SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 4 – Mizející měsíc

Ležel jsem ve svém pokoji a sledoval strop. Už to bylo asi hodinu, co jsem se probudil. Sunbae mi řekl, že jsem během prací omdlel a lord Yong, který mě přišel zkontrolovat, mě odnesl zpátky. Nijak se však nezmiňoval o trestu, vlastně nic neříkal, jen řekl, ať si vezmu den volna.
Přišlo mi to od něj strašně netypické, čekal jsem hněv, předvolání, odvolání a další úkol.
'Kolik trestů mi vlastně ještě chybí?'
Určitě ten za loužičku a ještě za to, jak jsem se pozdě vrátil a teď ještě tohle. Za to volno jsem však byl rád. Potřeboval jsem přemýšlet. Byl jsem tu sotva pár dní a už se seběhlo tolik věcí a událostí. Těžko jsem tomu mohl věřit. Pořád jsem si říkal, že se co nevidět z toho bláznivého snu probudím. Táta mě seřve a seřeže, ve škole mě budou šikanovat, pak půjdu do práce, kde budu dřít jako kůň a snad se pak pozdě večer budu moct vrátit a lehnout si do postele.
Usmál jsem se.
Tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost.
Nevím, jestli jsem si už zvykl, ale už jsem se tolik nebál. Na Drákulu Pátého si budu muset dávat pozor a bohužel je tu stálým hostem. Banshee a Baonhan Sith naštěstí chtějí brzo odjet, nekomata se zdržuje hlavně ve skladu …
'Tak mě napadá, kolik démonů jsem to vlastně potkal?'
Začal jsem je počítat na prstech.
'Jeden, dva, tři, … … … deset, … čtrnáct.'
To je pěkný číslo. S někým se setkávám denně, někoho jsem občas jen zahlédl.
Zvedl jsem se a přešel k malým zásuvkám u stěny. Všechny jsem je prohledal, až jsem našel zaprášený blok a dokonce i kalamář s brkem.
'Udělám si svoji osobní démonopedii.' Široce jsem se usmál.
Zahálení nebylo nic pro mě a tohle mi pomůže se i mezi démony lépe zorientovat.

Jméno: Východní draci
Původ: Asie, dálný východ
Charakter: Většinou jde o bohy, strážné duchy a moudré tvory. Jsou často spojování s vodou a přírodou. Mají dlouhá hadovitá těla, čtyři nohy s drápy, dlouhý krk a vousy. Často pomáhají dobrým lidem a trestají ty, kteří páchají zlo.
Osobní poznámka: Lord Yong je černý drak rodiny.

Jméno: Aatxe
Původ: Basicko (Pyreneje)
Charakter: Je to duch, který se zjevuje jako mladý červený býk. Dokáže prý měnit podobu a to většinou jako muž s býčí hlavou s rudou srstí, která mu sahá od rukou až nahoru.
Osobní poznámka: Měl bych ho lépe poznat.

Jméno: Akurojin-no-hi
Původ: Japonsko
Charakter: Jde o ducha plamene, který dokáže létat. Nejčastěji bývá spatřen v prefektuře Mie a pokud před ním neutečete, prý vážně onemocníte.
Osobní poznámka: Ještě na mě zatím nic neleze.

Jméno: Dokkaebi
Původ: Korea
Charakter: Vypadají jako zmenšeniny malých černochů s výraznými rty a hnědou barvou kůže. Mají malá očka, kruh vlasů, krátkou sukni a malé růžky. Většinou jsou neškodní, ale pokud se naštvou, dokáží trestat viníky a hříšníky opravdu krutými žerty.
Osobní poznámka: To jejich žvatlání je opravdu roztomilé.

Jméno: Domovoi
Původ: Slovansko
Charakter: Jde o strážného ducha, který se stará o veliké a staré domy, pokud se o ně stará i jejich majitel. Vypadá jako starý děda se šedivou kůží.
Osobní poznámka: Nedat na první dojem.

Jméno: Futakuchi-onna
Původ: Japonsko
Charakter: Objevuje se jako překrásná žena s dlouhými vlasy, která málo jí. Na temeni hlavy má však druhou pusu, která je o hodně nenasytnější než ona sama. Dokáže ovládat a natahovat vlasy dle své vůle a použít je tak i k nutné obraně a krmení druhé pusy. Tito ženští démoni se prý narodí vlivem prokletí, nebo nadpřirozenou nemocí.
Osobní poznámka: Nejlepší kuchařka na světě, ale je lepší jí hlídat záda.

Jméno: Kappa
Původ: Japonsko
Charakter: Původně byli vodními bohy, ale lidé je postupně skrz příběhy změnili na démony. Mnoho z nich lidem ubližuje, unáší ženy, pojídají děti, vysávají krev a lákají lidi do bažin. Vypadají jako tlustí starší muži menší výšky, mají zelnou kůži, ptačí zobák, malé oči a na hlavě mají prohlubeň s vodou. Jejich slabinou jsou okurky a vylití vody z prohlubně. Pokud ji rychle nenaplní, zemřou.
Osobní poznámky: Je to príma děda.

Jméno: Upír
Původ: Evropa (Anglie)
Charakter: Drákula Pátý je potomkem slavného upíra Drákuly, který sám měl už několik slavných předků. Příběhy o nich se však nedochovaly, nebo se špatně interpretovaly. Evropští upíři se vyznačují krásou, elegancí a úzkou potravní specializací na krev.
Osobní poznámka: Komu všemu ještě pije krev?

