Awesodemy Flair High School 22. a 23. DÍL

22. ČÁST

Ann byla v Deanově náručí snad celé poledne, než šla do práce. Hladil ji a ona mu to vřele oplácela. Když zvedli propletené ruce ke stropu, Ann se nad nimi zamyslela. Ona, která vedla osamělý život s několika desítky kluků, má teď jedno jediného vedle sebe, ve svém pokoji, drží se s ním za ruce a nechává se hýčkat.

„Co tak pozoruješ?“ zeptal se Dean, nemohl si nevšimnout její roztomilé tváře a šťastného úsměvu.
„Nic, jen…,“ nenašla správná slova, jak to popsat. Ona, které píše v jednom kuse.
„Co jen?“ dožadoval se.
„Jen že je to krásný začátek,“ našla je, správná slova.

***

Do díkuvzdání Ann makala v baru každý den, a vždy se snažila ze sebe vydat stoprocentní výkon. I Jasper si toho všiml, když mnohdy zůstala pozdě do noci, uklízela a dělala práce navíc. Někdy zajela šéfovi i pro nějaké zboží, které zrovna došlo. Dělala vše proto, aby nemyslela na SMS od Destiny.

„Ahoj, blíží se to naše společné díkuvzdání. No nevím, jak to vezmeš, ale mamka ti zapomněla něco říct. Školní ples, další. Vřele tě tam očekáváme. Když tak půjdeme spolu, co říkáš? Půjdeš viď? Koupíme si nějaké extravagantní černé šaty v gotic stylu. Všem spadne čelist. Bude sranda. Prosím, že mě v tom nenecháš, nechci jít sama, jak minule.“

Ann nechápala, proč tak dlouhou SMS neposlala raději e-mailem. No, aspoň ji mohla hnedka odpovědět, že se může zeptat kluků z kapely, ti by s ní šly, že v kvádru v i Itálii vypadali dobře, jeden z nich by určitě šel. Jí to jednou stačilo, a že i kdyby měla masku na tváři, aby ji nikdo nepoznal, by i tak nešla.
No to netuší, že Destiny už střádá v hlavě síť, kterou Ann polapí a donutí ji jít. Má eso v rukávu, brzy pochopíte.

***

Víkend před díkuvzdáním uběhl asi tak, že se Destiny stavila u Ann. Destiny si odmítla dělat řidičák, kvůli jisté části její minulosti. Takže používá vždy a jen šoféra.

Destiny byla prvně k neuvěření z malého Markiho, který u Destiny poznal matku. Taky se tak k němu chovala, jako by měla hned dva syny. Marki se do ní zamiloval, a když mu Destiny řekla, že má syna v jeho věku, a že by se mohli skamarádit, tak byl k neuvěření. Začala se culit a šel do pokoje hledat, které autíčko mu ukáže jako první.

Mezitím si mohla Destiny dost dobře pokecat s Ann. Její plán začal.
„Dva lístky na živý koncert Nickelback. Půjdeš na ples a jdeš se mnou.“

***

Se svěšenými rameny Ann courala obchody za Destiny, která už v každé ruce dvě velké papírové tašky, každá jiné značky a jiných setů oblečení. Na to, že měli nakupovat šaty, si zatím pořád nevybrali.
„Kde si? Chybíš mi,“ Dean si dělal starosti, jak roztomilé. Něco takového si Ann pomyslela, když si přečetla SMS-ku.
„Se sestřenkou vybírám šaty na ples, jak dojedu domů, tak se ti ozvu. Taky mi chybíš,“ poslala mu na zpět a nad poslední větou nějakou tu chvilku váhala, jestli napsat nebo ne. Ale když palcem přejížděla po ostatních prstech, jako by chtěla luskat prsty, tak si připadala nějak osaměle.
„Budu tě čekat,“ přišlo ji ještě nazpět.

„Máme vybírat šaty, ne chatovat,“ drkla do ní Des ramenem.
„Jo, promiň,“ řekla a schovala mobil do kapsy.
„Kdo to byl?“ otázala se k ní.
„Dean?“ řekla, jako by se sama sebe ptala.
„A to je?“ nadzvedávala obočí a uličnicky koukala na Ann.
„Můj kluk,“ řekla a vydechla si.
„Takže se Zannem je definitivní konec, že. No vidíš to, to mě vede k tomu. Ty ses asi dočista zbláznila, že?“
„Proč, já jsem blázen byla vždycky,“ odpověděla ji.
„Ten článek o Zannovi a Sapphiře, kdybys viděla, jak ten vyváděl. První co udělal, když k němu došla Sapphira, aby mu ukázala článek, o kterém ještě neměl šajnu, bylo, že jí nazval magorem, přesněji, že ji hráblo. Teda Sapphira došla s tím, že je její přítel a pak po ní vyjel. Chudák, jako by tu noc předtím nezamhouřil oči a teď takový šok. A pak prostě odešel se školy, s tím, že jde kopat hrob či co,“ místy se trochu i bavila, když jí to popisovala.
„A co já s tím, napsala jsem pravdu. Sama jsem to viděla,“ odpověděla jí a dělala lhostejnou. Ani si neuvědomila, že to bylo ten den, jak nakupovala. Ten kdo říká, že nikdy nelhal, lže. Každý minimálně jednou za život lže, aspoň sám sobě ano.

„A to jsi hnedka musela zveřejňovat?“
„Jsem žurnalista a Ince se to velmi líbilo. Popravdě jsem si nemyslela, že to otiskne,“ vysvětlila.
„No, ale vytiskla a chudák Zann má z toho bordel. Jeho fanynky chodí po chodbě, jako by byli bez duše. Sapphira je jako sluníčko a pořád se na něj lepí, a on už neví kudy kam. Pořád mu visí na rameni a …,“ nedořekla, protože si všimla, jak Ann vůbec nedávala pozor, naprosto ji ignoruje a kouká do výlohy.
„Tak v tomto s tebou půjdu i do domu Violet,“ konstatovala Ann a Destiny se šibalsky zvedl usměv.
„Tak tady si vyberu i já.“

Nakonec den ukončili v kavárně a spokojeně řešili koncert. A Deana samozřejmě, na toho se nesmí zapomenout. Ann se trochu zarazila, když Des řekla, ať ho vezme taky, ale Ann odmítla, že přeci mají jít spolu. Des ho strašně chtěla poznat, tak začala různě vymýšlet, že by třeba řekla Tracymu a podobně, ale ona se slovy „ale, najednou?“ ji zarazila.

