Zlato, co se třpytí - 1. Kapitola

Sasuke Uchiha je mladý osmáctiletý hoch pocházející z dlouhé linie dobrodruhů, kterými jsou Uchihové až do morku kostí. Vždyť to také byli oni, kteří před několika málo generacemi založili v Arizoně japonské městečko přistěhovalců. Jeho otec je však nyní ohodlaný onu pohodlnost rodného města opustit a vydat se na nebezpečnou, avšak pro něj úchvatnou cestu - spolu se svým mladším synem, a jak se Sasuke zanedlouho poté dozví, také s bratrem Madarou. Amazonské pralesy jsou úchvatné, ale skrývá se v nich mnoho úskalí a nebezpečí, které je mohou stát život. Anebo ne? Jak moc Sasukemu náhodné setkání změní život?

Pár:SasuNaru


Mladý černovlasý muž postával venku před domem. V jedné ruce držel černý batoh nacpaný k prasknutí, a i když to na sobě nedával vůbec znát, měl co dělat, aby se nenapřáhl a netřísknul s ním o zem. V obličeji se mu však nepohnul jediný mimický sval. Tak jako vždycky nedával svoje emoce vůbec najevo. Už od raného dětství byl toho názoru, že lidé člověku nebudou moci ublížit, když neznají jeho pravé city.
Uhnul stranou a lehce nakrčil obočí, když okolo něj prošel starší, stejně tak černovlasý muž, jako byl on sám. Už podle podoby bylo očividné, že se jedná o otce a syna. Na rozdíl od něj bylo na dospělém muži znát, jak se v tu situaci asi právě cítí. Obličej měl stažený a mračil se. Něco očividně nebylo tak, jak by si přál.
„Co tady tak postáváš, to nemáš co na práci? Vezmi ty věci a pomoz mi je nandat na přívěs,“ zabručel nervózně a ukázal na hromadu zavazadel válejících se u auta.
„Hm…“ zamručel jen Sasuke, vzal do volné ruky další batoh nacpaný k prasknutí a došel až k vozidlu.
S jistou známkou znepokojení se na ten stroj poháněný čtyřmi koly zadíval. Tušil, že kdo nyní vlastnil automobil, dal se řadit mezi elitu. A pokud věděl, oni elitou vždycky byli. Bylo téměř jasné, že když se jeden z těchto modelů dostal na trh, musel ho Fugaku Uchiha okamžitě koupit. Černovlásek si ani nedokázal představit, že by jejich rodina byla s něčím pozadu. Stále však tomu krámu úplně nevěřil. Pokrok v poslední době udával tempo, co se stylu života týkalo. Vědci a podnikatelé přicházeli každou chvíli s něčím novým, po čemž se téměř okamžitě strhla lavina a všichni onu věc museli mít. Začátek nového století byl za rohem. Na něj samotného to ale bylo všechno až moc rychlé. Měl raději klid a pohodu. A nikam se nehnal. Co se však jeho bratra týkalo…
„Sasuke, jestli si nepospíšíš, ujede nám vlak. A pak další vlak. A pak…“
„Další vlak?“ zkusil to mladík s mírně drzým úsměvem ve tváři.
Tentokrát však už konečně poslechl a začal otci pomáhat s nakládáním. Otec měl zčásti pravdu. Jakmile by jedno spojení zmeškali, neměli by šanci stihnout ostatní. A celá ta šílená trasa s milionem přestupů by se musela plánovat od začátku. Jestli Fugaku něco nesnášel, bylo to meškání. A kdyby si prodloužili pobyt doma o několik dalších dní, určitě by ho za to roztrhal na kousky.
Když bylo všechno hotovo, otočil se zády k autu, a jako kdyby to bylo naposledy, se se smíšenými pocity zadíval na dům. Nechtěl odjíždět. Miloval jejich rodinný dům. Vypadal spíše jako menší zámek, ale kdo by si stěžoval? Nepřál si odtud odjet do dalekých končin, do džungle, ze které se možná už ani nevrátí. Největší radost mu dělávaly ranní procházky jejich zahradou. A teď se s tím vším bude muset na několik měsíců rozloučit. Docela by ho zajímalo, co by jim na to tak řekla matka, kdyby byla v tu chvíli ještě naživu.
Na prahu dveří spatřil svého dlouhovlasého bratra, jež se rozešel směrem k nim. Stačilo se už jen rozloučit a pak se vydat na cestu.
