SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 01

S děsivou bolestí hlavy jsem se pomalu začala probírat.
„Hej, jsi v pořádku?“
„Slyšíš nás?“
„Měli bychom ji odvést do vesnice, nevidím v ní žádnou chakru.“

Slyšela jsem z dálky čísi hlasy. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněli tři nindžové. Byli to dva muži a žena. Jeden z mužů byl skoro celý zahalený a na nose měl sluneční brýle, ten druhý měl krátké hnědé vlasy, byl sportovně oblečen, na tváři měl velké červené značky, psí oči a vedle něj stál velký bílý pes. Žena měla dlouhé tmavomodré vlasy, podivné bílé oči a okolo nich jí vystupovaly žíly. Uzřela jsem je, byli to Hinata, Kiba a Shino.

Pomalu jsem se posadila, ztěžka jsem oddechovala a nechala jsem je, ať si mě zkoumavě prohlíží. Po chvilce jsem se zvedla.

„Ne prosím, nevysiluj se!“ vyjekla na mne Hinata, která svým byakuganem musela vidět, že nemám žádnou chakru a přičítala to zřejmě tomu, že jsem vysílená po nějakém boji. To se však pletla. Já žádnou chakru nikdy neměla. Byla jsem trochu vysílená, ale zdaleka ne tolik, jak to muselo vypadat. Musela jsem se dostat do Konohy a ti tři by mi mohli pomoci.

S výkřikem jsem se skácela na zem. Musím uznat, že herečka jsem fakt dobrá a oni mi skočili na lep. Dopravili mě do Konohy do nemocnice. Nechali mě tam odpočívat a po dnu stráveném lenošením mě navštívila samotná Hokage.

„Vypadá to, že ti je výrazně lépe,“ přivítala mě. Já jsem jen přikývla. Co bych měla říct?
„Avšak je tu jedna věc, kterou není nikdo schopný pochopit. Možná bys nám mohla pomoci,“ pokračovala.
„A co je to?“ zeptala jsem se, ale moc dobře jsem věděla, co mi na to Tsunade odpoví.
„Jde o to, že tvá chakra se nevrátila. To odporuje všemu, co jsem kdy viděla. Není možné, abys zesílila a zároveň …“
„Ach tohle.“ Povzdechla jsem si, jako bych si vzpomněla na jednu starou a nepodstatnou věc. „No důvod, proč se mi nevrací chakra, je ten, že jsem ani předtím žádnou neměla.“
„To je, ale nesmysl,“ začala Tsunade.
„Ne není, pokud vím, tak alespoň jeden z vašich nindžů chakru k boji nepoužívá.“ Tsunade se zamračila a vypadalo to, že za chvíli ze mne zbude jen mastný flek na podlaze.
„Ale to je o něčem jiném, je to o tom, že ji neumí používat, ne o tom, že ji nemá. I obyčejní vesničané chakru mají, i když ji nemůžou používat. Chakra je potřebná k životu, je to síla vitality života. Určitou chakru mají i stromy, květiny a zvířata,“ trvala na svém Tsunade. Já jsem jen ledabyle pohodila rameny.
„Víc vám k tomu nemám, co říct.“

„Jak můžeš vědět o Leem?“ zavrčela na mne. Ač Tsunade vypadala hrozivě, pravdu jsem jí rozhodně říct nehodlala, a lhát jsem se odnaučila už dávno, a tak jsem znovu pokrčila rameny. To Tsunade dopálilo ze všeho nejvíce.
„Zapomněla jsem ti ještě něco říct. Kvůli vážnosti situace a možnému útoku máme zde zavedená nová bezpečnostní opatření ohledně špionů,“ zavrčela. To jsem předpokládala, bezpečnostní opatření kvůli lidem jako já. Nenechala jsem však na sobě nic znát.
„Zítra budeš podrobena důkladnému výslechu. Pokud utečeš, budeš rovnou považována za zvěda nepřítele Konohy,“ řekla razantně Tsunade a s tím vypochodovala z mého pokoje.
Za ni se rozeběhla jedna tmavovlasá žena, která po celou dobu našeho rozhovoru byla přítomna a mlčela.
„Ale Tsunade-sama takový výslech člověka bez chakry nemůže absolvovat, zhroutil by se,“ snažila se ji ještě přemluvit, aby mě nevyslýchala, ale Tsunade byla už rozhodnuta.
„Nemůže přežít?!“ otázala se Tsunade vztekle. „Shizune, už jsi někdy viděla, aby člověk tak bez chakry jako ona, vůbec dýchal?“

Myslela jsem si, že to bude ten den s návštěvami konec, ale jak vidno, mýlila jsem se. Člověk by řekl, že když je v cizí vesnici a skoro nikoho tam nezná a skoro nikdo nezná vás, tak žádné návštěvy mít nebudete. To je však asi nějaký všeobecný omyl.

