Anděl strážný 03

Bylo brzy ráno, když bělovlasého chlapce probudil hluk v pokoji. Rozespale otevřel své tyrkysové oči a slepě několikrát zamrkal jen aby se uvrdil v tom, že ta všude přítomná temnota není pozůstatkem snů, ale skutečnost. S povzdechem, že ta černá noční můra pro něj ještě neskončila, zašátral vedle sebe na druhou polovinu postele, kde měla spát Iris. Místo však bylo prázdné. Poprvé od probuzení zpozorněl a zaposlouchal se do šramotu a nadávek, linoucích se z druhého pokoje. Iris se nejspíš dožadovala své snídaně a Serena s Kazuem si nevěděli rady. Stále se k ní ještě báli přiblížit na míň jak dva metry.
Slepě vstal a po paměti přešel ke dveřím, které otevřel. Rozhovor, který byl do té doby tlumený, mu nyní nemilosrdně zaútočil na ušní bubínky. Nevšímal si toho. Prošel kolem dohadujících se spolužáků, aniž by si ho někdo z nich všiml a nakrmil hladovou šelmu. Teprve až kovové cinknutí misky o podlahu je donutilo se otočit. Překvapeně vykulili oči na svého bělovlasého kamaráda.
„K... Kassieli? Co tu děláš?“ Vykoktal Kazu a pohled mu sklouzl na spokojenou velkou kočku.
„Teď už nic. Ten váš křik by probudil i mrtvého.“ Zabručel mladík a otočil se opět ke dveřím do svého pokoje. Ze všeho nejvíc teď toužil po pořádné sprše, která by z něj smyla stopy snu, který se mu v noci zdál po tom, co po druhé usnul. Vzpomínky na bolest, krev, chlad, nenávist a úsměv. Na city skryté v dětském polibku na rozloučenou.
Otevřel dveře pokoje a ovanula ho slabá vůně karamelek, jejíž zbytky se stále ještě úpěnlivě držely ve vzduchu. Zhluboka se nadechl, jako by si chtěl přivlastnit co nejvíce té sladké vzpomínky, i když vůbec nevěděl komu patřila. Poté potřásl hlavou, aby zahnal ty absurdní myšlenky, které se mu začaly rodit v mysli a vklouzl do maličké koupelny, kde na sebe pustil horkou sprchu. Nechal pálící kapky putovat po své odhalené kůži a smývat z ní ulpělý pot. Drobné kapky se proplétaly dlouhými vlasy, hladily a tiše konejšily smysly. Jemně se dotýkaly dlouhé, tenké jizvy, která se chlapci táhla nad levým spánkem přes oko na tvář a končila až na horním rtu. Na denním světle vystupovala jen jako tenká, narůžovělá linka, kazící aristokratickou tvář mladého anděla.
Jemně po ní přejel konečky prstů. Stále si živě vybavoval, co jí předcházelo. Jako by tomu už nebylo pomalu osm let, ale stalo se to teprve včera. Tehdy...
Dřív, než se nad tím stihl více zamyslet, vyrušil ho škrabavý zvuk na dveřích sprchy. Iris! Nechal tedy vodní pramínky smýt mýdlové bublinky a vodu vypnul. Když otevřel průhledné dveře, okamžitě mu v ruce přistál měkký ručník a spěšné zavrčení mu sdělilo, že pokud si nepospíší, přijdou pozdě na zahajovací proslov. (Neptejte se mě jak to poznal, já sama to nevím )
Rychle na sebe hodil kousky oblečení, které mu rys strkal do ruky, aniž by se zajímal o to, jak to vypadá. Rozčesal si dlouhé, bílé vlasy do pasu a svázal je stuhou. Ještě zuby a mohl vyrazit. V pokoji mu Iris podala školní brašnu a strčila do dveří, které se nehlučně otevřely. Jeho dva kamarádi stáli u jeho prahu a opět se hlasitě dohadovali. Tentokrát však šlo o to, kdo z nich bude muset Kassielovi oznámit, že musí na zahájení nového školního roku. Ani jeden z nich se toho úkolu nechtěl zhostit, protože se ani jeden z nich nechtěl blíže seznámit s ostrými tesáky stříbrné šelmy. Stále ještě si živě pamatovali její železný stisk z minulého rána a nechtěli si ten zážitek zopakovat.
