Anděl strážný 04

Liam seděl na parapetu ve svém pokoji a díval se na hvězdné nebe. Poslouchal tiché oddechování svého spícího patrona a v rukou svíral onyxovou skříňku. Prsty přejížděl po perleťové kresbě a v mysli mu vířily útržky z právě ukončeného dne. Gabi za ním přišla ne jen proto, aby mu popřála všechno nejlepší k narozeninám, ale taky proto, aby mu nabídla studium na Rafaelově škole. Možnost konečně se dostat z té ulity samoty. Konečně si najít kamarády a hlavně... Hlavně poznat jeho! Bylo to rudovláskovo nejvroucnější přání. Poznat toho, o kom toho už tolik slyšel, ale zatím neměl tu možnost s ním mluvit z očí do očí. Jeho touha po tom setkání se dala rovnat téměř fyzické bolesti, která mu svírala hrudník.
Prsty jemně obkreslil perleťovou kresbu na onyxovém podkladu. S tichým povzdechem odklopil víko a zahleděl se na sametový polštářek. Měsíční svit odhaloval na opuštěném podkladu nesmazatelný obrys obojku.
Má přijmout nebo nemá? Vzpomínal na to, čím vším si prošel. Vzpomínal na minulost a vše, co ztratil... Čeho se musel vzdát... Tak moc by chtěl Gabiinu nabídku přijmout, ale věděl, že Maggie by se bála.
„Nad čím přemýšlíš?“ Když se z postele ozval hlas malého patrona a ve tmě zazářila fialková očka, rudovlásek nejprve zavřel truhličku, než se odhodlal odpovědět.
„Nad tím, co říkala Gabriela.“ Očima sjel na černé desky, ležící na psacím stole pod oknem v levém rohu pokoje.
„Měl bys s tím souhlasit. Byli bychom tam ve větším bezpečí.“ Liška se protáhla, vstala a přecapkala na parapet k Liamovi.
„To nejde, Kim. Bylo by to nebezpečné.“
„Proč? Nemuseli bychom se schovávat před Lovci. Co je na Rafaelově střední nebezpečného?“ Ptala se, v očích rozespalost s nepochopením.
„Bytosti. Mezi námi a jimi je dost podstatný rozdíl.“ Usmál se na patrona. Odložil pokladničku a přitáhl si ji do náruče.
„Jaký rozdíl?“ Liška k němu zvědavě pozvedla očka a Liam si opět povzdechl. Je stále ještě tak mladá. Stále se toho musí ještě hodně učit. A ne jen ona, oni oba.
„Je jich několik, ale jeden z nejhlavnějších... Lovci mají v srdci Temnotu, ale Bytosti Světlo. A právě podle toho se dokážeme rozlišit. Cítíme ten rozdíl mezi námi.“ Pokusil se jí to vysvětlit, ale pro Kim to stále nebyl problém.
„Ty jsi ale Poklad. Máš v sobě od každého trochu, takže by tě neměli podezřívat. Maximálně by si mysleli, že jsi z části člověk. Lidé v sobě mají taky Temnotu.“ Zadívala se mu do očí s neústupným přesvědčením o vlastní pravdě, načež se mu stočila v náručí do klubíčka a opět nerušeně usnula. Jen sem tam zastříhala levým či pravým ouškem, jako by ji v kožíšku něco zašimralo.
„To neni tak jednoduché.“ Pronesl po chvíli tiše aby ji nevzbudil. Podrbal lištičku za ouškem a vyhlédl z okna. Přemýšlel. Možná má přece jen Kim pravdu. Možná že se na všechno dívá až moc černě. Co myslíš, mami, co mám dělat? Vyslal k hvězdnému nebi tichou otázku. Zářivé drahokami však zářily stále stejně. Trpělivě na něj shlížely a zdálo se, jako by se mu ty zářivé body vysmívaly za jeho nerozhodnost.
Unaveně zavřel oči. Opřel se čelem o chladivé sklo a znovu si ve vzpomínkách promítl právě prožitý den.

