadlé uličky skupinky lidí. Pubeťáky, kteří se bavili nějakým časopisem, starou dámu se dvěma psíky i mladý pár držící se za ruce. Viděl spousty lidí. Všichni vypadali štastně. Jen on nebyl štastný. Na sobě měl kalhoty, které už byly samá díra, a mikina snad ani nestála za řeč. A navíc na něm všechno to oblečení viselo, neboť mu bylo asi o dvě čísla větší. Na tváři se mu rýsoval smutný výraz a zatímco bezmyšlenkovitě pozoroval lidi, zadul studený vítr. Zakousl se do jeho hubeného těla a chlapci okamžitě naskákala husí kůže. Tak se otočil a rozeběhl se uličkou, aby se alespoň zahřál.

Když se konečně zastavil, byl sice celý zadýchaný, ale po těle se mu rozlil příjemný pocit tepla. Vzhlédl k nebi a bezděčně si uvědomil, že se začalo stmívat. Byl čas, aby se vydal na místo, jemuž by jen stěží mohl říkat domov. Než se vydal na cestu, chvíli zarputile stál na místě a pak s vervou odkopl opodál ležící plechovku a pozoroval ji, jak se s rachotem řítí do kanálu. Teprve potom se malý chlapec vydal s povdychem na cestu. Při cestě se mu vlnily hnědé vlásky a mechově zelenýma očima pátral po okolí. Ten chlapec se jmenoval Kaoru a bylo mu něco kolem jedenácti let.

Už se skoro úplně setmělo, když Kaoru dorazil k polorozpadlému domku s opadanou omítkou a pavučinami na oknech. Ten dům vypadal, jako by v něm nikdo nebydlel, o čemž svědčila i zrezivělá vrátka, která se tvářila, jako by se rozpadla po sebemenším doteku. Kaoru vzal opatrně za kliku a strčil loktem do vrat, aby se otevřela. Pak šel po neudržované cestě až k tomu domu. Tiše otevřel vchodové dveře a vplížil se dovnitř. Bylo by se mu snad podařilo nepozorovaně dostat dovnitř, když tu najednou zakopl o něco na zemi. A sakra, pomyslel si.
„ Kaoru! Kde ses zase coural? Víš vůbec, kolik je hodin?" zakřičel na něj z kuchyně ženský hlas. Vzhledem k tomu, že Kaoru ani nepípl, vynořila se z kuchyně silně zanedbaná dáma s mastnýma vlasama.
„ To si snad oněměl? Ujala jsem se tě z dobré vůle a ty teď klidně lítáš venku i po setmění. Kdo se po tobě má pořád shánět?!" pokračovala ta žena.
„Děláte, jako byste se o mě někdy starali." utrousil Kaoru a probodl tu ženu svýma zelenýma očima.
„Cože? Tak ty budeš ještě drzej?" zakřičela žena a dala chlapci facku.

Kaoru tyhle scény znal. Byly tu skoro na denním pořádku. Ale taklhe Kaoru dříve nežil. Když byl ještě hodně malý, žil s vlastním otcem a matkou. Pak ale jeho otec dostal neodmítnutelnou zakázku a odletěl do Evropy. Matka na něj čekala, ale on se už nevrátil. A tak postupem času matka ochořela, bylo to pak už tak špatné, že zemřela. Kaoru nevěděl, co s ním bude, dokud se nedozvěděl, že matka v závěti uvedla, že chce, aby se o Kaorua starala její sestra. To Kaorua zmátlo, neboť až dosud o žádné tetě nevěděl. A tak se Kaoru dostal z pěkného domečku do polorozpadlé barabizny. Ukázalo se, že teta byla ukřičená dáma, která nevěděla, jak se má starat o sebe, natož o děti. Hlavně Kaoruovi dávala jasně najevo, že ho nemá moc v lásce. Jejím maželem byl věčně opilý a agresivný chlápek, jemuž jediným přítelem byl alkohol. Oni dva spolu mělo dvě děti, dívku a chlapce. Dívka byla ke Kaoruovi odtažitá, ale ani jednou nezanevřela nad možností uškodit mu. Hlavně na něj žalovala. Chlapec byl Kaoruovi asi nejbližší, neboť byl tichý a o Kaorua se nezajímal a tím pádem ho nechával na pokoji. Takhle tedy vypadal život, který Kaoru vedl. Moc ti tade děkuju, tati, pomyslel si Kaoru a odkráčel pryč nevšímaje si tety, která ne něj něco křičela.