Mladík si jen tiše povzdechl a zamotal prsty do stříbrného kožichu. Vadilo mu, s jakou nedůvěrou se jeho dva nejlepší přátelé chovali k šelmě, která měla za úkol ho chránit. Věděl, že kdyby se jí trochu otevřeli, neměli by takové problémy, co se týče kontaktu s ní.
„Můžem teda vyrazit? Nebo se tu hodláte hádat další hodinu?“ Zavrčel netrpělivě.
Serena s Kazuem nadskočili leknutím a trochu poplašeně se otočili na dvojici stojící ve dveřích. Jejich pohledy pomalu sklouzly na velkou šelmu, která se na ně pobaveně šklebila. Její pohled je donutil nahlas polknout a o krok ustoupit.
„Jasně jdem!“ Vyhrkla blondýnka. Popadla Kazua za ruku a vyrazila ke dveřím od apartmá. Nemohla se dočkat, až se dostane mezi Bytosti a taky ji zajímalo, jak budou vypadat letošní prváci. Jestli to budou stejně ustrašené děti, hrající si před ostatními na tvrďáky, nebo zcela obyčejné Bytosti, těšící se na nová dobrodružství.
Dotáhla své přátele na volné prostranství před školou, kde už se to začalo plnit jak nováčky, tak i staršími studenty. Někteří se spolu radostně vítali, jiní postávali rozpačitě stranou ostatních a někteří se snažili v davu zahlédnout známou tvář. Ať tak či tak, každý, kdo zahlédl velkou šelmu, se trojici nejlepších přátel okamžitě klidil z cesty.
Před školou se jakoby ze vzduchu začali zjevovat různé typy Bytostí. Teleportační kruhy nestíhaly, jako tomu bylo každým rokem a dole na zemi se tvořily fronty čekatelů, kteří si přáli být přemístěny na 'plovoucí ostrov', jak se přezdívalo kusu země, jenž se vznášel na obloze, a kde se nacházela jediná střední škola pro všechny děti Bytostí.
„Zdá se, že letos to bude zase nuda.“ Poznamenal s nezájmem stříbrovlasý mladík, když pohledem přejel skupinky vystrašených prváků.
„Souhlasím. Nikdo z nich nevypadá, že by dokázal aspoň trochu oživit ten nudný stereotyp.“ Kývla dívka a ještěrčíma očima spočinula na hloučku patnáctiletých dívek. Ve vycházejícím slunci se leskla jejich blanitá, vážčí křidélka. O kus dál zas postávala skupinka elfů a v úplném rohu dvora se krčilo několik šelem. Osamělý upír se snažil vyhnout slunečním paprskům a pár mladých sukub po očku pokukovalo po andělech z vyšších ročníků.
„Neboj, ještě tu nejsou všichni.“ Snažil se uklidnit kamarádku Kazu, avšak oba věděli, že předchozí téma s touto větou nemá nic společného. Všiml si jejího pátravého pohledu a věděl, co znamená. Serena hledala. Hledala někoho, jako byla ona sama, ale nikdo z nich nebyl drak. Ani jedno jediné mládě nemělo oči podobné těm jejím.
Nepříjemné poblikávání teleportačních kruhů ustalo a na 'plovoucí ostrov' vstoupilo několik posledních mláďat. Další upír, inkubus a elf. Žádný drak.
„Netrap se tím. Možná příští rok bude úspěšnější.“ Promluvil na kamarádku Kassiel ve snaze ji nějak povzbudit.
„Možná máš pravdu. Uvidíme.“ Usmála se na přítele, i když to nemohl vidět a obrátila svou plnou pozornost na schody, kde už stála černovlasá upírka. Fialovým pohledem přejela všechny přítomné a milým úsměvem se snažila zahnat jejich obavy.
„Dobrý den, někteří z vás mě jistě znají z předchozích let, ale pro ty nové se raději představím. Mé jméno je Gabriela a jsem zástupkyní ředitele této střední školy. Nejprve bych vás všechny chtěla srdečně přivítat v novém školním roce a popřát vám všem hodně štěstí a úspěchů. Nesmím ani zapomenout na učitelský sbor, který bude potřebovat, jako už každý rok, pevné nervy.“ Mrkla na hlouček kantorů, stojící po její levici pod schody.
Z řad studentů se ozvalo zachichotání.
