Náš hrdina nepředpokládal, že Henry Godwin, muž, který ho v nemocnici napadl, pracoval sám. Vedlo ho k tomu několik vodítek.

Zaprvé, Godwin nebyl zaměstnancem ministerstva, takže kdyby jednal sám, zřejmě by si objednal Smrtipláště na černém trhu, nebo by zabil Sharpa úplně jiným způsobem. Rozhodně by kvůli tomu nevymáhal povolení o přepravě od Goylea, aby mu následně vymazal paměť. To by pro něho samotného bylo moc riskantní.

Dále nebyl ani hráčem Montroseských strak, a tak těžko mohl přidat Felix felicis Rogerovi, Marcusovi, Rosseovi a Katie do jídla. Jak by zjistil, že zrovna tito hráči půjdou po tréninku před zápasem do mudlovské restaurace, do jaké a jak by to přidal do jídla? Také tu byla otázka: proč někdo pro „zneškodnění“ dobrého skoré Strak použil právě tento lektvar, který jeho uživatelům přináší štěstí? To nebyla příliš výhodná strategie. Mohlo se stát, díky účinkům lektvaru, že by se na daný doping nepřišlo. Navíc to byl přípravek poměrně drahý. Pokud někomu šlo o peníze v sázkách, bylo nelogické, že na jejich zisk plýtval zdroji, když mohl využít i jiné prostředky - použít na hráče například kletbu Imperius, či projímadlo. Ten, kdo čtyřem hráčům famfrpálu podstrčil doping, musel být někdo, kdo moc dobře věděl, že zrovna pro ně bude lepší, když nebudou hrát a zároveň to musel být někdo, kdo se o ně stará. Někdo ze zevnitř, kdo je dobře zná a ví, jaké řeší i osobní problémy - jejich přítel.

Bylo tedy téměř jisté, že s ním spolupracoval ještě někdo z ministerstva a určitě některý z oněch čtyř hráčů. Harry se obával, že jedním z pachatelů je skutečně Katie, i když to byla absurdní představa, byla však jediná, s kterou do teď nemluvil. Zarážející také na tom celém byl onen neznámý motiv. Peníze se vždy hodily, je to veliká moc, kterou zná i mudlovský svět. Proč by se však někdo tak poctivý, jako byla právě ona Nebelvírka, prodával? Proč by Godwinovi pomáhal kdokoliv z ministerstva? Za podíl na zisku? A nebylo to za tu pozici a risk málo? Zachránce kouzelnického světa měl zlé tušení, že tady rozhodně jde o něco většího a že Henry je také jen pěšákem v rozehrané hře. Potkal ho v Godrikově dole a možná tam byl, aby odstranil Smrtipláště z Sharpova domu. Kdyby to stihl dříve, než tam Harry šel, asi by se nepřišlo na to, že famfrpálového rozhodčího někdo zavraždil. V nemocnici pak možná přišel umlčet Rosse, který potvrdil spojení mezi dopingem hráčů a Braidenovou smrtí. Nebo šel přímo po nepohodlném bystrozorovi? Každopádně, tak či tak, to neznělo jako hlavní pachatel, spíš člověk od špinavé práce.

„Od přemožitele Temného pána, který zničil všechny naše naděje na lepší zítřky o rovnoprávnosti nás dětí noci, by člověk čekal velkolepá kouzla.“ To bylo to jediné, co Godwin o své motivaci prozradil a on neměl ponětí, kdo by ty děti noci měly být. Jediné, co ho napadalo, bylo, že tím mínil Smrtijedy, či všechny lidi, kteří chodili do Bradavic a byli zařazeni do Zmijozelu. Koneckonců, byli to zrovna hadi, kterým se v poválečném uspořádání nedařilo. Chce snad někdo z peněz získaných v podvodných sázkách na mistrovství financovat odboj, novou revoluci? To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré!

Jako by toho navíc nebylo málo, krátil se mu čas. Další utkání bylo večer a on dal Dracovi neporušitelný slib. Musí překazit zmanipulování toho zápasu, nebo zemře. Neměl tedy času nazbyt, a tak ho ani neztrácel převlékáním. Z Nemocnice svatého Munga vyrazil v potrhaných šatech rovnou ke Katie.

Jak se ukázalo, tak jeho neupravený vzhled tak jako tak nevadil, protože ani ona nebyla nijak vymóděná, když mu otevřela. Na sobě mala modro-bílé bavlněné pyžamo, v ústech svírala svými plnými rty stříbrnou lžičku, oči měla celé zarudlé a pod nimi veliké tmavé kruhy. Její dlouhé hnědé vlasy byly rozčepýřené tak, že připomínaly ty Hermioniny a v pravé ruce držela skleněnou nádobku s Nutellou.

