Awesodemy Flair High School 20. DÍL

20. ČÁST

Seděla na židličce a celá se začala třepat, prsty nad klávesnici zapomněli svou funkci a nevěděla, co vlastně chtěla. V očích se jí nahromadili slzy a stejně tak jako prsty nevěděli, co dělat, nevěděli ani plíce, jak dýchat. Neměla to, neměla dodělaný článek a jediné na co myslela, bylo „Ano“ z reproduktorů Zannovým hlasem.

„Miluješ Ann?“
„Ano.“
„Miluješ Ann?“
„Ano.“
„Miluješ Ann?“
„Ano.“

Jen toto znělo v její hlavě a navíc se nezmohla. Už tak seděla na židličce skoro půl hodiny a v hlavě jí problikávali vzpomínky na Zanna. Jejich společné dětství a jejich první setkání po tolika letech. Ty jeho oči, co ji tak upřeně sledovali. Jeho rty, co ji tak vábili. Jeho hypnotický hlas. Krásné lesklé vlnky jeho vlasů. Malilinko vyboulený nos. Výrazná lícní kost. Husté obočí, po kterém měla chuť přejet prsty. Jeho vůně, bože, ta jeho vůně. Nějak tak na něj myslela. Jeho menší mozoly na rukou, které si vytvořil neustálým hraním na hudební nástroje. Jeho múza, která ho udělala ještě víc výjimečného. Opravdu, už uběhla skoro hodina.
Při psaní poslouchala svůj playlist, a tak se vzpamatovala, když dohrála poslední písnička, které opět byla „If today was your last day,“ tváře jí začali štípat od zasychajících slz, které se znovu spustili. Co když? Co když opravdu? By to mohl být její poslední den? A co, když Zannův?
Nějaké takové myšlenky měla, její myšlenky úplně změnila SMS.
„Ahoj, nebudím tě? Nemůžu spát. Musím na tebe pořád myslet :-*“ Dean.

Rozechvěla se, ale už aspoň věděla, jak správně dýchat. Zítra to musí Ince poslat. Nechala rožnutou lampičku, zapnutý počítač, tam kde skončila, a jako náměsíčná se odpotácela ke své posteli, kde se vyvalila, ruce zabořila pod polštář a tvář do něj. Ani se nepřevlékla a o pár chvil s dalšími myšlenkami na Zanna a Deana se slzy v očích, usnula.

***

Další den se jak byla domluvená do baru, dostala na dvě hodiny a měla tam být do desíti, kdy je vystavená zavírací doba. Většinou je ale otevřeno, než odejdou poslední hosti. Byla jako smyslů zbavená, no naštěstí na nikoho nic nevylila a celou dobu se snažila nikam nechodit. Snažila se co nejvíc soustředit na práci a celkem ji to tak i rychle uteklo, když přišlo víc hostů, než je na boží den obvyklé. Staroušci se činili a to, že v baru děla ta pěkná slečna s radostí rozkřikli a ostatní byli zvědaví, jestli nepřeháněli. Jasper se musel pousmát, bude to dobrá tržba. Ann zrovna čepovala pivo, když ucítila vibrace v kapse.
„Čauves, jak jsi na tom s článkem. Nemohla by ses zítra ráno stavit, článek vyjde v úterý a dlouho jsme se neviděli a pak bych ti chtěla zadat další práci. Inka“

„Stalo se něco?“ zeptal se Jasper, když viděl zděšenou Ann, jak čte SMS, jako by četla svoje vlastní parte.
„Od kolika se zítra otvírá?“ zeptala se Ann, aniž by odpověděla na jeho otázku.
„Ve dvě, jako dnes,“ oznámil jí.
„Mám se prý zítra dostavit do školy, jen na nějakou konzultaci, ale bude to ráno. Jen kdybych náhodu nestíhala…“ řekla s odstupem.
„Klid Ann, v pořádku, chápu. Víš co, dám ti číslo na mobil, a kdybys nestíhala, napíšeš. Ok?“ usmál se na ní, o takovém šéfu si člověk může nechat zdát. Pracuje tam v podstatě jeden den a už jí toleruje možné pozdní příchody. Ale co, on v ní viděl, velké mění. Tolik lidí v neděli dlouho neviděl.

„Moc ti děkuji,“ usmála se na něj, a vlastně doufala, že to tolerovat nebude a bude mít výmluvu na Inku. Vlastně tu může být tak, jako tak, jenže není na lhaní. A to i v krizových případech, že by potkala…

„Miluješ Ann?“
„Ano.“

Zvedala židličky, vytřela zem, postříkala saponátem toalety, které pak také přetřela. V rukavicích dělala prvně, ale děkovala za ně. Nakonec za barem poutírala sklo a nechala šéfa v klidu počítat tržbu. Bylo těžké se těch staroušků zbavit, a když odešli po jedenácté, oddychla si. Někteří se museli podpírat o druhé a bylo to celkem vtipné, když jeden z nich narazil do dveří.

