Démonické lázně – Pramen 8 – Než měsíc vysvitne

Zamžoural jsem, mohutně si zívl, aniž bych si zakryl pusu, zamrkal jsem a hned jsem byl rovný jako prkno. S lordem jsme si hleděli přímo do očí.
„Dobré ráno, můj lorde.“ řekl jsem, aniž bych zapnul mozek.
„Ah, dobré.“ Víc už neřekl a znovu se zadíval na papír před sebou. Bylo to to oznámení o příchodu draků.
'Lord z nich musí mít pěkně těžkou hlavu.'
Dveře se odsunuly a do místnosti vešel veliký červený démon, který byl vysoký skoro až ke stropu a nesl zbytky mého deštníku. Vyběhl jsem a sebral jsem mu ho.
„Co to děláte s mým deštníkem?“ Tiskl jsem ho k sobě.
„To je Unsan, oni-deštníkář. Je tu, aby ti opravil deštník.“
Podíval jsme se mu do očí a zabolel mě krk. Jeho jasně červená kůže se leskla, okolo pasu měl tygří kůži, na zádech proutěný koš a z veliké pusy mu rostly dlouhé tesáky. Navzdory vypouklému břichu měl dost veliké svaly. Sotva jsem mu sahal k loktům.
„Hej, Yongu!“ Oslovil ho přímo jménem a sedl si do tureckého sedu, až jsem nadskočil.
„Že mi pošleš dopis, je fajn, že je to urgentní, fajn, ale co není fajn, je to, že to, co mám opravit, je naprosto ten nejobyčejnější deštník, jaký jsem kdy viděl. Pročs to nevyhodil? Radši ti udělám úplně nový.“ Dal si mohutné ruce v bok.
„No a co, že je obyčejný!“ zakřičel jsem na něj. „Pro mě je to ten nejbáječnější deštník na světě! Sice nevím, jak se dá opravit, ale udělám to sám! Nedovolím, aby na něj sahal nějaký blbý snob s buřtama!“ Otočil jsem se a utíkal jsem. Nezapomněl jsem si však při otevíraní sednout a zase je tak zavřít. Zvyk je železná košile.
Oni se za mnou díval, pak se otočil na lorda.
„Bejt tebou, začnu vysvětlovat a buď stručný, víš dobře, že po deseti větách usínám.“ Káravě na něj ukazoval prstem a jedno malé oko mě zavřené.
„Ten deštník má pro něj velkou cenu, tak mu ho pomoz opravit. Bylo to dost stručné?“
Opřel si loket o koleno.
„Přesně pro tohle tě nesnáším, a proto jsi mi tak sympatický.“
„Spokojenost na obou stranách.“ řekl klidně lord a lehce se usmíval.

***

'Tak, co bych měl udělat nejdřív?' Rozložil jsem si deštník v pokoji. Povzdechl jsem si, zíráním ho nijak neopravím. Začal jsem opatrně tahat za papírovou látku a strhával ji dolu.
„Takže, ty jsi chlapec.“ řekl oni, když vstoupil do mého pokoje.
Ohlédl jsem se a jen jsem zamručel.
„Zdá se, že ten deštník máš opravdu rád.“
„Hmm.“
„Za své chování se omlouvám, byl jsem podrážděný. Yong mě vytáhl ve čtyři hodiny lidského času z postele a hnal mě sem až z Francie.“
„Vzbudil … ? Lidské ráno … ? Vždyť jste démon, ne? Vy žijete v noci.“
Sedl si ke mně na zem.
„Já jsem takové … ranní ptáče rodiny.“ Luskl prsty a s pufnutím a kouřem se proměnil na člověka.
„Eh?!“ Zvrátil jsem se dozadu.
„Žiji s lidmi jako člověk.“ Jeho lidská podoba měla tvář muže ve svých třiceti letech, byla přátelská až otcovská a na sobě měl něco, co mi připomínalo úbor karatisty. Znovu se proměnil zpátky.
„Umí tohle všichni oniové?“
„Jen někteří.“ Vzal si do ruky deštník a mračil se. „Seš si jistý, že ho chceš opravit? Ne, že by to nešlo, ale je to trochu zbytečné. Ten deštník je už starý a opotřebený.“ Položil ho.
Přikývl jsem.
„Když jsem byl ve městě, zachránil mi život, a ne jednou. Tak chci pro něj něco udělat.“
Hlasitě se zasmál.
„Mluvíš o něm, jako by byl živý.“
Nejistě jsem se zasmál.
'Hloupost, co?'
„Tak, jdem na to.“ Procvičil si ramena a sundal si nůši ze zad.
„Všechno potřebné mám tady, tedy až na bambus. Ale cestou sem jsem viděl háj, skoč mi tam uříznout pořádný bambus.“ Zamyslel se. „Stačí když ho prsty obejmeš.“ Podal mi nůž a já utíkal.

