Awesodemy Flair High School 19.DÍL 1/2

19. ČÁST 1/2

Další den se sešla s Destiny, která jí donesla tři tašky z Říma, které Ann jednoznačně odmítla. No vzhledem k tomu, jak jí je Des v nutila, neměla na vybranou. Kluci byli nadšení a všichni vřele spolupracovali. A tak rozhovor proběhl v naprostém pořádku a Ann měla víc materiálů, než se jí mohlo zdát.

***

Měla žízeň, tak šla do kuchyně pro vodu. No, zastavila se u dveří. Bolo něco kolem deváté večer. A její mamka seděla u pultu, kolem ní nějaké papíry a někoho na telefonu.

„Ano, jistě“ – „Samozřejmě, že vám všechny peníze vrátím, jen…“ – „Ano, - ano, - ano. Beru dvojité směny a mám i druhou práci. Prosím, nešlo by nějak prodloužit doba. Koncem měsíce vám to vrátím opravdu…,“ zněla velmi zoufale. Div se jí v očích nenahromadili slzy.
Ann se opírala o zeď a sledovala zničenou mamku, jako po fyzické tak psychické stránce. Přivřené dveře ji poskytovali skvělý úkryt a možnost vše zpozorovat. Když zavěsila s tím, že asi moc nevyhrála, pozorovala, jak si přepočítává peníze. Pak jen zabořila ruce do vlasů a skleslou tvář sklopila k papírům. To už bylo dost, aby Ann došlo, co musí udělat. Dokonce i zapomněla na to, že měla žízeň.

„Ahoj Ann, s článkem nemusíš spěchat, otiskne se to až další, teď další týden, takže dle tvé rychlosti, máš spoustu času. Ještě bude na škole malá seskupení, aby ředitelka a paní Browsen pogratulovala všem účastníkům. S tím si ale neděj hlavu, o to se postarám já. Budu tě informovat,“ e-mail od Inky.

***

Ann vstala brzo ráno a s rohlíkem v puse si prohlížela noviny. Nikdo už nebyl doma, takže mohla v klidu přemýšlet.
S hlubokým nádechem otevřela ložnici mamky a zadívala se na postel. V hlavě ji problikla jedna vzpomínka. Byla malinká a rodiče se strašně hádali. Pamatuje si jen otcovi slova, jak křičí? „TOOHLE CHCEŠ? TAKTO SE TI TO LÍBÍ!“ a držel u Emiliny krku nůž. Když jsi všiml, že je tam Ann otočil se a odešel. Malá Ann se rozběhl k mámě, kterou objala, a pak spolu brečely. Otec někam šel. Vzpomínka zmizela.

Otevřela skříň a začala se prohrabávat miskou, kde si její mamka nechávala různé věci, co třeba dostala od přátel. Různé spony do vlasů, dřevěné náramky, korály, talismany, amulety. Dokonce tam byla krabička, kde byli svatební prsteny. Zahrabala do dálky a vytáhla klíče od jejího miláčka.

„Promiň,“ špitla mámině ložnice. „Už to bude vše jen lepší,“ dodala a odešla.

Zastavila před jednou adresou, kterou našla v novinách. Hned ji v malé restauraci ve vedlejším městě přijali. Celý den se zaučovala, ale buďme upřímní, dvakrát moc jí to nešlo. Pletla obědnávky a dávala kávu s kofeinem, místo bez. Měli s ní trpělivost. V menší pauzičce odepsala na SMS od Deana, že se sejdou večer.

***

Zann seděl ve svém extra “nenápadném“ autě a díval se na restauraci. Musel se i trochu usmát, když Ann nesla kymácející se tác. Ann už tam dělala třetí den a Zann hned po škole tam zamířil. Ten den, kdy si Ann našla brigádu, ji Zann viděl v autě a tak ji následoval. Jeho texty byly neúplné a nedokázal se soustředit na tóny, no když viděl Ann, múza ho objala. Ann se pořád tak moc soustředila na práci, že si ho nikdy nevšimla. Jenže nic netrvá na vždy, to ví asi každý, a když Ann poprosila šéfovou, co s ní měla víc trápení než užitku, že jestli by se mohla nadýchat vzduchu, vše se přetočilo. Šéfová, byla velmi seriózní žena a něco v Ann viděla. Držela se mottem, že každý musí nějak začít a nějak se učit.
Vyšla ven a sledovala Zanna, který se otočil, jako by tam ani nikdy nebyl.

