SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl strážný 13

Šeptanda o tom, že na Rafaelovu Akademii nastoupil nový žák, se během první přestávky roznesla po celé škole. Každý byl zvědavý na to, jak asi ten nový žák vypadá a... jak už tomu u všech takovýchto šeptand bývá... To, co na začátku byl úplně obyčejný kluk s liškou, byla na konci roztomilá dlouhonohá kráska s roztomilým domácím mazlíčkem, a zároveň taky sexy kluk s roztomilou malou sestrou. A přesto se tu našel někdo, kdo všemi těmi zkrášlenými vizemi dokázal prokouknout.
Zrovna skončila čtvrtá hodina, když se na chodbě začal ozývat hluk. Liam si toho nevšímal. Za těch posledních pár hodin si zvykl, že je pro ostatní zajímavou atrakcí. Místo toho, aby si z toho dělal těžkou hlavu, raději se snažil udržet svou moc pod pokličkou a soustředit se na učení. I když ten šašek před tabulí neříkal nic zajímavého.
Zrovna bezduše zíral z okna a přemýšlel, jak to všechno vysvětlí Meg, když do něj něco narazilo silou betonové zdi a s hlasitým výkřikem: Liame, ty žiješ!! jej to polapilo v drtivém sevření. Poslední, co stihl zahlédnout, než si jeho hlavu kdosi přitáhl na hruď, byl záblesk zlatých vlasů, které ho zašimraly na tváři.
„Po... Počkej, Sereno. Ne... nemůžu dýchat.“ pokusil se z jejího sevření osvobodit, ale bylo to jako kdyby se snažil odtlačit žulový balvan. Naštěstí jej dračice brzy pustila a na délku natažené paže si ho začala pečlivě prohlížet.
„Co je?“ rudovlásek nervózně přešlápl z nohy na nohu. Ten Serenin náhlý vážný obličej se mu nelíbil. Instinktivně se pokusil udělat krok zpět, ale dívka byla rychlejší. Dračice najednou zaútočila rychleji než had. Napřáhla se a jednu Liamovi přišila. Chlapec proletěl třídou, rozrazil dveře a zastavil se až o okno na chodbě. Hlavou při tom málem vysklil okenní tabulku.
„Auu... za co...“ Liam si ublíženě mnul bouli na hlavě, zatímco se pomalu hrabal zpět na nohy. Ještě si z ramen stihl smést pár smítek omítky, která se při nárazu odloupla, než ho dračice opět za límec vyzvedla do vzduchu.
„Za co? Ty se ještě ptáš? Víš, jak jsi mě vyděsil!?“ křičela na něj rozzuřeně, zatímco se chodba začala rychle zaplňovat zvědavými žáky. „Můžeš být tak laskavý a vysvětlit mi, co se to vlastně u všech zpropadených Lovců stalo?“ drtila každé slovo mezi zuby. Kimino pobavené uchichtnutí jí však neuniklo.
„A ty taky, neměla jsi na něj dávat pozor?!“ obrátila svou pozornost na patrona, krčícího se za hloučkem studentů.
Najednou Serena zmlkla a překvapeně se kolem sebe rozhlédla, jako kdyby si teprve teď uvědomila, že tu dělá divadlo před celou školou. Kdyby mohla, zrudla by hanbou, ale to si ona nemohla dovolit. Byla to Serena a tohle jméno na Rafaelově Akademii už něco znamenalo. Proto si i přes počáteční rozpaky zachovala vážnou tvář a na zvědavé hloučky studentů se jen chladně zamračila.
„To nemáte nic lepšího na práci, než tady očumovat? Padejte do tříd!“ křikla vztekle. Zdálo se to být až nemožné, jak rychle najednou všichni zmizeli. Liam chtěl využít té chvilky, kdy Serenin stisk povolil a taky zapadnout do učebny, ale to se mu nepovedlo.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zarazil ho rázný hlas, až se bál otočit.
„Ehmm... do třídy? Myslím, že už zvonilo.“ pokusil se z toho vykroutit, ale dračice jen pozvedla obočí.
„Opravdu? Já nic...“ zmlkla uprostřed věty, když se chodbou rozdrnčel školní zvonek.
