Anděl strážný 14

„Není to tak hrozné, jak to vypadá.“ chlácholil andílka Rafael, zatím co Kass zkoumal zamračeným pohledem pramen bílých vlasů, spadající mu do očí. Bylo to už pár dní, co se mu konečně vrátil zrak, ale stále se ještě nesmířil s tím, co se stalo s jeho vlasy.
„Není hrozný? Tobě se to nestalo!“ obořil se na mladíka a vzápětí svých slov litoval, když si všiml Rafaelova výrazu. Na omluvu už ale bylo pozdě. Poklad se dostal do ráže a nic na světě jej nedokázalo uklidnit.
„Tak mě, že se to netýká? Fajn!! Příště, až se z tebe Lovci zase pokusí vymlátit duši, tak tě už do pořádku dávat nebudu!“ zavrčel temně a otočil se ke Kassovi zády. Svá rubínová křídla si při tom zavinul kolem těla jako štít.
„Ale no tak, Ra...“ chtěl začít smlouvat, patron se mu však postavil do cesty. Mlčky zavrtěl hlavou a dal mu tak najevo, ať to pro teď nechá raději být. Andílek si jen povzdechl a raději se podvolil. Opět stočil pohled ke svým vlasům a s povzdechem mezi prsty promnul jeden bílý pramen.Věděl, že Rafael za to nemůže. Nebyla to chyba Pokladu, že kdysi ebenová kštice mladého anděla nyní zářila čistě bílou. Popravdě, mohl být rád, že ještě vůbec žije. Když si ho totiž před měsícem Lovci 'vypůjčili' na menší rozhovor, vrátil se z něj napůl mrtvý. Rafaela pak stálo mnoho úsilí, udržet zmučeného anděla naživu.
„Můžu být rád, že to odnesly jen vlasy.“ zabručel a uvelebil se v koutku. Šelma se k němu přitulila, ve snaze podělit se s promrzlým andílkem o trochu svého tepla. Položila mu hlavu do klína a povzdechla si. Kassiel ji automaticky začal drbat za ušima, aniž by se na ni podíval. Očima brouzdal po okolních stěnách a natahoval uši, ve snaze zaslechnout toho co nejvíce. Těch posledních několik dní, kdy se mu vrátil zrak, se bavil tím, že ke zvukům přiřazoval tváře. Konečně mohl spatřit ty, kteří jej věznili i ty, kteří mu pomáhali. Tyrkysovým pohledem sjel na nešťastnou hromádku opodál. Když chlapce poprvé spatřil, byl to pro něj trochu šok. Nečekal, že chlapec, sdílící s ním celu, bude taky anděl. Měl nádherná, temně rubínová křídla se znakem jinu a jangu. Horní polovinu levého křídla zdobylo pár bílých pírek ve znaku kapky s černým středem a ten samý znak, ovšem v opačných barvách, zdobyl i křídlo pravé. Ebenové vlasy a tak zvláštní oči, že nebylo pochyb, kdo to před ním stojí. Černou zorničku obepínaly smaragdovo-černé duhovky. Dvě slzy, přesně do sebe zapadající a tvořící tak znak rovnováhy.
Rafael se pohnul a pouta nepříjemně zachřestila. To byla taky jedna z věcí, která Kasse překvapila, protože ačkoliv on v cele nebyl nijak připoután, od Rafaelových zápětí se táhly dva silné řetězy, na konci zapuštěné hluboko do skály a znemožňovaly mu tak pohyb. Navíc se stejný řetěz nacházel i kolem krku patrona. Ten však měl nasazený ještě i pečetící obojek, který mu odčerpával magickou sílu.
„Arkadiene, Nai...“ otočil hlavu k mřížím ještě dřív, než se za posledním ohybem objevily stíny těch dvou. Jejich spěchající kroky uslyšel už dávno. Zamračil se nad jejich výrazy a povytáhl obočí, jakmile spatřil svazek klíčů, který svíral drobný Lovec. Ten masivní kruh s dlouhými klíči nemohl patřit nikomu jinému, než Hayatemu. Sám si dost dobře pamatoval to otravné chřestění a ne jednou měl tu čest seznámit se s nimi o něco blíže, protože Hayate je s oblibou používal jako mučící nástroj.
„Stalo se něco?“ ten nezvyklý neklid obou Lovců postřehl i Rafael, který se k příchozím zvědavě otočil. Očima sklouzl ke svazku klíčů, kterými se Nai začal probírat, ve snaze najít ten správný na otevření mříží.
„Našli jsme cestu ven, ale musíme si pospíšit.“ zabručel Arkadien. Tristan, stojící po jeho boku něco temně zamručel a jedno ze stínových chapadélek, které se mu kroutilo v kožichu, se odpojilo a vklouzlo do stínu. Velká pekelná bestie vycenila dlouhé tesáky a zavrčela.
„Klid, Is, klid.“ chlácholil svého patrona Arkadien a šlehl netrpělivým pohledem po svém společníkovi. Nai konečně našel správný klíč a rychle odemkl.
„Postarej se o Rafiho, já odepnu patrona.“ vběhl do cely a spěšně začal rozepínat pečetící obojek kolem patronova hrdla. Jakmile byl nepohodlný předmět pryč, šelma se okamžitě promněnila. Využila svou sílu a na zem dopadl už jen kus ohořelého železa.
„Počkat, jak to myslíte, cestu ven?“ Kass si je zmateně prohlížel.
„Jednoduše, můžete jít domů.“ zazubil se Nai vesele a těžký svazek klíčů nechal potichu dopadnout na zem. Větrný živel se pak okamžitě vrátil k Nami.
„Jo, pokud nás ale nechytí.“ uculil se Rafael. Vyhlídka na domov mu do žil vlila pořádnou dávku adrenalinu. „Znáš to, neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“ promnul si bolavá zápěstí a s vděkem přijal nabízenou kostku cukru.
„Když tu budete ještě dál žvanit, budete se moct zase hezky připoutat zpátky.“ zavrčel Arkadien nevrle a neznatelně kývl na stín, který se mihl chodbou. Tři zbylí chlapci se na něj omluvně podívali.
„Za mnou a tiše.“ černovlasý Lovec nečekal na omluvu a rovnou vykročil chodbou k nejbližšímu východu. Nai, Kass i Rafael ho tiše následovali. Ry s Nami zůstávaly vzadu a dávaly pozor na jakoukoliv známku nežádoucí pozornosti, kterou by jejich malá skupinka mohla vzbudit.

