SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 13 – Legenda a děti

Legendy vznikají v dávné minulosti i současné přítomnosti. Některé legendy jsou krátké, jiné dlouhé. Jak jde čas, legendy se vyvíjí. Na některé pamatujeme dodnes, jiné jsou zapomenuty. Některé změní tvář. Některé změní svůj význam. Některá změní jména.
Legendy, jak je známe, vyprávějí příběhy o hrdinských činech, o nebezpečných démonech, sličných pannách, starých mužích, chudácích, boháčích, dětech, ženách, lidech, skutcích, smrti i zrození. V každém příběhu je zrnko pravdy ukryté za slupkou pověr, řečí a jazyka.
Mezi legendami jsou skvosty, které září víc než jiné. Jsou zde i stíny legend, které se tisknou v temnotě. Tyto stíny jsou drženy pod zámkem, aby nikdy nespatřily světlo světa. Nesmí být vyprávěny, nesmí být předávány, nesmí být čteny, nesmí být viděny.
Kdo je jednou spatří, musí zemřít, nebo si toto strašné tajemství vzít sebou do hrobu. Jen vyvolení je mohou předat dál dalším vyvoleným. Jedna taková legenda existuje. Je uzavřena za nejpevnějšími dveřmi z černého dřeva vedoucí k nejtemnější tmě. Řetězy byly zkovány potem a krví kovářů, chlazeny v průzračné vodě a tvarovány žárem nitra největší sopky. Takové řetězy nelze přelomit, zlomit, rozseknout a čas na ně nepůsobí. Jsou věčným vězením.
Temný stín vrhá legenda o vzniku prvních lidí, kteří se zrodili z rozštípnutého bambusového stonku na ostrově, který se objevil po válce mezi královstvím Oceánů a císařstvím Nebeským. Nikdo už neví, kde se tento ostrov nachází, ale jen málokdo ví, že z bambusu se zrodil ještě další tvor. Ten tvor měl rohy, žluté oči, byl vysoký jako dva muži a neměl kůži. Pozřel kořeny bambusu a nechal jej pomalu uhynout.

Než však tvor odešel, bambus jej svým stonkem sekl do zad, rozřízl maso a na zem padaly kapky krve. Kam dopadly, tam se spojily se svým okolím. Tvor kráčel krajinou a kapky padaly na zemi, vodu, oheň, kov a byly unášeny silným větrem. Z každé kapky se zrodil tvor. Každý nový tvor se rozpadl na dva a ti dva noví se roztříštili o zem, rozpustili, rozpadli v prach, roztáli nebo byli odneseni větrem. Zůstaly jen kapky, které se rozpůlily a znovu splynuly s okolím.
Mnoho podivných tvorů se narodilo, aby zemřelo a dalo zrození novým tvorům. O mnoho let později byla polovina světa zaplněna těmito tvory a druhá polovina lidmi. Oba národy se střetly v kruté válce o nadvládu nad zemí. Tvorové bojovali s pomocí tmy a stínů, lidé s pomocí světla a slunce. Země se vlnila, moře se vzdouvala, vítr trhal vše v cestě a sopky chrlily lávu.
Válka to byla předlouhá, čas se teprve rodil a získával na toku. Nakonec stín ustoupil světlu a temnota slunci. Tvorové byli zahnáni do temných hlubin jeskyní. První tvor, otec i matka všech ostatních, se skryl ve stínech hlubin strmých hor a unikl vyhnanství. Zraněn, vyčerpán a unaven usnul a snil sen o pomstě. Tito tvorové byli na památku této strašné bitvy pojmenováni slovem, které v sobě neslo strach z temnoty – démoni.

„To je …?“
„Ano, to je pravdivá legenda o první veliké válce a zrodu lidského pokolení.“ Postava se nadechla.
„Zhú móguǐ, Daenamu no magwi, Take no akuma, Bānsa kē śaitāna, Bampoú diávolo … to je jen hrstka jmen, které během let získal. Všechny však směrují k jednomu jménu – Ďábel z bambusu. Avšak toto jméno přináší s sebou mnoho strachu, proto se mu začalo zkráceně říkat Mazoku.“
„Pokud je to první démon, jak je možné, že může mít dítě s člověkem? Proč radši nevyhledává svůj rod?“ zeptal se horlivě Samuel.
„To nelze s určitostí říct, víme však, že pokud je krev děděna v lidském rodu, tato krev sílí. Je dost možné, že se tím pokouší vytvořit tělo, které by neslo jeho původní sílu, kterou ztratil při svém narození a následně ve válce.“
„Posednutí?“
„Ano, to bude jeho cíl. Pokud by se tak stalo, nikdo, ani celý svět, by ho nedokázal zastavit.“
„V tom případě,okamžitě vyrazím a zabiji jeho dědice!“ prudce se zvedl.
„Ne! Nespěchej tolik.“
„Ale proč?!“
„Jeho krev je dvousečnou zbraní. Může se stát nástrojem jeho znovuzrození, tak jako nástrojem jeho zkázy. Pokud by se nám ji podařilo ovládnout, mohli bychom ukončit válku, která byla před sedmi tisíci lety nedokončena.“
„Ale to je nebezpečné!“
„Velmi dobře si toto nebezpečí uvědomuji. Avšak … za pokus to stojí. Pokud nepůjde krev ovládat, zničíme ji.“

