Démonické lázně – Pramen 11 – Než padne drak (část třetí - závěr)

„Jdeme.“ řekl pevným hlasem.
Zvedl jsem se a následoval ho ven. Knězi nic neřekl, jen zavřel dveře.
Cesta probíhala v tichosti, slunce ozařovalo první ranní rosu. V hlavě jsem měl úplně prázdno, na nic jsem nemyslel, vše zaplňovala hrůza a strach.
Ani nevím, kdy jsem si před lorda v jeho pokoji sedl. Zapálil si dýmku, nasál dým a vyfoukl ho.
„Co jsi včera po svém příchodu od úpatí hory dělal?“
Sevřel jsem pěsti.
„M... Můžu … se nejdřív na něco zeptat?“
„Můžeš.“
„Když vám všechno řeknu … neublížíte tomu člověku?“
„Pokud budeš mluvit nic než pravdu, slibuji, že toho člověka nechám jít tak, jak sem přišel.“
Trochu volněji jsem se nadechl.
„Když jsem chtěl obnovit poslední kámen, ten muž se přede mnou objevil. Chvilku jsme si povídali a pak mě spoutal pomocí korálků … Shu Zhu … Ptal se mě na hydru. Říkal, že jsem její sluha. Pak jsem najednou viděl … něco jako vzpomínku … byla tam mladá kněžka, dítě a hydra.
Hydra ji krutě podvedla a zabila ji i dítě. Když jsem to viděl, nemohl jsem se kontrolovat …“
Víc jsem sevřel pěsti.
„Krev se ve mně vařila, nedokázal jsem se ovládat … Nešlo to … Nikdy jsem nic takového necítil. Slíbil jsem, že mu pomůžu hydru zabít. Vylákal jsem ji do lesa pod záminkou, že tam s ní chcete v soukromí mluvit. On tam, ale na ni čekal a uzavřel ji do bariéry, aby o tom nikdo nevěděl.“

Polkl jsem a chvilku dýchal.
„Na cestě zpátky jsem však měl hodně špatný pocit, tak jsem k němu běžel. Podařilo se mi ho na poslední chvíli zachránit a pak jsem mu získával čas na nějaké veliké kouzlo. Povedlo se mu ji spoutat, ale ona řetězy zničila. Pak si už jen vzpomínám na to, jak jsem mu chtěl pomoci, jak jsem se k němu plazil.
Nevím, jak hydra zemřela, ale probral jsem se, když jsem ho nesl k vám do domku. Věděl jsem, že je to to jediné místo, kde bude zatím v bezpečí. Doufal jsem, že až se uzdraví, že odejde a nikdo nic nebude vědět.“
Byl jsem naivní.
„Vzhledem k tvému podivnému chování jsem poslal kanko zjistit, co s tebou je. Našla hydřinu mrtvolu, její zakopanou róbu a tebe ve společnosti lidského kněze. Vzhledem k tvé povaze mi nedalo problém se dovtípit toho, co jsi vlastně spáchal.“
Vyfoukl dým.
„Přemýšlel jsi vůbec? Jsi můj zaměstnanec a účastnil ses vraždy mého hosta! Nezáleží na tom, co mimo toto území dělají! I kdyby si sem přinesli lidské oběti, nikdo by s tím nic nedělal!“
Prudce jsem zvedl hlavu.
„Ale … “
„Nepřicházejí sem být souzeni!“ Utl mě.
Sevřel jsem pěsti ještě víc.
„I kdyby jejich oběti prosily o pomoc, nikdo je nezachrání. Nikdo se nebude starat.“
„Ale to není správné!“
„Zapomínáš na to, že žiješ ve světě démonů. Tady neplatí lidské zákony! Démoni uznávají jen sílu. Pokud ji nemáš, nejsi nic. Další možností je mít urozenou krev dlouho trvajícího rodu. Tu musí ostatní respektovat, ať se jim chce, nebo ne!“
Brečel jsem. Tolik jsem lorda zbožňoval. Zpod ofiny jsem se na něj podíval. Mračil jsem se a jemně i vrčel. Nechtěl jsem tomu věřit.

