Dej mi svůj úsměv 2 - 9. kapitola

  „Dobré ráno,“ pozdravím Annu, když s Martinem vejdeme do třídy.
„Ahoj, takže už všechno dobrý?“ Zeptá se mě, když Martin dojde ke svojí lavici.
  „Vypadá to tak,“ přikývnu. „Přišla už Veronika?“
  „Ne, ještě ne. Ale vzhledem k tomu, že už skoro zvoní, tak včas rozhodně nepřijde.“ Usměje se na mě povzbudivě.
  Já se otočím na Martina a hodím na něj tázavý pohled. On se na mě zářivě usměje a ukáže palec nahoru. „Možná už ani nepřijde.“ Otočím se zpátky k Anně.
  „A asi nepřijde ani tamten pěknej kluk.“ Poví zklamaně.
  „Jakej?“ Zeptám se zmateně, když civím ke dveřím.
  „No ten, co se tě včera zastal. Nevíš, jak se jmenuje?“
  „Nevím, ale říkej mu třeba Santa.“
  „Proč zrovna Santa?“ Začne se smát.
  „To bys musela slyšet, jak se směje.“ Ušklíbnu se pobaveně při vzpomínce na naše setkání. Páni. Neviděla jsem ho jen půl dne a už jsem sentimentální. Měla bych se vzpamatovat.

  „Takže Vera už nepřijde?“ Zeptám se Martina, když si k němu přisednu o přestávku. A jen marně se snažím skrýt svoje nadšení.
  „Už ne.“ Usměje se na mě.
  „Víš, asi se mi po ní bude stýskat. Byla kvalitním terčem na můj vztek. A moc často se nestává, aby mě někdo urážel a provokoval.“ Povzdychnu si naoko.
  „Nebuď moc nadšená, ať už tady chtěla cokoliv, ona se jen tak nevzdá, takže si na ní dávej pozor, ano?“ Pohladí mě po vlasech.
  „O mě se neboj.“ Chytnu ho za ruku.
  „Nechceš jít po škole ke mně domů?“
  „K tobě??“ Zeptám se zaskočeně.
  „Jo, už je načase, abys za mnou taky jednou přišla.“ Usměje se. „A brácha tam nebude.“ Odpoví na mou nevyslovenou otázku.
  „Ráda s tebou půjdu,“ odpovím mu a políbím ho.
  „Jo, když už mluvíme o bráchovi…“ Začne se zamračeným výrazem. „Nechci ti nic zakazovat, nebo tak, ale byl bych rád, kdyby ses s ním nevídala. No, ale prozatím mi bude bohatě stačit, když o něm přede mnou nebudeš mluvit.“ Povzdychne si.
  „Copak já o něm někdy mluvím?“ Zeptám se poněkud nervózně, protože pokud jo, tak o tom nevím.
  „Třeba před chvilkou, když se tě na něj ptala Anna.“
  „Takže nemůžu ani odpovídat na otázky ohledně něj?“ Zasměju se a pokračuju dřív, než stihne něco říct.   „Neboj, pokud to nechceš, tak o něm nebudu mluvit.“
  „Díky,“ usměje se sladce a do třídy přijde matikářka.
  „Fuj, matika,“ pronesu poslední poznámku, Martin se pobaveně usměje a matikářka, která mě slyšela, mě vyzve k tabuli.
  Když jdu otráveně k ní, aby mi ukázala, jaký příklad mám spočítat, podívám se z okna po mé levici, kde uvidím Santu, jak se opírá o zábradlí před školou. Nevědomky se usměju.