„Dobrá, to by bylo k úvodu a nyní něco k vašemu životu zde na škole. Zařazení do tříd se dočtete na nástěnce ve vestibulu školy a učebnice pro každého jsou již připraveny ve vašich apartmá, která budete sdílet po čtyřech. Předem upozorňuji, že jakékoliv opovrhování jinou rasou, než je ta Vaše, se nebude tolerovat a posměváček bude přísně potrestán.
Účast v hodinách je povinná a jakékoliv uvolnění si budete žádat buď u školní sestry nebo ode mne. Dále je přísně zakázáno opouštět areál školy bez povolení, schváleného ředitelem nebo mnou. Jsem si jistá, že dodržet těchto pár pravidel by neměl být zas až takový problém. Snažte se, aby jste zbytečně nevyvolávali spory a my se na oplátku budeme snažit vám váš pobyt zde co nejvíce zpříjemnit. Teď se můžete jít ubytovat a seznámit se s vašimi novými spolužáky. Vyučování začne zítra ráno v osm hodin.
Vítejte na Rafaelově střední škole.“ Uzavřela Gabriela svůj krátký proslov do hlasitého potlesku.
„Hele Kassi, kde je vlastně tvůj táta? Nedělá tohle většinou on?“ Rozhlédl se zmateně Kazu a očima brouzdal po učitelích. Ani jeden z nich však nebyl vysoký, černovlasý muž se smutnýma očima.
„To je fakt, kde je ředitel?“ Zpozorněla i Serena.
„Co já vím. Nejsem jeho chůva, abych ho hlídal na každém kroku.“ Odsekl víc napruženě, než chtěl. Vysloužil si tak dva nechápavé pohledy od svých přátel a jedno konejšivé drcnutí od Iris, která se k němu chlácholivě přitulila. Pevněji sevřel její srst a pokusil se uvolnit... Zhluboka dýchat...
„Kassieli, mohu s tebou večer mluvit?“ Ozval se za skupinkou přátel Gabiin přísný hlas. Stočily se na ni tři páry zvědavých očí a jedny slepé.
„V kolik. “ Zněla nezaujatá odpověď od bělovlasého chlapce. Jako kdyby ho vůbec nezajímalo, co po něm zástupkyně může chtít.
„V osm v mém kabinetu. Teď musím někam zmizet, takže tu nebudu. Na zbytek dne je volno, takže se můžete vrátit na své pokoje.“ Upírka vypadala vyčerpaně. Sluneční paprsky tančily na její bledé tváři a ohalovaly tak špatně zamaskované, černé kruhy z nedostatku spánku. Na čele se jí usadila starostlivá vráska a oči jako by se neustále ostražitě zabývaly něčím jiným. Ano, dívala se na ně, ale ten pohled byl tak trochu nepřítomný. Jako by se dívala na mnoho věcí najednou... Jako by řešila nějaký vzdálený problém...
„Gabi? Kde je ředitel? My mysleli, že si nikdy nenechává ujít úvodní proslov.“ Zeptala se zvědavě Serena.
„Rafael musel na hranice. Pár prváků se dostalo do křížku s Lovci.“ Zamračila se. „Teď mě omluvte, musím jít.“ Rozloučila se a ztratila v davu.
„Ti si snad nikdy nedají pokoj. Kdy už konečně pochopí, že my je nijak neohrožujem?!“ Vrčela podrážděně blondýnka. Očima stále zírala na místo, kde Gabriela zmizela v davu.
„Oni nic chápat nechtějí. Všichni jsou stejní, touží jen po naší krvi. Jsou stvůrami více než my.“ Procedil skrz zuby Kazu. I on měl své vlastní zkušenosti s Lovci. Stejně jako Serena byl totiž jedním z posledních svého druhu. Pocházel ze skupiny Bytostí, kterou Lovci využívali k vlastnímu rozmnožení a získání sil, které by mohly konkurovat loveným Bytostem. Nebyl sice andělem, drakem ani nějakým jiným mýtickým tvorem, ale obyčejným člověkem. Jeho schopnost byla zcela obyčejnou. Patřila k těm nejzákladnějším kouzlům, které se kdy používaly... Moc nad živly. Kazu patřil do rodiny, ve které se z generace na generaci dědila schopnost rozkázat větru.
„Tak co, má někdo z vás nějaký plán na dnešek?“ Vmísil se do konverzace Kassiel, aby dál nemusel poslouchat tlachání o Lovcích, kterých měl sám plné zuby.
„My ne, co ty?“ Pokrčili rameny a pohlédli na svého přítele. Tomu se nebezpečně zalesklo ve slepých očích.