Asi tak dvě hodiny poté mě navštívila Hinata společně s Kibou. Vypadalo to, že jsou i dokonce rádi, že je mi už lépe. To bylo, ale absurdní. I když jsem je měla ve skutečnosti chránit, tak kdyby jen tušili, kým jsem, rozhodně by mi chtěli ještě pár těch kostí zlomit. Pokusila jsem se o usměv, ale bylo to jen chabé cuknutí rtů. Už dávno jsem zapomněla, jak něco takového vůbec vypadá. Hinata mi můj chabý pokus oplatila svým šťastným, upřímným a hodným úsměvem.

„To jsem ráda, že už ti je lépe. Víš, vypadala jsi dost bídně. Když jsem se na tebe podívala byakuganem, skoro jako by jsi tam ani nebyla, a pak jsem slyšela, že tvá chakra se nevrací, a tak jsme raději přišli,“ řekla a já byla šťastná, že se na mne tou svou schopností už dál nedívá, jinak by si všimla, stejně jako doktoři a Tsunade, že nemám pořád chakru.
„To jste moc hodní, že si o mne děláte takové starosti, ale nemusíte se děsit, mě jen tak něco neskolí,“ pravila jsem jako své díky.
Kiba se usmál a posadil se na vedlejší postel. „No to bych řekl, takhle přežít na pokraji smrti,“ přikývl. „A už jsi mluvila s Hokage? Nechá tě tady ve vesnici, když budeš chtít, že jo.“
„Možná i když chtít nebudu.“

Teď jsem přímo ucítila jejich překvapené pohledy.
„Zítra mě budou vyslýchat, jestli nejsem váš nepřítel, či nějaký zvěd, a až poté se budu moci rozhodnout, co dál.“ Až teď si zřejmě Kiba s Hinatou uvědomili, že o mně vlastně vůbec nic nevědí, a že ani neví, jestli chci zůstat ve vesnici. Tak nějak předpokládali, že ano, a že jsem dobrý člověk. Teď však znejistili. Viděla jsem jim to na očích. Cítila jsem to. Co bych měla říct, abych je přesvědčila? Nesmím je ztratit. Byli to koneckonců jedni z mála lidí, které jsem zatím v Konoze osobně potkala. Chovali se ke mně tak mile. Bylo by hloupé si je rozhádat, dost na tom, že samotné Hokage se nelíbím. Honilo se mi hlavou. Mezitím co jsem přemýšlela, v pokoji nastalo dusivé ticho, které nakonec ukončil Kiba. Jenže bylo to ještě horší.

„No vlastně si uvědomuji, že jsme se ještě nepředstavili. Navzájem o sobě vůbec nic nevíme,“ řekl, ale to se šeredně pletl. Já přesně věděla, kým jsou a co dokáží. To oni o mně vůbec nic nevěděli a tak to mělo i zůstat, pro dobro všech. Kiba dál pokračoval.

„Já jsem Kiba a tady ta dívka vedle mě je Hinata a nesmím zapomenout na Akamara mého psa,“ Představil sebe, svého psa a Hinatu. Oba s napětím poté čekali na mé jméno. O Bože, vždyť to bylo jako v nějakém levném filmu, nebo jako, když se představují malé děti na pískovišti.

„Těší mě,“ řekla jsem pouze. Čekali na mé jméno, ale já nemohla lhát a ani jim říct pravdu. Kdybych tak učinila, někdo by se přece jen mohl dovtípit. Akamaru na mne výhružně zavrčel.
„Můžeme vědět tvé jméno?“ zeptala se po chvíli nervózně a nesměle Hinata. Bolestně jsem si povzdechla.

Napadlo mě, že bych mohla říct, že si na nic nepamatuji. Byla by to jedna lež, jedna za všecky. To by, ale k ničemu nevedlo. Časem by i na tohle přišli, ale časem přijdou na pravdu, i když jim nic neřeknu.

„Je mi líto, ale ani takhle málo říct nemůžu,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu kamsi dolů.
„Proč jako? Ztratila jsi paměť?“ naléhal na mne Kiba.

„Ne, ona evidentně má daleko jiný důvod,“ ozval se něčí hlas a všichni jsme se otočili na nově příchozího.

Dodatek autora:: 

Omluvám se za případné gramatické chyby. Doufám, že se vám první díl líbil a pokusím se co nevidět o další, zatím se těším na vaše komentíky.

4.6
Průměr: 4.6 (10 hlasů)