Arkadien za nimi spěšně zabouchl těžkou, železnou mříž a rychle běžel za prchající skupinkou. Za ním se v temné chodbě ozvalo nevrlé klení.
„Pospěšte si, moc dlouho je to nezdrží.“ popoháněl své přátele, kteří se zastavili těsně před ústím velké podzemní chodby.
„Kam teď?“ Kass se nešťastně otočil na oba mladé Lovce. Hned za ním se rozprostírala hluboká propast. Nai váhavě mrkl na Rafaela. Rudokřídlý Poklad vypadal mnohem bledší, než kdy dřív. Pod očima mu vyvstaly tmavé kruhy a pleť pod nánosy špíny nabrala našedlý odstín. Kolena se mu roztřásla a vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Přes to se tvářil odhodlaně.
„Kam jinam, poletíme.“ roztáhl svá velká křídla a na zkoušku jimi několikrát mávl. Vznesl se však pouze pár centimetrů nad zem a pak opět klesl. Kolena se mu podlomila a nakonec ho Nai musel podepřít, aby neupadl.
„Rafi, jsi v pořádku?“ blonďatý Lovec si kamaráda starostlivě prohlížel. Rafael k němu zvedl zakalený pohled.
„Nic mi ne...“ chtěl protestovat, avšak na konci věty se nezvladatelně rozkašlal. Arkadien si k němu přiklekl a položil mu ruku na čelo. Nespokojeně se zamračil, když zjistil, že jeho přítel má vysokou horečku. Zamyšleně se kolem sebe rozhlédl. Za nimi se v chodbě začal ozývat dusot mnoha nohou. Docházel jim čas a Rafael nebyl ve stavu, kdy by mohl utéct.
„Kassieli, budeš muset jít sám.“ popadl Rafael zpátky svou ztracenou jistotu. Andílek chtěl něco namítat, ale Poklad se mu pevně zadíval do očí. „Odejdeš a vezmeš sebou mého patrona. Nesmí tu déle zůstat. Zabili by ji.“obrátil pohled ke stříbrnému kotěti a mlčky si mezi sebou vyměnili pár slov, než se patron naposledy přitulil ke svému pánu. Poté se připojil ke Kassielovi a společně se vznesli několik centimetrů nad zem. Kass překvapeně zamrkal, když Rafael mávl křídly, uchopil andílkovu tvář do dlaní a se slovy: Bude lepší, když si to vezmu zpět, jej políbil. Jakmile se odtáhl, okamžitě se snesl zpět na zem, kde ho opět podepřel Nai.
„Světýlko moje...“ promluvil ještě na svého patrona Rafael. „Od teď se budeš jmenovat Iris.“ Patron souhlasně kývl. Popadl jemně Kassiela za zápěstí a táhl bělovlasého anděla pryč. Kassiel ještě stihl křiknout, že se pro Rafaela vrátí, než mu celý svět před očima zčernal. Poslední, co viděl, bylo, jak Arkadien Pokladu opět nasazuje pouta. V tu chvíli pochopil, co mu Rafael vzal. Nebyl to první polibek. Byl to jeho zrak!