Samuel zatnul pěsti, uklonil se a chtěl odejít.
„Samueli.“ Hlas ho zastavil.
„Ano?“ Otočil se a sedl si.
„Ve tvém pokoji je na stole deník poslední hlavy hlavního rodu tvé rodiny Kaguya. Jistě si jsi vědom své veliké nenávisti k démonům.“
„Je to dědictví, které mi bylo předáno spolu s krví.“
„V tom deníku najdeš popis novorozeného démona, z něhož ta nenávist pramení. Démona, který zničil tvůj rod.“
„Cože?! Ale proč … Proč jste mi ho nedal dřív?“ Rozkřičel se. Rychle si však vzpomněl na svoji pozici, sedl si, položil paže na zem a dotkl se čelem dlaní.
„Velmi se omlouvám za své nezdvořilé chování, mistře Ning Qiang Chu!“
„To je v pořádku, Samueli.“
Zvedl hlavu a posadil se.
„Tento deník jsem ti nepředal z důvodu, že bys v horlivosti a návalu nenávisti zahodil svůj život. Bylo nutné počkat, až budeš fyzicky i duševně vyspělý. Tento čas myslím nadešel zrovna teď. Mnoho tvých předků se o polapení tohoto démona snažilo, ale nikdy jej nenašli.“
„Jeho současná tvář tedy není známa?“
„Popis v deníku ti ukáže cestu. To je vše, co ti mohu říct. To, co jsi slyšel, mi bylo kdysi řečeno a pouze nositel krve rodu Kaguya může deník přečíst.“
Postava se lehce uklonila. Samuel se zvedl, oplatil zdvořilostní úklonu eshaku hlubokou úklonou saikei rei a odešel do svého pokoje.

***

Po zbytek démonického dne zůstala Futachi v pokoji a nevystrčila z něj ani vlas. Odmítala vstoupit do kuchyně, pokud tam bude byť jen jediný pavouk. Jen co odešli draci spát, pustil jsem se do hledání. Ve spíži jich bylo požehnaně a někteří byly vypasení. Vynášet jsem je musel po jednom, z nádob by mi utekli. Kara mi pomáhala hledat, ale sama se pavouků nedotkla.
Skončil jsem, když bylo sluníčko celé nad obzorem. Doloudal jsem se k sobě do pokoje, zkontroloval jsem Geomi, jak se jí spí ve vystlané krabici. Z jejího tichého oddechování jsem usoudil, že spokojeně spí. Rozhlédl jsem se. Kara se opírala v rohu o stěnu a pomalu usnula.
'Hmm … jsem jediný, kdo tu má pořádnou postel. Tak to nemůžu nechat. Zítra se na to zeptám lorda.'

***

Hned po snídani jsem lorda navštívil. Sedl jsem si před něj. Vypadal strhaně a unaveně. Minulou noc toho asi moc nenaspal. Cítil jsem se provinile. Krátce jsem zahlédl hnědého draka, jak si to rázuje k pramenům. Nevypadal však příliš nadšeně.
„O čem jsi to chtěl mluvit?“
„Napadlo mě, že když je nás v pokoji víc, že bych ho lépe zařídil. Kara i Geomi jsou dětmi, takže jsem si myslel, jestli by se jim nemohlo pořídit několik hraček. Kara spí v rohu a Geomi má provizorní postel z krabice. Připadá mi strašně nefér, že já spím v pořádné posteli a oni ne.“
Lord zamyšleně zamručel.
„Je pravda, že tu nejsme zvyklí mít děti.“
Začal o tom uvažovat.
„Když budou mít hračky, mohli by se nějak zabavit.“ Vyfoukl dým. „Dobře, běž do města a kup jim tam něco. Sunbae ti dá peníze a zapíše to do rozpočtové knihy.“
Hluboce jsem se uklonil.
„Velmi vám děkuji, lorde Yongu.“
Hned jsem za Subaem uháněl. Svoji kancelář měl v místnosti vedle kuchyně. Ve speciálním sklepě pod ním, což byl v podstatě kouzelný prostor, se nacházely truhlice a v každé byla různá měna. Byly tu japonské jeny, americké dolary, evropská eura a spousta dalších měn, které jsem v životě neviděl.
„Pět-pět-pět set tisíc wonů?“ Koukal jsem na Sunbae, jako bych ničemu nerozuměl.
„Přesně tak. Menší utrácení si naše lázně mohou dovolit. Navíc je to pro děcka.“ Usmál se.
S radostným „hm“ jsem se usmál a přikývl.

