SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bílá legenda – 5 – Hadí Omake

Na pláních zuřila bitva. Samurajové obou stran bojovali až do posledního dechu. Generál Hachiro Takenaka stál po boku svého lorda a bránil jeho pravou stranu.
„Lorde, musíte se stáhnout!“ vyzýval jej generál.
„Ne, vítězství je již na dosah!“ Hrnul se neustále dopředu.
Černovlasý generál jej následoval dál. Nad bojištěm krákaly vrány, čekající na svoji svačinku. Polední slunce žhnulo více než jiný letní den.

„Pozor, šípy!!“ zakřičel generál.
Déšť se snesl na jeho okolí. Snažil se krýt svého lorda, jak nejvíce to šlo. Jeho kůň dostal dva zásahy do boku. Vzpínal se. Otěže držel pevně a zvíře nemohlo utéct.
„Lorde! Lorde!“ křičel.
Zatřásl jeho visícím tělem. Trčely z něj šípy.
„Lord Yasu je mrtvý!“ křičel nepřátelský voják blízko nich.
Generál mu ve vzteku usekl hlavu. Jenže zpráva se začala šířit i takovým chaosem jako je bojiště. Nepřátelské šiky k nim mířily ještě rychleji.
„Zastavte ho! Nesmí odnést hlavu lorda Yasua!“
Generál ji k sobě tiskl a prosekával si cestu ven z bojiště. V dálce zahlédl nepřátelského lorda Yamato. Jeho rudé prapory se vlnily ve zvedajícím se větru. Zavelel k postupu. Hon na zbývající vojáky mohl začít.

„Přineste Yasuovu hlavu! Tisíc ryu tomu kdo ji přinese!“ křičel jeden z generálů nepřátel.
Takenaka se však nezastavoval. Vedl svého koně přímo skrz vojáky. Nebyl však sám. Kolem něj se pohybovali jeho věrní přátelé. Pokládali své životy, aby nebyl jejich mrtvý lord zhanoben vystavením jeho hlavy nad bránou jejich hradu. Probojoval se na okraj bojiště a jeho kůň tryskem mizel v lese.
'Pokusím se je setřást kličkováním.'
To však nebylo snadné. Po vydatných deštích byla půda rozmáčená a koni podkluzovala kopyta. Jeden mech se mu stal osudným. Při pádu si zlomil přední nohu a zmítal se v bolestech. Jen co se Takenaka trochu zvedl, prořízl mu z milosti hrdlo. Byl to dobrý kůň. Nechť tedy při své smrti netrpí.
S hlavou v náručí se trmácel lesem. Štěstí mu přálo, jeho pronásledovatelé ho ztratili. Aspoň prozatím. V lese našel veliký starý strom. U jeho kořenů pochoval hlavu svého lorda.
'Později se pro vás vrátím, můj lorde a pohřbíme vás na lepším místě.'
Zamířil hlouběji do lesa. Ještě stále nebyl v bezpečí. Hon na poražené samuraje bude pokračovat ještě mnoho dní. Kolik jeho druhů takový lov přežije? Přežije ho vůbec on sám?
Zatřásl hlavou.
Teď se nemůže zastavit. Pro svého lorda musí přežít.
„Támhle je jeden!“
Otočil se. Nové pronásledovatele měl jen deset metrů za sebou a měli koně. Dal se do běhu. Jenže jej doháněli.
'Je-li mou karmou padnout, nechť padnu v boji!'
Záda si ochránil statným stromem a vytasil svůj dlouhý meč. Ocel katany se zaleskla ve slunci deroucí se skrz listí.

„To je generál Hachiro!“ zavolal jeden bezejmenný voják.
„Není to ten, co je na něj odměna?“
„Jo, je to on!“
„Dneska nám přeje štěstí!“
Vytasili meče. Takeshiho vize byla značně rozmlžená, ale nehodlal se vzdát. První dva vojáci zaútočili, ale byli neopatrní a to je stálo život. Nebyl generálem jen tak za nic. Znovu si stoupl blíže ke stromu. Zbylí vojáci byli už opatrnější. Zbývalo jich ještě pět.
Vyrazil do útoku. Zaskočil je a dalšího rychle zabil.
„Sakra!“ zakřičel ten nejodvážnější a jeho hlava se snesla k zemi.
Poslední tři nebyli zdaleka tak odvážní a jejich smrt byla rychlá. Takeshi se musel na okamžik vydýchat.
Utíkal skrz les. Jeho krok pomalu zpomaloval. Během války byl zraněn a v poslední potyčce též. Jeho zranění nebyla hluboká, ale krvácela. Neobratně je obvázal, ale příliš to nepomohlo. V dálce zaslechl výkřiky. Další pronásledovatelé.
Vběhl do křoví a těsně se zastavil nad nízkým srázem. Jenže se mu zatočila hlava a ztratil rovnováhu. Skutálel se ze strmého kopce a tvrdě dopadl na zem. Nalomil si žebra. Pomalu se otočil na bok a pak na hruď. Síly ho opouštěly.
Dusot kopyt.
Zvedl se na nohy.
Vzduchem proletěly šípy.
Opřel se o kamennou stěnu.
Zastavila se před ním skupinka vojáků.
„Další úlovek.“