U háje jsem se zastavil a krátce se pomodlil a požádal háj a jeho ducha o odpuštění. Najít správný bambus mi chvíli trvalo, protože všechny byly strašně vysoké. Nakonec jsem žádný neuřízl. Na zemi se jeden válel přeražený blízko země.
'Asi se zlomil při bouřce.' Bylo mi trošku divné, jelikož bambus je hodně pružný, ale možná nebyl tak odolný. Víc jsem to nerozebíral, poděkoval jsem a utíkal zpátky za deštníkářem.
Ten už z kostry otrhal papírové krytí a odstranil vadné tyčky. Za výběr bambusu mě pochválil a nařezal ho na tenké tyčky.
„Deštníky se z bambusu dělají už několik tisíc let a byli to právě Japonci, kteří tuto práci přeměnili v umění.“ Pozorně jsem naslouchal. „Deštník už znali ve starodávném Egyptě a Číně a byl to znak bohatých a králů. Původně sloužil jako doplněk a ochrana proti slunci. Teprve později se začal používat jako ochrana proti dešti. Výroba deštníků zaznamenala svůj vrchol v pozdní polovině devatenáctého století a to právě rukou Japonců. Ti vyrábějí deštníky wagasy, nebo-li deštníky z přírodních materiálů a celý proces mohl trvat i několik měsíců.“
„Eh?!“ Zhrozil jsem se. Vůbec by mě nikdy nenapadlo, že by oprava deštníku, mohla trvat tak dlouhou.
„Neboj, my to uděláme za míň než den. Máme na straně magii.“ Usmál se. Se svým vyprávěním skončil i s rozřezáváním bambusu. Každou tyčku si pečlivě prohlédl a pak jich několik vybral.
„Vnitřní rám, který je napojen na mechanizmus zavírání a otevírání, se obarvuje, jakou chceš barvu?“
„Hmm … já nevím, třeba žlutou.“
Přikývl.
„Dobrá volba.“
Namočili jsme štětce a začali barvit. Barva krásně držela a hned zasychala a nekapala.
'To bude nejspíš díky oní magii.'
Barvení nám zabralo jen chvilku, pak jsme museli nové tyčka přidat ke stávajícímu mechanizmu. To už tak jednoduché nebylo, museli jsme ho celý rozebrat a zase složit.
„Deštníky se zásadně pokrývají washi papírem. Papír se do Japonska dostal z Číny, která ho zas měla z Koreje. Jestli se nepletu, bylo kolem roku 600 a vyráběl se … vyráběl … Kde to jen bylo? … Ah, bylo to ve městě Echizen v prefektuře Fukui na západ od Kyota. Šlechta si ho velmi vážila a v době Heien byl používán pro záznam básní a deníků.
Dokonce i v dnešní době se správný washi papír dělá ručně a to z hedvábných vláken vnitřní kůry stromu kozo, kterému se také říká morušovník.
Při jeho stříhání na deštník musíš být velmi opatrný. Každý kousek musí přesně odpovídat rozměrům daného dílu a musí mít stejnou tloušťku.“

Stříhání opravdu nebylo nic snadného, ale zvládal jsem to dobře a oni byl trpělivý učitel.
„Nastříhané kousky se na okrajích namažou lepidlem tapioko a přiloží se na kostru. Papír se musí napnout, ale ne moc. Zkrátil bys tím životnost papíru. Je to hodně ošemetná práce, ale s trochou cviku a zkušeností se dá celkem hravě zvládnout.“
Tuhle část s napínáním jsem nechal na mistrovi, sám jsem jen na papír nanášel lepidlo a podával mu kousky. Sem tam jsem mu deštník i podržel.
„Teď bychom měli čekat až lepidlo zaschne, ale s trochou oního dechu to bude během chvilky.“ Nasál vzduch a dlouho na něj foukal. Musím uznat, že má velikou kapacitu plic.
'Jen kdyby si ještě čistil zuby.'
Snažil jsem se nedýchat, ale moc mi to nešlo. Lepidlo však zaschlo a mohli jsme se vrhnout na další část postupu.
„Tá~k, teď je potřeba papír učinit vodě odolným a to se dělá pomocí rostlinných olejů. Občas se používá olej ze sezamového nebo lněného semínka. Já mám však svůj speciální recept, který ti neprozradím.“ řekl a šťouchl mě do nosu. Chytl jsem si ho, protože to docela dost píchlo, ale méně, než by se u takového velkého tvora dalo čekat. V oleji namočil štětec a deštník jím přetřel.
V další fázi deštník zase schnul.
„Teď všechny bambusové tyče a tyčky potřeme kešu olejem, aby byli více odolné vůči nepřízni počasí.“
Trochu jsem při tom namazal i sám sebe, ale jinak mi to šlo.
„Nakonec vevnitř deštník sešijeme s tyčkami, pro dosažení maximální stability.“ To jak zručně ovládal jehlu a nit bylo kouzelné. Vše jsem řádně pozoroval a nespouštěl z něj oči.

