SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Změna našich srdcí 2, Proč zrovna já?

„Ale to ne!“
„Bohužel.“
„Já jsem… Hele, já nic nevím!“
„No, myslím, že to brzy zjistíme.“

No, skvěle, věřte nebo ne, já jsem v háji… jsem v sídle nejobávanější organizace Akatsuki! Někdy bych skákala radostí, ale oni nevypadají zrovna přívětivě… jeden z nich je z naší vesnice. Znám ho. Sice jsem ho ještě nikdy neviděla, ale co už nadělám, myslím, že ať už budu koukat po komkoli, stejně si z toho nic neodnesu. Leda do posmrtnýho života a to nejspíše škrábance a modřiny. Už mě to nebaví… a bojím se. Co se stalo s ostatními z mé vesnice?

Už se stmívalo a mě nezbylo nic jinýho než hledět z okna. Ptáčci už odlétali, vítr líně vál a já jsem si tolik přála být teď venku… někdo vrazil do dveří a já musím jedině přiznat, že jsem skončila na zemi. Vkročil bělovlasý chlapík, a když mě spatřil na zemi, vyjukanou a bezbrannou, dal se do smíchu. Cítila jsem, jak rudnu. Beztak už vypadám jako rajče, propána… potřebuju led… ta jeho kosa se mi moc nezamlouvá. A ten škodolibý úsměv už vůbec ne! On mi to snad dělá naschvál!

Za ním vešel tiše maskovaný, obešel bělovlasého zcela bez povšimnutí a bez ohledu nad mými zraněními mě chytnul velmi bolestivě za rameno a hodil se mnou až ke dveřím. Jeden by řekl, že se vzpamatuju hned, ale mě došlo, co dělá, až jsem narazila hlavou do zdi. A úplně jsem zapomněla na to, kde to vlastně jsem.
„Kua! Dávej bacha! Co si o sobě myslíš, ty kre*énskej id*ote? Ještě jednou na mě sáhni a-…“ Maskovaný mě chytl pod krkem a přitiskl ke studené zdi.
„Nebo co?“ syknul na mě nenávistně a já jsem nemohla dýchat. Bělovlasý ninja se rozchechtal naplno. Marně jsem se oháněla a vyhrožovala, posléze promarněné pokusy žadonění… až mě ten podivný člověk dotáhl do nejtemnější místnosti, jakou jsem kdy viděla. Normálně mě tam hodil a zavřel za mnou dveře.

Připadala jsem si slabá, snad mě ten idiot nestrčil do místnosti, která mi vysává sílu a chakru?
„Svině! Pusťte mě, ale to vám povídám, okamžitě, ven!“ Někdo za dveřmi dostal záchvat smíchu.
„Hele, ať jsi, kdo jsi, moc se netlem, dojde na tebe!“ zaječela jsem pronikavě a bušila pěstí do zdi. Ten někdo se div neudusil smíchy. Fajn, kašlu na něj, jednoduše… no, zas tak jednoduché to není… já mám takovou chuť je tady všechny do jednoho pozabíjet!

Nakonec jsem nejspíše usnula. Vzbudila jsem se za světla, to jsem poznala podle zpívajících ptáčků. Zato místnost vypadala skoro stejně, až na tu změnu, že si moje oči pomalu, ale jistě navykaly tmě.
„Už vím!“ vyjekla jsem hlasitě a začala vřískat. Fakt jsem ječela jako by mě na nože brali. Už jsem chraptěla… moje oči už byly zvlhlé a ústa jsem měla suchá, tak dlouho jsem nepila… je mi zima, ale jestli přestanu křičet…. Ale to ne, já dokážu být taky sadista, budu tady vřískat, dokud se nepominou, anebo dokud jim nerupne v bedně. Snad nejsou tak chladní a trpěliví, to by mi tak ještě scházelo.

Někdo rozrazil dveře, no fakt, ten člověk je normálně rozkopnul dokořán. Nadskočila jsem a musela jsem si zastínit oči rukou, protože náhlý příval světla mě div neoslepil. Ten někdo měl střapaté vlasy, to šlo vidět hned. Vypadal jako nějaký záhadný muž, ale to ne! Že bych zburcovala toho jejich vůdce? A dop*rdele, to ne! Páni, takhle jsem ještě nikdy ničeho nelitovala! Přikrčila jsem se v obavách, že mě zabije jedinou ranou.
„Uřvaný mrně…“ odfrknul si ten někdo a já jsem konečně poznávala obličej, jeho rysy…

Tý jo, ale že vážně nevypadal vůbec špatně! Hezký obličej, zajímavé oči, a sakra! Rinnegan? Ježíšku na křížku, že já jsem nechodila do kostela! Ani modlit se neumím… zkusím to postaru: Pomoc?!

„Chm…“ odfrkne si znovu a já se vzdávám naděje, že alespoň vůdce by měl být kapku normální.
„Budeš mluvit dobrovolně? Anebo po zlém?“ Teda, jeho hlas byl sice hezký, ale zato z něj šel zatracený strach. Seděla jsem na zemi a opírala jsem se o zeď, no dobrá, div, že jsem se do ní nevsákla, jak jsem se k ní tlačila, ale o to nešlo. On se blížil. Ty oči… bojím se jich, bojím se jeho, bojím se všeho!

„Nech mě! Nic nevím!“ kníkla jsem vystrašeně, dokonce i sebe jsem překvapila. Zněla jsem jako nějaké štěně. Najednou mi bylo hrozně. Jsem slabá, až to bolí. On jen zavrtěl nevěřícně hlavou. Já jsem na něj pohlédla s nadějí v očích, ale můj plamínek zvaný NADĚJE uhasínal čím dál víc, jak jsem se dívala do jeho očí. Přitiskla jsem se ještě těsněji a dala před sebe ruce. Věděla jsem, že je můj konec, když si mě vezme do parády šéf… amen.

On se na mě zamyšleně koukal a já jsem byla nervozitou celá bez sebe.
„Takže ty jsi z deštné…“ zamumlá si jakoby pro sebe, ale oči ze mě nespouští.
„Jo…“ řekla jsem tak tiše, jak mi to jen hlas dovolil.
„Co jsi zač?“
„Jsem… jsem Akai Hoshino.“
„Neznám. Proč jste na nás útočili?“ Tak tohle bylo moc!
„Tak to teda ne! To vy jste útočili na nás!“ zaječím a ukážu na něj vyčítavě prstem. On se ani nehne a to mě znovu odkopne dále od mého sebevědomí.

Najednou nemůžu dýchat… ten hajzl mě chytnul pod krkem neskutečně rychle! Dusím se…
„Pusť mě…“ zašeptám unaveně, i když vím, že mě neuslyší, a i kdyby, tak ani neposlechne.
„Peine, dost…“ ozve se od dveří ženský hlas. On se otočí s tázavým pohledem. „Je ještě moc slabá. A mám pocit, že… nic moc neví. Nemá to vůbec cenu-…“
„Konan, raději mlč.“ Odsekne otráveně zvaný Pein a povolí nepatrně stisk. Potom mě pustí na zem a odkráčí z místnosti. Oddechla jsem si i přesto, že tohle… je teprve začátek.

Dodatek autora:: 

Pořád její myšlenky, ale v třetím díle už bude i něco ze zákoutí Akabandy. Wink

5
Průměr: 5 (3 hlasy)