Awesodemy Flair High School 25. DÍL

25. ČÁST

Ann si šla zrovna odskočit, když ji někdo jemně chytil za ruku. Když se otočila, aby zjistila, kdo ji brání v chůzi, zhrozila se, div se nezhroutila. Ve slušivém obleku a vyčesaných vlasech toho dotyčného málem nepoznala, avšak své a jeho oči by poznala i ve tmě.

„Co tu chceš?“ otázala se ostře.
„Přišel jsem si zatančit se svou dcerou,“ odpověděl. Sledovala svého otce, jak tak jen tak stojí a pozoruje jí. Jsou to asi dva roky, co ho viděla naposledy. Byl o hodně chudší, avšak stále vysoký. Blbě se usmíval jako vždy, a ona nechápala proč, proč zrovna v tento den.
„Jak o tom víš?“ zeptala se.
„Potom, co jsem tu byl, jsem se chtěl s tebou sejít, ale pak mi do toho něco vlezlo, a když jsem zjistil, že jsi tu přerušila studium, mohl jsem už jen čekat,“ odpověděl jí.
„Nepřerušila jsem studium, jen jsem studovala doma,“ opravila ho ostrým hlasem.
„A co, jak je doma? Něco nového? Co mamka?“ začal se vyptávat, jako by její opravenou větu ani neslyšel.
„Nemíním se s tebou o tom bavit,“ odpověděla a sevřela ruce v pěst.
„Zatančíš si teda aspoň se mnou?“ zeptal se a Ann sama nevěřila, kde se v něm bere taková opovážlivost. Dokonce zapomněla, že si chtěla odskočit. No, modlila se, že když přikývne, tak vypadne.
„Fajn,“ skoro až vyprskla.

Tančili u okraje vyhrazeného parketu, na opačné straně, akorát tak, aby si Dean nevšiml. Trošku litovala, třeba by ji zachránil.
Nechala se vést a snažila se na něj nedívat. Nenáviděla tu jeho tvář. Působil jak pětatřicátník, oholený, trochu červenější pleť, a tmavé výrazné obočí nad očima, které tak moc nenáviděla a dříve se jich bála. Ty samé oči, co zdobí její tvář. Dívala se mu na rameno a snažila se za ním schovat. Tak moc si přála, aby je nikdo neviděl. V očích se jí nahromadili slzy a sklopila zrak. Vždy si přála mít normální rodinu, aby toto bylo běžné, aby z tance s otcem neměla obavy. Bála se, co se stane. Hned se jí vše vybavilo, vše co provedl jí, její matce, její rodině. Nevšiml si toho, nikdy si nevšiml. Za to někdo jiný ano. Zann, který tančil se svou matkou, ho hned poznal a rychlostí větru, se k nim přiřítil. Zastavil se o pár metrů dál a všiml si Ann mokré tváře.

„Zdravím vás,“ vyrušil je.
„Ale… tebe jsem dlouho neviděl,“ řekl Ian.
„Já vás také,“ podotkl Zann. Bylo zajímavé, že po tolika letech ho poznal. Ann využila situace a utřela si tváře, čehož si Zann všiml. „Jak se máte?“ dodal.
„Dobře, velmi dobře,“ usmál se.
„Nerad vás ruším, ale myslíte, že bych vám nechvíli mohl ukrást Ann?“ otázal se a ona na něj vykulila oči.
„Když my ji pak ještě vrátíš, zrovna jsem se s ní shledal“ řekl a všiml si své sestry, která chvátala směrem k nim. Pod nosem si Adriana mumlala: „Co ten tu chce?“

„Pojď,“ špitl Zann k Ann a chytil ji za ruku a vedl ji pryč odtamtud. Mezitím ti dva vedli nějakou konverzaci.

