Awesodemy Flair High School 17.DÍL

17. ČÁST

Dojela domů.

***

Na letišti nasedla do autobusu a celou cestu přemýšlela, jaké kroky podnikne dál. Chtěla na Zanna zapomenout a přála si, aby ho po tolika letech už nepotkala. Vytáhla si s batůžku mobil s několika desítkami čísel kluků, se kterými spala a uložila si je jako data dnů kdy. Prohlížela si čísla dnu a někdy se i překvapila, že se našel týden, kdy v každém dni měla někoho jiného. Začali jí téct slzy. Podívala se na svůj kufr u nohou a měla sto chutí utéct. Kéž by tak nejela domů, ale někam jinam, daleko od všeho a mohla zapomenout a začít znovu. I kdyby pro všechno na světě byla ze Zannem, jak by se na něj jako přítelkyně mohla dívat? Kdo by chtěl takovou ženu po boku, jako je ona. Se špinavou minulostí a nemocí rakoviny čípku.

Cesta trvala skoro dvě hodiny a to Ann dalo opravdu velkou možnost přemýšlet. Romantické písničky, co slyšela přes malé černé sluchátka, jí doháněly ještě do větší depresi a pořád držela v ruce onen mobil, třepala se jí. Hluboce se nadechla, označila všechny kontakty a pak dala potvrzení o smazání. Zhluboka vydechla.

Vystoupila ve městě a rychle si odskočila do jedné telefoniky. Autobus co jezdí za město, pojede až za chvilku, tak si skočila ještě do občerstvení. Bylo něco po poledni a před obchůdkem stál zaparkovaný stříbrný pikap ford. Nadzvedla obočí a hned si vzpomněl, že Dean říkal, že je otce a jeho.

„A ještě jednu snickersku,“ řekla Ann mladé prodavačce.
„Nejsi ty náhodou Ann?“ zeptala se prodavačky, když jí podávala čokoládovou tyčinku s oříšky a karamelem. Jasně modré oči, kratší rozcuchané blond vlasy.
„Známe se?“ zeptala se překvapeně.
„Jo, já jsem Sophia, ze střední, víš?“ usmívala se dívka. Neměla nejčistší pleť, ale působila mile a až moc důvěřivě. Ann si hned vybavila, kdo to je. Hodně lidí si s ní dělávalo srandu a utahovalo, párkrát se s ní dostala do řeči, ale z důvodu, že už tehdy si nikoho nepouštěla k tělu, ji rychle odbyla. Tehdy vypadala, že je strašně ráda, že se s ní Ann aspoň trochu bavila. Bylo to většinou za školou v kuřáckém koutku. Sophia tam chodila, aby se většinou schovala všem těm posměškám. Máma ji umřela, když byla malá a její otec je instalatér a zrovna dvakrát nejlépe nevynáší. Kdysi jí Angelika pozvala, jakože na akci k ní domů, kde ji ztrapnila na plné čáře a začalas do ní navážet. Od té doby jí to dělali všichni. Nemluvě o matce, co zdrhla.

„Jo jasně. Jak se ti daří?“ zeptala se jen ze slušnosti.
„No, sama vidíš. Mohla jsem skončit i hůř,“ hodila úsměv, opět přetvářka. Vždy když tam někdo něco nakupoval z její bývalé školy, tak zrudla, protože se jí skoro začali až vysmívat.
„Co škola, teď bys taky měla být v posledním ročníku,“ zamyslela se Ann.
„Ne, skončila jsem,“ vysvětlila a Ann se trochu zarazila, kdo by ne.
„Proč?“ vyzvídala.
„Tak nějak, se to tam nedalo vydržet, takže maturitu musím na nějaký čas odložit, zatím se připravuji doma, ale většinu času trávím tady,“ vysvětlila.
„Aha,“ nevěděla co jí na to říct, tak vytáhla peněženka a dala ji pěti dolarovku.
„Nech to tak,“ řekla Ann a usmála se na ní.
„Nepotřebuji, abys mi nechávala tak velké spropitné,“ trošku se urazila.
„Tak víš co, jestli máš dneska večer čas, tak dojdi tady do baru, můžeš mě pozvat na panáka,“ usmála se znovu na ní a tím otevřela dveře novému životu a novému začátku.

Sophia už nic neřekla a jen na ní kývla, snad nikdy nikde takto venku nebyla. Takže o tom bude uvažovat celý den.

Když šla znovu kolem pikapu, na jehož korbě se objevilo několik balíku cementů, tak se rozhlédla. Předtím si ani nevšimla, že je vedle nějaké stavebnictví. V ten moment vyšel Dean s jeho tátou.