***

Liam ležel v posteli a zíral do stropu. Nemohl spát. Vzbudil se brzo ráno a od té doby tu jen tak ležel a probíral se srstí malé lišky. Přemýšlel. Žaludek se mu už pár chvil kroutil hlady, ale on se bál sejít dolů na snídani. Věděl, že Maggie zklamal a nechtěl se jí teď moc ukazovat na očích. Včerejší hádka byla asi tou nejhorší, kterou za svůj krátký život zažil. Jeho teta totiž nikdy neříkala tak moc bolestivá slova jako v den jeho včerejších narozenin. Nikdy mu nepředhazovala smrt jeho matky takovým způsobem. Nikdy mu taky nevmetla do tváře krutost Lovců, o které by on sám mohl vyprávět. Nebyla pravda že si neuvědomoval, co by to znamenalo, kdyby ho Lovci zajali. Uměl si živě představit všechny následky, které by tato situace s sebou přinesla.
Povzdychl si a stočil se do klubíčka. Svůj zrak přesunul na fotografii mladé, rudovlasé ženy a jejího patrona. Pískově zbarvená puma se tulila ke své paní a Lovkyně se šťastně usmívala.
„Lituješ toho?“ Promluvila do ticha podkrovního pokoje Kim a zavrtěla se.
„Čeho?“
„Toho, co se stalo včera.“
„Jo. Měl jsem být opatrnější. Jen tak neusnout a vrátit se v domluvený čas.“ Znovu si povzdechl a zachumlal do bílého kožíšku. „Kim, já nechci, aby se na mě Meg zlobila,“ vzlykl tiše. Liška mu však už neodpověděla. Jen s povzdechem zavřela svá fialková očka a přemýšlela, jak by mohla chlapci pomoci.

***

„Měla bys jít za ním a promluvit si o tom.“ Sono seděl ze velkým kuchyňským stolem a pozoroval Lovkyni, která už několik minut leštila jednu jedinou skleničku. Po jeho slovech s sebou mírně trhla, zadívala se na sklo ve své ruce, načež sklenku uklidila a vzala si další.
„Nemůžu. Určitě se na mě zlobí a nechce mě vidět.“ Zavrtěla odmítavě hlavou a opět vyměnila kousky nádobí, které držela v rukou.
„Ale nezlobí. Je přece stejný jako L...“
„Neříkej to jméno!!“ Vykřikla žena vystrašeně a nechtěně stiskla křehké sklo více, než bylo ochotno snést. Sklenka v její ruce se rozprskla na nespočet drobných střípků a sesypala se jí k nohám. Magiin patron nevzrušeně vstal od stolu a zatím co se ona snažila trochu uklidnit, posbíral a smetl nebezpečné krystalky ze země.
„Dobrá, nebudu jej říkat, ale ty si uvědom, že Liam je stejný jako tvá sestra. Je stejný jako ty, proto si myslím, že se na tebe nebude zlobit. Spíš bych se s tebou vsadil, že teď leží v posteli a užírá se stejnými výčitkami jako ty.“ Domlouval jí jemně. Přitáhl si ženu do náruče a pevně objal. Chvíli tak tiše stáli, než se Maggie donutila od svého patrona odtáhnout a s povzdechem se mu zadívala do tmavých očí, které tak moc milovala.
„Dobrá, snad máš pravdu. Půjdu za ním a omluvím se mu.“ Usmála se na něj. On jí úsměv oplatil a pohladil Lovkyni po unavené tváři. Očima zabloudil k červeným rtům... Tak moc rád by je ochutnal, ale... Stiskl ruku v pěst a raději odvrátil zrak, než by toho oba litovali.
„Běž už za ním.“ Pokynul jí a sám odešel z její blízkosti. Jako bílý tygr se protáhl dveřmi a zmizel mezi stromy.
Maggie se za ním ještě chvíli zmateně dívala, než bezmocně zavřela oči a vztekle praštila do stěny. I ona toužila po tom zakázaném polibku. Už tolik let.
„Nesnáším Lovce!!“ Procedila skrz zuby a ze zavřených víček se jí vydrala jedna jediná slza, kterou prudce setřela a raději se vydala za svým synovcem.

***

Chlapec s sebou prudce trhl, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře pokoje.
„Dále.“ Pronesl trochu váhavě a čekal, kdo vstoupí. Jakmile do pokoje vstoupila Meg, posadil se a odsunul na druhý kraj postele, aby jí uvolnil trochu místa.