Dopl Kim kolem krku darovaný obojek a s nezvladatelným nadšením se vrhl své tetě kolem krku.
„Děkuju Maggie. Moc děkuju.“
„Nemáš zač.“ Lovkyně ho od sebe jemně odtáhla a rukou mu pocuchala rozčepýřené rudé vlasy. V jejím smaragdovém pohledu se odrážela nevyřčená slova o minulosti. Liam pouze zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby Meg řekla to, co chtěla. Věděl přesně, co má na srdci a co jí ten nový obojek připomněl. Chtěla znát pravdu. Pravdu, kterou jí nikdy neřekl. Kterou nikomu neřekl. Pravdu, kterou znají pouze dvě osoby. Vlastně tři.
„Kde je vůbec Sono? Ještě jsem ho dneska neviděla.“ Promluvila po chvilce ticha Gabi a upoutala tak na sebe pozornost. Atmosféra se opět uvolnila a ta tíživá příchuť tajemství minulosti se rozplynula.
„Odešel ven chvíli před tím, než jsi přišla.“ Pokrčila Lovkyně rameny a zahleděla se ven z okna.
„Aha... Abych se vrátila k tomu, proč jsem přišla...“ Gabi se nejistě zahleděla na kamarádku, při čemž se s obavou kousla do tváře. Jak asi zareaguje na to, co jí chce říct? Co asi udělá, až jí to nabídne? Bude křičet? Vyhodí ji a už nikdy s ní nebude chtít mít nic splečného? Přijme, nebo aspoň slíbí, že o tom bude uvažovat?
Gabriela opravdu nevěděla, co by měla od své přítelkyně čekat za reakci a bála se té nejhorší možné varianty.
„Radši se oba zase posaďte.“ Pokynula jim a přitáhla si k sobě desky. Nervózně začala prsty poklepávat na černou plochu a ostražitě sledovala Maggiinu náhle velice chladnou tvář.
Naprázdno polkla. Najednou si uvědomila, kdo přesně před ní sedí. Chladná Lovkyně. Zabiják, který se živý vraždami Bytostí a Gabriela je jen jedna z položek na jejím pomyslném seznamu. Nezáleží na tom, že jsou dávné přítelkyně. Nezáleží na tom, kolik toho spolu zažily. Instinkty nic nepřekoná. Stačí, aby ji naštvala a Meg by ji byla schopna zabít.
Jemně se zachvěla zimou, která jí kreslila na kůži stopy hrůzy. Vzduch, který se prve uvolnil, nyní opět nasákl těžkostí, tentokrát však příslibem smrti. Koutkem oka zachytila Liama, který se krčil na židli a svého patrona drtil v pevném obětí. I on se bál.
„Sakra, kdyby tu tak byl...“ Svou myšlenku ani nestihla dokončit, když se dveřmi mihl stín a velká ruka sevřela Maggie na rameni.
„Co jsi nám chtěla?“ Upřel na ni Sono uklidňující pohled svým čokoládových očí.
„Před sedmnácti lety mě Kim požádala o laskavost.“ Upírka rozevřela černé desky a zalistovala papíry. Hledala ošoupanou obálku.
„Kim tě o něco požádala?“ zeptala se Meg přesně ve chvíli, kdy Liam překvapeně vyjekl, „Moje máma?“
Gabi na chvilku přestala hledat a zadívala se na Lovkyni a jejího patrona přes horní okraj černých desek. Chvilku na ně mlčky hleděla, než opatrně přikývla na souhlas.
„Ano, ale bude lepší, když si to sami přečtete.“ Konečně našla mezi zářivě bílými dokumenty zašedlý obdélník a podala ho Lovkyni. Stále bedlivě sledovala jakýkoliv, byť sebenepatrnější, záchvěv v její tváři. Smysly ostražitě napnuté, připravené okamžitě zareagovat, kdyby bylo potřeba.
Sono si od ní převzal obálku a zvědavě z ní vyndal přeložný list papíru. Rozložil a začetl se do nečitelných, už značně vybledlých řádků.

