Awesodemy Flair High School 15.DÍL 2/2

15.ČÁST 2/2

Zann stál u své postele a proti němu na něj nalepená Sapphira. Rty měli spojené a ona kolem něj obmotaná. Zann spatřil “nečekaně“ zděšenou Ann a hned Sapphiru odtrhl.
„Ann počkej!“ zavolal na ni. Sapphiřiného úšklebku a radostí u srdce si nevšiml. Spokojeně odešla. Hned po tom, co se rozběhla Ann zpět do svého pokoje.

Destiny opět ignorovala, a poznámku na to proč zamyká, když je vzhůru zcela zacelila. Rychle si nasadila sluchátka a hudbu dala tak nahlas, aby měla pocit, že jí to vykřičí všechny pocity.

Znáte ten pocit, když se vám stane něco opravdu moc špatného, tak si pustíte hudbu,
která vám pomůže? Tak přesně to byl její případ. Hlava ji bolela a myslela si, že jí prasknou bubínky. Když v tom ucítila promáčknutí okraji postele a hlazení po zádech.

„Myslíš, že se mi můžeš svěřit i teď?“ zeptala se jí sestřenice.

Svěřila se jí, když už se do toho jednou pustila, tak jí to řekla. Své smíšené pocity k němu, a scénku na balkoně. Destiny váhala i tak ji objala a Ann se mohla v klidu vyplakat. Bylo toho na ní moc, chtěla utéct a už se nevrátit. I kdyby to měla nějak racionální vysvětlení, jak Destiny říkala, tak ho nechtěla slyšet.

Celou noc se Ann převalovala a Destiny z toho nemohla spát, no díky jejímu příběhu ji trkla múza. Vytáhla papíry s linky na noty a nejen že za noc utvořila melodii, ale i slova.

***

V pět všichni nastoupili do autobusu řádně upravení. Dívky v šatech kluci v oblecích. No všichni je měli stejné včetně Ann. Dala jí je Destiny, že je posílá mamka, aby se poznalo, že jsou všichni z té samé školy. Tehdy si Destiny ještě myslela, že pokud pojede, tak jí je hodí a hned odejde. V tomto případě jí ještě pomáhala s přípravou.

***

Dopoledne šli s Destiny na menší procházku po Římě, nebyla tam po prvé a trochu ho už i znala. Bylo to oblíbené místo Adriany, co se Evropy týče, takže dovolené byli velmi časté, a protože vždy bývali v tomto hotelu, tak nebyl problém vše zařídit.

Ann byla ohromena všemi památky a ke všem ji Destiny něco řekla. Byla takový soukromý průvodce. Ann milovala architekturu, takže jí byla velmi vděčná. Kdyby nešla na žurnalistiku, tak by asi zkusila nějakou historii architektury, nebo tak něco.

Zašli si na pravou italskou pizzu, kde se obě oblizovali až za ušima. Obrazně řečeno. Obě se smáli několika Italům, kteří je svůdně pozorovali. Sice ani jedna neměla na sobě krajky, či korzet i tak vypadali úchvatně. Des v červeném topu s volánky a větším výstřihem, Ann v šedém tílku s lebkou a motýlky. Trochu matoucí, ale vyjadřovalo to její povahu, je to silná žena, ale i křehké stvoření. Obě v černých podpatkách na jehlách, které jim dělali místy trochu obavy, když šli po chodníku skládaného z kostek, ještě víc zdůrazňovali jejích krasné postavy.

„Mamka chtěla, aby sis to tu užila. A moc ji mrzelo, že nemohla jet taky a trochu tě seznámit s tím, co je jí tak blízké. Myslím, že tušila, že se skamarádíme,“ podotkla Destiny a stáli před obrovským nákupním centrem. Do odjezdu jim zbývali čtyři hodiny, naštěstí Des už nemusela vůbec cvičit.
„Asi jo. Kamarádky, hm…,“ zapřemýšlela Ann nahlas. Asi jo, asi ji mohla věřit. Kamarádky.

No to nákupní centrum nenechali jenom tak, Des vytáhla svou kreditní kartu a zašli do obchodu, který jim byl asi nejblíže. V temné auře zahalené a na zdech sem tam nějaká tak kytara. Obě odešli s nákupními taškami, převážně Ann nesla ty Destiny, to ještě netušila, že to všechno ji nechává a má být pro ni.

Des den před odletem s mamkou mluvila a Adriana jí hodně prozradila. Měla pochopení, i tak ji prostě Ann tu omluvu a vysvětlení dlužila. Byla hodně srdečná, takže chtěla ukázat Ann, že se dá život značně ovlivnit sám sebou.

