↓Upside Down↑ - Kapitola 18.

„Nechápu, proč musím s tebou.“
„Protože to Kotone řekla a já fakt nemám odvahu, abych jí řekl ne.“
Tsubaki se zašklebil, ale nic neřekl, částečně protože Kamiyu chápal.
„Proč mě vůbec zvala taky?“
„To se ptáš mě?“
Zastavili se před malým rodinným domkem. O branku se předními tlapami opíral ohromný bílý pes a vrtěl ocasem. Kamiya ho chytil za čumák a odtlačil ho stranou, aby mohli otevřít branku a projít dovnitř.
„Fakt se mi tam nechce,“ ozval se znovu Tsubaki a tentokrát to znělo o něco méně agresivně.
„Snad nejsi nervózní?“
„Jo to určitě, maximálně z toho, že mám před sebou asi ten nejtrapnější večer svého života. Ne, vážně, co si myslí, že tam budu dělat?“
Kamiya stiskl zvonek. „Možná jí tě bylo líto.“
„Proč by jí mě mělo být- dobrý večer!“
Dveře domku se otevřely. Stál v nich Kamiyův strýc. „Pojďte dál,“ vyzval je a pokoušel se Jupiterovi zabránit, aby mu mezi nohama proběhl dovnitř.
Tsubaki se stále tvářil jako kdyby ho bolely zuby a Kamiya každou minutu víc nechápal, proč ho jeho teta donutila, aby s sebou při další návštěvě nebešťana přivedl. Pokoušel se jí vysvětlit, že to nemusí dělat, že jsou oba profesionálové a nemají kromě práce nic společného a že Tsubaki netrpí žádným steskem po hřejivém krbu domova, jehož se Kamiyovi u Soutových dostávalo, Kotone ale rozhodla a tím pádem neexistovala žádná ale. To chápal i Tsubaki, který si Kamiyovu tetu stále živě pamatoval z útulku a tak nakonec s Kamiyou šel.
Uběhly téměř dva týdny od Asaniny facky, kterou uštědřila Muramasovi. U Aloners o tom nikdo nemluvil, protože si to všichni, kdo se toho účastnili, nechali pro sebe. Muramasa se od Asano držel dál a zdál se ještě zachmuřenější než kdy před tím. Pokaždé, když s ním Tsubaki nebo Kamiya navázali oční kontakt, přejel jim mráz po zádech, protože se tvářil, jako kdyby v duchu plánoval jejich vraždu.
U Aloners se rychle blížila premiéra nové hry a i když Kyouko tvrdila, že všechno stíhají, nebyla to tak úplně pravda, takže Kamiya a Tsubaki neměli moc příležitostí s jejich misí pohnout.
Ueda byl pořád stejně beznadějný a oni čím dál tím častěji mysleli na ten vymodlený meteor, který by jim umožnil vzdát snahy s Asano a zaměřit se na někoho, s kým by měl Ueda nějakou reálnou šanci.
Taky spolu znovu spali, ale to ani jeden z nich neřešil.

Navzdory všem předpokladům, večer u Kamiyových příbuzných nebyl naplněn trapným tichem nebo prkennou konverzací. Kotone s něčím takovým zřejmě počítala a tak, nedbajíc na útrpné sténání svého syna, zavedla řeč na Oddělení.
Přece jen byla kdysi jeho členkou.
Tsubaki to sice věděl, ale netušil, jak vysoké postavení ve své době měla.
„Takže vy jste dělala NK mise?“ zeptal se nevěřícně.
Kotone se trochu samolibě usmála a přikývla. „Než jsem odešla na tu misi do Osaky, Hurson, tak se jmenoval tehdejší šéf pekelnické sekce, dokonce nadhodil, že bych mohla přejít na NNN mise. No, ale k tomu už nikdy nedošlo, protože jsem potkala tady Mikua a… nějak jsem neměla potřebu se vracet zpátky.“
Tsubaki na ni zíral s otevřenou pusou.
„Co znamená NNN mise a NK mise a tak?“ zeptal se Eiichirou a nabodl si na vidličku masovou kuličku.
„To jsou kategorie, do které se na Oddělení mise třídí,“ začala vysvětlovat Kotone. „Jsou tři. NH, NK a NNN.“
„A to znamená…?“
„No harm, teda mise, při které se nesmí nikomu ublížit, No kill, kde se může ublížit, ale nesmí zabít a NNN, to je spíš takový slangový název, který je vlastně zkratka pro Nikdo nic neviděl.“
Eiichirou se zatvářil trochu znepokojeně a při tom pomalu žvýkal. Nikdy s matkou její pekelnickou minulost příliš neřešil. Věděl o ní a o její rodině v Capitali, ale nikdy se v tom ve vlastním zájmu příliš nešťáral.