Drahá Gabrielo,
velice si vážím Tvého přátelství, i když si jsem vědoma, že s sebou přináší nemalé těžkosti, vzhledem k našemu postavení na opačných stranách společenských žebříčků. Vím, že jako někdo, kdo stále nemá tvou plnou důvěru (jako je tomu u mé sestry) nemám právo, po tobě cokoliv žádat, ale stejně tak učiním. Ber to jako můj zoufalý pokus o volání o pomoc.
Ano, čteš správně. Potřebuji tvou pomoc. Jistě Ti má sestra řekla, s kým se stýkám a jaký spolu máme vztah. (Nemám žádné iluze, že by splnila svůj slib a toto malé tajemství Ti nevyzradila.)
Otevřeně se přiznávám (a můžeš to kdykoliv použít proti mně), že ho miluji. Miluji ho celým svým srdcem, i když oba patříme k jiné rase. Proto mi jeho nynější problémy činí veliké starosti. Vím o snoubence, kterou mu vybrala jeho rodina i co je příčinou jejich svatby. Neboj, nehodlám mu dělat problémy. Vím, že by jeho rodina nikdy neschválila náš vztah. Nikdy by nedovolila, aby si vzal Lovkyni, zabijáka. Proto jsem se rozhodla, že jej opustím. Ulehčím mu tak rozhodování a zklamání, které by mu přineslo odhalení mé identity. (Kdyby se tak stalo, jsem ochotna přiznat, že to celé byla pouze past, vymyšlena mým klanem a všechnu vinu vzít na sebe.)
Přiznání ale není jediná věc, o které ti píšu. Poutřebuji tvou pomoc z jiného důvodu. Jsem těhotná. Nosím pod srdcem jeho dítě. Přála bych si, abys pomohla Meg s jeho výchovou. Protože bude mít krev Lovců a Bytostí, budou ho chtít Lovci zajmout. Myslím, že Ti Maggie vyprávěla legendu o Pokladu, proto Ti nemusím vysvětlovat jak moc zlé by bylo, kdyby jej Lovci zajali.
Přála bych si, aby chodil na Rafaelovu školu. Aby se naučil vše o Bytostech a Lovcích a aby si sám vybral stranu, na kterou přistoupí. Chci, aby měl možnost volby a aby měl někoho, kdo mu pomůže a povede ho po té správné cestě, protože já už tu nebudu, abych ho mohla vést. V mých žilách koluje jed, na který neexistuje protilátka. Zbývá mi už pouze několik měsíců života. Proto Tě prosím... Chtěla bych odejít z tohoto světa s vědomím, že se o mého syna má kdo postarat.
Ať už se rozhodneš jakkoliv, nebudu se na Tebe zlobit, protože vím, jaké riziko by to pro Tebe znamenalo.

Děkuji za vyslechnutí
Kim

PS: Meg, já vím že to čteš. Přestaň se mračit a tvářit se, jako že chceš svou nejlepší kamarádku zabít. Zhluboka se nadechni a nech Liama, aby se rozhodl.

