Dej mi svůj úsměv 2 - 8. kapitola

„Martine?“ Otočím se tak rychle, že se málem propadnu lany dolů. To by nebyl hezký pád.
„Koho jsi čekala? On tu už je…“ Ušklíbne se skoro stejným způsobem jako… Santa. Pořád mi neřekl to jméno.
„Tebe rozhodně ne. Nic jsi neřekl na mou obhajobu, tak proč bys sem měl chodit?“ Zakroutím nechápavě hlavou a pořád sedím na lanech.
„Byl jsem v šoku.“
„A z čeho, prosím tě? Z toho, co řekla Vera?“ Páni, už jsem si přebrala i tu přezdívku.
„Ne… To bylo něco, co říká často, takže mě to nemohlo překvapit. Ale zarazilo mě, že on,“ řekne s důrazem na to slovo a kývne k němu hlavou s naštvaným pohledem, „řekl něco dřív než já. A pak jsi ty hned vyjela a utekla. Co jsem udělal? Od kdy se z tebe stala takováhle žárlivka??“ Hází naštvaný pohled, tentokrát na mě.
„Možná proto, že od tý doby, co tu Vera je, jsi mě naprosto ignoroval? Nechodil jsi za mnou, nezdravil mě, neodpovídal na moje zprávy, nezvedal mi telefon, když jsem ti volala, nic!“
„No a? Říkal jsem ti, že musím něco zařídit.“ Zamračí se snad ještě víc.
„Ale tos řekl v pondělí, co ty ostatní dny?“ Naštvu se na něj.
„Sakra, to musíš být pořád středem pozornosti? Já se ti šel omluvit a ty tu děláš scény! Takovou tě neznám.“
„Tak si zvykej, protože taková já jsem!“ Zasyčím na něj.
„No, to se pak není čemu divit, že tvoje máma chodila do toho baru a spala s kdekým!“ Vyjede na mě a já zůstanu v šoku. Nejdřív se ve mně začínal sbíhat vztek, ale ten náhle opadnul a vystřídal ho žal. Žal a stesk po mojí mámě. Má pravdu. Kvůli jedné takovéhle scéně zemřela.
„Promiň, to jsem nechtěl… Vážně se omlouvám, za všechno! Prosím, odpustíš mi to? Nechci o tebe přijít!“ Zajímavé. Sice jsem řekla, že ho nenávidím, ale ani mě nenapadlo, že bych se s ním mohla rozejít já. Proč mě to nenapadlo? Je to docela logické, ne?
„Leni? Prosím, řekni něco. Alespoň slez dolů. No tak…“ Ten hlas. Zní takřka zoufale. A slova, co říká, už zní správně. Zní to zase jako on. Ten, do kterého jsem se zamilovala.
Zamilovala? Vážně je to tak? Nebo jsem měla jen zoufalou potřebu konečně mít někoho blízkého a on se mě ujal. Okouzlil mě právě tímto hlasem a sladkými slovy.
Měla bych jít dolů? Ale i když půjdu, co bych měla říct? Omluva se přijímá? Chci vůbec nějakou omluvu? Ne, chci vysvětlení. Chci pravdu. Chci… mít všechno pod kontrolou. A to i své pocity. Své myšlenky. Uzavřít všechno, aby už nic nemohlo utéct.

