Don´t go, please

Tu obálku našel pode dveřmi, když se vracel domů.
Přes tvář mu přeběhlo překvapení a palčivá tázavost ho svazovala do té doby, kdy ji roztrhl. Na zem vyklouzl hladký, přeložený list papíru a zlehka přistál na podlaze. Zatímco si zouval boty, sehnul se pro něj a tmavé vlasy mu odhalily bledou šíji, na níž měl vytetovaná dvě andělí křídla.
Napřímil se a rozevřel papír. Vykoukla na něj nepřehledně popsaná stránka. Ten rukopis mu nebyl neznámý, ale nemohl se rozpomenout, kde ho už viděl. První řádky mu však napověděly.Zaraženě se opřel o kuchyňskou linku a oči mu rychle přelétávaly text. Jeho obličej nabíral zcela nevěřícný výraz, který se k němu vůbec nehodil.

Nori,

miluji tě. Chtěl bych ti tu pravdu opakovat milionkrát a pořád dokola, abys ji konečně přijal. Abys pochopil, co pro mě znamenáš a že si vážně nedělám legraci. Ale myslím, že by mé snažení ničemu nepomohlo. Každý jsme prostě úplně jinde, ne?
Sakra. Psát nějaká psaníčka na rozloučenou mi moc nejde, jak sám vidíš. Je ze sebe hrozně těžký dostat to, co chci vyjádřit. Nejhorší je, že vlastně ani nevím, co přesně by to mělo být.
Snad že mě to mrzí. No, někdy prostě něco nevyjde, tak se s tím smířím. Časem. Možná. Možná taky nikdy.
Ani to není…složitý, když se to tak vezme.
Já chci tebe.
Ty nechceš mě.
Ale zároveň si přeji, abys byl šťastný. A jestli k tvému štěstí přispěje třeba i to, že ti dám pokoj a vytratím se z tvého, života, udělám to.
Přeji ti, ať najdeš někoho lepšího.

