SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 3 – Nový úkol

eště před vlastním setměním mě lord k sobě zavolal. Hlad jsem rychle zahnal několika vařenými knedlíky mandu plněnými hovězím masem, houbami a zeleninou.
Klekl jsem si vedle dveří a chtěl se ohlásit.
„Vstup.“
Bolestně ve mně bodlo. Ví o mně dřív, než stačím promluvit. Vstoupil jsem tedy a šel očekávat svůj trest. Za rohem chodby se nahromadili tři moji opatrovníci, kteří mě zpovzdálí sledovali.

„Myslíš si, že bude v pořádku?“ zeptala se Futachi.
„Jak to mám vědět?“ obořil se na ni stejně nervózní Domo.
„Buďte oba zticha!“ umlčel je Sunbae.
Po chvíli se zeptal: „A co tu vlastně děláte? Mazejte na svá místa!“
„A co tu děláš ty?“ obořila se na něho Futachi.
„No já … mám přeci dozor nad svými podřízenými. Je mojí povinností nad nimi dohlížet.“
„Proč prostě nepřiznáš, že si o něj děláš starosti.“ Shrnul to Domo.
Všichni si povzdechli.

V pokoji byla chladná atmosféra. Narovnal jsem se a sklonil hlavu a doufal jsem, že je to řádná póza vhodná mého postavení.
„Je šest hodin lidského večera. První hosté chodí do lázní okolo osmé hodiny. Do té doby chci obě budky u horkých pramenů čisté jako křišťál. Rozuměl jsi?“
„A-Ano, můj lorde.“
„Až to doděláš, podáš mi hlášení. Teď jdi.“
Uklonil jsem se a odešel jsem. Když jsem byl za rohem, úlevně jsem si oddechl. Jejich upřené pohledy mě však zarazily.
„Co to s vámi je?“ Všichni tři na mě bez mrknutí hleděli.
„Co?“
„A „Co?“ jako?“ Nechápavě jsem pokrčil rameny.
„Co říkal lord?“ Udělali ke mně krok. Začali mě svým společným pohledem děsit.
„Jo, tohle. No, říkal, že mám uklidit v těch dvou budkách, co jsou u normálních horkých pramenů.“
Po posledním písmenu se všichni sborově opřeli o stěnu, vydechli a drželi se za srdce.
„Na tohle jsem už moc starý.“ Oddechoval Sunbae.
'Vy … ' Smál jsem se v duchu. Sunbae se vůči mně snažil tvářit neutrálně, možná až trochu uraženě, ale prostě to byl starý měkota. Spíš mi začínal připadat jako dědeček, co se tváří přísně, ale má srdce ze zlata.
Cestou k pramenům jsem si trošku pohvizdoval.
Budovy k převlékání o omytí před vstupem k horkým pramenům nebyly veliké, odhadl jsem to tak na prostor pro deset lidí. Otevřené přehrádky pro odložení oblečení byly čisté za chvíli a obecně se o budkách dalo říct, že potřebují jen tradiční údržbu. S tím jsem problém neměl, dřív jsem to dělal pořád.

Posteskl jsem si. Ne proto, že by se mi stýskalo po domově, to vůbec ne, ale tak trochu mi chyběl ten normální život člověka. Ve škole mě pořád šikanovali, otec mě mlátil nebo na mě řval, spousta lidí na mě koukala přes prsty. Co mi vlastně chybělo?
'Možná mi chybí ta jistota. Tady nevím, co mě čeká.' Zalomcovala mnou zima. 'Nesmím takhle myslet. Když nic jiného, jsou tu milí lidé, byť lidmi teda nejsou, ale jsou o hodně lepší!' Potřeboval jsem si už urovnat své pocity a myšlenky. Pořád jsem si připadal zmatený a ztracený. Náhlé setkání s démony z legend, které vyprávěly jen o jejich krutosti a dobrotě lidí, mě opravdu vyděsilo.
Mé překvapení však bylo o to větší, že tomu tak není. Futachi byla milá a usměvavá, Domo se sice tvářil kysele a naštvaně, ale taky to byl dobrák. Sunbae byl jako veliký děda.
„Rodina … “
'Je to jako by tu žila jedna veliká rodina.'
„Eh?!“ Rychle jsem si setřel slzy.
'Možná tu budu šťastný … '
Byly tu věci, které mě pořád děsily. Jako člověk asi nemohu hned k někomu cizímu cítit důvěru, zvlášť když mě všichni okolo dřív zradili. Povzdechl jsem si a šel uklidit ženské oddělení.
Práce mi šla od ruky a měl jsem ji rychle hotovou.
'Hmmm … nikdy jsem v lázních nebyl. Jaképak to asi je?' Otevřel jsem opatrně zásuvné dveře a rozhlédl se. Na svůj vylepšený zrak i sluch jsem si docela rychle zvykl a teď se mi to hodilo. Nikoho jsem tu neslyšel.
'Super.' Usmál jsem se a pomalu se rozběhl k prameni. Nad horkým jezírkem se vznášel závoj páry. Nadšeně jsem se rozhlížel okolo. Džber, který jsem omylem zapomněl v ruce, jsem položil na zem. Sedl jsem si na bobek a pozoroval klidnou hladinu vody. Sáhl jsem do ní prstem.
„Au!“ Voda byla opravdu horká.
Jemně jsem se začal pohupovat a pořád koukal do vody.
„Copak...? Nevíš, jak se koupat?“
Vyděšeně jsem vyskočil na nohy. Srdce se mi divoce rozbušilo a málem jsem slétl do vody.
„Nechtěl jsem tě vyrušit.“ řekl Drákula Pátý.
Nervózně jsem polkl.
„N-Nebudu rušit.“ Snažil jsem se co nejrychleji vytratit.
Zatarasil mi cestu rukou. Podíval jsem se mu do tváře. Usmíval se, ale moc milé mi to nepřišlo.
„Neumyješ mi záda?“ Jeho úsměv byl příliš sladký.
„Někdo mého postavení nemá … nemá právo vám mýt záda, pane Drákulo Pátý.“ Lehce jsem se uklonil.