***

Dorazili k domu Ann, kde parkoval stříbrný pikap.
„Dean?“ řekla si pod nosem Ann a vykouzlil se její úsměv.
„Co pak?“ otázala se k ní Des.
„Ale nic, takže o víkendu?“ optala se.
„Jo dobře,“ řekla a otevřely se dveře domu. Vyšel Dean a pomalu šel po chodníku k Ann, co ještě mluvila s Destiny přes otevřené dveře. Když si Deana všimla, musela vystoupit, toto si nemohla ujít.

Oříškové vlasy s menším objemem, různě prostříhané pramínky vlasů, na boku hozenou ofinu, oči jako kakaové boby. Hřejivý úsměv, delší černo-šedý kabát s velkou kapucí, celý rozepnutý a pod ním šedé tričko se širším výstřihem, který byl trochu nabíraný. Béžová šála k béžovým kalhotám a šedé boty. Tento styl Ann na něm neznala.

„To je Dean?“ špitla Destiny zezadu k Ann uchu.
„Měl by být,“ řekla a sledovala, jak stojí už skoro u něj.

„Děláš modela?“ otázala se ho Ann, když k ní došel a dal ji pusu na líce.
„Ne,“ řekl, přimhouřil obočí a zvedl pobaveně jeden koutek.
„Kde zmizela károvaná košile, prodřené rifle a tenisky,“ snažila se nějakým způsobem zadržet smích.
„Jdu z takové pochůzky. A to co jsi říkala, nosím na doma,“ odpověděl a podíval se Ann za rameno na červenající se Destiny, jak ho bedlivě pozoruje.
„Ahoj,“ pozdravil Dean.
„Je promiňte. Des, toto je můj přítel Dean, Deane toto je má sestřenka Destiny,“ řekla zdráhavě. Představit Deana jako přítele, ještě neměla zrovna nacvičené.
„Těší mě,“ řekli zároveň a pak se nad tím pobavili.
„Ty Ann, nechci ti něco říkat, ale víš, že je jak Mason a Tristan. Na škole by zářil?“ špitla Des do Ann zad.
„Fakt?“ nad tím vůbec neuvažovala.
„Jo fakt,“ řekla Des trochu naštvaně, jak by si toho Ann nemohla všimnout. Ale je pravda, že takto upraveného, ho ještě neviděla.
„Když to říkáš,“ usmála se Ann a pak si ho taky víc prohlídla, musela uznat, že měla pravdu.
„Tak co Deane, půjdeš s Ann na ples?“ zeptala se ďábelsky Destiny a pak už jen ucítila Ann loket v jejím břiše.
„Nijak nevím…, kdy? A na jaký?“ otázal se.
„Školní, je to ke dnu díkůvzdání,“ vysvětlila Des, která si to náramně užívala.
„Nevím, nechci vám překážet. A nejsem studentem,“ řekl Dean.
„To nevadí, maminka je ředitelka, a k tomu asi si taky někoho vezmu, co říkáš Ann?“ řekla Des. Ann se zamračila a trochu našpulila rty.
„Tak jo, ještě se domluvíme,“ připustila Ann.
„Tak jo mějte se a nezlobte, moc,“ zasmála se Destiny a nastoupila do auta a dala řidiči pokyn, aby jel.

„Fakt ti nevadí, kdybych tě doprovodil?“ zeptal se Dean.
„Nevím, nech mě přemýšlet,“ prorokovala ho.
„Hej…,“ trochu do ní šťouchl uraženě.
„Ne, nevadí,“ řekla a stoupla si trochu na špičky a políbila ho.
„Máš teď čas?“ zeptal se.
„Jo, proč?“
„Chci tě někam vzít,“ oznámil.
„Kam?“
„Překvapení,“ a hodil záhadný úsměv se známky zlomyslnosti.
„Deane, ty si samé překvapení.“
„Proč?“ otázal se.
„Nevím, poprvé tě vidím v takovém oblečením, jak z katalogu. Takto upravený, tvé různé tváře a podobně,“ vysvětlila, sama dobře nevěděla co.
„Ann?“ podíval se na ní od nohou k hlavě.
„Ano?“ trochu se lekla, tento výraz na něm taky neviděla. Bedlivě zamyšlený a ještě to jak si rukou podepřel loket pravé ruky, kterou se chytil za bradu.
„Nosíš šaty?“

***

Dean byl s Markim v jeho pokoji, kde si s ním hrál mezitím, co Ann prohrávala šatník. Šaty, co měla na posledním plese, hned zavrhla. Dean ji tak nějak trochu naznačil, aby působila trochu společensky, nebo si to aspoň myslela. Tím Ann mohla hned vyloučit víc jak tři čtvrtinu šatníku. Nakonec vyhrála béžová sukně, které dokonale tvarovala její stehna, pod nimi měla černé legíny a měla k ní i béžové lodičky. Na černý nátělník si dala tričko s dlouhými plnými černými rukávy, přední díl průhledný s místy třpytivými flitry. Dostala ho od tety Suzan, která s ní vlastně vždy dělala takovou dámu. Stejně tak od ní dostala i bílý kabátek, který měl podobný volný střih, jako pončo. Měl krásné velké černé knoflíky a kolem rukávů černý kožíšek. Působila opravdu elegantně. Toto oblečení na sobě měla jen dvakrát. Jednou na padesátinách tety Suzan, čímž jí udělala ohromnou radost a podruhé na rodinné oslavě babičky, ke krásným osmdesátinám, kde byla celá rodina matčiny strany, a to bylo přes šedesát lidí. Všichni děti babičky se složili, aby celou akci mohli zorganizovat.
Boty vytáhla ze spodku šatníku, moc často je nenosila. Koupila si je jen kvůli sukni. Mohli mít skoro patnáct centimetrů, což ji uchvátilo. Když je tak nesla ze schodků od jejího pokoje, přemýšlela, proč je nenosí častěji, možná by si mohla ještě koupit něco béžového, aby k nim měla příležitost. Teď, k tomu jejímu novému začátku.
Dveře Markiho pokoje byli otevřené a vycházel odtamtud jen smích. Opřela se o rám dveří a sledovala usmívajícího brášku, jak mu Dean, otočení k ní zády, staví vysokou věž se základy z kostek.