Jméno: Bakeneko
Původ: Japonsko
Charakter: Jde o „kouzelné“ kočky, které umí chodit po zadních, mluvit a používat různou magii. Bakeneko se rodí z normální kočky třemi různými způsoby. Musí se dožít určitého věku, vyrůst do určité velikosti a nebo mít dlouhý ocas. V posledním případě se pak bakeneko může vyvinout do Nekomaty, kočky s vidlicovým ocasem.
Takový kočičí démon straší dům, kde dřív žil jako kočka, provádí různě kruté žerty, budí spící a může dokonce sežrat i svoji majitelku a vzít na sebe její podobu. Pokud přeskočí čerstvou mrtvolu, může ji přivézt zpátky k životu jako zombii.
Osobní poznámka: Myslím si, že by nebylo od věci jí přistřihnout ocásek.

Jméno: Bakenezumi
Původ: Celosvětové
Charakter: Obrovské a nenasytné krysy, které vás dokáží ohlodat na kost. Vždy potřebují silného vůdce, který je však statečný, jen když za sebou má armádu krys.
Osobní poznámka: Nezná někdo číslo na zverimex?

Jméno: Banshee
Původ: Irsko a Skotsko
Charakter: Vypadá jako mladá žena s bílými vlasy a v bílých šatech, ale občas je viděna jako ošklivá baba. Její kvílení ohlašuje smrt a největší rody Irska prý mají svoji osobní Banshee. Občas je k vidění i ve Skotsku.
Osobní poznámka: Z jejího kvílení si kde kdo hodí mašli.

Jméno: Baobhan Sith
Původ: Skotsko
Charakter: Vypadají jako krásné blondýny v zelených svůdných šatech. Často se vyskytují ve skupinkách a společně lákají muže do smrtelné léčky. Dlouho s nimi tancují a když nemůžou, tak je sežerou. Odpuzuje je kov a nemají rády sluneční světlo.
Poznámka: Ještě že nejsem na blondýny.

Jméno: …

Tady jsem se zarazil. Prošel si seznam a pak ještě jednou. Jeden démon mi chyběl. Zamyslel jsem se a snažil si vzpomenout.
„Aha!“ Luskl jsem prsty.
„Ten ještěří démon z bažin!“ Zvedl jsem se, převlékl do pracovního a utíkal jsem do kuchyně.
'Futachi o něm možná bude něco vědět.'

„Ahoj.“ pozdravil jsem všechny v kuchyni.
„Ah, chlapče!“ Kuchařka zrovna krájela zelí a míchala hrnec na plotně. „Neměl bys odpočívat?“
„Už jsem dost odpočatý, ale potřeboval bych poradit.“ Položil jsem si sešit na kuchyňskou linku.
„Znáš toho démona, který tu včera byl? Toho, kterého jsem včera potkal v bažinných lázních.“
Futachi se zatvářila trošku vyděšeně.
„No, to je … “ Trochu se zdráhala.
Do místnosti vstoupila kappa a něco si mumlala pod zobák.
Tonoucí se i kotvy chytá.
„Ha! Sunbae ti určitě poradí, ten se v hostech vyzná.“ Rychle mě k němu pošoupla a sama se z kuchyně vypařila. Nadzvedl jsem levé obočí a zastříhalo mi levé ucho, ale nechal jsem to být.
„Ah, co se děje?“ zeptal se zmatený Sunbae.
Vysvětlil jsem mu svůj problém, ale ani on se netvářil nadšeně.
„No, to byl … jak to říct … “
Začínal jsem je podezírat ze spiknutí.
„A … no … proč to chceš vědět?“ Snažil se mě svést ze stopy.
„Dělám si zápisník.“ Hrdě jsem mu ho ukázal a on si začal číst. Občas začal cvakat zobákem, což znamenalo, že zadržuje smích. Vždycky mě tím rozesmával a jak jsme se oba dusili smíchy, tak jsme v jednom okamžiku smíchy vybuchli.
„To je opravdu … eh... eh... dobré.“ Utíral si slzy.
„Vždycky, když potkám nového démona, si chci udělat zápis. Je to takový můj deník.“ Pevně jsem ho v rukou sevřel.
„Kdo je tedy ten poslední démon?“
Povzdechl si.
„To je tak strašlivý? Trochu strašidelně vypadá, ale jinak je fajn.“ Zazubil jsem se.
'Je fajn … ?' pomyslela si zmatená kappa.
„Grooslang.“
„Jak se to píše? Kde žije? Co jí?“ Rychle jsem si to poznamenal.

***

Ten démonický večer jsem si doplnil svůj poslední záznam.

Jméno: Grooslang.
Původ: Jižní Afrika
Charakter: Vypadá jako dlouhý ještěr s hlavou podobnou té u kobry, z boku hlavy mu roste několik ostnů. Na ní má ještě ohebné trny, na tenkých nohou má ostré drápy a hadovitý ocas se na konci dělí na vidlici. Kůži má pokrytou zelenošedými šupinami. Obývá jeskyně, bažiny nebo pobřežní vodu v jezerech. Hlavním chodem bývají sloni a jiná veliká zvířata.
Poznámka: Já mu asi nestojím ani za jednohubku.