„Ták, a jaký tam chceš motiv?“
„Motiv?“
„Samozřejmě! Správné deštníky jsou vždycky krásně pomalované.“
Zamyslel jsem se. O tomhle jsem nepřemýšlel. Vlastně jsem v hlavě nic neviděl.
'Lord má u sebe paraván … jakže vypadal?'
Popsal jsem ho oniovi a trošku si dělal starosti, že to bude moc. Nechtěl jsem vypadat náročně, ale bylo to to jediné, co mě napadlo. Oni se nejdřív drbal na bradě a pak se doširoka usmál. Plácl mě do zad.
„Tohle už chvíli potrvá, ale bude to krása!“
Nanášení barev bylo také složitější, než se zdálo. Nejdřív se nanášela podkladová barva, pak si oni na papíře udělal náčrtek umístěných objektů. Horu tvořil vrchol deštníku, na jedné straně byly větve cedru tmavě zelené barvy a do kruhu nad hladinou jezera letěli jeřábi. Už jen ten náčrtek byl fascinující. Nadšeně jsem pomáhal míchat barvy a přidržoval jsem deštník. Dokonce jsem namaloval na vrcholu horu Fuji i se sněhem.
Tělo se mi třáslo nadšením. Tenhle pocit jsem myslím cítil, když jsem poprvé skládal origami jeřába. Udělal jsem jich stovku různých barev i velikostí a byl jsem z nich nadšený. Další den mi je táta rozšlapal a seřezal mě s tím, že plýtvám papírem.
Kreslil jsem vodu na světle modrém pozadí, která se ztrácelo v mlze a vlnky jsem znázornil bílými tahy štětce. Obraz pod našima rukama ožíval, skoro jsem slyšel tichý zvuk vody, mávání ptačích křídel a šum větru ve větvích stromů.
Když byla celá malba hotová, zářily mi oči štěstím a nadšením. Sice jsem měl ruce od barvy, ale to mi bylo úplně jedno. Deštníkář zase použil svůj oní dech a barvu tak „zalisoval“ do papíru.
„Hotovó!“
Skákal jsem do vzduchu radostí a běhal okolo oniho i deštníku. Před chvíli vypadal na vyhození, ale teď by ho mohla nosit princezna a nikdo by si nepomyslel, že byl dřív na padrť.
„Výborná práce, chlapče.“ Chytil mě do podpaždí a pěstí mi vrtal do hlavy. Křičel jsem a smál se najednou. To štěstí … nedokázal jsem ho popsat slovy. Nakonec jsem se mu vykroutil, vzal deštník a utíkal s ním za ostatními.

„Podívejte! Podívejte!“ Vrazil jsem do kuchyně a všechny přítomné pořádně vyděsil.
„Snad nehoří!“ zděsila se Futachi. Domovoi se zatvářil kysele, ale rychle roztál. Strkal jsem všem deštník pod nos. Slova chvály přišla od každého. Futachi si ho na chvilku půjčila. Do místnosti vstoupil pan Drákula.
„Vypadáte úchvatně.“ řekl, rychle k ní přišel, poklekl a políbil jí ruku. „Sním, či bdím?“
Futachi mu mileráda posloužila taháním za tvář.
„Hau, hau … “ mumlal.
Futachi ten deštník, ale opravdu moc slušel.
'Možná bych mohl zkusit vyrobit svůj vlastní. Snad mi mistr Unsan pomůže.'
„Co je tu za rámus?“ zeptal se lord Yong s dvojčaty za zády.
Futachi mě postrčila dopředu a pustila drákulu, který si hned třel narudlou tvář.
„Lorde Yongu … “ Ukázal jsem mu blíž deštník. „Opravili jsme ho s mistrem Unsanem.“ Nevím proč, ale cítil jsem se nervózně.
'Co to se mnou je?'
„Ten motiv … je jak na mém paravánu.“
„A-Ano, nic jiného mě nenapadalo a ten paraván se mi strašně líbí.“
Vážně jsem se styděl a měl jsem pocit, že v obličeji hořím.
„Myslím, že bude lepší, když si ještě den odpočineš. Úplně hoříš.“ Lord mi rukou měřil na čele teplotu. Vyděšeně jsem odskočil a panikařil:
„Ne, ne, to je jen z toho nadšení. Jdu uklidit lázně!“ Rychle jsem prokličkoval ke dveřím.
„Zdá se, že je zase plný energie.“ řekl Drákula, kterému už tvář o polovinu splaskla.
„To je dobře. Hodně jsem se o něj bála.“
„Je těžké uvěřit, že skoro několik dní měl horečku.“ řekl Domo.
Kappa si smutně povzdechla.
'Sice mi řekl, ať si nedělám starosti, ale jak si mohu odpustit?'