„Slyšíš?“ rudovlásek zvedl prst, jako kdyby na ten drnčivý zvuk mohl ukázat, a s nuceným úsměvem prošel kolem dračice do třídy. Jen překvapeně zamrkal, když si všiml učitele, sedícího za katedrou. Vůbec si nevzpomínal, že by ho viděl projít kolem nich po chodbě. Když si však všiml otevřeného okna a vážčích křidélek na mužových zádech, záhada byla rozluštěna. Otevřel tedy pusu, aby se omluvil za pozdní příchod, když mu někdo položil ruku kolem ramen a s úsměvem se přes něj naklonil do třídy.
„Gomenasai Uzumi-sensei, ale na zbytek dne si Liama půjčím.“ zazubila se na zmateného učitele a než se kdokoliv zmohl na nějakou zvídavou otázku, táhla už mladíka pryč od křídla s učebnami.
„Počkej... Sereno zastav.“ snažil se ji zastavit nebo aspoň trochu uvolnit to její drtivé sevření, ale proti dračí síle byl stále moc slabý.
„Sereno!“ křikl zoufale, když ho dívka táhla za sebou ze schodů, ale zdálo se, že ho vůbec nevnímá. Počkal tedy, až sejdou ze schodů a pak z povzdechem zavřel oči. Najednou od něj Serena odskočila, jako kdyby ji uštkl.
Liam si s úlevou promnul pravé zápěstí, do kterého mu opět pomalu začínala proudit krev.
„Promiň, ale když tys mě vůbec neposlouchala.“ omluvně se na ni podíval a pak k ní natáhl ruku a zaměnil černé plamínky za bílé. Dračice mlčky pozorovala, jak zranění na její dlani pomalu mizí. Zdálo se, jako kdyby přestala vnímat.
„Pojď si někam v klidu promluvit. Udělám ti extra silné kafe a všechno vysvětlím, ju?“ mrkl na ni a v očích mu už zase svítili nezbední rarášci. Blondýnka ho ještě chvíli pozorovala, než sklopila svůj pohled k podlaze. Nikdy netušila, jak moc zajímavé ty chladné kameny jsou.
„Omlouvám se, trochu mi ruply nervy.“ zavřela unaveně oči a schovala obličej do dlaní. Gesto, které by si nikdy netroufla udělat před někým jiným, s vyjímkou jejích nejbližžších. „Ublížila jsem ti moc?“ natáhla ruku k jeho krku, kde se mu už vybarvovaly fialové modřiny.
„V pohodě, to za chvilku zmizí. Už jsem vypadal i hůř.“ mávl nad tím rukou a otřásl se při vzpomínce na minulou noc. V tu chvíli si opravdu myslel, že udeřila jeho poslední hodinka. „Tak? Kam se půjdeme zašít, když už jsme zdrhli z vyučování?“
„Myslím, že jeskyně budou nejbezpečnější.“
„Neřekla bych.“ Oba polekaně nadskočili, když se za nimi ozval hlas zástupkyně ředitele.
„Gabi!“ překvapeně vyjekli a zůstali zírat na černovlasou upírku. Žena vyšla z jedné z postraních uliček, náruč plnou papírů, a zastavila se těsně vedle nich. Opatrně se sklonila (tak, aby se jí nerozsypaly písemky) a podrbala lištičku za uchem.
„Radši se vás nebudu ptát, co tu děláte v době vyučování, protože byste mi stejně neřekli pravdu, co?“ zakroutila nad nimi hlavou a zvědavě pozvedla obočí. Liam se Serenou se na sebe svorně zazubili, ale nic neřekli.
„Jestli si chcete promluvit, tak běžte k sobě do pokoje. Kazu s Eruwen jsou na vyučování a Kassiela si k sobě zavolal Rafael. Před hodinou opustili školu a hádám, že se jen tak nevrátí.“
„On tam nechal Iris samotnou?“ Serena překvapeně zamrkala. Netušila, že by na světě existovala nějaká síla, která by anděla dostala od spící šelmy dál, než na dva tři metry.
„Neměl na výběr. Buď to, a nebo by o ni přišel. A nemračte se na mě tolik, ani mně se to nelíbí, ale Rafaelovi nic nařizovat nemůžu. Radši padejte, nebo si vás všimne ještě někdo a budete mít průšvih.“ popohnala je a sama zamířila po schodech do patra.