Maggie se posadila a její pohled sklouzl na fotografii starší sestry, ležící na nočním stolku. Oba mlčeli. Ani jeden nevěděl, jak navázat konverzaci. Jen tam tak seděli, každý se svými myšlenkami a snažili se přijít na vhodná slova omluvy.
„Omlouvám se.“ Vyhrkli oba najednou a podívali se na sebe. Trochu zmateně zamrkali a koutky úst se zvedly v nepatrném úsměvu.
„Promiň, Lai, reagovala jsem příliš přehnaně. Měla bych si už připustit, že už nejsi malý kluk, který se o sebe nedokáže postarat. Vím, že jsi od té doby zesílil a snažíš se vyhýbat problémům. Promiň.“ Chopila se slova jako první Maggie. V rukou žmoulala lem trička a pohled zabodávala do země.
„Já se chci taky omluvit. Měl jsem být opatrnější a neusnout jen tak v tý jeskyni.“ povzdechl si rudovlásek a nechal se vtáhnout do náruče Lovkyně. Ta mu ledovým hřebenem začala jemně pročesávat jeho dlouhé vlasy.
„Stále ještě nemůžeš spát?“ Změnila téma a zeptala se na to, co ji zajímalo. Nemohla si nevšimnout temných kruhů pod Liamovýma očima.
„Hmmm. Stále to mám před očima. Nemůžu zapomenout, i když bych chtěl. Aspoň jednou usnout a probudit se až v poledne bez toho, aby se mi zdál ten hroznej sen,“ zabručel unaveně.
„Jednou to určitě přejde. Uvidiš.“ Snažila se ho utěšit, ale věděla, že to jsou jen planá slova. Sama si neuměla představit tu krutost. Mohla ji jen hádat z jeho hrůzou zastřených očí.
„Pojď půjdeme se najíst. Musíš mít hlad. Zatím se obleč, já půjdu něco připravit.“ Mrkla na chlapce a nechala ho sklouznout ze svého klína. S mrknutím pak zmizela za zavřenými dveřmi.
„Tak vidíš, zas tak strašné to nebylo.“ Culila se na něj z postele bílá lištička a fialková očka jí zařila radostí.
„Jo, nakonec to šlo.“ Zazubil se na ni nazpátek a podrbal za ušima. Rychle se běžel převléknout a umýt, protože žaludek už mu opravdu zpíval hlady. (Taky slyšíte tu operu?)

Když vstoupil do kuchyně, čekalo ho menší překvapení. U stolu stála vysoká žena, které na záda spadaly delší prameny lehce zvlněných vlasů.
„Ahoj Liame. “ Žena se otočila dřív, než stihl chlapec nějak zareagovat nebo ji oslovit. Její bledá pleť ostře kontrastovala s černými vlasy a pod tmavě fialovýma očima se rýsovaly skoro stejné kruhy, jako měl on sám. Usmála se na něj a z koutku rudých rtů jí vykoukl ostrý špičák.
„Gabi!“ Skočil upírce kolem krku a pevně ji objal. Gabriela mu obětí s úsměvem opětovala.
„Dlouho jsi tu nebyla.“ Konečně se odtáhl a pozorně si ji prohlédl. Na první pohled vypadala unaveně, nevyspale a... jedním slovem, přepadle.
„Měla jsem moc práce, promiň. To víš, je začátek školního roku a chvíli trvá, než se vyřídí všechno to otravné papírování, které k tomu patří.“ Těžce dosedla na nabízenou židli a vděčně přijala sklenku červeného vína.
„Co tě k nám dneska vůbec přivádí? Já myslela, že přijdeš až po vyučování, jako vždycky. “ Zamračila se Maggie podezřívavě. Sice svou kamarádku strašně ráda opět po dlouhé době viděla, ale instinkt jí napovídal, že je za tím něco, co se jí nebude líbit.
„Dnes vyučování odpadlo. Několik mláďat se na hranicích připletlo pod nohy Lovcům a ti si to nenechali líbit. Rafael to tam jel urovnat, ale nikdo neví, jak ten spor dopadne.“ Zamračila se na neklidnou hladinu ve sklence. „Navíc, jsem si nemohla nechat ujít narozeniny mého kmotřence.“ Opět nasadila úsměv a mrkla na chlapce, který se ládoval kusem včerejšího, narozeninového dortu.