„Stejně … bych je zachránil. Radši zemřu při boji o to, čemu věřím, než abych svůj život získal šlapáním po životech jiných!“
Lord se najednou zatvářil překvapeně, nadzvedl levé obočí a naklonil hlavu. Otočil jsem se a uviděl, jak švihám ocasem.
„No … když jsem šel zpátky, všiml jsem si, že mi narostl ocas a malé růžky.“
Lord si napůl překvapeně a napůl zděšeně pomyslel: 'Narostly? … Ale to přeci není možné! Mé kouzlo mění podobu jednorázově! Není možné, aby došlo k evoluci, nebo změně. … Jeho oči se taky změnily! Už nejsou tak veliké a nemají jen čočku, je to jako by měl normální oči draka … ne, démona, ale takový typ očí jsem nikdy neviděl!
Sledoval mě, jak jsem se snažil chytit ocas a uklidnit ho.
'Je to možné? … Vypadá jako by dospěl. Je možné, aby to nebyl normální člověk? Kým pak může být? Pokud by měl silnou duševní energii, nemohl bych ho tak snadno proměnit. A pokud by byl z nějakého důvodu částečně démon, nemohl mít silnější krev než já! Síla démona je určena silou jeho krve. Hmm … Koho jsem sem vlastně přijal?'
Podařilo se mi ocas chytit za špičku a přidržet. Čekal jsem.
„Pokud tato skutečnost dolehne k vysoce postaveným démonům, ať již místním či evropským, mohlo by to znamenat krvavou pomstu na všech obyvatelích lázní.“
„Ale vždyť jsem se toho zúčastnil jen já! Proč by měli být trestáni ostatní?!“
„Na tom nezáleží. Mnoho rodů vymizelo kvůli pomstě vůči jedinci.“
Sklonil jsem hlavu.
„Tohle nemůže být potrestáno něčím tak triviálním, jako je čistění krytých lázní po bahenních démonech, ani držení vědra s vodou nad hlavou a klečení na hrachu by nebylo dostatečné.“
Tiše ťukal kiserou do okraje stolku a odpočítával vteřiny místo hodin.

„Byl jsi v tom pokoji vedle?“ zeptal se mě náhle.
„Ano.“
„Co jsi tam dělal?“
„Když jsem si všiml oltáře, pomodlil jsem se za duši a dal do jedné vázičky květiny.“
„Proč jsi tam šel?“
„Všiml jsem si, že fusuma byla nedovřená.“
„Proč jsi ji tedy nedovřel a nešel zpátky spát?“
Chvilku jsem mlčel.
„Chtěl jsem o lordovi vědět víc. Chtěl jsem mu víc rozumět. Vědět, kdy se směje, kdy pláče, kdy potřebuje někoho, o koho se může opřít.“
„Jsem démon, nemám takové slabiny.“
„Tak proč jste držel moji ruku, když jsem měl horečku? Proč váš hlas byl tak smutný, když jste vycházel z toho pokoje?“
Neodpovídal. Nechtěl.
„Nemusíte odpovídat, když nechcete.“
„Co mám s tebou dělat?“
„Zabít?“ špitl jsem.
Lord si povzdechl, zakroutil hlavou a nasál z dýmky.
„Zatím budeme celou situaci pozorovat. Draci jsou samozřejmě neklidní a tuší, že se něco stalo. Poslal jsem dvojčata, aby po tobě zahladila stopy, takže si tě s tímhle nikdo nespojí. Smrt hydry skrývat nebudeme, stopy však povedou k neznámému knězi.“
Znovu ťukal do stolu.

„Můžeme jen doufat, že tě s hydrou nikdo neviděl. Ti dva draci na to možná nevypadají, ale patří k deseti nejstarším drakům Evropy. Kdyby tohle místo spálili na popel, nikdo z draků by tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Vzali by to jako prostý fakt. Jakmile se jednomu drakovi znelíbíš, jen velmi těžko mu unikneš.“
Vyklepal tabák do popelníku.
„Teď se vrať do svého pokoje.“
Uklonil jsme se a tiše odešel. Tentokrát jsem to fakt přehnal, kvůli své neuváženosti jsem mohl všechny zabít.

Lord tiše seděl a přemýšlel.
'Ocas … rohy … oči … Kdo jsi, chlapče? Uvědomuješ si to vůbec? Čí krev neseš? Tuhle proměnu nezpůsobila moje síla. Na něco takového nestačím!'