Dean akorát otevřel dveře a hned si sedl poblíž na lavici pod oknem, aby nepošlapal mokrou podlahu, když se Ann bavila s Jasperem.
„Dneska máš moc pěknou tržbu. Chceš peníze rovnou dávat, nebo po týdnu či měsíci?“ ptal se.
„Hm…, asi rovnou jestli by to nijak nevadilo,“ řekla nejistě, moc v tom praxi neměla. Ale byli domluvení na minimální mzdě a i tak to pro ni bylo moc. Zvlášť, když jí dal mnohem víc.
„To je trochu moc, ne?“ zeptala se tak, aby nezněla nevděčně.
„Je to tolik, kolik sis dnes vydělala. Když bude malá tržba, dostaneš normální mzdu,“ vysvětlil, hodně se mu zamlouvala a to i po duševní stránce. No, ale bylo zřejmé, že mu už několikrát padli ten den oči, vzala si jedno ze svých volnějších triček s výstřihem.
„Tak dík Jaspere. Zítra,“ prohlásila, vzala si peníze a šla po kraji ke dveřím.

„Ahoj,“ řekl nadšeně Dean a políbil ji na tvář.
„Ahoj,“ pozdravila ho nazpět s nejistým úsměvem, který si říkal, že by se prošla domů i sáma.
„Jaký jsi měla den?“ zeptal se.
„Dobrý, bylo tu hodně lidí a rychle se rozkřiklo, že tu dělám,“ usmála se pobaveně.
„A nebyli dotěrní?“ řekl trochu žárlivě.
„Malinko, ale roztomile,“ řekla a zasmála se. „Nejsi ten žárlivý typ, že ne?“ dodala s nadzvednutým obočím a s děšenou grimasou.
„Možná,“ zaprorokoval.
„O tom si když tak ještě promluvíme,“ řekla mile. Její myšlenky se trochu uvolnili a zas byla víc sebou, teda pokud to byla ona. Chtěla se umívat na Deana? Nebo někoho jiného? Nepřetvařovala se opět sama před sebou? Každopádně si to asi jen tak nepřipustí, i když…

***

Dojela domů a s hlubokým nádechem se pustila k dokončení článku. Už to nechtěla znovu slyšet. Snažila se na to nemyslet, tak si pustila hudbu a snažila se vnímat spíš ji, než Zannův hlas odpovídající na její otázky. Místy psala text písně, místo popisu. Dokončila to o třetí ranní. Byla na smrt unavená, boleli ji nohy z celodenního stání, ruce ze psaní, oči z monitoru a to ji ani moc nepomohli brýle, co někde vyhrabala a měla nosit, nenosila. Vyvalila se na postel a prohlížela si malý šedočerný přehrávač.

„Co když to byl jen sen? Že bych byla tak unavená a jen si něco vymyslela. Vždyť to není možné?“ říkala přehrávači a pak se zaměřila na tlačítka. Rychlé zpět, zpět, spustit, pauza, dopředu, rychle dopředu, nahrávání, mazání.
„Hm…“ zabručela si pro sebe. Přetočila to tak do první třetiny, pak to po kouskách přetáčela dopředu a poslouchala kvičení namotávající se pásky.

„Miluješ knedlíky?“
„Ano!“
.
.
.

Dál to slyšet nechtěla, tak moc to slyšet nechtěla, že i tak zmáčkla jisté tlačítko, které by mě donutilo, abych zase napsala:

„Miluješ Ann?“
„Ano.“

Schovala se pod peřinu, jako by se mohla schovat před celým světem. Vše nechala zapnuté, jako minulou noc a usnula.

***

„Mohla bych si vzít auto? Musím jet do školy,“ oznámila brzo ráno mamce, když se chystala do práce.
„Proč do školy?“ zeptala se překvapeně.
„Musím něco odevzdat do novin. Článek z té Itálie,“ vysvětlila, i když se jí moc nechtělo.
„Stejně víš, kde ty klíčky jsou. Už dávno mě neposloucháš, a viděla sem tě ve městě, jak jsi řídila,“ řekla ji opovrženě, ani se na ni nepodívala. Hrnek s kafem uznala zajímavějším.
„Ok,“ jen ji odřekla a šla do její ložnice.

Předtím si ani nevšimla, že ve skříni v té jisté poličce je několik přeložených papírů. Otevřela je a přečetla si je. Srdce se jí trochu semklo.

Uklidila jsem ti, ať nemáš tolik trápení, až se vrátíš z práce. Upekla jsem buchtu, ochutnej. Mám tě ráda
Když byla malá, v období když tam byla Zann a pár měsíců po tom, co se odstěhoval, ji nechávala mnoho podobných dopisů. A všude kolem srdíčka.
Dopis vrátila, tam kde ho vzala a další snad ani číst nechtěla, věděla co na nich je a sama si nebyla jistá, jestli by v tuto chvíli mamce mohla říct „mám tě ráda.“
Natáhla se pro klíčky a odešla i s notebookem v tašce a flash diskem v kapse.

