Démonické lázně – Pramen 16 – I prasklé zrcadlo je krásné

Když jsem se ráno probudil, připadal jsem si jak rybička. Třebaže do odjezdu ještě zbývaly dvě hodiny, už jsem vylezl z postele. Krátce na to se s námi rozloučili nemrtví. Se Zomem jsem si potřásl rukou a dal jsem mu další tip na zašívání. Nedlouho na to odešel i Richard a k mému milému překvapení i Kilian. Dvě mouchy jednou ranou.
V kuchyni jsem si chvíli při přípravě snídaně povídal s domovoiem. Vášnivě rozprávěl o různých typech střech, jejich kladech a záporech a vlastních zkušeností. Zanedlouho potom si mě k sobě zavolal lord. Tiše jsem si před něj sedl. Normálně kouřil svoji kiseru a přes obličej měl vlasy. Nic nebylo neobvyklé, vše při starém.
„Při mé návštěvě Seok Jin Kwana mě doprovodíš.“
Jemně jsem zaklonil hlavu a vydal nejasné „Eh.“. S tím mě však propustil a mně nezbylo než se připravit. Kappa mi pomohla najít vhodný oblek a správnou velikost. Kravatu jsem nikdy nenosil, ale Sunbae ji uměl výborně zavázat.
„Od někoho se to lord Yong musel naučit, že?“ Šibalsky na mě mrkl. Zachichotal jsem se a vyrazil k přední bráně, kde na nás čekal démonický kočár. Děckám jsem připomenul slušné chování a nekomatu napomenul, ať se pořád neválí v houpací síti. Pak jsme nastoupili a vydali se vstříc městu.

Světla města se brzo přiblížila a my přistáli v temné uličky. K mafiánské rezidenci to bylo jen několik ulic. Kráčeli jsme v tichosti a pomalu. Lord v obleku vypadal přísně a elegantně, byť to snad platilo pro jakékoliv oblečení. Před velikým domem stálo šest stráží, a to bylo jen u brány. Ta byla kovová, vysoká a bohatě zdobená. Ústřední motiv tvořili sloni se zvednutými choboty a květiny okolo nich.
„Jste již očekáváni.“ řekl strážný, jen co si prověřili naši návštěvu a zkontrolovali, zda nemáme ukryté zbraně. Třásl jsem se po celém těle. Před hlavním vchodem se nacházel kulatý plac trávy s nízkou fontánkou. Vedli nás skrz širokou chodbu a na každém rohu jsem si všiml kamer. Pohybovalo se tu dost strážných a hlídačů. V zahradě jsem zaslechl vzdálené zaštěkání psa.
Pan Seok nás uvítal v malém salonku.
„Pane Yongu, rád vás vidím.“ nejdříve se poklonili a pak si podali ruce. „Překvapuje mě, že máte ve svém doprovodu pouze Hwana.“ Lehce se na mě podíval. Stál jsem lordovi za zády po jeho levé straně.
„O nic větší doprovod nepotřebuji.“
Mafián jen pokývl hlavou a odvedl nás do jídelny. K jídlu se podávaly vybrané pochoutky a různorodá jídla. Většinu pokrmů jsem nikdy v životě neviděl, byla to přehlídka z celého světa. Vesele nás pobídl k jídlu. Pro jistotu jsem si vybral známé jídlo.
Seok seděl v čele dlouhého stolu, po levici mu seděl lord a já mu naproti. Lord velmi dobře zvládal stolování a dokázal jíst i příborem. To bych já nezvládl, už jen při sledování mě do prstů brala křeč. Moc se nemluvilo a jídlo proběhlo víceméně v tichosti. Bylo to nervózní ticho.
Po jídle jsme odešli do jiného salonku. Tam už na nás čekala káva a čaj. Lord si nalil kávu, přivoněl k ní a pak teprve ochutnal.

„Hmm … Černá káva.“
„Hádal jsem, že by vám mohla být po chuti.“
Lehce se jeden na druhého usmáli. Pomalu to mezi nimi jiskřilo.
„Předpokládám, že jste se mnou chtěl mluvit ohledně něčeho důležitého.“ Začal lord.
„Samozřejmě, není důvod, proč chodit kolem horké kaše.“ Mile se usmál a lehce rozhodil rukama. Za námi se najednou postavili dva muži a oba zamířili lordovi na hlavu pistolí. Cukl jsem sebou, ale neodvážil se pohnout.
„Velmi mě překvapilo, že jste mě tolik podcenil. Vzít si na schůzku jen malého chlapce. To opravdu nebylo chytré. Velmi jste mě zklamal, lorde Yongu.“ Jeho jméno vyslovil s hořkým tónem.
Po tváři mi stekla kapka potu. Jestli… jestli lord použije své síly, vyjde najevo, že není člověkem. Stiskl jsem pevně ruce. Něco jsem musel udělat. Něco říct. Situaci však vyřešil lord. Sáhl si do vnitřní kapsy, strážní se víc napnuli, ale nestříleli, vytáhl kiseru, zapálil si, natáhl dým a vypustil kouř.
„To vy jste podcenil lidskou existenci.“ řekl lord klidně.
„Óó~.“ mafián se víc opřel do měkkého kanape. „A to přesně jak?“
„Lidská existence je skrz na skrz prohnilá zvědavostí. Máte otázky, ale žádné odpovědi. Zabitím jediného muže, který má odpovědi, zklamete akorát sám sebe.“
„A co když se pletete?“

Lord se ušklíbl.
„V tom případě budete tím nejlepším lhářem na světě, protože dokážete obelhat sám sebe.“
V místnosti bylo chvíli ticho, dokud se Seok nedal do tichého smíchu.
„Výborně, výborně.“ Tleskal. „Opět jste naplnil mé očekávání.“
Lord se jen usmál, zavřel oči a lehce pokrčil rameny. Muži uklidili své pistole a postavili se za svého zaměstnavatele.
„Jistě víte, že mám ještě dvě otázky.“
Lord jen kývl hlavou. Na kasíno si velmi dobře pamatoval.
„Zatím si je ještě ponechám a místo toho vám předložím návrh. Nechcete se mnou spolupracovat?“
Lord vypustil kouř.
„Jako obchodní pobočka?“
„Dal bych přednost … partnerství.“ Trochu zúžil oči.
„Co vás vede k tomu, že o takové nabídce budu vůbec přemýšlet? “
„Ovládám celé tohle město a celkem rozlehlé území za jeho hranicemi. Společně bychom mohli toto území zdvojnásobit, možná i zčtyřnásobit. Společně bychom se dostali na vrchol společnosti. Vás neláká moc? Vypadáte jako muž, který se před ničím nezastaví, nebo se opět mýlím?“ Přeměřil si lorda mlsným pohledem. Myslím si, že dokázal lorda dobře odhadnout a poznat, jakým směrem se upírá jeho myšlení.
„Připouštím, že touhu po moci mám, avšak jsem se svým současným stavem spokojený.“
„Opravdu? Oba jsme stále mladí. Měli bychom si neustále rozšiřovat obzory.“
Lord s úsměvem pokýval hlavou.