Itachi mu podal ruku na rozloučenou. V minulosti spolu sice neměli dvakrát dobrý vztah, od smrti matky se však mnoho změnilo. Mrzelo ho, že se od svého staršího bratra na tak dlouhou dobu odloučí.
„Kdybych mohl, hned bych si sbalil kufry a jel bych s vámi,“ pousmál se Itachi mile.
Sasuke však věděl, že opak je pravdou. Moc dobře si všiml výrazu úlevy v momentu, kdy mu otec sdělil, že on se jejich malé rodinné výpravy účastnit nebude. Nedokázal si ani představit, co by tam s nimi Itachi dělal. Byl to mladý muž v nejlepším věku a toto měli být jeho poslední prázdniny předtím, než dodělá všechny zbývající zkoušky a najde si práci. Sasuke si dokázal dost dobře představit, jak je asi bude trávit. Na rozdíl od něj samotného měl mnoho přátel. Jedním z nich byl například karban. Anebo alkohol. Samozřejmě jen v té míře, aby si toho otec nevšiml. Mladší z bratrů byla úplně jiná kapitola. Ostatní lidi a posedávání v barech k životu nepotřeboval. Vystačil si sám. Možná proto ho většina jeho vrstevníků považovala za namyšleného ignoranta. Sasuke to ale neřešil. Věděl, kde se ukrývá pravda.
„A kdybych mohl já, hned bych tady s tebou zůstal,“ povzdechl si Sasuke.
Na druhou stranu si nebyl úplně jistý, jestli by pod Itachiho přímým dohledem přežil ve zdraví.
„Budu na vás myslet každý den. Posílejte dopisy.“
„Určitě. Milerád ti je sepíšu na kus kapradiny,“ protočil očima Sasuke, jeho stisk ale opětoval.
„Měj se hezky, bratříčku. A nedostaň se do žádného maléru.“
„Já? Jsi si jistý, že nemluvíš o sobě?“ zeptal se s hraně vykulenýma očima, ale nakonec se zasmál.
Jak Sasuke, tak Fugaku se s Itachim rozloučili. Vlezli do vozu, popřáli si ´sbohem´ a vyrazili. Když se Sasuke ještě naposledy otočil, spatřil bratra stát na stejném místě, s rukou zdviženou do vzduchu na pozdrav. Po pár vteřinách však zmizeli za zatáčkou a Itachi mu na několik dlouhých měsíců zmizel z dohledu.

Jelikož nebydleli v centru Konohy, ale kousek bokem v bohaté čtvrti, trvala cesta na vlakové nádraží skoro hodinu. Sasuke během ní statečně snášel celý proces otcovi přeměny, kterou procházel pokaždé, když se měl vydat na nějakou výpravu. Tentokrát byl Sasuke ale dost starý na to, aby mohl jet s ním (ne, že by o to stál). Z věčně naštvaného a mračícího se povýšeného Uchihy se během několika desítek minut stával úplně jiný člověk. Všechny starosti z něj začaly padat a na svět se z jeho nitra začala pomalu drát i jeho příjemnější stránka. Sasuke to na vlastní oči ještě nikdy neviděl, ale dříve to častokrát slýchával od matky. Bylo to skoro jako legenda – smyšlená, ale s pravdivým základem. Bylo podivné, že se jeho otec dokázal usmívat. Takového ho neznal. Byla to… vskutku zajímavá metamorfóza. Začalo to vlastně docela nevinně. Jak ubíhaly pro Sasukeho dlouhé minuty, počala se jeho tvář pozvolna uvolňovat. Po patnácti minutách jízdy se dal na jeho obličeji spatřit docela příjemný úsměv. Po uplynutí dalších dvaceti minut si pro sebe něco tichého broukal. Pokračovalo to navázáním celkem nevinné konverzace a těsně před tím, než dorazili na místo, rozhodl se Sasukemu živě vykládat o svých záměrech.
A i když Sasuke nebyl z cesty nijak nadšený, nakonec byl pro tuto chvíli docela rád, že ho s sebou otec vzal. Byla příjemná změna, vidět Fugaka i jinak, než jako věčně nervního a zapšklého stárnoucího vdovce.
Fugaku nakonec zaparkoval u mávajícího muže. Sasuke se na něj překvapeně pootočil.