„Jsi v pořádku?“ otázal se jí Zann, když ji vedl po schodech do horního patra, kam lidi skoro vůbec nechodí. Jsou tam pokoje pro rodiny, které jsou z velké dálky a v průběhu plesu, se tam nikdo moc nenachází.
„Ne,“ zalkla se. Slzy ji tekly proudem a těžce se jí dýchalo, tolik bolestivých vzpomínek se jí vrátilo. Její podělaný život, smutek z něj a hlavně ta bolest. Podívala se na jizvy na kloubech své pravé ruky a vybavila si, jak kvůli němu a její matce mlátila do zdi, aby na sebe upozornila, že tam je a ať se přestanou hádat.
Posadil ji hned za rohem u schodiště do rudé sedačky a podal ji kapesník z kapsy.
„Nejraději bych se vrátil a rozbil mu hubu,“ řekl si Zann opačným směrem od ní a sevřel pěsti tak silně, div mu šlachy nepraskly.
„Jeden zkažený ples mi stačil,“ špitla, slyšela ho. „Proč? Proč se tu musel zjevit, po takové době, zrovna v tento den?“ tázala se sama sebe.
„Nevím,“ odpověděl, i když věděl, že otázka nepatřila jemu. Sedl si na volnou půlku pohovky vedle ní a nenáviděl se za to, jak je bezmocný a neví co pro ni udělat.
„Děkuji, že jsi mě dostal pryč,“ špitla a utřela si slzy, které se hned spustili na novo. Ani nevnímala pořádně to, že vedle ní sedí Zann.
„Po tom, co jsem konečně přečetl dopisy, lituji, že jsem to neudělal rychleji,“ řekl smutně a hořce. Konečně, konečně přišla řeč na ty prokleté dopisy. Ann zvedla hlavu a dívala se na něj černými rozmazanými oči.
„Jak konečně, a vůbec, nerozumím ti,“ na chvíli přestala myslet na svého otce.
„Nikdy jsem ani jeden od tebe nedostal, až ten poslední. Ten byl přesměrovaný ke mně na byt. Po tom jsem pátral po těch ostatních. Všechny jsem přečetl za jedinou noc, ale nebyl jsem schopný navázat s tebou na ně rozhovor,“ mluvil tiše. Protože dost dobře si uvědomoval, jak choulostivé to téma je, hlavně, - hlavně obsah těch dopisů.
„Jak to? Jak to, že jsi žádný nedostal?“ otázala se. Obočí měla stažené a bolestí se jí vrásnilo čelo. Slzy ji na chvíli přestali téct a začala si uvědomovat, kdo vedle ní sedí.
„Mamka nechtěla, abych se netrápil naším stěhováním. Tak mi je nedala, abych to měl snadnější,“ zalhal jí. Teď jí poprvé zalhal.
„Aha,“ ku podivu to pochopila. Zann si dost dobře uvědomoval, jak by vyletěla do vzduchu, kdy jí řekl, že ji a její rodinu jeho mamka nenávidí a opovrhuje jí, a nechce, aby se jediný syn s ní stýkal a musela tomu zabránit.
„To mě vede k tomu. Všechno nejlepší k tvým předešlým narozeninám, na které jsem ti už nenapsal. A strašně mě mrzí, že jsem tam pro tebe nebyl, když jsi mě potřebovala. Ann odpusť mi. Kdybych jenom věděl. Já si vážně myslel, že jsi na mě zapomněla, že jsem ti byl lhostejný. Myslel jsem, že jsi mě začala nenávidět, za to že jsem tě tam nechal a nebyl s tebou. Opravdu jsem si myslel, že ses na mě…“ nedořekl.
„To není pravda!“ jemně zvýšila hlas, a tím ho nenechala dopovědět. „Pořád jsem na tebe myslela, pořád jsem se dívala na naše společné fotky z dětství, byly to mé jediné šťastné myšlenky a stále jediné, co mám. Vždy jsem na tebe myslela, a když jsem nastoupila do Awesodemy a byl jsi tam ty, kluk se jménem toho malého chlapečka, vše se ve mně znovu prolomilo. Jediné, co jsem nenáviděla, bylo to, že jsi mi to neřekl hned, jak ses dozvěděl, že to jsem já,“ řekla mu rozrušeně.
„Nemohl jsem. Změnila ses, a co jsem si měl myslet. Ani jsem nevěděl, jestli si mě pamatuješ. Tolik mě to bolelo, a potom jak jsem viděl tvou změnu, které jsem ještě předtím neznal příčinu,“ obhajoval se.
„Jo, máš pravdu,“ polkla a sklopila hlavu.
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. A když jsem tě tehdy našel, v té uličce. Myslel jsem, že umřu. Něco se ve mně začalo bouřit. Ann tolik mi na tobě záleží. Chci, aby to vše bylo jinak, aby se věci stali byť i jen malinko jinak. Abych tě mohl obejmout, když jsi potřebovala, abych se tě mohl zastat, když si tě dobírali a pomlouvali. Abych tam prostě pro tebe byl,“ začal k ní mluvit. Přestal, když uslyšel její vzlyky, které namířila do svých tváří. Přestala, když ucítila jemné objetí kolem zad a krku.
„Nikdy na tebe nepřestanu myslet,“ uslyšela šepot do svých vlasů, které skrývaly její ouško.

Chvíli tak zůstali, dokud její mozek nezačal víc pracovat a uvědomovat si. Rychle se postavila a tím zrušila jejich objetí. Stále tam seděl a díval se na její záda, pak se otočila.
„Zanne. Já nevím, je pozdě. Já bych toho taky chtěla tolik změnit, tolik bych toho chtěla vrátit a udělat jinak. Změnit svou minulost, ale teď jsem někdo jiný,“ řekla a chytla se za stříbrný náramek od Deana. „Jsem už s někým jiným. Nemůžu na tebe myslet, a odpusť. Odpusť za ten článek, nebylo to k tobě fér. Řekl jsi, že mě miluješ a já ti udělala toto,“ nechtěně ze sebe vypustila.
„Cože-co?“ přerušil ji. Hned se chytla za pusu a otočila se zase zády k němu. „Jak víš?“ zase se otázal.
„Ten rozhovor, nechala, jsem tam běžet nahrávač, když jsem telefonovala. Když jsem psala, tak jsem slyšela, jak se tě kluci ptají na ty kraviny,“ vysvětlila.
„Ty jsi mě dala dohromady se Sapphirou, převrátila školu na ruby, abys na mě nemyslela? I když jsi věděla, co k tobě cítím?“ přebral si to.
„Odpusť, já… nevím, proč jsem to udělala. Měla jsem na tebe vztek a…“ nedořekla. Viděla jeho znepokojenou tvář a jako by jí zase opovrhoval.
„Aspoň vím, jak na tom jsem,“ řekl a už to znělo jen jako čistý smutek s vyrovnaností.
„Myslela jsem, že když budeš s ní, na mě zapomeneš, v Itálii to vypadalo, že se k sobě máte,“ také se snažila obhájit.
„Jo jasně. Kdybys přišla o pár minut dřív, tak akorát vidíš, jak ji vyhazuju z pokoje a totálně ji artikuluji, aby se na mě už nikdy nelepila. A že na ten ples jsem šel, jen abych tam nešel sám, jak za šaška, a chtěl jsem, abys žárlila. A pokud si pamatuji v Itálii, to nebyla jen Sapphira, které ke všemu vylétla po mně, ale bylo tam něco i mezi námi. Balkón, pamatuješ? - No úžasný, teď si tu můžeme vše vyříkat, co říkáš_?“