***

Cesta do města naštěstí proběhla bezstarostně. Peníze jsem měl uložené ve vnitřní kapse svršku kimona a na nohou jsem měl červená hakami. Futachi mi na pásku udělala uzel v podobě čtverce. Přes rameno jsem nesl plátěnou tašku a na nohou jsem měl nové zóri sandály. Skrz les i rokli jsem prosvištěl jako vítr na raketový pohon. Nechtěl jsem plýtvat ani vteřinu. Zaslechl jsem jen kňučení z křoví, které mě zdrželo asi deset minut, než jsem objevil zdroj zvuku.

***

Zamířil jsem hned do obchodního centra. Naštěstí tam měli hračkářství i obchod pro zvířata. Lidské postele samozřejmě dostat nemohli. Jako první jsem tedy hledal nějaký dobrý pelíšek. Zboží tam měli mnoho, ale nic se mi nelíbilo. Některé byly moc malé, jiné příliš veliké. Navíc všechny byly otevřené a já hledal něco zavřeného s otvorem a ve tvaru koule. Byl jsem si jistý, že se takový pelíšek bude Geomi líbit nejvíc.
Prodavačka si mě začala podezřele prohlížet, asi si myslela, že jsem zloděj. Přišel jsem k ní a zeptal se: „Nemáte uzavřený pelíšek o zhruba střední velikosti?“
Donutila se usmát.
„A pro jaké zvířátko to bude?“
„Pro Geomi … tedy naši kočku.“
'Má vůbec nekomata pelech?'
Následoval jsem ji k jedné polici v zadní části obchodu, kde jsem ještě nebyl.
„Ach, to je ono! Moc děkuji!“ Lehce jsem se jí uklonil a začal přebírat modely. Všechny byly spletené z proutí a vystlané měkoučkým polštářkem. Jeden model měl i drátěná dvířka a ucho pro jednodušší přenášení. Víc mě však zaujal druhý model, který vypadal jako amfora. V dolní části byl pelech a nahoře odpočívadlo. Zkoušel jsem pružnost materiálu, jeho měkkost podestýlky a velikost otvoru, který jsem měřil se svojí hlavou.

Nakonec jsem vybral model s odpočívadlem. Vzal jsem ho do ruky a odběhl k normálním pelechům pro kočky a vybral světle modrý. Přišel čas si prohlížet hračky. Nejdřív jsem zkoušel pískátka v podobě kostí, myší (vzal jsem dvě) a rolničky.
'Ty musím vzít!' Dvě skončily v košíku. Jak jsem se tak hrabal ve zboží, narazil jsem na opravdový poklad. Veliké žvýkadlo v podobě pneumatiky.
'Na tohle se budou Geomi sbíhat sliny! … Uch, radši snad ne!' Hodil jsem si ji na rameno a šel se dál rozhlížet. V košíku skončil i míč s boulemi. Dorazil jsem k oddělení s luxusním zbožím, kde mi do oka hned padla visací síť s polštářem, která sloužila jako houpačka i stylové odpočívadlo. Normální pelech šel hned do regálu a do košíku šla lenoška.
'Abych ji moc nerozmazlil.'
V hlavě se mi však objevila rozzářená tvář nekomaty i děcek. Do oka mi padl i plyšový tunel, střapaté míčky, normální míčky i větší míč. Radši jsem se rychle pustil do počítání, abych to nepřehnal a svůj výběr jsem ještě jednou prošel.
'Neberu nic zbytečně?' Dvakrát jsem si to prošel, ale nic zbytečného jsem výslovně neviděl. Padla na to však skoro třetina peněz.
'Na mrňatech bych šetřit neměl.'
Vzal jsem celý balík a šel k pokladně. Překvapeně se na objem zboží podívala a začala markovat.
„Vaši kartu, prosím.“ řekla strojově.
„Mám jen hotovost.“ Na prosklenou přepážku, pod níž bylo menší zboží, jsem položil dvě stotisícové bankovky. Prodavačka chvilku kmitala mezi mnou a bankovkami, nejspíš si myslela, že jsou padělané nebo kradené.
„Momentíček, prosím.“ řekla to sladce, aby zakryla své pochybnosti.
'Ble~.'