***

Serena tiše seděla a zaujatě poslouchala rudovláskovo vyprávění. Bezmyšlenkovitě při tom hladila Iris po stříbrném kožíšku. Už chápala, co se to kolem ní děje. Mnoho dílků, této zamotané skládačky zapadlo na své místo.
„Co chceš teď dělat?“ zeptala se opatrně. Celé to bylo takové.... moc zamotané.... moc opředené tajemstvím a intrikami.
„Nejsem si jistý. Nejspíš to teď nechám být a ono se to časem nějak vyvrbí. Pro teď jsem v bezpečí, takže asi není ani co řešit. Kdyby se něco objevilo, můžu kdykoliv zase zmizet. Nebylo by to poprvé ani naposledy.“ pokrčil rádoby ležérně rameny. Bylo na něm však vidět, že by se mu odcházelo jen velmi těžko.
„Jo! Na náhlé mizení jsme experti.“ protáhla se Kim a zívla. Serena dvojici chvíli upřeně pozorovala. Za tak krátkou dobu jí tolik přirostli k srdci. Zdálo se, jako kdyby je znala odjakživa...
„Víš, že kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct. Pomůžu ti.“ nabídla se a myslela to upřímně. Liam se jí mlčky zadíval do očí. Hledal jakýkoliv náznak zaváhání, ale nic nenašel. Potlačil vlastní překvapení a jen se na dračici usmál.
„Děkuju, ale nechci tě do toho zatahovat víc, než je nutné.“ pokusil se ji zdvořile odmítnout, ale jaksi při tom opomněl dračí tvrdohlavost. Serena pozvedla jedno obočí a na tváři vykouzlila napůl dotčený napůl pobavený úsměv.
„Říkáš, že mě do toho nechceš zatáhnout? Promiň Liame ale na to jste měli myslet dřív, než mě Sora pozvala k vám domů.“
„Tohle do toho netahej. To, že tě viděli se Sorou, tě ještě nutně nespojuje s Pokladem.“ snažil se jí to rozmluvit, ale i tak už viděl, že neuspěje. Proto si jen těžce povzdychl. „Vždyť víš, jak to myslím.“ pokusil se ještě o chabý odpor, ale Serena si stejně stála na svém.
„Já vím. Ale taky vím, že už nemám co ztratit, ani koho ohrozit. Už nemám rodinu. Navíc.... jak tady chceš studovat, aniž bys odhalil, kdo skutečně jsi? Všichni tady víme, kdo je kdo, a ještě ke všemu je tvoje síla značně nestabilní.“
Na to neměl Liam co říct. Všechno, co Serena řekla, byla pravda. Zahnala ho do slepé uličky, odkud nevěděl, jak utéct.
„Navíc se nebudeš moct zařadit ani mezi živly, protože si budeš muset dát pozor na toho špeha. On ví..“
„Vím. Chápu.“ sklonil poraženě hlavu. Nezbývalo mu nic jiného, než souhlasit s dračicí a doufat, že ona už na něco přijde, protože jinak by byl v průšvihu. Chvíli jen tak mlčky seděli a popíjeli každý ze svého hrnku, když se Serena po dlouhé době odvážila to ticho přerušit.
„Jak se jmenuje?“ zaujatě se probírala Irisinou srstí, jako kdyby pro tuto chvíli neexistovalo nic důležitějšího. Liam překvapeně zamrkal, jak ho ta otázka vytrhla ze zamyšlení a stočil svůj stříbrný pohled na dračici. Snažil se si vybavit otázku, ale nemohl přijít na to, na co se jej dívka ptala.
„Tvůj první patron. Ten o kterého jsi přišel.“
„Isara. Říkali jsme jí Isara.“ rudovlásek se pousmál, při vzpomínce na neposednou šelmičku. Serena jen kývla, jako kdyby němě říkala: Krásné jméno, a dál se probírala stříbrnou srstí. Iris spokojeně pochrupovala s hlavou složenou v dívčině klíně a jen občas zastříhala líně uchem.

