Awesodemy Flair High School 15.DÍL 1/2

15.ČÁST 1/2

Obloha nad Římem se zabalila do nočního osvětlení, slabě svítily první hvězdy. Světlo z památek a zničilo krásnou oblohu, na kterou Ann byla zvyklá. Jenže není ničení, jako ničení, noční Řím vše vyrovnal, ne-li víc. Krásné zlaté záře, osvětlené uličky a vlažný vánek ji ohromil na tolik, že šla na rezervovanou terasu, pro všechny z Awesodemy Flair.

K terase vedlo několik schodů, po zdech vyseli obrazy s různými krajinky, včetně vod. Ruku položila na týkové zábradlí a pomalu kráčela v před tak, aby jí žádný pohled na obrazy neunikl. Prosklené dveře byli otevřené a vešla na terasu. No, něco ji donutilo zastavit.

Nebylo to šumění vířivky, ani slabý příjemný okolní ruch, ani úchvatný výhled či krásná vydlážděná podlaha, dokonce ani stanový přístřešek, pod kterými byla lehátka. Zastavilo ji to, kdo na nich seděl. Vlastně on, Zann.

Jeho nadmíru dokonalá hra na kytaru, nemohla nikoho z hotelu rušit. Byl to tak příjemný zvuk i pro ty nejcitlivější uši. Rytmické brnkání ji zastavilo nejen tělo, ale i dech. Stála tam a rukou se držela za rám dveří. On seděl na kraji, nádherná černá, lesklá kytara byla položena na jeho klíně, oči měl zavřené. Pomaličku kýval do rytmu hlavou a střídal prsty, aby akordy mohli vykouzlit tu krásu. Po dlouhé debatě s Destiny si hned vybavila několik melodií od Nickelback, které jeho píseň připomínali.

Zvedl se vánek a dveře ji vyklouzly, že udělali narušitelnou ránu, při které Zann otevřel oči.

Černé oči sledovali Ann v tmavě modré mikině přes hlavu, světle hnědých kraťasech, černých kotníčkových teniskách a volnými, rovnými, rozpuštěnými vlasy. Stejně tak Ann svými zelenošedými oči ho sledovala v bíle tričko s rozenými knoflíky do půlky hrudě, pod ním karamelové další tričko. Černé obepínající kalhoty a taktéž tenisky, ale nohavice schovaly, jestli také kotníčkové nebo nízké.

„Ahoj,“ řekl Zann a položil kytaru vedle sebe.
„Čau,“ pozdravila ho nazpět.
„Jsi tu dlouho?“ otázal se.
Ann udělala pár kroků v před, avšak zatočila k zábradlí, aby se jak původně chtěla, mohla kochat zmíněným nočním Římem.

„Právě jsem přišla,“ zalhala.
„Aha.“ pořádně nevěděl co říct.

„Je tu krásně,“ nadhodil po chvíli.
„Je,“ potvrdila.
„Jak se máš?“ zkusil nadhodit řeč, kterou by později mohl nějak více rozvinout, stejně zatím nevěděl jak.
„Ujde to, ty?“ zeptala se taky, nějak její hněv na chviličku pominul.
„Lhal mi, proč mi to neřekl. Proč? Proč tu stojím? Proč neodejdu? Hni se, hni se!“ mluvila k sobě v duchu a přikazovala svým nohám pohyb. Neposlouchali.
„Mohlo by být líp,“ odpověděl a jeho nohy poslouchali, šel o pár kroků blíž, pak se zastavil.
„To může být vždycky,“ řekla, ovšem nemyslela vztah mezi nimi, aspoň si to nepřipouštěla.
„Myslíš?“ zeptal se a udělal další menší krok k ní, nevnímala to. Měla ho šikmě za sebou, takže na něj ani neviděla.
„Vím,“ řekla mu, no sama se tímto zrovna neřídila. Ale to víme asi všichni, no ne?