„Hfoj, Arry,“ pozdravila ho a až poté si vyndala příbor z pusy.

„Potřebuji si s tebou promluvit, můžu dál?“ zeptal se jí.

Trochu znervóznila a pohled jí na chvíli sklouzl dolů na její bosé nohy. „Je to důležité? Víš, no… moc se to teď nehodí,“ zahuhlala a její líce malinko zčervenaly.

„Obávám se, že je. Jde o smrt Braidena Sharpa.“

„On zemřel? Myslela jsem, že je nezvěstný,“ překvapeně na něj zase vzhlédla a zamrkala svými slzami slepenými řasami. „Tak tedy pojď dál,“ otevřela dveře dokořán a rukou mu pokynula, aby vstoupil.

Katie bydlela v malém bytě ve čtvrti Mixhood. Jednalo se o čtvrť ležící nedaleko Grimmauldova náměstí, která byla ovšem na rozdíl od Islingtonu čistá a o dost méně ošuntělá. Přesto pro Harryho bylo s podivem, že se jeho bývalá spolužačka rozhodla žít právě zde. Zvláště když vnitřek bytu byl skutečně slušně vybaven, takže finance v tom rozhodnutí zjevně roli nehrály.
„Dáš si čaj, nebo kakao?“ zeptala se ho jako dobrá hospodyňka.

„Neměla bys spíš něco ostřejšího?“ Po tom incidentu v nemocnici a při uvážení toho, co ho ještě čekalo, měl bystrozor tak akorát chuť to něčím zalít.

„Nevěděla jsem, že můžete pít ve službě,“ zašklebila se nad jeho výběrem.

„Nemůžeme,“ pravil suše a z jeho tónu se dala vyčíst únava a jistý chlad.

„Aha,“ hlesla Nebelvírka. „Je mi líto, ale zásoby alkoholických nápojů mi zrovna došly. Mám tu už jen máslový ležák.“

„Dobře, tak ten, děkuji,“ pravil Harry a usadil se v kuchyňce u jídelního stolu. Zrak mu padl na prázdnou láhev ohnivé whisky a skřítčího vína, stojící opodál na kuchyňské lince. Rozhodl se to však nekomentovat a místo toho pozoroval svoji hostitelku, jak ohřívá kakao, máslo a karamel. S pomocí několika jednoduchých kouzel byly nápoje za chvilku hotové. Katie je postavila před něj a usadila se na dřevěnou židli naproti.

„Takže Braiden je mrtvý. To je hrozné,“ řekla a z kapsy u pyžama vylovila látkový kapesník. Hlasitě se vysmrkala.

„Byli jste si blízcí?“ dal se nenápadně do výslechu bystrozor a také zalovil v kapse, nikoliv však pro kapesník, ale pro kus pergamenu a Pravdomluv.

„Ne, ani ne. Přesto však vím, že to byl slušný, spravedlivý a fajn chlapík,“ zavrtěla hlavou, ale hned poté se zarazila. „I když…“ upřela na Harryho své uslzené oči, „na Jamesíka byl vždycky nějak vysazený.“

Tmavovlasý kouzelník konečně vyndal z kapsy pergamen a pouzdro, kde měl schovaný očarovaný brk. Jedním elegantním švihem hůlky zvětšil předměty na původní velikost a přitom po své bývalé spolužačce zopakoval v otázce: „Jamesíka?“

„Ano, Jamese Hopkinse,“ špetla láskyplně a hned na to se rozplakala.

Za jiných okolností by se asi bystrozor onu dívku pokusil uklidnit, při tom jméně mu však ztuhla všechna krev v žilách. „Hopkins? Myslel jsem, že ten hraje za Ballycastelské netopýry,“ procedil přes zaťaté zuby a v jeho mysli začal složitý boj, kdy jedna jeho část křičela, že to celé může být náhoda a druhá byla přesvědčena, že celá tato famfrpálová záležitost určitě povede k dopadení vraha jeho rodiny.

„To je již dávno. Teď hraje za nás. Odešel po Ginnyině smrti. Říkal, že to byla pro něj děsná rána… Aaaa, je chudinka tak citlivý,“ upřesnila a usrkla si z puntíkovaného hrnečku kakao, aby se opět trochu uklidnila.

Černovlasému kouzelníkovi se to však vůbec nezdálo. Tohle se rozhodně neshodovalo s tím popisem, který mu dala jeho žena, když mu líčila zážitky z její práce a zápasů. Avšak ani Katieno chování nebylo tak úplně normální. Zvláště když věděl, jak ten „Jamesík“ vypadá. Hezounek to rozhodně nebyl a ani chování neměl nijak vytříbené. Harry si byl téměř jistý, že tento muž není spolužaččin typ, přesto se nad ním rozplývala a Nutella, prázdné lahve s alkoholem, pyžamo a její ubrečené oči prozrazovaly, že zrovna zajídá a zapíjí nějaký smutek. Felix felicis správně neúčinkuje, když je onen uživatel pod kletbou… Ale lektvar, lektvar je něco jiného! A ne všechny lektvary rozpozná dopingová zkouška.

