DEMONS AND ANGELS: 3.DÍL

*** Shizuoka***

„Nemusíš mě doprovázet dál,“ řekla Anda Daikimu za polovinou cesty domů.
„Vždyť mě to nevadí, toto nejsou poslední dobou nejbezpečnější cesty,“ snažil se získat její přízeň, nějak nedokázal říct nahlas, že se o ní bojí. Popravdě by se spíš on měl bát jí.
Andy pocity se začali nějak zvláštně mísit, jako by pociťovala nějaké jiskérky v sobě samé, které toužili vytvořit obrovský požár. Než se nadála, ucítila cosi teplého a měkkého na svých rtech. Oči, které by mohli vypadnout z důlku si dívaly na Daikiho tvář se zavřenými oči. Ani si neuvědomila, že se k němu víc tiskla, a také zavřela oči, aby opravdu nevypadly.
„Promiň, já jen…,“ nevěděl co říct, když se konečně od sebe odlepili.
„To nic,“ byla stejně zaskočena a nemohla najít správná slova. Když si v ten moment vzpomněla na Kyla, i když je samotný Satan, tak ucítila něco, co se podobalo výčitky svědomí. Jenže tak úplně nelitovala a chtěla na Daikiho skočit a okoštovat ho ještě jednou.
Daiki s těží váhal, chtěl se ji ještě dotknou, lákala ho celá, a to ji ještě ani pořádně neznal ale připadalo mu to tak. Jako by byli někdy CELEK. ???

Nakonec Anda usmlouvala lidského démona (Daikiho), že ji odprovázet nemusí, že by se ráda prošla a popřemýšlela. Chudák, byl z toho poněkud vyveden smíry a přemýšlel, jestli ji vůbec políbit měl, a jestli nezničil jedinou šanci, kterou mohl dostat.
V Andě se začali vařit divně pocity, jako by její lidskost opět zeslábla do také míry, že měla chuť udělat něco zlého. Její život pracuje na principu váhy, když je dlouho mezi dobrem a dělá lidské věci, potom naopak se z ní stane pravý démon a chce páchat zlo. Jenže si to absolutně vůbec neuvědomovala.

Ulice už dávno zhasly, hvězdy s měsícem byli kryty pod hustými černými mraky a nebýt toho že je démon, tak by neviděla absolutně nic.
„Takže přece jenom jsi to zase ty, máme s tebou něco nedodělaného,“ zavolal nějaký hlas a další hlasy do toho začali hučet.
„Pojď se micy, micy, ná---,“ jiný hlas.
„Ne vo*e, říká se čiči čiči,“ začal třetí, a do toho se přidali minimálně dva další.
„Ach pánové, tak vám to minule nestačilo?“ Řekla arogantně, opřela se o sloup, překřížila si nohy. Čekala, než banda kluků, kteří se minule před ní rozutekli, dojde k ní i s posilami.
„Nějaká drzá,“ řekl jeden z přírůstků.
„To byla i posledně, ale utekla,“ zalhal jeden z mladších mužů. Popravdě on ještě tu noc, jak před ní začali utíkat, měl tak strašné noční mury, kde viděl její démonské oči, že se probudil celý propocený a hledal kapesník na utření mokrých očí.
„Kdo lže ten i krade a do pekla, alias za mnou, se hrabe,“ zasmála se a vyšla jim vstříc. Mohla od nich stát tak tři, čtyři kroky.
„Už mě začínáte unavovat,“ dodala s usmála se jak největší šílenec na planetě, tak po dvou násilnicích přejela husí kůže.
„Co děláš, chyť ji!“ Zakřičel jeden na druhého, a sám si pomalu začínal rozepínat kalhoty.
„To si zkuste a ten za tebou s hnědými vlasy a vystrašeným ksichtem tě zabije,“ řekla lacině a čekala na vůni jeho krve.

Hned na to ji uchopil za ruku. A jak Anda předpověděla, hnědovlasý vystrašený mladík, probodl dýkou muže, co na ní vztáhl ruku.
„Ty *****, co to děláš,“ začali ostatní zmatkovat, a než se nadali, začali se mlátit všichni navzájem. Anda ustoupila o pár kroků vzad, a sledovala celou partu, jak se bezmyšlenkovitě hodlají pozabíjet.
Všichni tam leželi nehybně a démonka si do rychle ztuhlých těl ještě dloubla nohou. Sehnula se k jednomu z nich, nehtem mu prořízla zápěstí a do přivolané číše si nechala nakapat krev. Olízla ránu, které se zacelila.
„Na zdraví,“ řekl mrtvým tělům a napila se.
Číše zmizela v temnotě, utřela si rty od krve a vydala se domů.