S námahou vytáhl meč. Na seppuku nebyl čas.
„Je zbitý jak pes, ale pořád cení zuby,“ pronesl opovržlivě muž na koni.
„Kdo mi donese jeho hlavu, bude povýšen!“
Jeho skupinka se připravila k boji. Oběma rukama pevně sevřel jílec meče. Z vrcholů útesu spadlo několik kamenů. Jednomu vojákovi to nedalo a podíval se nahoru. Zbledl v obličeji.
„O-O-obakemono!“ zakřičel pln strachu.
To už k vrcholu upřeli i ostatní svůj zrak. Mezi ně s žuchnutím dopadlo černé tělo. Vojáci křičeli a snažili se monstrum zabít, ale z jejich těl tryskala jen krev a vnitřnosti. Během několika vteřin bylo po všem. Jen kůň se zachránil zběsilý útěkem. Takeshi se pořád opíral o stěnu. Nedokázal se pohnout.
Před chvílí měl zemřít mečem podřadných vojáků a teď se stane obětí démona? Prohlížel si ho. Nad pasem člověkem, pod pasem černým hadem. Havraní vlasy, modré oči, podivné oblečení a neméně podivné stříbrné ozdoby. Netvor se k němu posunul blíž.
„Nepřibližuj se!“ vykřikl a pořádně se zadýchal.
Hadí démon se vskutku zastavil, ale aby v dalším okamžiku ovinul své dlouhé tělo kolem muže. Vykřikl a vzpouzel se. Vložil mu něco do úst a donutil polknout.

***

Takeshi zamručel. Otevřel oči a uviděl barevný strop.
„Kde-Kde to jsem?!“
Postavil se a rozhlédl se kolem místnosti. Žádný kus nábytku nikdy nevyděl v takové podobě. Tedy možná až na knihovnu. Vyhlédl z okna. Před ním se rozprostíralo město z bílého kamene. Slunce zapadalo nad rozlehlou pouští.
'Tohle místo … Jak jsem se sem dostal?!'
Zaslechl za sebou pohyb. Otočil se a spatřil černého démona.
„Kiyo obakemono!“
Tasil před sebe meč, který celou dobu svíral v ruce, aniž by si toho byl vědom. Stále měl i své brnění. Rozkročil se a zaútočil. Démon unikl do strany. Generál nepřestával útočit. Had pro něj však byl příliš rychlý, až skončil v jeho těsném objetí.
„Zatracené obakemono!“
Pevně držel jeho ruku s katanou. Z drápů mu skapával jed, který rozkládal vše, čeho se dotkl. Snadno mu tak z ruky strhl brnění. Zuby zabořil do ramena a trhl. Končetina s křupnutím povolila. Zíral na to s otevřenou pusou. Ve svém překvapení až po chvilce poznal, že necítí bolest ani nekrvácí.

O to víc byl překvapen, když viděl, jak mu ruka znovu narostla. Nevěřícně si ji prohlížel. Do zorného pole mu přišel jeho meč. Utržená ruka jej stále svírala. Popadl svoji končetinu a máchl s ní proti hadovi. Pustil jeho tělo. Ruka se během chvilky rozpadla. Samuraj byl znovu připraven k boji. Ustoupil směrem k východu. Démon si založil ruce. Generál Hachiro vyběhl na chodbu. Nevěděl kudy ven, ale to bylo jedno. Nemohl tu déle zůstat. Když se ocitl na chodbě s více podobnými hadími tvory, vyděšeně ustoupil. Jenže oni byli z něj stejně překvapení jako on z nich.
Běžel na opačnou stranu. Po chvílích běhu se ocitl venku. Cestu mu zatarasila stráž. Rozkročil se. Za zády měl černého hada. Před sebou červené.
'Přál bych si svůj život ukončit s větší ctí.'
Obrátil meč proti sobě a probodl si břicho. O něco malého zavadil. Očekával bolest a krev, ale nic z toho se nedostavilo. Nejbližší červený voják mu vytáhl meč z břicha. Taheshi se po něm natáhl rukou, ale to ho zase držel černý had. Od pasu mu sebrali i krátký meč.
„Vraťte to! Přestaňte na ně sahat!“
Veškeré vzpouzení bylo k ničemu.
„Graaagh!“ zařval na ně tak náhle, až se lekli a upustily je.
Hadí zuby se mu zakously do krku. Během chvilky upadl do bezvědomí.