Spráskl ruce. „Jsem potěšen, že si pamatuješ mé jméno!“
„Jsem poctěn … že ho mohu vyslovit.“ Znovu jsem se uklonil a zkusil ho obejít. Opět mi vstoupil do cesty.
„Promiňte, mám ještě nějakou práci.“
Přistoupil ke mně, vzal mě kolem ramen a povalil mě do trávy. Klečel nade mnou.
„Co to děláte?“
„Neboj, nebude to bolet.“ Jazykem mi olízl kůži na krku a jemně ji políbil. Ztuhl jsem a zaklonil hlavu.
„Vidíš, tvé tělo mi rozumí.“ Přisunul se trochu blíž.
Hmatal jsem pravou rukou za sebou, druhou totiž držel.
„Neboj, nemáš se vůbec čeho bát. Mám rád malé a roztomilé věci. Budu na tebe něžný.“ Znovu mě políbil na krku.
'Něco …! Něco …!' Ryl jsem rukou do trávy. 'Ne …! Ne …!'
„Aarg!“ Zasupěl upír, když jsem ho kopl vší silou oběma nohama do žaludku. Vymrštil se do vzduchu a zůstal zlomený v pase.
„Proč …?“ Nestačil doříct a sekl jsem ho vší silou do obličeje, až spadl do vody.

***

'Kde to … '
„ … jsem?“
Rychle jsem dýchal a zíral na zadní část sarangchae. Nic jsem nechápal. Vzpomínky se proměnily v jeden rozmazaný flek. Setřel jsem si pot a třásl se hrůzou.
Na drápech levé ruky jsem měl krev.
„Co se …?“
Najednou se zvedl vítr, který hučel jako siréna. Přitiskl jsem se k zemi a zacpal si uši, ale nepomáhalo to. Zvuk byl pořád silnější a silnější. Musel jsem křičet a křičel jsem ještě víc, když mě staře vypadající žena s dlouhými bílými vlasy popadla za ty moje. Kvílela jak šílená a táhla mě do domu.
Rozrazila dveře do lordova pokoje, hodila mě na podlahu a nepřestávala kvílet. Stočil jsem se do klubíčka a přál si, aby už přestala. Minuty se vlekly, až nakonec ztichla. Opatrně jsem otevřel jedno oko a podíval se před sebe. Stála na začátku pokoje. Její bílé kimono se vznášelo ve vzduchu, jako by ho čechral vítr, byť tu žádný nebyl. Měla šedivou pokožku a oči bez panenek.
'Ona mládne?!'
Opravdu mládla, ze staré ženy se stala krásná dívka.
„Chci, aby byl okamžitě potrestán!“ řekla vysokým hlasem, ale už to bylo snesitelné.
„Z jakého důvodu?“ zeptal se lord Yong klidně.
„Napadl lorda Drákulu Pátého, když se znovu pokoušel proniknout do ženské části pramene.“
„Rozumím.“
„Má dlouholetá přítelkyně Baobhan Sith ho teď ošetřuje. Je to takový chudáček.“ V jejím hlase byla lítost.
Odvážil jsem se podívat na lorda. Představoval jsem si hotové peklo, ale on se tvářil naprosto znuděně.
„Pokud bude Drákula Pátý v kondici vypovídat, rád bych si poslechl, jak se to seběhlo.“
„Pochybujete o mých slovech!“ Vlasy se jí naježily a na okamžik nabrala podobu dospělé ženy.
„Samozřejmě že ne, lady Banshee. Chci jen vědět, co se stalo. Bez ohledu na to, jak moc je můj zaměstnanec na nízké společenské úrovni, věřím jim. Nemyslím si, že by zde obviněný chlapec bezdůvodně zaútočil na některého hosta lázní.“
Vyfoukl dým.
„Jeho vina či nevina bude prokázána. V případě viny bude řádně potrestán.“ Rozhodně pokynul Banshee, a to ji zřejmě uklidnilo.
'Sakra! Sakra!' Třásl jsem se. Bylo mi jasné, že skončím jako mrtvola. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem se hýbat. Strach mě paralyzoval.

