Awesodemy Flair High School 14.DÍL

14.ČÁST

Nastala noc před odletem. Ann seděla u svého stolu, lokty na něm položené a mezi nimi letenky. Stále přemýšlela, jestli má nebo ne. S mamkou o tom diskutovala a nijak se k tomu nevyjádřila. Rozhodnutí bylo jen na ní.
Bylo už celkem pozdě v noci, šla si zapálit cigaretu už okoupaná a tak ji u okna byla celkem zima. Přemýšlela o Deanu, jak je to fajn kluk a to že ví, jaká byla, mnohem víc než Zann a i tak ji teď neodpískal. No, a pak tu byl Zann. Osoba, která ji byla v životě nejblíže, a dřív si neuměla představit jediný den bez něj. Ani netušila, že včera byl u jejího domu, ale nakonec nevzal dost kuráže na to, aby zaklepal. Měla k němu smíšené pocity, nenáviděla ho, že si to nechal pro sebe, ale něco na něm ji k němu táhlo. Dokouřila cigaretu a rychle zavřela okno, aby zabránila štípavému větru, který týral její líčka. Rozestlala si a přemýšlela, jestli si má budík nastavit na ráno, aby mohla odletět, nebo se další den opět krásně vyspat. Nakonec odpověď našla na své zdi.

„Ty budeš Ann?“ zeptala se žena středního věku ve slušivém černém kostýmku. Měla vyčesaný větší drdol sepnut sponou a decentní líčení.
„Ano,“ řekla Ann a držela letenky i s cestovní taškou.
„Jsem paní Browsen. Paní ředitelka říkala, že možná poletíš také. Smím se zeptat, co tě k tomu přimělo?“ zeptala se zvědavě. Byla to přítelkyně Adriany a tak něco málo o Ann slyšela a vzhledem k tomu, že má za ní zodpovědnost, byla obeznámena.
„Give every day the opportunity to become the most beautiful day of your life.“
„To je dobrý důvod, Mark Twain, hm…,“ zamyslela se žena.
„Asi tak,“ přikývla Ann.
„Stihla jsi to?“ zeptal se mamčin hlas za jejími zády.
„Jo, díky že jsi mě odvezla,“ řekla Ann a akorát ohlásili jejich let.
„Ostatní už čekají u můstku, můžeme?“ otázala se paní Browsen.
„Jistě,“ přikývla Ann. Žena si pomyslela, že je úplně jiná, než co o ní slyšela ve škole mezi profesory nebo, když ji viděla na plese.

„Dobrý den letenky prosím,“ řekla mile slečna u vchodu do letadla. Podali jí letenky.
„Přeji příjemný let,“ řekla a poslala je dál.
„Ostatní už jsou v letadle,“ poznamenala.
„Promiňte, to je první třída?“ otázala se Ann letušky.
„Ale ovšem, tady to máte napsané,“ usmála se na ní letuška.
„A myslíte, že by šlo si tu letenku prohodit s někým z druhé třídy?“ zeptala se a paní Browsen na ní jen s údivem hleděla.
„Ale ovšem, zkuste se někoho zeptat, za chvíli odlétáme, tak mi dejte hned vědět,“ řekla a pustila jí dál.
„Paní Browsen, prosím neříkejte nikomu, že letím taky, prozatím to nemusí vědět,“ poprosila ji Ann a ona nechápavě přikývla.

Vybrala si starší paní, které aspoň svým činem dopřála pohodlný let s přepychem. Sice se velmi divila, proč chce letět druhou třídou, ale neptala se. Obě se uvelebili na místo a připoutali. Ann ani netušila, že místo v první třídě, kde měla sedět, je hned vedle Zanna. Úmysl?

S nabitým MP3 přehrávačem a sluchátky v uších se letadlo rozhýbalo a začalo nabírat rychlost na ranveji, kde se postupně vzneslo. Když letuška něco začala říkat, rozuměla jen, přílet v poledne, Řím. Popravdě ani nevěděla, kde se to koná, ale to nijak neřešila.