***

Deštník jsem uložil u sebe v pokoji a utíkal do skladu pro vědro a hadr. Blízko vnitřní brány jsem zaslechl hlasité vrzání.
'Co to je?' Opatrně jsem vykoukl a uviděl jemně se pohupující kočár.
'Eh?' Přišel jsem blíž. U stěny stál dvoukolový kočár, na kole mě tvář a ta u nosu bublinu. To hlasité vrzání muselo být chrápání. Hihňal jsem se. Tvář měla opilecký ruměnec a úsměv, okolo bylo několik desítek flašek od alkoholu a veliká mělká miska sakazuki.
Zahihňal jsem se, protože jsem dostal škodolibý nápad. Prakl jsem mu bublinu, ale jeho reakce byla víc, než jsem čekal. Vyděšeně nadskočil a dopadl tak nešťastně, že si zlomil kolo bez tváře. Nejdřív se mu tvář změnila v naprosté vyděšení a pak začal ronit vodopády slz.
„Moc se omlouvám, to jsem vážně nechtěl.“ Utěšoval jsem ho. Po chvíli jen mohutně popotahoval. Svlékl jsem si košili a dal mu ji jako kapesník. Během chvilky jsem ji mohl odepsat.
„Hned to opravím, je to moje vina, jak mě taková pitomost vůbec mohla napadnout?“ nadával jsem si.
„Ve skladu jsem myslím viděl nějaká kola, hned vám jedno podám.“

Ve skladu byla zase tma a dveře pořád skřípaly.
'Kolo … kolo … kolo … ' Mumlal jsem si v duchu a rozhlížel se.
„Hej, kluku, máme spolu něco nedořešeného.“ démonická kočka s dvěma ocasy si sedla na sud.

Ignoroval jsem ji.
„Hej, kluku! Slyšíš mě!“
Ohlédl jsem se doprava a začal se prodírat ke stěně.
„Seš hluchej!“ Vztekle prskala a to jsem se už neudržel.
„Cožpak nevidíš, že něco hledám?“ obořil jsem se na ni a hned zkrotla.
Vrátil jsem se k hledání a naštěstí jsem ty kola našel. Stála úplně v rohu v tom největším stínu. Bylo tam několik velikostí, a tak jsem to střelil od oka. Prodírat se s kolem v náručí skrz to harampádí nebylo jednoduché. Ta kočka mi do toho pořád remcala a stěžovala si.
„Cožpak nemáš nic lepšího na práci, než mě rovna teď otravovat?“ řekl jsem jí, když už mě fakt štvala. Naježila se a prskala. Nadhodil jsem si kolo a šel dál. Dveře jsem zavíral nohou a pořádně jsem do nich kopl. Načež se ozvalo skučení, prskání a ječení. Ta kočka šla za mnou a já jí přiskřípl jeden z ocasů. Odhodil jsem kolo a otevřel dveře.
Kočka se svalila na bok, chytla zraněné místo do pusy a cucala ho. Jak ten konec visel, viděl jsem, že kosti budou zlomené. Ve skladu jsem vzal malé prkno, rozřezal ho na dvě menší, utrhl si nohavici a udělal zní proužky. Bylo to sice jen provizorní obvázání, ale zatím muselo stačit.
„Běž za panem Raghu a Ranghu, ti umí léčit.“ Se svěšenýma ušima utíkala.

Kočárový démon čekal a znovu popotahoval, ale jiný kus oblečení jsem už neměl. Podepřel jsem si ho polenem a zničené kolo sundal. Naštěstí jsem vzal správnou velikost. Ze skladu jsem si ještě přinesl kladivo a pořádně ho na osu narazil. Zajistil jsem ho dřevěným kolíkem a bylo to.
„Ještě jednou se moc omlouvám, už to nikdy neudělám.“ uklonil jsem se a pozoroval, jak si dal několik cvičných koleček.
Vrzz … vrzz … vrzy vrz...
„Eh, tak ono to staré kolo už pořádně vrzalo? No vida, všechno špatné, může být k něčemu dobré.“
Tomuhle malému moudru věřím už dlouhou dobu. Vždycky jsem si to říkal, když mě táta zmlátil, když mě někdo zmlátil, když mi něco nešlo a když mi byla dělána příkoří. Myslím, že teď je ta část „něco dobrého“.
Radši jsem už běžel k lázním. Momentálně máme prázdno, tuhle dobu je prý vždycky tak týden klid. Bohužel tu však brzo budou ti draci. Sunbae říkal, že jsou hodně agresivní a rychle se dokáží opít a potom dělat jen potíže. Lord Yong má naštěstí způsob, jak jim jejich řádění aspoň pořádně znepříjemnit.
'Možná oni jsou důvodem, proč tu teď nikdo není. Taky bych se jim asi radši vyhýbal.'