„Co tady dělá Zetsu?“ zamrkal na otec.
„Kdo myslíš, že tu krásku odveze zpátky?“ zeptal se Fugaku a ušklíbl se.
Pak pohladil svůj automobil po volantu a povzdechl si. Na rozdíl od svého mladšího syna pokrok miloval. Dělalo to mezi ním a chudými lidmi ještě větší rozdíly. Věděl, že to není úplně nejlepší názor, ale byl tak vychovaný. Výchova je výchova.
Vystoupili z vozu a z vozíku vyházeli všechny potřebné věci. Nakonec se rozloučili i se Zetusem. Fugaku mu velmi neochotně podal klíčky od vozu.
„Jestli na ní najdu jediné škrábnutí…,“ pohrozil výstražně.
„Nebojte se, pane,“ zasmál se, z čela si ale setřel imaginární pot.
Po pár okamžicích osaměli.
„Tak… co teď?“ nadhodil Sasuke.
Možná to nakonec ani nebude tak strašné, jak si celou tu dobu, kdy probíhaly přípravy na cestu, představoval. Jak to tak vypadalo, bude se dát s otcem celkem normálně vyjít. A to byla věc, které se bál ze všeho nejvíc. No, jedna z nich. Další, jako například chycení nemoci a následná smrt, kousnutí hadů, pavouků, hmyzu či nějaký úraz, stále zůstávali jako negativní protipól.
Fugaku si vyhrnul rukáv na pravé ruce a zadíval se na zlaté hodinky. Ukazovaly tři čtvrtě na dvě odpoledne. Ideální čas na zahájení nějaké dobrodružné výpravy!
„Teď počkáme na Madaru, určitě tady za chvíli bude. A pak půjdeme na nástupiště. První přestup máme v-“
Sasuke se zarazil. Slyšel dobře? Na Madaru? Madaru?
„Na koho že?“ upřel na otce výzvědný pohled.
„Madaru. Mého bratra. Tvého strýce. Nedělej hloupého, Sasuke. Nejsi malé dítě,“ zavrčel otec.
Sasukemu sklaplo. Jeho představy o tom, že to nakonec nebude tak hrozné, se právě sesypaly jako domeček z karet. Jestli po něčem doopravdy netoužil, bylo to trávení volného času se strýčkem Madarou. Ten chlap byl staré prase. Spal snad se vším, co mělo dvě nohy a umělo to chodit. O jeho alkoholových orgiích a nechutných a zvrhlých řečech, které měl, když jeho mladší bratr neposlouchal, nemluvě. Tohle byl snad zlý sen.
Jak je vůbec možné, že jede s nimi? Vždyť byl přece celou tu dobu proti! Celé ty dlouhé měsíce Fugaka od této výpravné cesty odrazoval. Nesnášel je. Jejich vlastní otec byl úplně stejný jako Fugaku a to Madaru v mládí nejspíš velmi ovlivnilo. Proto se vždy podobným cestám a dobrodružstvím vyhýbal. Nenáviděl je. Tak proč teď?
Sasuke si povzdechl. Měl sto chutí vzít si svoje zavazadla na ramena, otočit se a vrátit se zpátky za Itachim.
„Máš připraveny všechny zápisníky, jak jsem ti poručil? Je třeba celou cestu řádně zaznamenat.“
Sasuke nad náhlou změnou otcova chování jen znepokojeně přivřel oči. Bylo jasné, co mu ji zkazilo. Fugaku také jistě nepočítal, že se s nimi pojede další osoba. Když o celé té výpravě teprve začínal mluvit, hovořil o jasné ´cestě otce se synem´. Co se asi muselo stát, že Madara nakonec změnil názor a přifařil se k nim? Těžko říct. Třeba se na stará kolena také rozhodl, že po sobě nechá pojmenovat alespoň jednu věc. Třeba nějakého velmi ošklivého a nechutného brouka, se čtyřma očima a devíti hlavami. To by sedlo.
Anebo jim prostě chtěl zkazit náladu.
„Mám, otče,“ odpověděl a narovnal se.
V dálce spatřil černovlasou osobou. Vlasy měla dlouhé a husté. Byla trošku prohnutá, nejspíš vlivem těžkého rance, jež nesla na zádech. Trvalo jen chvilku, než je oba zaznamenala a zamávala jim na pozdrav.
Sasuke začínal litovat, že se narodil.