***

Kassiel sevřel rty do úzké linky a svůj pohled upíral stále do jednoho místa. Snažil se nevnímat to nesmyslné blábolení Rafaela a jeho matky. Pohled upíral na dřevěnou desku stolu a snažil se, aby nikdo nepoznal, že jeho oči už vidí. Do teď se mu to dařilo.
„Co myslíš, Kassi?" obrátila se Sapho na syna s otázkou. Kassiel jen pokrčil rameny a dál tupě zíral před sebe. Jídla na talíři před sebou si ani nevšiml.
„Kde máš vlastně dneska svou kamarádku?" poukázala žena na chybějící šelmu. Už si za těch několik let zvykla, že nebezpečná šelma jejího syna doprovází na každém kroku. Svou otázku nemyslela nijak zle. Ze všech těch, kteří se kolem Kassiela motali, byla snad jediná, krom Gabrieli, komu stříbrná šelma nevadila. Přesto její dotaz Kassiela zarmoutil. Pevně stiskl zuby, aby před matkou nedal najevo svou nelibost.
„Zůstala ve škole." pokrčil nenuceně rameny a konečně se začal věnovat svému talíři. Snažil se nemyslet na to, jestli se Iris probudí nebo ne.
„A to nechtěla jít s tebou?" vyzvídala Sapho dál.
„Naštěstí to vypadá, že se té kočky brzo zbavíme." promluvil po chvíli Rafael ledově. Sapho nechápavě zamrkala a pohledem šlehla z Kasse na Rafaela a zase zpět.
„Můžeš mi to vysvětlit?" zeptala se opatrně a pečlivě při tom sledovala obličeje obou mužů. Možná proto jí neunikl stín znechucení, který se jejímu muži mihl přes obličej, když mluvil o šelmě. Stejně tak, jako neutuchající vztek na otcova slova, která se snažil přemoct Kassiel.
„Vypadá to, že se s tou velkou kočkou něco stalo. Možná už dlouho nepřežije." pokrčil anděl rameny a dál se věnoval svému talíři. Sapho se soucitně zadívala na syna, který se beze slova zvedl od stolu a zmizel do svého pokoje. Jakmile se za mladíkem zavřely dveře jídelny, vyčítavě se zadívala na svého muže, kterému očividně vůbec nedocházelo, jak jeho slova působila na syna. Když Rafael zachytil pohled své ženy, jen zvedl nechápavě obočí, jako kdyby se ptal: Co je?
Sapho jen zavrtěla odevzdaně hlavou. Nemělo cenu Rafaelovi cokoliv vyčítat nebo vysvělovat, protože by stejně nepochopil. Zavrtěla hlavou, aby z mysli dostala ta mrazivá slova věštby, která zpečetila osud jejího syna, a o které se neměl nikdo nikdy dozvědět. Odložila příbor a s omluvou, že už nemá hlad, vstala od stolu. Okamžitě k ní přispěchala jedna ze sloužících, aby po ní stůl ihned sklidila. Sapho jí jen poděkovala úsměvem a stejně jako prve její syn, i ona zmizela v patře rozlehlého sídla a schovala se ve svém pokoji. Posadila se na postel a z nočního stolku vyndala fotku. Zpoza studeného skla se na ni usmívaly dvě tváře. Byla to poslední fotka, která zachycovala ji a Michaela, než ho Lovci zabili a ona byla donucena si vzít Rafaela. Michaelovo identické dvojče.

Kassiel vyšel na balkon svého pokoje a rozhlédl se kolem. Už to bylo tak dlouho, co mohl spatřit svůj domov. Vždycky si přál, aby jeho oči opět viděly, a když se teď tak stalo... Najednou měl chuť zase všechno vrátit tak, jak tomu bylo ještě včera. Najednou si přál utéct do té laskavé náruče temnoty, která ho po tolik let obklopovala a svým zvláštním způsobem ochraňovala před tím, co bylo tam venku. Doslova ho děsilo pomyšlení na to, co jeho náhle vidoucí oči znamenají. Nevěřil té pohádce, kterou jim vyprávěla Gabriela. Protože... Protože kdyby uvěřil, znamenalo by to, že jeden z nich zemřel a to nemohl v žádném případě dovolit! Kdyby zemřel Rafael... nikdy by si neodpustil, že se pro něj nevrátil dřív, a kdyby zemřel Takaru...
Anděl zavrtěl hlavou a raději dveře na balkon opět zavřel. Věděl, že Takaru je natolik silný, že těch pár Lovců, které by na něj poslal Alfa, by ho jen tak lehce nezabilo. Na to byl tenhle Poklad až moc prohnaný a nebezpečný. Kassiel věděl, že kdyby Takaru odhalil svou pravou sílu, většina Lovců by spíš zděšeně stáhla ocas mezi nohy a zbaběle utekla. Za to Rafael...
Kass se natáhl na postel a tvář zabořil do polštáře, který si zmuchlal pod hlavou. Za zavřenými víčky viděl tvář malého chlapce, mučeného, drženého hloboko v podzemní cele v sídle Lovců. Přesto, že ho Lovci mnohdy zbili téměř do bezvědomí, Rafael si nikdy neodpustil nějakou tu pichlavou poznámku na jejich konto. Většinou je tím rozzuřil k nepříčetnosti a Kassiel se pak vždycky modlil, aby drobný chlapec po tom krutém výprasku ještě někdy otevřel oči.
Převrátil se na záda a pokusil se usnout. Chtěl zkusit navázat spojení s Rafaelem. Musel se přesvědčit, že se mu nic nestalo.