***

Další den jsem se řádně po ránu protáhl. Vstal jsem neobvykle brzo.
'Měl bych nějak vynahradit ten ztracený čas.'
Rychle jsem se oblékl, umyl a pádil do kuchyně. Futakuchi-onna tam už určitě připravovala snídani. Podíval jsem se na nebe.
'Eh? Kde je měsíc?' Zmateně jsem se nejdřív rozhlédl a pak si vzpomněl, že dneska je nov. Trošku mi to přišlo smutné, že tu není. Připadal mi jako veliký brácha, který se stará o mnoho mladších brášků na nebi.
Dal jsem si malou rozcvičku a chystal se vběhnout do hlavní budovy, když jsem zaslechl prasknutí větvičky. Někdo byl venku a pomalu se kradl. Hned mi to bylo podezřelé a tak jsem se skryl u rohu domu, sehnul se a opatrně vykoukl. Nikoho jsem nejdřív neviděl, ale pak se tam ukázala postava v plášti. Rozhlédla se a rychle zase zmizela.
'Že by zas někdo chtěl šmírovat v dámské části lázní?'
Hodlal jsem mu to zatrhnout, nebo aspoň pořádně znepříjemnit. Rychle, ale co nejtišeji jsem za ním vyběhl. Postava zmizela za zadní branou a mířila k pramenům. Skrýval jsem se za budovami, stěnami i velikými stromy. Snažil jsem se mezi námi udržovat dostatečný odstup.
V polovině cesty se postava zastavila. Pořádně jsem se přikrčil k zemi. Měl jsem i štěstí, že vítr přinesl veliký mrak, který zakryl spoustu hvězd. Udělala krok, zavrávorala a musela se opřít o strom. Chvilku oddechovala a pak pokračovala v cestě, ale zabočila do lesního podrostu.
'Kam to jde?' Začalo mě to zajímat. Pokračoval jsem ve sledování. Po asi půlhodině chůze do kopce jsem ztratil lázně za hustými korunami stromů. Na postavě mi bylo něco divného, čím dál tím víc se klátila a častěji se zastavovala.
Nezdálo se, že by neznala cestu, musela už tudy několikrát jít. Další minuty se táhly a já si říkal, že se možná radši vrátím, když se přede mnou začala rozprostírat malá louka s malým domkem. Postava se k němu potácela, ale nakonec se zastavila a spadla dopředu. Nehýbala se. Víc jsem z trávy vystrčil hlavu, ale pořád se nehýbala.
Rozkašlala se.

Už jsem neváhal a rychle k ní přiběhl. Tvář ji částečně zakrývala kapuce, ale byla v ní bledá a rychle dýchala. Dotáhl jsem ji do domku, položil ji na podlahu a podíval se do skříně. Naštěstí tam byla deka, tlustší tatami i polštář. Vše jsem rozložil, sundal postavě plášť a položil ji na postel. V té chvíli jsem si všiml, že je to lord Yong.
Polil mě studený pot, ale stačilo jeho mocné zakašlání a už jsem okolo něj kmital. Měl teplotu, potil se a ruce měl naopak studené jako led. Pořádně jsem ho přikryl a dával mu na čelo studené obklady.
'Je možné, aby démon a obzvlášť drak, mohl takhle onemocnět? A proč by se trmácel až sem?' Rozhlédl jsem se. Byla to čtvercová místnost s vestavěnou skříní, výklenkem, kde byl stolek a váza a to bylo vše. Na stěnách nebyla žádná ozdoba ani svitek. Ve skříni jsem našel jen trochu ovoce a tabák. V šuplíku u země pak byl nůž a dva páry hůlek. Vyměnil jsem mu obklad a šel pro čerstvou vodu.
U domku byla naštěstí i malá studna. Hodil jsem dovnitř kýbl, chvilku počkal a pak ho s lehkým vrzáním kovu vytáhl. Nalil jsem si novou vodu a vrátil se do domku. Vstoupil jsem a zastavil se. Lord seděl a díval se před sebe. Otočil se na mě a oči se mu otevřely překvapením.
„Co tu … ?“
Mísu jsem postavil na zem a přiběhl k němu. Neodpověděl jsem mu, ale zkontroloval jsem mu teplotu a pak i pulz. Usmál jsem se.
„Uf. Horečka už je pryč. Docela jste mě vyděsil.“
„Co tu děláš?“ zeptal se mě.
„Ráno jsem hodně brzo vstal. Chtěl jsem dohnat ztracenou práci, ale najednou jsem zaslechl kradmé kroky. Napadlo mě, že se nějaký šmírák chce schovat do dámské části lázní a okukovat je. Jako pracovník těchto lázní něco takového nemohu dovolit.“ Hrdě jsem vypjal hruď.
„Když jste … tedy ta postava změnila směr, začal jsem být zvědavý a prostě šel za ní.“
Zamračil se.
„Ale udělal jsem dobře, kdybych za vámi nešel, kdo ví, co by se z té horečky mohlo stát!“
Prohrábl si vlasy a vytáhl si z rukávu svoji dlouhou dýmku.
„Podej mi tabák.“
Vymrštil jsem se do vzduchu, jediným pohybem jsem mu vyrval dýmku (málem jsem čekal, že uvidím i chrup, jak to cvaklo) a zařval: „Žádný kouření! Sotva jste se zbavil vysoké teploty a už byste kouřil!“

