Démonické lázně – Pramen 7 – Po dešti přichází duha a … ?

Zamručel jsem, jak jsem se probouzel. Připadal jsem si jako kámen. Celé tělo bylo ztuhlé a já sotva mohl hýbat prsty na rukou. Pomalu jsem otevřel oči a zíral do dřevěného stropu.
'Kde to jsem?' Nemohl jsem si na nic vzpomenout, nešlo to. Jako bych se probudil ze snu a netušil, jestli sním další sen a nebo jsem již vzhůru. Podíval jsem se na levou stranu, v ruce jsem svíral poničený, zablácený a špinavý deštník.
'Deštník?'
Otočil jsem se na druhou stranu a překvapením jsem otevřel oči naplno.
'Lorde Yongu … ?'
Seděl mi po boku a na klíně držel moji ruku. Vedle sebe měl položené pomačkané pouzdro na tabák a o něm opřenou kiseru.
'Já … já už vím … ' Vzpomínky se vracely. Sunbae, nákup, středisko, škola, testy, deštník, starý domov, muži, honička, deštník, vítr, deštník, … Zbytek byl v mlhách.
'Já … já … zase dělal jen potíže!'
Zavřel jsem oči a slzy mi tekly proudem.
'Jsem k ničemu!'
Rozkašlal jsem se a lord sebou vyděšeně trhl.
„Chlapče!“
Zvedl mě a dal mi napít trochu vody.
„Lorde Yongu … promiňte … “
„Nemáš se za co omlouvat!“ Položil mě zpátky a zkontroloval mi teplotu i pulz.
„Zdá se, že tvá horečka už ustoupila.“
„Zase jen přidělávám starosti.“
„Spíš je tu … o dost živo než normálně.“ Rychle změnil téma. „Ten deštník, hádám, že ho nechceš vyhodit. I když jsi měl horečku, nehodlal jsi ho pustit.“
„Ah, moc mi tam ve městě pomohl.“ Zvedl jsem ho pomalu do vzduchu a roztáhl. Několik ramen bylo naštípnutých, bambusové plátno bylo z poloviny pryč a špička byla ulomená.
„Moc mi pomohl.“ Složil jsem ho a položil ruce. Připadal jsem si unavený.
„Řeknu Futachi, aby ti připravila něco teplého.“ Odešel do kuchyně.

Neměl jsem nejmenší představu o tom, kolik dní jsem prospal. Začal jsem se hýbat. Pyžamo se na mě lepilo. Bodlo mi v boku. Rukou jsem tam nahmatal obvazy.
'Bok … píchalo mě v něm. Že by mě do něj už dřív postřelili? To by pak vysvětlovalo tu bolest. Byl jsem tak vyděšený, že jsem si toho vůbec nevšiml.' Podařilo se mi si sednout. Protáhl jsem si zdřevěnělá záda. Párkrát jsem se nadechl a pak se pokusil postavit. Šlo to ještě pomaleji než sedění, protože jsem měl prostřelenou i nohu.
Snažil jsem se tedy přenést váhu na tu druhou. Šlo to pomalu, ale šlo to. Narovnal jsem se.
Hluboký nádech a hluboký výdech.
Posuvné dveře fusuma se odsunuly a objevil se v nich lord a za ním celý zbytek party. Když mě uviděl stát, velmi zle se zamračil, ale nekřičel. Jen si povzdechl. Na tácu mi nesl kuřecí polévku s trochou zeleniny a nudlí.
Znovu jsem se posadil a Futachi mi pomáhala.
„Jen co se najíš, půjdeš se vykoupat.“ řekl lord, když si sedl.
Zbytek, mě známému personálu, si sedl okolo mě. Bylo mi trapně. Jedl jsem pomalu a s každým polknutím se mi do těla vracelo teplo.
„Je mi to líto.“ špitl Sunbae.
„To ne Sunbae, všechno je to moje chyba. To já to způsobil.“
Sunbae chtěl něco namítnout, lord ho však gestem zastavil.
„Kdybych plnil rozkaz a netoulal se po okolí, nemuselo se nic z toho stát.“
„A co přesně se stalo?“ zeptal se lord. Ostatní tiše seděli.
„Když jsem nakoupil, chtěl jsem se trošku projít po městě, zavzpomínat na starý život. Navštívil jsem školu a nějací kluci tam kradli výsledky testů, tak jsem jim to překazil. Po tom jsem šel do mé rodné čtvrti.“
Smutně jsem se usmál.
„Nic se tam nezměnilo, vůbec nic. Pak jsem šel do parku, měl jsem tam několik svých schovek a pár věcí, které jsem si chtěl vzít sebou.“ Zarazil jsem se.
„Fotka … mámina fotka, kde je?! Jsem si jistý, že jsem ji měl u sebe!“
„Klid, chlapče.“ Futachi mě objala.
„Neboj, tvoje věci máme tady.“ Dvojčata mi dala moji tašku, kterou jsem předtím sebou měl. Vzal jsem si ji a prohledal obsah. Před sebe jsem položil penál, několik zmoklých sešitů, baterku a zvlněnou fotku.

