Dej mi svůj úsměv - 6. kapitola

„Prosím, dej mi svůj úsměv,“ říká potichu a pomalu. V jeho očích vidím touhu. Nedokážu nic říct, ani se pohnout a on pořád drží můj obličej. Jeho ruce jsou tak teplé, je to příjemné a zároveň nepříjemné. Nevím, co mám dělat. „Už můžeš mluvit…“ Trochu zčervenal. Vypadá tak roztomile!
„Já…“ Co chci vlastně říct? Po tvářích mi spadnou slzy. „Promiň, já se nedokážu smát… ještě je příliš brzo… Promiň!“ Odsunu jeho ruce a utíkám domů. Ještě než vyběhnu ze dveří, všimnu si, že se ani nepohnul. Já mu ublížila! Proč?! Co se to vlastně stalo? Já ho nechtěla odmítnout, tak proč to tak vyznělo? Chtěla jsem říct, že ještě potřebuju chvíli času. To jemu jsem ublížila, tak proč to bolí i mě? A proč vlastně brečím?
Doběhnu domů, dám si horkou sprchu, abych se uklidnila. Osuším se, pustím si The Killers a lehnu si na postel. Pláč mě přešel ve sprše, ale spustil ho text jedný písničky, Smile like you mean it, smile like you mean it. Přestane se kvůli tomu usmívat? Ale to nesmí! To nesmí…

Ještě že jsem si dala upomínku, že jdu dneska na brigádu, jinak bych prospala celej den! Rychle se nalíčím, oblíknu, vezmu telefon a letím do jednoho večerního klubu, kam chodí mládež, co má ráda rock.
Přivítá mě Míša, která mi tam všechno vysvětlí a naštěstí mi bude první dva týdny pomáhat. Budu pracovat za barem, docela se bojím pokladny, protože je moc složitá. Ale Míša říká, že si zvyknu, ještě je výhodou, že se tady neprodávaj žádný míchaný nápoje. To by byla moje smrt!
„Nemusíš se usmívat, ale rozhodně se na nikoho nemrač, jo?“ Upozorňuje mě Míša.
„Tak jo, budu se tvářit naprosto normálně.“
„Jo a bacha na kluky. Myslím, že se jim budeš zamlouvat a hlavně sem zapadáš líp než já. No jo, dlouhovlasá blondýna, co dělá v rockovým klubu… Ironie…“
„Člověk nemůže soudit podle vzhledu…“
„To ne, ale vysvětli to zákazníkům!“ Zasměje se.
„Tak, je čas sem pustit šelmy… Připrav se a neboj, budu ti pomáhat a hlavně v pondělí a úterý sem moc lidí nechodí… Horší je to v pátek a nejhorší v sobotu…“ Zakroutí hlavou a zase se zasměje.
Začátek je snadnej, prodám pár lahví Coca-Coly s tím, že je zaúčtuje Míša a já jí při tom pozoruji, abych si zapamatovala, jak se s tou pokladnou pracuje.
První pivo, které natočím, dopadne katastrofálně, ale druhej pokus je už lepší a já ho mohu vydat zákazníkovi.
„Ale, ale, nová tvář… A to dost pěkná!“ Páni, kdo by řekl, jaký divy dělá tma a krátký vlasy…
„Není tě škoda za barem?“
„Není, protože nalejvám pití, takže co chcete?“ Snažím se ho mít co nejrychleji z krku, abych mohla obsloužit další zákazníky.
„Ale no tak… spíš mi tykej… A dám si pivo!“ Usměje se na mě.
„A můžu poprosit občanku?“ Mám pocit, že chodil s Annou na základku.
„Ale mě už osmnáct bylo, kočičko…“ Mrkne na mě jedním okem.
„Tak to nebude vadit, když mi jí ukážeš, ne?“ Mezitím hodím jednomu klukovi Colu, druhýmu Sprite a jeho holce minerálku.
„Ale no ták! Jen jedno pivko! Nebuď labuť!“
„Labuť klidně budu a ty si přečti támhletu ceduli!“ Ukážu rukou na ceduli s nápisem: „zákaz prodeje alkoholických výrobků osobám mladší 18 let.“
Mezitím přijde Míša. „Zase ty?! Ty se snad nepoučíš! Šestnáctkám se alkohol nenalejvá, takže Colu?“
Kluk konečně kapituluje, ale dýško nám nenechá. Večer pak probíhá v klidu, já dávám pití a Míša ho účtuje. Docela rychle jsme se sehrály. Jsem tady spokojená, ale moc se netěším na pátek a sobotu, protože jestli tohle je jeden z nejklidnějších dnů…
Zajímalo by mě, co poslouchá Martin… Půjde zítra do školy?