On na mě jen zíral a nechápavě mrkal.
„Ne, teď musíte jíst vitamíny!“ Položil jsem dýmku do výklenku a pořádně prozkoumal skříň. Nakonec jsem našel i několik vzpomínek na nádobí, stačilo je jen pořádně umýt. Celou dobu jsem lorda pozoroval a on pozoroval mě. Sedl jsem si k němu, opět na levou stranu, jak jsem měl ve zvyku a dal se do loupání jablka.
„A jíst!“ poručil jsem mu.
Zadíval se na mě a pak si kus rozkrájeného jablka vzal. Zamrkal jsem. Něco bylo divné. Už jsem si toho všiml dřív, ale neměl jsem čas tomu věnovat pozornost. Nebylo to tím, jak jedl. Nebo tím, že jsem ho viděl nemocného. Kdo říká, že démon nemůže chytit rýmu? Ale něco vážně bylo mimo zaběhnutý řád. Něco na lordovi nebylo v pořádku.
Naklonil jsem se na pravou stranu, až jsem se málem převážil.
Podíval se na mě, co to dělám.
„Vlasy … ?“
A opravdu, levou část tváře neměl zakrytou. Sykl, rychle se ode mě odvrátil a zakryl si ji vlasy. Usmál jsem se.
„Vždyť tam žádnou ošklivou jizvu nemáte.“ řekl jsem. Přišlo mi to od něj trošku dětinské, ale zároveň i skutečné. Jako by přestával být tím tvorem z mýtů, kterého se musíte bát a prokazovat mu posvátnou úctu. Vypadal najednou tak … lidsky.
Zachichotal jsem se.
Zavrčel na mě.
„Dobře, dobře. Nebudu se ptát.“ Na zem spadla poslední šlupka. Pustil jsem se do krájení.
„Proč ne?“ Vzal si další kousek.
„Za prvé byste mi ukousl hlavu.“ Rozkrojil jsem poslední kousek. „A navíc to vypadá, že o tom nechcete mluvit. To znamená, že jste se s tím sám ještě nevyrovnal.“
Dokrájel jsem jablko a šel do misky umýt nůž a uklidit ho.
„Nemůžete vstoupit do něčího srdce, aniž byste tam nezanechal stopu.“ Zavřel jsem skříň.
Popadl jsem šlupky a zamířil ven.
„Dojdu do lázní pro pořádné jídlo, až přijdu, nechci vidět ani jeden kousek jablka.“ Zavřel jsem dveře a vzdaloval se.

„Ce, to zrovna.“ Prohrábl si vlasy, zvedl se a zarazil se v polovině kroku.
„Lehnout!“
Cuknutí ho vyvedlo z rovnováhy a spadl na zadek.
S vrčením mě pozoroval, jak jsem se vrátil a něco hledal ve skříni.
„Ha, tady to je.“ Pevně jsem sevřel váček s tabákem.
„Hej!“
„Nejsem včerejší.“ zakřenil jsem se. Pohodil jsem si váčkem v ruce.
Uraženě se ode mně otočil, jako by mu to bylo jedno.
„Za chvilku budu zpátky.“ Vyběhl jsem ven.

Čekal.
Ještě chvilku počkal.
Ušklíbl se a zalovil v druhém rukávu. V prstech držel malý váček.
„Na to, abys mě převezl, budeš potřebovat víc, než jen nebýt včerejší.“ Zvedl se a zamířil k výklenku.
„Kde … Kam položil kiseru?“ Zacukalo mu v oku. Sevřel pěsti a zařval na celé okolí: „Ten malej... !“

Já se na své cestě chichotal. Jakmile jsem se ocitl na normální cestě, šlo to už rychleji.

***

„Futachi?!“ zavolal jsem, sotva jsem vletěl do kuchyně.
„Ach, chlapče, kdes byl? Sunbae tě sháněl.“
„Přesně tak.“ přitakal Domo, který zrovna vytahoval plech s buchtou.
„Krásně to voní.“ Začmuchal jsem.
„Počkej až to trochu zchladne.“ Upozornila mě kuchařka.
„Jo, potřeboval bych jídlo na celý den.“ Vyhrkl jsem.
„Eh?“
„No, lord je … “
'Počkat, co to melu? Možná nebude lepší ještě říkat, že je lord nemocný. Mohli by si dělat starosti a lord už vypadá líp. Nebudu šířit paniku.'
Rychle jsem pokračoval.
„Lord mě poslal čistit kryté lázně a já bych se nechtěl zdržovat chozením na oběd sem. Šlo by to?“ zeptal jsem se nakonec.
Usmála se a jeden z jejích pramenů mě pohladil po tváři. Strašidelně to zašimralo. S přípravou jídla jsem jí pomáhal a nakonec mi to dala do menšího košíku. Když ho přikryla utěrkou, vstoupil do kuchyně Sunbae. Zrovna otevřel zobák, že mě vypeskuje za můj pozdní příchod, ale já ho předběhl.
„Sunbae, nemáš nějaké pití na zahřátí?“
Překvapeně zamrkal.
„No, něco bych měl.“
„Můžeš mi jednu lahvičku dát?“
Razantně odmítl.
„To není nic pro takové kloučky, jako jsi ty.“
Domo se mě zastal.
„Ale, nebuď tak přísný. Krapítek přeci ochutnat může.“
„Ne, je to příliš silné.“
„Ale, ale … “ začal jsem žebrat, „podzim se už blíží a venku je chladno. Nebudu to pít, chci to jen pro zahřátí.“
„No … “
Futachi se usmála.
„Máš přeci i malé lahvičky tak na tři hrníčky.“
„No tak dobrá.“ Poraženecky svěsil hlavu.
„Díky moc, dědečku!“ Skočil jsem mu kolem krku.

Když pro něj Sunbae šel, ještě jsem zběžně prozkoumal spíž a strčil si do košíku ještě dvě jablka. Lahvička byla ještě menší než obvykle, ale to mi nevadilo. Všem jsem poděkoval a pádil zpátky.

„Hej, Sunbae.“ zeptal se Domo.
„Co se děje?“ Založil si ruce za záda.
„Všiml sis, že ti řekl 'dědečku'?“ pošťuchoval ho.
Vodní démon zčervenal, zaklonil lehce hlavu a tvářil se neutrálně.
„Tak starý zase nejsem.“ utrousil bokem.
Dokkaebiové se dali do žvatlavého smíchu a vysloužili si kappův rozlobený pohled.
„Zdá se, že … “ řekla Futachi. „chlapec se už nebojí.“
Na to se všichni už jen usmáli.

