SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zlatá rybka 6

Kaoru překvapeně zíral na nablýskané černé auto, které zastavilo přímo u něj. Ochranitelsky zvednul akvárko se zlatou rybkou, která na něj bezvýrazně koukala, a přitisknul si ho k tělu.
"Kaoru! Jaká náhoda! Zrovna tě hledám!" Z auta vystoupil Shun a namířil si to rovnou k nechápajícímu Kaoruovi.
"Shune? Co se to děje?.."
"Zrovna tě hledám. Někdo by s tebou chtěl mluvit..." řekl Shun tajemně a rošťácky po Kaoruvi mrknul. Najednou z auta vystoupil dobře oblečený hnědovlasý chlapík. Kaoru ho pozoroval a došlo mu, že ten chlápek je mu vlastně povědomý. Najednou se zajíkl.
"Chceš mi říct, že tohle je Daiki Nekomi?! Ten slavnej zpěvák a kytarista?!"
"Ano, to jsem já, Kaoru. Těší mě." poznamenal pečlivě upravený chlapík, blýsknul úsměvem a podal Kaoruovi ruku. Po chvíli váhání ji Kaoru přijal a potřásli si.
"Shune, ale já to vůbec nechápu... Co se to tady vůbec děje?" optal se zmatený Kaoru svého bratrance.
"Máš šanci na lepší život, Kaoru. Daiki by ti mohl pomoct dotáhnout to daleko. Krom toho si mi jednou říkal, že by sis chtěl založit kapelu, ne?" Kaoru přikývl. Vždycky snil o tom, že bude slavný a bude hrát ve skvělé kapele.
"Je to tak, chlapče. Můžeš bydlet i u mě doma, když budeš chtít. Moje manželka je hodná dáma a určitě si tě oblíbí. Ona sama totiž nemůže mít děti." řekl Daiki a smutně se pousmál.
"Ale co bude s tebou, Shune?" zeptal se starostlivě Kaoru.
"O mě se neboj. Já to zvládnu a jednoho dne se určitě uvidíme." pousmál se a rozcuchal Kaoruovi vlasy. Kaoru tomu nemohl uvěřit. Věci se seběhli tak rychle a navíc si může najednou splnit svůj sen...

"Vezmi si tu rybku. Je pro tebe.." řekl Kaoru a vrazil Shunovi akvárko i s rybkou do ruky.
"Ach, děkuju!" rozzářil se Shun. Daiki je tam zatím celou dobu pozoroval. Najednou mu začal zvonit mobil.
"Ano, Akemi, za chvilinku budu doma. Neboj!" řekl a zavěšil.
"Manželka..." dodal ještě Daiki a mrknul na oba chlapce.
"To znamená, ž bys už měl jít, Kaoru!" vypískl Shun a začal strkat Kaorua dopředu. Kaoru nastoupil do auta s velkým knedlíkem v krku.
"Já... Jednou se pro tebe vrátím, Shune.. Děkuju za všechno." vysoukal ze sebe Kaoru a pak se auto rozjelo.

Řidič Kaorua s Daikim vyložil u obrovského domu. Ten dům byl tak obrovský a krásný, že Kaoru zakopnul sotva vystoupil z auta. Daiki ho hned vysmál a pomohl mu na nohy. Potom ho zavedl dovnitř. Když stáli v chodbě rozpažil ruce a řekl:"Vítej ve svém novém domě, Kaoru!" Kaoru litoval toho, že nedostal ten dar omdlít za každé situace. Teď by chtěl omdlít moc rád.
"Akemi! Jsme doma!" zakřičel Daiki přes celou chodbu. Najednou přiběhla mladá krásná žena s moc vlídným ůsměvem a očima. Kaoruovi hned došlo, že to určitě je Daikiho manželka. Akemi si hned klekla ke Kaoruovi a objala ho.
"Vítej doma, synku." Kaoru si připadal velice zvláštně. Ale obejmul tu ženu také. Konečně se mu rozlil na tváři úsměv a věřil, že konečně bude štastný.