„Dáš na horu poslední?“ zeptal se ho.
„A nespadne to?“ řekl Marki bojácně a zaculil se vystrašeně.
„Možná, ale i když něco spadne, tak se to dá znovu postavit,“ řekl Dean a podal mu poslední kostku. Marki si stoupl a natáhl se, aby poslední kostku dal na své stanovené místo.
Marki měl hodně rád kostky a očividně i Dean, protože v cuku letu použil, tak padesát Markijo kostek. No, ale bylo to jasné. Marki položil kostku, a vysoká věž udělala „bác.“

„Nezáleží na kvantitě, ale kvalitě,“ podotkla rozesmátá Ann.
„Máš pravdu,“ řekl Dean a taky se začal smát, ale jeho smích se zastavil, když se otočil a uviděl Ann.
„Ty máš obojí a ještě mnohem víc,“ řekl Dean a zvedl se z bledě modrého koberce. Marki měl rád vodu a vše co se jí týkalo, proto taky jeho pokoj vypadal, jako podvodní svět.

„Co je to kantilta?“ zeptal se Mariki a tím vyrušil zasněného Deana.
„Kvantita,“ opravila ho Ann, „je to víc, hodně, moc,“ vysvětlila a obešla Deana a zvedla si na náručí Markiho.

Dean sledoval Ann, která jen zářila a Marki s ní. Hned si začal omotávat kolem prstů Ann mírně zavlněné, rozcuchané vlasy. Celý den měla drdol, tak ho jen rozpustila.

„Skočím ho dát k sousedce, mamka přijde asi až večer,“ řekla a vzala Markiho batůžek, do kterého mu dala pár jeho hraček s oblíbeným plyšákem. Kosatkou.
„Kam jdete?“ zeptal se Marki, samozřejmě smutně, protože ho opouštějí.
„Do nočního města,“ řekl Dean, i když se nedalo poznat, jestli to není lež.
„Já chci jít taky!“ prohlásil neústupně Matki.
„Půjdeme někdy, až nebude taková zima,“ řekla Ann.
„Ne! Já chci jít teď!“ začal se vztekat a Ann ho položila. Přistoupil k němu Dean a Ann odstoupila. Něco mu chtěl říct, no jen mu to pošeptal. Ann pozorovala Markiho výraz, jak posmutněl a pak se začal usmívat.
„Opravdu?!“ prohlásil celý nadšený.
„Jo,“ přikývl mu.
„Jupíííí!!!“ začal křičet.
„Co pak?“ zeptala se Ann.
„Nic, tajemství,“ řekli oba. Ann převrátila oči v sloup, že toho tajemství z Deanovi strany je dneska moc.
„A dozvím se to?“ zeptala se.
„Jo, půjdeš s námi se zavázanými oči,“ řekl Marki a pak si rychle zakryl pusu oběma rukama.
„Pš…,“ otočil se k němu rychle Dean a přiložil si ukazováček ke rtům.

***

Dean vyskočil z auta a rychle přiskočil ke dveřím spolujezdce, ze kterých už Ann vylézala. Chytil ji za ruku a pomohl jí. Zavřel za ní dveře a sladce se na ní usmál.

„Děkuji,“ řekla a pak se začala rozhlížet, kam to vlastně dojeli. „Tohle je ono?“ dodala.
„Jedno ze tří překvapení,“ zasmál se a vedl jí na fotbalový stadion.
„No potěš,“ špitla, i tak to slyšel a pobavilo ho to.

Šli tmavým tunelem a objevili se u zábradlí před krásným zeleným trávníkem. Chytila se ho pod loktem a vedli ji po betonových schodkách, nahoru na tribunu. Když tam došli, byla tam připravená deka a nachystané nezapálené svíčky. Hned jak se posadila a nohy spustila ze schodku, Dean odskočil do kabinky, kde bývají komentátoři hry. Když se vracel, Ann pozorovala, jak se k ní snaží. V jedné ruce nesl další deku, kdyby byla zima a druhé nesl něco, způsobem jak se nosí tácy. Nevěděla co to je, jelikož přes to byl vínový přehoz.

„Proto jsem si měla brát šaty?“ otázala se pobaveně.
„Já ale neřekl, aby sis brala šaty. Jen jsem se ptal, jestli je nosíš,“ konstatoval.
„Aha, já už čekala… sama nevím co.“
„Ok a teď to můžeš sundat,“ řekl ji a skláněl se nad ní s nataženou rukou, co něco skrývala přehozem.
„Co to je?“ zeptala se zvědavě.
„Uvidíš?“ usmál se. Natáhla ruku a jedním rychlím pohybem, to sundala.
„Pizza!“ prohlásila. „Tak takto nosit pizzu jsem ještě neviděla,“ dodala a bavila se.
„No vidíš to, jedno ze tří překvapení je odhaleno,“ usmál se a sedl si vedle ní.

Zapálil pět svíček v kahánkách, které uvolňovali aroma kokosového mléka, mandlí a broskve. Přes nohy ji přehodil deku, co přinesl a mile se nad ním usmála. Vzal první trojúhelníček stále teplé pizzy, protože ji měl v boxu, aby nevychládla, a dal ji jí ke rtům. Usmála se a mrknutím oka se do ní zakousla, jako vzteklý pes. Pak se začali smát a to se jí s plnou pusou dělalo celkem špatně, no aspoň že ho nepoprskala.
I když byl podzim a už se ochlazovalo, tak naštěstí to nebyl jeden z těch chladných podvečerů a bylo celkem příjemně.

„A co ty zbylé dvě?“ zeptala se, když už půlka pizzy zmizela.
„Nedočkavá?“
„Tak nějak,“ přiznala. Dean bez jakéhokoliv dalšího slova se zvedl, a šel zase do kabinky.

Ann mu nevěnovala pozornost a dívala se na vycházející hvězdy a tmavé fotbalové hřiště v černé šále noci, která se z vteřiny na vteřinu rozplynula. Za sebou uslyšela příjemnou hudbu klavíru, co Dean pustil přes CD. Došel k ní a sedl si.