„Jak jde psaní,“ zeptal se klidným hlasem. Stál už také u zábradlí, ale asi deset sedm od ní.
„Zvládám to,“ přiznala.
„Tak to je dobře,“ řekl si spíš pro sebe s usměv patřící jí. Jenže ty to slova, v ní opět něco probudila.
„Proč je to dobře? Zní to jako by sis oddechl, či co. Kdybych tě nějak zajímala,“ vyhrkla, nemyslela to přesně tak. Bylo to spíše v tom, že vždy mu psala a nikdy jí nedal vědět, jako by už ona pro něj nebyla, nestála mu za tu námahu ji napsat, či odepsat na její volání o pomoc. Proč teď? Že má prsa a vypadá k světu, že by jí tak mohl dostat do postele. Její myšlenky byly zmatené, nevěděla co si myslet. Na druhou stranu ji přeci zachránil, ale nazval jí i dě*kou, za to si, ale může sama. Opět se ptám: No ne?

„Protože neuběhl den, kdy jsem na tebe nemyslel,“ řekl a stál hned u ní. Nemyslel to doslova, určitě by se našel den, kdy měl hlavu plných jiných věcí, i tak jeho slova byla dost pravdivá, ne-li víc.
„Jo jasně, tyhle báchorky si odpusť. Už nejsem malá, blbá, naivní a věřila, že svět je jako z pohádky,“ otočila se k němu a v jejích očích se zaleskla bolest.
„Sama jsi řekla, že vždy může být líp,“ namítl.
„Nepoužívej má slova proti mně.“
Kývla tak hlavou, že se jí vlasy zhouply ze strany na stranu.

„Nemám důvod lhát,“ řekl a už mezi nimi byl tak jeden krok.
„Ne? Tak proč jsi mi lhal, proč jsi i neřekl, kdo jsi, když jsi věděl, že jsem to já!“ zvýšila na něj hlas, no slzy už neudržela.
„To není lhaní, já netvrdil, že se neznáme,“ opravil jí.
„A proč celé to divadlo!“ pořád měla zvýšený hlas, ale o stupínek míň. Byl spíš zahořklí zklamáním.
„Chtěl jsem hned ten den, hned ten první den kdy jsme se setkali. Jenže pak jsem si nebyl jistý, nepoznával jsem tě a chtěl jsem tě poznat,“ řekl pravdu. Na dopisy o kterých jí chtěl hned říct, nějak zapomněl.

„Jo jasně, a pak sis řekl. ‚‚S někým jako je ona se nebudu zahazovat‘‘ co? Poznal si mě a nemohl jsi překousnout, co je ze mě teď, a musel by ses stydět, že ses s někým jako jsem já kamarádil,“ hlas se jí náhle změnil na opovržený.
„To si řekla ty,“ zněl už také trochu naštvaně. Moc se mu nelíbilo, že si o něm myslí, že je povrchní, aspoň to říkali její slova.
„Tak to dokaž!“
Sama nevěděla, jak ji tyhle slova napadli a jak by to doopravdy mohl dokázat a opravdu nečekala, co udělá.

Mrknutím oka se vše semlelo tak rychle. Jednu ruku měl kolem jejího pasu, druhou položenou na jejím krku a tělem zaplnil tu mezeru, co mezi nimi byla před chvíli. Hlavu k ní měl mírně skloněnou. Jeho srdce se rozběhlo o závod, bylo jako před infarktem. Za to srdce Ann se zastavilo, ne doslova. Měla otevřené oči a sledovala jeho dokonalou tvář, srdce poručilo jejímu mozku, ať je zavře. Vnímala ten hřejiví pocit, jeho plné měkké a sladké rty, jeho příjemnou vůni, připomínající exotiku. Teplé dlaně, a slyšela dokonce tlukot jeho splašeného srdce. Svět se pro ně zastavil.
Zvedla ruce, že se k němu tiskne, jenže v ten moment mozek začal pracovat. Ještě větší rychlostí, než jí políbil, se od něj odtrhla a instinktivně mu dala facku, pak jí trošku litovala. Chytil se za líce, které udeřila, pak se na ní podíval. Rychle dýchala, jak po maratonu a nutila se zpomalit rychlé údery srdce, které se ji tak velmi neposlouchalo.