***

Jen co se probudil, pokusil se o další útěk. Tentokrát postupoval opatrněji. Zjistil, že ho někdo oblékl podle místního zvyku. Seskočil na zem z nízké střechy a utíkal skrz ulice. Zakryl si obličej přehozeným pláštěm a zamotal se do davu. U každé brány, kterou našel stála dvoučlenná stráž. Brzo jej určitě budou hledat. Musí z města rychle zmizet.
'Ale kam půjdu?'
Byl uprostřed neznámé pouště. V městě plném démonů. Vůbec netušil, kterým směrem leží jeho rodná zem.
'Musí být způsob, jak se dostanu domů.'
Vybojoval mnoho bitev. Byl vítězem mnoha soubojů. Nemůže se jen tak vzdát.
'Někde musí být i mé daisho.'
Zaskřípal zuby. Musí se pro ně vrátit.
'Budu dělat, že jsem se mu podřídil. A až přijde správný čas, udeřím.'

Vrátil se do svého pokoje, kde černého hada i našel. Prohlížel si jeho krátký meč wakizashi. Sundal si z hlavy pláštík. Pozorovali se navzájem. Samuraj pomalu poklekl a sklonil hlavu. Dávajíc tak najevo svoji podraženost. Had se k němu připlazil. Rukou nadzvedl jeho obličej a políbil ho.
Takeshi vyděšeně ucouvl. Očekával trest. Had jej však nechal být, jen se na něj podíval a zmizel.

***

Dny plynuly jeden za druhým. Takeshi se pomalu dozvídal o Nánginech, jejich kultuře, historii, zvycích, obřadech konaných kdysi na jejich počest a jejich jazyce. Dostal nové jméno Murali a poznal prvního prince Ganeshu. Seznámil se i s jeho mladším bratrem, který byl ještě malým hádětem. Tajně do jedné knihy zapisoval své poznámky a kreslil plánky města a paláce.
Již věděl, kde je jeho daisho. V truhlici v princově pokoji. Překvapovala jej jejich slabá obrana. Do princova pokoje mohl kdokoliv přijít a odejít. Chápal proč tomu tak je. Jako nesmrtelní se nemuseli bát smrti. Zrovna se vracel z procházky zahradou. Trénoval na své nové flétně. Byla sice jiná než na jakou byl zvyklý, ale pořád to šlo.
V pokoji otevřel svoji tajnou knížku a připsal několik nových poznámek. Podle jeho kalendáře byl již v tomto světě asi čtyři měsíce. Připadal si neustále zmatenější a zapomnětlivější. Některé dny žádné poznámky ani neudělal. Na některé, které už sepsal, dokonce zapomněl.
'Jsem generál Hachiro Takeshi … Byl jsem unesen do světa démonů … Musím se vrátit do své země … '
Rozbolela ho hlava.
'Proč se vlastně musím vrátit? Je něco … co musím udělat? Vlastně do jaké země?'
Svíral a rozevíral ruce.
'Něco … mám držet?'

Podíval se na své oblečení. Jeden rukáv byl dlouhý, rozevřený a široký. Jako vzorek posloužily lístky květiny unášené větrem.
'Ne … není to květina … Je to … '
Hlava ho bolela ještě víc.
'Proč si nemohu vzpomenout?'
Zakryl si obličej dlaněmi. Cítil únavu a tak si lehl na odpočívadlo. Brzy usnul, ale jeho spánek byl velmi neklidný. Když se začal probouzet, cítil na svém těle tlak. Otevřel oči. Nad ním stál první princ a četl jeho knihu. Musel ji nechat na polici rozevřenou. Chňapl po ní. Princi ji ale odhodil za sebe a chytil jeho ruce.
¨Pusťte mě!¨ vykřikl.
¨O co se snažíš? Utíkáš?¨
¨Já … ¨
¨Snažíš si vzpomenout?¨
Mlčel.
¨Ukázal jsi mi, jak se píše tvé jméno ve tvém jazyce. V té knize bylo napsáno. Proč si chceš vzpomenout? Teď žiješ tady. Zůstaň po mém boku.¨
¨Nikdy! Vrátím se do své země!¨
¨Proč?¨
¨Je to můj domov!¨
¨Tvůj domov je zde.¨
¨Není!¨
¨Tak tě budu držet tak dlouho, dokud nezapomeneš. Dokud tohle místo nebude tvým domovem. Dokud nezůstaneš po mém boku. Do té doby tě budu držet.¨
Princ uchopil obě jeho ruce do jedné a druhou pronikl pod oblečení.
¨Přestaňte!¨

