Dej mi svůj úsměv 2 - 6. kapitola

„Otec už nikdy nebyl takový jako dřív. Rozhodl se, že už se nikdy neožení a že už nebude shánět tolik milenek. Takže už to nebylo téměř každý den, ale jen párkrát do měsíce. Mě se otec vždycky hnusil, ale můj brácha k němu tak nějak vzhlížel. A to, co mi otec udělal a co mi řekl, a taky to, že má pořád nějakou milenku a mě si nevšímá, mi vynahrazuje penězi. Vlastně od něj ani nic nechci, ale peníze si pochopitelně vezmu.“ Pokrčí rameny a čeká, až se odseknu.
„To je mi líto…“ Zareaguji nakonec.
„Díky,“ kývne hlavou. „Jediný kdo to může aspoň trochu pochopit, je někdo, kdo to měl v životě trochu podobný, nebo nějak těžký, že?“
„Asi…“ Pokrčím rameny a vím, že naráží na mě. Pokud opravdu dokáže vyslídit každou informaci, tak ví, jaká moje máma byla. „Jak asi víš, tak moje máma chodila do baru nedaleko odtud, a skoro každý večer si vodila někoho domů. Jenže já měla tu nevýhodu, že jsem měla s mámou společnej pokoj.“ Ušklíbnu se pro změnu já.
„Jo, já vím.“
„Takže… Martin je tvůj bráška?“ Změním téma, které je asi příjemnější. „To ale znamená, že to ty ses vyspal s Veronikou, když chodila s ním.“
„To není tak úplně pravda.“ Pohneme se z místa a pokračujeme v cestě ke mně domů. „Já jsem s Verou chodil jako první. Martin o tom asi nevěděl, nebo se mu to Vera snažila zatajit, přesně nevím. Ale to jak mě Martin našel s Verou, to nepodváděla Vera jeho se mnou, jen jindy podváděla mně s ním. A já nic netušil do toho dne, kdy tam přišel. A on pořád prosazuje tu svojí pravdu. Parchant jeden, pořád ze sebe dělá ubožátko.“
„To…“ Zaseknu se, tentokrát jen v tom, že nevím jak zformulovat slova. „Nechci tomu věřit, ale…“
„Ale nevíš, co si máš myslet?“ Dokončí větu za mě.
„Přesně. Teda, nejraději bych ti nevěřila a označila tě za lháře, protože Martin takový není. Alespoň od tý doby co ho znám byl nesmělý, milý, hodný a usměvavý. Takže tohle mi k němu vážně nesedí. Jenže… Poslední dobou, vlastně od tvýho a Veroničina příchodu, se chová úplně jinak a pokaždý když ho oslovím se tváří, jako bych ho otravovala.“
„Jak už jsem řekl, začal si s tebou něco jen proto, že doufal, že se s ním vyspíš, pokud jste spolu teda už-“
„Ne, nespali,“ skočím mu do řeči. Už jen kvůli tomu, že tohle nechci znovu slyšet!
„Nechci ti říkat něco jako „rozejdi se s ním“, nebo tak, ale chci tě varovat. Asi doufám, že tě to pak bude míň bolet. Víš, Martin má nutkání přivlastňovat si různé věci i lidi. A teď když se před ním opět objevila Vera, bude ji chtít mít. Což je taky Veřin plán.“
„A proč mě vůbec před tímhle varuješ? Není to snad moje blbost, když mě pak kvůli ní odkopne? Není to moje věc, jestli mě to bude bolet? Co se do toho ty vůbec pleteš?“ Vyjedu na něj napůl, když stojíme před garsonkou.
„Jsme si docela podobní, proto.“ Zatváří se trochu ustaraně, což k němu vůbec nesedí. Rozhodně ne, když jsem si zvykla na jeho napůl zamračenou tvář.