„Počkej, až se vrátí táta! Ten ti dá!" ušklíbla se na něj sestřenice, která celou tu dobu poslouchala za dveřmi.
„Dej mi pokoj." odbyl ji Kaoru a odstrčil ji stranou.
„Au! To se na tebe poví!" ječela na něj sestřenice Keiko, když zavíral dveře. Kaoru se o ni vůbec nezajímal. Místo toho sebou plácl do postele a vzal si noviny, které ráno sebral ze stolu. Po chvíli je ale zhnuseně odhodil stranou, nebavilo ho totiž číst o bohatých lidech a jejich povrchných potřebách. Někdo neví, jaké luxusní auto si má zase koupit, zatímco tu Kaoru seděl s kručíčím žaludkem.

Přemýšlel by o nespravedlnosi světa dál, kdyby se najednou nerozrazily dveře od jeho pokoje a dovnitř se nevřítil jeho strýc. Prošedivělý a obtloustlý ochlasta. Za ním stála Keiko a ukazovala na Kaorua.
„Slyšel jsem, že máš drzý kecy, touláš se a ubližuješ své sestřenici!" zakřičel strýc a došel až k němu.
„Ale já jsem jí nic neudělal!" bránil se zelenooký.
„Nene! On mě praštil, tati!" zvolala Keiko. To už ale strýc na nic nečekal a vrazil Kaoruovi ránu.
„Však já tě naučím! Děláš si z nás tady akorát srandu, ty parchante! Máš co k jídlu a ještě si stěžuješ. A ubližuješ Keiko!" dokončil strýc a zase Kaotuovi vrazil. Ten už se svalil na zem a chránil si rukama objičel.
„Já jsem s tebou ještě neskončil. Dneska jseš bez jídla." dodával, když vykráčel z pokoje a práskl dveřmi. Mezitím k ležícímu chlapci přišla Keiko a začala se mu posmívat.
„Já jsem ti to říkala!" dodala uštěpačně a odešla.

Kaoru netušil, kolik uběhlo času od té doby, co se tak válel na zemi. Venku už byla ale pořádná tma. Najednou se ale opět oteřely dveře a na něj dopadlo ostré světlo z chodby. Ale pak se zase zavřely a Kaoru se opět ocitl v úplné tmě. I tak ale cítil, že neí sám.
„Kaoru?" ozval se nějaký hlas ze tmy. Zelenooký si byl jist, že bude lepší, když bude zticha.
„Áá!" vykřikl Kaoru, když se ho někdo dotkl, ale potom mu něčí ruka zacpala pusu.
„Uklidni se... to jsem já!" zašeptal ten hlas.
„Shune?" poznal Kaouru hlas svého bratrance.
„Jsem to já. Ale mluv potichu. Prosím." řekl Shun a rozsvítil baterku, kterou vylovil v kapse. jakmile se baterka rozsvítila a Kaoru konečně spatřil svého bratrance. V té době čtrnáctiletého, hubeného mladíka s neposlušnýma tmavě hnědýma vlasama a šedýma očima.
„Co tady děláš?" zeptal se Kaoru odměřeně.
„Přišel jsem tě zkontrolovat... a něco jsem ti přinesl." dodal a vytáhl z kapsy dvě veliká jablka a podal je Kaoruovi.
„Ale... proč?" divil se Kaoru a obracel jablka v rukách.
„Přece tě tu nenechám umřít hlady!" řekl Shuna mile se na něj usmál.