***

Cestou do kopce a přes les jsem musel opatrně. Nechtěl jsem jídlo moc rozházet ani nic jiného vylít. Brzo jsem měl chaloupku na malém paloučku na dohled.
Lord na mě už čekal, seděl na posteli s uraženým výrazem ve tváři a se založenýma rukama. Jako malé nafouknuté dítě. Prostě jsem se musel usmát.
„Vaše snídaně, můj lorde.“ Vše jsem před něj krásně prostřel.
„Jsem rád, že si stále uvědomuješ můj status.“
Nic jsem neodpověděl.
„V tom případě, jak mi vysvětlíš své předchozí chování?“ Přísně se na mě podíval. Já se však tvářil jako neviňátko.
„Aha, tohle.“
Zacukalo mu v koutku úst. Radši se pustil do jídla.
„To bude asi tím, že mám radši naštvaného lorda, než toho nemocného.“ řekl jsem to vesele, jako by mi nemohlo nic hrozit.
„Radši … ?“ Tiše zopakoval.
„Přesně tak. Nelíbilo se mi, že jste byl nemocný, chtěl jsem, abyste byl zase jako dřív.“
Přešel to bez poznámky a jedl.
'Tak jako dřív … ?' pomyslel si zmateně. 'Co tím myslíš? Proč to říkáš?'
„Tvá slova nedávají smysl.“ řekl chladně.
Trošku jsem se přikrčil a podrbal se ve vlasech.
„To asi ne, ale prostě to tak cítím. Prostě … “ Nepokračoval jsem.
„Prostě … “ Nutil mě pokračovat.

„Nelíbilo se mi … Nelíbilo se mi, že jste vypadal tak slabě. Vždycky, když jsem vás viděl, vypadal jste tak … tak … “ Rozhlížel jsem se po místnosti, jako bych hledal nápovědu z hlediště.
„Tak … jako pravý král.“
„Král?“ Zarazil se.
Víc jsem se sklonil. Docela jsem se za to styděl.
„Jste přísný, ale spravedlivý a milý.“ Schoulil jsem se. „Nadělal jsem tu spoustu potíží. … Pan Drákula Pátý … Banshee … Grooslang … pořád jsem vám jen přidělával potíže.“ Narovnal jsem se. „Já vím, že třebaže mám tělo démona, jsem pořád člověk. Ale i přesto se ke mně chováte … jako bych byl s ostatními na rovnocenné úrovni.“
Radši jsem už mlčel. Díval jsem se na svoje kolena. Lord položil misku a položil mi ruku na hlavu.
'Eh?'
Lehce mě pohladil, ale hned ji se škubnutím stáhl zpátky, jako by ukázal nějakou velikou slabinu a chtěl to rychle napravit. Usmíval jsem se.
'Lorde Yongu … '

***

Snídani jsem uklidil a vše řádně umyl. Lord zase jen seděl a tvářil se nepřístupně.
'Vím, jak mu zlepšit náladu.' Zalovil jsem v košíku a vytáhl Sunbaeho speciální soju a kalíšek.
„Lorde.“ Nabídl jsem mu jej. Tvář se mu hned rozjasnila a rád jej přijal. Opatrně jsem odzátkoval láhev a správně nápoj nalil. Lord tentokrát mé nalévání ocenil. Na jediné polknutí vypil celý kalíšek, který nebyl moc veliký.
Vytřeštil oči, pustil jej a začal se bušit do hrudi.
„Lorde!“
Kašlal, jako by mu zaskočilo. Brzo to ustalo, ale celý se třásl.
„Chceš mě zabít?“ vyštěkl po mně.
„To je speciální soju na vypálení těch ošklivých bacilů, které máte v krku!“
„Spíš mi to vypálilo všechny vnitřnosti!“ Rozčíleně se posadil a ještě se několikrát praštil do hrudi.
Zatvářil jsem se uraženě. Dalo mi to takovou námahu mu sehnat medicínu a on si umí jen stěžovat. Nalil jsem si do kalíšku, protože lord to už očividně pít nechtěl a ochutnal jsem. Leknutím jsem zaklonil hlavu a tekutina sjela dolů.
„Pálí!“ Skokem jsem byl u dveří a utíkal ke studni, kam jsem skočil šipku. Rychle jsem pusu proplachoval a snažil se ten požár v puse uhasit.
„Ono to vážně pálí.“
„Copak jsem neříkal, že je to hnus.“ řekl mi škodolibě lord, který nakukoval do studně.
„Omlouvám se, omlouvám! Prosím, hoďte mi džber.“ zaškemral jsem. Voda byla ledově studená.

Něco zamručel a zmizel za stěnou studny. Chvíli se nic nedělo.
'Co tam dělá?'
„A proč bych zrovna jako měl?“ Nad ústím studny mával rukou, ve které držel …
„Vy kouříte! Zakázal jsem vám to! Sotva jste se uzdravil!“ Nadával jsem, ale bylo mi to prd platné. Lord se opřel o okraj, vypouštěl obláčky dýmu a výborně se bavil.
Zatnul jsem pěsti a zuby a pustil se do šplhání po slizkých kamenech. Ani s drápy to nebylo nic jednoduchého. Byl jsem rád, že už nemám lidské tělo. S tím bych nahoru nevylezl.
„Chytej.“
Zvedl jsem hlavu. Nejdřív jsem viděl zvětšující se tmavý bod a pak už jen hvězdičky. Znovu jsem slítl do ledové vody. Jen co jsem byl nad hladinou, řval jsem vzteky a proklínal ho. Seshora se linul jen veselý smích.
'Lord se směje?'
Vždycky vypadal tak vážně, skoro jako z kamene. Vzpomněl jsem si na naše první, respektive druhé setkání, kdy vypadal tak strašlivě. Nikdy v životě jsem se snad tolik nebál. I ti chlapi, co mě honili, vypadali vůči němu jako krotké ovečky.
Vylezl jsem do džberu a on mě začal vytahovat. Kov skřípal a voda ze mě tekla proudem. Těšil jsem se až se pořádně vydrhnu do sucha. Už jsem byl skoro nahoře, když pohyb ustal. Podíval jsem se nad sebe, Lord se jen usmál a pustil kladku.
„Neeee~ šplouch.“
„To je trest za tvé nevhodné chování vůči svému lordu, tedy mně.“ Spokojeně vyfoukl dým.

