Dej mi svůj úsměv 2 - 4. kapitola

„Chudinko,“ poví a vyjde ze dveří, které za sebou hned zavře.
Proč bych měla být chudinka? Chodíme spolu měsíc, známe se jen měsíc, tak proč bych o něm měla vědět všechno? Navíc kdybych se ho zeptala, určitě by mi na všechno odpověděl! Určitě…

Ráno jsem vstala poněkud rozlámaná a unavená z práce. A taky trochu naštvaná. Martin nejenže nepřišel do baru o půl deváté, tak jako vždycky, ale ani mi nenapsal. A tak jsem sama sebe přesvědčila, že až mě půjde vyzvednout, abychom spolu šli do školy, zeptám se na něj a na Veroniku.
Po vykonání ranní hygieny vyjdu z koupelny a podívám se na hodiny. Půl osmé, to už většinou stojí u dveří. No co, třeba se zpozdil, jak se mu občas stává.
Pět minut po půl a on pořád nikde. Náhle mi přijde zpráva. „Nestíhám přijít, uvidíme se ve škole. Martin.“
Žádné popřání dobrého rána, žádné oslovení na způsob lásko, žádné miluju tě, žádné promiň, dokonce tam nebyl ani pitomý pozdrav. Co má tohle znamenat? Zeptám se sama sebe a na zprávu stále upírám znepokojený pohled. „Pravda o Martinovi… Jaká asi je?“ Přiložím si telefon k dolnímu rtu, kde mi zůstala malá jizva a vzpomenu si na Santu a jeho slova. Taky mě mohlo napadnout zeptat se ho na jméno.

Když vejdu do třídy, Martin už sedí na svém místě.
„Děje se něco? Dneska jste nepřišli spolu…“ Zeptá se mě moje kamarádka Anna.
„Ne nic, jen dneska nějak nebyl čas.“ Pokrčím rameny a vydám se za Martinem. Když k němu dojdu blíž, všimnu si, že má kruhy pod očima. „Hoj lásko,“ pozdravím ho jako obvykle a snažím se usmívat, i když při pohledu na něj mi to nějak nejde. A vlastně mám docela chuť ho před všemi seřvat a sesypat na něj hromadu otázek. Náhle se opravdu usměju, když si to představím.
„Čau,“ kývne hlavou, ale ani ke mně nevzhlédne.
„Tak mluv,“ sednu si vedle něj.
„Cože?“ Podívá se na mě konečně.
„Co se s tebou děje, nevypadáš vůbec dobře.“
„Nic se neděje,“ odsekne a tváří se, jako bych ho nehorázně otravovala.
„Tak promiň!“ Zamračím se. On se jen otočí dopředu ke dveřím, do kterých právě vstoupila Veronika.
„Hoj Márty, tak jak je?“ Usměje se tím svým šibalským úsměvem. Já na ní hodím vražedný pohled, který jí očividně pobavil a pak si všimnu, že ve dveřích stojí Santa, který se tváří, jako by mu tahle škola patřila. On si pochopitelně všimne, že na něj zírám a otevře pusu jako by něco říkal. Zamračím se a on to slovo zopakuje. Tentokrát ho pochytím: „chudinko“.
Stále zamračená se podívám na Martina, který stále upírá zrak na Veroniku. „Aby ti z ní nevypadly oči z důlků.“ Prohodím naštvaně.
„Cože?“
„Takhle to teď bude? Já něco řeknu, a ty si teprve potom všimneš, že tu jsem vedle tebe a že chci komunikovat? A pak na mě hodíš pohled, že tě nesmírně obtěžuju a budeš dál zírat na Veroniku? Protože jestli jo, tak se rozhodni, co chceš.“
„Promiň… Jen nedokážu pochopit proč je tady. Nechtěl jsem tě naštvat ani ti nějak ublížit, ale…“ Zakroutí hlavou a větu už nedořekne, ani když ho vybídnu.
„Řekni mi pravdu…“ Povím, když se opět podívám na Santu.
„Pravdu? O čem?“ Nechápe, vlastně se mu nedivím.
„O Veronice a o tobě.“
„Já o tom nechci mluvit.“
„Takže raději nemám chápat, o co mezi vámi jde? A být jediná z vás tří úplně mimo? Nemusíš mi říkat všechno a zabíhat do detailů. Ale… Zajímalo by mě…“ Povzdychnu si a ruku si položím na čelo. Mám pocit, že mi každou chvilku vybuchne hlava.
„Co?“ Vybídne tentokrát on mě.
„Ty… k ní pořád něco cítíš, že jo?“
„Jo,“ poví a mně se zastaví srdce. „Nenávidím jí.“
„Ne, ty jí máš rád. Kdybys jí jen nenáviděl, nedíval by ses pořád na ni. Dokonce i teď, když spolu mluvíme, pořád se na ní musíš dívat. Nejsem tak blbá, abych si toho nevšimla…“
„Ona mi dost ublížila, víš?“ Začne najednou a na mě hodí vyčítavý pohled. „Když jsme spolu chodili, bylo to poprvý, co jsem to bral alespoň trochu vážně. A ona mě podvedla. Vyspala se s mým nevlastním bratrem. A když jsem je našel spolu, řekla jen „hups!“, takže jí vážně nesnášim. Za to, že si dovolila mě takhle ponížit.“
„Promiň… Nechtěla jsem se do toho šťourat… Počkej, ty máš nevlastního bráchu? O tom nevim.“
„No, jeho taky nemám zrovna v lásce, a on mě taky ne. Jsem totiž nemanželský syn jeho otce. A moje starší ségra je zase z tátova prvního manželství. Brácha je z druhého.“
„Máš to docela komplikovaný…“ Vidíš Santo? Je to přesně jak jsem řekla. Pokud budu chtít pravdu, zeptám se jeho a on mi odpoví, pokud bude chtít. Povím si v duchu a škodolibě se na Santu podívám. K mé smůle zrovna kouká úplně někam jinam.
„Vlastně si nemám na co stěžovat.“ Pokrčí rameny a usměje se. Tohle je Martin, kterého znám!