***

Často vídala katastrofické filmy o letadlech a viděla mnoho zpráv o haváriích, proto si velmi ulevila, když menší turbulence skončili a letadla v klidu přistálo na místě. Všichni postupně začali vystupovat a Ann čekala už u východu na paní Browsen, která se už nesla a za ní zástup studentstva. Nebyla to jen Destiny se Sapphirou, Zannem, Ryanem a Shandym, ale i několik tváří, které přímo neznala, ale už několikrát potkala. A teď fakt, opravdu bych vám přála vidět výraz Zanna na stojící Ann u východu. Jen tam tak stála, nohu obtočenou kolem druhé, v koleni zohnutou a špičkou bot se dotýkala země. Své zavazadlo úspěšně hned našla na pásu a měla ho položené vedle sebe. Ruky přísně složené na hrudi, a tvář? Tak ta měla naprosto vážné zaujetí, bez jakékoliv známky úšklebku. Co se Zanna týče, Shandy mu ze srandy strčil do brady, aby tu pootevřenou skulinku, zavřel a pak do něj ještě drknul.

„Vidíš to, já ti říkal, že poletí taky,“ zasmál se na kámoše a v klidu ho obešel.
„Fakt ti to říkal,“ přidal se pobaveně Ryan.

Oběma se Zann totiž tak trochu svěřil. S tím, že byli kamarádi, a že je to fakt mega náhoda, že se tu shledali. A že je na něj nakrknutá, že jí to neřekl dřív, že ji poznal. Byli to fakt kámoši do každého počasí a obzvlášť, když se nad Zannem snáší teď bouřkové mraky.

„Ahoj,“ pozdravila Ann Destiny, která ji ignorovala a obešla.
„Tak počkej,“ otočila se hned za ní.
Paní Browsen si toho nevšímala a hledala zavazadla. Bylo jich celkem dost, hlavně hudebních nástrojů, ty už některé brali studenti a nějací muži, co už tam byli, aby je odvezli.

„Co chceš?“ otočila se k ní Destiny a brala si housle od pásu, byla dosti nepříjemná. Nedivím se jí.
„Promiň, jen jsem se ti chtěla omluvit a říct promiň. Řekla jsem, že to neřeknu a řekla. K tomu jsem tě ještě neprávem obvinila,“ přiznala si chybu od srdce.
„Aha fajn, to už je stejně jedno,“ řekla a už se řadila do skupiny.

„Tak to bychom měli vše, teď pojedeme do hotelu. Nástroje, na které chcete ještě trošku cvičit, si můžete vzít sebou, zbytek se odveze už na místo,“ řekla paní Browsen.

***

Dovezli je přepychovým, menším autobusem, akorát pro ně. Nástroje se vezli v dodávce. Ann seděla vepředu, takže neviděla Zannovi oči, které se neustále na ní lepili. Nebudu tajit, že si toho Sapphira všimla a nadšená z toho nebyla. Potom co ji pozval na ples, tam s ní byl jen chvilku a tance taky moc nedal, byla na něj stále naštvaná. A když hned po tom, co zmizela Ann, zmizel i on, tak se o to víc zrovna neradovala. Takže se nad Zannovou hlavou bouřkové mraky ještě rozvířili.

Ann celou dobu hleděla z okna a ani pořádně tak nevnímala, že je v Římě a mohla by sledovat památky, no kdy se jí taková možnost se sem podívat zase naskytne? Ale ona prostě ne, místo toho přemýšlela nad Destiny, kupodivu jí to fakt žralo.
Chce být žurnalistka, chce psát a dávat napovrch své názory, třeba i pocity. Jenže to nikdy nebude, dokud se nenaučí používat správná slova k omluvě a podat jisté vysvětlení. Destiny by si to zasloužila. Jenže když na vás stále někdo ze zadu čučí, a srdce běží těžkej maratón, jde to o to hůř. Zann na tom nebyl o moc líp, v hlavě mu běželo milion textů, rýmu o lásce, žalu, utrpení, odpouštění, ale aby napsal něco, co by opravdu chtěl říct, ne. A nejhorší bylo, že za těch skoro pět dní, nedokázal vymyslet nic, natož že teď má jen víkend, kdy to bude možná jeho poslední šance na omluvu. Jeho múza, co se týče hudby, zmizela, stejně tak i jeho schopnosti komunikace.