***

„Tak, řekneš mi už konečně, co se ve skutečnosti stalo?“ Serena seděla na gauči u nich v apartmá a v rukou svírala hrnek s velmi silnou kávou. Naproti ní seděl v křesle Liam. Nohy si přitáhl k bradě a nervózně si v prstech protáčel hrneček s horkou čokoládou, do které si přidal ještě extra dávku cukru.
„Víš.... nedřív bych ti asi měl říct něco málo o tom, kdo za tím vším stojí.“ zabručel s povzdechem. Aby řekl pravdu, vůbec nevěděl, jak začít. Proto se rozhodl začít úplně od začátku, jak mu už jednou radila dračice.
„I když se ti to určitě bude zdát jako pitomost, ne všichni Lovci jsou zlí. Najdou se mezi nimi i tací, kteří jsou ochotni se Alfovi postavit. Jsou to ale spíš takové výjimky. Jeden z nich, je Arkadien. Mezi Lovci mu říkají gama, podle jeho hodnosti.“ nervózně se odmlčel.
Serena kývla. „Jo, toho znám.“
„V tom případě možná budeš znát i Naie. Takovej menší blonďák. Pořád ho všude sleduje.“
„Nai? Myslíš gamovu pravou ruku? Říká se, že je to ten nejhorší. Hned po gamovi.“ nechtělo se jí věřit, že dva z nejobávanějších Lovců, hned po Hayatem, jsou na straně Bytostí.
„Jo, i když se to může zdát neuvěřitelné, vzhledem k jejich pověsti, to oni velí té malé skupince Lovců, která tajně brojí proti Alfovi.“
„Dobrá, jak to ale má souviset s tím, co se stalo v noci?“ nechápala.
„Alfa se dozvěděl, kde se schovávám a poslal pro mě Arkadiena s větší skupinou. Museli to navléknout tak, aby Alfa neměl nejmenší podezření. Vylákali mě na mýtinu, kde mě napadli.“ znovu se odmlčel a zadíval na chladnoucí čokoládu ve svém hrnečku. Začínal se do příběhu zamotávat a popravdě... neměl ani moc chuť v tom pokračovat.
„Chceš tím říct, že o tom plánu neřekli ani tobě?“ dračice překvapeně pozvedla obočí.
„Ne, neřekli. Potřebovali, aby Alfa na nic nepřišel a taky... Ve skupině, kterou jejich vůdce vyslal, byli i Lovci, kteří by s Arkadienem nesouhlasili, takže museli být velice opatrní. Kdyby se je Ari se svými lidmi pokusil odstranit sám, mohlo by se stát, že by někdo z nich stihl utéct a nahlásit to. Musel jsem uvěřit, že se mě skutečně snaží zabít.“
„Co se stalo pak?“ skoro se až bála zeptat.
„Zabil jsem je. Když zbyla jen malá skupinka, Nai kolem mě vztyčil hradbu z plamenů. V první chvíli jsem si myslel, že mě upálí.“ vyhrnul si cíp trička a ukázal kamarádce spálený bok. Kůže byla stále ošklivě seškvařená a mrtvá.
Serena si zděšeně prohlížela odhalený kousek kůže. Ani si nechtěla představovat, že takhle ještě před několika hodinami vypadala kůže na celém, rudovláskově těle. Otřásla se při pomyšlení na to, jak moc to muselo bolet.
„Opravdu jsem se už loučil se životem, když se najednou zem pod mýma nohama otevřela a uvěznila mě uvnitř. Hned jsem se snažil vyléčit, ale nešlo to tak rychle. Naštěstí mě Ari podpořil pomocí svého živlu.“ Liam odložil prázdný hrneček na stůl a vytáhl si na klín Kim, která se pak spokojeně stočila do klubíčka a vesele na Serenu pomrkávala fialkovýma očkama.
„Jedno nechápu, proč to museli udělat tak složitě a nebezpečně? Když tě chtěli schovat sem, tak proč tě prostě nepřivedli?“ vrtěla nevěřícně hlavou.
„Protože to tu Alfa hodlal prohledat. Aby se Poklad zbavil Lovců, musí vůdce dostat do ruky důkaz, že Poklad již nežije. Když ho nedostane, je schopen lovit svou představu na věky věků.“ dveře do vedlejšího pokoje se otevřely a v nich stanula stříbrná šelma. Ztěžka se opírala o rám dveří a nohy se jí podlamovaly.
„Iris!!“ Serena vyskočila na nohy a rychle se vrhla k velké kočce. Zachytila ji těsně před tím, než se zřítila na zem. „Co tady děláš, měla bys ještě ležet! Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?“ zděšeně vykřikla a starostlivě si velkou stříbrnou kočku začala prohlížet.
„Nic mi není. Jsem jen unavená.“ patron se pokusil o úsměv.
„Vem ji na gauč, ať si může lehnout.“ Liam se na svém místě zavrtěl a natáhl se, aby mohl vidět přes nízký gauč. Dračice jen kývla a zvedla kočku do náruče. Opatrně ji položila na velký polštář a její hlavu si položila do klína.
„Ahoj Iris, dlouho jsme se neviděli.“ zazubil se na ni rudovlásek.
„Ahoj Liame, Kim... Jo, už to bude doba.“ mrkla na něj a pohodlněji se uvelebila. Serena jen překvapeně zamrkala.
„Vy se znáte?“
„Potkali jsme se v lese.“ pokrčil Liam rameny.
„To za ním jsem tehdy utekla.“ přiznala šelma a kajícně na svou dračí kamarádku mrkla. Ta jen pozvedla obočí.