„Jak se ti to líbí. Toto je moje takové tajné místo na uklidněnou,“ vysvětlil.
„Moc,“ víc slov nenašla. Sledovala osvětlené hřiště a trysky vody s rozprašovačem, co kropili trávu. V zapnutých světech to vypadalo jako miliony malých diamantů, co letí vzhůru a v obloučkách dopadají na zem, kde za sebou nenabájí jen jiskřící se koberec.

„Takže ty jsi romantik?“ zeptala se opatrně.
„Vždycky jsem měl sto chutí něco takového udělat pro někoho výjimečného,“ se sladkým úsměvem na rtech dál sledoval Ann, které se to hřiště nemohlo rovnat. A vůbec, v jeho očích nebylo vetší krásy, nežli ona.
„Nevím, co na to říct,“ vzdychla potichu.
„Když otec pracoval někdy do noci, trávil jsem večery s mámou, která miluji romantické filmy, a nikdy jsem nechápal, proč vždy začala brečet. Vždy se pěkně tváří a ve mně se to nějak hnulo. Proto se ve mně asi začala tvořit duše romantika. Vím, že toto není zrovna nějaký luxus a kde si cosi, ale jak jsem řekl, jenom začátek dnešní noci,“ spustil a nalil minerálku do dvou sklenic, co přinesl.
„Deane, toto je nádhera a já si nic krásnější, neumím představit,“ špitla.
„Já jo,“ řekl neslyšitelně a stále se díval na Ann.

Ann se opravdu snažila, aby se jí nespustili slzy, a tak si začali si povídat o škole a přišla řeč i na její život. Samozřejmě aférky s kluky vynechala, stejně tak Zanna a otce, no o otci se zmínila jen trochu. Vylíčila ho jako naprostého idiota, co ublížil jí a její rodině a že nerada na něj vzpomíná. Při tom držela prstýnek tvaru vločky. Jinak mu v podstatě řekla vše. Hodně mluvili o Markim a její matce. Pak se dostali k Destiny a Adrianě. Tam trochu posmutněla a vysvětlila, že jí trochu mrzí poslední ples, a že z toho nastávajícího má obavy. Dean mluvil o škole, fotbalu a architektuře. Zajisté i k jeho rodině a probírali některé jejich bývalé spolužáky.

Po chvilce odmlky víc vnímala hudbu klavíru, která ji hned připomněla Zanna a narušila jejich soukromý zážitek, který se měl týkat jen těch dvou.

„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Ne, jen čekám, kdy se probudím,“ řekla a snažila se schovat smutek jejího srdce.
„No, je teprve pul deváté a nevím, kdy půjdeš spát a kdy přesně vstáváš, ale tak typuji za dvanáct hodin, nebo tak nějak,“ začal konstatovat a Ann to trochu pobavilo a s nejistým úsměvem položila hlavu na jeho rameno.

Odskočila si na záchodky, ke kterým ji Dean nasměroval. Zastavila se u zrcadla. Opřela se o umyvadlo a zahleděla se do zrcadla. Sledovala se a snažila se poznat. Na pár sekund ztratila ponětí, kdo vlastně je. Nakonec si opláchla obličej, a když zvedla hlavu, její oči prvně kam zamířili, byl odraz jejích rtů. Před očima ji proběhla scénka na balkoně v Římě. Znejistila a začala uvažovat, co to provádí. To jaký je Dean, co pro ni udělal a ona myslí na nedávnou událost. Hned na to se jí vybavila Sapphira a Zann, tak odešla za Deanem a snažila se nemyslet na nic ostatní.

Bylo to zvláštní, když se zamyslela nad tím, že Deana zná tak tři týdny a pár dní.
Už byli v autě a vraceli se zpět do jejich městečka. Měli puštěné rádio, kde hlasatelka oznámila, že bude živě hrát, jako každý den, jejich vzorný posluchač, který si říká Sniq, a že hraje každý večer. Začala příjemná hra na kytaru a poté se přidal, … Zannův hlas?

Some things we don't talk about
better do without
just hold a smile
we're falling in and out of love
the same damn problem

together all the while
you can never say never
why we don't know when
time and time again
younger now then we were before
don't let me go,
don't let me go,
…

picture you're the queen of everything
as far as the i can see
under your command
i will be your guardian
when all is crumbling
steady your hand

you can never say never
why we don't know when
time, time and time again
younger now then we were before
don't let me go,
don't let me go,
….

we're falling apart
and coming together again and again
we're coming apart
but we hold it together
hold it together, together again

don't let me go,
don't let me go,
don't let me go,
…

23. ČÁST

Když dorazili před její dům, kde se už svítilo a všichni byli doma, vůbec se jí nechtělo vystupovat.

„Děkuji ti za krásný večer. Nikdy jsem nic takového nezažila a nikdy jsem si nemyslela, že mě něco tak pěkného potká,“ řekla mu a dívala se na své kolena, co tlačila k sobě.
„Za toto mi děkovat nemusíš,“ řekl tiše. Byl strašně rád, že se jí to líbilo. „Ann?“
„Ano?“ otázala se nazpět.
„Nezapomněla jsi na to, že ty překvapení měli být tři, že ne?“ otázal se.
„Popravdě ne, ale doufala jsem, že zapomeneš ty. Nevím, kolik bych toho ještě dneska snesla,“ pobavila se.
„Tak nic nedostaneš,“ jakože se urazil.
„Já mám něco dostat?“ imitovala Markiho štěněčí výraz a vytvořila rozpustilou grimasu.
„Jsi roztomilá, víš to?“ začal se smát, až vyklouzli jeho bílé zoubky.
„Nejsem, jsem zlá a jsem ďábel,“ teď dělala uraženou ona.
„To taky, a k tomu děsně sexy,“ dodal.
„Tak to je lepší,“ řekla a pro změnu dělala namyšlený výraz, pak se uvolnila a byla zase přirozená. „Děkuji ti,“ dodala.
„Teď je to za co?“ zeptal se překvapeně. Měla naprosto vážnou tvář, takovou rychlostí se jí změnila, že se i Dean lekl, co se stalo.
„Za všechno, že jsi mi dal šanci, neodpískal mě. Ani nevím, jestli znám někoho tak hodného, milého, ohleduplného a zároveň ztřeštěného, roztomilého, šíleného a taky velmi sexy,“ vysvětlila.
„Páni…,“ zadumal, „tolik jsem toho ani já sám o sobě nevěděl,“ řekl a zamyslel se. Pak se k ní natáhl a políbil ji. „A teď zavři oči.“

***

Lehla si na svou postel, hned co tiše vešla do domu, aby nevzbudila Markiho. Mamku v kuchyni jen pozdravila a řekla, že byla s Deanem. Jinak neměla náladu na komunikaci, byl někde za nejistým sedmým nebem.
Měla nataženou ruku do vzduchu a střídavě se dívala na zápěstí a na strop s mottem. Na pravém zápěstí, se jí totiž třpytil stříbrný náramek s oválným plíškem, na kterém bylo vyryto, “New Life“ krasopisným písmem.