Mikio

Pomalu zmačkal dopis do kuličky a mrskl s ním za sebe. Nepřítomně se dopotácel do vedlejšího pokoje a klesl na červenou pohovku, snažíce se uspořádat své myšlenky. Ty se mu ale okamžitě rozutekly a v hlavě se mu rozlilo jakési prázdno. Uvědomil si, že ten podivný pocit ho bolí, ale odmítal si to přiznat.
Strnule zíral před sebe a pohrával si s propletenýma rukama. Nechápal, co ho na tom tak mohlo rozhodit. Vždyť takhle to přeci chtěl, že? Nebo ne? Nebo ne?
„Ten idiot,“ syknul do ticha místnosti. Žilami mu proběhl adrenalin a on se chvatně zvedl. Nepřipouštěl si strach, který do něj zřejmě vlil novou energii a probral ho z transu. Znovu si obul tenisky, jež před tím odkopl pod stůl. Z věšáku strhl krátkou šedou bundu a vydal se ze dveří. Prsty už hbitě vymačkával jeho číslo. Kdysi bojoval s tím, že by ho smazal. Nyní byl však upřímně rád, že to neudělal.
Jeho úlevu zchladil umělý hlas, který se mu ozval v telefonu.
„Volané číslo není dostu-“ nenechal ho, aby domluvil, stisknul červené sluchátko a naštvaně zastrčil mobil do kapsy. Schody bral po dvou, div se nepřerazil.
Když vyběhl před dům, nasedl do svého ojetého auta. Téměř násilím donutil zlobící motor, aby se rozeběhnul a hrubě přidával plyn, až se mu jedna z ručiček dostala do červeného pole. Nedbal na to a zběsile se řítil po silnici.
„Idiot jsem tu nejspíš já,“ zamumlal si pro sebe, kapku neochotně. To přiznání na něj těžce dolehlo a celou cestu si v duchu nadával.
Zabrzdil na místě, kam by asi před několika měsíci nikdy nepřijel. Tentokrát se ale hnal do druhého patra s trochu jiným názorem. Zabušil na dveře se správným štítkem a nervózně přešlapoval na místě, dokud se mezi nimi neobjevil vyčouhlý mladý muž. Rozcuchané blonďaté vlasy mu trčely do všech stran a nějakým způsobem Norimu připomněly Mikia. Možná měl Mikio o trochu tmavší odstín, tím si nebyl jistý.
„Prosím?“ vytrhl ho z myšlenek blonďák. „Co potřebujete?“ Nori ze sebe stěží dokázal vypravit slovo, když mu konečně došla ta skutečnost.
„Tady..už nebydlí Yamada…Yamada Mikio?“ dostal ze sebe po notné chvíli, kdy na něj muž mezi dveřmi vyjeveně zíral.
„Ne,“ odvětil teď stroze.
„Ale-ale ten štítek,“ ukázal Nori.
„Ten jsme ještě nestihli vyměnit,“ usmál se trochu omluvně.
„Miláčku? Kdo to je? Pojď mi, prosím tě, pomoct s těmi krabicemi!“ zavolal vysoký ženský hlas.
„Kdybyste mě omluvil,“ řekl rozpačitě muž.
„Jistě,“ přikývl Nori. „Nezlobte se, že jsem otravoval.“
„V pořádku.“
Jakmile zabouchl dveře, musel se Nori pevně držet, aby na chodbě nezačal ječet. Nenapadala ho jediná možnost, jak Mikia vystopovat.
„Sakra,“ zaklel tiše. „Teď je všechno v háji.“
Sklesle se doploužil zpět na ulici a zlostně si několikrát kopl do gum vlastního auta.
Pokazil to a měl vztek. Na sebe, na Mikia, na celý svět okolo sebe. Takhle mizerně se necítil už hodně dlouho. Skoro v mrákotách nastoupil na místo řidiče a strčil klíčky do zapalování. S hlasitým rámusem neposlušného motoru vyrazil zpátky ke svému bytu.
Když však měl zahnout do správné ulice, neudělal to. Jeho rozumná část ho zkoušela zradit od toho hloupého, dětinského nápadu projet křížem krážem celé město, jen když ho najde. Bylo to bláznivé a on to dobře věděl. Ale nemohl si pomoct, nemohl zastavit, nemohl jít domů a usnout ve své posteli…Teď spánek patřil mezi ty poslední věci, na něž myslel. Mikio mezi ty první. Přesněji, stál až úplně nahoře, na první příčce.
Uběhlo několik hodin, možná víc.
Město se pomalu oblékalo do tmy noci.
Třeba už to ani nemá cenu, vzdával to. Třeba už je dávno pryč. Kdo ví?
Za okénky auta se mu míhaly rozpité skvrny lidí; všímal si blonďatých hlav, ale žádná z nich nepřipomínala Mikia. Noriho odhodlání postupně klesalo dolů. Opět našel svůj telefon a zkusil zavolat znovu, ale marně.
„Do háje,“ šeptal si pro sebe a očima dál zkoušel hledat mezi pospíchajícím davem, ale unavený zrak ho zrazoval. Všechno se mu mlžilo a za malý okamžik nevnímal nic jiného, než barvy. Fialová, zářivá červená, oranžová, vybledle žlutá, křiklavě zelená, tlumeně béžová…
Mozek mu opožděně zpracovával údaje, sevření volantu sláblo, když v tom ho zase cosi probudilo k životu. Byla to ta jediná, skoro přehlédnutelná maličkost, ale on ji zaregistroval.
Křiklavě zelená.
Nosil tričko téhle barvy.
Okamžitě zabrzdil u krajnice.
Rychle za sebou zamknul a vrhnul se mezi anonymní mrak lidí. Ostrými lokty si razil cestu a přes vlasy se ho snažil zahlédnou.
„Mikio, Mikio, Mikio,“ opakoval neslyšitelně, překřičet šum hlasů jeho jménem se neodvážil. Vtom se před ním dav trochu rozestoupil, aby se vyhnul autobusové zastávce.
