Dej mi svůj úsměv 2 - 3. kapitola

Okamžitě ztuhnu a začnu na ni házet blesky. Jestli Martin nebude mít pořádnou obhajobu, proč se na něj tak věší a proč mu říká zlatíčko, má náběh na pořádnej průser. Teď když nad tím přemýšlím, od kdy jsem tak výbušná a agresivní?
„Takže proto jsi sem šla, Vero?“ Optá se Santa.
„Ty jsi ještě tu?“ Zeptá se s docela znechuceným tónem a opět se děsivě usměje.
„Jo, našel jsem tu někoho zajímavýho…“
„Koho, tuhle chuděru?“ Zeptá se a přejede mě pohledem.
„Ona není žádná chuděra, je to moje holka! Tak mi dej pokoj a drž už hubu!“ Odstrčí jí konečně od sebe. A že mu to trvalo. Přesto mě překvapí jeho tón i to, že najednou mluví sprostě. Takového ho neznám.
„Héé, klídek zlato, snad se na mě nezlobíš?“ Zkouší na něj provinilý úsměv, mě sice připomíná snad prohnaný, ale to je detail, napadne mě.
„S tebou ani nic jinýho nejde!“ Oboří se na ní.
„Souhlasím s ním, výjimečně.“ Přidá se Santa.
„Hé, vy jste se na mě spikli, to není fér.“ Pokračují v nesmyslné konverzaci a jakoby zapomněli, že tam vůbec stojím. A já sama sobě říkám: Co tu ksakru ještě dělám?
„A odkud se vy dva vlastně znáte?“ Pousměju se a snažím se zahnat chuť na zavraždění mé nové spolužačky.
„My jsme spolu chodili! Že? Márty…“ Usměje se Verča. Zatímco Martin zírá s pootevřenou pusou.
„Jo, největší chyba mýho života! Pojďme,“ chytí mě za ruku a táhne pryč.
„No ták, Márty, přede mnou se neschováš!“ Zasměje se opět s tím divným podtónem. Martin mě ovšem nepřestává táhnout a teprve když dorazíme do naší třídy, se konečně zastaví.
„Má pravdu,“ povím, Martin stále drží mojí ruku a já mohu vidět pouze jeho záda, rýsující se za volnějším modrým tričkem. „Nemůžeš se před ní schovat, sedíš vedle ní, budeš jí muset ukázat, jak to tu chodí a navíc… Před minulostí se nedá schovat.“ Povím po krátké odmlce, kdy jsem nevěděla, jak správně zformulovat slova.
„Ty teď budeš sedět vedle mě.“ Řekne rozhodně a konečně se na mě otočí. Tenhle výraz jeho tváře neznám.
„Co? Sám jsi říkal, že když budeme sedět vedle sebe, tak náš vztah rychle skončí.“ Připomenu mu jeho slova.
„Jenže když budu sedět vedle ní, tak skončí mnohem dřív!“ Vyjede na mě. Tohle není Martin, to přece ani nemůže být on. Jak by se mohl změnit za tak krátkou dobu? Pokud to všechno ovšem nebyla jen přetvářka. „Promiň.“ Poví najednou tím svým obvyklým tónem a na tváři vykouzlí svůj omluvný úsměv.
„Sednu si vedle tebe, pokud to tak chceš. Ale při prvním konfliktu si zase sednu na svoje místo, dobře?“
„Děkuju, jsi vážně zlato.“ Obejme mě. Začínám se topit v myšlenkách, co si o něm myslet. Nemůžu, prostě to nedokážu pochopit.

„Takže tys mě vykopla, jo?“ Zeptá se Verča, když uvidí, že sedím na jejím novém místě.
„Ne, to já tě vykopl, pokud chceš použít zrovna tohle slovo.“ Na to Veronika jen pohrdavě odfrkla a spokojila se se svým současným místem.
„Nebudeš to mít tak snadné, Márty.“ Usměje se tím pro ni typickým úsměvem, který se dá považovat spíše za prohnaný úšklebek.

„Martine?“ Oslovím ho, když na konci školy naháže všechny své věci rychle do tašky.
„Promiň, ale dneska půjdu rovnou domů, musím něco zařídit, uvidíme se zítra, jo?“ Zeptá se a rychle vyjde ze dveří. Aniž by mi řekl ahoj, nebo miluju tě, lásko a dokonce bez polibku na rozloučenou. Napadne mě, jestli za to náhodou nemůže ta Veronika a podívám se na ní. Na tváři jí hraje spokojený úsměv.
Nejsme si v ničem podobné. Nechápu, jak si Martin mohl vybrat tak rozdílné holky. Ona vypadá jako modelka. Je elegantní, krásná a velmi osobitá a je vidět, že má hodně velké sebevědomí. Má dlouhé, blonďaté vlasy, které vypadají, že jsou přírodně rovné.
Zatímco já jsem oproti ní šmudla, který chodí v potrhaném oblečení a co se schovává za svojí maskou, protože jinak si už nedokáže věřit. I když ne, že by to pomáhalo. Vlasy mám tmavě hnědé a momentálně střižené na krátko, a pokud jsou delší, kroutí se do nepravidelných vlnek. Díky tomu sestřihu jen každý pramen trčí někam jinam. A to jsem dneska tomu Santovi vyčetla, že nepoužívá hřeben. Já mám opravdu co říkat.
Jsme jako dva protiklady. Jsem úplně jiná než ona.
No jistě, tak o ní to tenkrát mluvil. Přesně tohle řekl. „Jsi úplně jiná než ona…“