„Já nechci slyšet nic z toho, co říkáš. Pokud mi Martin ublíží, tak to přežiju. Jenže je tam to slovo pokud. Taky všechno může být v pohodě. Samozřejmě nevěřím, že bychom spolu mohli vydržet nějak extra dlouho, jsem realista, ale… nechci věřit tomu, co říkáš. Protože tohle je poprvý, co jsem dokázala mít někoho ráda, víš? Po sedmnácti letech jsem někoho takovýho našla. Takže teď momentálně je mi jedno, co je pravda, dokud můžu být aspoň chvíli trochu šťastná.“ Dopovím s rukama sevřenýma v pěst.
„Nemusíš nic vysvětlovat, já to chápu.“ Položí mi něžně ruku na rameno a já se na ní nechápavě podívám. On jí hned odtáhne. „Tak já jdu, přeju dobrou noc, Leni.“ Řekl už napůl otočený, takže jsem mu nemohla vidět do tváře, a sešel těch pár schůdků, co vedou ke vchodu.
Ohlédnu se za jeho siluetou, která je v té tmě jen stěží vidět. „Nevidím žádnou podobnost.“ Snažím sama sebe přesvědčit. „Jenom v stylu oblíkání.“

Ve čtvrtek se probudím nevyspalá a podrážděná. Vlezu si do sprchy, abych se trochu probrala, a pak se osuším. Vlasy nechám trčet všemi směry a výjimečně je ani nepřejedu hřebenem. Vyčistím si zuby, protože snídat už stejně nestíhám, navlíknu si na ruku své kůžičky a na krk zavěsím svůj křížek. Obléknu si černé tričko s nápisem: „Sex Pistols – Anarchy in the U. K.“ a poněkud vybledlejší a potrhanější modré džíny a k tomu si obuji své milované černé kotníkové conversky. A vyjdu do toho hnusného rána. Nečekajíc, jestli se náhodou ukáže Martin.
To že jsem na něj nečekala, se mi vyplatilo. Když jsem přišla do třídy, seděl na svém místě a vedle něj byla Veronika. Tentokrát si mě ani jeden nevšiml, tak jsem si sedla vedle Anny.
„Vy se hádáte?“ Zeptá se mě starostlivě.
„Ne.“ Pousměju se.
„Tak co se mezi vámi děje?“
„Já nevím,“ zakroutím hlavou a podívám se na dveře, mezi nimiž se právě zastavil Santa. Při pohledu na něj se mi vybaví náš včerejší rozhovor. „To by ses musela zeptat jeho. Se mnou moc nemluví. Nebo se rovnou zeptej Veroniky, třeba ti prozradí svůj plán.“ Protočím panenky.
„Nemluv na mě s tímhle tónem, já si jen dělám starosti.“ Zamračí se na mě.
„Já vím, promiň, jen nevím, co mám dělat. Vlastně ani nevím, co si myslet. A už jsem se pět dní pořádně nevyspala kvůli práci… Je toho trošku moc,“ povzdychnu si.
„To chápu… Měla by sis vzít alespoň na víkend volno. Díky bohu, že už máš jen tuhle práci.“
„Zrovna o víkendu tam musím, alespoň v sobotu, ale dneska a zítra mám volno.“ Pokusím se usmát, ale zvednu jen koutek.
„Hmm! Chuděra pochopila, kde je její místo!“ Ozve se Verči hlas. To si až teď všimla, že tu jsem? Docela smutný, pomyslím si.
„Dej si pohov Vero.“ Ozve se Santa, který stále stojí ve dveřích. Ale Martin se mě nezastane. Co když je to, co Santa říkal pravda? Co když mě chtěl jen využít?
„Proč toho nenecháš?“ Zvednu se ze židle a podívám se na ní. „Očividně už máš, co jsi chtěla, ne? On mě ignoruje už od pondělí, tak co kdyby ses od něj něčemu přiučila? Oba jste ubozí zbohatlíci…“ Dopovím naštvaně a zároveň znechuceně, seberu svojí tašku, z které jsem ještě nevyndala sešity a vyjdu ze dveří, přičemž sejmu ramenem Santu.