↓Upside Down↑ - Kapitola 14.

„Takže jde o to, že lidi sem přijdou a vezmou nějakého psa na procházku? A to je všechno?“ podivil se Kamiya a pohodlněji se opřel o plot, na jehož zídce s Eiichirem seděli a pozorovali několik skupinek lidí, jak chodí od kotce ke kotci a prohlížejí si zvířata.
„Spousta z nich zároveň přispěje do našeho fondu a divil by ses, kolik si jich pak ty psi odvede domů. Stačí malá procházka a pes se ti dostane pod kůži. Ale vlastně ano, stačí, když si je jen vezmou na procházku. Je to pro ty psy zpestření,“ odpověděl Eiichirou a posunul si sluneční brýle výš na nos.
Po dlouhé době se udělalo pěkně a Aloners pod Lee Moonovým vedením se domluvili, že se tedy vydají do útulku, aby ukázali, jak dobré jsou duše.
Kamiya tam vyrazil hned ráno s tím, že ostatní přijdou dopoledne.
Teď se svým bratrancem seděl u otevřené branky a pozoroval návštěvníky. Útulek byl až na kraji města, takže si mohli vypůjčit psa a vzít ho na vycházku za periferii.
Eiichirou měl na klíně posazeného malého jezevčíka, který za ustavičného hlazení usnul a teď pocukával tlapkami, jak ve snu honil kočky.
„Má dorazit i ten tvůj nebešťan?“ zajímal se Eiichirou a podrbal pejska mezi ušima.
Kamiya protočil oči. „Ano, dorazí. Chceš se seznámit s mým falešným přítelem dokud je naživu?“ Toho dne už se stihl s Tsubakim pohádat a tak byl rád, že mohl z jejich bytu zmizet dřív a nemusel s ním absolvovat cestu k divadlu, kde měli Aloners sraz.
„Jen mě zajímá, jak ta tvoje nemesis vypadá,“ usmál se Eiichirou.
„Eiichirou, mohl bys na okamžik?“ Eiichirou se ohlédl a spatřil svoji matku, jak na něj mává od jednoho z kotců. Opatrně si sundal jezevčíka z klína a šoupnul ho do rukou překvapenému Kamiyovi.
„Pohlídej ho na chvíli, ano?“ Oprášil si kalhoty a zamířil za Kotone, která zřejmě potřebovala pomoct s jedním z větších psů. Kamiya sklonil hlavu, zadíval se na jezevčíka, který na něj rozespale mžoural z jeho klína, a pohladil ho po hlavě. Pejsek zavrtěl ocasem, zvedl se na krátkých nožičkách a pokusil se olíznout Kamiyovi tvář.
Chvíli si s ním hrál, než se zvířátko rozhodlo, že už toho bylo dost, znovu se stočilo do klubíčka a zabořilo čumák Kamiyovi do košile. Hlasitě si povzdechlo a s konečnou platností se opět uložilo ke spánku.
Ne že by Kamiya zvířata neměl rád, ale nikdy neprahnul po mazlíčkovi. Ovšem ani on nemohl popřít, že když chtějí, umějí ty potvůrky být zatraceně roztomilé.
Netrvalo dlouho a zpoza zatáčky se vynořila skupinka, na kterou čekal. Kromě Uedy a Lee Moona se nakonec přidala Meg, Roger, Remyuu, který s sebou přitáhl i svého nejlepšího kamaráda Hibariho a Kamishiro, Kyouko, Asano a samozřejmě i Soohyun s Muramasou v závěsu. Tsubaki šel až jako poslední a tvářil se, že ho celý svět obtěžuje.
„Bože můj, to je roztomilá věcička,“ spustila Meg, sotva si Kamiyi všimla.
„Děkuju, Meg, ale víš, že mám přítele,“ usmál se falešně.
„Ale kuš, mluvila jsem o tomhle,“ mávla nad ním rukou Meg a sedla si před Kamiyou na bobek, aby si mohla prohlédnout spícího jezevčíka, kterého měl na klíně.
„Jmenuje se Charlie,“ ozvalo se Kamiyovi nad hlavou. Vzhlédl a spatřil Eiichira, jak se lokty opírá o plot a naklání se přes něj nad Kamiyou.
„Můžu si ho pohladit?“ zeptala se Meg váhavě. Kamiya místo odpovědi pejska zvedl a položil jí ho do náruče jako miminko. Meg se zatvářila, jako se měla každým okamžikem rozplynout a když Charlie otevřel oči a váhavě jí začal očichávat rukáv mikiny, uteklo jí tiché Óóó.