Čištění jsem měl rychle, ale snažil jsem se všechno pořádně vyleštit. Se svojí prací v převlékárně a umyvárně jsem byl vskutku spokojen a zrovna se blížil démonický večer. Dneska jsem prostě zapomněl na oběd.
'Lord Yong mi to dá nejspíš sežrat.' Nevadilo mi to, jak šel čas, přestával jsem se ho bát a lépe ho poznával. První dojem už dávno odezněl.
'Zajímalo by mě, jestli se zítra bude chovat tak odměřeně, jako předtím?' Bodlo mě u srdce. Lordovu přítomnost jsem si užíval a rád jsem v ní byl. Třebaže jsem mu jen naléval soju, třebaže jsme oba mlčeli, byl jsem po jeho boku šťastný.
'Mluvím jak zamilovaný pitomec!' Prohrábl jsem si vlasy. Tohle bylo poprvé, co jsem někam patřil. Pořád si to připomínám, pořád o tom přemýšlím. Je to k zbláznění, ale já to nemůžu dostat z hlavy. Jako bych se bál, že jakmile na to přestanu myslet, že to zmizí.
„Klap … klap … ťuk … klap … “
Zaslechl jsem zvuky, jak něco naráží na veliké kameny okolo pramenů.
„Kdo tu může být?“ mumlal jsem si pro sebe a vyšel ven.
Začala zrovna padat mlha a já skrz ni zahlédl tančící postavu. Byla to žena s dlouhými vlnitými vlasy a volnou sukní, která se okolo ní točila. Zastavila se. Nejspíš si mě všimla.
Zvonivě se zasmála.
„Pojď.“ Utíkala do lesa.
„Počkejte! Kam to utíkáte?“ Běžel jsem za ní.
Utíkala hlouběji do lesa a já z ní pořád viděl jen vlasy a neostrou postavu.
'Ach jo!'

Les houstl a mlha také. Dorazil jsem na mítinku, kde byla mlha řidší.
„Héj, kde jste!“ volal jsem, ale nikdo se neozýval. Něco za mnou zašustilo, otočil jsem se a vyděšeně uskočil.
„Úváááh!“ Spadl jsem na záda, ale rychle jsem se v zájmu svého zdraví i života zvedal. Skutečně jsem sledoval ženu, ale zapomněl jsem si všimnout, že má zvláštní oči. Nebyla člověkem! Zle se jí v nich zablesklo a znovu vyskočila. Chtěla mě zadupat do země.
„Nemohli bychom si promluvit jako démon s … démonem?“
Země přede mnou se rozletěla.
„Já vážně nejsem stalker!“
Utíkal jsem po čtyřech.
„Slečno! Prosím uklidněte se!“
Unikl jsem kotoulem vzad.
Vydávala jakési jelení troubení a s každým únikem jsem jí musel naštvat.
„Prosím, přestaňte, já vám nechci ublížit!“
Všechna má slova byla marná, vyskočila do vzduchu a podle světla v očích, to měla být ta největší rána. Rychle jsem se klidil z dosahu. Dopad připomínal pád malého meteoritu. Do vzduchu se zvedl prach a kusy hlíny. Kašlal jsem. Vyskočila z kouře, ale nic se mi nestalo. Spadla přede mě a třásla se.
Zvedl jsem se.
'Podvrtla si kotník.'
Snažila se postavit a utéct.
„Počkejte!“
Chytil jsem ji za ruku a vysloužil si kopanec do břicha. Jenže mě kopla tou zraněnou nohou a kost si definitivně zlomila. Ten nářek mi dral uši. Břicho mě pálilo a rána na boku se mi otevřela. Neměla lidské nohy, měla končetiny jelena.
'Kruci.'