„Hmm… to je divný…“ Řekne Míša.
„Děje se něco?“
„ Ne, jen od pátku sem začal chodit jeden kluk, takovej pohodovej a říkal, že sem bude chodit každej den. Vždycky přišel v půl devátý a ono je už skoro tři čtvrtě…“ Zamračí se.
„Třeba je mu špatně, nebo má zpoždění…“ Nadhodím.
„To je fakt…“
Bar se zavřel v jednu ráno, pomohla jsem jim uklidit a po příchodu domů jsem si dala sprchu. Ani se neosuším a lehnu do postele, za chvíli spím jak špalek. Zdá se mi však o Martinovi, přesněji řečeno, o tom, co říkal, když jsme byli sami dva ve třídě…

Ráno vstanu jako obvykle a jsem i vyspaná. Z lednice vyndám mlíko, ze skříňky misku a ze špajzu vyndám cereálie. Medový, mňam.
Vyčistím si zuby, opláchnu obličej, namaluju se, oblíknu si to samý, co jsem měla včera a připravím si tašku. Umyju misku od snídaně a vyrazím do školy.
Před třídou znervózním a zastavím se. Co mu řeknu? Jak se na něj vůbec můžu podívat? Já nemůžu sedět vedle něj… Co když ani není ve škole? Zvonek mě donutí vejít, dívám se do země a cestou ke svému místu pozdravím Annu s Alexem. Neodvážím se zvednout zrak, až když dojdu k mojí lavici, se podívám.
Je tu! A já se začínám červenat! „Ahoj.“ Špitnu nezřetelně, posadím se a vyndávám si sešit z tašky. Proč jsem si musela ostříhat vlasy?! Určitě jsem červená, cítím, jak mám horké tváře a hlavně mám knedlík v krku. Počkat, já vážně řekla „ahoj“? Vždyť já ani „ahoj“ neříkám, já říkám jen „hoj“! No co, stejně na můj pozdrav neodpověděl… Co to sakra se mnou je?!
Hodina už začala a on mě ignoruje ještě víc než včera! To jsem mu ublížila až tak moc? Ale já ho neodmítla, jen jsem chtěla víc času!... Musím se mu omluvit, ale jak? Vždyť nemůžu ani mluvit!
Začala druhá hodina, třetí, a já už to nemůžu vydržet! Místo abych si psala poznámky, tak jako on, jsem psala něco pro něj. To on ovšem nemůže tušit, protože to píšu do sešitu…
(Koukej si tohle přečíst až do konce!) Prosím přečti si to až do konce…
Víš, jde o ten včerejšek… (Tak trochu jsem nad tím přemýšlela…) Nechci, aby ses kvůli tomu cítil špatně, (protože to já bych se měla cítit špatně…) protože vlastně ani není důvod… (Víš, vlastně jsi to všechno špatně pochopil…) Já ti to totiž špatně vysvětlila… Já tě neodmítla, (protože já tě ráda mám a věřím, že s tebou budu šťastná…) jen jsem chtěla říct, že potřebuju čas, ne na rozmyšlenou, ale na ten úsměv… Víš, teď se nedokážu usmívat, takže ti ho nemůžu dát. Je mi hrozně líto jestli jsem tě zranila, protože to jsem vůbec nechtěla… Neměla jsem utýct, ale byla jsem (mimo) zmatená a nevěděla, co mám dělat a nedokázala jsem říct nic srozumitelnýho… Vlastně ani tohle nedává smysl… (ono totiž 90% z toho co řeknu, nedává smysl… Můžeš mi odpustit?) Promiň mi to… (Počkej, i když tohle zase zní jako odmítnutí, tak to tak není!!) Ale na jedno tě musím upozornit, jsem bláznivá osobnost se zmateným srdcem… a to jsem byla i dřív, a kdysi jsem vymyslela něco, co jsem pojmenovala cesta k mému srdci, a myslím, že teprve teď je to pravda takže začnu, ale nepamatuju si to přesně…
Musíš zdolat několik dlouhých kilometrů, chladným rozbouřeným mořem, projít pekelnými plameny, vysoký několik metrů. Objevíš se ve tmě, přepadne tě tvůj strach a bolest, tvé nejhorší noční můry se zjeví. Najednou před sebou objevíš ledovou zeď, za kterou je skála, pevná jako diamant. A co se skrývá za ní? Za ní je světlo, bolest, láska. Za ní je zamčené mé srdce, pokud jsi ochoten toto podstoupit, máš právo dostat k mému srdci klíč… -Tak nějak to bylo… takže… (co ty na to?) Další krok je na tobě… A pochopím, pokud sis to rozmyslel… A promiň, jestli jsem ti tím ublížila…
Bože! To je strašný! To mu přece nemůžu dát! Ale no co, nemám co ztratit… Podsunula jsem mu to po lavici a on si to začíná číst. Nemůžu se na něj koukat! Raději dělám, že poslouchám fyzikářku… Počkat, nebyla předtím čeština? Já jsem vážně idiot!!