„I mužná Meg podlehne kouzlu roztomilých štěňátek,“ potřásl hlavou Lee Moon a mávl Eiichirovi na pozdrav. Ten mezitím obešel plot, představil se a začal Alonerům vysvětlovat princip celé akce. Meg okamžitě prohlásila, že si zabírá Charlieho. Nikdo neměl odvahu se s ní hádat, takže nakonec šťastně vyrazila s Charliem a Rogerem, který dostal na starost postaršího německého ovčáka, na procházku do polí.
„Láska na první pohled,“ prohlásila Asano pobaveně, když pozorovala, jak Meg každou chvíli zastavuje, aby Charlieho pohladila.
Postupně se rozešli porozhlédnout po osazenstvu útulku a u branky zůstal jen Kamiya a Tsubaki.
„To je ten tvůj bratranec?“ zeptal se Tsubaki a opřel se o plot vedle Kamiyi, který na jeho otázku přikývl.
„Poloviční pekelník… nikdy bych to do něj neřekl. Vypadá jako obyčejný člověk.“
Kamiya se otočil a skrz plaňky plotu se zadíval, jak Eiichirou nasazuje obojek zlaté kolii, kterou si vybrali Kamishiro a Hibari.
„Eiichirou je člověk. I když je jeho máma pekelnice, nic to neznamená,“ pokrčil rameny Kamiya.
Vtom z budovy útulku vyšla Kamiyova teta. „Co se tam tak poflakujete, vy dva?“
Tsubaki se na Kamiyu tázavě zadíval. „Jo, to myslí nás,“ přikývl Kamiya, vytáhl se na nohy a zamířil ke Kotone. Tsubaki ho váhavě následoval.
„Ty musíš být Miyův kolega, viď. Taiyou… Taiyou…“ zamyslela se Kotone.
„Taiyouren Tsubaki. Um. Těší mě,“ představil se zaraženě Tsubaki, kterého jeho věčné sebevědomí zřejmě přešlo.
„Mě taky. Jak jde mise?“
„Mohlo by to jít líp,“ připustil Kamiya.
Kotone potřásla hlavou a rozhlédla se po dvoře. Eiichirou zrovna připravoval jednoho ze psů pro Asano. „To je ona, že ano?“ zeptala se a kývla směrem k ní. Asano si zrovna omotávala vodítko okolo zápěstí. Ueda se opodál skláněl nad kotcem s párkem voříšků.
Kamiya přikývl.
„Hej, děvče, ano, ty zrzavá. Setou je docela tahoun. Vezmi si s sebou tady toho mládence, ať tě neodvleče až do Osaky,“ zavolala Kotone na Asano a mávla rukou k překvapenému Uedovi. O pět minut později už spolu odcházeli zadní brankou.
Tsubaki a Kamiya jen koukali s otevřenými ústy.
Kotone se samolibě usmála a prokřupala si klouby na rukou. „Zřejmě jsem to ještě úplně nezapomněla,“ pochválila se a odhodila si černé vlasy přes rameno. „Každopádně abyste tady vy dva zbytečně nepostávali, vezměte si támhle Pomněnku a jděte ji trochu provětrat.“
Tsubaki vytřeštil oči. „Co-cože?“ vykoktal zmateně a ohlédl se do míst, kam Kotone ukazovala. U boudy ležel znuděně se tvářící husky. Než stihl některý z nich zaprotestovat, vrazila Kotone Kamiyovi do dlaně vodítko a postrčila je směrem k Pomněnce, jak se pes jmenoval. Nebyla zvyklá si brát servítky a nehodlala se stavět na hlavu jenom protože měla tu čest se zaměstnancem nepešťanské sekce Oddělení.

„Tak co, jak se jmenuješ, chlupáči?“ Kyouko podrbala za ušima ohromného bílého psa, který se jí vydal přivítat, když dobloudila až ke kotcům na samém konci dvora. Pes slastně zavřel oči a vyplázl jazyk, aby jí dal najevo, že je spokojen.
„To je Jupiter,“ řekl Eiichirou, který šel okolo a v náruči nesl malého knírače zpátky do jeho pelechu. Když ho odložil, zamířil ke Kyouko, která klečela vedle psa, a posadil se na bobek k nim. „Je to tady jediný pes, který majitele už má.“
„Je tvůj?“
Eiichirou přikývl a poplácal psa po hlavě. „Dej pac, Jupe,“ vyzval ho.