Pustil jsem její ruku a nechal ji spadnout. Třásla se bolestí a šokem. Oči měla vytřeštěné a lapala po dechu. Utekl jsem.
Žena se plazila a snažila se dostat do bezpečí. Nohu za sebou vláčela a škubala s ní.
„Nesmíte se hýbat!“
Zavřeštěla a sekla po mě rukou. Uchopil jsem jí kolem ramen a přitiskl si její hlavu na hruď. Drápala mě a ječela, ale nijak mi ublížit nemohla. V rukou neměla moc síly. Tiskl jsem ji k sobě, hladil ji po vlasech a nechával ji naslouchat mému srdci. Rytmický zvuk ji pomalu uklidnil.
„Už je to dobré, ano?“ Uvolnil jsem sevření.
Dívala se na mě vyděšeně a zmateně. Usmíval jsem se a pohyboval se pomalu. Z kapsy jsem vytáhl svoji druhou nohavici, kterou jsem namočil v nedalekém pramenu. Tiše jsem na ni mluvil. Chovala se spíš jako zvíře, než jako člověk. Jemně jsem ji zraněnou nohu obvázal.
„Teď tě vezmu do lázní. Tam tě uzdraví. Tohle je jen dočasné, ano?“
Slovům zřejmě nerozuměla, ale tón hlasu by jí mohl přesvědčit.
„Budeš zdravá, v pořádku.“
Natáhl jsem k ní ruku, když začala couvat, zastavil jsem. Čekal jsem. Opatrně mě očichávala. Najednou mě hryzla do ruky. Jen jsem sebou cukl, ale nic jsem nedělal.
„Já ti neublížím. Nemusíš se bát.“
'Neměl bych se však bát já?'
Pustila mě. Posunul jsem ruku blíž. Dotkl jsem se její hebké kůže.
'Eeh! Úplně jak hedvábí.'
Položil jsem jí dlaň na líci a pohladil ji palcem.
„Nemusíš se bát.“
Pořád jsem jí hleděl do očí. Dal jsem ruku pryč a pomalu ji vzal do náručí. V rukou měla tik mi ublížit, ale já se pořád usmíval a tiše mluvil.
„Nemusíš se bát.“
Šel jsem pomalu a dorazil do lázní za svítání.
Naštěstí jsem hned venku potkal lorda Yonga.
„Lorde Yongu, neviděl jste někde pana Raghu nebo Ranghu? Zranila se a oni jediní tu mají léčivé schopnosti.“

Drak si ženu prohlížel a ta se ke mně přivinula nezvykle blízko.
„Nemusíš se bát, lord Yong jen vypadá přísně, ale je moc milý a spravedlivý. Nemusíš se ho bát.“
Přikývla.
Položil jsem ji na zápraží. Dvojčata přišla během chvilky. Odstrkovala se od nich a tiskla se ke mně. Dvojčata se ji snažila uklidnit, ale pořád se ke mně tiskla. Raghu použil své schopnosti uklidnit mysl, zatímco Ranghu začal léčit. Přiložil ruce ke zranění a z dlaní mu začaly vyletovat malá a blikající světýlka. Chvilku se nad ránou vznášela a pak do ní vstoupila. Místa proniknutí zářila slabým zeleným světlem. Jejich síla pramenila z lesa, ale každý dokázal využít trochu jinou oblast.
Raghu dokázal rostliny ovládat a využívat je k boji, uměl také proniknout do mysli druhých a uklidnit ji. Ranghu naopak uměl z rostlin připravit léčivé masti a léčit. Nikdo se v bylinkách nevyznal tak jako on.
Démonická žena se trochu uklidnila a nechala je dělat jejich práci. Lord nás z povzdálí sledoval a netvářil se nadšeně. Když proces skončil, vyskočila žena na nohy a začala pobíhat po trávě.
„Chlapče.“ Lord si mě zavolal.
Přišel jsem k němu.
„Děje se něco, můj lorde?“
„Proč si ji sem přinesl, když se tě snažila zabít?“
„Jak to víte?“
'Je lord Yong i děd vševěd?'
„Takový je instinkt srnčích žen, jsou to … “
„Momentík!“ Skočil jsem mu do řeči a odběhl do svého pokoje. Za pár minut jsem se vrátil i se sešitem a propiskou.
„Prosím pokračujte.“
Lehce se usmál.

Jméno: Srnčí nebo Jelení žena
Původ: Amerika (legendy původních obyvatel)
Charakter: Občas jsou nazývány jako Srnčí/Jelení lady, je to démon schopný se proměňovat. Může vypadat jako stará žen, mladá panna s hnědými vlasy, nebo jako srnka. V podobě lidských žen má vždy spodní část těla a oči srnky. Láká do hlubin lesa muže, aby je tam mohla udupat k smrti. V jiných příběhem je však varovným znamením. Milují tanec a často se stává, že se k tančícím lidem připojí a to do té doby, dokud zní bubny. Nesnáší tabák, modlitby a pokud jí pohlédnete na nohy uteče.
Osobní poznámka: Nikdy v životě nebudu jíst srnčí maso.

Zamyslel jsem se a udělal si další poznámky.

Jméno: Kuda-Gitsune (Kanko)
Původ: Japonsko
Charakter: Vypadají jako lasičky nebo fretky s plochým čumákem, malými uši a tlapkami. Na hlavě mají pár chomáčů chlupů a jejich tělo nemá zadní část, která připomíná konec ducha. Své jméno získaly díky tomu, že žijí v trubkách všeho druhu. Dokáží najít odpověď na každou otázku, číst emoce lidského srdce nebo bojovat po boku svého mistra.
Osobní poznámka: Perfektní mazlík k domácím úkolům a písemkách.