***

Kassiel trochu dezorientovaně vystoupal po schodech do nejvyššího patra věže. Od rána se cítil nesvůj. Bolela ho hlava a pálily oči. Zrak, který se mu prve vrátil, se nyní začal opět mlžit. Dělalo mu problémy pořádně zaostřit na některé postavy. Většina z nich, jako kdyby po okrajích barevně poblikávala. Nejvíc jej bolely oči z těch bílých jiskřiček, které obklopovaly většinu žáků Rafaelovy Akademie. Narazil tu ale i na pár stříbřitě šedých a dokonce i na dva nebo tři, kteří se utápěli v temně černé. Těsně k nim přiléhala a táhla se jak med, už od pohledu lepkavá a odporná.
Na vteřinu se zastavil, když stanul na podestě v nejvyšším patře a zadíval se z okna. Slunce se pomalu blížilo k západu a svým načervenalým světlem ozařovalo vrcholky stromů. Zasněžené štíty hor se zalily růžovou září, takže vypadaly jako polité malinovou polevou.Bylo to děsivé, po tolika letech temnoty vidět svět opět barevný.... Tak pestrý.
Zahnal chmurné myšlenky a vystoupal ty dva poslední schody, které mu zbývaly. S rukou na klice se na vteřinku zastavil, bál se, co najde za zavřenými dveřmi. Nakonec se však donutil stisknout kliku a vstoupit. Okamžitě jej obklopila sladká vůně čokolády a rychle zahnala veškeré pochyby, které v bělovlasém andělu stále přetrvávaly. K uším se donesl veselý rozhovor. Smysly zbystřily, jakmile v radostném šumu rozeznal neznámý klučičí hlas a ve chvíli, kdy spatřil mladíka, měl pocit jako kdyby jej někdo udeřil pěstí do žaludku. Hrdlo se stáhlo a v mysli vybuchl barevný ohňostroj. Přítomnost zmizela.

Zase seděl v podzemní chladné cele a naslouchal chřestění zrezivělých okovů, sténání věznů a slabému praskotu zapálených pochodní. Na klíně se mu choulila malá, chlupatá kulička a naproti němu si Poklad pohrával s pírkem, které si prve nešťastnou náhodou vytrhl z levého křídla.
„To co vidíš, je pravda a zároveň lež.“
„Nechápu.“
„Jeden život, dvě existence. Pravda ukrytá ve lži a lež ukrytá v pravdě. Je to jednoduché.“ rudokřídlý anděl se na Kassiela usmál, položil si rudé pírko s černými okraji na dlaň a nechal jej zmizet.