***

Seděl jsem uprostřed pomyslné cesty k lordu Yongovi. Po pravé straně seděla Banshee a její kolegyně Baobhan Sith. Měla zelené šaty a blonďaté vlasy. Banshee byla v dlouhé šedivé košili. Obě byly krásné, ale při pohledu do jejich očí běhal mráz po zádech. Na druhé straně seděl Drákula Pátý, měl obvázaný žaludek a pravou polovinu obličeje. Tvářil se trochu sklesle. Sunbae seděl po lordově levém boku a zaujímal pozici soudního písaře.
„Nechť soud začne.“ řekl formálně a předal tím slovo lordu Yongovi.
„Chlapče, jsi obžalován z napadení lázeňského hosta. Co k tomu můžeš říct?“ řekl chladným hlasem.
O něco víc jsem se sklonil.
„Šel jsem uklidit budky u pramenů, tak jak jste mi nařídil. Měl jsem práci hotovou dřív, tak … tak … “
„Tak jsi udělal co?“ Upíral na mě svůj bodavý pohled.
„Byl... byl jsem zvědavý.“
„Zvědavý?“
„Jasně! Chtěl jsi nás šmírovat!“ vybuchla Banshee a její kolegyně razantně přikývla.
'Drákula jim nevadí?!'
„Ne!“ Snažil jsem se bránit.
„Ale ano, šel jsi nás šmírovat a lord Drákula Pátý tě přistihl při činu a tak jsi se ho pokusil zabít!“
„Ne, ne! To jsem nechtěl! Já … “
„Ticho!“ zakřičel lord.

Banshee si poposedla a zavrtěla se. Tvářila se uraženě.
„Pokračuj.“
Polkl jsem.
„Byl jsem zvědavý … na lázně.“
„Na lázně? Co tím myslíš?“ Nasál kouř z tabáku.
„Nikdy jsem v žádných nebyl. Vždycky jsem je viděl jen na obrázcích, tak jsem si řekl, že se podívám. Měl jsem dost času, kdybych se na chvilku podíval, pořád bych měl dost času na návrat. Jen jsem je chtěl vidět.“
Znovu jsem polkl, tentokrát na sucho.
„Co se dělo pak?“
Ošil jsem se.
„Přišel pan … Lord Drákula Pátý.“
'Co mám říct? Že mi chtěl pít krev? Co když jsem mu ji měl dát? Co když se to tu tak dělá?!' Dlaně se mi strašně potily.
„Co bylo dál?“
„Ch... Chvilku jsme spolu mluvili.“
„O čem jste mluvili?“ Ucítil jsem kouř.
„O … o počasí.“
V místnosti zavládlo ticho. Lord zaskřípal zuby. Věděl, že lžu.
„Snažíš se mi lhát?!“
„Další důkaz o jeho vině.“ promluvila tiše Baobhan Sith. Její hlas byl svůdný, ale plný chladu.
„Chlapec mluví pravdu.“ řekl Drákula. „Tedy až na to počasí.“ Opravil se rychle.
„Lorde Drákulo?“
„Ne, ne, lady Banshee. Ten chlapec je v tom nevinně. Dostal jsem přesně to, co jsem si zasloužil i s přídavkem pro veliký úspěch.“ Zasmál se svému malému vtipu.
Nevěřícně jsem na něj zíral.
„Pokusil jsem se mu pít krev. A ano, vím, že je to zakázané, ale když já tolik miluji malé a roztomilé věci. Nemůžu si pomoci. Takže není třeba toto prodlužovat. Chlapec je naprosto nevinný.“
Lord přikývl
.
„Chlapec je nevinen, viník se přiznal. Vzhledem k upřímnému přiznání nebude žádný trest uložen. Tento soud je u konce.“ Zakončil lord rozhodným hlasem zasedání.
„Všichni mohou odejít, chlapec tu zůstane.“
'Já tušil, že je to až moc dobrý.' Lord pro mě určitě měl nějaký trest, když ne za tohle, tak za včerejšek určitě.
Ženští démoni se na mě nenávistně podívali, Baobhan Sith si pak ještě pohrdavě odfrkla. Sunbae mě podpořil lehkým úsměvem. Dveře se tiše zasunuly. Konečně jsme osaměli. Bylo to ještě horší, než kdyby tu někdo ještě byl.
„Oficiálně je případ uzavřen, ale já chci vědět, co se tam přesně stalo.“
Přikrčil jsem se.
„Mluv!“
„Já … nevím.“
„Nevíš?“ Jeho hlas byl ostrý a ztrácel trpělivost.
„Ne... vzpomínám si. Stalo se to rychle.“
„To si nedokážeš zapamatovat, co jsi dělal?!“
Zase jsem se zmenšil.
„Odpověz!“
„Nevím...“ Lhát jsem nemohl, ale ani pravda mi nepomůže.
'Jsem mrtvý …'
Povzdechl si.
„Víš, že když začne Banshee kvílet, ohlašuje tím něčí smrt?“
Vyděšeně jsem sebou cukl.
„Teď ale kvílela, že byla naštvaná, což je horší. A ještě horší je, že jsem to musel poslouchat. Nemluvě o dalších hostech lázní. Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Ohrozil jsi celé lázně. Všichni, co tu žijí, jsou na nich závislí. Pokud tohle místo zmizí, ztratí vše, co za dlouhou dobu získali! A já nehodlám přihlížet, jak je někdo likviduje!“
„Tak mě zabte!“
Překvapeně sebou trhl.
„Když jsem tak moc na obtíž! Když všechno ničím! Když jsem tak zbytečný! Proč mě prostě nezabijete! To vás tolik baví mě ponižovat! To je to taková zábava! Mám toho dost! Co jsem komu udělal, že se matka nevrací, že mě otec prodal pasákům! Co jsem udělal! Co!!“ Rozkašlal jsem se, slzy mi stékaly proudem, nos jsem měl plný. Všechno bylo jak pod vodou. Vyřval jsem si celé plíce, sotva jsem dýchal.
Bylo mi úplně jedno, co lord Yong udělá. Bylo mi to úplně jedno. Když jsem si trochu vyčistil oči, podíval jsem se na něj. Prohlížel si mě … s překvapeným zájmem. Má reakce musela být víc, než očekával.