***

Vrátili se hodinu a něco před odchodem. Ann zabrala sprchu, vyfénovala si vlasy, a konce pak natočila do loken. Přišla k ní Des a podala ji úchvatnou sponu do vlasu s hřebínkem.
„Vždy mi přinesla hodně štěstí, ráda bych aby ti dnes přinesla taky trošku, nejen při psaní,“ řekla ji Des.
„To nemůžu přijmout,“ řekla Ann překvapeným výrazem, který i tak říkal, děkuji.
„Uděláš mi tím radost, a ke mně se stejně dnes nehodí,“ řekla ji a vzala ruku, do které jí dala sponu, s květy připomínající narcisy. Byla stříbrná se známkami tmavé šedi, musela být hodně stará, zato v působivém stavu. Des ji trochu hrábla do vlasu, udělala malí drdůlek, kam sponu zapíchnula, tak aby její konce vlasů zůstali volné.
„Děkuji, páni. Vypadá to skvěle,“ řekla Ann. Působila smutně, ve skutečnosti byla dojatá.
„Nemusíš děkovat, jsem ráda, že tě můžu poznat a něco pro tebe udělat,“ řekla a odešla do koupelky, aby si také mohla udělat make-up. Stejně tak si ho udělala Ann u zrcadla v pokoji.

***
Odešli za pět minut pět z pokoje. Venku už byli skoro všichni, včetně Zanna.
„Vyhýbáš se mi?“ zeptal se před autobusem. Neopověděla mu, a ani nepozdravila. V autobuse si sedli s Desitiny.
Jen pro informaci, není autobus jako autobus. Možná se tak nazýval a měl podobně seřazené sedačky, ovšem interiér se vyrovnal luxusní limuzíně.
„Neřeš to, teď jsi tu proto, abys naší školu mohla informovat, jak to tu vše probíhalo. Jinak támhle vpředu je fotograf. Vždy to tak bývalo, jel s námi nějaký žurnalista a poslán fotograf, jen abys věděla,“ řekla Des Ann. Viděla, jak byla ve stresu a skoro i slyšela její srdce. Ale buďme k sobě upřímní, nebylo to kvůli tomu koncertu, nýbrž kvůli jisté osobě.
***
Ann už byla usazená ještě s pár lidmi. Většina byla v zákulisí a připravovala se včetně paní Browsen. Měla už vytáhlí deníček a psala si, jak to tam vypadalo. Bylo to venkovní jeviště, nádherně osvětlené v modrých a fialových barvách. Přístřešek nad jevištěm jí trochu připomínalo sydney opera house.
Všude plno lidí, muži ve smokingách a ženy v šatech. Nic neobvyklého, ale všichni vypadali, jak nějaké celebrity.
***
„Čau Quirky!“ někdo volal na Des. Otočila se a šokovaná hleděla na svoji partu.
„Co vy tu děláte? Všichni?“ řekla překvapeně Des svým kamarádům z kapely.
„Máš super mamku,“ řekl Maike.
„Co prosím, jak…“ nechápavě na ně stále hleděla a všichni ještě oblečení v kvádrech s lesklými kravaty.
„Des, klidně jsi nám mohla o sobě říct, proč jsi před námi skrývala své zázemí?“ zeptal se bubeník, Neal. Černé vlasy trochu učesané, žádné hnízdo ani černá tužka kolem očí, dokonce i piercing, co vždy má ve rtu, neměl. Skoro je až nepoznala. Vůbec by nikdo neřekl, že je to rocková skupina.
„Já – kluci – nevěděla jsem, jak byste mě brali!“ vypustila na konec.
„Quirky, ty jsi nejlepší houslistka co znám, známe –“ opravil se „je nám jedno jestli jsi na škole pro talentované a svi*ársky bohaté. Jinak máte pěkný dům,“ ujal se slova Sebastian, kytara a druhý zpěv.
„Hele jdi k věci,“ šťouchl do něj Maike. Baskytarista.
„Vy se nezlobíte?“ podotkla Des.
„Kdyby ano, tak tu nejsme tak naleštění. Víš, co to bylo, když nám tvá mamka dala tyto hadry a nabídla, ať za tebou letíme do Říma. Pak nám ještě domluvila volno v práci, Des toto nám může otevřít bránu do showbiznisu,“ ujal se slova Tracy, zpěvák a kytara.
„Kluci,“ Des se vytvořili slzy a hned se k nim rozběhla i když to bylo tak sedm kroků a všechny je objala.
„No, prý máme tady hrát s ostatními kapely, je to prý poslední tak co budeme hrát. Ostatní věci odložíme na pak,“ řekl Neal, byl ze všech nejvíc racionální.
„Jo jasně, co!“ neuvědomila si, co řekla a pak se zalekla.
„Jak hrát spolu?“
„No, tvá mamka to domluvila, proto tu taky jsme. Nechtěla, abychom ti něco říkali dříve. Když nás vyhledala a poslechla si naše písničky, byla nadšená a pořád tě chválila. I když musela připustit, že to není její styl, nadchlo jí to a nabídla nám to. No, a toto mělo být pro tebe překvapení,“ vysvětlil Sebastian.
„Aha, no to se ji nepodobá. Dobře, tak to tedy dořešíme pak, co budeme hrát?“ podotkla Des.