"Čau, Kaoruuuu!" ozvalo se za dveřmi a najednou dovnitř vletěl patnáctiletý chlapec. Kaoruovi bylo v té době taky patnáct.
"Ty mě jednou těmahle přepadovkama zabiješ, Takeo!" zavyl Kaoru a začal z akvárka lovit krabičku krmení, kterou tam z leknutí upustil. Jeho zlatá rybka na něj zlověstně koukala, když vyndal to krmivo vem.
"Nekoukej tak na mě. Budeš tlustá!" odsekl Kaoru rybce.
"Neřvi tady na to ubohý zvíře a radši zvedni zadek a jdem zkoušet!" zaburácel radostně Takeo. Kaoru už konečně dal dohromady pár kamarádu, kteří nakoupili nástroje a začali hrát. Zatím jim to moc nešlo a Kaoru, který chtěj být kytaristou, tak se stal nakonec zpěvákem.
"A kde jsou ostatní, proboha?" zeptal se Kaoru na ostatní členy kapely.
"Tady jsme!" zakřičel Renzo a za ním stál jeho mlčenlivý bratr.
"No bezva. Vy se tady rojíte jak včely. Kdo vás sem vůbec pustil?!" zajímal se Kaoru.
"Tvoje mamka nás sem pustila!" zakřenil se Takeo.

"Já vám říkám, že tohle je prostě na nic!" vybouchl vzteky Kaoru, když Takeo asi potřetí pokazil stejnou část písničky.
"No tak se nevztekej! Tahle část mi prostě nikdy nepůjde. Tečka!" poznamenal klidně Takeo a odložil svojí baskytaru.
"Stejně jednou budem slavnější jak tvůj otec, nehledě na tuhle blbou část." zazářil Renzo.
"Kdo bude jednou slavnější než já?" pronesl Daiki, který zrovna vstoupil do místnosti.
"Pane Nekomi, měl byste se nás začít bát, protože jsme zatraceně dobrý!" zavtipkoval Takeo a rychle si stoupl před svojí baskytaru, aby nebyla vidět. Kaoru si toho všimnul a málem rupnul smíchy.
"Jestli budeš tak hroznej basák, tak asi těžko!" V tu chvíli ho zasáhla palička do hlavy.
"On se polepší!" poznamenal Renzo a už se chystal po Kaoruovi hodit druhou paličku.

"První koncert!" řval Takeo z plných plic a skákal kolem Renza. Po několika letech zkoušení je čekal první koncert. Kluci vymysleli jméno kapely Goldfish a dali se do skládání. Michio se ukázala, jako dobrý pisatel textů avšak jeho písničky byly né vždy moc veselé.
"Mám dobrý vlasy?!" řekl sebekriticky Renzo a zkloumal se v zrcadle a poupravoval si svoje na blond obarvené vlasy.
"Vypadá to dobře, brácho." Ozval se za ním tichým hlasem jeho starší bratr Michio. Za nimi poskakoval Takeo a pořád máchal hlavou a všude bylo plno jeho červených vlasů.
"Tak vám přeju hodně štěstí, chlapci!" popřál jim Daiki, který vše zorganizoval. Kluci měli hrát předskokany jeho vlastní kapele.
"Děkujem, tati. Přístě budeš dělat předskokana ty nám." utrousil Kaoru s ďábelským výrazem a zapnul se do své oblíbené kožené bundy.
"Tak jděte na to!" vyzval je Daiki a všechny je postrčil dopředu.
"It's showtime..." zašeptal Kaoru a v čele své kapely vykročil na pódium...

"No a to je tak všechno!" odsekl Kaoru.
"No a tak jsme se stali slavní." Zakřenil se Takeo na Akia. Ten se na Takea podíval a začal se dusit smíchy.
"Co ti přijde tak směšný?!" nechápal Takeo.
"Že si byl takový střevo, když si začínal hrát na basovku!" brečel smíchy Akio.
"No dovol? Teď už jsem profík!" zatvářil se uraženě Takeo.
"Může mi to autu přestat svítit do ksichtu, sakra?" zašklebil se Kaoru a dal si ruku před tvář, aby se ochránil před světlem reflektorů. Všichni zůstali stát s otevřenou pusou. Jen Kaoru měl opět pomalejší myšlení. Pak překvapeně zamrkal.
"Auto! Pro nás! jsme zachráněni!" vykřikl a vyskočil na nohy.

Dodatek autora:: 

Ou...
Koukám, že to je pořádná doba od posledního dílu...
Je mi to vážně líto. Sad
Ale moje chyba! Laughing out loud Chápu, že teď už si určitě na tuhle povídku nikdo nevzpomene. Ale pokud by se někdo našel Smile ...
Přej příjemné počtení Smile

4.944445
Průměr: 4.9 (18 hlasů)