„Takže jsou i mise, kdy můžete zabíjet?“ zeptal se opatrně a změřil si Tsubakiho a Kamiyu váhavým pohledem.
„Tihle dva? To ani náhodou. Potřebuješ spoustu školení a výcvik, abys mohl dělat NK mise. A to ani nemluvím o NNN misích,“ zasmála se Kotone.
„Dík, teto, to zahřálo u srdce,“ řekl Kamiya ublíženě. Tsubaki se tvářil stejně uraženě jako on.
„No co, je to pravda.“
„Takže vy jste vážně dělala NK mise,“ potřásl hlavou Tsubaki a natáhl se po svojí sklenici džusu. „Tomu se mi ani nechce věřit. Vážně jste příbuzná s tímhle?“ kývl směrem ke Kamiyovi. Ten se zatvářil ještě ublíženěji než před chvílí.
„No to teda pardon!“
Kotone si svého synovce nevšímala. „Jeho táta je můj mladší bratr, takže nějaké společné geny tam budou.“
Tsubaki si Kamiyu přeměřil pochybovačným pohledem. „Zřejmě ne ty správné geny,“ podotkl, za což ho Kamiya pod stolem kopl.
„Náhodou, tady Miya není ani z poloviny takový ňouma, jak se na první pohled může zdát,“ přidal se Eiichirou a poklepal Kamiyu po rameni.
„Říká někdo, kdo byl v šestnácti v gangu.“
Kotone se na ně zamračila. „No tak, kluci, tohle u večeře nevytahujte,“ okřikla je a zvedla se od stolu, aby si na talíř doplnila těstoviny. „Jen o tom slyším a mám chuť Eiichirovi napařit další rok domácího vězení.“
Tsubaki se na Eiichira překvapeně zadíval. „Tys byl v gangu?“ zeptal se navzdory Kotoninu varování.
„Nebyl to tak úplně gang… byli jsme spíš spratci, co si o sobě moc mysleli a tak trochu terorizovali okolí. Když mi bylo šestnáct, tak… se stalo spousta věcí, o kterých bych raději nemluvil a Velký Yuu, to byl náš neporazitelný kápo, skončil ve vězení. A pak se to nějak rozpadlo, máma na to přišla a velice jasně mi vysvětlila, že kariéra gangstera pro mě není.“ Eiichirou sklonil hlavu a snažil se nenavázat se svojí matkou oční kontakt.
„A to zapomněl tu nejlepší část,“ zakřenil se Kamiya. „Alespoň mně se zdá dost boží.“
Tsubaki se nechápavě zamračil, ale Eiichirou si povzdech a neochotně pokračoval: „Miya asi naráží na to, že do Yua do vězení dostali starší sourozenci Kyouko.“
„To pořád není ta nejlepší část.“
„…a přítel jejího bratra, který v tom gangu byl taky.“
„A…?“
„…a přítel její sestry, který tam byl s námi.“
Tsubaki podezřívavě přimhouřil oči, zatímco Kamiya se začal hihňat jako malá holka. Eiichirovi rodiče se mezitím začali bavit spolu, protože nechtěli vědět víc detailů, než kolik už znali.
„To jako vážně?“ zeptal se pomalu Tsubaki.
Eiichirou pokrčil rameny.
„Tak mě napadá… Homurovi mají slabost pro grázly, co byli v Yuově gangu, co? Protože ty a Kyouko…“ Nestihl to doříct, protože tentokrát Eiichirou kopl jeho.
„Já a Kyouko spolu nechodíme,“ řekl rázně Eiichirou, ale po chvíli zamyšlení poněkud krotčeji dodal, „zatím.“
Tsubaki odložil příbor a založil si paže na hrudi. „No vážně, jak je možné, že Uedovi Asano dohodit nezvládáme, ale tvému bratrancovi jsme holku přihráli až pod nos?“ zeptal se nechápavě. Kamiya jen neutrálně mávl rukou.
„Možná vydáváme energii špatným směrem.“

„Nakonec to nebyl takový propadák. Rozhodně mi to stálo za to, že jsem zjistil, že ti tvoje vlastní rodina říká Princezna.“
„Ne! Nenene! Miya z Kamiya znamená vesnice, ne princezna!“ ohradil se ostře Kamiya.