Sono dočetl kostrbatá písmenka a musel se sám pro sebe pousmát. Ten dodatek na konci... To bylo přesně něco, co by napsala Kim. Vždycky dokázala uhodnout, jak se jeho Lovkyně v určité situaci zachová. Očkem mrkl na Maggie, která se na Gabi opravdu mračila, jako kdyby jí každou chvíli měla skočit po krku.
„Měla bys poslechnout Kimino přání a nechat rozhodnutí na Liamovi. Je to už velký kluk a určitě ví, co je pro něj dobré. Nemyslíš? Nemůžeš mu celý život stát za zády a hlídat ho na každém kroku. Dříve nebo později bude chtít jít vlastní cestou. Už nás nebude potřebovat.“ Promlouval k ní tiše a konejšivě.
V očích Lovkyně se začaly lesknout potlačované slzy.
„Já vím, ale stejně...“ Chtěla něco namítnout, ale Liam jí skočil do řeči.
„Meg, já vím, jak moc nebezpečné by to rozhodnutí bylo. Znám všechna rizika.“ usmál se na ni a pak se otočil na upírku. „Gabi, za tu možnost ti děkuju, ale zatím ji musím odmítnout. Potřebuju čas na rozmyšlenou. Mohla bys mi nějaký dát?“
„Máš ho tolik, kolik budeš chtít.“ Usmála se na něj upírka a nejistě mrkla na Lovkyni. Ta se stále mračila jak tisíc čertů a zdálo se, že v nejbližší době s tím nehodlá přestat.
„Ehmmm... tak my půjdeme na chvíli ven.“ Liam s Kim vstali od stolu a zmizeli v patře, kam si šel odnést truhličku. Pak už jen byly slyšet spěšné kroky na schodech a vrznutí vchodových dveří. V domku nastalo takové ticho, že i padající listí za oknem znělo při dopadu na zem jako úder soudcovského kladívka.
„Maggie, zlobíš se moc?“ Gabi se odvážila k váhavé otázce. Stále si nebyla jista, jestli ji její kamarádka v další vteřině neprožene srdcem ledovou dýku. Jak v tuhle chvíli záviděla těm dvěma, že se mohli tak beztrestně vypařit. Kdyby mohla, velice ráda by je následovala.
Meg po ní loupla smaragdovým pohledem. Chvíli to vypadalo, jako že zvažuje všechny možnosti a ta první se jí zamlouvá ze všech nejvíce, nakonec však její chladný výraz povolil a Lovkyně si s povzdechem promnula spánky.
„Promiň, je toho na mě v poslední době trochu moc. Po okolí se čím dál tím víc začínají potulovat Lovci. Mám tušení, že mají mlhavou stopu, kde bychom se před nimi mohli ukrývat, ale přesnou polohu pořád ještě netuší, takže tápou. Navíc, Liam včera večer přišel pozdě domů a já už mám nervy na pochodu. Je toho na mě moc a přestávám to zvládat. Začínám obdivovat Lyru, že to byla schopna ustát.“
„Ale ani ona nevydržela věčně.“ Gabi se natáhla přes stůl a sevřela Maggiinu dlaň ve své. „Nemusíš mít strach. Já a Sono ti vždy budeme stát po boku.“ Usmála se na nejlepší přítelkyni.
„Má pravdu. Když zakopneš, zase tě postavíme na nohy.“ Objal ji Sono a Lovkyně se k němu přitulila. Co by si bez nich počala? Bez svých nejlepších přátel... Vyhlédla z okna a zadívala se na padající listí. Liam ale žádné přátele nemá. Je tohle rozhodnutí teda opravdu správné? Vždyť, je tolik způsobů, jak ho ochránit...

***

„No tak, Kassieli, vraťme se.“ Kazu se Serenou klopýtali za andělem přes vystouplé kořeny vysokých stromů a každou chvilku se kolem sebe ostražitě rozhlíželi.
„Ale no tak, včera jste sem sami chtěli jít a dneska se bojíte?“ Ohlédl se na ně přes rameno a pevněji sevřel mezi prsty stříbrný kožíšek.
„A nebyl jsi to náhodou ty, kdo byl včera proti? Tak proč teď tak moc chceš riskovat? Zvlášť když víš, že se to tu hemží Lovci.“ Zamračil se na kamaráda Kazu. Čekal nějakou odpověď, ale Kassiel se pouze vyhnul nízké větvi a pokračoval v cestě dál, jakoby kamarádovu otázku neslyšel.
Živel si s dračicí vyměnil jeden zoufalý pohled, než se opět vydali za kamarádem. I když jediná věc, kterou chtěli udělat, bylo vzít nohy na ramena a zdrhat. Nechtěli tu však Kassiela nechat samotného.
Anděl svíral kožíšek velké šelmy a všemi smysly se snažil vnímat okolí. Snažil se zachytit sebenepatrnější pohyb v koruně stromů, ale jediné, co rušilo okolní ticho, byl zpěv ptáků a šum listí ve větru. Byl trochu zklamaný, i když si to nechtěl přiznat, tak trochu doufal, že by tu mohl potkat majitele té karamelkové vůně. Neviděl ho, neznal ho a přece ho k neznámému něco jistým způsobem přitahovalo. Ani nevěděl, jestli je to kluk nebo dívka. Bylo mu to jedno. Chtěl jen jedno. Setkat se s ním.