„Polovičatej drak jako ty nám nemá co rozkazovat!“

Zaskřípal zuby. Nenáviděl, když ho někdo takhle nazýval. Vyšel z pokoje a venku se rozhlédl. Slunce už vyšlo nad vrcholky hor.
'Sezením nic nevyřeším.' Vydal se rychle do lesa.

Kněz dokončil spěšné balení svých věcí.
'Za chvíli by mi tu mohlo být horko a nejsem v kondici, kdy bych tomu mohl čelit.'
Na zápraží se rozhlédl a pak utíkal do lesa.
'Kdo je ten kluk? Ani teď … to nemůžu pochopit. Jak to dokázal? Kdo je?'
Klopýtl.
'Sakra! Rány se mi sice zacelily, ale ještě nejsem dost odpočatý.'
Rychle utíkal dál.

„Pane!“ zakřičel jsem.
Otočil se a byl připraven zaútočit.
„To... to jsem já!“ Přiběhl jsem k němu.
„Tohle … “ podával jsem mu něco delšího zabaleného ve hnědé látce. „ … je něco, co byste měl mít.“
Dal nad to ruku a cukl sebou.
„Hydra to vykašlala. Je to ruka té dívky, kterou jste chtěl pomstít.“
„Proč si to myslíš?“
„Poznal jste to podle toho náramku, že?“ Podíval jsem se na něj. Celou dobu jsem ho měl na ruce. „Proto jste si myslel, že jsem hydřin otrok. Vzal jsem si ho, protože jsem doufal, že si ho možná někdo všimne a pozná. Nikdy by mě však nenapadlo, že by to bylo tak rychle.“
Usmál jsem se, ale smutně.
Jemně si zabalenou ruku vzal a vložil do malé tašky přes rameno. Zrovna jsem si sundaval náramek, když řekl: „Nech si ho. Jistě by si přála, abys ho nosil.“
Tvářil jsem se zaraženě, pak jsem se usmál. Se zamručením jsem přikývl.
„Člověk a démon … určitě můžou spolu žít, aniž by se nenáviděli. Jsem si tím jistý! Určitě můžou jít po společné cestě. Může to bolet, může být plná trní … ale … ta cesta je!“ Uklonil jsem se a rychle utíkal zpátky.
'Spolu?! O co se tu snažíš?!'
Otočil jsem se.
„Šťastnou cestu!“ Zamával jsem mu a zmizel mezi stromy.
Vztekle si odfrkl a pěstí sedřel kůru stromu.
'Co jsi zač?!'
Rychle zamířil ven z lesa.

***

„Zdá se, že se už cítíš lépe.“ řekl lord a vystoupil zpoza stromu na okraji jeho území.
„Přišel ses pomstít?“
„Nejraději bych tě zasypal plátky růží, provolával ovace a přinesl modré z nebe …“
Podezíravě si ho přeměřil.
„Ale?“
„Ale byl bych radši, kdybys to neudělal na mém území.“
„Jaký trest ho čeká?“
„Děláš si starosti?“
„Ne.“
„Tak se neptej.“
Lord vyfoukl dým.
„Jak hydra zemřela?“
„Stopy jsou dost znatelné.“ odpověděl neurčitě.
„Přesto nedávají smysl.“
'Je možné, že ani lord hory neví, co je to za démona?' Kněz přivřel oči. 'Co jsi?'
„Byl jsi to ty, kdo ji zabil? Nebo … ?“
'Zdá se, že oba známe odpověď, ale nemůžeme ji přijmout. Ani já pořád nemůžu pochopit, jestli to byl jen sen, nebo skutečnost. A já to viděl na vlastní oči.'
„Znáš jeho vinu i moji roli, jaký smysl tedy má se ptát?“ Znovu se vyhnul přímé odpovědi.
Chvíli oba mlčeli.
„Doufám, že se sem nechceš už nikdy vracet.“
„Mám radši prameny v lidském světe.“
S těmi slovy odešel z území hory.