„Byla by škoda, kdyby váš vůdčí smysl přišel vniveč.“
„Jinými slovy, nerad byste přišel o možnost ho usměrňovat, že?“ řekl lord.
Chvíli bylo ticho, jak jeden druhého přeměřovali.
„Není třeba být hned tak nepřátelský. Nechovám vůči vám žádnou zášť.“
'Aspoň do té doby, než ti začnu tancovat v zelí.' pomyslel si lord.
„Budu šťasten, pokud si moji nabídku promyslíte a také popřemýšlíte o mé druhé nabídce.“
'První návnada nezabrala, tak hoď dynamit.' problesklo Yongovi hlavou. Kdysi se sám ve vzteku snažil lovit ryby kladivem. Skončilo to modřinou na lýtku.
„Výměnný obchod.“
Lord překvapeně nadzvedl obočí. Muž přehodil jednu nohu přes druhou a přívětivě pohodil rukou a ukázal dlaň.
„Hwan Young Han je součástí mého domu od chvíle, kdy jsem ho zaměstnal.“
'Spíš od chvíle, co mě prodal otec!' Sevřel jsem pevně pěsti a snažil se nepůsobit příliš napnutě.
„Nevadí mi, že zůstane ve vaší péči.“ Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech a kousl jsem se do spodního rtu.
„Chtěl bych pouze … kompenzaci ztrát. O peníze mi však nejde.“
„Takže něco méně materiálního.“ konstatoval lord.
„Ano, tak trochu.“ Spojil prsty a usmál se o trochu víc.

***

Jen co jsem se k mláďatům otočil zády a nastoupil do wanyuuda, Geomi si to zamířila k lesu. Opatrně se všude rozhlížela a vyčkávala. Nakonec se dostala na palouček plný květin. Radostně zakníkala a pustila se do práce. Kusadly odsekávala ty nejkrásnější květiny, pomocí předních nožiček zaplétala stonky a s trochou pavučiny obalovala spletený kmen květinové koruny. Využila všechny barvy na louce a přidala i několik pěkných listů.
Celkový výsledek zahrnoval pestrobarevnou podívanou a zároveň elegantní ozdobu. Geomi ji položila na plochý kámen a pořádně si ji ze všech stran prohlížela. Tahle koruna musela být úplně bezchybná. Z koruny stromu ji pozoroval pár zvědavých a šibalských očí. Geomi se postavila na tři páry nohou, spokojeně založila první pár a pokývala uznale hlavičkou.
Perfektní.
Otevřela oči a zamrkala. Koruna byla pryč. Geomi zpanikařila a obíhala okolo kamene a dívala se pod každé stéblo trávy. Nakonec vyskočila na kámen a rozhlížela se na všechny strany. Do ticha lesa se ozvalo škodolibé chichotání. Ze stromu se na ni šklebil starý dědeček malé postavy, jehož tělo bylo celé ze dřeva a pokryté listím a mechem.
Mával na ni květinovou korunou. Geomi na něj prosebně zakňučela. Lesní skřítek se však jen zasmál a utekl hlouběji do lesa. Culil se od ucha k uchu, ale to jen do té doby, než se ohlédl za sebe a uviděl Geomi s náhonem na všech osm nohou. Táhla se za ní mračna prachu a v očích jí nebezpečně blýskalo. Skřítek přidal a pak vedl s Geomi překážkový běh lesem na neznámo dlouhé trase.

Cestou roztočili jednoho hosta lázní, který křičel: „Už zase-e-e-e-e~!“ Závod pokračoval dál a kdokoliv se jim dostal do cesty, byl nemilosrdně skopnut. Skřítek to nakonec nevydržel, zastavil se a hodil věnec dopředu, co nejdále to šlo. Geomi se po něm vrhla a vletěla do něj. Chytla ho všemi nožičkami a šťastně zakníkala.
Její pohyb pomalu ustával a začínala klesat. Otevřela jedno očičko a podívala se pod sebe. Ani nedohlédla dolů. Gravitace ji nemilosrdně táhla dolů a Geomi se nezmohla na víc než pištění a máchání nohou. Propadla skrz koruny stromů a i přes brzdění pádu pavučinovými vlákny se řádně potloukla.
Všechny oči se jí točily a motala nohama na jednu stranu a pak na druhou. Na prázdno otevírala a zavírala kusadla, neschopna ze sebe vyloudit jediný zvuk vedle tichého kňučení. Nakonec se na zemi rozplácla a zůstala ležet. Ležela dlouhé minuty, než se uklidnila a svět se přestal houpat. Pomalu otevřela jedno oko za druhým a postavila se na nohy.
Věnec jí visel okolo těla jako mrtvá váha. Nejedna květina poztrácela okvětní lístky, listy byly potrhané a její zpevňující pavučina byla narušena. Suma sumárum vypadal věnec uboze. Položila ho před sebe a pokusila se květiny trochu urovnat a nevšimla si, že se za ní pohnulo spadané listí.

***

„Jste si jistý, že chcete přímo tohle?“ zeptal se lord podezíravě, když vyslechl Jin Kwanovu nabídku. Sevřel jsem pevněji pěsti. On se snažil o tu nejblbější sebevraždu na světě. Musel to být šílenec, jinak by si o nic takového neřekl. Očkem jsem koukl po lordovi. Tvářil se netečně, ale to mohla být jen přetvářka. Dovedl jsem si představit, jak se mu vaří tlak a stoupá krev. … Nebo je to opačně?
Seok se jen samolibě usmíval. Čekal na reakci a taky ji dostane, jen možná ne takovou jakou očekává. Lord si lehce povzdechl.
„No, tak v tomhle případě jsem z toho vyvázl docela snadno. Nějak mě pořád podceňujete.“
„Óh~ Mohu vědět, co by byla ta horší varianta? Z čisté zvědavosti, nijak to proti vám nepoužiji.“ dodal rychle Seok a culil se přitom.
„Takže nikde nebudete vykládat, že nosím spodky s kačenkami?“ řekl lord s naprosto kamennou tváří. V místnosti nastalo ticho totálního záseku. Slyšel jsem, jak mi v hlavě o sebe ťukají ozubená kolečka a snaží se sešrotovat novou informaci do mozku. Zmohl jsem se jen na poklesnutí hlavy do strany.

Seok vydal jen tiché ah. Lord usrkl kávy a pochválil znovu její chuť.
„Ještě nějaká nabídka?“ zeptal se přímo dračí démon.
„Ty už jsem pro dnešek vyčerpal. Měl bych však otázky, spoustu otázek, avšak mám právo jen na dvě, že?“ Tentokrát to byl Seok, kdo si vytáhl cigaretu a zapálil si ji.
„Přesně tak.“
Seok se lehce ušklíbl.
'Had … šklebí se jako had na svoji oběť.' Had se nemůže biologicky šklebit, ale kdyby mohl, vypadal by jako Seok bez saka. Chvíli se zase jen tak pozorovali. Lordovu netečnost narušil oblak naštvanosti a chuti objednání jisté osoby k zubaři. Očima jsem probádal místnost po malých a tvrdých objektech. Jeden takový vhodný objekt ležel přímo mezi nimi. Kdo ho popadne jako první?
„Hrajete šachy?“ zeptal se Seok Jin Kwan náhle.