Chvilku se opodál bavila s mužem v obleku. Bankovky se řádně prohlíželi a nakonec museli usoudit, že jsou pravé. Zboží jsem dostal do dvou velikých tašek. Menší zboží bylo v jedné, v druhé byl pelech a pneumatiku jsem si hodil přes sebe. Vypadal jsem sice jak zjevení, ale bylo mi to jedno. Vrátil jsem se do přízemí, kde byla veliká šatna pro uložení již zakoupeného zboží.
Zaplatil jsem zálohu na klíč a zmizel v dalším obchodě. Tentokrát to bylo normální hračkářství. Navzdory pozdní hodině tu bylo dost lidí. Zaslechl jsem angličtinu, polštinu a dokonce i čínštinu. Tohle centrum muselo být víc vyhlášené, než jsem si kdy myslel. Rozhlížel jsem se a viděl elektronické hry, počítačové hry, konzolové hry, deskové htr, plastové panenky, auta, míče … hmm … K míčům jsem přišel blíž a našel velikou závěsnou síť se dvěma stovkami míčů a navíc ve veliké slevě. Důvodem byl menší počet míčků, což mi fakt nevadilo.
Přehodil jsem si celý pytel přes rameno a procházel další uličky. Nejvíc jsem se asi zdržel u plyšových hraček, hlavně ty veliké mě lákaly. Naschvál jsem se rozhlížel po nějakém zlevněném kusu, ale nic jsem nenašel. Zaklonil jsem hlavu a spatřil hotový poklad a ve slevě. Velikého fialového pavouka. Výskal jsem radostí, až ke mně musel přijít pokladní dozor a lidé se otáčeli.
„Stalo se něco?“ Asi si moji radost spletla s bolestivým křikem.
„Ten veliký plyšový pavouk je na prodej? Je? Je?“ Mé nadšení ji přinutilo couvnout.
„A-Ano, je. Svrchní část zadečku je však polita tmavou tekutinou.“
„Ale to vůbec nevadí! Beru ho!“
Prodavačka zavolala dva mladé kluky, aby plyšáka sundali. Nebylo to jednoduché, protože měl skoro metr dvacet.
„Ten je heboučký!“ Přitulil jsem se k němu. Kluci si zaťukali na čelo a prodavačka jen kroutila hlavou. Něco mi však pořád chybělo. Neměl jsem pelíšek pro Karu.
'Co by to tak mohlo být?' Míčky i pavouka jsem nechal u pokladny, kde mi to paní schovala.
Přešel jsem k části s venkovními hračkami a potřebami. Byly tu stany, spacáky, houpačky, prolézačky, žebříky, …

'Houpačka?' Hned jsem k nim běžel. 'To je ono. Jednou jsem přeci Karu načapal jak spí opřená o sloupek na verandě a jemně se pohupuje.' Věděl jsem, že to pro ni bude perfektní odpočívadlo. Teď to chtělo jen vybrat. Pečlivě jsem si je prohlížel, ale nemohl jsem odhadnout velikost.
Luskl jsem prsty, jak jsem dostal dobrý nápad. O pár uliček vedle měli vystavené dětské deštníky. Vzal jsem první, složil ho a začal poměřovat s vystavenými modely. Ti dva kluci mě pozorovali a vážně si ťukali na hlavu.
„To je fakt magor.“
„Asi je na hlavu padlej.“ šeptali si mezi sebou.
„Na hlavu jsem nikdy nespadl.“ zavolal jsem na ně naštvaně. Rychle se pakovali. V duchu jsem se zasmál. Malé vítězství potěší. Malý krok pro chlapce, veliký skok pro lorda.
Po pěkné řádce měření jsem si vybral model se širším sedadlem a nastavitelným opěradlem a tlustým pleteným provazem. V balení byla i stabilní a kovová trojúhelníková kostra.
Konečně jsem začínal mít pocit, že je to všechno. Stejně jsem si však obchod ještě prošel. Nic mě však už neoslovilo. Zase se na mě u pokladny divně dívala, ale bankovky vzala. Do přízemí jsem se zase prošel, naštěstí mám na pavouka pořádný igelitový pytel.
'Jak tohle dostanu domů, to bych rád věděl.'
Z financí mi zůstalo jen zhruba sto dvacet tisíc. Konečně jsem stanul před úschovnou. Divně tam na mě koukali, mladší jedinci se chichotali. Nedivil jsem se jim, taky jsem netušil, jak to odnesu.
„Mladý muži, máte to jak odnést?“ zeptala se mě starší paní, které už šedivěly vlasy.
„No … doufám.“ Širokému úsměvu jsem se nemohl ubránit.
„Nedávno jsme tu otevřeli půjčovnu vozíků. Stačí zaplatit zálohu a můžete si půjčit vozík na celý den. Podmínkou je vrácení vozíku v původním stavu. V případě nehody nebo poškození se však lze domluvit na způsobu vyrovnání.“
„Skvělý! Prosím, ukažte mi ho.“