***

Ann si znovu oblékla kompletek, páni už po čtvrté v jejím životě. Emily pomáhala Markimu také se slušně vypadajícím oblečením. Soukala ho to bílého trička s bledě modrými proužky a pak do hnědého malého saka.
Nevěděla, jak to u Thompsonů funguje, tak se všichni oblékli slušivě, obzvlášť proto že Adriana pořád slušivě vypadá.
Ann už byla také v Markiho pokoji, kde mu Emily zrovna dávala první botu. Zazvonil ji telefon.
„Doobleč ho prosím,“ řekla dceři a odešla si vzít hovor.

Hned po tom si to Ann namířila za mamkou, že by už měli jet a Marki si balil poslední hračky. Jenže slyšela těžce rozhozenou mamku a začala se modlit, ať nezačne křičet, vytahovat minulost, kdy obskakovala otce, který pro ně stejně nic neudělal. Že je blbá, nikdo jí nepomůže a kde si co si, jak měla ve zvyku.
Když zaslechla slova “finanční problémy“ moc dobře věděla, co udělat. Jenže teď není v hodná doba. Emily si ani nevšimla, že ji Ann poslouchá za dveřmi, a když hovor skončil, rychlo šla zpět za Markim. Popravdě, mela chuť se mamky zeptat, jestli je to v pořádku, ale už vidí jak:
„Ne! Není to v pořádku. Všichni mi se**u na hlavu, všude je nepořádek, jsem unavená, bolí mě hlava, nohy. Tobě to bylo vždy jedno a teď děláš, že se zajímáš. Všechny peníze, co jsi měla, jsi utratila za zbytečné oblečení, jak pro nějaké lehké děvy a já počítám každý cent. Ale ano, vše je v pořádku,“ něco takového ji proběhlo hlavou. Proto raději šla do vchodové skříně, kde vzala sedačku pro Markiho a šla ji dát do auta. Až teď si vlastně začala pořádně vše uvědomovat.

***

Když podle adresy našli obydlí Thompsonů, všichni zůstali paf, hlavně Marki. Nalepil se na sklo a sledoval, ne žádné obydlí, ale vilu, palác v jeho očích hotový zámek.
Obrovský dům, jehož hlavní předností byla vystrčená trojúhelníková střecha podpíraná sloupy. Z leteckého pohledu by to mohlo připomínat “Y,“ s tím že místo véčka by bylo spíše hranaté “U“. Obložení bylo z tmavého dřeva kombinované kameny v šedých až hnědých tónech. Rovná příjezdová cesta, které měla ostrou zatáčku doleva, kde byli postavené garáže. Na obrovském trávníku, který už skoro připomínalo fotbalové hřiště, byly zasazený různé keříky, stromky,
Ann vjela branou, která byla mezi dvěma sloupy z kamenů, jakož je obležený dům a sloupy. Zajela ke garážím a všichni vystoupili, když akorát vyšla Destiny ven. Už na ně mávala a Ann ji to mile oplatila, když v tom si všimla nějaké malé postavičky, co se jí schovává za sukní. Marki byl taky nejistý a tak chytil Emily za ruku, ale zároveň se těšil. Když si ho Sam všiml, víc vykoukl a došoural se k mamince zepředu.

„Dobrý den – Ahoj,“ pozdravila Emily, a hned na to Ann s Markim.
„Ahoj,“ pozdravili na zpět.
„Pá-ni… máte to tu nádherné,“ podotkla Emily.
„Děkuji,“ řekla Destiny.
„Já jsem Destiny a toto je můj syn Sam. No tak, pozdrav,“ šťouchla do malého chlapečka.
„Dobrý den,“ řekl Sam, a díval se do země. Byl trochu stydlivý, ale to tak bývá před cizími lidmi.
„Já jsem Emily, slyšela jsem o tobě, a toto je Mark,“ ujala se slova Emily.
„Ahoj, už jsme se viděli, že?“ usmála se na Markiho, který kývl hlavou. „No, tak pojďte dál. Mamka se na vás už těší,“ oznámila a rozevřela křídlové dubové dveře. Vše působilo jak z orientu, krásné dřevo, rudé perské koberce, a hned v chodbě po celé několik metrů dlouhé zdi se táhla obrovská knihovna. Zdobné lustry a stínidla drali oči. Hned ukázala dveře ke koupelně a toaletě. Pak společenskou místnost, ukázala směr kuchyně, a vysvětlila, kde jsou ložnice v horním patře, a že je později, budou-li chtít, provede.

Adriana byla ve společenské místnosti, která byla už mírně v modernějším stylu. Nabídla pití a oznámila, že oběd bude za chvíli. Ann s Destiny se rozhodli seznámit kluky a vybrali za nejvhodnější její pokoj.

Marki už vytahoval svoje hračky a Sam se jimi uchvátil, na oplátku on vytáhli ty svoje a Marki zkoprněl. Po celém pokoji měl postavenou kolejnici, kde mu jezdil vláček. Jeho postel byla tvaru sporťáku a místo lustru byli planety, které měli vlastní žárovku. Hned spolu začali něco čarovat a tak si Ann s Destiny mohli popovídat.