„To je tvoje matka?“ zeptal se Domo a zvědavě se naklonil. Až na lorda, se všichni přesunuli za mě. Žena měla krátké kudrnaté vlasy, milý úsměv a v náručí držela spící dítě. Fotka byla vybledlá a šedivá a neukazovala tedy žádné barvy.
„Aaaah!“ Radoval se Drákula. „Už od narození jsi byl tak roztomilý!“ Objal mě kolem krku a jeho tesáky byly příliš blízko mého krku.
Lord ho kopancem poslal na konec pokoje. Oprášil si baji a nezaujatě si sedl zpátky. Působil tak trošku legračně. Podíval jsem se to tašky, ale už v ní nic nebylo. Otočil jsem ji dnem vzhůru.
„Co ještě hledáš?“
Dokkeabiové se shlukli a zvědavě na mě koukali.
„Zóri … Určitě jsem je držel v ruce!“
„Byly to jen sandály.“ Uklidňoval mě Sumbae.
„Ale dostal jsem je od vás, svěřil jste mi je a já je ztratil! Musím je najít! Není to správné!“
Překvapeně se na mě dívali. Pro ně to byly boty, ale pro mě to byl malý poklad. V životě jsem vlastnil jen velmi málo věcí a i to málo mi bylo mnohdy sebráno.
„A jak to bylo dál?“ Pobídl mě lord.
„No … v tom parku mě pak našli nějací muži. Museli být ze stejné skupiny jako ti předtím. Nějakou chvíli jsme se honili a jednoho se mi podařilo porazit.“ Usmál jsem se a pohladit deštník po plátně.
„Donutili mě utéct na střechu. Tam mě pak jeden postřelil do nohy, ani nevím, kdy jsem to dostal do boku.“ Trošku jsem se zasmál, ale tiše. „Neměl jsem čas, ani sílu se s nimi prát, tak jsem chtěl skočit do rozbouřené řeky, byla to moje jediná naděje na útěk. Když jsem však skoro skočil, deštník se najednou otevřel a zafoukal tak silný vítr, že mě to odneslo až do lesa, co se táhne okolo hory. Pak jsem musel nějak dojít až sem, ale už si víc nepamatuji.“
„Svůj úkol si splnil, teď si ještě odpočiň.“ přikázal mi lord.
Dojedl jsem pár posledních lžiček a dal misku Futachi. Všichni mi popřáli brzké uzdravení a odešli. V místnosti jsem zůstal jen já a lord. Byl jsem nervózní a celý nesvůj. Pomalu jsem začal vstávat.
„Půjdu se vykoupat, můj lorde.“ Ve stoje jsem se uklonil. Lord nic neříkal. Pomalu jsem odcházel a na zraněnou nohu jsem kulhal. Nejdřív jsem zamířil k sobě do pokoje pro čisté oblečení. Do koupelny to pak bylo jen několik pokojů, protože každá budovala měla svoji vlastní.
Byly celé ze dřeva a voda se ohřívala s pomocí malých ohnivých démonů salamandrů, kteří vypadaly jako malé ještěrky. Měly tmavě a světle červenou kůži s černými fleky. Z těch v případě nutnosti šlehaly plameny. Svého mrňouska jsem pohladil po hlavě a podrbal zespoda na krku. Moc se mu to líbilo a mával radostí ocasem.
Napumpoval jsem do kádě vodu a démon mi ji, než jsem se opláchl vodou, ohřál. Voda mi sahala jen po pás, nechtěl jsem ránu na boku namočit. Ta dole byla spíš jen větší škrábnutí, ale pálila.
Prohlížel jsem si šupinatou kůži. Nemít ji, asi by se mi kulka dostala hlouběji do těla. Kouzlo náhrdelníku mi dávalo jen vzhled člověka, pod tou falešnou kůži jsem byl pořád démon. Zadíval jsem se na svůj odraz ve vodě.