Starší paní mě tam zavedla a já žasl. Vozíky tu měli malé i velké a podle knihy návštěv s nimi měli zákazníci dobré zkušenosti. Využívali je hlavně starší lidé na nákupy a rodiny s dětmi, když šli na větší výlet. Ceny taky byly rozumné a vozíky šlo pronajmout i na delší čas.
Mému nadšení neunikl veliký červený vozík. Zaplatil jsem pořádnou zálohu dvaceti tisíc wonů a s pohvizdováním jsem si ho vezl k šatně. Dolů jsem dal plyšáka, vedle hlavy položil proutěný pelech, dovnitř jsem vecpal míčky a menší věci, nad hlavu pavouka uskladnil houpačku a pneumatiku. Plochý balík s lenoškou jsem strčil mezi pavouka a stěnu vozíku. Jako poslední jsem přes vozík přehodil pružnou a nastavitelnou plachtu.
Poděkoval jsem, vyzvedl si zálohu za klíč a šel domů. Vozík po chodníku rachotil.
„Chlapče.“ zavolal na mě známý hlas. Ztuhl jsem a pomalu se otočil.
„Lorde Yongu?!“ nevěřil jsem tomu, že tu je. Stál za mnou v černém obleku.
„Jak šel nákup?“
„Ach … do … bře … “
'Že já to zase přepískl.'
„Tohle město … “
Zpozorněl jsem.
„ … se hodně změnilo.“
„Vy už jste tady byl?“
„Kdysi dávno … už to bude víc než půl tisíciletí.“ Lord se zahleděl na nebe. Měsíc začínal pomalu nabývat úplňkového tvaru. Chyběl už jen den dva.
„Chceš ještě někam jít?“ zeptal se mě po pár minutách ticha.
„Už bych měl mít všechno, takže ne.“
Tiše jsme kráčeli ulicí. Byl jsem rád, že tu se mnou je lord. Cítil jsem se hned bezpečněji a uvolněněji.
„Neotravoval tě nikdo?“ zeptal se náhle.

„Nikdo, proč by měl?“ odpověděl jsem nechápavě.
„Třeba ti muži.“ nadhodil.
„Aha, tihle?“
Lord se v polovině kroku zarazil, zhoupl se a naježil se jak kočka.
„'Aha.'! To si snad zapomněl, co ti minule udělali?!“
Pod tíhou jeho prskání jsem se radši krčil.
„Já vím, já vím, já si jen nerad pamatuji to špatné.“
Trochu se uklidnil.
„Kdybych si to pamatoval, přišel by mi svět pak tak smutný a šedivý. Já vím, že je hloupost myslet si, že když na něco zapomenu, že to přestane existovat. Přesto si chci pamatovat ty dobré věci, pak mám pocit, že je dobré žít.“
Následovala trapná chvilka ticha, přerušená ještě trapnějším zakručením v břiše.
„Aha ha ha … “
Lordovi též zakručelo. Jakoby nic nasál dým z dýmky.
„No, když už jsme ve městě, můžeme se tu najíst.“

***

„Rychlé občerstvení?“ zeptal se lord zmateně.
„Můžeme zkusit najít normální restauraci.“ Při bližším zkoumání myšlenky mi přišlo, že dávat lordovi hamburger by bylo značně nedůstojné.
„Jdeme.“ Vykročil.
„Ale lorde …!“ Natáhl jsem za ním ruku.
„S tím hladem, jaký máš, pochybuji, že budeš chtít čekat.“
To měl pravdu, ale skutečnost byla trochu jiná. Mně kručelo čtyřikrát, lordovi sedmkrát.
Jen co servírky uviděly lorda, začaly pištět: „Kjááá!“
Neobjevit se lordovi skoro za zády, nejspíš by rychle vycouval.
„Vítejte! Pojďte, pojďte!“ blondýna ho popadla za ruku a vedla k nejlepšímu stolu. „Pro kolik lidí chcete stůl?“
„Pro … pro dva.“ vykoktal.
Já mezitím zaparkoval vozík ve vyhrazeném prostoru pro kočárky a přisedl si k lordovi. S lordem jsme seděli u okna s výhledem na dětské hřiště, které bylo součástí restaurace.
„Takhle to vždycky vypadá?“
Jeho důstojnost byla ta tam, teď tu bylo vyplašené štěně, které objevilo něco nového a velkého.
„Jen když se objeví fešák vašeho typu.“
„Aha.“ Zvedl dýmku, ale promluvil na něj starší muž s brýlemi a narůstající pleší.
„Promiňte, zde se nekouří.“ zdvořile se uklonil.
„Aha, promiňte.“ Zastrčil si kiseru do vnitřní kapsy saka. Muž se znovu uklonil a otočil se, že odejde. Zastavilo ho však pět děsivých pohledů od všech přítomných servírek, které syčely jako hadi.