Hluboce jej políbil. Takeshi mumlal slova vzpouzení, urážky a proklínal hada. Nemohl ale zabránit horku, aby se rozlilo v jeho těle. Jeho vzdor klesal. Pustil jej. Olízl jeho bradavku.
¨Dost! Přestaňte!¨
¨Proč? Není tohle láska?¨
¨Tohle není láska!¨
¨Proč?¨
¨Láska … může být jen mezi mužem a ženou! Tohle je špatně!¨
¨Muž a žena … Proč na tom záleží?¨
¨Správný muž se musí pokoušet o mužského potomka a jeho žena musí toho potomka porodit! Takhle to má být! Tohle je špatně! Copak nechcete mužského potomka! Mít syna!¨
¨My, Nánginové, nemáme děti.¨
¨Ale … co váš mladší bratr? On je přeci dítě!¨
¨Narodil se poušti. Tak jako všichni Nánginové. Každá poušť má svého Nángina. Když se narodí poušť, narodí se Nángin. Nový Nángín se stane sourozencem toho, kdo jej najde. Jelikož jsem ho našel já, stal se mým mladším bratrem a druhým princem.¨
Člověk na něj zíral.
¨Takže tohle … je správné.¨
Políbil jej na krk.
¨Ne, není! Přestaňte!¨
Nángin jej ale neposlouchal. Jakmile začali milovat, ignorovali pocity druhých a drželi si svoji lásku. Bylo to jejich prokletí? Nebo to bylo prokletí jejich lásek?
„Aach!“ vzdechl muž, když se jej dotýkal.

'Ne … tohle je špatné … nesmím … nesmím se tomu podat … '
Držel se hodně zpátky, ale nedokázal to věčně. Pod nátlakem princových dotyků pomalu roztál a zapojil se do jeho hry.
¨Než jsem tě našel. Sledoval jsem lidi. Jak se chovají. Jak mluví. Jak milují. Přál jsem si dát svoji lásku. Přál jsem si najít svého člověka a nemuset tišit svůj hlad.¨
¨Co … ?¨
¨Než Nángín najde svoji lásku, svého člověka. Mají v sobě kámen Sanvidá, který tlumí jejich hlad. Dávají je svým vyvoleným. Tak vznikají jejich pouta.¨
Hladil jej po napnutých zádech. Hadí ocas byl obtočen kolem jeho nohou. Nemohl utéct.
¨Líbí se ti to? Studoval jsem mnoho let. Mnoho lidí to má rádo.¨
Špičkou jazyka přejel celou délku páteře. Takeshi ještě pevněji sevřel opěradlo.
¨Ne-nelíbí … ¨
Věděl moc dobře, že lže. Cítil z jeho těla spalující teplo. Odhrnul jeho černé vlasy stranou a políbil ho na krk. Zaposlouchal se do rychlého rytmu srdce. Povolil ocas. Jeho milovaný se trochu rozkročil. Rukou zajel k hýždím. Přejížděl po zadku ještě zakrytého kalhotami.
¨Ne!¨

¨Ale … máš to rád. Cítím to z tvého těla.¨
Takeshi se na něj trochu otočil obličejem.
¨To je … jen reakce těla. Ale mé srdce to nenávidí!¨
Překvapením rozšířil oči.
¨Co mám udělat, aby to tvé srdce mělo rádo? Nechci být nenáviděn. Tolik to bolí.¨
Zatnul pěsti. Had jej tedy políbil na ucho.
¨Neutíkej. Miluji tě. Dám ti cokoliv, co budeš chtít. Tak zůstaň po mém boku. Potřebuji tě,¨ šeptal mu.
¨Mé … Mé meče. Jsou pro mě důležité.¨
Princ beze slova zmizel. Generál se posadil a spěšně si oblékl skoro-kimono. Srdce mu pořád divoce bilo. Nángin se během chvilky vrátil.
¨Tady jsou tvé meče. Dávám ti tvé meče. Tak zůstaň se mnou.¨
Předal mu jeho meče a posadil se za něj. Rukama jej objal a přitáhl k sobě. Generál cítil jeho tělo.