„Kassieli, Kassieli, stalo se něco?“
Anděl zamrkal a vrátil se myšlenkami zpět. Serena mu mávala rukou před očima a na čele měla svojí obvyklou, starostlivou vrásku. Ten neznámý mladík, dál stál za pultem kuchyňky a v ruce svíral hrnek s horkou čokoládou.
Stočil pohled na gauč, kde vycítil pohyb a zalilo jej příjemné teplo, když uviděl Iris, jak se na něj radostně zubí, rozvalená přes celou sedačku a k boku se jí tulí neznámé bílé klubko. Malá, bílá liška pozvedla hlavičku a zamrkala na anděla fialkovýma očkama. Zvědavě zavrtěla čumáčkem a vyskočila na nožky. Naklonila hlavičku ke straně a pak bez varování skočila Kassielovi do náruče a začala mu oňuchávat obličej. Bělovlasému andělu se šelmičku podařilo na poslední chvíli zachytit, aby nespadla a zvědavě si ji prohlédl na délku natažených paží. Liška na něj upírala fialové korálky a zubila se skoro stejně jako Iris, když měla v rukávu nějaké eso.
„Sem zvířata nesmějí.“
„Promiň, už jsem o tom taky slyšel, ale s Kim jsme dostali mimořádnou povolenku.“ přispěchal Liam na pomoc svému patronu. Odložil hrnek na pult a vzal svou čtyřnohou kamarádku z andělovi náruče.
„Omlouvám se za ní, je jen moc zvědavá a ráda strká čumák kam nemá.“ snažil se ospravedlnit zbrklé chování bílé šelmičky.
„To mi někoho připomíná.“ Kassiel se po dlouhé době poprvé pousmál a koukl přes mladíkovo rameno na šklebící se Iris.Velká stříbrná šelma se zatvářila jako neviňátko.
„Kassieli, asi ještě neznáš Liama, že? Včera nastoupil na Akademii a bude tu bydlet s námi, společně s Kim.“ Zapojila se Serena rychle do rozhovoru, když postřehla rudovláskův prosebný pohled. Popravdě, bála se, jak bude setkání těch dvou probíhat, ale zatím se zdálo, že jde všechno hladce. Dříve by Kass vrčel na kohokoliv, kdo by se k jeho pokoji i jen trošičku přiblížil. Vypadalo to, že starý Kass je opravdu zpátky.
„Kim?“ anděl překvapeně pozvedl obočí. Malá lištička se v rudovláskově náruči okamžitě začala vrtět, jakmile zaslechla své jméno. Liam si svého patrona nadhodil v náruči, aby se mu lépe držel.
„Jo, tohle je Kim. A já se jmenuju Liam. Ty jsi Kassiel, že? Rád tě poznávám.“ natáhl k němu ruku v pozdravu.
Anděl si nováčka ještě nějakou chvíli nedůvěřivě prohlížel. Něco na něm bylo jiné. Takové... tajemnější? Nevěděl, jak přesně ten pocit, který z chlapce měl, popsat.
„Kassiel, těší mě.“ přijal nabízenou ruku a měl co dělat, aby sebou necukl, když jím projel elektrický impuls. Cosi v Serenině pohledu mu však napovědělo, že ona si toho všimla a nenechá to jen tak být. O necelé dvě hodiny později se dočkal. Liam s Kim odešli spát, protože prý byli za celý den utahaní. Dračice počkala do chvíle, než za nimi klaply dveře a pak stočila svou plnou pozornost na Kassiela. Oči jí při tom šibalsky jiskřily a anděl věděl, že následujcí otázky se mu rozhodně nebudou líbit.
„Tak? Co na něj říkáš?“ uhodila na něj okamžitě a na svém místě se nedočkavě zavrtěla. Působila při tom trochu jako dítě, které se nemůže dočkat, až dostane svou oblíbenou sladkost.
„Nevím, co bych měl na koho říkat.“ pokusil se dělat nechápavého, ale Serena jen popuzeně mlaskla.
„Nedělej, že nevíš. Liama myslím. Vidím na tobě, že se ti líbí.“ přivřela oči do úzkých stěrbinek a pozorně si anděla změřila přes přivřená víčka. Připomínala tak kobru, číhající na svou kořist.
„Máš moc bujnou představivost, Seren. Vidíš něco, co neexistuje.“
„Neříkala bych tomu představivost, spíš instinkt. A ty víš, že ten mě nikdy nezklamal.“ trvala si tvrdohlavě na svém. Kass si jen tiše povzdechl a prohrábl Iris stříbrnou srst. To co jeho kamarádka říkala, byla pravda. Její šestý smysl byl někdy až moc perfektní. V některých chvílích ho to až děsilo, s jakou samozřejmostí dokázala odhadnout některé věci. Tentokrát se však rozhodl bránit, protože tu bylo něco... někdo, koho nechtěl za žádnou cenu ztratit.
„Jestli se mi líbí nebo ne, není podstatné.“
„Ne? A co je podle tebe to 'podstatné' jak říkáš? Já tady nic takového nevidím.“
„On není Rafael.“
„Och...“ dračice se překvapeně zarazila. Natuhle odpověď neměla co namítnout. „Promiň.“ konejšivě anděla objala a schovala ve své náruči. Věděla, že přestřelila, ale už svá slova nemohla vzít zpět.

