Dej mi svůj úsměv 2 - 5. kapitola

Tak jo, ne, že bych si chtěla nějak stěžovat, ale… Sice mi Martin řekl něco o sobě, a taky mi řekl, co se vlastně stalo mezi ním a Veronikou, ale po škole zase hned odešel, aniž by se pořádně rozloučil. Je půl devátý a on zase nepřišel do baru. Ne, že by tohle všechno byla nějaká povinnost, kterou prostě musí dělat, ale mohl by se mnou trávit alespoň trochu času. I když je to teprve třetí den, co to takhle je.
Dneska si mě vlastně skoro nevšímal a ráno pro mě opět nepřišel. Doufám, že se to nestane zvykem. Další věcí, co mě poměrně štve, je…
„Co tu sakra děláš?“ Zeptám se naštvaně Santy, který se suveréně posadil k baru a nemohu zabránit tomu, aby mi neškubalo obočí z toho, jak se poslední dobou stále mračím.
„Co by, přišel jsem pokecat. A taky poslechnout hudbu a napít se piva.“ Ušklíbne se do svého divného, nepřirozeného úsměvu.
„Hmm, a bylo ti vůbec osmnáct?“ Ušklíbnu se pro změnu já a mnu si obočí, protože mě z toho jeho tiku začalo bolet.
„Jo, tady máš občanku,“ vyloví jí pomalu z polorozpadlé peněženky ze zadní kapsy a posune ji po baru. Já se kouknu na fotku a rok narození, ale že by mě napadlo podívat se na jméno? Jistě, že ne.
„Fajn,“ natočím mu neochotně pivo. No, na dvacet moc nevypadá. „Dotaz.“ Podám mu pivo, které jdu hned zaúčtovat.
„Takže jsi konečně ochotna se mě zeptat na něco ohledně toho skrčka?“
„Ne,“ zamračím se nad tím „toho skrčka“ a pokračuju: „Když jsi řekl, že jdeš pokecat, znamená to, že jsi sem šel jen proto, aby sis promluvil se mnou?“ Ukážu na sebe.
„Hmm, jo.“
„To nabízí další otázku. Jak jsi věděl, že budu tady.“ Ukážu tentokrát směrem k podlaze.
„Mám svoje zdroje. Můžu vědět cokoliv o komkoliv, když budu chtít.“ Upije piva. „A tys mě zaujala. Docela by mě zajímal příběh, jak zemřela tvoje máma.“
„Neříkal jsi teď, že můžeš vědět cokoliv o komkoliv, kdy se ti zachce? Pokud je to pravda, zjisti si to sám!“ Povím s podrážděním a jdu obsluhovat jiné zákazníky, doufajíc, že mezitím třeba zaplatí a odejde. Marně.
„Dozvěděla ses něco o Martinovi?“ Hodí opět koutek do strany a znovu upije piva, kterého už je jen polovina.
„Jo,“ povím s mírným úsměvem. „Je to ohledně Veroniky. Hodně mu ublížila, protože když spolu chodili, a on to bral dost vážně, podvedla ho s jeho nevlastním bráchou. A když je načapal, ona řekla jen „hups“.“ Převyprávím mu onu historku a on se opět ušklíbne, tentokrát ten úšklebek vypadal jinak, než obvykle. „Taky jsem se dozvěděla, že ta jeho sestra je z prvního manželství jeho otce, ten jeho brácha z manželství druhého a on je nemanželskej syn. Už jen proto ho jeho brácha moc nemusí. Ale i když ho nesnáší, nechápu, jak mu to mohl udělat.“ Zakroutím nechápavě hlavou.
„Když zabili tvojí mámu, obviňovala ses z toho?“ Změní najednou téma a mě tím tak zaskočí, že mu ihned odpovím.
„Jo, kdybych se s ní totiž nepohádala, nešla by do baru a pak by jí nezabil ten chlápek, kterýho tam potkala. Byla to moje vina…“ Při vzpomínce na to se mi oči začnou pomalu plnit slzami. Naštěstí se jich nenashromáždí tolik, aby mohly jít dál a tak za chvilku zase zmizí.
„Není. Hádky se stávají. Ty za to prostě nemůžeš. To moje máma kvůli mně spáchala sebevraždu.“ Poví jako by nic a na tváři mu stále hraje posunutý pravý koutek.
„Cože?!“ Nevěřím vlastním uším a snažím se ignorovat zákazníky, kteří na mě povykují.
„Chceš slyšet, proč se to stalo?“ Nepatrně kývnu hlavou na souhlas. „Tak běž obsloužit ostatní, počkám na tebe před barem, až skončíš. Je to v jednu, že?“ Pousměje se, na pult položí stovku a zvedne se ze stoličky.
„Počkej, to je moc!“ Ukážu na něj stovkou. On jen mávne rukou: „To je dýško, za skvělou obsluhu.“ Poví a vyjde z baru. A na mě jsou náhle volány desítky objednávek. Rychle se vzpamatuju a jdu všem dát, co chtějí.