„Pojď sem.“ řekl klidným hlasem.
Setřel jsem si další slzy a přesunul se k levé straně stolu.
Položil dýmku a vyzval mě: „Ukaž mi levou ruku.“
Natáhl jsem ji dopředu. Bylo mi úplně jedno, co se stane, hlavně ať už to mám za sebou. Přejížděl po ní prsty. Byl to jemný dotek, skoro to šimralo. Lord se tvářil vážně, ale ne naštvaně.
'Proč mě už nezabije? Chci mít pokoj … od všeho.'
Pustil ji a já ji položil automaticky na klín. Začínala mě bolet hlava a bylo mi špatně od žaludku.
„Pokud nedokážeš vydržet menší nátlak, nemůžeš tu pracovat. Tvůj dluh ti tak snadno neodpustím.“
„Proč … ?“
„Hmm?“
„Proč jste mě nezabil ten den, co jsem sem přišel? Ti muži byli určitě silnější než já. Byli by užitečnější.“ mluvil jsem tiše.
Nasál z dýmky a pomalu vypustil kouř.
„Neměli úctu.“
„Úctu?“ Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na něj zrudlýma očima.
Zavládlo napnuté ticho.
„Nezuli si boty.“
„Boty?“
'…'
„Odvážili se vstoupit do domu, aniž by se zuli. Zanechali za sebou jen špínu a snažili se pošpinit i mého mladšího bratra Raghu. Neprojevovali úctu vůči obyvatelům lázní. Něco takového nemohu tolerovat. Ty ses na druhou stranu aspoň zul.“
„Musel jsem to udělat podvědomě.“
„To mě nijak nepřekvapuje. Vůbec jsi v tu chvíli nemyslel. Ani jsem to nečekal.“
Zatnul jsem zuby. Znovu si ze mě dělal legraci a já mu to nemohl nijak oplatit.
„Mladý pán Raghu … říkal, že je zakázáno zabíjet lidi, co jsou na území hory, … ne?“ Pozdě jsem si uvědomil, jaký dopad má tahle otázka.
Podíval se na mě, znovu nasál z dýmky, zadržel dech a pak dým vypustil nosem. Uchichtl jsem se.

„Připadá ti něco směšného?!“ zeptal se mě ledově.
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se aspoň křenit. Třásl jsem se, ale smích jsem zadržel.
„Co je tu tak směšného?!“ zeptal se znovu.
„To jen … vždycky jste vyfukoval kouř ústy … a teď nosem … tak mi to přišlo legrační.“
Lehce si odfrkl. Nasál, ale zarazil se.
„Došel mi tabák. Přines mi nový. Je v té zadní skřínce s motivem borovice.“
'Hmm … to je náš národní strom.' Rytina to byla opravdu krásná a táhla se přes obě křídla. Zběžně jsem se podíval na místa, kde se dvířka setkávají a obraz seděl naprosto přesně. 'Zajímalo by mě, kdo to vyryl.'
Otevřel jsem obě křídla a dostal studenou sprchu.
„Co to?“
Yong se otočil. Voda byla nastražena v horní polici a byla v malé misce, málo na promočení, ale dost pro šok. Lord zaskřípal zuby.
'Oou.'
„Až se mi ten bastard dostane do rukou!“ Otočil se zpátky.
Podal jsem mu rychle tabák, co byl naštěstí v polici v úrovni mých očí a bez vyzvání jsem vodu vytřel. 'Takže se nezlobí na mě. Zajímalo by mě, kdo mu to sem nastražil a hlavně jak? Nikdo bez vyzvání sem přeci nemůže vstoupit.' Vrtalo mi to hlavou. Sedl jsem si zpátky.
„Řekl jsi, že je to legrační, proč ses tedy nesmál?“
„Vy byste mě nezmlátil?“ zeptal jsem se bez přemýšlení. Překvapeně se na mě podíval.
„Tedy … nepotrestal byste mě?“
Nasadil neutrální výraz.
„Samozřejmě, že ano.“ Na tváři se mu objevil lehký úsměv.
'Myslí to vůbec vážně?'
Dokončil nacpání dýmky, zapálil si ji a znovu nabral do úst dým. Zadržel dech a vypustil ho nosem. Znovu mi uniklo uchechtnutí. Dělal to naschvál, pozoroval moji reakci.
Najednou mi do ticha zakručelo.
'Ach jo.'
„Až tě budu potřebovat, zavolám.“
Uklonil jsem se.
„Ano, můj lorde.“ řekl jsem, aniž bych tomu věnoval větší pozornost a odešel jsem.

