SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dej mi svůj úsměv 2 - 7. kapitola

Vložil/a lucka.197, 12. Srpen 2013 - 18:34


Moc mluvím...



Ani nevím jak, ale stejně jako před měsícem, kdy zemřela moje mamka, jsem i dnes bezmyšlenkovitě dorazila na dětské hřiště. Tentokrát jsem si ale nesedla na houpačku. Došla jsem k provazové prolézačce, kde jsem si hodila tašku.
Prolézačka vlastně byla ze čtyř dřevěných kůlů rozestoupených v obdélníku. A mezi těmito pilíři byla tlustá lana v čtvercovém seskupení. Nahoru se dalo dostat buď vyšplháním dvou metrů po laně, co bylo uprostřed, nebo po kovových příčlích, které znázorňovaly žebřík. Vzhledem k stavu tohoto žebříku, špinavý od bláta, napůl zrezivělý a další spousty špíny, jsem raději vylezla po provaze.
Po náročném šplhu jsem se natáhla na záda a pozorovala oblou. Snažila jsem se přemýšlet. Ale v hlavě? V ní bylo jako vždy úplné prázdno.

„Tušil jsem, že budeš tady…“
„Nech mě být.“ Odpovím, aniž bych na něj shlédla dolů. „Nemám nejlepší náladu a nechci být naštvaná na tebe, když jsi nic neudělal. Ba naopak, to ty ses mě zastal, tak mě nech být… Potřebuju přemýšlet.“
„Nechceš se mi svěřit?“ Zeptá se a já ucítím, jak se lana napínají. Kouknu dolů a on leze po provazu na horu. I přes rukávy, které má po lokty, je vidět, jak se mu napínají svaly. Trvá to jen chvilku a už je nahoře a dívá se na mě s vážnou tváří.
„Ne, tak běž zase dolů.“ Povím a posunkem ruky mu naznačím, ať jde do kšá.
„Potřebuješ to ze sebe dostat, tak mluv.“
„Ale já se nesvěřuju! Nikdy jsem to nedělala! Jasně, občas jsem Anče něco říkala, ale nebylo to nikdy nic vážnýho a ani nic extra osobního. Ale tohle je obojí! Nechci být naštvaná! Dřív mi šlo ten vztek udusit uvnitř, ale teď? Ne, už ani nedokážu na všechny házet svoje optimistický úsměvy, aby je nakazila moje dobrá nálada. Což jsem dělala, i když jsem měla náladu špatnou a všechny to hrozně štvalo!“ Rozhazuji rukama jak šílenec.
„Ale teď jsem s nervy v kýblu! Můj přítel se mě nezastane, když mě osočuje jeho ex, ale jeho starší bratr, o kterém ani nevím, jak se jmenuje jo! Proč ne?! Vždyť je to vlastně úplně normální! Co pro něj vlastně jsem? Jen nějaká věc, který si bude všímat, jen když bude mít náladu? Nebo jsem hračka, která ho přestala bavit, protože jsem s ním nespala? Proč?!“ Hodím na něj nejnaštvanější pohled, co umím, i když vím, že zrovna on je v tom nevinně.
„A víš, co je nejhorší?“ Začnu už o něco klidněji a cítím, jak mi pomalu vlhnou oči. „Nejhorší je, že to bylo poprvý, co jsem si někoho opravdu pustila k sobě. Není se čemu divit, omotal si mě kolem prstu. Protože byl hodný, nesmělý a občas vypadal tak roztomile! Ale teď v něm vidím, jen totálního idiota! Jak já ho nesnáším! Nic mi ještě neudělal, a mě už to bolí! Mně už to ubližuje…“ Zhluboka se nadechnu a zaženu slzy, které už málem proklouzly přes okraj mého víčka.
„Páni… Myslím, že jsem toho řekla až moc. Nebudu brečet, neboj.“ Uklidňuji ho, vlastně i sebe, když se podívám na jeho mírně zamračenou tvář. On mě najednou obejme a já netuším, jak se ke mně dostal, aniž by se zamotal do lan, nebo mu prostě mezi nimi nepropadla noha.
Jen krátké objetí, co netrvalo snad ani sekundu, a už seděl zase metr ode mě. Svraštilo se mi obočí a pusa se snažila říct „co“, ale nakonec jsem jí měla jen naprázdno otevřenou.
„Promiň…“ Řekne po chvilce a jeho obličej je opět nepřístupný, pokud vůbec někdy takový přestal být. „Nemám rád objímání, ale nenapadlo mě nic jiného, co bych mohl udělat.“
Tenhle kluk mě svým chováním mate, stejně jako Martin, opravdu mají pár společných genů. Což mi připomíná, proč jsou tak odlišní? Nejen v chování, ale i ve vzhledu. Martin má dětské rysy, dá se říct, že je opravdu roztomilý. Ale Santa? Ten má tvář ostře řezanou, ale ne natolik, aby vypadal drsně, nebo dospěle. Stejně jako jeho postava je zřejmě vypracovaná. Zato Martin je jen hubený.
„Nevím, co bych ti měl říct… Heh, mám pocit, že tohle už ode mě slyšíš po několikátý. Ale… řekl jsem už všechno, co bylo důležitý. Vlastně pořádně ani nevím, proč jsem sem šel. To ten skrček měl za tebou přijít a omluvit se ti. Jenže… problém je v tom, že to on nikdy neudělá. On si ani nepřipustí, že udělal něco špatně. Když mu to vyčteš, obrátí to ještě proti tobě, že za to vlastně můžeš ty.“ Pokrčí rameny. „Takový on je. Je to parchant, co dělá, že je neviňátko.“ Poví a jako vždy posune koutek do strany.
„A není to naopak?“ Ozve se hlas plný opovržení. „Bratříčku.“

Dodatek autora:: 

Omlouvám se za čekání, ale po delší odmlce přináším sedmou kapitolku!! Smile Snad vás tato povídka ještě neomrzela a přečtete si jak tento, tak následující díly Smile dnešní díl je poněkud kratší, ale i tak doufám, že se vám bude líbit Wink
Přeji příjemné čtení!! Smile

Předešlý díl: 
Ale co když je to pravda?
Další díl: 
Vysvětlení
0
  • Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
  • Share this