Jméno: Oni
Původ: Japonsko
Charakter: Oniové jsou základním druhem démonů Japonska. Jsou mohutní, mají dlouhé zuby, někdy rohy, kůži nejčastěji mají modrou a červenou, ale není to vždy pravidlem. Někteří jedinci můžou mít extra oko, prsty na nohou nebo rukou. Někdy nosí sebou ocelový palcát. Nesnášejí hluk. Někteří oniové mohou přinášet nemoci, nehody a jiné nepříjemné události. Proti těmto démonům se dá ochránit pomocí sošky opice (saru), jenž v japonštině v přeneseném slova smyslu symbolizuje „Odejdi“. V dnešní době se oni stává symbolem síly a ochrany.
Osobní poznámka: Nedat na první dojem.

Jméno: Salamandr
Původ: Přinesly alchymisté z Evropy
Charakter: Vypadá jako malá ještěrka s červenočernou kůží. Na některých středověkých rytinách byl vyobrazen jako tvor s tělem tygra, ocasem ještěra, křídly netopýra a obličejem starého muže se špičatýma ušima. Většinou dokáží chrlit oheň jako draci, nebo se do ohně „obalit“. Oheň jim tedy nemůže ublížit a jsou někdy z pohledu démonologie bráni jako příbuzní draků.
Osobní poznámka: Nevodit na procházky za deště a nekoupat.

Jméno: Wanyuudoo
Původ: Japonsko
Charakter: Démon v podobě kočáru na dvou kolech není žádným zvířetem tažena a na jednom kole má tvář starého muže. Během cest ho můžou doprovázet magické plameny. Podle příběhů jde o duši daimya, který mučil své lidi tažením jejich těl za tímto kočárem. Po smrti se změnil v démona a strážil bránu do pekla. V noci vyjíždí do měst a vesnic a unáší nic netušící lidi do pekla. V jiných příbězích může vystupovat jako převozník duší na druhou stranu.
Osobní poznámka: Zvládá i leteckou dopravu.

Promnul jsem si zápěstí.
„Takže mi už můžeš na moji otázku odpovědět.“ připomněl mi lord.
„To je pravda. Při tom se však vážně zranila a já ji tam nemohl jen tak nechat. Navíc jste říkal, že je to její instinkt, tudíž jí to nemůžu zazlívat.“ Usmíval jsem se.
'Já toho kluka nechápu.' Povzdechl si.
„Myslíte si, že sem přišla kvůli lázním? Pokud se řídí svým instinkte … m?!“ nestačil jsem řádně doříct, protože se mi vrhla kolem krku. Bylo jasné, že patří ke svůdným ženám, jak tvář, tak hruď byla … nadprůměrná. Snažil jsem se jí ze sebe odstrčit, ale držela jak přilepená. Šťastně mi štěbetala něco do ucha a špičku začala olizovat.
Zařval jsem a rychle se vyprostil.
„Ale no tak, sotva ses postavila na … na kopýtka, neměla bys to hned přehánět.“
Smála se a honila mě. Dvojčata nás pobaveně sledovala a Futachi, co sem před chvilkou přišla se pobaveně chichotala, ale nikdo mi nijak nespěchal na pomoc.
„Nech mě! Tohle není legrace! Ještě mám práci! Slunce už pomalu vyšlo, ještě musím něco stihnout!“
Najednou se jí obličej zkroutil a vyskočila na střechu. Prskala a frkala okolo sebe. Z hlavy smetávala hnědý prášek. Podíval jsem se na lorda. Z dlaně si čistil zbytky tabáku.
„Lorde, to bylo kruté! Víte přeci, že ho nesnáší!“
„Právě pro to jsem to udělal.“
Žena vydala hlasitý zvuk, který mi připomínal kombinaci jeleního troubení a bečení a skočila na lorda. Kusy hlíny i kameny létaly na metry daleko. Když se prach trochu usadil, žena stála v kráteru a hrabala nohou. Lord stál opodál a v klidu si ji prohlížel. Rychle jsem ji chytil za ruku, ale to zrovna hrábla a leknutím ji natáhla dozadu.

„Ne … ne … bojujte … “ Lomil jsem se v kolenou i pase a trhavě jsem poskakoval. Slzy jsem měl na krajíčku a dvojčata se dusila smích. Futachi se jen červenala a srnčí žena se na mě překvapeně dívala. V kopýtkách asi moc citu neměla, zato já tam dole ano.
„Co se tu děje?“ ptal se oni, když k nám po zápraží přišel. Žena se na něj otočila a já si všiml jiskry v jejích očí. Hned k němu přihopsala a se semknutýma rukama na něj hleděla. Červený démon se začal fialovět, protože místo ruměnce měl fialovec.
Žena švitořila a oni se styděl. Zmizeli v hlavní budově.
„Nejkratší románek na světě.“ popichoval mě Ranghu.
Pomalu jsem se narovnal a snažil se rozhýbat.