***

Lord se podíval na papíry před sebou a znovu natáhl z dýmky. Vůbec neměl náladu na nějaké papírování. Podíval se dozadu na hodiny.
'Hmmm … to už je tolik? Čas oběda.' Znovu se zamyslel.

***

Šel jsem rovnou do kuchyně.
„Sunbae říkal, co se stalo. Jsi v pořádku?“ ptala se mě starostlivě Futachi.
„Jsem-jsem v pořádku.“
„Banshee vždycky nadělají takový randál. Je to hrůza. Potrhlý ženský!“ řekl Domo.
„Pojď, potřebuješ se najíst.“ řekla a její vlasy mě popoháněly k malému stolu. Jeden Dokkaebi mi podal kapesník, který jsem brzo odepsal. Futakuchi-onna uměla výborně vařit, nikdy jsem nejedl nic tak dobrého, ale tohle jídlo mi chutnalo obzvlášť dobře. Od chvíle, co jsem sem přišel, jsem se dostával z jednoho problému do druhého.
'Zajímalo by mě … jestli … to takhle … vypadá … v rodině.'
Domo rozdával rozkazy, Futachi vařila, Sunbae, který sem zrovna přišel, si dělal nějaké poznámky do bloku a Dokkaebiové pobíhali okolo.
„Chlapče, proč pláčeš? Bolí tě něco?“ Vrhla se ke mně a začala mě kontrolovat.
„Bolí?“ Zamrkal jsem a setřel si slzy.
„Jsem … jsem v pořádku! To bude cibulí.“ Smál jsem se.

***

Démonický večer se pomalu blížil. Zametal jsem cestu vedoucí k pramenům, když jsem ho znovu potkal.
Drákula okolo mě procházel a já se mu poklonil, jako všem hostům lázní.
„Proč jsi to řekl?“ zeptal se mě a otočil se.
„Co jsem řekl, pane Drákulo Pátý?“ Ustal jsem v zametání.
„To s tím počasím.“
„Aha, tohle … “ Chvilku jsem stál a pak znovu zametal. „Prostě jsem to řekl.“
„Lži jsou řečeny, pokud pro ně máme důvod.“
Podíval jsem se na něj. Zdálo se, že to chce opravdu vědět.
„Nechtěl jsem dělat další potíže.“
„To jsi mě chtěl chránit, když jsi sám byl na pokraji propasti? To bys vážně skočil do hlubin, abys chránil viníka?“
Jeho otázky měly svůj význam. Asi jsem předtím dělal pitomost.
„Já jen … jsem si myslel, že jsem udělal chybu. Možná jsem prostě nechtěl, aby na vás byl lord Yong rozlobený.“
Sklonil jsem hlavu.
„Já vím, že to zní jako pitomost, ale … prostě … mě napadlo, že jsem vám měl dovolit mi vysát krev. Něco jako … speciální služba.“ Tiše a smutně jsem se usmíval.
„A navíc jste mi nijak neublížil, ale já vám ano.“
Drákula si sáhl na obvaz přes obličej.
„Už se to zahojilo? Nepotřebujete ještě lékařskou pomoc? Futachi možná zná nějaké dobré bylinky.“
„To je v pořádku! Má rána je už naprosto zdravá. Jde jen o image, o image.“ říkal s úsměvem. Přišel ke mně blíž a zašeptal mi: „Ale kdybys vážně chtěl dávat speciální službu, mé tesáky mají non-stop pohotovost.“ Zakřenil se a zmizel za branou.
Přejel mi mráz po zádech. Díval jsem se za ním, třebaže jsem ho už nemohl vidět.
'Zajímalo by mě, proč o té ráně lhal.' Povzdechl jsem si a pokračoval v zametání.
'Určitě jde zase šmírovat.'