Tsubaki se samolibě usmál. „Když říkáš.“
„Vlez mi na záda, Taiyourene, aspoň se nejmenuju po kytce.“
Vešli do bytu a Kamiya za nimi zavřel a zajistil dveře řetízkem. „Jak chceš, Princezno.“
Kamiya vytáhl z kapsy mobil a chtěl mu něco odseknout, zrak mu ale padl na displej, kde svítila jedna nová zpráva. Byla od Asano.
„Asano mi píše,“ řekl nahlas a zamračeně zprávu otevřel.
„Ahoj, doufám, že neruším, mohli bychom se zítra sejít, potřebovala bych s tebou něco probrat,“ přečetl, aby se mu Tsubaki nemusel natahovat přes rameno.
„Chce se sejít?“ zeptal se pochybovačně Tsubaki a vzal Kamiyovi mobil z ruky, aby se sám podíval. „Proč se chce sejít s tebou?“
Kamiya pokrčil rameny.
„Jestli se do tebe zamilovala, což bych upřímně nechápal, navzdory tomu, že jsme museli předstírat, že spolu chodíme, tak tě zabiju. Nacpu ti do krku celý celer a budu se dívat, co se bude dít!“
„Hele, hele, tak zaprvé, jak bych za to asi tak mohl? A zadruhé, nevíme, proč se chce sejít. Třeba je to kvůli nějaké prkotině.“
Tsubaki se netvářil zrovna přesvědčeně a místo odpovědi mu vrazil telefon zpátky do dlaně.
„Fajn, tak já jí zavolám a zeptám se,“ řekl Kamiya a vytočil Asanino číslo.
Trvalo jen několik vteřin, než Asano hovor přijala.
„Ahoj, Asano, omlouvám, že volám takhle pozdě, ale byl jsem… na rodinné večeři a tak jsem tvojí zprávu našel až teď. Copak potřebuješ?“ Posadil se na okraj gauče, zatímco Tsubaki stál vedle něj a tvářil se, jako kdyby byl skutečně připravený jít a sehnat v deset večer celer.
„Ahoj, Kamiyo, to nevadí, nemusel jsi volat… moc to nespěchá, stačilo by, kdybychom se domluvili až ráno.“
„To už máš teď jedno. Takže o co jde?“
„No… mám takový problém a myslela jsem, že bys mi třeba mohl pomoct.“
„Proč zrovna já?“ podivil se Kamiya a koutkem oka se podíval po Tsubakim.
„Víš… nevěděla jsem, komu jinému říct. Lidi z Aloners jsou super a já je miluju, ale nevím, jestli by mi s tímhle úplně poradili a co se týče mých ostatních kamarádů… no, ti nějak nepřipadali v úvahu. Vím, že se neznáme zase tak dlouho, ale…“
„Ne, ne, to je v pohodě. Jestli si myslíš, že ti zrovna já můžu pomoct.“ Kamiya jen tak tak potlačil úlevné oddechnutí. Tohle nevypadalo na vyznání lásky.
„Klidně s sebou vezmi i Tsubakiho, jestli nechceš jít sám.“
„Ééé… dobře? Kde by ses chtěla sejít? Třeba Pod Vikingem?“
„Tam ne!“ odpověděla Asano rychleji, než bylo potřeba. „Co takhle v Hodokoshi? Znáš to tam? Je to bistro na Západě. Můžu ti poslat přesnou adresu ve zprávě.“
„Jasně, proč ne,“ souhlasil Kamiya.
„Dobře. Takže třeba zítra v šest?“
„Platí.“
„Bezva. Tak se tam uvidíme. Dobrou.“
„…ahoj.“
Kamiya si odtáhl telefon od ucha a upřímně řečeno, cítil se zhruba stejně zmatený jako před hovorem. Tsubaki do něj strčil loktem, aby ho vytrhl ze zamyšlení.
„Tak co?“ zeptal se.
Kamiya nevěděl, co odpovědět. „No, jedno je jisté. Rozhodně do mě není zamilovaná.“

Hodokoshi byla útulná malá restaurace a Kamiya se Asano nedivil, že ji popsala slovem bistro. Zabírala přízemí patrového domku, téměř celou přední stěnu měla prosklenou, takže byla místnost provzdušněná a světlá. Podél zadní stěny restaurace se táhl dřevěný bar se stoličkami a kolem bylo roztroušeno několik stolků se židlemi. Po stěnách byly rozvěšené nejrůznější kresby, malby a fotografie.
Z celé restaurace dýchala přátelská, téměř rodinná atmosféra.
Kamiya to tam miloval sotva vešli. Neměl ale čas moc se rozhlížet, protože na ně zamávala Asano, která seděla u jednoho ze stolků.
„Ahoj,“ pozdravila je a Kamiya si nemohl nevšimnout, jak je nervózní.