***

Světlovlasá žena tiše vyklouzla ze svého pokoje a pevněji si kolem těla omotala teplý župan. Na cestu si svítila jedinou bílou svíčkou, když opatrně našlapovala dlouhou chodbou. Uprostřed schodiště se zastavila a zaposlouchala do okolního ticha, aby se ujistila, zda ji nikdo nesleduje. Chodby však byly prázdné. Všichni sloužící již spali ve svých komůrkách, protože jejich práce začínala velmi brzy.
Žena tedy opatrně položila ruku na zlatý rám jednoho z obrazů, rámujících schodiště a tiše pronesla několik cizích slov. Naposledy se kolem sebe rozhlédla, jako kdyby ji přece jen mohl někdo potají sledovat, než vykročila a plátno obrazu ji celou pohltilo. Ocitla se v tajné chodbě, o které neměl nikdo z ostatních obyvatel rozlehlého sídla ani potuchy. Pochodně na stěnách se samy od sebe rozsvěcovaly a opět zhasínaly, když kolem nich tiše procházela a samy jí ukazovaly cestu k cíli. Po několika minutách stanula před zavřenými dveřmi. Těžké křídlo dveří se otevřelo dřív, než na ně stačila položit ruku a vyzvalo ji tak ke vstupu. Ve velké, oválné místnosti na ni již čekal mladík se dvěma patrony.
„Tak jsi přišla.“ pronesl celkem zbytečně.
„Nevím proč bych neměla, to ty jsi se mnou chtěl mluvit.“ pokrčila rameny a usadila se v pohodlném křesle u praskajícího krbu. Přisedla si co nejblíže k hřejivým plamínkům. Během své cesty tajným bludištěm značně prochladla.
„Pravda.“ mladík přikývl a bezděčně pohladil jednoho ze svých dvou patronů. Žena si jej pozorně prohlížela. Za těch několik dní, co jej neviděla, hodně dospěl. V očích se mu odráželo mnohem více starostí a na čele přibyly další vrásky. Vypadal vyčerpaně.
„Takaru? Co se stalo.“
„Promiň, my to museli udělat.“ hlesl a najednou vypadal hodně zranitelně.
„Co jste museli udělat?“ zeptala se opatrně a nespouštěla pohled z jeho tváře. Proto jí neunikl ten záchvěv viny, který se mu mihl na tváři, než jej vystřídala opět ta chladná maska. Zavřel oči a promnul si kořen nosu, než se donutil pokračovat v rozhovoru.
„Slova sudby se dala do pohybu.“
„Aha.“ zůstala tiše sedět na svém místě, smířena se situací. Nikdy si to sice nechtěla připustit, ale kdesi hluboko ve svém srdci věděla, že tomu nikdy neunikne. Proto se již před dlouhou dobou smířila s tím, co nyní mělo přijít.
„Ty se nezlobíš?“ mladík na ni stočil pohled svých skořicových očí.
„Ne. Věděla jsem, že jednou tento den přijde. Jen... jak... Kolik mám ještě času?“zeptala se oparně. Hlas se jí při tom chvěl potlačovaným zoufalstvím. Prsty pevně obemkla polstrování na opěrkách křesla, aby zabránila prstům třást se.
„To nevím, už se setkali. Je jen na něm, kdy si to uvědomí. Nakonec, srdce přeci vždy pozná toho, koho miluje, ne?“ odpověděl mladík popravdě a zadíval se jí do tyrkysových očí. Stejných, jaké po ní zdědil její syn.
Přikývla. Byla to pravda. I když uplynou roky, desetiletí nebo dokonce staletí, srdce si vždy bude pamatovat dotek toho, kdo jej donutil splašeně tlouct a jediným dotekem rozechvěl celé tělo. Ona sama o tom věděla své.
„Děkuji.“ rozloučila se s nočním návštěvníkem, avšak dále zůstávala strnule sedět v křesle a sledovat plápolající plamínky v krbu. Dokonce ještě dlouho po té, co mladík s patrony odešel.
Světlo ohně osvětlovalo obraz na protější stěně. Mladého anděla snědé pleti, blonďatých vlasů a tyrkysových očí. Jmenoval se Azazel. Býval to mladší bratr její zesnulé babičky. Vedle něj stála dívka černých vlasů, světlé pleti a očí tak prazvláštních, jako ona sama. Dvě slzy, modrá a černá, navzájem do sebe zapadající a tvořící tak znak rovnováhy. Lyra. První poklad. Byli to Takaruovi praprarodiče. Jejich pohledy se upíraly nad krbovou římsu, kde byla ve starém, již dávno zapomenutém jazyce, zapsána slova sudby, jež Lyra pronesla v den své smrti.

Dvě zrcadla,
dvojčata bratři,
synové Uriel.
První, ženu Světla vezme si,
druhý, ženu Temnoty okusí.

Pak dva mladé životy,
zrozeny pro velkou lásku,
jeden synem anděla,
druhý synem Lovce.

Zrozeni jako cizinci,
avšak krví rodina,
v srdci zakázaná láska,
v temnotě zrozena.

Až v jedno se spojí,
pradávným poutem,
dávné jizvy na srdci zhojí,
avšak zaplatí životem.

Světlovlasá žena četla ta slova stále dokola a snažila se v nich najít skulinku, jak uniknout osudu, který čeká jejího jediného syna. Věděla však, že žádná jiná možnost záchrany tu není. Protože... kdyby existovala, už dávno by ji našla.