„Ahoj,“ pozdravil Dean s velkým úsměvem. Nesl další balík těžkého cementu a přitom se přes triko dalo vidět jeho velké, silné a zaťaté svaly.
„Ahoj,“ pozdravila na zpět a hned dodala: „Dobrý den,“ k jeho otci, které mu se nesmírně podobal.
„Dobrý, ty jsi asi Ann, že?“ otázal se a hodil do korby svůj balík.
„Ano,“ přikývla.
„Dean mi o tobě říkal, prý jsi teď byla v Římě,“ poznamenal a vyskočil na korbu, aby balíky srovnal.
„Jo, se školou,“ potvrdila. Usmál se na ní.
„Jestli bys chtěla a měla čas, můžeš dneska přijít k nám na večeři, moje žena skvěle vaří a tady Dean bude nesmírně rád,“ popíchl svého syna, který se na něj šokovaná trochu zamračeně podíval.

„Ale tati, vždyť my spolu ani…“ nedořekl, Ann mu skočila do řeči se sladkým úsměvem.
„Velmi ráda přijmu vaše pozvání a poznám vás,“ nebránila se tomu, hned si v duchu řekla „nový život“ a využít všechny možnosti, co nabízí.

Dean se usmál.

„Jíme v šest,“ ještě řekl, pak se omluvil a šel znovu do obchodu.

***

Doma byla s Markim, které ho vyzvedla od sousedky. Vzala si ho do svého pokoje, kde mu dala nějaké hračky. S překvapením mu dala i svůj mobil, ze kterého smazala všechny čísla i s novou sim kartou, když někde bude a bude jí smutno, tak jí může zavolat. Je mu sice čtyři, ale velmi dobře mu vysvětlila, že stačí zmáčknout jedno číslo a už to bude volat jí. No, samozřejmě mu přísně zakázala, aby ho bral někam ven nebo podobně, jinak mu ho vezme. Poté odepsala na několik e-mailů a pohledala si nějaké informace a pojmy, co se vystoupení týkalo.

Asi po hodině ji odepsala Inka, která ji ještě oznámila, že musí udělat rozhovor účastníky. Jediná Destiny a její kmoši byli braní v potaz, při myšlence na ostatní musela polknout.

Kolem páté se vrátila její matka, které ve zkratce vše řekla, aby se jí pak už nevyptávala a mohla se jí zbavit. Pak ji ještě oznámila, že na večeři nebude doma, že jde k Ermantovým na večeři. Když se zeptala, kdo to je tak si povzdychla a řekla, že to je ten kluk, co jí vezl. Její mamka se trochu usmála a pak se začala modlit, aby něco nevyvedla. Marki udělal smutné očka, že nebude papat bez své sestřičkou, moc si přál, aby mu dneska dělala po dlouhé době airoplane z chleba s máslem a sýrem. Ann mu rozcuchala vlasy, dala pusu na tvář a řekla, že mu udělá snídani.

Vyrazila, i když měla trochu víc času. Stála na verandě, když si uvědomila, že neví, kde bydlí. To jí donutilo napsat Deanovi SMS, co a jak, jestli má dojet autobusem, nebo ať mu dá adresu, a že dojde.

„Nový směr života, nový začátek.“ Pořád si opakovala a snažila se nemyslet na Zanna a na jeho sladké plné rty, které na sobě nějak začala znovu pociťovat. Celá se zaklepala a hned ji od myšlenek od Zanna odvedla SMS, že za chvíli se pro ni Dean staví.

Sedla si na lávku a zapálila cigaretu. Kristen, která ji viděla, ji raději nic neříkala, jen si pomyslela: „Doufám, že pak nebudu sbírat vajgle.“

Asi o patnáct minut, se před domem objevil pikap a v něm Dean. Ann k němu doběhla, aby nemusel čekat, než se svoji couravou chůzí k němu dostane.

„Ahoj,“ pozdravila ho a nasedla si.
„Ahoj. Jsem rád, že sis to nerozmyslela,“ hned spustil.
„Já ti to řeknu až pak,“ zažertovala.
„Ehm…,“ zamrčel si pro sebe, ještě než zařadil rychlost a přidal plyn.
„Co pak?“ zeptala se ho. Snažila se přemýšlet, než cokoliv řekne. Přesně tak, to plánovala celý večer, aby nemlela hlouposti.
„Ale nic,“ Dean rychle zabil myšlenku na to, že by jí políbil a raději se rozjel.