*** Ráj – Svatyně**

„Počkej, počkej,“ rychle přerušila archanděla už celkem vystrašená dívka.
„Jak já, vždyť vidím jen staří věcí, na které se podívám, jak vám mohu takto pomoci??“ Dodala zmateně.
„Tvoje schopnost není tak jednoduchá jak si myslíš, toto je jenom začátek toho všeho, co tě čeká. Představ si kdybys hned měla nějakou destruktivní moc, uměla používat magii, létat, a další možné věci. Jak by ses k tomu všemu hned, mohla postavit?“ Udělal otázku, u které není odpověď, ne v hlavě Ariel.
„No, nevím,“ špitla pod nosem a zase ji spadly oči na fotku své matky.
„Proto, jsme tě museli najít teď, musíš podstoupit trénink. Naučit se všemu, abys byla silnější. Stane se s tebe jedno z těch nejmocnějších stvoření,“ dodal s úctou a však v jeho slovech, zase něco chybělo.
„A jak vám teda můžu pomoci teď?“ Zeptala se a jako by slova o nejmocnějším stvoření ani neslyšela.
„Proč jsi šla, za tím člověk na té ulici?“ Zeptal se Samuel, i když odpověď věděl.
„Viděla jsem zvláštní číslo, bylo velké, proto jsem nechápala a byla zvědavá,“ normálně odpověděla a přemýšlela, co v tom mohlo být zlého. Potom ještě jednou zapřemýšlela.
„To byl démon?“ Přidala zmatená a vyděšená, začala si vzpomínat na vše, co se stalo, dokud neomdlela.
„Správně. Je to vyhnanec, hodně dlouho se svým bratrem usiluje o zmocnění se všeho zla, a hned na to chtějí ovládnout i Zemi. Teď nic nezmůžou i když jeden z nich je velmi blízko Paní Zla, to až se zmocní knihy, tak to bude horší. Pamatuješ si, kolik měl let?“ Odmlčel se a rozhodl se něco málo o něm Ariel sdělit, jenže to nejdůležitější nehodlal.
„Nejsem si jistá něco nad deset tisíc, se mi zdá,“ odpověděla mu váhavě.
„Popravdě ne, je mu v podstatě stejně jako mě. Po jistých letech se znovu zregeneruje. Jako by zemřel a hned se narodili. Začne mít nový věk, ale vědomosti má stejné. Nikdy jsem přesně netrefil, kdy toto dělá jen vím, že v té době je nejzranitelnější.“ Vysvětlil, ale spíše pro sebe a skoro se až proklínal, že ho už dávno nezabil.
„A co s ním stalo?“ Vyptávala se dál.
„Jeden z bývalých Satanů ho vyhnal na Zemi, protože odhalil jeho plány. A to umí víc než výborně schovat svou mysl těm, kteří umí číst myšlenky. Teď se potuluje ve světě lidí, není nijak zvlášť takto nebezpečný, co se týče ohrožení světu, jen pro lidský život, ale nechci tě nějak hrozit. Jinak jeho bratr, komplic nebyl vyhnán k vůli nedostatku důkazům. Nějak si ho peklo nechává ve své přítomnosti“
„Jinak ještě, abych s k tomu vrátil a nezapomněl, jsi užitečná i teď, to proto že díky svému daru, můžeš odhalit démony na Zemi, jen díky tomu, že žádný démon neumí před tvým darem skrýt věk, teda až na toho které ho jsi potkala, ale i tak by se ti na tom něco nezdálo.“ Pokračoval dál Samael, ale už se mu toho zdálo na začátek na ni moc.
„Budeme pokračovat další den. Měla by ses najíst, napít a ještě odpočinout. Popřípadě někoho k tobě přiřadím, a můžeš se tu porozhlídnout.“ Mávnutím ruky se u nočního stolku objevil stříbrný tác s čerstvým ovocem a i jejími oblíbenými lívanci a jako dekoraci byla malá váza s natrhaným lučním kvítím.
„Děkuji,“ usála se na něj, a pustila se do jídla.