***

V podzemní kamenné cele vládla neustávající zima a tma. Ani těch pár poblikávajících loučí, které se sem tam nacházely v dlouhé chodbě, nepomohlo dostatečně osvětlit přetrvávající tmu podzemní kobky. Kassiel se víc zavrtal do roztrhané deky a obličej schoval pod špinavou látku trička. Doufal, že tak aspoň trochu omezí ten příšerný puch, který se kolem nesl. Kdesi v hlubinách tmavých, jeskynních chodeb se ozval zoufalý, uši drásající výkřik dalšího mučeného vězně. Následná ozvěna temného vrčení a hrdelního chrapotu dávala ostatním vězňům vědět, že si Lovci na svůj seznam obětí mohou připsat další jméno.
Vedle andílka se ozval hluboký povzdech a následný cinkot pout. O chladnou kamennou podlahu škrábly ostré drápy a zanechaly po sobě tenké jizvy v okolní špíně. Vzápětí se k němu přitulilo něco velkého a příjemně hřejivého. Na kousku odhalené kůže ho zašimraly chlupy velké kočky.
Andílek sebou polekaně cukl. Stále si ještě zcela nezvykl na přítomnost patrona.
„Neboj se, nic ti neudělá.“ promluvil tiše příjemný hlas, než se studené prstíky dotkly Kassielovi tváře a poodhrnuly provizorní obvaz z léčených očí.
„Můžeš trochu zvednout hlavu?... Děkuju. Teď se nelekni, trochu si posvítím.“ Rafi mluvil tiše, tak aby nepřilákal nežádoucí pozornost některého z Lovců. Opatrně sundal látku z andílkových očí a pozorně si prohlédl tyrkysové duhovky, které už opět plnily chlapcovy oční důlky. Trvalo to opravdu dlouho, ale nakonec se zdálo, že se mu přeci jen podařilo Kassielovi oči zachránit.
„Vypadá to, že už nebudeš muset nosit ten obvaz. Nevím, jak dlouho to potrvá, ale zkusíme, jestli se ti zrak nezačne pomalu vracet.“ pousmál se Rafi, než se otočil po směru přicházejících kroků. Kass stačil jen němě kývnout. Sice nevěděl, jak je to možné, ale i když toho druhého chlapce neviděl, dokázal přesně vycítit, jak se asi tváří. Cítil, když se Rafi usmál, zašklebil nebo mu provokativně zablesklo v očích pokaždé, když vzdoroval Lovcům.
„Ahoj lidi, jak se vede?“ zahlaholil za železnými mřížemi blonďáčkův hlas. Vzduchem se okamžitě mihla sladká vůně.
„No, zrovna jsme s Kassem plánovali, že si uděláme piknik. Přidáš se k nám? Podáváme myší ocásky a pečené pavouky.“ zašklebil se Rafael. Andílek se musel chtě nechtě zasmát. Zdálo se, jako kdyby na světě neexistovalo nic, co by mohlo náladu jeho společníka pokazit.
Zámek na mřížích cvakl a následné zaskřípění napovědělo o jejich otevření. Chvilku na to se o Kasse otřelo další chlupaté klubíčko. Vyškrábalo se mu na rameno a začalo spokojeně vrnět.
„No teda Kassi, můžeš mi říct, jak to děláš, že tě ti patroni tolik milují?“ zasmál se pobaveně Nai. Andílek pouze nevědoucně pokrčil rameny a neohrabaně začal patrona drbat za uchem. Kotě mu okamžitě vtisklo hlavičku do dlaně, ve snaze být tomu slastnému pocitu co nejblíž.
„Kde máš vůbec Ariho? Většinou chodíte všude spolu.“ zeptal se zvědavě Rafi, zatímco chroupal přinesenou dobrotu.