***

Znovu jsem seděl u lorda Yongu a naléval mu soju. Vždy jsem mu seděl po levé straně. Vlastně se snažil většinu věcí dělat levou rukou, jenom pero držel v pravé. Napadlo mě, proč má přes tvář hozené vlasy. Snažil se něco zakrýt. Pokud ano, tak co. Nemělo cenu se ptát, ani jsem nechtěl. Už tak jsem způsobil dost potíží. Podíval jsem se na hodiny. Ukazovaly pátou hodinu démonického večera.
Docela jsem si na ten obrácený režim zvykl. Vlastně mi to připadalo přirozené, jako bych patřil do nočního života, byl jeho součástí. Dolil jsem lordovi rýžový alkohol. V duchu jsem si povzdechl. Tíha z rána na mě pořád doléhala a za svůj výbuch vzteku jsem se styděl. Začínal jsem se bát, že mě skutečně zabije. Zatnul jsem pěsti. Možná jsem získal to, po čem jsem tolik let toužil. Rodinu, pravou rodinu, kde se její členové spolu smějí, pláčou, radují i truchlí.
„Chlapče.“
Při vyslovení mého nového „jména“ jsem sebou trhl.
„Ano, můj lorde.“
„Pro dnešek to stačí.“ Vyfoukl z plic dým.
„Půjdu do horských pramenů, přines mi tam soju.“
Uklonil jsem se.
„Jak si přejete, můj lorde.“ Vzal jsem tác a odešel do kuchyně.

Futachi zrovna skončila se smažením malých kalamárů. S dětinskou radostí jsem se do jednoho zakousl a než jsem odešel, přibral jsem další dva pro lorda. Když jsem vyšel z kuchyně, vyšel lord ze svého pokoje. Trošku jsem sebou překvapeně trhl. Měl na sobě jen bílé kimono a na první pohled mi tak připomněl přízrak z hororů.
Trošku jsem se pro sebe zasmál. Pozoroval jsem lordova záda, jeho dlouhé vlasy se rytmicky pohupovaly sem a tam. Mířili jsme k normálním pramenům, ale u nich jsme zabočili na zadní cestu, která vedla k soukromému sektoru. Ten byl vyhrazen lordovi a jeho dvěma bratrům. Nad malým jezírkem se tyčila budka pro převléknutí a umytí.
„Čekej.“ řekl stroze a vstoupil do bambusového domku.
Trošku jsem si zavrčel. Nemusel to tak vyštěknout. Rozhlížel jsem se tedy kolem a naslouchal okolí. Zašel jsem k jezírku a díval se, jak se nad ním převaluje pára. Zhluboka jsem se nadechl. Strašně rád bych se tam namočil, ale nemohl jsem.
„Chlapče.“ Lord vyšel z domku.
„A-Ano!“ Prkenně jsem se narovnal. Zaslechl jsem jeho tiché uchechtnutí. Vážně mi s tím lezl na nervy. Prošel okolo mě. Překvapilo mě, že má na sobě pořád to bílé kimono.
'Eh?'

„Polož to a jdi. Už tě nepotřebuji.“
„Ano, můj lorde.“
Když jsem odcházel, párkrát jsem se za sebe ohlédl. Lord však očividně čekal, až odejdu.
'Co se snaží skrývat?'
Zamířil jsem k normálním pramenům, protože jsem si vzpomněl na kýbl z rána. U budek jsem víc než pět minut poslouchal, zda tu někdo není. I když jsem nikoho neslyšel, přesto jsem šel opatrně. Džber byl naštěstí v pořádku a stál tam, kde jsem ho upustil. Znovu jsem se zálibně podíval na tiché prameny.
Čvacht.
'Eh?!'
Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl.
Čvacht!
Znovu se ozval ten odporný zvuk. Šlo to z dálky. Nedalo mi to a šel jsem za ním. Linulo se to z bahenních lázní. Pomalu jsem si všiml, že se atmosféra razantně změnila. Tahle část lázní působila ponuře, smutně, neutěšeně a melancholicky. Každou chvíli by se tu mohla stát tragédie. Mlha houstla a příjemné zvuky lidského rána úplně utichly.
Chvěl jsem se strachem i vzrušením. Konečně jsem se prodral k okraji jezera. Páchlo to tu hnilobou a bahenními plyny. Opatrně jsem se rozhlédl a pak to spatřil. Uprostřed jezera se tyčil obrovský tvor s dlouhým krkem, který byl ke mně víceméně zády. Po celém těle měl nánosy špíny, chaluh, trávy, mechu, bahna a dalšího smetí. Všiml jsem si provazu, trčících pet lahví, kusu pneumatiky a já nevím čeho ještě.
Tvor se ve vodě pohupoval a otvíral a zavíral pusu, ze které mu stoupala nazelenalá pára. Od hlavy do poloviny hadovitého krku se mu táhlo několik tenkých a pravděpodobně i ostrých trnů, které se pohupovaly ve větru. Z vody pokryté sinicemi trčel i jeho podobně trnitý hřbet, z vody vyrazil ocas a pleskl do vody.
Řekl jsem si, že bude lepší, když vypadnu. Sunbae mě varoval, že hosté bažinných a lávových pramenů nebývají zrovna přátelští. V polovině pohybu jsem se však zarazil.

'Cože?'

'Bolí?'