„No tak, Kassieli, už tu bloudíme skoro celý den. Nemůžem to už otočit? Začínám mít hlad.“ Serena se opět rozhodla protestovat. Na truc se posadila na jeden velký kámen u cesty a odmítala se hnout. Hodila si nohu přes nohu, ruce založila na prsou a zpupně pohodila hlavou, až se jí bujné kudrlinky rozlétly do všech stran.
Anděl se zastavil a ohlédl po ní. Slepýma očima se snažil prohlédnout temnotu kolem něj, ale nedařilo se mu to. Sevřel ruku v pěst a opět pohlédl před sebe. Nechtěl si to přiznat, ale už pomalu zapomínal jak jeho kamarádi vypadají. Chyběly mu barvy a rozmanité tváře, které kolem sebe dříve výdával. Stočil pohled do korun stromů. Dneska už ho asi nenajde. Cítil na tváři chladivý dotyk ubývajících paprsků, jak se den chýlil ke konci. To už tu byli opravdu tak dlouho? Ten čas ubíhá jinak, když člověk není schopen vidět ty rozdíly měnícího se dne.
„Dobrá, vraťme se.“ Souhlasil nakonec. Kazu s dívkou se na sebe usmáli a s úlevou zamířili ke škole. Ani jeden z nich si nevšiml postavy, schované v korunách stromů. Z dýky, kterou držel v ruce pomalu stékala rudá krev a na kmeni stromu se jasně rýsoval ohořelý obrys člověka.
„To bylo nebezpečné. Měli by si pro příště dávat větší pozor.“ Zavrčel podrážděně drobný bílý stín a fialkovýma očkama probodával vzdalující se skupinku.
„Je lepší, že si nevšimli, kdo ví, co by se potom stalo.“ Rudovlasý mladík podrbal za ušima svého patrona a vstal. Taky by se měl co nejdříve vrátit domů.
„Možná jo.“ Kim strčila packou do mrtvého těla. Černá lasička sklouzla z větve a dopadla do prachu cesty, kde se rozplynula do neznáma. Zůstalo po ní jen pár rudých kapek a odporná, železitá pachuť krve, která se bílé lišce uchytila na jazyku.
Oba ještě chvilku pozorovali vzdalujcí se skupinku, než se sami vydali k domovu. Běželi mlčky. Obratně se vyhýbali kmenům a při tom si dávali pozor na okolí. Hlídali, jestli je někdo nesleduje, připraveni kdykoliv se začít bránit.
Liam se stále otáčel přes rameno a pozoroval cestu, po které běželi.
„Děje se něco?“ otočila se na něj lištička a na poslední chvíli přeskočila několik zvlněných kořenů.
„Nic, jen...“ zavrtěl hlavou a otočil se zpět.
„Jen?“ Pobídla ho zvědavě Kim.
„Jen si o ně dělám starosti,“ povzdechl si.
„Děláš si o ně starosti a při tom je vůbec neznáš.“ Kim se na něj trochu nechápavě zahleděla, než smířlivě pokračovala. „Ale neboj, určitě budou v pořádku. Žádného dalšího Lovce jsem v okolí necítila.“ Snažila se ho uklidnit. Jasně cítila jeho obavy skrze pouto, které spolu sdíleli.
„Ani já ne, ale mohli být dobře schovaní...“ Koutkem oka zachytil zamračený výraz svého patrona. Pousmál se tedy a hodil negativní myšlenky za hlavu.
„Dobrá, budu věřit.“ mrkl na lištičku. Ta se po něm ohnala zoubky.
„Jen aby.“ dělala uraženou, ale v hloubi duše se musela smát.
V chatce vklouzli neslyšně do Liamova pokoje. Kim se okamžitě natáhla na postel, zatím co se Liam šel naložit do vany.