Dům měli menší s krásnou zahrádkou u branky. Laťkový čistě bílý plot ji vrážel do očí a stejně tak bílý byl i dům, obložený dřevem.

Otevřel branku a zpoza domu se už dal slyšet hluboký štěkot. Rozběhl si k nim velký černý chlupáč, který skočil na svého páníčka. Přední tlapy dopadly na Deanovu hruď, že se až Ann divila, že pod takovou obludkou neztratil rovnováhu. Pes máchal ocasem, který se velmi podobal nějaké chlupaté prachovce. Začal olizovat pána a ten ho začal hned drbat za uchem. Pes zvesela štěkl a pak seskočil. Dean mu pročechral kožich a pak hlavu otočil k Ann, která se musela usmívat.

„Ann tohle je Henry. Henry, toto je Ann,“ řekl Dean a usmíval se. Henry štěkl, jako by rozuměl každému slovu a zamířil si to k ní. Dělal pomalé kroky a začal si ji oňufávat. Sedl si před ní a ocasem rozvířil pár napadlých lístku na chodníku.

„Můžu?“ zeptala se Ann a narážela na to, jestli ji nekousne, když si ho pohladí.
„Jasně,“ řekl Dean a dřepl si za Henryho a hladil ho po zádech.

Ann se usmála a taky si k němu sedla, první se zahleděla do tmavých, hnědých očí s mnoha jiskřičkami a viděla jeho přátelskou a šťastnou povahu. Pohladila ho po hlavě a pak přejala k uším. Henry otevřel pusy a vyplázl jazyk, hlasitě funěl.

„Ahoj Henry, si moc pěkný víš to?“ řekla užasle Ann a nemohla uvěřit, jak hebkou a jemnou má delší mírně zavlněnou srst. Působil trochu jako bernardýn, bernský salašnický či tibetská doga, jen byl čistě černý.
„Je to nějaká rasa?“ zeptala se Deana přes hlavu Henryho.
„Ne je to směsice, ani vlastně nevím čeho všeho. Mám ho z útulku,“ řekl a Henry štěkl. Pak začal mávat přední packou ve vzduchu. Ann mu ji chytla a malinko potřásla.

„Tak a teď tě vzal do jeho smečky,“ zasmál se Dean. Ann se taky usmála a vstala naráz i s Deanem.

Dean přikázal Henrymu, ať hlídá dům, že do domu nesmí. Henry hluboce štěkl a sedl si na verandu hned vedle předních dveří. Ann nemohla uvěřit, jak je úžasně poslušný, ještě ho pohladila, očistila si boty o rohožku s nápisem „WELCOME“ a vešla dál.

Stáli na jednom schodku hned v obýváku. Před nimi se rozléhala dlouhá pohovka, před ní televize, vedle stolek. Podlaha, zdi bylo ze dřeva, ostatně bylo velmi těžké se podívat někam, kde nebylo něco ze dřeva. Krásný starší nábytek. Po levice byli zabudované schody, s pravým úhlem. Ve zdi přímo proti vchodovým dveřím obývací místnosti bylo vybudované velké okýnko, které dalo možnost už vidět do kuchyně s jídelnou, kde Ann zahlédla pohyb. Postava obešla okýnko a objevila se ve dveřích, které tyto místnosti spojovali.

„Ahoj, jsem Riley. Maminka toho to tajnůstkáře. Ty budeš jistě Anne,“ řekla žena středního věku s blond zavlněnými vlasy pod ramena. Měla na sobě zástěru s nápisem „BEST COOK“ a pod nimi tmavě modré šaty, které se dokonale hodili k jejím očím.

„Dobrý den. Ano jsem a stačí jen Ann,“ usmála se a potřásla si s ní rukou na pozdrav.
„Večeře bude už hotová, zatím ti Dean může ukázat dům. Chovej se tu jako doma,“ řekla, stále se usmívajíc.
Byla ohromena, jaké pěkné děvče si její milovaný synáček donesl domů a taky byla i hodně nervózní. Je to prvně, co si Dean někoho dovedl takto domů, no o tom Ann neměla ani tušení. A v tu chvíli ji vlastně ani pořádně tak nedocházelo, kam se to vlastně dostala, a za co jí považují Deanovi rodiče. Přítelkyně?

„Děkuji vám, už se těším,“ chtěla říct něco zdvořilého.
„Nemáš vůbec za co,“ řekla Riley, ještě usmála a pak zašla zpět do kuchyně.

„Kde máš tátu?“ zeptala se Deana ještě stojíc u dveří.
„Asi v garáži, jdeme tam mrknout?“ zeptal se.
„Můžeme,“ usmála se Ann.