„Hej chuděro, ty s Martinem vážně chodíš?“ Vyruší mě Veronika z přemýšlení.
„Co? No, jo.“ Povím zaskočeně, aniž bych si uvědomila, že mi řekla chuděro.
„Jak si mohl vybrat takovou chudinku, jako ty nepochopím… V každém případě se s ním rovnou rozluč, on bude můj!“ Usměje se opět tím divným úsměvem a vyjde ke dveřím. „Pojďme,“ poví na Santu, ale nečeká na něj a jde dál.
„Jdi sama Vero, já si s ní ještě pokecám.“ Ušklíbne se.
„Dělej si, co chceš, stejně nevím, co tu ještě děláš.“ Zavře za sebou dveře a Santa přejde přes třídu k mojí lavici. Teprve teď si všimnu jeho oblečení. Na sobě má černou, volnější košili, kterou má nahoře rozepnutou, takže jsou za ní vidět rýsující se svaly, a zároveň jakýsi řetízek, jehož přívěšek už spatřit nelze. Má vyhrnuté rukávy a tak jdou vidět jeho ruce, kde na pravé má jakési černé náramky. Kalhoty jsou také černé a trochu užší, ale ne tak, že by ho obepínaly. A má na nich zaháknutý tenký řetěz.
„Jak dlouho jste spolu?“ Zeptá se a zadrží mé zkoumání.
„Měsíc,“ zamračím se, protože se s ním nechci bavit. Jeho přítomnost mě z nějakého důvodu vytáčí.
„Jak jste se seznámili?“ Posadí se obkročmo na židli u lavice přede mnou.
„Na dětském hřišti, když jsem byla na houpačce.“ Povím a pro mě samu to zní, jako bych byla pětiletá holka. No vážně, říct někomu, že jsem se s někým seznámila na hřišti, když jsem se houpala na houpačce, je trochu divné, pro sedmnáctiletou, ne?
„Neptal jsem se kde, ale jak. Pochybuju, že jste spolu začali chodit jen kvůli tomu, že jste se potkali na hřišti.“ Ukáže na mě opět tím svým vyzáblým, dlouhým prstem.
„Ne, to ne. Ten den se zrovna něco stalo, takže jsem uprostřed školy odešla domů, ale místo toho jsem došla na dětské hřiště v jeho okolí. Byla jsem zamyšlená a vůbec jsem nevnímala a tak mě vyděsil, když kousek ode mě zvolal, že se ulejvám ze školy. Díky tomu jsem z tý houpačky málem spadla.“ Pousměju se tý vzpomínce. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. A už vůbec ne, aby mě přitom nezraňovalo to, že jsem v ten den ztratila svojí mamku. „Na to jsem ho seřvala, že se neulejvám a bez rozmyslu mu řekla, co se ten den stalo. Díky tomu se o mě začal zajímat, no pak nastoupil na tuhle školu, což bylo dost překvapení. A pak se to vyvrbilo tak, že jsme spolu začali chodit. Dost mi pomáhá, byla jsem tehdy docela v háji.“
„Můžu se zeptat, co se stalo?“ Vypadá docela zaujatě.
„V ten den mi oznámili, že někdo zavraždil mojí mámu.“
„A co tvůj táta?“ Zeptá se, aniž by ho vykolejilo, co jsem řekla.
„Nevím přesně, ale pokud je pravda to co vím, tak to on zavraždil mojí mámu. I když pořád nevím, jestli je to opravdu můj táta.“
„Tak proto…“ Ušklíbne se a zvedne se ze židle.
„Cože?“ Nechápu.
„Už chápu, proč s tebou je.“
„Proč?“ Zeptám se zaskočeně.
„Protože tě lituje. Vždycky si začínal s holkami, kterým se něco událo a z čeho byly v háji. Jen tys měla alespoň pořádnej důvod, proč jsi na tom byla špatně. S Verou začal chodit, protože to chtěla, což byla takhle první holka. Ale věděl, že mu stejně dá. A proto si vlastně vybíral vždycky zraněná koťátka, protože netrvalo dlouho a každá se s ním pak-“
„Hele Santo, mě tohle fakt nezajímá, tak vypadni!“ Vyjedu na něj, tohle opravdu nechci slyšet! Tohle určitě není pravda!
„Santo? Tys mi řekla Santo?“ Začne se smát. A mě až teď dojde, že jsem mu řekla tou přezdívkou, kterou jsem pro něj vybrala. „Hej ty, jak se vlastně jmenuješ?“
„Lenka.“
„Jsi docela zajímavá. To tě vážně nezajímá, co bylo mezi Martinem a Verou? Ty to snad nechceš vědět? Pravdu o Martinovi?“ Pravdu o Martinovi? Týká se to snad toho, co chtěl o něm říct už předtím a taky proč si vybíral slabé holky?
„Já…“ Jistěže jí chci vědět. „O tom nechci slyšet. Ať už měl důvody jakýkoliv, ať už byl jakýkoliv a taky důvod, proč ho Veronika tak zranila, tehdy i teď svým příchodem, nechci to slyšet od nikoho jiného, než od něho. A pokud mi to nebude chtít říct, tak se s tím smířím. Je to jeho věc.“
„Jsi zvláštní. Co o něm vůbec víš?“ Zeptá se a jde ke dveřím.
„Je z bohaté rodiny, má starší sestru, měl už spoustu holek, chodí na lekce kytary, má dobrý známky a…“ Co o něm ještě vím?
„To je všechno?“ Položí ruku na kliku a dveře otevře. „Chudinko.“ Poví a zavře za sebou.