***

Dorazila, když už nějakou chvíli byla druhá hodina. Chodby byli prázdné a tiché. Ann se vydala za Inkou, která sama seděla v redakci.
„Ahoj, tak ti to nesu,“ řekla jí a podala ji flanku.
„Čau a dík,“ řekla jí nazpět a místo přátelského pokecu, jak se kdo má přešla rovnou ke kontrole článku.

„Je to fajn, ale co bych teda ještě od tebe chtěla,“ odmyslela se.
„Hm…,“ odvětila očekávajíc, co přijde.
„Můžeš napsat ještě pár řádků, o tvých pocitech, jak jsi to vnímala ty, a jak ses na to dívala?“ zeptala se.
„Určitě, hnedka?“ otázala se.
„Jo, nikdo tu není, nikdo tě nebude rušit, já půjdu teď k tisku ostatních článků,“ vysvětlila.
„Dobře.“
A pustila se do práce, nehledě na slova v nahrávce. Sama nevěděla proč, ale napsala to.

***

„Vstupte!“ ozvalo se zpoza dveří.
„Zdravím,“ řekla Ann Adrianě.
„Ahoj, co ty tu? Vracíš se k nám?“ zeptala se nadšeně.
„Ne,“ odpověděla hodně rychle. Adrianin šťastný výraz pomrzl.
„Aha. A co tu teda…“ nechala větu ve větru.
„Inka, ještě po mě něco chtěla a řekla jsem si, že na vás mrknu. Nevyrušuji?“ byla až přehnaně slušná.
„Ne, vůbec. „Vidíš to, jdeš a mi akorát po ruku. Chtěla jsem tě pozvat, tebe, tvou mamku a Marka, jestli byste nechtěli k nám přijít na díkuvzdání. Už za pár dní bude a mě to vždy vypadlo z hlavy,“ vysvětlila Adriana.
„Jo, klidně. Zeptám se mamky, ale myslím, že to půjde,“ řekla Ann, stála pořád u dveří. Adriana si stoupla a šla k ní.
„Jak to zvládáš?“ zeptala se, Ann nerozuměla.
„Co myslíte?“
„Myslíš,“ opravila ji. „Myslím Řím, Destiny, Zanna, domov…“ při zmínce na Zanna zrychlila hlas, aby se jí nedalo moc rozumět, moc se jí to nepovedlo.
„Hm… Destiny?“ otázala se Ann, na její otázku.
„Maličko, nezlob se na ni, potřebovala se svěřit.
„Co ještě říkala?“ zeptala se a snažila se předešlou otázku obejít. V hlavě ji zase zazněli oná slova.
„Že jste si to náramně užili, že jsi místy byla nervózní, nebo jí to tak aspoň připadalo. A že jsi odletěla sama. Tvou letenku jsem, i proto zařídila, nechtěla jsem, aby ses trápila, kdyby se něco semlelo,“ vysvětlila.
„Proč sis myslela, že by se něco semlelo?“ zeptala se Ann něco tušíc.
„Hm…,“ hodně si vzdychla a pěkně nahlas. „Kvůli tvému, zřejmě bývalému, kamarádovi,“ vyčistila ze sebe Adriana.
„Destiny to prozradila?“ zeptala se Ann mírně nahněvaně.
„Věděla jsem to už dřív,“ hned svou dceru obhájila.
„Jak?“ zeptala se překvapeně.
„V nemocnici, trochu jsme si povykládali. Říkal mi o vašich zážitcích z dětství, a že nikdy nedostal žádný dopis, či co,“ trochu se na Ann podívala, co o tom ví. Něco prozradila, dosti zajímavou informaci.
„Jak nedostal?!“ zvýšila Ann hlas, Adriana udeřila do hřebíku.
„No, říkal, že ti psal, ale nikdy mu žádný od tebe nedošel. Tak časem přestal psát. Mě se na to neptej, já o tom moc nevím a k tomu to nebylo zrovna včera,“ pousmála se Adriana.
„Co ještě říkal?“ už byla klidnější, měla normální obyčejný hlas.
„Zajímá tě to?“ zeptala se, chtěla to slyšet přímo. No, Ann ji zklamala.
„Vlastně ne.“

„Děkuji, že ses stavila,“ řekla ji ještě Adriana, když byla Ann na odchodu.
„Není za co. Jo a v kolik tak to díkuvzdání?“ zeptala se ještě Ann.
„Oběd o dvanácté,“ řekla s úsměvem Adriana.
„Dobře. Na viděnou,“ řekla Ann a Adriana se s ní stejným slovy také rozloučila.