Otočil jsem se a pozoroval ho. Jeho tlama se monotónně otvírala a zavírala.
'Ono ho něco bolí?'
Poškrábal jsem se na hlavě. Jak jsem se na něj díval, připadal mi tak smutný a opuštěný. Kdybych ho potkal jako člověk, nejspíš bych s křikem utekl. Vůbec bych nepřemýšlel. Byl by pro mě zrůdou. Bodlo mě u srdce. Být člověkem, určitě bych si to myslel i o Futakuchi-onně nebo kappovi, třebaže to jsou dobráci do morku kostí. Zatřásl jsem hlavou a pomalu k němu vykročil.
Nejspíš mě neslyšel, protože jsem přišel až k okraji jezírka, aniž by se pohnul.
Odkašlal jsem si.
„Promiňte, mohu vám nějak pomoci?“ Jeho pohyb ustal, krk se zvedl a hlava se na mě otočila. Zpod nánosu bahna svítily dvě rudé oči a rozhodně nebyly přátelské. Obrovský ještěr zařval a vrhl se ke mně. Přidušeně jsem vykřikl.

***

Lord sebou trhl, jak se probral z polospánku.
'Us-Usnul jsem?!'
Zmateně se rozhlížel kolem. Napnul uši a naslouchal okolí. Skrčil se víc do vody, aby zakryl své tělo.
'Nikdo tu není, tak proč mám tak tísnivý pocit?'

***

Tlačil jsem se do země a zíral do velikých žhnoucích očí. Už nebyl smutný a osamělý, ale vzteklý a zuřivý. Nevím, jestli mi život zachránila má přidušená slova „C-Co vás bolí?“, nebo jsem mu nestál ani za jednohubku. Jeden druhého jsme tedy hypnotizovali a já se neodvažoval ani mrknout. Srdce mi divoče bušilo.

„Pořád vás něco bolí? M-Můžu vám pomoci.“
Jeho krk se zvedl a svěsil hlavu. Zase vypadal smutně.
„Mohu vám pomoci.“
Opatrně jsem se zvedl a přešel k jeho boku. Trčela z něj pneumatika.
'Kterej pitomec … ' Vzal jsem za ni a začal tahat. Prudce se ke mně otočil a zasyčel.
„Bolí to, ne? Mít tu pneumatiku v těle.“ řekl jsem klidně a pevně se mu podíval do očí.
„Vydržte to ještě chvilku.“ Znovu jsem se zapřel a tahal. Had vrčel a chrčel.
Pneumatika najednou s mlasknutím vyletěla a s ní spadl i kus toho bláta. Usmál jsem se na něj.
„No vidíte.“ Ukázal jsem mu zvednutý palec a zakřenil se. Zvedl jsem se a opatrně přejel prsty po odhalených šupinách. To bláto nebylo součástí jeho těla, ale bránilo mu ve volném pohybu.
„Brzo budete jak z myčky.“ Pochybuji, že by mým slovům rozuměl, ale možná jsem ho trošku uklidnil. Z bláta jsem vytahal dobrou desítku lahví, několik plechovek, igelitových pytlů plných odpadků, kus řetězu a dokonce i z valné většiny rozložené tělíčko blíže neidentifikovatelného tvora.
'Ble!'

Problém byl s několika provazy, které mi pořád prokluzovaly mezi prsty. Nakonec jsem je překousal, ale musel jsem se pak nadobro rozloučit s grilovaným kalamárem. Jak jsem jeho tělo odkrýval, získával jsem přesnou představu o jeho těle. Tělo měl pokryté mnoha zelenošedivými šupinami, delší pařáty s drápy a blánami měly šupiny světlé, ocas se mu na konci dělil na vidlici a na boku kobřího krku měl malé trny.
Jeho široká tlama, kde měl jen asi desítku ostrých zubů, mě trochu znervózňovala. Připomínala mi tlamu hada. Byl jsem rád, že jsem si s sebou vzal ten džber. Snadno jsem si mohl přinést čistou vodu z vedlejšího pramene a jako hadr jsem použil svoje triko.
„Tak, hotovo.“ Setřel jsem si pot z čela. Veliký ještěr vypadal hned jinak. Jeho oči pořád zářily, ale světlo bylo tentokrát měkké a přátelské. Sklonil ke mně hlavu, dotkl se mi tváře a pak zmizel v šeru okolního lesa.
'Děkuji, huh?' Zazubil jsem se a vyrazil zpátky. Přítmí brzo vystřídalo světlo a já si uvědomil, že musí být skoro démonická půlnoc. Přejel mi mráz po zádech.

„Bože … “ Vrátil jsem džber a rychle se rozběhl po cestě a modlil se, aby to moc nebolelo. U zadní brány jsem se na chvilku zastavil a opatrně vykoukl. Zrovna po cestě přeběhl dokkaebi, jakmile mě spatřil, zmizel do hlavního domu. Bylo mi jasné, komu šel dát hlášení. Krátce jsem se pomodlil k nebi a chtěl vykročit, když se lord Yong přede mě postavil.
Sklonil jsem hlavu a čekal trest.
'Kolikátý už?' A to mě ještě jeden čeká.
Slyšel jsem lordův dech, který připomínal supění parní lokomotivy. Nejspíš se snažil uklidnit, jinak by mě asi zabil na místě.
„Kde jsi byl?“
„Jen u bahenních lázní.“
„Proč?“
Ošil jsem se.
„Zaslechl jsem podivné čvachtání … tak jsem šel za zvukem.“
„Jsem si jist, že jsi byl obeznámen se zákazem vstupu do této části lázní, že?“
„Ano, můj lorde.“
„Vzhledem k tomu, že očividně nejsi unavený, běž uklidit kryté lázně, a to hned!“
„Ano, můj lorde.“
Bez dalších slov jsem zamířil k druhé části lázní.