„Jak se opovažuješ komandovat našeho krále!“
„Tohle si nedovoluj!“
„Okamžitě se omluv!“
Muž jen na půl kroku couvl a dívky ho jednotně odstrčily stranou.
„Co si budete přát?“ zeptalo se všech pět najednou.
„J-j-j-j-ještě si vybírám.“
„Dobře.“ řekly zklamaně a musely se rozejít.
Jak jsem vše pozoroval, nejistě jsem se smál a když jsem se podíval na lorda, který seděl přede mnou, tak tam nebyl.
„Lor … de … “ Můj lord se tiskl k oknu a skrýval se za opačně drženým jídelním lístkem. Zatnul jsem zuby, abych se nedal do nekontrolovatelného smíchu. Velmi opatrně vykoukl, zhodnotil situaci, urovnal si kravatu, nasadil přísný výraz, sedl si zpátky na kraj a vzal si lístek. Nedržet ho pořád vzhůru nohama, nevypadalo by to tak směšně.
Veškerý smích jsem prostě nezastavil, až mě z toho píchalo v boku. Lord to radši nijak nekomentoval.
„Ham … bergur?“
„Je to hamburger.“
Společně jsme prošli jídelní lístek a já se mu pokoušel vysvětlit, co je co. Kdysi jsem tu byl, když jsem si našetřil nějaké peníze. Na tu dobu jsem velmi rád vzpomínal.
Nakonec jsme si objednali hamburger, hranolky a k pití gola goku. Servírky mi lorda zase zahnaly ke stěně, ale jinak se objednávka i následné donesení jídlo obešlo bez nehod. Na plastový kelímek s víčkem a dírou uprostřed se díval podezíravě.
Nenápadně jsem mu předvedl, co s tím má udělat, napodobil mě, ale po napití ucukl a rozkašlal se.

„To pití je agresivní!“
„To jsou jen bublinky a je to studené.“
Lord pak už jen opatrně usrkával. Na hamburgeru jsme si oba pochutnali. Sice jsme skončili víceméně zapatlaní, ale to nám nevadilo. Nakonec jsme mlsali jen hranolky. Přišlo mi, že si lord tohle místo užívá a že se uvolnil. Byť by si měl radši dávat větší pozor, servírky se střídaly na číhané a lorda pořád obdivovaly. Jejich vzrušený šepot jsem velmi dobře slyšel.
„Co myslíš, odkud je?“
„Určitě je bohatý!“
„Možná je to cizinec.“
„Je božskej!“
„Holky, já se zamilovala!“
„To není žádná novinka.“
Chichot.
„Ten malej kluk je taky roztomilej.“
„Takový ťuťuňuňu.“ rozplývala se blondýna.
„Namočit do kafe a olízat.“
„Nejlíp se šlehačkou.“
To už jejich diskuzní kroužek musel manažer rozehnat.
Krčil jsem se do polstrovaných sedaček a lord na tom byl podobně. Snažil se to zakrýt, ale myslím si, že se červenal.
'Roztomilý … '
Před námi se objevily šálky s kávou.
„Na účet podniku.“ zasmály se na nás.
Poděkovali jsme a ochutnali. Lord si vzal hrneček i s talířkem.

„Je to opravdu dobrá káva.“ řekl lord.
„Proč máte natažený malíček? Máte křeč?“
„Co? … Tohle? Ne, to je jen takový zvyk, co jsem pochytil od Drákuly. Svého času jsme společně chodívali do dobré kavárny v Londýně. Zajímalo by mě, jestli je ještě pořád otevřená.“
Obdiv v lorda ve mně neustále narůstal. Byly chvíle, kdy byl děsivý a trochu sadistický, kdy byl legrační a kdy byl chápavý. Jeho tváře se měnily, ale lord v nitru zůstával stejný – starostlivý otec. Rychle jsem si protřel oči, aby mi nezačaly téct slzy.
Kávu jsme dopili, zaplatili účet a byli vyprovozeni všemi servírkami.
„Zase někdy přijďte!“