„Častokrát jsem je hrával se svým mistrem. Přátelská partička?“
Oba se na sebe usmáli.
Přátelská partička? To tak! To vám tak sežeru. Obyčejné přeměřování síly, to je to.
Všichni jsme přešli do menšího salonku s výhledem na zahradu. Ve stínu pod stromem jsem zahlédl dva muže. Normální člověk by si jich bez řádného tréninku nevšiml.
Já se postavil lordovi za záda a dal si ruce podél boků. Šachovnice byla ručně vyřezávaná ze dřeva a po bocích se jí leskly drahé kameny a okraje herní desky byly pozlacené.
„Jakou chcete barvu?“
„Černou.“ odpověděl lord stroze.
Muž za Seokovými zády jim podal pouzdro s figurkami. Vydal jsem tiché, ale stále slyšitelné wau. Figurky byly z bílého a černého dřeva s kováním. Všechny části byly detailní a podle všeho i unikátním dílem dělaným na zakázku. Neokázalý, ale přesto efektní způsob jak dát najevo své bohatství.
Trochu jsem se nad tím ušklíbl. Seok si toho všiml, ale nijak na to nereagoval.
'Tak~ jak dlouho vydržíte, lorde?' pomyslel si pobaveně Seok. Ve svém životě se ještě nesetkal s hráčem, kterého bych nedokázal porazit.

***

Geomi se snažila upravit věnec do původní krásy, což se jí příliš nedařilo. Dala si s ním takovou práci, že se jí ho nechtělo zahazovat. Na chvilku zpozorněla a ohlédla se. Nic za ní nebylo. Otočila se zpátky a listí za ní se nadzvedlo a lehce poodhalilo rozšklebenou tvář. Geomi se věnovala své práci a pak se prudce otočila. Nic však nezahlédla.
Opět se vrátila k práci, ale pocit, že ji někdo sleduje, ji neopustil. Listí se nadzvedlo o trochu víc a kleslo těsně předtím, než se Geomi stačila otočit. Naprosto věděla, že tam někdo je, ale pořád ho neviděla. Nastala velmi legrační situace, Geomi se otáčela sem a tam a listí padalo sem a tam. Už se jí dělaly mžitky před očima, ale dosáhla svého.
Z neznámého tvora postupně spadalo všechno listí. Aniž by si to uvědomoval, trčel jeho hnědozelený krunýř skrz rozházené suché listí. Krčil se k zemi a nejspíš se připravoval na své další děšení. Geomi ho pořád sledovala a opatrně se otočila zpátky. V duchu napočítala do tří a prudce se otočila. Konečně svého pozorovatele našla. Šklebila se na ni široká pusa plná křivých tupých zubů na širokém a nízkém obličeji se zapadlýma malýma očima.
Chvíli jen zaraženě sledovali jeden druhého a pak se dali do duálního křiku.
„Ňááááááá!“

„Ššááááááá!“ Démonovi se při křiku zvedaly nozdry jeho plochého a velkého nosu.
Z hnědozeleného krunýře se vyklubalo dřevo pokryté vlasy tvořené z mechu. Neznámý obyvatel lesa rozhazoval hubenýma rukama s dlouhými na kost hubenými prsty. Geomi na nic nečekala a dala se na další zběsilý útěk. Nohy ji nakonec zavedly až k jezeru hluboko v lese. Podívala se na měsíc a zjistila, že už je něco po půlnoci.
Musí si pospíšit domů. Položila věnec na kámen a snažila se ho znovu upravit. Marná sláva, květiny byly orvané a poničené a pavučina místy povolila. Padl na ni stín. Podívala se nahoru a uviděla podivného tvora, který se objevil z vody. Vypadal vysoce a neměl žádné vlasy, jeho tělo bylo pokryté hladkou kůží, v dlouhých prstech držel krátkou harpunu a z vody vykukovala ocasní ploutev podobná té u žraloků.
Tvor zavrčel, ukázal ostré zuby a zakřičel: „Ksáááh!“
Geomi zase utíkala jako o život, na zabodnuté harpuně visela květina a kus stonku.

***

Mladý lord, mistr Jayrehl, Jiang a Zom v lidské podobě seděli v rychlovlaku a mířili domů. Zbývalo už jen několik hodin cesty. Jiang si s úsměvem četla módní časopis a Zom ji tiše pozoroval. Mladý lord přemýšlel o jejich návštěvě. Nějakou chvíli se bude vyhýbat vařeným nudlím. Lord Yong se mu upřímně omluvil a panoval mezi nimi dobrý vztah založený na důvěře a dlouholeté spolupráci.
Být to kdokoliv jiný, nejspíše by trval na tvrdém trestu, ale nenadálá reakce kuchařky a veškerý zmatek ho řádně vykolejil. Jedna věc mu však neustále vrtala hlavou, nechápal, proč jeho otec chtěl, aby chlapec prošel testem zrcadla, které se nečekaně rozprsklo. Většina testovaných se rozpadla na prach, shořela, scvrkla se, nebo byli jinak zdeformovani. Samozřejmě existovali i ti, co testem prošli a jedním z nich byl i jejich nový sluha.
Na tom mu však také něco nesedělo, jen na to nedokázal ukázat prstem. Jayrehl vycítil jeho pochybnosti a naznačil mu, aby se přesunuli jinam. Vyšli z kupé a přošli se na konec vagónu, postavili se k pootevřenému oknu a chvíli stáli.
„Otče, chceš mi říct něco, co nemůže počkat do našeho návratu?“ zeptal se ho.
„Hmm, náš mladý sluha rozzářil tvoji dceru.“
„Ano, toho jsem si všiml.“

Lord Jayrehl se otočil k oknu a hleděl ven. Krajina se místy chlubila teplou podzimní duhou.
„Ah, už vím. Nedokázal jsem tu barvu pojmenovat, ale teď už vím.“
„Jakou barvu?“ zeptal se mladý lord.
„No přeci tu zlatou, tu zlatou podzimní.“ Jayrehl se na něj otočil a lehce se usmál.
„Aha a kde jsi ji viděl?“ Najednou škubl hlavou, jak ho udeřila pravda. „Sluhovy … sluhovy oči … mají barvu … ?“ Jeho ruce se roztřásly. „Otče, ty jsi mu dal jméno? Osobně jsem o tom chvíli uvažoval, chtěl jsem o tom s tebou mluvit po příjezdu. Nevyžaduje to však …“
Starý lord ho přerušil zakroucením hlavy.
„Já mu žádné jméno nedal.“
„Tak tedy lord Yong? … Ne, to není možné, to by nikdy neudělal.“ Hned tu myšlenku zahnal.
„Hmm … Pouze démoni velmi staré krve dokáží dávat jména. Zajímalo by mě … ne, to není možné.“ Opět zakroutil hlavou.
„Otče.“ Mladý lord se mu pevně podíval do očí, odhodlán znát odpověď.
„Ten chlapec.“ řekl po chvíli.
Druhý se nezmohl na žádnou odpověď, až po chvíli prohlásil: „Otče, to nebylo legrační.“
„O jménech nevtipkuji.“ Ujistil ho ostře.
Mladý pán se musel opřít o stěnu.
„Musel ses splést, otče. To není možné. Nejsi už nejmladší, už ti skoro bude přes patnáct století.“