***

Blížilo se ráno a generál se vyplížil z paláce. V hlavě měl zmatek. Musel odejít. Proplížil se do královských stájí s obrovskými ještěrkami draugh. Jsou to celkem klidná stvoření, ale nikdo by to do nich neřekl. Jejich kůže vypadala jako brnění s mnoha ostny a hlavami připomínaly draka. Zaslechl něčí přítomnost. Pevněji stiskl své meče. Stíny rána se neplížil jen on, ale i malá postava.
Tahala za sebou veliké sedlo. Z čela jí spadla kapuce.
'Druhý princ?'
Poznal svoji šanci. Přistoupil k němu.
¨Potřebujete pomoci, princi?¨
Pustil přezku a zacouval.
¨Chcete se projet? Doprovodím vás,¨ nabídl mu svoji ruku. Ještě si klekl, aby dítě méně děsil.
¨Vážně se mnou pojedeš, strýčku Mure?¨
Se souhlasným zamručením přikývl.

***

Projeli branou, kde rovna nebyla stráž. Skutečně ho překvapovalo, jak bylo město nechráněné. Opravdu nemají nepřátele? Věří si tolik? Neměl čas na to teď myslet. Jeli na ještěrce a druhý princ se smál. Rozhlížel se všude kolem. Moc toho k vidění nebylo. Musel neustále žít v paláci a tak jej i obyčejná poušť dokázala zaujmout.
Po čase ucítil v žaludku bolest. Ignoroval ji. Ještěrka se najednou zastavila. Když si odmyslí, že je to ještěrka, chovala se podobně jako kůň.
¨Hou hou,¨ uklidňoval ji.
Rozhlížel se po okolí. Žádné viditelné nebezpečí nebylo v dohledu. Zafoukal vítr. Po letitých bitvách se naučil vycítit nebezpečí. Něco tu bylo. Ještěrka udělala krok dozadu. Práskl otěžemi. Vyrazila dopředu a těsně u boku ji minul tlustý hnědý ocas.
¨Škorpión!¨
Z písku vyrazila impozantní obluda. Tmavě hnědá barva, zploštělé tělo a rychlý ocas s jedovatým bodcem. Utíkal za nimi. Nehodlal svoji kořist nechat utéct.

Princ se ho přidržoval. Bolest v žaludku stoupala. Škorpion sekl předními klepety draugha do zadní nohy a ten nadskočil. Nic takového nečekal a skončil jsem v prachu. Ještěrka ještě běžela a táhla nebohého prince, kterému se ruka zapletla do otěží, s sebou. Škorpion si člověka naštěstí nevšiml a vrhal se na draugha.
Ten řval bolestí, jak do něj predátor zaryl svůj jedovatý bodec. Princ ležel opodál na zemi. Byl v bezvědomí. Veliký škorpión mezitím páral svoji oběť klepety na kusy. Využil své šance a opatrně mizel. První princ Rakesha vykřikl. Obluda zaznamenala jeho pohyb a obrátila k němu svoji pozornost. Hádě se snažilo odplazit dál.
'Proč zastavuji?
Musím jít!
Není to člověk!
Je to démon!
Je nesmrtelný!
Není snad bůh!
Nemůže zemřít!'

¨¨Strýčku! Bráško!¨ Dětský pláč se nesl pouští.
'On není důležitý …
Na jeho osudu … mi přeci nezáleží.'
¨Strýčku! Bráško!¨
Škorpion se chystal zasadit ránu ocasem.
'Já … já … '
¨Grrááh!¨ vykřikl jak nejmocněji mohl.
Uchopil jílec dlouhého meče a rozběhl se k příšeře. Vyběhl po padlé ještěrce a sekl ho do ocasu. Z rány tekla tmavá krev. Štír se otočil a nabral ho klepetem. Tvrdě přistál na zádech. Zvedl se však včas, aby kotoulem unikl bodnutí jeho ocasem. Vyskočil na nohy a pozoroval svého soupeře.
Ten nečekal a znovu zaútočil. Těžce bojoval s neznámým protivníkem. Bylo to zvíře, ne člověk. Švihl po něm klepetem a on na oplátku do něj sekl. Jenže měla tvrdou kůži, spíše krunýř. Snažil se uhýbat klepetům, neb jediná rána mohla znamenat jeho konec. Náhlý úder přišel ze shora. Bodec ho škrábl o bok.
Jed se rychle šířil tělem.
'Bolest?! Neříkal snad, že žádnou bolest nemám cítit?