  Přesně podle naší dohody jsme se po škole vydali na cestu k němu domů. Kličkovali jsme ulicemi a povídali si o hloupostech a o věcech ze školy. Cestu k jeho domu jsem nedokázala vnímat. Z nějakého důvodu jsem byla nervózní. Má nervozita se ještě více zvětšila, když jsme došli k obrovské bráně, za níž se tyčila obrovitá vila.
  Něco takového je v tomto městě a já si toho nikdy nevšimla? Je pravda, že je tohle velké město a pravděpodobně jsme došli téměř na kraj a já bydlím v centru a kolem centra se taky motám.
  Před domem stálo luxusní BMW a Mercedes. „Zdá se, že ségra přijela na návštěvu,“ pokrčí akorát rameny Martin a pokračujeme na cestě do domu.
  Ihned mě uchvátí obrovitá vstupní hala s bočními, do půl měsíce stočenými, schodišti. Martin mě vedl za ruku a vystoupali jsme po jednom z nich, zahnuli doprava a na konci chodby zase do leva a zašli do jeho pokoje.   Cestou mi ještě ukázal, kde je jedna z mnoha koupelen, nepočítaje, že k jedné se dalo dostat i z jeho pokoje.
  Pokoj neměl nijak složitě vybavený, ani přeplácaný. Vlastně mě udivovalo, že oproti domu je dosti obyčejný. Dveře do pokoje byly uprostřed stěny pokoje. Postel, manželská, byla oproti dveřím, s kovovou pelestí a s nočními stolky z každé strany. Z pohledu ode dveří, byla vlevo v rohu elektrická kytara na stojanu a u boční stěny, blíže ke dveřím byl dřevěný stůl, na němž byly různé papíry a lampička. Židle byla obyčejná dřevěná s polstrováním.
  Po levé straně byly naopak dveře do koupelny a stará dvoukřídlá skříň s dvěma šuplíky vespod.
  Kromě židle u stolu nebylo v pokoji žádné místo na sezení.
  Martin odložil tašku ke stolu a vešel do koupelny. Stála jsem stále u dveří jako opařená a čekala, co mi řekne. Jako bych potřebovala příkazy, abych věděla, co dělat. Jestli si vůbec můžu odložit tašku, nebo si sednout. Vyšel z koupelny pouze v džínsech, pootevřel skříň a vytáhl si tričko, které si posléze oblékl. Hned na to se svalil do postele s velkým povzdechem. „Víš, že se můžeš hýbat?“ Rozesměje se, když se na mě podívá, jak stále stojím u zavřených dveří a civím na něho.
  „Promiň, ale překvapuje mě tvůj pokoj. Nebo spíš celej tenhle barák…“ Rozhýbu se a položím stejně jako on svojí tašku ke stolu. Přejdu k posteli z druhé strany a posadím se na její kraj, zírajíc na kytaru. „Nikdy jsem tě neslyšela hrát,“ zauvažuju nahlas.
  „Není o co stát,“ cítím, že se za mými zády posadil. „Stále se učím.“ Obejme mě, opře si hlavu o moje rameno a jemně mi přejíždí prsty po pravé ruce.
  Políbí mě na krku.
  A já se zděsím.
  „Je někdo doma?!“ Ozve se zvolání pravděpodobně uprostřed schodiště ve vstupní hale.
  „To si děláš…“ Nedořekne Martin a blesku-rychle vyrazí ze dveří. Já si pouze oddychnu a jsem Santovi vděčná. Myslela jsem, že mě Martin do ničeho nutit nebude. I když třeba nechtěl? Jen si to namýšlím?
  „Co tu děláš?“ Vyjdu ze dveří pokoje na úzkou chodbu. Stojí na schodišti a tak jejich hlasy slyším dost tlumeně.
  „Hoho… nemůžu se přijít podívat na tatíka a sourozence?“ Zasměje se svým klasickým Santovským smíchem a já se musím pousmát. „A co že ty jsi tu tak brzo? Dneska jsi nešel za Lenkou?“
  „Co je ti do toho…“ Martin ta slova téměř zasyčí.
  „Je mi do toho dost,“ teď i Santovi ztvrdne hlas a pokračuje výhružným tónem: „nenechám tě zničit srdce další holky!“
  „Nevím, o čem mluvíš, bratříčku.“ Poví ironicky. „Teď zmiz, stejně nikdo není doma.“
  „Odejdu, až budu chtít. Hoho, už chápu, Lenka je tady, že? Že bych jí zašel pozdravit?“
  „Nepřibližuj se k ní.“ Vyhrožuje tentokrát Martin. Uslyším jen, jak se Santa zasměje a kroky ze schodiště dolů. Ihned zpanikařím a po špičkách zaběhnu do pokoje.
  Co jsem to vlastně slyšela? Co to znamená? Kdo z nich říká pravdu? Stojím u kytary a opatrně na ní pokládám prst.
  „Promiň, že jsem tak vyběhl,“ vejde do pokoje a já nadskočím leknutím. „Tebe ta kytara nějak bere.“ Zasměje se a já si myšlenkově oddechnu. Neví, že jsem vše slyšela. Myslí si, že jsem celou dobu zkoumala elektrickou kytaru.
  Neptám se ale na Santu. Přece jen mi on sám zakázal o něm mluvit. Proto na něj jen hodím zvídavý pohled.
  „Nevím, co tu chtěl,“ odpoví podrážděně.
  „Nic jsem neřekla.“
  „Ale tvůj pohled jo,“ povzdychne si a svalí se znovu do postele.
  „Takže nemůžu být ani zvědavá, proč tu byl někdo, kdo tu být neměl a já o něm nesmím mluvit?“ Dráždím ho schválně, abych zakryla svoji nejistotu a nervozitu.
  Když se nad tím zamyslím, Santa je teď skoro všude, kde jsem já. Aby nakonec nebyl stalker, přeběhne mi mráz po zádech.
  „Zima?“ Zeptá se starostlivě a přesune se ke mně.
  Pouze zakroutím hlavou a usměju se. Přikloním se k němu blíž a jemně ho políbím na rty. Podívám se mu do očí, snažíc se najít odpovědi na mé nevyřčené a doufám, že i neodhalené otázky. Ale nic se v jeho očích nezračí. „Sice jsme na posteli, ale nezkoušej žádné špinavé triky.“ Zašeptám stále obličejem jen pár milimetrů od toho jeho.
  Martin si naoko srdceryvně povzdechne. „Chjo.“