Pod schodištěm byly dveře, vedoucí do garáže, kde se pan Ermant schovával pod autem. No, jako neschovával, opravoval si něco, čím Ann uchvátil. Oči se ji rozevřeli a musela se i štípnout, jestli nesní.

„Ehm…“ zamrčel Dean, aby na ně upozornil. Pan Ermant vyjel z pod auta a začal se umívat. Popadl hadru a začal si do ní utírat ruce. Ann si ho ani nevšimla, protože pořád obhlížela tu krásu.
„Zdravím tě u nás,“ řekl příjemně. Ann nezareagovala a přibližovala se pomalu k autu. Dean do ní trošku nechtěně ťukl, a to ji trochu vrátilo na zem.
„Jé… Dobrý den,“ řekla Ann trochu nervózně, a hned si uvědomila, že v druhém dojmu poněkud zklamala. Nebo si to aspoň myslela.
„Podal bych ti ruku, ale mám ji umazanou od oleje,“ zasmál se pan Ermant.
„Olej je život auta a obzvlášť takového. Skoro se až nalepila na sklo jezdce a dívala se na interiér, který byl v zachovalém stavu.
„Zajímavý názor,“ usmál se a pobaveně sledoval Ann, která se zase neúmyslně přesunula myšlenkami jinam.
„Camaro 1968, pááání. A v takovém stavu!“ prohlásila celá bez sebe.
„Vyznáš se,“ a popošel k ní a otevřel jí před ní dveře. Dean jen užasl nad Ann stránkou, i když si vlastně uvědomil, co má sama za auto, tak mu to vlastně dávalo rozum. Sedl si na židličku u dveří, kde sedává jeho mamka, aby se svým manželem mohla trávit nějaký čas a pozorovat ho v jeho koníčku. No teď Dean sledoval Ann.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se.
„No nevím, jak bys mohla,“ zamyslel se.
„Smím?“ stála před přední kapotou a chtěla vidět, co je pod ní.
„Samozřejmě,“ usmál se pan Ermant a chtěl ji kapotu zvednout, ale hned po tom co svolil, ho Ann předběhla, nemohl uvěřit jejímu výrazu. Bylo to jako, když dítě dostane bonbon, ne víc, jako když dostane vlastní bazén nebo poníka. Ann začala chrlit tolik názvu, všechno vybavení začala popisovat, že se Dean až zastyděl, že to on je tady muž a sám toho o autech tolik neví. Ann poznamenala, že několik věcí chybí a v tom pan Ermant otevřel skříň s chybějícími součástky.

„A toto poznáš?“ zeptal se a Ann hnedka stála za ním s pootevřenou pusou.
„Celé si to děláte sám?“ zeptala se.
„Jsem Jack, tykej mi,“ řekl a podali si ruku a teď už ani jeden nevnímal, že Ann bude špinavá, ostatně to ještě byla trochu od Henryho, přeci je to jen pes.
„Jacku toto, to je vážně ohromující. Opravdu by se nenašlo něco, s čím ti mohu pomoct?“ zapomněla na to, že si chtěla každá slova promyslet, dokonce že je tam i Dean.
„No, vlastně můžeš, ruce navíc, které ještě vede tak chytrá a krásná hlava se hodí vždy. Deane, chlapče, máš úžasné děvče,“ poznamenal k usmívajícímu synu a trochu žárlícímu na pitomé auto. Ann poznámku vůbec nevnímala a už si prohlížela díly k autu. Dean jen zakýval hlavou, sám si uvědomoval, že Ann není jeho děvče. Taky znal její pověst, nemyslel si, že by zrovna on zkrotil draka, ale zatím udělal něco nadlidského. Ann nervozita, co měla, úplně zmizela, byla totiž někde poprvé za několik let u někoho doma. Naposled byla asi u Zanna, jak byla prcek. Většinou se vše odehrávalo mimo domovy. No ten nejvíc nadlidský výkon udělá ten muž, co jednou spatří Ann pokoj.

Když je vyrušila Riley, že je večeře už hotová a vše připravené Dean šel ukázat do patra, kde mají koupelku. Dean se umýval, když Ann pomáhala Jackovi, ani si toho nevšimla, to že odešel.

Usedli ke kulatému stolu a začali jíst. Trochu ji zaskočilo, když se chytili za ruce a Riley požádala, aby Dean pronesl modlitbu. No, přidala se. Pustili se do jídla a poté do skvělého jablečného mřížkového koláče. Tak jí chutnalo, jako dlouho už ne. Po jídle se hned Ann nabídla, aby pomohla sklidit ze stolu. Riley omítla, že je host, i tak se toho Ann ujala. Zdvořilost, je slušnost a jednou může zlepšit svět.