Já dole pěnil, ó jak já pěnil.
„Ááááá!“ Zaryl jsem drápy do stěny a šplhal. Z očí mi létaly blesky.
Lord vyděšeně nadskočil a v poslední chvíli přikryl studni dřevěným víkem a zalehl ho. Zadunělo to a obojí jsem parádně nadzvedl. S žuchnutím to spadlo zpátky.
Lord si upravil spadlé vlasy.
„To byla ale rána.“
Tlumené vrčení mu ohlásilo, že se chystám k dalšímu útoku. Ještě jednou a ještě jednou.
Čekal, ale další útok pořád nepřicházel.
'Co tam dělá?'
Přiložil ucho k poklopu a poslouchal. Nic neslyšel. Poslouchal ještě chvíli.
'Divné.'
Nadzvedl poklop a čekal náhlý útok, ale nic se nedělo. Víc poklop sundal, aby dovnitř šlo trochu hvězdného světla. Nebyl jsem tam.
'Kde … je?' Sundal poklop úplně dolů a zadíval se do tmy. Pořád jsem ve studně byl, mé tělo bezvládně plavalo na hladině.
„Kluku!“ zakřičel, dal si kiseru mezi zuby a spustil se po laně dolů. Hned se třásl zimou, ale ignoroval to.
Měl problém mě vytáhnout, lano klouzalo, třásl se zimou a já mu občas taky málem padal. Konečně byl na okraji studně. Převalil se jak pytel brambor a unaveně oddechoval. Ležel jsem na zemi a nehýbal se. Dýchal jsem jen lehce.
„Hej, kluku! Prober se!“ Naklonil se nade mě.
Prudce jsem otevřel oči, leknutím se posadil na zadek a já mu vyrval kiseru.
„A tohle je trest za to, že neposloucháte dobré rady.“ Vítězně jsem se culil. „Léčba šokem, úspěch!“
Nejdřív na mě jen tak koukal a pak mu začaly z očí sršet blesky a plival oheň.
Začal mě honit.

„Stůj!“
„Ne!“
„Zastav! To je rozkaz!“
„Kdo by teď poslouchal?“
Takhle jsme se kolem domku honili asi hodinu. Ani jeden z nás to nehodlal vzdát. Lord pro svoji čest, já pro svůj život. Konečně jsme se pak zastavili a dokolébali se k terase okolo domu. Funěli jsme jak parní válce a byli jsme zpocení.
„Příměří?“ zeptal jsem se mezi dvěma vzdechy.
„Příměří.“ odpověděl se vzdechem.
„Ale kouřit stejně nebudete.“
Postupně jsem se dal do smíchu.
„Čemu se směješ?“
Nejdřív jsem musel popadnout dechu.
„Jsem šťastný!“
„Šťastný?“ zeptal se mě s neskrývaným překvapením.
„Divné, co?“ Otočil jsem se na něj a pak na hvězdy, které už neskrýval mrak. „Jinak ten hřejivý pocit, prostě nedokážu popsat.“
Položil mi dlaň na čelo.
„Nemám teplotu!“ Vyskočil jsem na nohy.
Stejně se tvářil pochybovačně. Sedl jsem si zpátky. Zavřel jsem oči a široce se usmál.
„Tohle je poprvé, co jsem se s někým honil, aniž bych opravdu utíkal. Aniž bych se skutečně bál. Já vím, že to zní divně, ale je to tak.“
Začal jsem lehce pohupovat nohama a pozoroval je. Ten pocit … šimral mě v břiše a celým mým tělem probíhala lechtivá elektřina. 'Možná je to z toho, jak jsem zpocený.'
„Pojď, něco ti ukážu.“ Lord se zvedl a odcházel někam dál do lesa. Mlčky jsem ho následoval. Ušli jsme jen několik metrů, než jsem spatřil malé jezírko horkých pramenů.
„Myslím, že to oba potřebujeme.“
S veselým zamručením jsem souhlasil.

***

„Áh!“ Teplá voda pohlcovala moje tělo, pálilo to, ale pořád to bylo lepší než ledová studna. Lord se mému dětinskému chování usmíval. Vlasy si zručně spletl do jednoduchého drdolu. Vážně mu to slušelo. Zvedl ruku a přiložil si ji k ústům … a zavrčel. Kiseru měl pořád zakázanou.
Vzdychl jsem. 'Starého psa novým kouskům nenaučíš.'
Sáhl jsem za kameny, které jezírko obklopovaly a vytáhl schovanou dýmku i s pytlíkem tabáku. Nabídl jsem mu ji. Nejdřív si mě podezíravě prohlédl, ale pak si ji vzal a naplnil tabákem.
'Ale s trochou píle se dá přemluvit.' Doplnil jsem si pro sebe staré pořekadlo.
Pozoroval jsem ho. Ta dýmka k němu prostě patřila, nešlo si ji odmyslet ani odstranit. Působil tak vznešeně, ale ne snobsky. Zadíval jsem se na hvězdy. Ještě jsem si na ten pohled nezvykl. Táhly se v obrovských cestách jako čtyřproudové dálnice. Nebe se místy zdálo nafialovělé a jinde zas bylo tmavě modré. Byl to kouzelný a tajemný svět dálek.
Trošku víc jsem se ponořil. Pořád jsem o tom musel přemýšlet. Byl jsem člověk, žijící mezi démony. Démoni z celého světa sem přicházeli navštívit horské prameny, povídali si, smáli se, dokázali se i opít. Skotačili tu malí démonci, u cest svítily živé plameny, vítr melodicky šuměl v bambusových hájích a já byl tohoto záhadného světa součástí. Nepatřil jsem sem. Přesto jsem sem patřit chtěl. Tady jsem se cítil doma.