'Jsem ještě vůbec člověkem?'
A záleželo mi na tom? Dost dlouho jsem byl člověkem a co z toho … ? Byl jsem lepší? Byl jsem horší? V příbězích lidé vystupují jako ti dobří, kterým je ze stran démonů ubližováno. Mnohdy i neviní lidé končí jako jejich obědy. Věděl jsem, že to není úplně pravda, že ne všichni démoni jsou zlí.
'Čím vlastně chci být?'
Na hladině se objevila další hlava.
Vyděšeně jsem zařval a rychle si kryl to nejdůležitější.
„Fu-Fu-Futachi?! Co tu děláš?“ Krčil jsem se na opačné straně kádě.
„Jdu ti pomoci s koupelí.“ Její vlasy mě chytily a pomohly vstát.
„Já to zvládnu, nemusíš si dělat starosti.“ Podíval jsem se jí do tváře. Vlasy se jí vlnily jako hadi a zadní pusa musela vrzat zuby, neboť mi po zádech běhala ledová vichřice. Medúza by se od ní mohla učit.
„Ach … ach … svěřuji se do vaší péče. Eh … eh …“
Podala mi ručník, který jsem si hned obvázal kolem boků. Opřel jsem se o stěnu dřevěné vany, zaklonil hlavu a nechal vlasy spadnout do připravené kádě s vodou. Její prsty mi jemně masírovaly pokožku a vpracovávaly lehce voňavý šampón do vlasů.
'Krásně voní.'
Plně jsem se uvolnil a nechal vědomí bloudit po dálkách. Slyšel jsem dětský smích a ženský hlas. Něco říkal, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Díval jsem se jí do tváře, ale měla ji ve stínu. Natáhl jsem k ní ruce a její obraz se rozplynul v tisíci kapkách.
„Chlapče. Chlapče!“
S trhnutím jsem otevřel oči.
„Futachi?“
„Bolí tě něco, začal jsi plakat.“
Zmateně jsem si setřel slzy.
„Ah, to je v pořádku, jen jsem si vzpomněl na maminku.“ Snažil jsem se vesele usmát.
„Musí se ti po ní stýskat.“ Začala mi vlasy oplachovat vodou.
„Ani ne … vlastně nevím … moc si na ni nevzpomínám.“
'Kolik mi bylo, když utekla?'