Jed? … Je jeho jed podobný tomu princovu?'
Vyplivl krev, jak dopadl tvrdě na zem. Štír rozevřel svůj chřtán, připraven spolknout ho jako jednohubku. Z posledních sil vytáhl svůj krátký meč a zarazil mu ho do tlamy. Tvor vydal divný zvuk, vzepjal se, dopadl zpátky na zem a probodl ho ostnem. Znovu se vzepjal a cuknutím ocasu ho odhodil za sebe. Svět se kolem něj roztočil. Jed kompletně zaplavil jeho tělo.
Zaslechl dětský křik.
'Je v pořádku … '

***

Pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava. Ležel na hromadě polštářů a u jeho boku spal první princ Ganesha. Nadzvedl lehce hlavu. Nángin se s cuknutím probudil.
¨Murali, jak se cítíš?¨
¨Druhý princ … Je v pořádku?¨
Princovu starost v obličeji nahradila něha.
¨Ano, je v pořádku.¨
¨To je dobře. Moc dobře. … Ten … ¨
¨Tomu škorpiónu se říká árí a je mrtvý. Zasadil jsi mu smrtelnou ránu.¨
Pohladil ho po pobledlé tváři.
¨Je to moje chyba … Kdybych ho nebral sebou, nemusel být v nebezpečí. Chtěl jsem utéct, ale už nevím proč. Chtěl jsem se vrátit, ale nevím kam. Prosím, zabijte mě.
Ohrozil jsem jeho život. Nezasloužím si žít. Dovolte mi spáchat sepukku.¨
¨Sepuku?¨
¨Rituální sebevražda.¨
S tichým smíchem se zadíval na třesoucí se ruce.
¨Je to tak legrační. Nevzpomínám si ani na své jméno a přesto znám tohle.¨
Zadíval se do hadích očí.
¨Jsi Murali a jsi můj milenec. Tento palác je náš domov.¨
¨Murali?¨
¨Ano. Můj bratr se chtěl projet na ještěrce, ale já mu to zakázal. Proto se chtěl vyplížit z paláce. Vyslyšel jsi jeho přání a doprovodil ho do pouště. Kdybych jej předtím varoval před áríny, nikdy by se to nestalo.
Chránil jsi jej svým životem. Nezasloužíš si žádného trestu. Rakesha zbavil tvé tělo většiny jedu. Teď si odpočiň. Budu po tvém boku. Ochráním tvůj spánek.¨

***

¨První princi?¨
Jmenovaný nadzvedl hlavu. Seděl u okna s výhledem do zahrady.
¨Děje se něco, Murali?¨
¨Nic můj princi, jen jste vypadal tak zamyšleně. Jako byste si s něčím dělal starosti.¨
Zadíval se mu do očí a zvedl se.
¨Princi … ?¨
Políbil jej. Drželi se za ruce a jemně se líbali.
¨Jsou jisté záležitosti, které je potřeba vyřešit,¨ řekl černovlasý Japonec.
Had se zatvářil kysele.
¨Dobře, hned přijdu.¨
Jeho milenec se mu uklonil a odešel. První princ se znovu vrátil k oknu. Celou dobu sledoval svého mladšího bratra, jak leží hlavou na klíně svého vyvoleného. Pročísl si vlasy prsty a odešel za svými princovskými povinnostmi.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Slibované hadí omake je tady. Kdo nevím, tak Omake jsou bonusové příběhy. Nejčastěji jsem se s tím to slovem setkala v manze. U první kapitolky jsem nepsala, co mi bylo inspirací, tak to teď napravím. Vlastně jsem hledala inspiraci pro Démonické lázně (též bylo úspěšné) a najednou mě udeřila múza pánvičkou a zrodila se Bílá legenda. Jde o spojení Nág a legendě o bílém hadovy s příměsí jednoho příběhu o lásce mezi smrtelníkem a pavoučí ženě (z ní vychází Geomi).
Poslední inspirace jsem si všimla až teď velmi nedávno XD. Rakeshův roh je naopak inspirován jedním démonickým králíkem, který není zdaleka mírumilovný. Na rozdíl od zmíněného hlodavce má jeho roh hojivé a čistící účinky jako roh jednorožce.

5
Průměr: 5 (15 hlasů)