„Jako by ti z oka vypadl,“ konstatovala Ann a sledovala malého Sama. Kaštanové vlásky mu tvořili menší kučery. Oči se mu lesky zelené, trochu brčálové oči z něj udělali skoro panenku.
„Jo, je moje všechno, jen povahově je trochu jiný…“ zamyslela se, než si uvědomila, že zamířila k otci.
„Des?“ otázala se opatrně Ann. Věděla, kam tím Destiny směřovala a už dlouho se jí na to chtěla zeptat.
„Opravdu tě to zajímá?“ z ničeho nic se k ní vážně otočila. Seděli na Samově posteli, tak že kluci byli od nich dost daleko na to, aby je slyšeli.
„Jen pokud tě to neobtěžuje, nechci, abys mluvila o něčem, co ti není příjemné,“ řekla Ann.
„Ach…,“ vzdychla si, „znáš ho,“ řekla a podívala se na ní tak vážně, jak jen to šlo.
„Není to Zann, že ne?“ řekla trochu zděšeně.
„Ne… to fakt ne,“ začala se strašně smát. Ann si trošku nahlas oddychla, sama nevěděla proč.
„Tak to netuším,“ zvedla zamyšleně koutek a trochu napnula rty.
„Nikdy jsem to nikomu neřekla. Kromě mě, to nikdo neví. Nikdo,“ zdůrazňovala.
„Děsíš mě,“ zalekla se Ann, snad to ani vědět už nechce.
„Ann… je to Mason,“ když Ann uslyšela to jméno, div ji nezaskočili vlastní sliny. Tak toto by jí ani ve snu nenapadlo. On, on, po kterém se v jednom kuse plazí Abigail a půlka hole ze školy. Ten dědic společnosti Luxury, jednou budoucí milionář. Egoistický model? Nadržené čuňátko? Bohatý mazlík?
„Jak?“ zakoktala. Když v tom vešla služebná, že je večeře připravená.

Destiny už jí nic neřekla, jen posbírali kluky a šli do velké jídelny, kde bylo krásné prostírání. Na stole bylo tolik jídel, že ani nechápala, jak to všechno můžou sníst. Potom Adriana vysvětlila, že je to uvařený i pro lidi bez domova, kam se to poté převeze. A další jídlo je ještě v kuchyni. To Emily uchvátilo. Celou dobu se dobře s Adrianou bavila a smáli se spolu. Ann byla za ní ráda. Když se pustili do jídla Marki se jen olizoval. Adriana se trochu se smutný pohledem pustila do porcování, když si to Ann uvědomila, že zřejmě steskní po zemřelém manželi, nabídla ji, že to uděla. Adriana ji předala nůž s velkou vydliškou a začala krájet. Byla to ona, kdo vždy doma krájí, tak krocana rovnoměrně nakrájela. Když už měli všichni plné talíře, spustili se do jídla. Jenže, Ann dvakrát nejelo. Pořád sledovala Sama a čím dál víc, teď když to ví, v něm viděla Masona. Už dávno se nestyděl a byl celkem živý. Pořád se nějak vrtěl a tak ho i Des musela sem tam krmit. Trochu i odmlouval, že to nechce, obzvlášť když přišlo na hrášek s mrkví. No, stejně si pár lžíček dal. Marki si pojídal kukuřici a dvě dospělé ženy popíjeli růžové víno. Celkem dobře se spřátelili.
Adriana se zeptal Emily, jestli přijde také na dnešní ples. Musela odmítnout, že i v tento den musí pracovat a má noční. Adriana pochopila a dál, už se neptala. Trochu znala jejich situaci, avšak bylo obtížné jim nějak pomoct, zvlášť když každý člověk má nějakou hrdost. A měla pravdu, Emily by od ní jen tak něco nevzala, když v tom se ujela slova Ann, která ještě pořád nějak pozorovala Sama.

„Adriano? Myslíš, že bych se mohla vrátit na byty?“ zeptala se najednou.

****

„Adriano? Myslíš, že bych se mohla vrátit na byty?“ zeptala se najednou.
„Vážně?“ zeptala se překvapeně a nadšeně. Stejně tak málem zaskočilo Emily.
„Jo, přemýšlela jsem, a jestli chci do toho dát vše a odmaturovat, bude to pro mě nejlepší,“ vysvětlila a pak se podívala na Emily, která dělala, že větší zájem má o skoro prázdný talíř. V nitru byla ráda, ale nechtěla to nějak moc znát. Bála se, že kdyby Ann věděla, že je ráda, myslela by si, že ji nechce doma, anebo že to co bude chtít ona, bude její dcera sabotovat a hned své slova vezme zpět. Avšak Ann znala svou mamku na tolik, že to pochopila a věděla, že je ráda.
„Samozřejmě, můžeš se stavit zítra a jít se rovnou nastěhovat, nebo to nechat ne pondělí. Jak se ti bude chtít,“ usmála se na ní.
„Des, pomohla bys mi?“ otázala se k ní.
„Jo jasně,“ řekla také nadšeně a pak si vzpomněla na Zanna a došlo jí, že ti dva vedle sebe. Znovu? Hm…

„Annika, ty už nebudeš doma?“ zeptal se smutně Marki.
„No, ne jak teď. Ale budu za tebou jezdit a vezmeme Destiny a Sama, co říkáš?“ otočila se k němu a ubrouskem mu trochu třela koutek úst od bramborové kaše.
„Ééé…, už jsem velký nemušíš, mi utírat pušu,“ zabreptal.
„Tak fajn, ale když přijedu. Nebudu ti dělat žádné airoplane,“ podotkla pobaveně. Stejně tak tomu se musela zasmát i Adriana s Destiny.
„Jaké airoplane?“ otázal se Sam.
„To je ořezaní chlebíček s, no čímkoliv, marmeládou, máslem,…, ořezanou kůrkou a když ho chceš sníst, tak ho musíš chytat s Anniky ruky,“ řekl mu soukromě Marki.
„Jůů, to chci taky,“ podotkl a už se začali domlouvat na společném jedení airoplane.

„Slyšela jsem, že si přivedeš sebou přítele,“ začala další téma Adriana k Ann.
„Byl to Destiny nápad, a je celkem přesvědčivá,“ udělala narážku na předvánoční koncert Nickelback.
„Jo, tak to nezdědila po mě,“ usmála se ke své dceři, které jen koutky mihly.
„Po tobě zdědila určité mnohé jiné,“ chtěla nějak téma odlehčit, no nakonec ho úplně zazdili.

Po obědě, seděli ve společenské místnosti, kde si kluci donesli nějaké hračky. Ann s Destiny se vypařili do jejího pokoje, který Ann nadevše uchvátil. Obzvlášť temná místnůstka s rockovým srdce.