„Mé oči mě nikdy nezklamaly!“ Zvýšil hlas a jeho adoptivní syn zmlkl.
„Ví to?“ řekl po chvíli syn.
„Očividně ne.“
„Co Jiang?“
„Také si toho ještě nevšimla.“
„Dobře, myslím si, že bude nejlepší tuto záležitost probrat až doma.“
„Souhlasím.“ Starý muž přikývl.
„A je tu ještě jedna věc, která mě … překvapila.“ řekl, když okolo něj procházel jeho syn.
„Myslíš zrcadlo?“
„Přesně tak. Pouze někdo, kdo dokázal porazit své nejtemnější nitro, by dokázal roztříštit černé zrcadlo.“
„Můžeme z toho tedy vyvodit, že ten chlapec má starou krev?“ lordův hlas se třásl, něco takového bylo nemožné, naprosto neslýchané. Na chlapci nepozoroval žádné známky dlouhého času, neměl žádnou auru, ani z něho necítil moc. Tak jak?
„Je to opravdu možné?“ zeptal se starý lord sám sebe, všech a nikoho najednou. Začal si říkat, že ho možná jeho oči napálily, že ho matou, když se však vrátili do svého kupé, věděl, že se nemýlí. Jejich mladý sluha měl jméno a jeho zlatavé oči toho byly nezvratným důkazem.
'Jaký démon … Jak mohl někomu dát jméno bez obřadu?! … Jak to dokázal? … Kdo to je? … Kdo je ten chlapec? … Ví o něm lord? … ' Mnoho, mnoho otázek se honilo oběma zombiím v hlavě, ale nikdo jim nemohl dát odpovědi.

***

Samuel znovu pročítal deník hlavní rodiny svého rodu. Svíral ho v prstech a nenávist každou chvílí rostla a rostla. Povolil ztuhlé prsty a pomalu knihu v měkké vazbě zavřel a odložil ji na hromádku k dalším, ze kterých se celý deník sestával.
'Tak … Takováto je pravda. Kdybych to věděl. … Kdybych to věděl!' Sevřel prsty v pěst. Těžko ovládal své tělo, nelehce krotil své emoce. Vařily se v něm mnoho let, dlouho krmily jeho přirozenou nenávist k démonům a všemu nadpřirozenému.
'Již brzy … již brzy bude pomsta vykonána a já … konečně naleznu klid.'
Jako mnohokrát předtím si znovu vzal odloženou část deníku a začetl se. Tuhle pasáž o pádu jeho rodu a začátku nenávisti znal už nazpaměť, ale chtěl ji číst pořád dokola a dokola. Vrýt všechna písmena do paměti tak, aby nikdy nezmizela. Na pozadí četby se mu v hlavě rýsoval plán. Ušklíbl se a jeho jindy klidná a příjemná tvář se změnila na tvář démona.
Již brzy.

***

Ning Qiang Chu seděl ve svatyni před velikou sochou sedícího Budhy. Před sebou měl postavený šálek čaje, kterého se však ještě nedotkl. Seděl mlčky a naslouchal tichu. Ve stínu sochy se něco mohutného pohnulo. Bylo to veliké jako k***a, možná i jako býk, možná o něco větší. Ning nijak nereagoval, dál seděl a naslouchal tichu, dokud tvor nepromluvil:
„Zdá se, že nadešel čas.“ Tvorův hlas byl hluboký a plný respektu.
„Vypadá to tak, starý příteli.“ odpověděl vyrovnaně Ning.
„Osud lidí, démonů a světa bude opět jednou vážen.“
„Ah.“ řekl jen a pohlédl do boku svatyně, kde se po stěně táhl dlouhá pás obrazů vyprávějící příběh o první veliké válce. Začínal zrodem bohů a přecházel ve zrod černých tvorů, pokračoval k prvním rodícím se lidem, až doputoval k veliké válce. Nad hlavami válečníků visely mnohoramenné váhy, jejichž princip nikdo nechápal.
„Jakou roli v tom osudu budeš hrát?“ zeptal se ho mohutný tvor a vystoupil lehce ze stínu sochy. Světlo ze svíček a luceren dopadlo na bílou a lesklou srst. Ning se na svého společníka zahleděl. Byl opravdu veliký jako dospělý býk, z čela a boků mu rostl vždy pár černých lehce zahnutých rohů. Na každém boku měl ještě tři oči, které neustále sledovaly své okolí a pohybovaly se nezávisle na sobě.
„Rozhodnu se, až bude správný čas, do té dobu budu pouhým pozorovatelem.“
Tvor, o jehož již původu nemohlo být pochyb, lehce pokýval hlavou s krásnou bílou hřívou a švihl dlouhým ocasem, jenž končil vlnitým chvostem.
„Pozoruješ již mnoho let.“ Zadíval se na něj třemi oky na hlavě. To na čele bylo položeno svisle a nikdy se nezavíralo. Oči na bocích pořád létaly z jednoho koutu místnosti do druhého.
„Ano, Bai Zei, již mnoho let … příliš dlouho …“

***

Jin Kwan hleděl na šachovnici a nevěřil svým očím. Již s lordem soupeřil více než hodinu, ale ještě se mu nepodařilo ho zahnat do kouta nebo přimět učinit špatný tah. Každý z nich už ztratil několik figurek, ale nikdo neutrpěl vážné ztráty. Musel však připustit, že s každou ztracenou figurkou mu Yong připadal agresivnější, ale na úsudku mu to neubralo. Lákal ho už do několika pastí, jednoduchých i důmyslných, ale nic nezabralo.
'Na jakou návnadu bych vás dokázal ulovit?'
Trpělivě čekal na lordův tah. Ten jej o pár minut učinil a on za chvíli reagoval.
„Budu příliš vyzvídat, když se zeptám, kdo byl váš učitel?“
Jezdec přešel do útoku.
„Vůbec ne. Byl to takový starý dědek, pořád mě jen poučoval, lezl na nervy, sekýroval, honil, řval, poučoval … ah, to se už opakuji. … Za to všechno mu jsem velmi vděčný. Uměl z hrubého kamene vytesat diamant a na jeho bambusové placky se nedá prostě zapomenout.“ řekl a na tváři mu pohrával radostný úsměv.
Seok se zamyslel a jen zamručel.
„To zní velmi zajímavě.“
„A kdo byl váš učitel?“ Oplatil mu otázku Lord.
„Eh … “ řekl nejdříve protáhle a pak pokračoval: „Lady Jung Yong Moon mi byla učitelkou, bodyguardem i chůvou od mých mladých let. Byla přísná, ale spravedlivá.“
„To zní jako velmi svéhlavá žena.“