*** Anda další den ráno***

„Prosím?“ Zeptala se rozespale Anda. Nechápala proč, nějak se chtěla válet a ne zrovna komunikovat.
„Ahoj. Promiň, že tak brzo volám. Tady Daiki. Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku? Jsem zrovna v práci a máme puštěné rádio, kde hlásili napadení s následkem smrti hodně lidí a to blízko místa kde jsme se včera, … tedy dneska loučili. Pět lidi se navzájem pozabíjelo, jestli jsi náhodou nešla podobnou cestou a něco se ti nestalo?“ Jeho hlas byl rozrušený, ale zklidnění díky tomu, že to aspoň zvedla. Jen to bylo dobré znamení pro jeho srdce.
„Ne, ničeho jsem si nevšimla. Je od tebe pozorné, že se staráš,“ řekla už mileji.
„Chtěl jsem se ještě zeptat…,“ zadrmolil se.
„Ano?“ Nechtěla se nechat napínat, a slyšela jenom šum a mrčení z druhé strany. Začala se soustředit a vyhledala jeho mysl.
„Jestli tak ráda bych s tebou někam vyrazila,“ vzala mu větu z hlavy a on si nějak ulevil a zároveň mu to přišlo zvláštní, že použila přesná slova, která chtěl on.
„J-á mo-c rá-d,“ zakoktal.
„Dobře tak kdy končíš?“ Zeptala, vzala situaci do svých rukou.
„Končím ve čtyři, tak mohli bychom v pět. Vyzvednu tě,“ snažil se zachovat aspoň trochu mužněji.
„To bude super, budu tě čekat,“ řekla a potom se spolu rozloučili a zavěsili.

***

Podívala se z okna ven a nevěřila vlastním očím. I přes skutečnosti, co ji řekl Samael, co vše se stalo, se musela štípnout, jelikož ten výhled byl tak neskutečný, že snad i ty nejkrásnější fantasy obrázky byli pouhou čmáranicí.

Na obloze se třpytil obrovský, překrásný, stříbrný měsíc s ‘halo‘. A i když se jí to zdálo sebevíc podivné, jako by ji sledoval. Všude kolem něj, se třpytila jeho maličké dvojčátka, sem tam nějaká mrkla. Hned pod kulatým zářícím koláčem byla hladina vody, díky vysokého vodopádu připomínající dlouhé kadeře vodní panny. Při posledním dopadu kapek se voda odrážela a zpívala překrásnou šumivou melodii. Maličké kapičky vody kolem tančili a tak roznášely odrazem měsíční světlo do temných křoviskách, kamenných tůní a mohutných korunách vysokých stromu. Ve vzduchu se dala cítit sladká vůně čisté krásy, květin, stromů a vody.

Roztáhla dřevěné vrata a zazněla další píseň tentokrát podivuhodných růžových ptáků se stříbrnou chocholkou a mohutným dlouhým ocáskem. Sem tam poletovala nějaká malá víla a roznášela spící prášek na menší tvory. V dáli se nesli ve stínu temné skaliska na kterých byl viděl ohromný hrad. Pod skalisky se nesla nekonečná mýtina, na které se pásli jednorožci. Ariel poskočilo srdce, když nějaký druh ryby vyskočil s vody jako delfín. Vytí ji vyvedlo z míry a z lesa vystoupilo několik vlků, začali si olizovat kožíšky. Zahlédla rychlou bílé zářící čary, které mířily k ní, když se zastavily a zaostřila, uviděla sněžné kočky s černými tečky.
Motýli měnili všechny barvy, které znala i neznala. Když se začali pohybovat stromy a některé květiny vyvedlo ji to maličko z míry, pak se ale nadechla a udělala další krok vpřed. Bosí nohou vstoupila na cestičku, z jemné hlíny. Než vyšla vůbec, u postele na sebe hodila bledě modrou košilku až pod koleny s vyšívanými růžemi. Vlasy ji vály v teplém větříku. Prameny jejich vlasů uchopil a jedním fouknutím v nich, jako by zahrál na harfu.
„Vítejte Lady,“ zašeptal vítr a rozfoukal další melodie o trávu, stromy, vodu s pomocí zvířat.
Nestačila se divit a udělala dalších pár kroků, aby se podívala, z jakého místa to vyšla. Připomínalo to kapličku s velkou kopulí a malými věžičkami a samozřejmě ve sněhově bílé barvě.
Z jednoho z motýlu se stala žena stejně tak z ptáka a sněžných koček a to i z několik květin. Od jednorožců, z vody, lesa, vlků, větru se vynořili mužské postavy.
„Vítejte,“ ozvalo se vřelým hlasem.
Od hradu vyletěla záře k nebesům přímo s měsíc v zákrytu, před kterým se vytvořil obrys ptáka letící k nim. Tyrkysová záře oklopila celou plochu kam dohlédli Aril oči a z přenádherného ptáka fénixe, se stal Fénix.
„Vítejte Ariel. Doufám, že se vám u mě bude líbit a bude se cítit co nejvíc jako doma, vaše přání nám budou rozkazem,“ zhluboka se poklonil. Sice pořád nechápal co je přesně zač, ale na přání Samaela měla dostat jen to nejlepší.