***

Lord si povzdechl a vrátil se zpátky do své kanceláře. Ani on neměl na spánek pomyšlení. Něco mu pořád nedávalo pokoje. Ten tíživý pocit ho pořád neopouštěl. Jako by měl tušení, které ohlašuje velikou změnu. Nelíbilo se mu to, nechtěl žádnou změnu, vše krásně fungovalo. Změna nebyla nutná.
Prohrábl si vlasy a rukou zajel na pravou stranu. Dotkl se kůže a vztekle sykl.
„Můj lorde.“ ozval se Sunbae zpoza posuvných dveří.
„Co je?“ zeptal se podrážděně.
„Lord Grooslang by s vámi rád mluvil.“
'Grooslang?' Trhl sebou. 'Co ten může chtít?'
„Vstupte.“ Drak sám byl zvědavý, co může tenhle hadí démon z bažin chtít. Posledních několik století navštěvoval bažinnou část a způsobil smrt a vážná zranění několika jeho zaměstnancům. Velmi nerad ho tu vždy viděl.
'Snad se to nebude týkat chlapce.'
Dveře se pomalu otevřely.
Yong byl jeho vzhledem zaskočen. Co si pamatoval, vždy vypadal jako táhnoucí se hora bláta a mechu. Šel pomalým krokem a jeho hřbetní trny se rytmicky vlnily. Vypadal vznešeně.
„Co vás sem přivádí, lorde Grooslangu?“ zeptal se ho zdvořilým tónem.
'Bude lepší se chovat uctivě.'
Obří plaz se zastavil před jeho stolem a položil na něj průzračnou šupinu o velikosti dětské dlaně.
„To … “ Lord neměl slov.
Hadí démon jen pokynul hlavou a znovu odešel.
„Co se sakra stalo?“ Nespouštěl oči ze dveří, jako by čekal, že se démon vrátí a řekne, že to byl jen vtip.

***

Uklízet by mi nevadilo, jen kdyby to neznamenalo tahat tuny a tuny bláta ven. Pomáhal jsem si kolečkem, ale i tak to všechno vyvozit byla námaha. Všechen bordel se navážel do černé studně dobrých dvacet metrů daleko. Okolo byly těsně čtyři stromy s pověšenými ofudami. Nezajímalo mě, k čemu to bylo, musel jsem se hlavně hýbat, jinak bych dokázal usnout ve stoje. Znovu jsem se s kolečkem otočil, když jsem zaslechl zvláštní šepot.
Rozhlédl jsem se, ale nikdo tu nebyl. Pokrčil jsem rameny a radši šel vyvážet bahno. Napadlo mě, že se tam možná koupala nějaká příšera z bažin, jinak jsem si ten nepořádek nedokázal vysvětlit.
'Kdo ten démon asi byl? Snad ho už nic nebolí.'
Pomalu jsem naložil další kolečko a znovu mířil k díře. Už ani chůze mě nechránila od usnutí. Líně jsem se doplazil a snažil se nic nevyklopit. Málem jsem vjel i s kolečkem do díry. Namáhavě jsem vyklopil obsah.
Znovu jsem slyšel podivný šepot. Mžoural jsem do světla, ale nikoho jsem pořád neviděl. Pomalu jsem se otočil, ale nohy mě přestaly poslouchat. Ohlédl jsem se a zíral přímo do černé díry.
… pojď …
'Eh?'
Díra byla blíž.
A blíž.
Zavřel jsem oči a vše pohltila tma.

Démoni:
Banshee (Irsko, Skotsko)
Baobhan Sith (Skotsko)
Grooslang (jižní Afrika)

[b]Použité pojmy[/i]
mandu – Vařené knedlíky plněné masem, zeleninou a houbami
ofuda – malé kouzelné svitky používané mnichy, mívají na sobě napsána kouzla

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Omlouvám se za pozdní update, ale trochu mě opustila inspirace a zároveň jsem makala na vedlejších projektech (překlady mang, Trace, U&T, ... ). Omlouvám se za chyby, neposílám tuhle sérii na externí korekturu.
Chlapec si zase zamotá celý den, poznáme 3 nové démony a trochu nalouskneme i onen slibovaný trest z minulé kapitoly. jinými slovy, jsem druhou půlku předělala a to už ani nevím, co jsem měla původně v plánu XD

Vánočně vám to však vynahradím, mám pro vás 23-stránkovou FF (jednorázovku, nebo dva díly - jak mi to systém dovolí ^_^;) a One-shot mangičku a když se poštěstí, tak i minimálně jeden díl Ushio&Tora + samozřejmě i Trace.

Pekelný andílek už má také dokončenou další kapitolku, jen ji nechci posílat na kontrolu, protože jsem momentálně korektora zahltila XD (asi 7-8 manga kapitol + vánoční FF XD) a to mu neposílám všechno Laughing out loud

5
Průměr: 5 (25 hlasů)