***

„Mnn … hm …“ Otevřel jsem oči a zíral do stropu. Narovnal jsem se rychlostí pružiny.
„Eh!?!“ Rozhlédl jsem se kolem. Lord seděl v rohu místnosti a něco si četl.
'Můj sešit!' Polil mě ledový pot. 'O-ou.' Vzal jsem si ho sem pro případ, že budu mít čas si tam vepsat další postřehy.
Zavřel ho, vypustil kouř nosem a podíval se na mě.
„Vidím, že si o místních obyvatelích děláš poznámky.“
„Ah, ano.“
'Proč já tam dělal ty osobní poznámky?'
Znovu vyfoukl dým, ale už nic neříkal. Zakručelo mi v břiše.
„Hned připravím oběd.“
Za to kručení jsem byl rád. Byť to byl oběd značně pozdní hodiny.
'Sakra!' Rychle jsem na sebe hodil kalhoty.
Lord se zamyslel a zavzpomínal.

***

„Kluku, jaký byl tvůj život jako člověka?“ ptal se tiše a nesměle. Neodpověděl jsem.
Zaskřípal tiše zuby. Nasál z kisery a vyfoukl dým. Stále jsem neodpovídal. Naštval se.
„Na něco jsem se tě ptal.“ Rychle se ztišil. Hlavu jsem měl položenou na kameni a spal jsem.
„Pff, jen člověk může usnout, když se ho někdo ptá na něco důležitého.“
Vytvořil několik koleček z dýmu a znovu se na mě podíval.
'Vypadá tak … jinak a přitom je stejný.'
Odhrnul mi vlasy z obličeje. Víc se ke mně naklonil. Třebaže jsem měl tělo pokryté šupinami, jizvy po mém těle byly pořád viditelné.
'Tahle rána … je už pěkně stará. Kolik let?'
Vzpomněl si na těch několik slov, která jsem řekl o své rodině.
'Matka ho opustila a otec prodal. Tyhle jizvy budou vyprávět o tvé bolesti i samotě.' Lehce mi přejel prsty po kůži na tvářil.
Zašeptal jsem: „Lorde … “ Rychle sebou cukl.
'Viděl mě?!'
„Vita … míny … “ mumlal jsem jen ze spaní.

***

Lord obědval a já mu seděl po boku. Líbilo se mi to. Být u někoho tak blízko, být mu potřebný. Nedokázal jsem ten pocit popsat, nešlo jej vyjádřit slovy. Já vím, že se pořád opakuji, ale … přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy nezmizela, aby byla věčná. Zakručelo mi.
'Ticho tam dole.'
„Ty nebudeš jíst?“
„Děkuji, ale nemám hlad.“
Zakručelo mi. Sevřel jsem pěst a vrazil si ji do žaludku.
„To je v pořádku. Vážně.“ Křečovitě jsem se usmíval.
„A-ha.“ Radši mě nepřemlouval.
O chvíli později mi taktně nechal zbytky. Velmi dobře poznal, že jsem přinesl jen jídlo pro jednoho. Vše jsem řádně umyl a uklidil. V košíku zbývala už jen jablka. Jedno jsem znovu nakrájel a podstrčil jej lordovi. Tentokrát si bral bez reptání. Smutně jsem se podíval k východu. Obloha tam světlala.
'Achjo … brzo to skončí.' Měl jsem pocit, že až tenhle den bude pryč, že se tenhle čas už nikdy nevrátí. Bude nenávratně pryč.
'Ne, nebude pryč. Bude pořád tady v mém srdci.'
První paprsky se draly skrz větve stromů. Lord se zvedl a s vážným hlasem řekl.
„Ať se bude dít cokoliv, nesmíš vstoupit. To je rozkaz!“ Nedal mi čas cokoliv namítnout. Zavřel dveře a nechal mě venku.
'Cože?!'
Zíral jsem nechápavě na dveře. První paprsek mi dopadl na tvář a z místnosti se ozval řev.
„Lorde!“ Vyskočil jsem na nohy.
„Jdi pryč!“
Znovu křičel.
„Ale lorde!“ Přitiskl jsem ruce na dveře. Už se ozýval jen křik.
'Špatně! Tohle je špatně!'