„Co tu děláš!“ zvýšila hned na něj rozrušeně hlas.
„Hej!“ znovu zavolala, neotočil se.
„Co kdo já?“ zeptal se a otočil se, dělal těžce překvapeného.
„Jé. Čau Annis,“ trochu nazvedl obočí a udělal falešný úsměv.
„Neříkej mi tak a raději mi řekni, co tu děláš,“ stále měla rozhozený hlas.
„Chtěl jsem si jít dát něco k jídlu,“ vysokal ze sebe, když si vlastně uvědomil, že je před malým podnikem, který působil, jako ze šedesátých let.
„Aha super,“ řekla a pro dobro svého srdce se otočila, že půjde na zpět.
„Annis?“ zavolal ještě na ni.
„Řekla jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ zlomil se jí hlas, zatlačila slzy a šla dovnitř. Ten den v kuchyně se jí podařilo ještě rozbít dva talíře a rozlít kávu, naštěstí ne na hosta. Šefová jen zakroutila hlavou, pak se jí omluvila a řekla, že to tak asi nepůjde.

***

Hned další den si hledala další práci. S hořkostí proti Zannovi, který ji vyvedl z míry a zničil ji šanci na nějaké peníze. On byl v balíku a kde si co si, tak proč jí ničí život!?

***

Večer se pro ni stavil Dean a vyrazili do baru. Ann si objednávala jedno pivo za druhým, asi po čtvrtém si to rozmyslela a zarazila slzy před Deanem, nemůže tolik utrácet. Doma si povšimla, že její finanční zásoby nějak ubili.

„Ann, děje se něco?“ přiklonil se k ní a ruku položil na hřbet té její.
„Ne, promiň. Jen mě vyhodili s práce, číšnice ze mě asi nebude,“ řekla mu smutným hlasem.
„Promiňte?“ řekl barman. Seděli totiž u baru. Byl pátek a tak bylo celkem narváno.
„Nějak sem vyslechl, že nemáte práci. Tady by se nám nějaká pomocná ruka hodila, a nemusí být číšnická,“ řekl jí a Dean se hnedka usmál.
„Tak vidíš,“ popíchl jí a ona trochu zvedla koutky úst.
„Co by to obnášelo?“ zeptala se.
„Stát za barem a rozlévat pití, žádné nošení. A po zavíračce uklidit,“ byl to muž středního věku.
„Kdy můžu začít?“ zeptala se nejistý úsměvem, který nabral víc na radosti.
„Když přijdete zítra v devět ráno, tak bych vysvětlil co a jak,“ usmál se na ní.
„Určitě tu budu,“ řekla mu nazpět. To ještě netušila, co to bude pracovat v jejím vlastním městečku, kde ji znají a kde vznikla její pověst.

Dean odvezl Ann domů. Jejich vztah se za těch pár dní nijak moc neprolomil, ale trávili spolu večer aspoň chvíli nějakého času.
Seděli v autě před jejím domem.
„Kdy mě představíš?“ zeptal se Dean, když viděl mihotající se postavu u okna, ze kterého se svítilo.
„Ještě je dost času,“ řekla nejistě.
„Stydíš se?“ zeptal se.
„Ne! To rozhodně ne,“ zdůraznila.
„Tak co?“ zeptal se.
„Deane, já k tobě nebyla tak plně upřímná,“ řekla a sklopila zrak. Ucítila, jak jí rukou pohladil po stehně. Podívala se na něj a jeho hodné, upřímné oči, jako by říkala: „Neboj se, není nic, čím mě odradíš.“
„Na Awesodemy jsem potkala kluka, co byl můj kamarád z dětství. Tak nějak mi trochu zkomplikoval život. Lhal mi a nějak se k němu nechci znát. Jenže mi zachránil vlastně i život, když vezmeme v potaz, že jsem mohla mít AIDS, když mě chtěl ten dotyčný znásilnit a prohlásil, že tu nemoc má. Tak nějak…, ale mám rakovinu čípku, ale není to nic vážného,“ vystřelila ze sebe.