***

Koupel mi pomohla se trochu zahřát. Šel jsem se do svého pokoje převléknout do pracovního. Hned na to jsem zašel za lordem. Seděl u svého stolu a něco sepisoval.
„Je něco, co mohu udělat, můj lorde?“ zeptal jsem se tiše.
„Udělat můžeš jediné, odpočívat. Možná máš šupiny, ale nejsi démon.“
'Nejsem člověk, nejsem démon. Kým jsem?'
„Už jsem v pořádku. Má zranění nebyla vážná.“
Přísně se na mě zadíval.
„Kvůli své hlouposti jsem zameškal spoustu práce.“ dohadoval jsem se s ním.
„Hmm …“ Vyklepal použitý tabák z kisery a nacpal si tam nový. Položil ji na stojánek.
„Dones mi soju.“
Uklonil jsem se a šel vykonat jeho rozkaz.
'Vlk se nažral a koza zůstala celá.'
Bohužel mě to napadlo, zrovna když jsem mu soju nesl a vysloužil si jeho podezíravý pohled. Lord Yong v rouše vlčím totiž vypadal … no, legračně. Nalil jsem mu soju a usadil se po jeho boku, tak jako vždy. Nad jedním papírem už seděl půl hodiny. Všiml jsem si, že byl napsaný v angličtině, což bylo neobvyklé, většina listin, které jsem měl možnost vidět, byla totiž popsána korejštinou, případně japonštinou.
Trochu jsem natáhl krk a rychle ho zatáhl, když si toho všiml. Přikrčil jsem se.
'Už zase dělám problémy.'
Povzdechl si.
„Velmi brzo můžeme očekávat velmi nepříjemnou sebranku.“
'Může být něco problémovějšího než já?'
„Několik západních draků, a co hůř dokonce i řeckou hydru.“
„Hydru? Takovou tu potvoru, které pořád dorůstají hlavy?“
Podíval se na mě.
'Hups.'
„Potvora … je hodně slabý výraz. D*vka jedna!“
V koutku úst mi zaškubalo. Klení bylo pro lorda velmi netypické chování a muselo to znamenat, že to bude opravdu děsná sebranka. Papír odložil stranou, založil si ruce a chvíli tak seděl. Přemýšlel. Nakonec po několika minutách otevřel šuplík na boku stolu a vytáhl placatý předmět. Položil ho přede mě. Očima jsem těkal mezi velikou šupinou perlové barvy a lordem. Vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat.

„Vezmi si ji, je tvoje.“
Nadskočil jsem.
„To-To nemohu!“ Přistrkoval jsem ji lordovi. „Za nic jsem si ji nezasloužil.“
„Lord Grooslang je očividně jiného názoru.“
„Lord Grooslang? Ale vždyť jsem ho jen trochu umyl a zbavil ho bláta.“
'A pěkné řádky odpadků.'
„Neudělal jsem nic významného. Byla to jen pouhá maličkost.“
„Co myslíš? Kdo je přátelštější? Tygr nebo hroch?“
Chvilku jsem přemýšlel a nechápal, proč se na tak podivnou otázku ptal. Odpověď byla celkem jasná.
„Řekl bych, že hroch. Je spousta malých ptáčků, kteří mu sedí na zádech a vybírají zbytky jídla tlamy.“
„A co tygr?“
„No, ten moc přátelský není. Na teritoriu jiného tygra nestrpí a je to samotář. K němu bych se rozhodně nerad přibližoval.“
„Tak proč ses k lordu Grooslangovi, který je tygrem, vůbec přibližoval? Chtěl jsi zemřít? Viděl jsem několik svých starých zaměstnanců, kteří měli tu smůlu mu zkřížit cestu.“ Poslední větu řekl s důrazem.
„Ale … když on říkal 'Bolí to.'. Nemohl jsem ho jen tak minout. Vážně to vypadalo, že ho něco trápí.“
„Říkal?“ Lord byl velmi překvapen.
„Já … no … jak to říct … Vlastně ani nevím, jestli jsem jeho hlas slyšel … nějak jsem to věděl …“ Postupně jsem se krčil.
Lord si mě udiveně prohlížel a zvedl ruku, že si nasaje z dýmky. Když se mu však ruka dostala blízko k obličeji, uvědomil si, že ji vlastně nedrží. Se zamručením ji položil zpátky na stůl.
'Slyšel slova … a přesto neslyšel hlas?' Lord byl zmaten. Za celý svůj život se nesetkal s tak podivným jedincem.
Odkašlal si.
„No, pomohl jsi mu, což se příliš často nestává a to na něj zapůsobilo. Můžeš mluvit o velikém štěstí.“
Nervózně jsem se zasmál a vzal si šupinu opatrně do rukou. Nastavil jsem ji proti světlu. Krásně se blyštila a byla poloprůhledná.
'Je krásná.'