„Musel si ještě něco zařídit. Nemůžu být pořád s ním.“ pokrčil Nai rameny a sedl si vedle nich na jeden z kamenných výstupků. Natáhl ruku, aby mohl podrbat většího patrona po hlavě. Zdálo se, že jej něco trápí, ale nijak se neměl k tomu se s nimi o svůj problém podělit. Chvíli mlčel a jen hladil druhého patrona, než si povzdechl a zvědavě se zadíval na Kassiela. Okamžitě si všiml, že mu z očí zmizel ten nevzhledný kus hadru, kterému vznešeně říkali obvaz.
„Co tvé oči, Kassi, už se to lepší?“ zeptal se zvědavě mladý Lovec a trochu se zavrtěl na nepohodlném kameni. Snažil se najít lepší polohu pro sezení, kdy by ho tvrdý kámen tolik netlačil, ale po chvíli svou marnou snahu vzdal a opět se opřel o skálu za sebou.
„Rafael říká, že možná budu zase vidět.“ odpověděl andílek a snažil se nedat najevo naději, která ho při těch slovech zaplavila. Kdyby mohl opět vidět, bylo by všechno o tolik jednodušší. Mohl by tak čelit celé téhle situaci o mnoho vyrovnaněji. Takhle, když tápal ve tmě, cítil se naprosto dezorientovaně.
„Tak to je dobrá zpráva, ne? I když jsme to mohli tušit. Rafael je nejlepší léčitel ze všech.“ zazubil se Nai vesele. Chvíli si ještě povídali, než byl Nai donucen rychle se vypařit. Kdesi nad jejich hlavami se ozvaly kroky a stíny je přišly varovat před blížícím se nebezpečím. Blonďáček tedy rychle opustil celu a pečlivě za sebou zamkl rezavý zámek. Stačil se ještě ukrýt v nedalekém výklenku, když se světlo pochodní pohnulo a odhalilo nově příchozí.

***

Kassiel otevřel oči a zůstal zírat do stropu. Mlčky pozoroval drobná zrnka prachu, tančící ve vzduchu a přemýšlel. Tu vzpomínku před sebou viděl stejně jasně, jako kdyby se to odehrálo teprve před několika okamžiky. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že na takovém místě najde přátele... Vysmál by se mu do očí a myslel si o něm, že je to blázen. Opak byl ale pravdou. Těch několik dlouhých měsíců mu vyneslo mnohem víc, než jen nečekané přátelství na celý život. Rafael ho toho spoustu naučil pomocí příběhů, které vyprávěl, aby si oba zkrátili dlouhou chvíli v zajetí.
Kass vstal a začal přecházet po pokoji. Nevěděl, co by měl dělat. Doufal, že bude Iris v pořádku. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby nebyla. Rafael mu svého patrona svěřil do péče s tím, že s Kassem bude ve větším bezpečí, než kdyby zůstala v té chladné podzemní cele.
Silou vůle se donutil uklidnit a v myšlenkách se vrátil zpět ke dni, kdy byl s Rafaelem naposledy.

Dodatek autora:: 

Ahojky, po hoooodně dlouhé době sem dávám další dílek Andílka. Snad si někdo z vás ještě vzpomíná na Liama a Bytosti. V dnešním dílku opět poodhalíme střípek minulosti a zodpovíme některé otázky, ovšem mnohem víc jich stále zůstává utajeno Laughing out loud :D
PS: Do příště se pokusím tyto dlouhé časové prodlevy omezit Tongue

5
Průměr: 5 (1 hlas)