Vrátil mi sešit zpátky, tváří se stejně jako před tím, než jsem mu to dala přečíst, ani k tomu nic nepřipsal… Takže už zájem nemá… Chápu… to se dalo čekat… měla jsem to tušit… Dneska máme vlastně jen čtyři hodiny… takže potom můžu jít domů… jakmile skončí hodina… Jakmile zazvoní…
„Leni?“ Zaklepe mi Anna ramenem.
„Co?“ Zeptám se polekaně.
„Jsi v pohodě? Hodina už skončila… Hele já jdu dneska domů s Michalem, takže zejtra!“ Rozloučí se.
„Jo… zejtra…“ Ve třídě už je jen pár lidí. Mezi ně patří i Martin, který si cpe sešity a učebnice do tašky a já tam pořád sedím a ani se nehnu. Nakonec vstanu, protože ve třídě zbudeme jen já a Martin. Neuvěřitelnou rychlostí nacpu ten jeden blbej sešit do tašky a hodím k němu i propisku.
„K tomu, co jsi napsala…“
„Jo, to neřeš, chápu… už tě to přešlo… Přece jsem napsala, že to pochopím, ne? Pokud si to rozmyslíš… A já to chápu, takže-“
„O čem to mluvíš?“ Přeruší mě.
„Ehm… no, přece jsi mě odmítl ne?“ Jsem zmatená na 100%
„Cože? Kdy?“ Nechápe.
„No… přece dneska… před chvílí… Teda já vlastně nevím, jak to je dlouho…“ Vykoktám ze sebe… a on se začne smát. „Co je tu k smíchu?!“ Osopím se na něj.
„My dva!“ Pořád se směje a já nemám nejmenší ponětí proč.
„Nejdřív si já myslím, že ty odmítneš mě a to zcela zbytečně a teď si myslíš ty, že jsem tě odmítl já, aniž bych to udělal!“ Pořád se pochechtává.
„Cože?“ Řeknu s otevřenou pusou, „takže… tys mě neodmítl…?“
„Jasně, že ne! A hlavní věc je, že to cos napsala, sice bylo zmatený, ale krásný a já doufám, že mi dáš ten klíč…“ Chytne mi obličej stejně jako včera, „a měla by ses naučit líp škrtat…“
„Cože? Proč?“
„Já tě neodmítla, protože já tě ráda mám a věřím, že s tebou budu šťastná…“ Zopakuje slova, které jsem začmárala. Naprosto zrudnu, on se usměje a políbí mě opět na čelo, přičemž zrudnu snad ještě víc.
„Jsi dokonale roztomilá!“ To už jsem nevydržela a sklopila hlavu k zemi. Byla jsem tak rudá, až mě z toho pálili i uši! Rukou mi zvedl bradu, usmál se a zeptal se: „Smím tě teď políbit?“ To si snad myslí, že dokážu odpovědět nebo co? To je příliš trapný! Jak z nějaký love story! Který jsem neměla v plánu napodobit a tak jsem ho místo odpovědi políbila.
Předali jsme si pár letmých polibků a pak zašeptal: „Budu čekat… Budu čekat na tvůj úsměv, protože to za to stojí.“ Zase jsem zčervenala, ale usmát jsem se nedokázala. Už můžu být šťastná, ale ještě se nemůžu smát…