Jin Kwan posunul dopředu pěšáka.
„Ach, ano, dokázala být velmi svéhlavá a ani otcovi nejlepší muži se jí ne vždy dokázali postavit. Byla to úžasná žena.“
„To je mi líto.“ řekl po chvilce ticha Yong.
„Cože?“ vyhrkl Seok.
„Ta žena je již mrtvá, ne?“ Lord trochu znejistěl.
„Ale ne, jak vás to napadlo. Během jedné akce přišla o nohu. Nemohla již svoji funkci zastávat, a tak byla přeložena do jiného města jako informátorka. Jde jí to velmi dobře.“ Mafián se uculil, konečně Yonga na něčem nachytal. Ten si jen odfrkl a tahem střelce odstřelil nepřátelského pěšce.
„Pokud budete o lidech, kteří ještě žijí, mluvit jako o mrtvých, jejich duchové vás pak přijdou strašit.“ řekl suše.
„Vy věříte na duchy? To je v dnešní době trochu neobvyklé.“
„Tady nejde o víru, ale o úctu k mrtvým.“ řekl lord chladně a pevně se mu podíval do očí. Trochu tím Seoka zaskočil, ale nedal na sobě nic znát.
„Už jste se s nějakým duchem setkal? Ptám se čistě ze zvědavosti. Sám jsem žádné nadpřirozené stvoření neviděl.“ Jezdec sebral nedávno položeného střelce.
„Nadpřirozené bytosti je lepší nechat na pokoji. Jsou velmi náladové a nevyzpytatelné. Pokud narušíte jejich teritorium, či je rozzlobíte, může se … může se vám stát cokoliv.“
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Seok měl v plánu ještě další otázky, ale tohle nadpřirozeno ho začalo lákat a dávalo mu možnost něco o Lordovi zjistit.

„Co byste mi doporučil, kdybych je náhodou vyrušil.“
„Pokud ucítíte, že je vám náhle zima, že někdo je poblíž, ale nikdo živý to není, ucítíte náhlý nával strachu, aniž byste znal příčinu … pokud se něco takového stane, poklekněte na zem a omluvte se. Nezvedejte hlavu dokud nebudete mít pocit, že ten pocit strachu je pryč. Na území může být takových duchů více, každému je potřeba se omluvit.“
Řeč přerušil, jen aby posunul figuru.
„Pokud to nepomůže a duchové se ještě víc rozezlí, držte v ruce trochu soli a pozadu jděte zpět k východu. Nikdy jim neukazujte záda. Pokud to uděláte, tak vás klidně roztrhají na kusy.“
„Ooh~ to zní dost nebezpečně.“
„Duchové sami o sobě nebývají nebezpeční. Většinou se snaží žít v míru a klidu, ale je pravda, že existuje mnoho duchů, kteří druhým ubližují.“
Tentokrát táhl Seok figurkou a lord přemýšlel o dalším tahu.
„A potkal jste už někdy nějakého ducha?“
„Ano, spousty a spousty, většina z nich se zdržuje v oblasti toalet.“ řekl naprosto vážným tónem, ale na mafiána se šibalsky usmál. Úsměv však během chvilky zmizel. Jin Kwan se na chvilku zarazil a oplatil mu úsměv ztuhlým zkřivením rtů.
'Bastard … dělá si ze mě srandu.'

Yong táhl figurou a sebral svému soupeři pěšce.
'Ale to by pak s ním byla nuda. Však já vaše tajemství odhalím.'
Vzal si jezdce a sebevědomě mu sebral nově položenou figurku.
'Tah k vítězství.' Tvář proťal jeho povýšený úšklebek.
Lord se mu na okamžik zahleděl do očí, jemně je přivřel v něžném gestu, které v okamžiku vystřídal pohled rozhněvaného lovce, popadl svého pěšáka a táhl jím o pole vpřed.
„Šach mat!“ oznámil chladným hlasem a ťuknutí figurky se neslo okolím jako ozvěna. Spojil si na klíně prsty a tiše čekal na Seokovu reakci. Ten sledoval šachovnici a pomalu chápal lordův tah.
Roztřesenou ruku posunul k obličeji a pak ji položil na špičku nosu v přemýšlivém gestu. Snažil se tím však zamaskovat své kousání do rtu a rozhořčení. Věděl však, že je to zbytečné, jeho oči ho prozrazovaly.
'Geniální … Naprosto geniální. Takového hráče … jsem nikdy předtím nepotkal.'
V duchu si přehrával hru od začátku až do konce.

'Plánoval tohle už od začátku? To … nemůže být možné, nebo ano?!'
Očima těkal mezi ním a šachovnicí. Z klece nebylo žádného úniku. Nakonec se rezignovaně opřel do křesla a dal tím najevo svoji prohru.
„Skvělá hra.“ řekl jen nakonec neutrálně.
„Jednoduchá rozhodně nebyla.“ Uznale na něj kývl.
Chvilku tiše seděli a pak se po chvíli lord zvedl.
„Co jsem také slíbil, to také dodržím. To samé očekávám od vás.“
Seok přikývl hlavou a mávnutím rukou odeslal své bodyguardy pryč. Nervózně jsem polkl. Přišlo na lámání chleba. Výměnou za to, že po mně nepůjdou jeho muži, s ním musím strávit hodinu o samotě. Taková byla cena mojí svobody u lorda.
Byl jsem z toho řádně nervózní. Zůstal jsem stát, abych trochu zdržoval. Ručičky bohatě zdobených hodin s kyvadlem mi oznámily, že je sedm minut po půlnoci. Už jsme tu byli víc než tři hodiny. Strašně rád bych to měl za sebou. Naštěstí vypadal, že s ním prohra zatřásla víc, než dával znát. Nejspíš se v něm vařil vztek a teď se ho snažil potlačit.
„Klidně se posaď, chlapče.“
Jen o chvilku později jsem ho poslechl.
„Tohle bylo dost nečekané.“ řekl, jako by odpovídal na nevyřčenou otázku neviditelné osoby. Zvedl hlavu a usmál se na měl. Lov mohl začít.