„Čekáš dlouho?“ zeptal se Tsubaki, svlékl si kabát a přehodil ho přes opěradlo jedné z volných židlí. Shodou náhod měl na sobě znovu jednu z Kamiyových košil.
„Pár minut, ještě jsem si ani neobjednala“ zavrtěla hlavou Asano a roztržitě si prohrábla vlasy.
Kamiya s Tsubakim se usadili a u jejich stolu se jakoby odnikud objevila obsluha. „Co si dáte?“ zeptal se černovlasý muž, který mohl být asi stejně starý jako Tsubaki, jen měřil tak o třicet čísel míň.
„Dvě kafe. Obě černý a jedno s dvěma cukry,“ nadiktoval mu Kamiya.
„Mně zelený čaj, děkuju.“
„Něco k jídlu?“
Kamiya už chtěl odmítnout, ale Asano byla rychlejší. „Co byste mi doporučil sladkého?“ zeptala se.
Číšník se na okamžik zamyslel a koncem tužky se podrbal ve vlnitých vlasech. „Pokud jako zákusem k čaji, tak bych asi doporučil tvarohový koláč s borůvkami a jestli jako hlavní jídlo, tak asi lívance. Každopádně nemůžete střelit vedle, protože máme nejlepšího kuchaře v okolí.“
U baru seděla dvojice dívek a po číšníkově prohlášení se jedna z nich obrátila k nim. „Ta samochvála smrdí až sem, že se nestydíš,“ zavolala.
Číšník protočil oči. „Dobře, ten kuchař jsem já. Patří mi to tady. Každopádně, moje doporučení platí.“
„Dám si ten koláč, díky.“
Když číšník lomeno kuchař lomeno majitel podniku odešel vynadat dívce u baru, Kamiya se konečně obrátil k Asano. „Takže, o čem jsi to chtěla mluvit?“ zeptal se.
Asano najednou zneklidněla ještě víc. „Um…“ začala a sebrala ze stojánku na stole párátko, z kterým si okamžitě začala hrát, jako kdyby nemohla udržet ruce v klidu. „Jak jen začít.“
Chvíli se rozhlížela, jako kdyby hledala nápovědu, než se zhluboka nadechla.
„Jak už jsem říkala včera, neznáme se moc dlouho, ale já nevěděla, komu o tom říct, protože Aloners by si ze mě určitě dělali legraci a… prostě… víte, že máme za pár dní premiéru.“
Oba přikývli.
„Jde o to, že… se mi někdo líbí a ráda bych je pozvala.“
Tsubaki se napjal jako tětiva luku a Kamiya se mu nedivil. Někdo se jí líbil. A nebyl z Aloners. Takže to nebyl Ueda. Kruci. Že by jí Muramasa a Roe někoho vnutili, aniž by si to uvědomila? Zmanipulovali ji, nebo…
„Tak je… prostě pozvi,“ řekl Kamiya přiškrceně.
Asano se suše zasmála. „O to právě jde. Nemůžu ji jen tak pozvat. Jsme sice kamarádky už dlouho a párkrát jsme flirtovaly, ale já si prostě nejsem jistá,“ zavrtěla hlavou.
„Ale no tak, As- počkat, ji?“
„Kamarádky?“
Tsubaki a Kamiya se po sobě podívali. To, co měli na tváři, se nedalo popsat ani jako překvapení, jako spíš šok.
„Řekla právě ji?“ zeptal se Kamiya pomalu. Tsubaki s pusou dokořán přikývl.
„Řekla jsi právě ji?“ zopakoval Kamiya svoji otázku i Asano. Ta byla najednou rudá jako rak.
„O to právě jde.“
„Takže… takže ty jsi…“
„Jo. Ale to není můj problém. Já jsem na holky a stoprocentně vím, že ona taky. Ale já jsem prostě tak neschopná, co se vztahů týče a hrozně se bojím, že mě pošle do háje. Proto jsem to nechtěla říkat Alonerům. Remyuu by mi to předhazoval do konce života.“ Asano složila hlavu na stůl.
Kamiya si odkašlal a chtěl něco říct, ale prostě nemohl. Čekal lecco, ale tohle ne.
Tsubaki na tom byl stejně, ale nakonec se vzpamatoval dřív, ale místo, aby Asano odpověděl, chytil Kamiyu za rukáv. Pekelník se k němu otočil a okamžitě si všiml, s jakou nadějí v očích se na něj dívá.
Než se obrátil k Asano, aby ji uchlácholil, zamumlal Kamiyovi jediné slovo: „Meteor.“

Stav mise: Aktivní
Poznámky k misi: Meteor! -T,K