Lord se zatvářil, že snad radši ne. Vozík chrčel do ticha města.
„Hej, kluku!“ Tenhle hlas mě už vyděsil. Běželi k nám tři muži v černých oblecích. Lord mě za sebou kryl.
„Chceme si jenom promluvit.“ Rychle vysvětloval hnědovlasý muž.
„To vám mám jako věřit?“ zeptal se lord zostra.
„Pan Seok s ním chce mluvit. Máme ho přivézt.“
„Chlapec s ním mluvit nechce!“
Pevněji jsem sevřel držadlo táhla vozíku. Muž zamručel.
„Zavolám šéfovi.“ Ze saka si vytáhl mobilní telefon, vytočil jeho číslo a čekal.
„Šéfe, toho kluka jsme našli.“
-Dobře, tak ho přiveďte.-
„Je tu jeden háček.“
-Jaký?-
„Je tu nějakej chlap, co nám v tom brání. Říkal jste, že nemáme používat násilí, ale na něj můžeme, ne?“
-Má ten muž vlasy přes pravou část obličeje?-
Muž se na něj podíval a zmateně odpověděl: „Jo, má, jak to víte?“
-Jen takové tušení. Dej mi ho k telefonu.-
„Aah.“

Podal lordovi mobilní telefon. Ten si ho opatrně vzal. Muži to přisuzovali opatrnosti, já technické nevzdělanosti. Dal si ho k uchu, jak to viděl a řekl:
„Ah?“
-Dobrý večer, lorde Draku. Jak se máte? Za své podřízené se omlouvám, zdá se, že vás nepoznali.-
„Co chcete? Pochybuji, že jste své lidi poslal, abyste se mě mohl na tohle zeptat.“
-Bystrý jako vždy. Původně jsem doufal, že se mi na vás skrz Young Hana podaří získat kontakt. Nečekal jsem, že na vás ve městě moji muži narazí.-
„Chápu a o co vám tedy jde?“
-Vidím, že chcete hned přistoupit k věci. Mám na vás spousty otázek, co je probrat u dobré kávy? Stále mi -
Lord chvilku přemýšlel.
„Dobře, to by šlo. Kdy?“
-Co třeba za tři dny kolem poledne.-
„Večer, v poledne nemůžu.“
-Dobře, za tři dny večer, kolem šesté, vyhovuje?-
„Nemám námitek.“
-Budu vás očekávat.-
„Ah.“
Lord hodil mobil muži, protože stejně nevěděl, co s ním má dělat.
„Jdeme.“
Beze slova jsem ho následoval. Celý rozhovor jsem díky citlivým uším vyslechl, ale měl jsem z něj smíšené pocity.
„Omlouvám se.“

„Proč se omlouváš?“
„Protože od té doby, co jsem přišel, přináším lordovi jen smůlu a potíže. Nejspíš nosím svému okolí smůlu.“
„Je sice pravda, že s tebou jsou lázně živější, ale smůlu rozhodně nenosíš.“
„Ale … “
Lord mě umlčel položením ruky na hlavu. Jeho dotek byl jemný a uklidňující.
„Lorde … “
Rychle ji odtáhl.
„Pojďme už, ostatní čekají.“
Jen se mě jemně dotkl a už mi srdce divoce bušilo.
'Lorde.'
V životě jsem měl mnoho přání a žádná se mi nevyplnila. Avšak teď jsem cítil, že tohle přání, tuhle touhu, musím ochránit za každou cenu.
'Chci být s lordem.'

„Eh, lorde, můžete prosím chviličku počkat?“
„Ah, samozřejmě.“
Zůstal stát u vozíku a já vběhl do starožitnictví, okolo kterého jsme zrovna procházeli.

***

Vrátili jsme se dvě hodiny po půlnoci. Jen co děcka viděla vozík, už se k němu hrnula. Musel jsem je držet dál, abych tím nepokazil překvápko. Dvojčata mi nabídla pomoc, kterou jsem velmi rád přijal. Prcky jsem mezitím poslal pro nekomatu, ať ji přivedou. O půlhodiny později jsem slyšel, jak nervózně přešlapují před dveřmi. Přidala se k nim čtveřice tlapek.
„Hotovo!“ zavolal jsem po dlouhé hodině práce a otevřel dveře. Děcka se nahrnula dopředu a zůstala kousek od dveří stát. Pod stropem visela síť s míčky, pod ní byla instalována houpačka, v rohu stál obrovský plyšový pavouk s dvěma spirálami místo očí a velikou červenou mašlí na hlavě a vedle něj byl Geomin pelíšek, u stěny stála závěsná síť i s polštářem, v druhém rohu bylo vědro s menšími hračkami, pneumatika a plyšový tunel. Své místo k ležení jsem odstěhoval ke straně u dveří a vyznačil si ho tatami.
Všem se oči rozzářily a brzo lítali od jedné hračky ke druhé. Míčky hned byly po celé místnosti. Kara vyskočila na houpačku a divoce se rozhoupala. Geomi se tulila k plyšákovi a nekomata se rozvalila na lenošce a houpala se. Všude byl křik, smích a radost. Spokojeně jsem je pozoroval, dneska večer určitě usnou, jen co lehnou.