***

Geomi se vlekla houštím a toužebně hleděla ke světlům před sebou. Konečně se doplazila k lázním. Na sobě táhla potrhaný a na několika místech slepovaný věnec z květin. Lázně byly tiché, užívaly si vzácnější chvíli klidu, kdy v nich nikdo nebyl. Byl tu sice lord Drákula, ale ten už byl jejich součástí, asi jako nanesený prach patřil k průvanu.
Vlastně jeho hlas vycházel z kuchyně, kde si povídal s Futachi. Po chvilce se hlasy zvýšily a Futachi za notné, ale jemné pomoci koštěte, vyprovodila Drákulu z kuchyně a zavřela za sebou. Zkroušeně si něco zamumlal a odešel do svého pokoje. Geomi využila své šance a vplížila se do kuchyně.
Futachi zrovna něco hledala ve spíži. Pavoučí démon vylezl na kuchyňskou linku a šel pomalu k ní, věnec se přitom snažil držet před sebou. Futachi si tiše prozpěvovala a byla asi ve velmi dobré náladě. S plnou náručí se otočila do kuchyně a zrak jí padl hned na Geomi a o nanovteřinu později na širokou stopu bláta, listí, trávy a špíny, co se táhla za ní.
„Ty … TY!“ Vztek v ní vybuchl jako nukleární bomba. Odhodila mouku, vajíčka, mléko a pár dalších věcí a popadla nejbližší pánvičku.
„TY … !“ Nenacházela slov a jedinou ranou odpálila ubohého pavouka ven. Letěl několik metrů a pak se několikrát odrazil od země a roztočil se kolem osy.
„Kéž by ses nikdy neobjevila!“ křičela Futachi na celé lázně a dávala průchod své nenávisti a hořkosti. Geomi vytryskly z očí slzy a utíkala pryč, navzdory zraněním, únavě i bolestivému dýchání. V uších svědků zněly už jen její nářky.

„Futachiko, co se sta-!?“ Drákula nedořekl, protože ho futakuchi-onna uzemnila širokým máchnutím pánvičkou, která jí nakonec vyklouzla z ruky. Drákula se sesunul na zem a ticho prořízl zvuk tříštícího se skla. Kuchařka se za zvukem otočila a uvědomila si, co se stalo. Pánvička zasáhla můj dárek, který už několik dní ležel v rohu.
Rychle k němu přiběhla a odkryla látku. Ucukla před svým obličejem, který byl roztříštěn na všech kusech zrcadla.
'Odporná … '
Nával emocí ji rychle opustil a cítila, jak se jí třesou nohy. Oknem pronikl vítr a ona se otočila zpátky. Na lince uviděla květiny.
„Jak se to sem … ?“ sáhla po nich a přilepila se k pavučině. Po zádech jí přejel mráz. „Je to jen … pavouk. Zrádný pavouk!“ Ruce se jí třásly. Otočila se zpátky k rozbitému zrcadlu a zahlédla kus papíru.

***

Geomi běžela lesem, tedy spíše kulhala. Slzy jí zmáčely celý spodek těla a byla zelená od trávy a špinavá od bláta. Tři nohy za sebou jen táhla a její krok velmi rychle ztrácel na rychlosti. Bolelo to, strašně to bolelo. Geomi udělala ten věnec s láskou, chtěla mít kamarádku, chtěla vařit, chtěla být s Futachi. Proč ji tolik nenávidí? Proč se jí tolik oškliví? Proč? Proč?!
Geomi byla stará. Byla stará, ale měla mysl i duši dítěte. Bála se. Chtěla se omluvit. Prosit o odpuštění. Chtěla udělat … cokoliv, cokoliv! Zakopla o kamínek a spadla. Předníma nohama se snažila zvednout, ale dokázala to jen o milimetry. Znovu na nohy se nepostavila. Z tmavého mraku spadla kapka, další a pak je už nic nedrželo.
Geomi ležela na moknoucí trávě a veliké kapky do ní nemilosrdně bubnovaly, jako by ji chtěly ukapkovat. Slzy vzal sebou déšť, ale jejich proud nezastavil. Mokrou trávou se neslo šustění a čvachtání kroků, ale v šumu deště tyto tiché zvuky zanikaly. Ve tmě se rozsvítila červená očka, mnoho červených oček a všechny Geomi hladově pozorovaly.

***

Oblohu prořízl obrovský blesk a já vyskočil ze židle. Vyděšeně jsem se podíval k oknu. Srdce i žaludek mi sevřela ledová ruka. Vzduch naplnilo nebezpečí, ale nevěděl jsem, kdo je jeho zdrojem.
'Něco špatného se stane!'
„Bojíš se blesků?“
„N-Ne, jen mě vytrhl z myšlenek.“ Rychle jsem si sedl.
„Ve zprávách o bouřce nic nebylo. Poslední dobou přeci nebylo takové teplo, ne?“
Šance, že bych ho ukecal na rozhovor o počasí a houbách, byla velmi mizivá.
„Jak se ti líbí u lorda Yonga?“ zeptal se mě, jako by mě k němu sám posílal.
„Je to pěkné místo.“ odpověděl jsem upřímně a doufal jsem, že neprozradím žádné nebezpečné detaily.
„Jakou pozici tam zaujímáš a kolik ti platí?“
Nesnažil se na mě jít oklikou. Šel přímo. Jasné otázky očekávají jasné odpovědi.
„Obecný pomocník a plat je dostatečný.“ Plat jsem vlastně nedostával, tak jako nikdo jiný. Pokud jsme na něco chtěli peníze, stačilo říct Sunbaeovi. Odpověď ho příliš neuspokojila.
„Co tvoji spolupracovníci? Je jich hodně.“
„Je jich mnoho a ještě jsem všechny nepoznal, ale všichni jsou přátelští.“
Chvilku bylo ticho.

„Ta žena … Futachi, je vážně kuchařkou? Lord o ní tak při našem prvním setkání mluvil.“ V otázce bylo poznat upřímnou zvědavost.
„Futachi není kuchařka.“ Velmi rychle jsem dodal: „Je to absolutní královna naší kuchyně.“
Seok se upřímně zasmál, nijak nahlas, ale ani nijak potichu. Pobavil jsem ho a na tváři mu zůstal úsměv. Pohledem jsem zajel k hodinám, uběhlo deset minut. Na zadku mě to zase svědilo a musel jsem se bránit nutkání se podrbat.
„V jakém oboru lord Yong podniká? Jsem si jist, že můžeme nalézt vzájemné přátelství.“
Ruce položené na klíně jsem víc sevřel. Jak mám odpovědět, aniž bych cokoliv prozradil? V hlavě mi odbíjely vteřiny, mohl bych prostě mlčet, ale … to mi přišlo nefér. Pokud mě přestanou jeho muži pronásledovat, tak mu nějaké odpovědi dám. Nic konkrétního, ale dost, aby snad dal na chvíli pokoj.
„Poskytuje veřejné služby.“ Nelžu.
Lehce nadzvedl obočí. Nejspíš nečekal tak obecnou odpověď.
„Jaké veřejné služby?“ řekl to trochu ostře.
„Jsou to … “ Kousl jsem se do jazyka. Takhle to nepůjde. Nádech, výdech, nádech, výdech a útok. „Veřejné služby pro omezený okruh exkluzivních klientů.“ Snažil jsem se do hlasu vpašovat menší opovržení jeho osobou, protože do toho klubu nepatří. Nejspíš můj pokus zachytil. Koutek úst mu lehounce zacukal.