***

Když vysedla z minibusu, zůstala ohromeně stát před Gran Melia Rome. Nemohla uvěřit, že jela, a že tu má pobývat celý víkend. Ještě že Mark Twain, měl dobré myšlenky.

Všichni vystoupili, ale nebyli v takovém ohromení, jak Ann, oni už byli celkem zvyknutí. V ještě stále krásném zeleném trávníku, hotel v světle růžovo - béžové barvě s bílými okny vynikal. Ten den byl fakt teplo, i když to byla jen polovina listopadu, počasí se zbláznilo. No jo, ale jižní část Evropy si dělá své.

Recepce byla krásná v zářivých barvách a obrovskými lustry. Recepční jim vydal klíče a hoteloví poslíčci se ujali zavazadel. Potom je zdobenými výtahy vyvezli do jejich patra, kde jim přesně ukázali pokoje. Samozřejmě Ann dostala pokoj s Destiny. Byly to trochu upravené pokoje, většinou bývali jen manželské, takže dostali pokoje s poloviční postelí, i tak nesmírně pohodlné. Destiny se ujala dýžka a Ann se vyvalila na postel. Když nakoukla ke dveřím, jak Destiny předává poslíčkovi opravu velké spropitné, všimla si, jak se Zann stěhuje do protějšího pokoje. Vnější stranou zápěstí si položila na čelo a znovu se vyvalila, prsty měla v uvolněné póze na tváři a zhluboka se nadechla.

„To asi zařizovala tvoje mamka, co?“ zeptala se Destiny, když zavřela dveře.
„Je to víc, než pravděpodobné,“ řekla a sedla si na druhou postel.
„Nebo chceš tuto, ani jsem se nezeptala, na které chceš spát, tak jsem ti nechala u okna,“ hned zpanikařila Ann.
„Ne, to je dobré,“ řekla Destiny a natáhla se pro pouzdro s houslemi.
„Ty… já jsem jen tak zase přemýšlela…“ zadrhla se, tuto příležitost musela využít, dřív než začne na zítřek trénovat a nedostane se k pořádné komunikaci.
„No?“ pohlédla k ní zohnutá, že se jí ani do tváře skrz všechny vlasy nedalo vidět.
„Opravdu mě mrzí, že jsem to řekla. Byla jsem naštvaná. Jakmile jsem se dozvěděla pravdu, to že je tvá mamka má teta, a pak že ty sestřenice. Což mi tedy došlo trochu později, tak mě to vyhodilo s rovnováhy. Z toho co mi Adriana řekla, jsem myslela, že je automatické…, prostě že v tom jsi taky zamotaná a máš proti mně hrát nějakou roli. Bylo toho na mě moc, tvá mamka a ták…pak jsem se ještě dozvěděla o Zannovi…“ celou dobu mluvila do broskvové zdi, pod níž byl velký stůl a lampa. A když se zmínila o Zannovi, ani už nevnímala, že je Destiny vedle ní a ta o něm nic neví.

„Co o Zannovi?“ samozřejmě Destiny hned zareagovala. Ann se probrala od svých bloudících myšlenek.
„Aha,“ řekla si pro sebe, když se přeřekla.
„Ták?“ řekla prodlouženě, aby bylo jasné, že se z toho nevykroutí a že jí to svým způsobem dluží.
„Dobře. Tvá mamka mi řekla něco o vás a vaší rodině, protože by prý bylo nefér, že když ona toho hodně ví o mě, tak já o ní tolik moc ne. A nějak se zmínila i o tobě, včetně Sama,“ spustila se do řeči Ann.
„Řekla ti o Samovi!“ zvýšila hlas, ale ne proti ní, nýbrž proti své mamce.
„Neřeknu to, tohle fakt ne,“ hned ji ujistila.
Destiny se trochu uklidnila a nechal ji mluvit dál.
„Tím chci tedy říct, že když teď vlastně vím o tobě, měla bys asi vědět něco o mně. Kdybychom se naštvali, budeme mít na sebe účinné zbraně. Fifty, fifty.“
„Dobře,“ řekla Destiny, Ann hned přikývla a otočila se na posteli čelem k ní.