Seděla na kraji jeho postele a prohlížela si univerzitní brožurky, fotbalový dres, míče, a vnímala příjemnou vůni levandule od prostěradla. Zaslechla dusot schodu a pak otevřel dveře Dean se sklenicí vody.

„Na,“ podal ji jí.
„Děkuji, máš to tu útulné,“ usmála se a cítila se zvláště klidná v zeleném pokoji. A kupodivu byla nervóznější víc, než u stolu s jeho rodiči. A ne, rozhodně nemyslela na to, co by se mohlo stát. Rozhodně si ani nepředstavovala, že Dean by mohl být její další kluk, se kterým by se vyspala. Popravdě…

„Zann…“ špitalo ji něco v hlavě. Srdce měla sevřené a jediné, na co myslela, byl on. Hned se jí vybavily tři věci. Jeho krásné kudrliny, temné oči, a nadpřirozený hlas.

Podívala se na budík vedle jeho postele, div se až nelekla: „To už je tolik!“ vyřkla.
„Někam spěcháš?“ zeptal se Dean.
„No, vlastně jsem v obchodě potkala jednu holku, chtěla sem se s ní dneska sejít a trochu pokecat. Nevadí?“ vysvětlila.
„V pohodě, chceš někam odvést?“ nabídl se mile.
Byl vskutku okouzlující, tak krásný kluk, seděl vedle ní a absolutně jí to nijak nebralo. V minulosti, by se na něj asi vrhla. Někdy z ní kluci měli i šok, z její divokosti, ale toto bylo jiné. Cítila se velmi nejistě, zlomeně. Chvilkami pociťovala neskutečný tlak v ruce a měla chuť do něčeho udeřit a chvílemi zaháněla myšlenky na pláč, aby se tak doopravdy nestalo. „Zann…Proč?“ říkala si v duchu.

„Hmm…?“ vrátil ji zpět Deanuv hlas.
„Jo můžeš, jen k baru,“ řekla, i když to nebylo nějak daleko, chtěla z nějakého důvodu s ním ještě chvíli být.

Hned jak se rozloučila s jeho rodiči, kteří ji samozřejmě pozvali, ať se zase někdy staví, hlavně Jack, že mu zase může někdy pomoct, vyšli na verandu. Dean ji chytil za paži a přitáhl ji k sobě.

„Už to dýl nevydržím,“ řekl a se sklopenou hlavou se díval na jejich dotýkající se těla. Ruka se jí zastavila na jeho rameni, a ucítila z něj opravdovou sílu. Zaklonila trochu hlavu, aby mu viděla, co nejlépe do tváře. Když si všiml, jak ho překvapeně sleduje, odvrátil tvář na bok.

„Deane, já…“ špitla a taky odvrátila tvář.
„Je mi jedno kolik jich bolo přede mnou. Ani jsem si nemyslel, po tom co jsem tě tenkrát odvezl domů, že se ještě sekáme. Něco se semnou stalo, jde to těžko vysvětlit. Každý den na tebe musím myslet a chci tě poznat. Chci o tobě všechno vědět. Líbila ses mi už tenkrát na škole, ale nikdy jsem neměl odvahu k tobě přijít. No, stejnak by to asi dobře nedopadla. - Ann dej mi šanci, dej mi šanci tě poznat,“ mrknutím oka se zase díval na ni, a když spustil, Ann se otočila na něj. Vůbec nechápala, o čem to mluví. Rozuměla, tak každé druhé slovo, když v tom ji hned jednou rukou objal kolem zad a namáčkl ji na sebe ještě víc, druhou ji zabořil do vlasů a začal jí líbat. Zdálo se to jako milisekunda, protože se mu Ann poddala. Jednu ruku měla stále nalepenou u jeho ramena a druhou, kterou měla volně u těla, ho chytla za kraj mikiny. Cítila Deana, a zamluvilo se jí to. Už nebyla opilá, nebylo jí zle. Vnímala to úplně jinak, než předtím. Nebylo to něžné, aby si představila Zanna. Opravdu viděla Deana. Přestala si hrát s jeho mikinou a trochu ho objala. Teď opravdu díky němu zapomněla na Zanna.
Na Zanna, který se za ní rozjel hned, jak přistálo další letadlo z Říma. Zanna, který zazvonil na dveře u ní doma a kde mu Emily řekla, že je u Ermantů. Zapomněla na to ho Zanna, který parkovala kousek od nich, tak aby vše dost dobře viděl a pochopil.