***

Začínal večer. Za okny hradu se už začalo blankytně modré nebe měnit na inkoustovou a sem tam vykoukla z temnoty i zářivá hvězda. Všichni žáci Rafaelovi školy už byli zavřeni na svých pokojích a jen pár opozdilců se ještě pohybovalo v knihovně, nebo na pokojích svých přátel. Prázdniny byly dlouhé a oni si za jeden den nestihli sdělit všechny své zážitky, prožité za dva měsíce volna.
Právě když školní hodiny začaly odbíjet osmou hodinu večerní, otevřely se dveře od nevyššího apartmá v jedné z hradních věží a na chodbu vyběhla stříbrná šelma.
„Jdeš za Gabi?“ ozvala se z pokoje zvědavá otázka, mířená na bělovlasého anděla, který právě vyšel za rysem. Jako odpověď pouze pokýval hlavou a dřevěné dveře za sebou zavřel. Nechal své dva kamarády v pokoji, kde hráli jednu z lidských her. Člověče nezlob se.
Chvilku zůstal stát na vrcholku schodiště, slepé oči upírajíc na tmavnoucí oblohu, než se sklonil k velké šelmě a objal ji kolem krku.
„On tam byl, že?“ zašeptal do stříbrného kožíšku. „Ten neznámý s čokoládovou vůní.“
Odtáhl se od Iris a naslouchal jejímu mazlivému vrnění. Někdy mu přišlo, že k němu Iris promlouvá, ale nerozeznával jednotlivá slova. Jak rád by si s ní popovídal. Zeptal se jí na tolik věcí, které ho zajímaly.
„Jednou mi porozumíš.“ Iris ho jemně drcla do ramene. „Teď si musíme pospíšit za Gabi.“ Uchopila do zubů kraj Kassielovy košile a zatáhla. Jemným pobízením ho donutila vykročit vpřed. Mlčky sešli do společenské místnosti pod věží, které nikdo neřekl jinak než 'klubovna'. Místnost byla hranatá, s krbem u západní zdi a několika stolky a pohodlnými křesly. Podél jižní stěny ještě bylo postaveno pár skříněk, ve kterých se schovávaly nějaké ty společenské hry. Každá ze zbývajících stěn pak ukrývala dveře. Jedny vedly do obrovské knihovny a ty druhé ven z věže a oblasti apartmánů pro studenty.
Prošli klubovnou, aniž by si jich ta hrstka studentů, co se zde nacházela, všimla a masivními dveřmi vyšli na studenou chodbu.
Kassiel měl pevný krok. Tady, v těchto prostorách, mu jeho slepota nevadila. Zde, v tomto hradu, vyrůstal. Znal každou skulinku, každou prasklinku ve stěně. Zprvu měl sice menší problémy s orientací a musel si počítat kroky, po pár dnech už ale chodil jistě. Naučil se spoléhat na Iris. Stala se jeho očima.
Rys se zastavil před dveřma do kabinetu zástupkyně ředitele a Kassiel zaťukal. Trvalo jen chvilku, než se zpoza dřevěných dvěří ozvalo 'Dále' a oni mohli vstoupit.
„Chtěla jsi se mnou mluvit, Gabi?“ Vešel do místnosti a posadil se do křesla. Rys se posadil vedle něj a přitiskl se mu k nohám. Onyxovýma očima pozoroval upírku, která se na dvojici před sebou dívala trochu nejistě.
„Ano, chtěla jsem se jen ujistit, že dáš pozor, aby Iris nikoho nenapadla.“ upřela na něj své temně fialové oči.
„Připomínáš mi to každý rok.“ odrfkl si podrážděně. „Nikoho nenapadane, pokud si mne nikdo nebude všímat.“
„Jsem zástupkyně ředitele, mám zodpovědnost za bezpečí našich žáků.“ Zamračila se na ně a pohlédla na Iris. Nebála se jí. Byla snad jediná na téhle škole, krom mladého anděla, koho byla šelma schopna snést.
„To vím a taky ti to každý rok nepřipomínám.“ zabručel podrážděně. Cítil, jak se šelma po jeho boku otřásla slabým smíchem.
Natáhl ruku a podrbal ji za ušima. Nevšiml si Gabiina laskavého úsměvu.
„Kassieli, chtěla jsem se tě zeptat...“ začala váhavě a zaklonila se v křesle. Na chvilku se zamyslela. Pak se zvedla a přešla kolem anděla ke dveřím, které prudce otevřela. Dovnitř vpadla dvojice přátel.
„Kazu, Sereno, doufám, že máte dobrou výmluvu k tomu, proč nás špehujete za dveřmi.“ Zamračila se na mladé Bytosti, zbírající se ze země u jejích nohou.
„No... víš, my... My chtěli...“ Serena se zakoktávala, jak se snažila v rychlosti přijít na nějakou výmluvu.
„Vycházky už skončili, musíme se vrátit na pokoj. Tak zatím, Gabi.“ Kassiel prošel kolem překvapené Gabrieli, popadl oba své přátele za límce a táhl je za sebou do věže. Iris pobaveně šla za nimi a šklebila se od ucha k uchu. Jo... tenhle život se jí líbil. Jen si dělala trochu starosti o Kasse. Věděla, že když z Gabi ucítila tu karamelkovou vůni ona, on ji musel vycítit taky. Možná proto tak rychle opustil její kabinet. Povzdechla si a cupitala za nimi tmou. Věděla, že anděl dnešní noc nepůjde spát. Bude celou noc sedět v posteli, zírat do stropu a užírat se minulostí. Minulostí, před kterou ho ona má za úkol chránit. Zatím se jí to ale moc nedaří.