Lord nás všechny zahnal na kutě, však jsem šel spát pozdě. Chtěl jsem si věci přenést zpátky, ale lord mě nenechal a zahnal mě za paraván. Zaslechl jsem šoupání dveří, ale znělo to jinak než obvykle. Vykoukl jsem ven a všiml si, že dveře na boku pokoje byly pootevřené.
'Druhá místnost? Hmm.'
Skrz škvíru unikalo mihotavé světlo. Žádný zvuk, mimo plápolání svíčky jsem neslyšel.
'Co tam asi dělá?'
Dveře se odsunuly a já rychle zapadl do postele. Lord dveře tiše zavřel a zaslechl jsem ho něco mumlat, slovům jsem však nerozuměl. Nebyla to korejština ani japonština, které jsem trochu rozuměl. Převalil jsem se na bok a zavřel oči. Přešel za paraván, látka šustila, jak se převlékal. Měl jsem pokušení se ohlédnout a vidět ho. Hned jsem tu myšlenku zahnal.
'Jsem snad šmírák?!'
Lord ulehl, slyšel jsem ho vydechnout. Ještě víc jsem znervózněl. Byl jsem zvyklí na to být sám. Přítomnost někoho jiného mi vadila. Zavřel jsem ještě pevněji oči a snažil se usnout. Hodiny nemilosrdně tikaly. Bál jsem se otočit a zjistit, jestli lord spí. Začal jsem mít nutkání jít si odskočit. Bylo to už pohotovostní stav. Tiše jsem vylezl a zdrhal ven.

„Argh!“ Jasné slunce mě oslnilo a ke zdi jsem doklopýtal. Vydržel jsem to tak tak. Do vlasů se mi opřel ještě teplý vítr z léta, ale stromy už začaly shazovat listí a barvit se do červené, žluté a oranžové. Bylo to nezvyklé, vidět slunce tak vysoko na nebi. Nastavil jsem paprskům tvář, hřálo to.
'Eeeeeeh.'
Zívl jsem. Byl jsem unavený, ale spát jsem nemohl.
'Zajímalo by mě, jestli lord dokázal usnout, když taky není zvyklí na společnost.'
Zíval jsem a protíral si oči. Klátivým krokem jsem se vydal zpátky. Jen, co jsem vstoupil, moji pozornost zaujaly nedovřené dveře druhého pokoje.
'Co tam je? Nebude vadit, když nakouknu, ne?' Odsunul jsem dveře a opatrně nakoukl očima. Místnost byla prostá a nic zvláštního jsem neviděl. Pootevřel jsem dveře víc a strčil dovnitř hlavu. Rozhlédl jsem se a lekl se. Zadní část místnosti vyplňoval dřevěný pohřební oltář. Tiše jsem vstoupil a sedl si na bílý polštář před oltářem. Byl z tmavého dřeva a měl dvě patra. První patro tvořilo základnu a na bocích mělo dvě tmavé vázy s bílým rytím. Vedle nich byly dvě hromádky vařené rýže vytvarované do hory a v nich byly zapíchnutí vonné tyčinky.
Uprostřed toho stál malý hrnec. Druhé patro bylo užší a byly na něm tři věže. Ty boční nesly nízké svícny se svíčkami a na prostředním stál pohřební obrázek. Měl černý rám a horní rohy byly ozdobené stuhou.
'Oltář pro ženu?'

V rámečku nebyla však fotka, ale ručně namalovaný portrét. Papír byl vybledlý, ale žena vypadala krásně a usmívala se. Přišlo mi však, že je spíš smutná a úsměvem to maskuje. Rozhlédl jsem se okolo a našel jsem malou vázičku. Vyplížil jsem se ven a natrhal blízko domu malé květiny s drobnými bílými květy. Dal jsem je do vázy a postavil ji na nižší patro.
Sepnul jsem ruce a tiše se pomodlil za duši neznámé ženy. Po chvilce jsem radši zmizel a vrátil se do postele. Dveře jsem řádně zavřel a ještě si to dvakrát zkontroloval.
'Lord má jistě důvod, proč o té místnosti nikomu neříká.'
Než jsem si lehl podíval jsem se na lorda. Klidně spal. Opřel jsem si hlavu o dlaň a pozoroval ho.
'Co o něm vlastně vím?' Vrtalo mi to hlavou. Byl jsem tu teprve chvíli, ale chtěl jsem o lordovi vědět víc.
'Proč by mi vlastně o sobě něco říkal?'
Poklesla mi víčka, ruka a nakonec i hlava.

Démoni:
Oni (Japonsko)
Deer Woman (Amerika – nativní obyvatelé) = Srnčí/Jelení žena

Použité pojmy:
Wagasy – Deštník vyrobený z přírodních materiálů.
Washi papír – Ručně dělaný papír v Japonsku.
Kozo – Strom z jehož vnitřní kůry se dělá washi papír. Jedná se o morušovník.
Sakazuki – Veliká a plochá miska na pití saké.
Saké – Japonský rýžový alkohol.
Tapioko – Lepidlo pro lepení washi papíru na bambusový deštník.