„Kde začít…,“ zamyslela se Ann, toto přímo neplánovala.
„Kdekoliv chceš, máme hodně času,“ řekla Destiny a Ann se na ní usmála.
„Tak jo. Můj otec byl vždy volné povahy. Dělal, jak není úžasný podnikatel a ve skutečnosti mu to vůbec nešlo. To jsem se dozvěděla za poslední pár roků, co mi to omílala mamka do tváře a skoro až vyčítala.
Pracovat uměl, ale nechtělo se mu a mamka byla většinou tak blbá, že to zprvu neřešila a jen si pak nadávala. Prý jen leží a nic nedělá.
Jak máme dům, tak horní patro kde bydlíme, je teprve dva roky po rekonstrukci, tak už to tam vypadá líp, dříve to bylo v horší fázi, no to je vedlejší.
Vždy se otec na něco vymlouval. Jednou jak jsem byla malá, jsem strašně dováděla a on dělal nějaký papíry. A protože jsem ho rušila, prostě se zvedl a dostala jsem výprask. Mamka se div z toho nezbláznila, co má na mě takto, co šahat. Tak jako skoro každé dítě dostane pohlavek, a kluci někdy i řemen a už to přesahuje hranice morálky. Ale prostě něco takové udělal mě, pro jeho neschopnost si neumět zařídit věci a nechat vše na poslední chvíli, si to prostě vybil na mě. No, bylo to snad jen jednou, pár modřin jsem měla …“ nedořekla.
„ Už si ani tak nepamatuji důvody hádek. Spíš jen ty momenty, kdy vzduchem sem tam něco prolétlo. Ne jednou jsem si přála, aby se mi jako něco stalo a byla středem pozornosti já, aby si mamka i otec uvědomili, že mě to bolí. Mnohdy jsem nechtěla existovat, no tak blbá jsem nebyla, abych si něco udělala.
Na místo toho se časem od jedné holky roznesla báchorka, že jsem dě*ka a dám každému klukovi. Přátele se ke mně otočili zády a místo koukaní na fakta šli za populárnějšími lidmi, uvěřili lžím a na mě se vykašlali. Už jsem neměla naprosto nic, rodina v troskách, přátelé s falešnými tvářemi a báchorky o mě a klucích. Nakonec to bylo jediné, co mi zůstalo, kluci. Zaplňuji své srdce kluky, které už nikdy neuvidím a nikdy se jim neozvu. Nikoho si nepouštím k tělu, aby mě nikdo nemohl zranit, uzavřela jsme se do sebe a žiju ve světě lží. Nejhorší je, že si vše uvědomuji. Dě*ka mě dokonale vystihuje, a už tolikrát jsem chtěla být já, jako já. Jenže asi je už pozdě, nejde to jen tak se změnit.
Našla jsem si žurnalistiku, to je místo kde mě ostatní můžou vidět takovou, jaká opravdu jsem. Odkrývám lži a přetvářky, nikdy nepíšu přehnané žvásty, nezveličuji ani si nedomýšlím, když už tak napíšu vlastní názor tak, aby ostatní pochopili.
Když ta holka, kvůli které jsem byla naposledy vyloučená ze školy, zjistila nějakou tu pravdu o mě, dostalo mě to. Byla taky v novinách. Vytáhla proti mně mou rodina a začala se navážet, došla mi trpělivost a pár jsem ji vrazila.
Je pravda, že za tu dobu co jsem na Awesodemy jsem byla jen s jedním klukem a to je ten Shimi, jak jsi ho tenkrát potkala, ale je to spíš proto, že jsem už doplatila. Mám rakovinu čípku, takže je to fakt fajn,“ v průběhu celého povídaní se ji vytlačili slzy, zasekávala se, ale místy ze sebe vše chrlila. Sem tam se několikrát pro sebe pousmála, jak je vše absurdní i teď se jen nad sebou šíleně zasmála. Destiny z ní nespouštěla oči, nevěřila, co vše ji Ann říká, prostě tomu nemohla věřit.