„Tak ti teda děkuju, Shune." zabručel Kaoru a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.
„Za málo... prosím tě nebreč mi tady." dodal rychle, když viděl, jak Kaoruovi začaly stékat slzy po tvářích. Už se ho chystal nějak uklidnit, když tu najednou za sebou zaslechl hlas své sestry.
„Já věděla, kam ta jablka zmizela!"
„Vypadni odsud, Keiko!" zasyčel na ní bratr.
„Povím to tátovi. Měl bejt dneska bez večeře."
„Do toho ti nic není. A teď vypadni buzerovat někoho jinýho." zavrčel Shun, vstal ze země a došel ke své sestře.
„Jseš zrádce!" zamračila se Keiko.
„Půjdeš sama nebo ti mám pomoct?"
„Zkus na mě šáhnout a..."
„A co? Povíš to tátovi?" dořekl za ní Shun. Aby zdůraznil svá slova, chytil sestru za ruku a silně jí zmáčkl.
„Au... nech mě!"
„Ještě než půjdeš, zapamatuj si, že necháš Kaorua na pokoji!" pak ji pustil a ona vyběhla z pokoje.
„Budeš mít kvůli mě problémy." zašeptal Kaoru a provinile se na Shuna podíval.
„ S tím si nedělej starosti." usmál se na něj Shun, položil mu ruku na hlavu a rozcuchal ho. Až pak odešel i on.

Ráno se Kaoru vzbudil a vedle postele ležela další jablka. Kaoru se do nich hladově zakousl a když dojedl, vypařil se z domu co nejrycheji. Cestou ještě nenápadně nakoukl do Shunova pokoje. Shun byl ale pryč. Kaoru si tím chvíli lámal hlavu a přemýšlel, jak mu má poděkovat za včerejšek. Při vzpomínce na ten večer se mu rozbušilo srdce. Snažil se tedy ten zvláštní pocit vypudit cestou uličkami. Byl tak zamyšlen, že netušil kam jde a ocitl se v nové oblasti. Chvíli se zmateně rozhlížel, ale pak zaslechl ruch ulice a vydal se tím směrem. Po chíli se dostal na ulici a stanul vedle nějakého zverimexu. jal se tedy pozoroval zvířátka ve výloze. Jeho pozornost ale upoutala krásná zlatá rybka v kulatém akváriu.
„Vídím, že tu dlouho koukáš na tu rybu." řekl obchodník, který si všiml Kaorua za výlohou.
„Ano, je moc hezká." odpověděl Kaoru aniž by spustil z rybky oči. Myslel si, že by se Shunovi určitě líbila.
„Chceš ji?"
„Já ale nemá žádné peníze." rozesmutněl se Kaoru. Ale když obchodník viděl smutný výraz toho chlapce, neměl to srdce ho odmítnout a zmizet do obchůdku. Nedlouho potom se vrátil a zaklekl ke Kaoruovi.
„Je tvoje. Můžeš si ji vzít. Stejně je už moc stará." řekl a podával mu akvárko i s rybkou.
„Moc vám děkuju, pane! vykřikl Kaoru, štastně vzal akvárko a pelášil zpět do ulic.

Kaoru si sedl na obrubník a pozoroval svou novou rybku. Už si byl zcela jist, že s ní večer potěší Shuna. Bude to dárek za jeho laskavost. Do večera ale stále zůstávalo dost času, tak se Kaoru bavil pozorováním rybky, která si líně plula v akvárku a občas zírala na Kaorua. Kaoru by tam tak seděl snad až do večera, kdyby najednou u něj nezastavilo černé auto...

Dodatek autora:: 

Já vím, já vím .. Jsem hrozná, slíbila jsem, že další díl přidám brzy, ale zase mi do toho něco vlezlo .. Lépe řečeno škola Laughing out loud .. Ale tak už je tu 5 a já jsem zvědavá, jestli se bude líbit! .. Doufám, že aspoň trošinku Smile. Předem děkuji za komentíky ... Mám vás ráda, vás všechny co máte odvahu to číst Laughing out loud ! .. Přeji příjemné čtení ! Smile

4.833335
Průměr: 4.8 (18 hlasů)