„Citlivý, skutečně?“ pravil pochybovačně. „Pak mi tedy pověz, jak takový citlivý člověk může tak krutě odmítnout krásnou dívku, jako jsi ty?“

Nebelvírka se opět dala do usedavého pláče. Tentokrát už v sobě Harry našel dostatek empatie, aby se ji pokusil utišit a zároveň to bylo pro něho potvrzení, že se ve svém typu nezmýlil.
„Šššš, to je dobrý,“ řekl a uchopil ji za ruku.

„A… a… a přitom bych pro - pro něho udělala všechno,“ vzlykala a po tváři se jí koulely veliké slané slzy. „Udělala jsem pro něj… chtěl, abych…“ Katie těžko hledala slova.

Harry jí stiskl silněji ruku. „Já vím, byla jsi to ty, kdo dal do jídla Felix Felicis. To nic.“
„Nechtěla… nechtěla jsem, aby se jim něco stalo, proto…“ snažila se to ze sebe dostat. „Myslela jsem, že tak všichni budeme šťastní. Jamesík bude rád, že si také zahraje a nebude stále na lavičce, Roger, Marcus a Ross budou mít své věci, které jsou důležitější než famfrpál… a já budu mít jeho srdce. Jenže to nefungovalo! Tekuté štěstí na mě nezabralo.“

„To nic, to nic…“ chlácholil ji dál, když ho v tu chvíli něco napadlo. „Vlastně měl bych pro tebe něco, co by pomoci mohlo,“ řekl ji a opět zalovil v kapse.

Čarodějka přestala plakat, utřela si slzy do kapesníku a s nadějí na něj pohlédla. Když jí však podal malou lahvičku s jakousi tmavě hnědou blátivou hmotou, nedůvěřivě se zamračila.
„Co je to?“ zeptala se, ale lahvičku přijala.

„Něco, po čem se ti rozhodně udělá lépe. Vypij to,“ doporučil jí bystrozor a ona na chvilku zaváhala, než tak učinila.

„Tak a teď budu pro Jamesíka neodolatelná?“ usmála se, ale hrdina kouzelnického světa na to zavrtěl hlavou.

„Ne, ale za pár minut seznáš, že James Hopkins je ubohý, škaredý parchant s chlupatým srdcem.“
„To neřík…“ chtěla ho okřiknout, ale něco ji zastavilo. „Nebo jo, zní to tak pravdivě.“ Georgeův lektvar již začal působit. Její pohled se projasnil a hořkost se smutkem nahradilo spíše zděšení. „U Merlina, co jsem to provedla a kvůli komu?!“

„Za nic nemůžeš,“ ubezpečil ji bystrozor. „Byla jsi pravděpodobně jediná, ke které měl nějak přístup, ale potřeboval ovlivnit i Rogera, Marcuse a Rosse, a tak ti podstrčil nápoj lásky. Nechal tě, abys to udělala za něj. Byla jsi zdrogovaná a nevědělas, co děláš, ale i tak jsi nedokázala nikomu z nich nijak ublížit, tedy jsi zvolila něco, z čeho sis myslela, že by měli prospěch všichni.“

„Tak nakonec Tekuté štěstí na mě účinkovalo. Sice jsem si přála, abych byla s tím hajzlem Hopkinsem, ale nebylo to skutečné. Felix se mě pokusil ochránit a toho bastarda nenapadlo mě využívat i dál,“ pochopila Katie.

„Přesně tak,“ potvrdil Harry a jemně se pousmál. V tom okamžiku se ozvalo drobné zaklepání. Oba Nebelvíři se zmateně rozhlédli po bytě a chvilku jim trvalo, než jim došlo, že za zaklepání může drobná sovička sedící na parapetu okna.

Katie ji otevřela a pustila ji dovnitř. Posel správ zahoukal, dvakrát přeletěl místnost a pak se usadil před černovlasým kouzelníkem. U jedné ze svých nohou měl uvázaný malý útržek pergamenu. Bystrozor mu ho sundal a rozložil. Nepřehledným, ale známým rukopisem na něm bylo napsáno jen toto:

Ačkoli na vzkazu nebyl podepsán, Harry moc dobře věděl, od koho je.

„Je mi to líto, Katie, ale asi již budu muset jít. Rád jsem tě viděl,“ omluvil se jí.

„To já tebe také a mockrát ti děkuji.“