Očima se zadíval ven skrz skleněnou tabuli, po které tekla voda jako vodopád. Mraky byly černé a blesky nad nimi je rozsvěcely jako veliké chundelaté žárovky.
„To zní velmi záhadně.“ Víc to však nekomentoval. „Jak se člověk může stát členem?“
Jasně, vmísit se do něčí přítomnosti znamená lepší poznání a šanci získat podporu. Z muže vyzařovala touha poznat lordova tajemství a podrobit si ho.
„Nový člen musí být doporučen stávajícími členy.“ řekl jsem vyhýbavě. „Doporučení pak musí schválit lord.“ Tak a teď už dá pokoj. Nelíbilo se mi, jak jsem lordovi připisoval nepříjemnou roli. Zase na něj bude útočit.
Seok v duchu přemýšlel.
'Ten kluk toho ví mnohem víc, ale nechce nic prozradit. Penězi ani mocí ho neuplatím. Nejspíš nestojí ani o postavení. Hmm? Na jakou návnadu by zabral? Výhrůžky nepomůžou, čím bych ho však donutil spolupracovat?'
Ze všech lidí, které okolo lorda viděl, jsem byl já ten nejslabší článek. Velmi dobře si to uvědomoval, na rozdíl ode mě.
„Jak se daří tvé matce?“
Trhl jsem sebou a zatlačil se do opěradla křesla.
„Mo-moje ma-matka … “ koktal jsem.
„Ach … “ řekl zklamaně. „Já zapomněl, tvá matka tě musela opustit.“
„Musela!!?“ vykřikl jsem a naklonil se blíž.
„Ano, hmm … hmm … Potřebovala peníze, aby tě dostala do opatrovnictví. Sehnala práci, ale … časově jí to nevyšlo. Přišlo mnoho komplikací.“ Jeho hlas byl plný smutku a zklamání.
„Maminka se chce vrátit … “ Srdce mi divoce bušilo.
„Chceš ji zase vidět? Svoji matku?“ Jemně, ale přívětivě se usmíval.
Několikrát jsem otevřel pusu, ale nic jsem nedokázal říct, jen jsem prsty mačkal kalhoty víc a víc.

„Mohu ti pomoci ji najít.“
Znovu jsem sebou trhl.
„O-Opravdu?“
„Opravdu.“ Pokýval hlavou.
„Lžete … Lžete! Akorát mě budete vydírat!“ Chtěl jsem znovu vidět mámu, ale on …
„Vydírat? Nikoliv. Osobně dávám přednost oboustranně výhodné dohodě.“ Mávl rukou, jako by zaháněl otravný hmyz.
„Nedělal byste to jen tak.“ Dusil jsem v sobě vztek.
„Rozhodně bych ocenil službičku.“

***

Geomi obklopila horda obřích krys bakenezumi. Mohla je jen vystrašeně pozorovat. Dýchala rychle. Krysy cvakaly výhružně zuby, stavěly se na zadní a kroutily ocasy. Občas přišly blíž, občas kousek ustoupily. Ta největší však pořád postupovala, už ji od mláděte dělilo jen pár metrů. Zapištěla a krysy vyskočily do vzduchu. Geomi zavřela všechny oči a zakničela své sbohem.
„Hyáh!“
„Háh!“
Břink.
„Písk!“
„Vřísk“
Plesk.
Sek.
Mlať.
„Uvááh!“
„Táhni!“
Krysy létaly vzduchem na všechny strany.
Sek.
Trh.
Kous.
„Jaůů!“
„Ach!“
Plác.
„Vřísk!“
„Prsk!“
Vzduchem se míhala pánvička, sekáček, dlouhý nůž, váleček na těsto, hrnec, poleno, kus trubky, upír … a to vše ve spá... v pramenech černovlasé kuchařky. Stála nad Geomi jako bohyně pomsty a války v jednom. Vrčela a mlátila vše, co se odvážilo pohnout. Krysy byly zmatené a nevěděly, co dělat. Vůdce se však nechtěl tak rychle vzdát. Prskal, kroutil zadkem a snažil se vypadat výhružně.
Futachi na něj vrčela a mračila se víc než leckterá démonická maska. Menší krysy začaly ustupovat, a když už jich zbývalo jen pár, dal se i vůdce na útěk. Kuchařka však ještě chvíli pozorovala své okolí, než se otočila na Geomi za sebou. Ta se na ni dívala a nevěřila svým očím. Jak na Futachi doléhala únava, svěšovala jeden pramen za druhým.
Drákula se sesunul na zem a jen něco mumlal. Na zem popadalo kuchařské náčiní. Geomi vyděšeně ucouvla, nebo se spíš o ústup snažila, celé tělo šourala po zemi. Futachi se třásly nohy a pomalu si sedla. Poklonila se před Geomi.
„Je mi to… líto… Já… Bála... jsem se... věřit... “ Slova doprovázely vzlyky a proud slz. V ruce mačkala malý kus papíru. Geomi se taky dala do pláče. Chlácholivě zakníkala. Futakuchi-onna zvedla hlavu a snažila se setřít slzy a po pár marných pokusech natáhla k pavoukovi ruku. Třásla se strachem, únavou i vyčerpáním. Dotkla se její hlavičky. Krátké chlupy nebyly drsné, jak se mohlo zdát, ale byly slepené a špinavé.
Geomi se snažila přišourat blíž, ale Futachi ji po pár nepodařených pokusech zastavila a jemně ji vzala do rukou. Položila si ji na klín. Třes ji neopouštěl, jako by měla zimnici. Geomi chvilku tiše kničela a pak jí klesla hlava. Usnula.
Futachi ji mechanicky hladila po zadečku a v hlavě se jí znovu objevil můj dopis.

***

Futachi zírala na rozbité sklo starého zrcadla. V látce byla přibalena ještě malá obálka. Vytáhla ji a otevřela. Vevnitř byl list papíru. Rozložila ho a dala se do čtení.

Futachi,
je mi líto, jestli jsem tě rozzlobil. Vím, že nemáš pavouky ráda, a přesto jsem sem přivedl Geomi. Hodně dlouho žila v té studni, že si nepamatuje, co dělala předtím. Když jsem ji poprvé uviděl, byl jsem k smrti vyděšený. Nikdy mi pavouci nevadili, ale Geomi … no, ještě teď mi běhá mráz po zádech.
Bál jsem se, netušil jsem, co mám dělat, jestli vůbec přežiju. Ani nevím, co se mi už honilo v hlavě, ale udělal jsem něco nevídaného. Řekl jsem „Ahoj.“. Vůbec netuším, proč jsem to řekl, ale ona … začala se smát. Smála se. V tu chvíli mi došlo, že nejsme jiní, že jsme stejní. Bylo to hodně zvláštní, ona prostě … byla zrůda a přesto … smála se jako člověk, jako já.
Trošku jsem se styděl. I teď se stydím, že ji nazývám zrůdou. Vůbec mi nechtěla ublížit, byla jen zvědavá a já přesto … přemýšlel jsem o tom, jak ji porazím … jak ji zabiju. Připadám si jako nejodpornější tvor. Bál jsem se jí jen kvůli jejímu vzhledu, není to její chyba, že se narodila jako pavouk. Není to ničí vina.
Víš, že umí měnit velikost? Ve studni byla dvakrát tak větší než já a teď mi sahá sotva k lýtkům … Ach! Tohle bych sem neměl psát, nebo začne pršet nádobí! Já jen … chci tím říct … Vlastně … Když se přede mnou zmenšila, řekl jsem jí, že je roztomilá. Byla z toho tak šťastná. Ptala se mě, jestli bude mít kamarády, když bude roztomilá a já jí řekl, že spoustu. Vypadala opravdu tak šťastně. Měl jsem pocit, že … že se v té studni ukryla, protože ji všichni nenáviděli a báli se jí kvůli tomu, kým byla.