Pustili si na její wi-fi nějakou hudbu. Přesněji nové album Papa Roach. Ann se zahleděla na skříň, kde vyseli Destiny šaty. Byli vínový korzet s černými květy přes celé poprsí a po levé straně se snášeli k pasu, kde začínala nabíraná hladká sukně až k nohám v černé matné barvě. Stejně tak vyli i rukávy, které u zápěstí tvořili zvony.
Seděli na pohovce a vedli rozhovor, co se plesu týče. Než přijde řeč na to, na co se čeká.

„Doufám, že si tu nezapomeneš ty šaty tvoje,“ připomenula jí Destiny a už nachytala krabici s Ann šaty.
„No jo no,“ převrátila oči v sloup a zmocnila se jí trochu víc panika. „Jak si uděláš vlasy?“ dodala.
„Rozpuštěné, myslím, že se to bude hodit nejvíc, když vezeš v potaz ty šaty, aspoň se budou soustředit na ně, a ne na mě, která v podstatě zkazila poslední ples,“ připomenula si tehdejší roztržku a v podstatě i ostudu.
„Jak myslíš,“ bez jakéhokoliv dalšího dodatku.
„A jak to uděláme? Sejdeme se až tam, musím Deanovi napsat, v kolik se má pro mě stavit, nebo co a jak. Psal mi ráno a tak jsem mu jen napsala, že mu napíšu, jak sem dojedu a domluvíme se,“ vzpomněla si na jednou.
„Hele, tak vás tě vyzvednu i s Tracym a pojedeme všichni odrazu. Co říkáš?“
„Tak jo a v kolik?“ zeptala se Ann.
„Hm..., tak v šest,“ zahleděla se na hodiny, co ukazovali dvě.
„Dobře a ty Des. Tak mě napadlo, nebudou kluci nějak vyčnívat, když všichni studenti mívají stejný smoking,“ otázala se.
„No, ale budou tam zase rodiče,“ řekla tiše Des.
„To si děláš srandu. Zase?“
„No, bývají tam pokaždé. Většina z nich tyto akce sponzoruje a pozorují své potomky při společenském chování,“ vysvětlila.
„No, tak to je ovšem úžasný,“ řekla sarkasticky a litovala, že si nekoupila i tu masku k těm jejím šatům, co v tom obchodě viděla. „Ty Des?“ optala se po chvilce.
„Asi to chceš doříct, co?“ hned věděla, která bije.
„Jestli se ti o tom chce mluvit.“ Jo chtěla to vědět a jak.
=> „Byli jsme kamarádi už od školky, a tak jsme se už nějakou dobu znali. Avšak naše kamarádství mohlo být tak od desíti, jedenácti. Říkala jsme si vše. Neměl život dvakrát lehký, už jen z toho důvodu, že na něj otec měl vždy vysoké požadavky, jakož to na dědice. Vždy musel být před ostatními popředu. Soukromí učitelé, doučování, i když měl výborný prospěch. Jeho matka, stála vždy na straně manžela, a rozhodně by si nedovolila se proti němu postavit a říct, že jakožto byl Mason pořád dítě, aby si užil trochu toho dětství. Sama dobře věděla, že to on je dědic. Proto Mason měl roztržky s Madison, která tu volnost měla mnohem větší. Nikdy jsem se s ní moc nekamarádila. Tehdy, když jsme se opravdu spřátelili, bylo to díky tomu, že jsem viděla něco, co jsem vidět neměla. Mason má z otce respekt, ačkoliv to na sobě nedává vůbec znát. Opravdu, život bohatých, také není růžová zahrada,“ zamyslela se. „Kdy šel osobně zkontrolovat, jak se Mason učí v hodině, a když zjistil, že si posílá papírky se spolužáky, a baví se, nedává pozor a chová se jak normální jedenácti, či desítiletý kluk, rozzuřil se. Vytáhl ho ze třídy na chodbu a pěknou mu vrazil. Začal po něm křičet, jestli si uvědomuje kdo je, a co jednou bude. Že jeho rodina nebudovala společnost tolik let, aby kvůli nevychované mu spratkovi, jednou skončila. Do dnes si pamatuji ty ostrá slova a kluka, který zadržuje slzy s půlkou rudou tváři. Tehdy mu řekl jen, „Ano otče, rozumím. Už se to nebude víc opakovat.“ Opravdu to byli přesně tyto slova. Vše jsme viděla, protože jsme šla akorát z toalety. Jeho otec potom kolem mě prošel, aniž by si mě všiml, rychle jsme zalezla zpět na toalety. Mason tam ještě chvíli stál a já nakonec šla za ním. První po mě vyjel, opravdu jsem nevěděla, co v tu chvíli udělat. Nakonec jsem ho objela a on se rozbrečel. Asi tak nějak začalo naše přátelství,“ vypadala velmi šťastně, když tuto historku vykládala, ale zároveň v ní byla velká část bolesti a smutku. „Vždy jsme se tajně scházeli, nevěděli to ani mí rodiče ani spolužáci. Proto si ho a Sama nikdo nemohl dát do hromady. Byla jsem jediný jeho kamarád. Chodili jsme studovat do knihovny, kde jsme našli nejprázdnější kouty a normálně jsme si povídali. Bylo to naše hlavní místo. Jeho otec byl velmi zaneprázdnění a někdy se mi povedlo i vyklouznout z domu a šli jsme normálně ven. Bylo to zvláštní,“ zase hledala správná slova, která použít.
„A to se nikdy za tu dobu nestalo, že by se na to přišlo?“ zeptala se Ann překvapeně.
„Právě že jo, stalo. Bylo to tu noc. Měl patnáct a já čtrnáct. Nevídali jsme se každý den, třeba jednou, dvakrát do týdne, ale tehdy ho měl vzít otec do společnosti a oficiálně ho představit, jakožto budoucího dědice. Tady se společnost Luxury bere opravdu vážně a byla tam i tiskovka. Byl vystresovaný, tak se chtěl se mnou sejít a trochu se uklidnit. Jenže náš načapal jeho otec. Nikdy se už se mnou nemohl setkat. Tehdy už mu bylo celkem jedno, jestli se s někým přátelí. Jenže jeho otec nebyl rovna fanda mého. I tak ho poslal na Awesodemy, protože lepší soukromé školy ani žádné jiné tu není. Chtěl ho poslat i do zahraničí, ale to tvrdě zamítl, a že se raději nechá i vydědit. No, to jsme trošku předběhla,“ dali se vidět lesklé oči a zlomené srdce. Ann si hned uvědomila, že ho miluje. Po tolika letech, ho stále miluji a každý den musí snášet, pohled na něj a Abigail a na Sama, který vždy bude tuto vzpomínku dělat reálnou, jak jen je možné. Nemůže zapomenout, nikdy.