Jupiter poslušně zvedl tlapu a Kyouko jí pobaveně potřásla. „To já jsem takovéhle triky naše psy nikdy nenaučila.“
Eiichirou se narovnal. „Chceš vidět skutečný trik?“ zeptal se s úsměvem. Kyouko přikývla a vytáhla se na nohy, aby nepřekážela. Jupiter se zvedl, aby šel za ní, Eiichirou ho ale zastavil nataženou rukou.
„Zůstaň, Jupe… teď nahoru!“ Trhnul rukou vzhůru a pes se posadil na zadní a zvedl přední tlapy do vzduchu, takže připomínal surikatu. Nato Eiichirou na Jupitera zamířil dva prsty, jako kdyby to byla pistole.
„Vzdej se,“ zavolal teatrálně Jupiter místo odpovědi hlasitě štěknul. „Říkám, aby ses vzdal,“ zopakoval Eiichirou s kamennou tváří a koutkem oka se podíval po Kyouko, která se snažila nesmát nahlas. Jupiter znovu zaštěkal, přední tlapy ve vzduchu.
„Bang, bang!“
Sotva to Eiichirou dořekl, Jupiter tesklivě zakňučel, svezl se na bok a převrátil se na záda. Přitom vrtěl ocasem a tvářil se, že se náramně baví. Eiichirou k němu obezřetně přistoupil a stále na něj mířil prsty. Až když ruku sklonil a se slovy Žijeme! tleskl, Jupiter znovu vyskočil na nohy.
Kyouko se rozesmála. „Tak tohle by Hammy neudělal, ani kdyby mu šlo o život.“
„Co máš doma za psy?“ zajímal se Eiichirou a pokusil se oprášit z Jupiterova kožichu hlínu a kusy listí.
„Hammy je bernský salašník a Sylvester border kólie, ale spíš jsou to pometla. Sežerou na co přijdou a když je někdo vede na vodítku, raději by se uškrtili, než by šli normálně,“ pokrčila rameny Kyouko rameny. „Co je zač Jupiter?“
„Kuvasz. Takže asi neplánuješ, že bys nějakého zdejšího chlupáče adoptovala, když máš doma ty svoje poklady, co?“
„Bohužel. I ti dva jsou vydupaní. Když o tom tak přemýšlím… Sylvestera brácha vlastně našel tady, pokud si dobře pamatuju.“
„Homura u nás někdy byl?“ zamračil se Eiichirou a znovu projel Jupiterovu srst prsty. Kyouko se na něj podezřívavě podívala.
„Ty znáš mého bráchu?“ zeptala se opatrně, jako kdyby se bála, že se z Eiichira vyklube stalker.
Eiichirou se usmál a sklonil hlavu, takže se mu tmavě hnědé vlasy svezly do očí. „Dalo by se to tak říct… spíš znám tvého švagra. I když je pravda, že s tvým bratrem jsem měl taky čest.“ Odhrnul si vlasy z čela a ukázal na tenkou jizvu, která se mu táhla přes obočí.
Kyouko pomalu začínala chápat. Aby jí to Eiichirou ulehčil, pokračoval. „Nevím, jestli jsem se představil celým jménem. Já jsem Souta Eiichirou, těší mě.“
Dívka se zasmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. „To ne!“
„Ale jo,“ přikývl Eiichirou s trochu provinilým úsměvem.
„Homura Kyouko,“ natáhla Kyouko ruku, „mrzí mě, že tě můj brácha před lety zmlátil.“
„Zasloužil jsem si to. Navíc jsem z toho vyšel ještě dobře. Bylo mi čerstvých šestnáct a neskončil jsem ani ve vězení jako Yuu, ani na drogách jako Kobayashi. Když se máma dozvěděla, s jakou partou se tahám, dostal jsem facku, že jí cítím dodnes a zaracha na půl roku. A od té doby jsem v pohodě.“
Kyouko si založila paže na hrudi. „Koho by napadlo, že tu narazím na Yuuovu pravou ruku. Upřímně řečeno, jsem dost překvapená, když si vezmu, jak dopadl Kobayashi.“
Jupiter se převalil na záda, aby ho Eiichirou mohl poškrábat na břiše. „Já mám na rozdíl od Kobayashiho mozek a tak jsem se poučil. Od té doby, co jsem před… pěti lety dostal od tvého bráchy na budku, sekám dobrotu, jak můžeš vidět.“
„Tamayori je fakt vesnice,“ potřásla hlavou Kyouko.