***

O dvě hodiny později jsem uklízel soju. Lord ještě vyřizoval nějaké papíry.
„Je ještě něco, s čím vám mohu posloužit, můj lorde?“ V sedě jsem se uklonil.
„Přenes si sem svoji postel.“
„Prosím?“ Nějak jsem se přeslechl.
„Jestli si myslíš, že budeš pracovat přes lidský den, tak jsi na omylu.“ Kiserou mi pokynul, abych šel.
Když jsem zasunul dveře, sklesle jsem si pomyslel: 'Úplně mě prokoukl. Což pak takhle můžu zahálet?'
Odnesl jsem vše do kuchyně.
„Futachi, jak dlouho jsem měl horečku?“
Zrovna myla a utírala nádobí.
„Jenom chviličku.“ Usmívala se, ale do očí se mi nepodívala.
Na to samé jsem se zeptal Dokkeabiů, ale žbleptali jen jediné: „Chviličku, chviličku.“
Cestou do pokoje jsem ještě potkal Sunbaeho, ale i ten mi odpověděl stejně. Svým nervózním chováním mi potvrdil mé podezření.
'Dlouho a pak jsem ještě normálně spal.'
Bylo mi na nic. Sroloval jsem deku a polštář do podložky a svázal je provázkem.
'Hmm.' Podíval jsem se na svůj malý psací stolek. Nového démona jsem sice nepotkal, ale chtěl jsem si udělat zápisek do deníku.

Den xx (asi jedenáctý od příchodu)
Měl jsem velikou horečku a všichni se o mě starali. Příště až půjdu do města, budu plnit jen své rozkazy a nebudu se nikde courat. Se svým životem jako člověk jsem se už rozloučil. Mám přesto spoustu pochybností. Nejsem ani démonem. Hrdě jsem těm klukům řekl, že jsem chlapec, ale kdo je chlapec? Jsem vůbec někdo?
Mám podezření, že se se mnou něco děje. Když jsem lordovi řekl, že jsem slyšel a zároveň neslyšel Grooslangův hlas (to je ten veliký ještěr z bažin), byl velmi překvapen a řekl bych, že mi nevěřil. Taky si to neumím pořádně vysvětlit. Problém je v tom, že bych dal krk za to, že jsem podobný hlas slyšel ještě někde, jen si už nemůžu vzpomenout kde (provedu podrobné vyšetřování).
Dělám tedy jeden průšvih za druhým. Pokusím se to v následujících dnech vynahradit tvrdou prací.
PS. Dneska lord chce, abych spal u něj v pokoji. Chce mě mít pod dohledem. Upřímně doufám, že se nerozvaluji a nechrápu.

Zavřel jsem sešit a uklidil ho do šuplíku. Rozbitý deštník stál v rohu. Přinesl jsem si ho sem, když jsem se šel koupat. Opatrně jsem ho rozložil.
'Dvě ramena jsou úplně v háji a další tři vypadají špatně.' Dal jsem si ho nad sebe a roztočil s ním. Tiše to zavrzalo.
'Plátno je úplně pryč.' Za kus jsem zatahal a s úpěním látky jsem ho odtrhl.
'Vůbec netuším, jak ho opravit.' Složil jsem ho a opřel do kouta.
'Zajímalo by mě, jestli tu někdo ví, jak ho opravit. No, je tu spousta obyvatel, které jsem ještě vůbec neviděl.' Vědomí, že si za to můžu sám, mi náladu nezvedlo.
'No, ale … našel jsem parádní deštník. Zajímalo by mě, proč ho někdo vyhodil? Vždyť měl jen trošku utrhnutou plachtu.' Zavrtěl jsem hlavou a radši šel zpátky za lordem.
Balík jsem si dal na záda a bylo to lehčí než jsem si myslel.
'Síla démona je fakt dobrá. Bok mě už taky tolik nebolí a noha už jen štípe.' Víc jsem na ní dupl a šupiny se mi naježily bolestí. 'Dobře … tak na tom ještě nejsem tak dobře. … Au … '
Byl jsem zrovna na rohu k lordovu pokoji, když okolo mě proletěla hnědá lasička.
„Uach!“[i] Zvrátil jsem se dozadu a spadl na svůj balík. Otočil jsem se za tím. [i]„Co to sakra bylo?“