„To je v pořádku Des,“ snažila se ji uklidnit tak, jako ona tenkrát ji.
„Tehdy když nám to řekl, že se nemůžeme vídat. Utekla jsem a nechala ho tam. Šel na tu konferenci, kde se i úředně stal oficiální dědic společnosti. Jenže to jsem nevěděla, že tu noc mi napíše, ať jdu před dům. Byli jsme fakt jen děcka, ale už v tomto věku, je to nějakým způsobem normální. Asi to sama znáš,“ Ann to znala víc, než dobře. Už v tom věku měla pár kluků. „Když jsme vyšla a viděl moje slzy, jak mi bylo z toho všeho na nic, udělal to, co já udělala, když to potřeboval. Objal mě,“ dotkla se paže své ruky, jako by ho cítila. „Pak mě políbil a řekl mi, že se mě nikdy nevzdá. Že je mu jedno, co říká jeho otec. Ne jen, že teď už je dědic, ale že klidně se toho zřekne a bude z toho velký rozruch, obzvlášť když už dědicem byl prohlášen. Celou dobu prý na to čekal. Nikdo mu nebude diktovat život, a všechny své pocity pustil na povrch. Prvním z nich byl ten, když mě políbil. Byla noc, léto. Nějak jsme ani nevěděli pořádně, co děláme. Dovedl mě na jeden kopeček ve městě, kde roste obrovský dub. Byla tam deka. Asi to předvídal, anebo to byl OSUD. Někdy mě ironický moje jméno rozesmává. A dál si to asi umíš představit, co se dělo. Bylo to naše poprvé, pod černou oblohou, plnou hvězd. Slíbil mi, že budeme už pořád spolu. Nechtěli jsme se spolu vyspat, měla to být jen romantická společnost. Jenom být spolu, ale nějak se to tak vyvršilo,“ usmála se, polkla a sklopila hlavu.
„A co se teda stalo, že nejste spolu?“ zeptala se opatrně Ann. Detiny prudce zvedla hlavu a přehodila vlasy, co měla přes tvář do zadu. Pravou rukou si utřela slzy a pustila se dál do vyprávění.
„Někdy v týdnu jsem se necítila dvakrát dobře a popravdě hned další den jsem měla strach. Opravdu nám to v tu chvíli nedošlo. Věděla jsem, že ta noc byl začátek našeho chození, ale nedošlo mi, že to byl zároveň i konec. Pořád jsme si v týdnu psali. Po té konferenci, měl toho hodně a začal se víc pohybovat ve firmě, tak jsme se od té noci už nesešli. Když se semnou chtěl sejít, dostala jsem strach. Den předtím jsem si koupila těhotenský test. Jako myslela jsem si, že v tom nejsem, ale chtěla jsem jistotu. Vyšel mi pozitivní a já nebyla schoná mu to říct. Pak jsem si koupila ještě jeden a ten vyšel negativní. Jenže když služebná vyhazovala smetí, našla to a šla se zeptat za mou mamkou. Myslela si, že je její. Ta se hned obořila ke mně. Já ji řekla, že nejsem, že druhy vyšel negativní, ale to už jí nezajímalo. Vystartovala po mně, jak proč, kdy a v tolika letech. Jestli jsem normální a podobně. Prostě reakce matky k dceři. Pak se teda nějak uklidnila, ale když přijel taťka a dozvěděl se to, popadla ho totální záplava hvěvu. Pořád něco vykřikoval o své malé holčičce, a který hajzl. Nemohla jsem to říct, obzvlášť, když neměl dobrý vztah s Masonovým otcem. Okamžitě volal do nemocnice a hned mě odvezl. Měl tam nějakého kamaráda, tak hned startoval se mnou auto, nehledě na to, že už mohlo být skoro jedenáct večer. Když jsme tam dojeli a doktor oznámil, že se těhotenské testy nejsou vždy sto procentní, polkla jsem. Řekl otci, že bude dědečkem. Interupci bych nikdy nezvažovala, na to jsem až moc věřící a nemohla bych vzít, i byť jen plodu, život. Oznámila jsem, že jsem znilněná nebyla, a že to dítě není jen tak někoho, ale tvrdě jsem si stála za tím, že neřeknu, kdo je otcem. Po tom, co byl otec ještě nějako dobu rozrušený, se v autě uklidnil a pořád mě pozoroval,“ v očích se jí naronili slzy a těžce polykala. Opravdu jí bolelo o tom mluvit, ale asi podobně jako Ann i ona měla potřebu se svěřit. Byli si víc podobné, než se mohlo zdát. „Díval se na mě, na moje břicho, a neviděl zatáčku…“ už víc nemohla povídat dál, protože Ann ji hned obejala a ona se silně rozvlykala. Vyčítala si to, byla to její vinna, že její otec zemřel. A nikdy si to nepřestane vyčítat.
„Des…“ špitala ji Ann k rameni a silně ji sevřela v utěšujícím objetí.
„Na pohřbu jsem ještě viděla Masona a jeho rodinu. Pak jsem ho už rok neviděla. Oznámila jsem mamce, že nechci, aby o dítěti někdo věděl, tak jsem byla, jakože v zahraničí a ututlali jsme to. Mamka to schválila, že i já si oddychnu. Bylo to hodně složité a sama už přesně nevím. Když jsem nastoupila do školy, Mason se změnil. První den se na mě ani nepodíval a to bylo i pár dalších týdnů. Také jsem ho začala ignorovat a celý můj svět se změnil. Ovzlášť, když jsem se dozvěděla o Abigail a dalších,“ vzlykala a smrkala, víc snad ani nezvládla, kromě skoro nesrozumitelných slov.
„Už víc neříkej, už to chápu. Ani nevím, co ti na to říct. Tak by se zachoval skoro každý, na tvím místě i já bych měla strach a …“ ztratila řeč. Destiny udělala na ni bolestivý úsměv se slovy: „Děkuji ti.“