„Chtěla jsi to dokázat, a tohle bych znovu udělal i před třídou a klidně i před celou školou. Nic mě nemůže ovlivnit na tolik, abych se styděl za to, že tě znám,“ řekl jí naprosto vážně a ani na setinu z ní nespustil oči.

„Jasně a taky můžeš říct, že jsi mě přefik. A víš co, nevím, co to do tebe vjelo. Nikdy jsme nebyli milenecký pár, aby sis toto ke mně mohl dovolit. Vždyť se ani neznáme, já tebe tedy rozhodně ne. A ani už nevím, jestli znát chci,“ slzy ji tekli proudem a hned jak dořekla, rozeběhla se z terasy ke schodům a zamířila do svého pokoje.

***

Destiny byla ve sprše a Ann se vyvalila do měkké postele. Tvář zabořila do voňavého polštáře a spustil se jí další vodopád slz. Přemýšlela, proč mu to řekla. Proč tak reagovala? A proč lže sama sobě. No, když si chtěla aspoň na minutku připustit, že ho chce poznat a chce vše vědět, hned sevřela pěsti pod polštářem a myšlenku zapřela.

„Stalo se něco?“ zeptala se Destiny. Stála ve dveřích koupelky a ručníkem si sušila vlasy.
„Nic, asi už půjdu spát,“ řekla Ann a vůbec nevnímala, že ručičky hodin ukazovali sedm minut po deváté.
„Já si ještě projdu nějaké písně. Nevadí ti světlo a asi trochu i hudba?“ zeptala se Des a ukázala na housle.
„Ne, dám si sluchátka,“ řekla a spustila play.

Asi půl hodiny jen tak ležela a poslouchala střídající se písničky. Vždy když tam byla nějaká extra rocková, tak ji přepnula, dokud nenašla nějakou pomalou, deprimující. Našla ji, tu která jí otevřela oči a postavila na nohy.

My best friend gave me the best advice
He said each days a gift and not a given right
Leave no stone unturned
Leave your fears behind
And try to take the path less traveled by
That first step you take is the longest stride

If today was your last day
If tomorrow was too late
Could you say goodbye to yesterday
Would you live each moment like your last
Leave old pictures in the past
Donate every dime you have
If today was your last day

Going against the grain should be a way of life
What's worth the price is always worth the fight
Every second counts cause there's no second try
So live it like you're never living twice
Don't take the free ride in your whole life

If today was your last day
If tomorrow was too late
Could you say goodbye to yesterday
Would you live each moment like your last
Leave old pictures in the past
Donate every dime you have
And would you call old friends you never see
Reminisce old memories
Would you forgive your enemies
And would you find that one your dreaming of
Swear up and down to god above
That you'll finally fall in love
If today was your last day

If today was your last day
Would you make your mark
On ending a broken heart
You know it's never too late
To shoot for the stars
Regardless of who you are
So do whatever it takes
Cause you can't rewind
A moment in this life
Let nothing stand in your way
Cause the hands of time
Are never on your side

If today was your last day
If tomorrow was too late
Could you say goodbye to yesterday
Would you live each moment like your last
Leave old pictures in the past
Donate every dime you have
And would you call old friends you never see
Reminisce old memories
Would you forgive your enemies
And would you find that one your dreaming of
Swear up and down to god above
That you'll finally fall in love
If today was your last day

Nickelback, právě tahle písnička ji donutila obléct na své kalhotky, kraťase, neopovědět Destiny na otázku kam jde, a zaklepat na protější dveře. Upřímně, kéž by tu písničku v MP3 nikdy neměla. Pak by aspoň nemusela být svědkem toho, čeho byla.

Neváhala ani sekundu a zaklepala na dveře, už nechtěla ztratit víc, než ztratila. Chce ho poznat jaký je a až pak se rozhodnout a on se taky rozhodne, až jí pozná. Bylo fajn, když se otevřela Destiny, třeba by se mohla po nějaké době otevřít i jemu a on zase jí.

Nikdo neotevíral, tak nevěděla, jestli tam je nebo někam šel. Vzala to do svých rukou, obrazně řečeno, do rukou vzala akorát tak kliku dveří a zkusila otevřít. Šlo to, kéž by ne.