Ztracená naděje

Nemíním se nijak zvlášť vyjadřovat k této krátké povídce.
Po dlouhé době se mě opět ujala inspirace, kterou jsem se řídila. Tou inspirací je mé vlastní vnitřní já.
Nevím co víc dodat, snad jen...přála bych si, aby jsme všichni žili naplno každým dnem, a nemarnili jediné chvíle.
Nikdo si totiž nemůže nastavit hodinky osudu, a tak nemůžeme plánovat, když má přijít naše chvíle.

*******************************************************************************************
Nastal večer, a jako každého dne smutně vysedávala u okna. Dnešní noci pohlížela mnohem hlouběji na temnou oblohu, z které zkrápěli tiché kapky deště.
Každičký náraz o okenní tabuli, jako by drtil její srdce.
Dnešní noci plné chmuru, tak jak plakala sama nebesa, i její srdce pociťovalo obrovského žalu.
Byly to vzpomínky, které ji tak mučili. Tak čerstvé, přesto se zdálo, jako by ji sužovali už několik let.
Milovala déšť, protože jen v tuto chvíli mohla zastřít své slzy nebeským pláčem, které smývali její vlastní.
Vzpomínala na ty krásné , ale i zlé chvíle, které i tak byli jí tím nejkrásnějším úryvkem jejího přisouzeného života.
Tenkrát se spolu milovali, smáli se, a i když někdy proklínala chvíle s ním strávené, milovala ho stále.
Věděla, že i on k ní cítí nesmírnou lásku. Sice ji projevoval jiným způsobem, než by si sama kolikrát přála, ale věděla, že nebýt něj, její tělo by byla jen prázdná skořápka.
Jak má ale žít dál? Co teď, když její smysl života vyprchal bůh ví kam??
Už nemá na koho čekat každým večerem. Na jeho úsměv, ani polibky. Zbyli jí jen vzpomínky, které nejsou už ničím, než prázdnotou a pocitem nesmírné bolesti.
Tenkrát jí říkal, jak miluje její veselý pohled, jak se mu líbí to jaká je.
Milovala jeho výraz, i když byl rozčílený, nebo když zářil úsměvem. Vždy ji na duši uklidňoval, protože věděla, že je tu stále s ní.
Dnes jí zbyli už jen prázdná slova, pro někoho, koho se víc nedočká.
Jak proklínala ten den, kdy ho prosila, aby neodcházel. Prosila ho za své pocity, které jí napovídali, aby ten den zůstal s ní.
S přemáhajícím úsměvem mu tenkrát dala sbohem. Jako by tušila, co se má stát. Nechtěla tomu ale věřit. Místo svému srdci věřila logickým a reálným úsudkům, a za to se do dnes proklíná.
On byl ten, který ji dal smysl do života. Bez něj by nebyla ničím než pouhý vánek, který je cítit, když zafouká, přesto ho každý přehlíží.
Tolik jí lidé stále říkají, že nic není věčné, musí se zapomenout a žít dál. Prý to jednou přejde. Vše přebolí, a nová láska, život i naděje přijdou naráz v tom nejmenším očekávání.
Jak u modliteb odříkala všem ta samá slova, že ví, a tím žije dál. Jak věří v osud, který tohle všechno nachystal.
Ano, věří v něj stále, ale co říká všem kolem je jen další klam.
Její duše den za dnem umírá, a ona ví, že dlouho to už nevydrží. Čekala první dny a měsíce. Doufala, že se jednoho rána probudí, a vše zas bude jako dřív. Její prosby ale nikdy nebyly vyslyšeny.
Naopak, den po dni se žalostným pohledem ode dne, kdy odešel z jejího světa její duše umírá.
Pro všechny kolem krásný úsměv, pro sebe v nitru nepředstavitelný žal.
Tak nicotné je tohle bytí. Najdeš svou spřízněnou duši, a osud ti ji nenechá. Vezme ti ji, a zanechá jen ty, co by ti rádi vráželi dýku do zad, jakmile se otočíš.
Už nebaví ji tahle bezvýznamná a zkažená realita. To, co si přála, se stalo jen pouhou iluzí. To, co nakonec získala, jí bylo předčasně odebráno s neúnosným pocitem bolesti.
Tak nač je tento bezvýznamný život plný strastí, zloby a zlého pokušení? Ví, že mnozí kolem si tohoto světa s potěšením užívají. Jak pocitu štěstí, tak i citového uspokojení. Proč jí, té která nikdy nehřešila nebylo přáno nic, než samá bolest a zklamání? Proč těm, co by si zasloužili bič a kříž za své hříchy a zkažené duše se s úsměvem po tak krásném světě poflakují?!
Nenávidí tento svět, dnešní dobu, svůj život, i osud jaký má, který si nevybrala. Je to snad za trest? Už nemůže dál čekat. Poslední síly ji každým dnem opouští. Sama ví, že moc času už j nezbývá, než se z ní stane jen tichá prázdnota.
Uzavře své vzpomínky opět do svého nitra tak, jak to dělává pokaždé, a uprostřed noci zalévající se nebeským pláčem vystoupí s deštníkem nad hlavou na práh svého domu s pohledem do dálky.
Jemné ozvěny dopadajících kapek na deštník se rozlévají v její mysli, srdci i duši, jakoby to byl tlukot vlastního srdce, co tak pomalu odeznívá.
S jistým krokem, a pohledem do neznáma vyjde ven.
Půl hodiny jdoucí jediným směrem, a oči spatří to známé místo.
Tenkrát to tu zbožňovala. Chodívala sem už jako malá, a s ním každým rokem na novoroční ohňostroj. Byl tam nádherný výhled od jezera, kde se každoročně slavilo tou jasnou září na temné obloze.
Pamatovala, jak se vždy jasné obrazce na nebi odráželi v hladině té průzračné vody.
Bylo to hluboké jezero, ale přesto tak krásné.
Jen tady cítila zas na malý moment ten pocit štěstí, který už si téměř ani nepamatovala.
S dlaněmi u sebe, přála si teď jen jediné, být zas s ním. Věděla, že už ji nikdo nepřesvědčí o jejím rozhodnutí.
Jak déšť padal z noční oblohy stále silněji, její oči se upnuli na tu okouzlující noční oblohu. Už nemohla dál snášet ten pocit osamění. S rozhodnutím, a tím nejšťastnějším úsměvem na tváři se zahleděla intenzivněji, a náhle upustila svůj deštník, který svírala až do teď ve svých rukou u kolen.