***

Lord seděl u sebe v pokoji a přemýšlel. Své věci jsem se už odnesl a spal u sebe v pokoji.
Dveře se otevřely a vstoupil červenovlasý drak.
„Musíš mít hodně trápení, když tu takhle ponocuješ.“
„Na nespavost znám velmi dobrý čaj. Nechceš ochutnat?“
Vydal protáhlé ó a sedl si.
„Hádám, že to má co dělat s naší zmizelou kolegyní, že?“
Lord se zamračil.
„Přirozeně si o své hosty dělám starosti.“
„O některé ale míň.“
Lord zavrčel.
„Pozice pijáka krve je už plně a dlouhodobě obsazena.“
Zazubil se a sklonil se.
„Já vím, já vím a také vím, že v tom jede ten bláznivý kluk. Všiml jsem si, že ji odvádí do lesa.“
Jejich oči se střetly.
„Můžeš hrát tvrďáka, jestli chceš. Přede mnou nic neschováš.“
„Co chceš?“
Založil si ruce a přeměřoval si lorda pohledem.
„Nic.“
„Nic?“

„Přesně tak. Ta načančaná nána mi lezla pěkně krkem. Na každém sjezdu draků se strašně chlubila a předváděla. Takže jsem rád, že je v čudu.“
„Ale vzhledem k tomu, že to pro tebe ještě není výhodné, si to ponecháš pro sebe. Však ona se naskytne příležitost, ne?“
Evropský drak vycenil zuby a ušklíbl se.
„Myslí ti to dobře a taky mě dobře znáš.“
Pobaveně se zasmál.
„Ale tohle teď dejme stranou. Mám teď na srdci něco zajímavějšího.“
„Pokud ti jde o chlapce, nesnaž se, budeš plýtvat dechem. Vím o něm asi tolik, co ty.“ Vyfoukl dým.
„A proč nedat naše pozorování dohromady. Pokud můžu říct, tak na okamžik jsem cítil obrovský nárůst energie. Zajímavé na tom je, že to nebyla duševní ani démonická energie.“
„Nový druh energie?“
„To možná ani ne … spíš to bylo … démonické, ale ne tak úplně docela. Lehce jsem v tom cítil i lidskou duševní energii, ale to byl spíš jen stín, nebo tak. Je to celé zmatené. Hele, Yongu, co ty o tom klukovi víš?
Jsem desetkrát tak starší než ty. Jsme sice každý z jiné větve jednoho rodu, ale nikdy jsem tě nepodrazil. Možná ti za zády občas kuji zapiklé pikle, ale … nikdy jsem ti neměl v úmyslu ublížit. Jsi jeden z mála mladých, se kterými si já starý kmet rozumím.“
Lord si povzdechl.
„Já vím, starý příteli, já vím.“
Chvilku bylo ticho.
„Je to člověk.“
„Eh?“

„Budou to zhruba už tři týdny, co sem přišel. Pronásledovali ho nějací muži, ty jsem v návalu vzteku a jejich nedostatku úcty zabil.“
„Starý známý případ zablácených bot … Klidně pokračuj.“
„Tak jsem ho proměnil v démona, ale jen jeho tělo. Jeho srdce i duše patří stále člověku, což je občas problém. Celková proměna člověka na démona je však velmi složitá a vyžaduje silné negativní emoce.“
Lord pak už jen ve zkratce zmínil několik dalších událostí, včetně té nejčerstvější.
„Hmmm … To je problém. Tudíž jakákoliv démonická síla v jeho těle by měla být naprosto nemožná. Ale co ta změna těla? Pochybuji, že bych si toho neposedného ocasu předtím nevšiml.“
„Také jsem tím velmi zmaten.“
„Ten výbuch energie ten člověk nemohl způsobit a hydra byla na magii vždycky magor.“
Špičkou prstu si ťukal do boku brady.
„Až se vrátím, zkusím něco vytáhnout ze starších draků, třeba o tom budou něco vědět. V minulosti se možná něco podobného stalo. Našlo se na tom místě něco netypického?“
„Pokud nebudu počítat hydru nasekanou na nudličky, tak nic moc. Stopy po drápech mohla způsobit hydra, ale některé jsou menší a mají o prst víc. Na stromech jsou jasné znaky toho, že je někdo přesekl. Podobné rýhy jsou i na zemi. Ve hlíně nasáklé krví se našel otisk nohy s drápy a nějaké tváře, ale tím si ještě jistí nejsme, ani jedno však hydře nepatří.“
„Začneme tedy uvažovat o tom, že to způsobil chlapec. Co z toho můžeme vyvodit?“
„Zrození dítěte, které má za jednoho z rodičů za démona, možné je. Pravděpodobnost je velmi malá, prakticky mizivá. Ignorovat ji však nebudeme. Krev démona se může probudit i v následujících generacích. Problém je, že taková krev potřebuje vhodné tělo, které chlapec nemá.“
„Co ta proměna, nemohla být tím spouštěčem?“
Lord zakroutil hlavou.
„To není možné, tělo sice patří démonu, ale probuzení krve ovlivňuje i duše. Kdyby měl velmi silnou duševní energii, tak bych ho nemohl proměnit.“
„A nemohl ji někdo zapečetit?“
„To už jisté možnosti dává, ale tohle jsou už příliš divoké spekulace, nemáme žádné důkazy ani fakta.“