„To tedy je. Ale to pro teď nechme stranou a přejděme k důležitějšímu dotazu. Už jsi uvažovala, že by ses zapojila do nějakých dalších akcí, které tu pořádáme?“ změnil najednou téma Eiichirou.
Kyouko povytáhla obočí. „Co přesně by to mělo být?“ zeptala se.
Eiichirou se na okamžik zamyslel a naklonil hlavu na stranu. „To se ještě uvidí. Prozatím řekněme, že je to docela slušná záminka, jak z tebe dostat tvoje číslo.“
Kyouko se chvíli přehrabovala v Jupiterově načechrané srsti, než uznale pokývala hlavou. „Slušná záminka to je, to se musí nechat. Ukaž mi ještě nějaký trik a já o tom popřemýšlím.“

„Karma skutečně existuje.“
„Ten pes mi málem vyšťouchl čumákem oko. Co to má společného s karmou?“
„Čubce se odvděčila zase čubka?“
„Až tahle mise skončí, tak tě zabiju.“
„Tohle se říká falešnému příteli? Kdyby to tak slyšeli ostatní.“
Tsubaki seděl na schodech vedoucích do útulku a tiskl si dlaň na zarudlé oko, ze kterého mu proudem tekly slzy. Kamiya opodál krmil Pomněnku psími pamlsky jako poděkování za to, že Tsubakimu udělala to, co on měl chuť udělat už několik týdnů.
Kotone chytila Tsubakiho za bradu a donutila ho vzhlédnout. Nebešťan seděl jako oukropeček a nechal ji, ať mu oko prohlédne. „To nic není. Jen tě trochu šťouchla,“ řekla nakonec.
Tsubaki několikrát zamrkal a promnul si oko. „Myslím, že mi vykousla kontaktní čočku,“ zamumlal a prozkoumal si hřbet ruky, jako kdyby čekal, že na něm objeví krev.
„Ty jsi fakt hrozná citlivka,“ zavrtěl hlavou Kamiya a podrbal fenu na zádech. Najednou k ní cítil velmi hluboké sympatie.
„Kde je tady koupelna?“ zeptal se Tsubaki Kotone.
„Dáš se chodbou doleva, druhý dveře.“
Když se Tsubaki vrátil, v jednom kuse mrkal a mhouřil oči, přičemž to levé mu pořád slzelo. Na tváři měl ovšem o něco spokojenější výraz. Kamiya jeho změnu nálady nechápal, dokud se neotočil k jeho tetě. „Ty klece na konci chodby… ty jsou taky součástí útulku?“ zeptal se a otřel si slzy z tváře.
Kotone přikývla.
„Můžu se podívat?“
„Jako doma. Jen dávej pozor, ať ti nic neuteče.“
Kamiya se na Kotone tázavě zadíval, jeho teta ale zřejmě došla k závěru, že už jí není potřeba a šla si po své práci. Pomněnka po Kamiyovi máchla tlapou, aby jí věnoval pozornost a dál jí drbal na zádech.
Tsubaki se z budovy útulku vynořil asi po deseti minutách a tvářil se jako sluníčko. Kamiya chvíli nechápal, než si všiml, co drží v rukou.
„Ježíš, fuj, dej to pryč,“ vyjekl a pevněji sevřel Pomněnčinu srst.
„Snad se nebojíš potkanů?“ povytáhl obočí Tsubaki a pohladil hlodavce po hlavičce.
„Nebojím, ale dost se mi hnusí.“ Kamiya se zašklebil a nenápadně se přesunul tak, aby mezi ním a Tsubakim ležela rozvalená Pomněnka. Nebešťan se sadisticky usmál, několika kroky se ke Kamiyovi přiblížil na vzdálenost natažené paže a sklonil se k němu. Bílo hnědého potkana měl teď zaháknutého na košili a jeho ocas přehozený přes paži.
„Jdi s tím pryč,“ vyzval ho pomalu Kamiya. Tsubaki se usmál ještě víc.
„Je to jen velká myš,“ řekl, když se mu potkan vydrápal na rameno a očividně si užíval Kamiyovo výraz, který byl z poloviny znechucení a z poloviny strach.
„Víš jak se ve středověku dostal mor do Evropy?“ odsekl Kamiya, ale oči nespouštěl z hlodavce, který právě očichával Tsubakiho prsty.
„Tohle není žádná asijská krysa, ale domácí potkan. Sice asijský, ale neškodný.“
„Co oko? Neměl bych ti ho pro jistotu vyříznout otvírákem na konzervy?“ zeptal se sarkasticky Kamiya a poplácal Pomněnku, která si jich nevšímala a jen si užívala drbání po břiše.