  Začali jsme si povídat o hloupostech, smáli jsme se, bavili se a nevnímali čas. Až najednou byla tma. Martin mi i přes mé odmítání zavolal taxi, které zaplatil, než jsem vyrazila a omlouval se, že nemůže jet se mnou. Mávla jsem nad tím rukou, ale nechtěla jsem, aby za mě platil odvoz. Bohužel mi nic jiného nezbylo.
  Při cestě jsem byla tolik zabraná do svých úvah, že ani nevím, kudy jsme jeli, nebo jak dlouho cesta trvala. Natož kolik byla vlastně doopravdy cena. Ale taxikář po mě peníze nechtěl, takže Martin pravděpodobně zaplatil mnohem vyšší částku.
  Proč se mnou vlastně nemohl jet? Pomyslím si, když zírajíc do země přistupuju ke vchodovým dveřím. Otevřu pusu v ohromném zívnutí.
  „Co jste dělali, že jsi tak unavená?“ Leknutím sebou škubnu a otočím se doleva za jeho hlasem. Schovaný před světlem se opírá o zábradlí nad schody. Nevidím mu do obličeje, pouze jeho štíhlou, vysokou siluetu. Ale podle hlasu se dá poznat podráždění.
  „Nespali jsme spolu,“ odpovím bez přemýšlení a, kdo ví proč, připadám si trochu provinile.
  „To jsem nemyslel.“ Zasměje se, ale v jeho hlase je znát úleva. Ale proč?
  „Co jsi tím myslel?“
  „Jen jsem se zajímal,“ ramena jeho siluety se pohnou.
  „Ne…“ Zakroutím hlavou. Zajímalo by mě, proč jsem v jeho přítomnosti tak upřímná. „Nenechám tě zničit srdce další holky.“ Cituji jeho slova, která se mi nechtíc zaryla do mysli.
  „Pamatuješ si cestu do našeho sídla?“
  „Ne,“ odpovím poněkud zaraženě. „To spolu ale nijak nesouvisí. Odpověz mi!“
  „Proč se nezeptáš jeho? Nebo mu snad nevěříš?“ Pobavení v jeho hlase mě naštvalo.
  „Nevěřím tobě, stalkere.“ Odemknu vchodové dveře a zamknu je za sebou. Bez ohlídnutí dojdu do svojí garsoniéry, kde odhodím svojí tašku a svalím se na postel.

  Nechci už být zmatená. Jenže Martin mi na nic neodpoví. Proč ale? Nechci se takhle cítit. Co mám dělat… mami?