„Lorde!“ Odvázal jsem si pásek u kimona, dal si ho přes oči a vběhl jsem dovnitř.
„Lorde~!“ Udělal jsem dva větší kroky a vrhl se k zemi. Spadl jsem přímo na lorda.
„Mám zavázané oči! Nic nevidím!“ Nahmatal jsem jeho ruku, kterou škrábal do země. Třásl se, bylo to stejné jako ráno, jen silnější. Sevřel jsem ji.
„Nechal jste mě venku, abych něco neviděl! Když nic nevidím, můžu být s vámi, ne?!“ Cukal sebou a zmítal se v horečce. Slyšel jsem, jak divoce dýchá.
„Už je to v pořádku. Jsem tady. Není se čeho bát.“ šeptal jsem mu do ucha. Uklidňovalo ho to, jeho dech zpomalil.
„Už to jde pryč, že ano? Už je to dobré. Nejste sám, jsem tu s vámi. Už to nebolí.“ Třes pomalu ustával. Jeho tělo chladlo a ruce přestávaly být jako kus ledu. Zvedal se. Pomohl jsem mu, ale pásek jsem si nesundaval. Klekl si a já také. Třásl jsem se. Zmítal mnou strach i nejistota.
„Říkal jsem ti, abys zůstal venku. Proč jsi neuposlechl?“ Jeho hlas se třásl hněvem.
'Tenhle hněv.' Cítil jsem ho jen jednou, když jsem ho poprvé viděl. Ten ohromující strach.
„Já … “ Bylo mi najednou tak chladno.
„Nařídil jsem ti, abys zůstal venku.“ Teplota stále klesala.
„Já … “
„Proč jsi neuposlechl?!“ křičel.
„Nelíbilo se mi to!“
„Co se ti nelíbilo?!“ Otočil se. Zvedl jsem hlavu a díval se mu do očí, nebo jsem si to aspoň myslel. Pásek promočily slzy.
„Nelíbilo se mi, že lord trpí! Nechtěl jsem, aby lorda něco bolelo, nechtěl jsem, aby trpěl! Chtěl jsem něco udělat! Cokoliv! Cokoliv, co by mu ulevilo od bolesti!“ Tohle bylo moje srdce.
„Chlapče … ?“
Chytl jsem ho rukama za výstřih kimona.
„Bolí to ještě?! Už je to v pořádku, ne? Už nejste nemocný?!“
Slzy prošly skrz látku a padaly dolů. Jemně mi položil ruku na vlasy a tiše řekl:„Ano, už to nebolí. Jsem v pořádku.“
Usmál jsem se.
„To … je dobře.“ Ruce mi povolily a já se mu sesunul na klín.
„To je dobře.“

***

Styděl jsem se. Neuposlechl jsem jeho rozkaz, zamazal mu kalhoty a udělal ještě bůhví co. Vraceli jsme se k lázním. Svět tam dole mi připadal najednou tak vzdálený, jako by všechno byl jen sen a já se měl probudit do šedivé reality. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem se probudit, ani se vrátit dolů. Chtěl jsem zůstat v tom malém světě nahoře spolu s lordem.
Zastavil se.
„Chlapče.“
Zastavil jsem se.
„Ano, můj lorde?“
„To, čeho jsi byl svědkem, to, co jsi zaslechl, to, co bylo řečeno, nesmíš nikomu vyzradit.“
„Ano, můj lorde. Raději si to vezmu na druhý břeh, než abych zradil vaši důvěru.“
Znovu jsme pokračovali.

***

Osamocen jsem prošel hlavní zadní branou. Sunbae mě hned zmerčil.
„Chlapče, kdes byl? Víš, kolik je hodin?“
„O-omlouvám se.“ Uklonil jsem se.
Mé pokorné chování a má skleslá aura ho překvapily.
„Co tys vlastně dělal? Kryté lázně byly už včera uklizené.“ Dal si ruce v bok. Nejspíš nechtěl, abych začal divočet.
„Když jsem dorazil ke krytým lázním, všiml jsem si, že jsou již uklizené.“ trošku mi selhal hlas.
'Zase za mě někdo musel uklízet.'
„Při cestě zpátky jsem potkal lorda, který mi dal nový úkol.“ Víc jsem neřekl.
Sice si mě trochu podezíravě prohlížel, ale víc už neřekl.
„Dobře, ale příště nám dej vědět. Ani já ne vždy vím, který démon se nám potlouká po okolí.“ Dělal si o mě starosti, že se mi něco stalo.
„Omlouvám se, příště budu opatrnější.“ znovu jsem se uklonil.
Přiběhla k nám Futachi.
„Ach, chlapče jsem ráda, že jsi v pořádku. Máme tu zrovna jednoho nepříjemného hosta.“
Zadíval jsem se na ni. Nejdřív jsem jen mrkl, pak jsem vytřeštil oči a pak už jen koktal:
„Ko-ko-ko-ko-ko...!“
„Ko... ko?“ opakovali po mně oba, naprosto ztracení v mém myšlenkovém toku.
Konečně jsem se kousl do jazyka, a to nastartovalo mluvící středisko v mozku.
„Košík!“ Než na nich stačil usednout prach, už jsem byl za branou.
„Aha.“ řekla kappa. „Košík.“ Dál to nerozebírala a oba se vrátili do budovy.

Lord počkal, až zmizí a pak vyšel ze stínu zdi. Dveře svého pokoje tiše zavřel. Kiseru položil na stojánek, povolil pásek a sundal si kalhoty baji. Zadíval se na ně. Stopy po mých slzách, byly stále vidět.
'Nelíbí se mi … '
Díval se na ně s něhou, najednou mu však tvář zkřivil hněv, roztrhal je na kousky a nechal spadnout na zem. Rychle oddechoval.
„Lež. Je to jen lež!“
Tu noc měl velmi neklidný spánek.

Démoni:
Žádní noví.

[b]Použité pojmy[/i]
Tatami – Bambusové rohože.
Baji – Korejské volné kalhoty.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Táák, trošku jsem váz zklamala nedostatkem démonických lázní, takže tu máte čerstvý (ještě mi nezchladla klávesnice) kousek (tedy i čerstvé chyby XD). Má dvanáct neuvěřitelných stránek a 95% toho je opravdu čerstvé Laughing out loud
Díra bude mít své skutečné rozluštění až později, teď tu hraje prim chlapec a lord Smile Budou mít svoji osobní chvilku a něco málo se o nic zase dozvíte Smile
Ještě netuším, co se bude příště odehrávat, takže název další kapitolky je zatím i pro mě tajemství Smile

Jinak přeji krásný nový rok a spoustu radostí i malých starostí, díky kterým vidíme ty radosti Smile

PS. název kapitolky už byl vymyšlen Laughing out loud

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)