„Otec se na mě dávno vykašlal. Neslyšela jsem o něm tak tři roky. Nevím ani, jestli žije. A on ani neví, že má syna. Mark, jemu prý tolik, kolik má asi Sam, proto mi o tom tvá mamka řekla, aspoň oni by mohli mít hezčí dětství a mohli by být dobří kamarádi,“ začala se příjemně, přesto bolestivě usmívat. Kapky slaných slz se už neudrželi a spustili se v podobě pramínků stékajících po její tváři. Destiny si k ní přisedla.

„Je to hodně krátká verze, příběh je mnohem delší,“ špitla a ruky si zakryla oči. Ucítila teplou ruku kolem jejich zad, jak ji Destiny objala.
„Nemusíš už o tom mluvit,“ špitla Destiny.
„Toto je snad poprvé, co se takto někomu svěřuji. Ne, ono je to fakt poprvé a upřímně, je to celkem dobrý pocit,“ řekla Ann a znovu se napřímila. Destiny byla ještě velmi zvědavá na Zanna, no nebyl zrovna k tomu ten správný čas se na něj zeptat.

„A ta rakovina?“ nadhodila místo toho velmi znepokojeně, dostala tolik informací, že nevěděla, co dřív.
„Není to nic vážného, zachyceno v čas. Nevím, co ti řekla mamka. Tu noc jak jsem tě odvezla, mě jeden muž napadl a chtěl znásilnit, ale Zann mě zachránil. Jenže jsem měla v těle nějakou pilulku. Nevím, co to bylo, myslím, že to říkali mamce, možná se mi o tom i zmiňovala, stejně nevím. No a prostě Zann mě odvezl do nemocnice, kde to zjistili při vyšetřování. Už tehdy musel vědět, že jsem to já,“ zamyslela se.
„Počkej, jak vědět kdo jsi ty?“ otázala se k tématu.
„Měla jsem kamaráda v dětství, do svých osmi let. Soused, už někdy se v té době naši hádali a já trávila snad každou minutu s ním. Nikdy jsem mu nic neřekla, vždyť jsme byli děti. V osmi se jeho rodina odstěhovala. Psala jsem mu tuny dopisů a odepisoval, jenže ne na ty mé. Vždy když jsem mu položila nějakou otázku, neodpověděl. Osud nám asi znovu spletl cesty, jenže to nedomyslel. Zann mě musel hned poznat, podle jména a ták. Jenže neřekl mi to, po skoro deseti letech, mi neřekl, že jsme se shledali. Když jsem slyšela jeho jméno, znovu se to ve mně zlomilo, jenže za tu dobu se změnil, tak jsem ho nepoznala. Navíc se jmenuje jinak, než tehdy. On mě podle jména poznat musel a taky že jo. Jak jsem prozradila celé třídě to o tobě, pak jsem na chodbě ještě rozbila nos Dickovi, nebo jak se jmenuje a Zann za mnou přiběhl. Dick na něj zavolal jeho příjmením, jak jsem ho znala a mě to došlo. Nevím, proč se přejmenoval,“ zamyslela se. Ve svém výkladu se místy strašně zasekávala, myšlenky jí utíkaly všude kolem. Rozpovídala se a nevěděla, co dřív říct.

„Bylo to někdy v prváku, když se přejmenoval. Nepřál si, abychom mu už říkali Holdingu,“ řekla Destiny a zamyslela se.
„A nevíš proč?“ zeptala se Ann, jak kdyby to celou věc mělo vyřešit.
„Ne, nikdo to neví. Je to taky celkem záhadná osoba. Jediný kdo o něm něco málo ví, je asi Shandy a Ryan,“ vysvětlila.
„Ann, už to bude dobré,“ zkusila se jí utěšit.
„Díky,“ špitla.

Nakonec se jich vztah prohloubil a skončili u rokových skupin. Skillet, Nickelback, TDG a další kapely se stali snad jejich hlavním tématem. No, a samozřejmě Mark se Samem také.