Přišlo mi to strašně nefér. Ne! Bylo to kruté. Snažil jsem se ji povzbudit a vyprávěl jsem jí o lázních. Nevím přesně proč, ale nejvíc se ptala na tebe. Možná jí někoho připomínáš, někoho, na koho už zapomněla, ale její srdce si ho pořád pamatuje. Chtěla se s tebou setkat.
Já … já vím, že mezi vámi došlo k problémům, ale Geomi to nikdy špatně nemyslela. Chtěla se s tebou jen spřátelit. Nechápala, proč ji nemáš ráda. Snažila se … snažila se, abys ji uznala pro to jaká je, ne pro to, kým je. Všechno jí pořádně vysvětlím, tak prosím zkus … ji přijmout.
Tak mě napadá, že vůbec nevím, jestli máš ráda zrcadla. Když jsem ho viděl, napadlo mě, že by se ti mohlo líbit. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co bys řekla. Asi jsem sobec. Chci, abys přijala Geomi, ale neberu ohled na tvé city. Je mi to líto. Snažím se … snažím se něco vysvětlit, ale nevím, jak to vyjádřit. Vím, co cítím, ale nedokážu to vmáčknout do slov. Nikdy mi to nešlo. Je mi to líto. Jsem pitomec.

Můžeš dát Geomi ještě jednu šanci?

***

Futachi se vrátila do kuchyně. V náručí svírala tmavý uzlíček. Položila ho na stolek, přinesla si škopek, napustila do něj vodu, namočila hadřík, vyždímala a dala se do smývání špíny z chlupů. Cestou i při práci ji pozoroval nejistě domovoi, kappa, dvojčata i pár dokkeabiů. Všichni se báli přiblížit.

***

Hodina konečně skončila a já mohl opustit Seokovu přítomnost a vrátit se k lordovi. Byl jsem rád i strašně nervózní. Ten rozhovor nabral nečekané obrátky. V hlavě jsem měl jeden veliký bzučící úl. Všechny zvuky okolo mi přišly vzdálené a nepodstatné. Vzpomínám si, jak si lord se Seokem vyměnili přátelské rozloučení a vydali jsme se do deště. Někdo mi zatřásl ramenem, nepřítomně jsem se nad sebe podíval. Lord si mě zkoumavě prohlížel.
„Děje se něco, lorde?“
„S tebou určitě.“ odpověděl úsečně.
„Jen … jen jsem si říkal, co asi dělají děcka.“ Za chvíli je asi budu využívat jako univerzální lhadlo. Kapky naštěstí už ne tak silného deště bušily na látku deštníku.
„Jestli mi v pokoji převrátili byť smítko prachu, nadělám z nich tatami.“ řekl chladně, ale jen to velmi pečlivě hrál.
„Lorde Yongu, to byste přeci neudělal!“ Jeho úšklebek mě však nechával na vážně vážených pochybách. Zabočili jsme k našemu odvozu. Ten mezitím vyspával a chrápal na celé spirituální okolí. Jedna prasklá bublina ho však hned postavila na kola a mohli jsme vyrazit zpátky. Wanyuudo vyletěl až nad mraky a nám se naskytl pohled na otevřené nebe.
'Zajímalo by mě, proč se lord na nic neptá. Nezajímá ho to? Je mu to jedno? To není zvědavý?' Abych byl sám upřímný, nechtělo se mi o tom mluvit. Nejspíš bych se uchýlil ke lžím a dalším jiným polopravdám a úskokům. Takhle to asi bylo lepší. Cesta proběhla hodně v klidu, ale připadal jsem si hodně unavený, víc než kdy předtím.
'Vlastně … ' Zadíval jsem se na měsíc, kterého už značně ubylo. 'Brzo už bude nov. Zajímalo by mě … '
Lord však moji myšlenku předběhl: „Za pět dnů mě doprovodíš.“
„Jak si přejete, můj lorde.“ Uklonil jsem se a nic víc už nebylo řečeno.

***

Když jsme dorazili domů, potkali jsme potácejícího se Drákulu. Vypadal, jako by vyšel z odstřeďovače částic. Když nás viděl, jen se na nás zahihňal a zmizel ve svém pokoji. Lord ani já jsme radši nic neřekli. Ještě víc nás překvapila horda zaměstnanců nakukujících do kuchyně. Největším překvapením však byla Futachi. Vypadala, jako by prošla sekačkou na trávu. Vrhala však všude kolem úsměvy. Příliš sladké úsměvy, zepředu i zezadu.
Když jsem tiše opouštěl její zářivou přítomnost, všiml jsem si zničeného zrcadla, pečlivě slepeného izolepou. Otázky jsem však radši odsunul na pozdější dobu. Zaběhl jsem jen krátce do skladu pro pár jablek a rychle zkontroloval mrňata. V pokoji jsem je nenašel, zato je našel lord. Neslyšel jsem ho řvát, ale přiřítil se ke mně do pokoje, popadl mě za límec a odtáhl do své kanceláře.
Všude po pokoji byla spousta papírů v mnoha tvarech. V životě jsem neviděl tolik origami pohromadě, největší obliby však asi měly tradiční papírové vlašťovky všech tvarů, které létaly po celém pokoji. Lord skřípal zuby, vrčel, neartikulovaně nadával a klel. Jen co mě pustil na zem, položil jsem jablka na poličku, vyhodil děcka do jejich pokoje a dal se do žehlení listin.
Lord mi s tím v zápalu vzteku pomáhal a neustále si něco tlumeně mumlal. Zaslechl jsem slova děcka, zmetci, malé přírodní pohromy, klid, hluk, žádná úcta, řád, pořádek a já už nevím co ještě. Neměl bych být z toho rád, ale tak nějak jsem byl rád, že lord ukazuje své emoce. Bylo to, jako sledovat úplně cizího ale přesto známého člověka. Osobnost, kterou se on snažil tak pečlivě zakrýt.
Spát jsem šel, až když jsme všechny papíry narovnali a ty potrhané poslepovali. Do postele jsem se tedy dostal sakra pozdě a ani jsem si nevšiml, že jedno mládě v pokoji nespí.

Démoni
Ochopintre (Gruzie)
Adaro (Oceánie – Šalamounovi ostrovy)
Bai Ze (Čína)
Waldgeist (Německo)