„Zatracená práce,“ postěžuju si, když vyjdu ven z baru a nemůžu zabránit obrovitému zívnutí.
„Unavená?“ Uslyším hlas Santy a vzpomenu si, že tu čeká už dvě hodiny.
„Ty tu vážně ještě čekáš?“
„Jo, řekla jsi, že to chceš slyšet, ne?“
„To chci, ale ještě počkej.“ Zvednu ukazováček levé ruky a pravou vytahuju z kapsy peníze. „Tady máš zpátky tvých šedesát osm korun.“ Podávám mu je.
„Ty jsou tvoje, už jsem ti to říkal.“
„Ale vždyť je to hodně! Maximální dýško, co jsem kdy dostala od jednoho zákazníka, byly tři koruny!“ Protestuju, ale ruku s penězi stáhnu.
„Buď ráda. Tak ti řeknu o tom, proč moje máma spáchala sebevraždu. Cestou tě doprovodím domů, co na to říkáš.“ Otočí se směrem, kde je moje garsoniéra. „Promiň, už vlastně vím i kde bydlíš.“ Ušklíbne se opět a já vyjdu za ním.

„Možná ti to už došlo, ale i já pocházím z bohaté rodiny. A můj otec neustále podváděl mojí matku. Pokaždé jsem to mámě vyčítal. Nadával jsem jí, proč s tím něco neudělá a jak si to může nechat líbit. Bylo mi šest, když se máma zabila. A bylo to kvůli mně protože… Jak táta mámu neustále podváděl se ženskýma, který si klidně tahal i domů, a bylo mu jedno, že tam jsem já a moje matka a vlastně i moje sestra, nebylo se čemu divit, že některá z jeho milenek otěhotněla. I to jsem vyčetl svojí mámě, bál jsem se říct to tátovi přímo. A pak když ta jeho milenka po nějaké době zemřela, táta si vzal do péče její, vlastně jejich, dítě. Byl to kluk a byl přibližně o tři roky mladší než já. To, že ho přivedl k nám domů, byla obrovská chyba. Přál jsem si, aby ten kluk šel do děcáku, nechtěl jsem, aby zničil naší rodinu. Přitom ta už zničená byla dávno. Zase jsem to vyčetl svojí mámě. Říkal jsem jí, co je to za manželku, když nechá svého muže, aby jí podváděl a pak si v klidu přivedl domů svýho pancharta. Co je to za matku, že se chová mile k takovýmu spratkovi, co v naší rodině nemá co dělat. Nadával jsem jí za všechno, co mě napadlo, i když to nebyla její vina. Jednou ráno, po mém výlevu, jsem šel do jejího pokoje. Nebyla tam, tak jsem vešel do koupelny. Ležela tam ve vaně s podřezanými zápěstími. Všude bylo nehorázné množství krve. I teď mi přijde nemožný, aby jí bylo tolik, i když to si už asi zkreslila moje představivost z toho šoku.“ Ušklíbne se a pokračuje dál.

„Běžel jsem za tátou do pracovny, on tam pochopitelně nebyl. Prohledal jsem celý dům, až mě napadlo podívat se do jednoho z pokojů pro hosty. Tam kde od té doby byl můj mladší bratr. Jenže tam táta taky nebyl a ten spratek si tam v klidu spal. Běžel jsem do knihovny, protože to už byla jediná místnost, kde jsem nebyl. Když jsem otevřel dveře, knihy byly všude po zemi a na obrovitém stole uprostřed pokoje si to táta rozdával s nějakou ženskou. Začal jsem na něj řvát, že je máma mrtvá a on mi jen odvětil, ať počkám, až to dodělá. Když jsem ho seřval, jak může tohle říct, když moje máma leží mrtvá ve vaně s podřezanými zápěstími, řekl jen: „Už je mrtvá, tak je jedno jestli zavolám na policii až když tuhlectu dodělám, ne? Ona už nikam neuteče.“ Věřila bys, že tohle v týhle situaci řekl otec, svýmu šestiletýmu synovi?“ Dokončil vyprávění a já nebyla schopna se pohnout. Tolik informací a tu nepředstavitelnou situaci jsem jednoduše nemohla strávit.