„Pamatuješ, co jsem tenkrát napsala?“ Zeptám se nakonec a pomalu začnu šplhat po provaze dolů. „V „Cestě k mému srdci?“ Musíš zdolat několik dlouhých kilometrů, chladným rozbouřeným mořem. Projít pekelnými plameny vysoký několik metrů.“ Odříkám začátek.
„Stěžuješ si, že dělám scény, že jsem žárlivka, ale já tě přece varovala, ne?“ Dojdu k němu a dívám se mu do očí. „A tys to varování přijal. Ještě před měsícem jsi byl ochoten projít tu hloupou cestu, co jsem vymyslela. Ale jak jsi na tom teď? Proč se na to ptám, stejně na tom nezáleží… Jen… já tě varovala, ale tys mi žádný varování nedal. Svým chováním jsi mě přesvědčil, že jsi takový, jakýho jsem tě vídala každý den až do pondělka. Tak mi řekni, kdo doopravdy jsi.“
„Jsem kluk, o kterým si ty teď myslíš, že je lhář, parchant a že tě má jen na hraní. Jenže to vůbec není pravda! Ale tebe to stejně vůbec nezajímá… raději si poslechneš, co říká on,“ použije opět ten tón plný opovržení, „a o mě se vlastně nezajímáš. Fajn, chápu, varovala jsi mě před sebou, ale já tě nevaroval jen kvůli tomu, že jsem neměl před čím. On je lhář, Leni! Lhář co vždycky chtěl, aby bylo vše po jeho!“ Zařve a rozmáchne rukou.
„Sakra, copak to nechápeš? Já tě miluju! A nebyl jsem s tebou, protože jsem si opravdu potřeboval něco zařídit…“ Povzdechne si.
„A cos potřeboval zařídit?“ Zeptám se poněkud nesvá z toho všeho, co říkal.
„Chtěl jsem po tátovi, aby zjistil, proč Vera přešla na naší školu a jak se dozvěděla, že tam jsem já. A ještě najít způsob, jak zařídit, aby tam už nebyla.“
„Promiň…“ Povím zaskočeně a připadám si trapně, že jsem ho takhle obviňovala. Proč jsem vlastně věřila někomu, koho vůbec neznám? Ani jeho jméno. „Vážně promiň, nevím, proč jsem se tak chovala, jen… jen jsem prostě nevěděla, co se děje a byla jsem na pochybách, i když jsem na to neměla nárok…“ Hodím pravý koutek do strany, jak si uvědomím, že tohle všechno bylo naprosto směšné, absurdní a mnou zaviněné.
„To je dobrý.“ Usměje se a nadzvedne mi bradu, abych se na něj podívala, a teprve díky tomu mi dojde, že jsem skoro celou dobu civěla do země. „Vlastně tě docela chápu. Protože kdyby ses vyhýbala ty mě, tak bych z toho asi zešílel.“ Usměje se mile.
„To je fajn.“ Povím, ale při slově fajn ohromně zívnu, až mi z toho začnou slzet oči.
„Pojď,“ poví a natáhne ke mně ruku. „Doprovodím tě domů. Asi jsi hodně unavená.“
„Jo, díky. Trošičku jsem to přehnala s prací.“ Pokrčím rameny a chytnu ho za ruku.
„Ještě aby ne, když jsi pracovala pět dní v kuse.“ Ozve se Santa, který ještě pořád leží na prolézačce.
„To jako fakt?“ Otočí se na mě Martin téměř naštvaně. „Do háje, to tam musíš chodit tak často?!“
„Jo, musím, protože potřebuju peníze a od tebe si žádný rozhodně brát nebudu!“ Řeknu rozhodným tónem.
„To mi nemusíš připomínat.“ Povzdychne si, což mě překvapí, protože se na mě kvůli tomu většinou naštval. „Tak pojď, půjdeš spinkat.“ Dá mi pusu na čelo a vyrazí k sídlišti.

I když od toho hřiště bydlím jen kousek, Martin mě musel domů spíš dovléct, než dovést, protože moje svaly začaly pomalu vypovídat službu a dávaly dost jasně najevo, že chtějí klid a odpočinek. Musel mě dovléct až k posteli, do níž jsem padla jak pytel brambor.
„Jsi roztomilá, i když jsi polomrtvá!“ Zasměje se, když si sedne na okraj postele.
„Hele, to není vtipný, navíc to skoro hraničí s nekrofilií.“ Povím unaveně a pak mi teprve dojde, že to moc k smíchu není.
„Omlouvám se ti za ten dnešek.“
„Nemáš se za co omlouvat.“ Usměju se a snažím se držet víčka očí otevřená.
„Už půjdu, ať se můžeš pořádně vyspat.“ Políbí mě na čelo.
„Děkuju,“ pousměju se.
„Nemáš za co, lásko.“ Usměje se i on a pomalu se zvedne z postele.
„Ne, vážně ti děkuju.“ Povím vážně a snažím se tím vyjádřit, že mu jsem nesmírně vděčná za všechno, co pro mě kdy udělal.
„Dobrou noc.“ Poví a vyjde z pokoje a následovně i z bytu.
„Dobrou,“ řeknu do prázdna.