Zatleskal jsem a upoutal na sebe svoji pozornost.
„Tak, holky, už jste se trochu vydováděly, tak je čas přivítat nového člena.“
„Eh?!“ Lord se po mně divoce otočil a já byl jen „Hups.“. Odešel jsem do kuchyně a přinesl uzlíček látky, který se ohříval u kamen. Všichni se zvědavostí nahnuli. Z balíčku jsem vybalil dvě zóri.
„Počkej!“ Lord zaskřípal zuby. „Nechceš mi tím doufám naznačit …“
Sandály se pohnuly, z podrážek jim vyrostly čtyři nožičky, přední část se otevřela jako pusa s řadou drobných zoubků a zpod dvou provázků vykoukly oči.
„Kararin.“ řekla pravá.
„Kororin.“ řekla levá.
„Kankororin!“ řekly obě.
„To jsou bakezóri. Kde jsi je našel?“ zeptal se mě Sunbae.
„V lese, jsou to ty zóri, které jsem předtím v bouřce ztratil.“
Lord si za vlasy vrčel.: „Další oživlý předmět, příště rovnou přinese konvici.“
Sandály se protáhly, zamlaskaly a běžely si hrát s ostatními.
„Pravé říkám Bai a levé Zoi.“
'A ještě je pojmenoval.' Lord zakroutil hlavou, ale musel připustit, že pohled na skotačící děti nebyl tak špatný.
Když jsem mrňata uložil ke spánku a přikryl, udělal jsem si zápis do deníku.

Jméno: Bakezóri
Původ: Japonsko
Charakter: Patří k Tsukumogami (viz Karakasa) a vypadají jako sandály zóri. Z podrážky vyrůstají slaměné nohy, pod kořeny pásků na boku mají oči a širokou pusu po délce celé podrážky. Někdy mají jen jedno oko a pusu na vnitřní straně bot. Pokud se o zóri nikdo nestará, jsou nedbale odhozeny a je na ně zapomenuto, po sto letech oživnou a začnou chodit po spícím domě a strašit jeho obyvatele. Pokud je v noci slyšet „Kararin, kororin, kankororin!“ je jisté, že jsou v domě bakezóri.
Ona věta znamená „Tři oči, dva zuby, tři oči a dva zuby.“. Což je jakási „úcta“ vůči geta sandálům, které toto mají. Oči jsou díry pro šňůrky a zuby dřevěné kolíky.
Poznámka: Japonské sedmimílové boty.

Jméno: Joroogumo
Původ: Japonsko
Charakter: Jedná se o pavoučího démona v podobě krásné ženy. Svádí muže, opíjí je alkoholem a hraje na loutnu biwa a když nedávají pozor, uvězní je v kokonu, aby je mohla později sníst. Podle legend pavouk získává magické schopnosti, pokud se dožije čtyř set let.
Poznámka: Černá vdova má co závidět.

Uklidil jsem zápisník a ještě jednou zkontroloval mrňata. Kara seděla v houpačce a jemně se houpala. Geomi byla stočená v klubíčku a spala ve svém domečku. Bai a Zoi leželi na horním odpočívadle. Nakonec lehce namyšlená nekomata v pokoji zůstala a spala ve své houpací síti. Nemohl jsem se ubránit tomu na ně chvíli nekoukat. Byli to prostě naši andílci.

Démoni:
Bakezóri (Japonsko)

Použité pojmy:
Eshaku – Zdvořilostní úklona. Sklon zhruba patnáct stupňů.
Seikai Rei – Úklona největšího respektu. Sklon je zhruba pětačtyřicet stupňů.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Další díl je tady a tentokrát má přes devět stránek Laughing out loud Pokud bych měla kapitolu popsat, tak pokud vám Mizející měsíc připadal jako bonbónek, tohle je "tabulka čokolády" Laughing out loud (omlouvám se všem, co nemůžou jíst sladké). Chlapec a lord budou mít svoji nezapomenutelnou chvilku (ne, akcička ještě ne Wink , k té se dostanou po spoustě peripetií a to vidím tak za 10-15 kapitol Wink ). Taky poznáme jednu velikou a důležitou legendu a Samuel nám získá další prostor pro vývoj.

No a v neposlední řadě bude zase démonopedie a nový přírůstek do lázní (chudáček lord, nějak se mu to tam nekontrolovatelně rozmnožuje XD).

PS. Kdo pozná klišé v novém kabátku? XD

4.95238
Průměr: 5 (21 hlas)