Cítila, jak ji smývá ten pocit tísně z jejího těla. Jak se ztrácí její pláč v kapkách deště padajících z oblohy. Měla pocit, jakoby to byl on sám, kdo otírá její uplakanou tvář.
Viděla, jak si ho vítr bere, a odnáší do prostřed hladiny jezerní vody..
Nechala ze sebe smývat tu bolest a pláč, který se jí z očí řinul, aniž by to mohla zastavit.
Celou dobu, přes to všechno, až do teď váhala. Nyní si byla jistá, že to co jí srdce napovídá je pro ni tím nejlepším řešením. Tentokrát zvítězilo její srdce nad logikou.
I když by to mnozí chápali jako nesmyslný čin, pro ni to bylo, a je vysvobozením.
S úsměvem plným naděje se rozešla ke svému deštníku, kam jí ho vítr odvál směrem do prostřed jezera.
Šla přímým směrem, jako kdyby místo kusu železa, potaženém látkou viděla svou lásku, čekající jen na ni.
Nevadil jí ten chlad, jak se dotýká celého těla.
Už necítila ani to mokro, kterým ji objímala ledová jezerní voda. Jediné co cítila bylo, jak se blíží k osudnému místu, a tím i blaho s pocitem klidu na duši.
Poslední vydechnutí vydala ze sebe se slovy, jak je šťastná, že se s ním už brzy opět uvidí.
V očích ostatních, samotná opustila tento svět. Odsouzená k věčnému trápení za hřích k lásce. Za to, že nevydržela čekat, než si osud přijde i pro ni, a dočká se konce.
Stala se snad hříšnicí, kající se v hlubinách pekla jen za to, že milovala někoho, kdo jí byl násilím předčasně odebrán?
Za to, že na svou lásku nedokázala zapomenout, a nahradit ji někým jiným, jak se to běžně v životě dělává?
Něco ztratíš, nahradíš to novým, ale nikdy už to nebude to co dřív. Je jedno, jak moc se potom snažíš, už to nikdy nevrátíš.
Ovšem ona sama dobře věděla, že to co na ni čeká, je mnohem krásnější.
Byl to konec všeho, nebo jen neůnosného trápení, a nový začátek za dveřmi?

Je dobré využít každé chvíle, kterou nám život dal. I když ne třeba bohaté, nebo i s tím málem co máme, ale vědět, že jsme naživu. Že stále máme pro koho dýchat, nejen sami pro sebe.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.