Z kuchyně vylezlo jedno z dvojčat s vařečkou, kterou láskyplně olizovalo.
„To byla Kuda-Gitsune, ale častěji se jim říká Kanko.“
„Eh? Zdálo se mi, že v tlamičce nese dopis.“ Zvedl jsem se.
„Taky, že ano. Kanko mají všestranné využití.“ Nadšeně jsem přikyvoval. Celý ten svět démonů mě přestával děsit a spíš mě úplně fascinoval. „Jsou to malý liščí démonci, kteří svému mistrovi různé pomáhají a plní jeho rozkazy. Dokáží z pohybu mraků předvídat počasí na několik dní dopředu, dokáží zjistit i různé informace, číst lidská srdce a nebo i po boku svého mistra bojovat. Ten poslední druh nemáme, jsou dost divocí a je s nimi těžké pořízení.“
„Wau. Umí toho spoustu.“
„Dokonce je můžou mít i lidé.“
„Vážně?“
„Vyžaduje to z jejich strany značnou duševní energii, jinak jim zdivočí, ale je to možné. Ti nejlepší dokáží ovládat až deset kanko.“
Vzrušením jsem se úplně třásl.
„Chlapče.“ ozval se lord, zrovna když jsem se chtěl zeptat na tolik otázek.
'Šíš.' No, sice jsem za dnešek nic neudělal, ale přesto jsem si připadal unavený.
„Moc vám pane Raghu děkuji za přednášku. Přeji vám dobrou noc.“
Vzal jsem si svoji postel a zmizel v lordově pokoji.

Raghu olízl vařečku a v polovině se zarazil. S jazykem na dřevě si mumlal: „Jak poznal, že já jsem Raghu? Asi se jen trefil.“ Strčil ji celou do pusy a vrátil se do kuchyně.

***

Ležel jsem snad už hodinu, ale pořád jsem neusnul. Lordova postel se nacházela za paravánem, který byl pomalována cedry, jeřáby letícími k nebi a hladinou jezery mizejícího v mlžné dáli z níž vystupovala hora se zasněženým vrchem. Cítil jsem se nesvůj. Zvuk tikajících hodin mi byl cizí, plápolavé světlo svíčky mi říkalo, že lord stále pracuje.
Bál jsem se pohnout, protože by mě určitě slyšel. Zkoušel jsem usnout, dokonce jsem počítal dokkaebi skákající přes plot. Vypadalo to legračně. Otevřel jsem oči.
'Já usnul?'
Podíval jsem se vedle sebe, ale lord tam neležel a svíčka nesvítila.
'Někam odešel?' Napadlo mě, ale postel byla pořád ustlaná. Zvedl jsem se a vykoukl zpoza paravánu. Chvilku jsem ostřil a pak ho uviděl. Ležel na stole a spal.
'Lorde … ' Setřel jsem si slzy, dřív než stačily stéct. 'Jste unavený, protože jste nade mnou bděl?' Vzal jsem jeho deku a opatrně se za něj přiblížil.
'Opatrně. Hlavně ho nevzbudit.' Pomalu jsem deku na něj položil. Ze spánku něco zavrčel, ale neprobudil se. Víc jsem se naklonil a podíval se mu do spící tváře. I v něm vypadal vážně, ale ne už tolik. Dokázal se trochu uvolnit, odhodit tu masku přísného vladaře a být na okamžik sám sebou. Sedl jsem si mu po boku a chvíli ho pozoroval.

***

Lord zavrčel a zakroutil hlavou. Otevřel oči a pomalu se zvedal. Vrčel tiché nadávky a mnul si krk. 'Musel jsem usnout při práci.' Sevřel ruku v pěsť a začal si lehkým bušením masírovat ztuhlá ramena. Rozhlédl se kolem a uviděl mě. Usnul jsem v sedě.
Prohrábl si vlasy, opřel si hlavu o dlaň a pobaveně se na mě podíval.
'S tebou si tady asi ještě užijeme.'

Démoni:
Salamander (Alchymie)

Pojmy:
Fusuma – Tradiční posuvné dveře.
Paraván – Tradiční třídílná dřevěná a papírová zástěna fungující jako mobilní rozdělení místnosti a módní doplněk pokoje.