***

„Kde je MIKOTO!!“ Vznesl se nad temné sídlo rozzuřený křik. Vchod, vytesaný do skály byl osvětlen dvěma loučemi a strážili ho dva Lovci se svými patrony. Nepohnutě stáli na svých místech a jen se trochu polekaně zachvěli, když k nim dolehl křik jejich pána. V duchu litovali Lovce, který se mu dostane do rukou a zároveň děkovali Bohu, že to nejsou oni.
Uvnitř podzemního sídla, v kruhové místnosti, přecházel kolem svého stolu hlavní Lovec a Temnota z něj jen sálala. V očích mu svítilo zběsilé šílenství a jeho patron, (starý, vypelichaný lev s jizvou přes slepé oko) se na přítomné Lovce zlomyslně šklebil.
„No?! Odpoví mi někdo z vás? Vy nemožní bast**di?“ Zařval na vyděšené Lovce, až mu od úst odlétlo několik zpěněných kapiček.
„P... Pane, Mikoto se ještě nevrátil.“ Odvážil se odpovědět mladý Lovec blonďatých vlasů a oříškových očí.
„Nevrátil!?“ Vůdce po něm šlehl žluto zeleným pohledem.
„A ani se nevrátí.“ Ozval se z rohu místnosti vlezlý hlas. Zněl jako arogantní, tekutý karamel a všem, kdo ho zaslechl, přeběhl mráz po zádech. Pouze vůdce se jako zázrakem uklidnil a pohlédl na příchozího Lovce s jistou pýchou.
„Zjistil jsi něco, Hayate?“
„To mládě, co jste poslal chytit Poklad, bylo zabito. Zdá se, že ho někdo upálil.“ Hayate hodil na stůl ohořelou přesku z loveckého pláště. V přítmí svíček šlo jen těžce poznat v ohořelém, pokrouceném plíšku jeho původní lasičkovitou podobu. „Nejspíš jste podcenil protivníka, pane.“ Pokračoval vysoký lovec arogantním hlasem.
„Ta m*cha je chytrá. Moc opatrná.“ Zabručel vůdce a očima propaloval ten nevinný kousek ohořelého plíšku.
„Pane, pokud dovolíte, sám se toho úkolu ujmu a Poklad Vám přivedu.“ Uklonil se černovlasý lovec.
„Dobrá. Zprošťuji tě všech ostatních úkolů. Tvou hlavní prioritou je chytit Poklad. Teď běž!“ Rozkázal vůdce a Hayate opustil místnost. Ten opravdový lov právě začal.