„Slepá ulička.“ Evropský drak si povzdechl. „Myslím, že jsme si řekli vše, co jsme věděli. Myslím, že nebude od věci si trochu odpočinout.“ Zvedl se.
„A nemusíš se bát … “ oprášil si kolena „nikomu to neřeknu. Rád bych té záhadě přišel na kloub, a kdyby se tohle dozvěděli naši, tak by to tu vypálili. Nerad bych sháněl jiné lázně.“
S těmi slovy si oprášil kolena a odešel.

***

Když jsem se vrátil a odevzdal knězi ruku, rychle jsem si v době lordovy nepřítomnosti přenesl věci. Cítil jsem, jak jsem se pořád třásl a nemohl se toho zbavit. Necítil jsem ani únavu, a to skoro byla démonická půlnoc.
'Zapíšu si záznamy do deníku, třeba mě to unaví.' Ze šuplíku jsme vytáhl tiše sešit a pero. Kara spala v rohu. Lehce jsem kolem ní přehodil deku. Olízla se, zamumlala, zaslintala a spala dál.

Jméno: Karakasa
Původ: Japonsko
Charakter: Patří mezi Tsukumogami, démony, kteří se rodí z předmětů, které sloužily sto let. Vypadá jako deštník, má jedno veliké oko, pusu s dlouhým jazykem a jednu nohu, na které nosí dřevěný sandál geto. Většina těchto démonů působí jen malé potíže, vtípky a další nepatrné nepříjemnosti.
Osobní poznámka: Skvělá společnice do deště.

Jméno: Evropští draci
Původ: Evropa
Charakter: Od východních draků se hodně liší. Mají mohutnější těla, delší nohy, pár křídel, různě zakroucené rohy, plivají oheň a jsou agresivní. Nejsou to ochránci ani strážci, ale spíš nepřátelé všeho živého. Žijí samotářsky, jen jednou za určitou dobu se scházejí buď kvůli páření, nebo ti inteligentnější kvůli srazům. Jejich podoba není jednotná a tak mezi nimi existují různé podruhy a samostatné skupiny.
Osobní poznámka: Do akvária se nevejdou.

Jméno: Hydra
Původ: Řecko
Charakter: Vypadá jako drak s hadím tělem a bez zadních noh. Má mnoho hlav a pokud je jedna hlava useknuta, narostou dvě nové. Žije v jezerech a podle legend byla první hydra dítětem Typhona a Echidny, kteří byli dětmi bohyně Gaii. Střežila vchod do podsvětí, který byl na dně jezera a zabil ji Herkules s pomocí svého synovce Ioláa. Její krev i dech byl prudce jedovatý.
Osobní poznámka: Že by nové vulgární slovo?

Skutečně to zabralo, začal jsem zívat. Sešit jsem zavřel, položil vedle postele a zavřel oči. Usnul jsem rychle. Sen jsem viděl jen matně. Po červeném poli běhala postava s dlouhými rozježenými vlasy tmavě červené barvy. V ruce držela něco jako oštěp nebo halapartnu a většinou jsem z ní viděl jen rozmazané čmouhy, jak s rukou divoce mávala.

Probudil jsem se a zamžoural. Mohutně jsem zívl, protřel si oči a zamrkal.
'Eh?'
Zahleděl jsem se na ruce a zjistil, že jsou poškrábané. Linky byly sotva okem viditelné. Přejel jsem po nich drápkem. Žádné zadrhnutí jsem necítil. Spíš než škrábnutí to možná bylo spálené.
'Kde jsem k tomuhle zase přišel?'
Pro jistotu jsem zkontroloval ocas i růžky. Vše bylo tam, kde mi to narostlo a nic nového nepřibylo.