„Tys nezapomněla?“ Liamovi se zalesklo ve stříbrných očích.
Upírka se na něj dotčeně podívala, než zašátrala v kapsách cestovního pláště, který měla přehozený přes židli. Vytáhla z něj jedny černé desky a menší balíček.
„Nezapomněla. Byla bych tu už včera, ale zdržela jsem se hlavně proto, že Maggie si u mě pro tebe něco objednala a přišlo to pozdě.“ Sáhla po balíčku a s mrknutím na mladou Lovkyni jej podala nedočkavému chlapci.
Liam se po balíčku vrhl jako hladová šelma. Strhal barevný obal a zůstal zaraženě zírat na dřevěnou truhličku čtvercového tvaru. Na výšku měla asi osm centimetrů a na šířku dvacet. Víko bylo celé potaženo třpytivou perletí, ve které se proplétala jemná pavučinka, vykládaná onyxy. V jejím středu pak byla vyobrazena zaoblená černá kapka s perleťovým středem. Znak Jin.
Chlapec musel zamrkat, aby potlačil ty dotěrné slzy, které se mu při pohledu na darovanou truhličku, nahrnuly do očí. Roztřesenými prsty pohladil jemnou perleť. Věděl přesně, co tento dárek v sobě ukrývá. U sebe v pokoji měl podobnou truhličku, kterou také dostal před lety od Maggie, ta na sobě však měla vyobrazen Jang a byla onyxově zbarvena s perleťovou kresbou a kapkou s onyxovým jádrem.
„Co to je?“ Kim mu zvědavě strčila čumák pod ruku a s nedůvěrou si prohlížela dosud neotevřený dárek.
„Tole je ten největší symbol Lovce a jeho patrona. Důkaž, že jsi má.“ Usmál se rudovlásek a pak konečně truhličku otevřel. Po celou dobu vnímal ty dva upřené páry očí dvou žen, které ho s trochou obav pozorovaly.
„Páni, to je nádhera.“ Vydechla Kim a fialková očka jí zářila. Na sametovém polštářku ležel obojek. Tvořila ho jemná pavučinka stříbrných nitek, potažených onyxovým práškem. Jednotlivé nitky byly tvořeny několika tenkými vlásky, spleteny do tenoučkého copánku a následně do pavučinového pásku. Sem tam se v pavučině zaleskl drobný ametystový střípek, jako kapka rosy. Jako spojovací přeska obojku sloužila stříbrná destička, zdobena vyrytými andělskými křídly. V rohu plíšku seděl pavouček, na jehož zadečku zářil perleťový kříž. Nožkama se přidržoval pavučiny a v kusadlech svíral roh plíšku.
„Pamatuješ si, co teď musíš udělat?“ Zeptala se opatrně Maggie, při čemž z něj nespouštěla smaragdový pohled.
Liam přikývl a polkl, než položil dárek na stůl a natáhl se k upírce pro maličkou obřadní dýku, kterou s sebou přinesla. Byl nervózní. Co když se zase něco pokazí? Vzpomněl si na onyxovou truhličku, která opuštěně ležela schována na dně šuplíku. Zavřel oči a prudce potřásl hlavou, ve snaze vyhnat z zhlavy ten pocit prázdna. Nic na tom přece nebylo. Už to jednou dělal. Je to přece tak jednoduché, nic se nemůže pokazit. Stačí jen...
Zhluboka se nadechl a ostrou hranou dýky se řízl do bříška prstu. Na kůži se mu okamžitě utvořila karmínová kapka a ranka se zacelila. Chvilku si prst zamyšleně prohlížel, než se ukazováčkem dotl plíšku a rozmazal svou krev po vyrytých křídlech. Pavouček se pohl. Několikrát nesouhlasně cvakl kusadýlky, než se váhavě vydal k červené šmouze. Smočil kusadýlka v karmínové tekutině a kříž na jeho zádech se zbavil do ruda. Poté se vrátil na své místo v rohu a s jemným, sotva slyšitelným cvaknutím přestřihl pavučinku, držící plíšek. Ten se odklopil a obojek se rozepl. Na spodním plíšku se objevilo chlapcovo celé jméno.
Rudovlásek si oddechl a konečně dal nový obojek svému patronu kolem krku. Pavouček opět uchopil do kusadel vrchní destičku, čímž tento dárek s konečnou platností zapečetil na Kimině krku. Od teď ho může sundat jen její Lovec a nikdo jiný.