„Upřímně řečeno, při pohledu na tvůj výraz skoro zapomínám na to, jak to bolí. Škoda, že jsem si musel vyndat čočky a nevidím ho líp.“
„Být tebou tak v noci nespím,“ zasyčel Kamiya, když k němu Tsubaki natáhl ruku s potkanem blíž.
„To jako kvůli tobě?“ povytáhl Tsubaki vyzývavě obočí.
„Ano, protože moc dobře vím, kde máme otvíráky.“

„Sbohem, Charlie, miluju tě. Ještě se vrátím, neboj se, zlatíčko.“
„Takže si to shrňme,“ začal Lee Moon, když se Meg konečně rozloučila s jezevčíkem a společně vyšli z útulku. „Kyouko z dnešního dne vychází jako vítěz, protože si i tady zvládla sehnat rande. Dále tu máme Meg, která si nenašla kluka, ale psa. Pak Kamiya s jeho fobií z potkanů a Tsubaki s monoklem. Muramasa byl protažen čímsi, o čem doufáme, že je jen bláto a Roger pro změnu něčím, o čem si jsme jisti, že byl potok. Zapomněl jsem na něco?“
Tsubaki a Kamiya se po sobě kysele podívali, ale navzdory veškerým neshodám ohledně potkanů a aktivních psů vyrážejících oči jim zvedl náladu fakt, že Muramasa a Soohyun se z procházky sice vrátili společně s Uedou a Asano, Muramasa měl ovšem celý přední díl košile pokrytý bahnem. Podle Asano ho její pes, kterého se nabídl, že povede, strhl na zem a několik metrů ho táhl za sebou.
Muramasa se od té chvíle tvářil jako bůh války a nepronesl jediné slovo.
Kamiya v duchu litoval, že to neviděl, ale stačila mu i to pomyšlení.
Rozloučili se s ostatními a zamířili domů.
„Hele, Haizari…“ začal Tsubaki obezřetně, když konečně vešli do jejich bytu.
„Hm?“
„Tak mě napadlo… ohledně Uedy… můžeš být vážně zamilovaný do dvou holek zároveň?“
Kamiya se otočil uprostřed kroku a pomalu se otočil. „Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě a projel si vlasy dlaní.
Tsubaki si promnul zarudlé oko. „Víš, tak jsem o tom přemýšlel… o tom, co nám řekla ta holka v knihovně… a Maaya už je dlouho mimo hru, vzdali jsme to s ní. Ueda ví, že jí už nejspíš nedostane. Nemyslíš, že kdyby do ní byl doopravdy zamilovaný, tak je mu to trochu víc líto?“
Kamiya nevěděl, co na to říct, protože to k jeho hrůze dávalo smysl.
„Chceš tím naznačit, že nám lže? Vždyť to bylo přání, které se dostalo až do archívu Oddělení. Kdyby nešlo o tuhle sázku a šlo o skutečnou misi, tak by byla na misce vah jeho duše. Technicky vzato. Ty bys riskoval duši kvůli holkám, které ani nemáš rád?“
Tsubaki zavrtěl hlavou. „Ne, já si nemyslím, že lže. Spíš… že sám sobě namluvil, že je do nich zamilovaný. Prostě se mu líbí, to je všechno. V každé komunitě, do které přijdeš, je vždycky někdo, kdo se ti líbí. To je v přírodní zákon.“
„Počkej, tady tě zarazím, Taiyourene. I kdyby to tak bylo, tak nám po tom nic není. My jsme tady od toho, abychom splnili misi. Nemáme tady moralizovat, jestli je cíl mise správný. Obzvlášť my ne. Máme to už tak nahnuté. Takže se prostě pokusíme dát Uedu dohromady s Asano, jak chtěl.“
Tsubaki se zamračil. „Ale…“
„Ne! Ty víš, že mám pravdu. Ani jednomu se nám nelíbí, že na téhle misi musíme spolupracovat, tak ať to máme co nejrychleji za sebou.“
Kamiya věděl, že na tom, co Tsubaki říkal, něco je. Ale zároveň si uvědomoval, že není na nich, aby Uedovo rozhodnutí soudili. Tsubaki na něj vzdorovitě zíral a nakonec to byl právě Kamiya, kdo uhnul pohledem jako první.

Status mise: Aktivní
Poznámky k misi: Nevím, proč to chtěl Kamiya vědět, ale ne, nemůžete mít potkana. -A