Málem zapomněl dýchat, když zachytil světlé vlasy a řvavě zelenou barvu. V jedné ruce svíral kufr na kolečkách, druhé ruka se natahovala kamsi dopředu-k osobě, která stála před ním.
Žena s dlouhými, kaštanovými vlasy se smutně usmívala, a pevně držela jeho dlaň, kterou ji konejšivě hladil po tváři. Tvář Mikia byla podivně stažená, úzkostlivá, ale přesto se ze sebe také dokázal vyždímat úsměv.
K uším se mu donesl jejich rozhovor.
„Měla jsem tě tam hodit,“ povzdechla si žena. „Kdybych nemusela…“
„To je v pořádku, Tami-chan,“ uklidnil ji Mikio a stáhl ruku z jejího obličeje.
„No, já nevím, jestli to je stejně dobrý nápad,“ zavrtěla hlavou nesouhlasně. „A ještě tak…najednou.“
„Potřebuji …začít znova nebo si prostě jen pročistit hlavu…Když zůstanu tady, ničemu to nepomůže.“
„Potřebuješ si pročistit hlavu? A proč hned musíš odlétat tak daleko, aby sis ji pročistil? Rozhodovat o životě můžeš přece i někde blíž.“ Norimu neuniklo rozhořčení, které jí čišelo z hlasu.
„Už jsme se o tom bavili, Tamiko,“ prohlásil rezolutně Mikio a stiskl rty do tenké čárky.
„Já vím.“
„Vždyť neodlétám navždycky. Třeba se zase vrátím, co ty víš,“ povzbudil ji.
„Hlavně mi piš. A volej!“ přikázala mu Tamiko.
„Samozřejmě,“ slíbil s lehkým úsměvem, za nímž se skrýval žal.
„No…opatruj se, Mikio,“ řekla a na rozloučenou ho objala. „Měj se.“ V mžiku ho opustila a ztratila se ve spleti ulic.
Nori za sebou zaslechl několik nadávek a rozčilených otázek, proč nejde, a trhnul sebou, jako by mu došlo, že nesleduje film, ale realitu. Rázným krokem zamířil přímo k Mikiovi, jenž pravděpodobně čekal na autobus, který by ho odvezl na letiště.
„Mikio,“ vyslovil již poněkolikáté Nori, tentokrát ho však bylo slyšet. Mikiovy oči ale prozrazovaly, že je myšlenkami úplně jinde, a proto po zvuku ani neotočil hlavu. Teprve když na jeho rameno padla těžká ruka, vyděšeně sebou cuknul a ohromeně pohlédl na Noriho.
„Ty pitomče,“ zabručel na Mikia. „Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“
„N-nori?“ Překvapeně zamrkal.
„Já čekám na odpověď.“
„Já…poslal jsem ti přece-“
„Ten tvůj hloupý vzkaz?“ otázal se Nori nahněvaně. V Mikiových očích se na vteřinu zaleskly slzy. Dotklo se ho to.
„Já myslím…že už si nemáme co říct,“ vystrčil bojovně bradu dopředu.
„Já si zase myslím, že si toho máme říct sakra dost!“ Nori nedokázal zastavit vztek, který s ním cloumal. Stiskl Mikiovi paži a neurvale ho táhnul za sebou.
„Zbláznil ses? Já s tebou nikam nejdu!“ vyjel Mikio. Zrak všech se upřely na to malé představení, které se jim naskytlo.
„Jdeš,“ syčel Nori.
„Ne.“
„Ano.“
„Ne, nejdu!“
„Nehádej se se mnou.“ Noriho stisk sílil a Mikio věděl, že ho brzo bude schopen odtáhnout i s kufrem.
„Dobře,“ podvolil nakonec. „Promluvíme si. Pak mě odvezeš na letiště, jasný?“ Nori jenom něco zamručel, ale pustil jeho tričko.
Kráčeli mlčky; Nori opět prorážel uličku mezi lidmi a Mikio šel za ním, kolečka kufru na chodníku chrastila. Už se chtěl zeptat, kam že ho vlastně Nori vede, ale tu se před nimi zjevila jeho stařičká ojetina modré barvy. Mikio ji okamžitě poznal. Nori mu vytrhl z ruky kufr a s třísknutím ho hodil na zadní sedadlo. Mikio raději neprotestoval, Nori se mu zdál rozzuřený i tak.
Jeli opět beze slov.
Několikrát se setkali pohledy, ale nikdo z nich přesně netušil, jak se má vlastně chovat. Nori se stále mračil a Mikio se ještě vzpamatovával ze šoku.
Kolonie pouličních lamp řídla, jak se vzdalovali od centra města. Nakonec Nori zaparkoval kousek za ním, ve slepé odbočce ze silnice.
Mikio to považoval za němý pokyn, aby vystoupil. Zabouchl za sebou dveře a pohlédl na smrákající se oblohu, kde vycházely první hvězdy. Čekal, až Nori začne sám, ale on se k tomu neměl. Prohrábl se nervózně světlými neposlušnými prameny a nasadil pevnou, kamennou masku.
„Co po mně chceš?“ vyštěkl na Noriho.
„Vysvětlení,“ odsekl stejně ostrým tónem tmavovlasý.
„Už jsem řekl, že jsem ti ho podal v tom dopise.“
„Hloupý cár papíru,“ zamračil se. „Schováváš se za něj, abys mi to nemusel říct do očí.“ Mikio neodpověděl.
„Nemám pravdu?“
„A co když ano,“ řekl, a odvrátil od něj pohled, aby nezahlédl jeho slzy. „Bolí to i tak, Nori. Bolelo to, když jsem to psal a bolelo by to ještě víc, kdybych ti to musel sdělit osobně.“ Zamrkal a pak se s vyrovnanou tváří obrátil zpět na Noriho.
„O co ti vlastně jde?“ pousmál se hořce. „Co chceš ode mě slyšet?“ Poprvé za celou tu dobu se Noriho obličej uvolnil.
„Já nevím,“ trochu si povzdechl.
„Potom jsme tu úplně zbytečně.“ Podíval se na hodinky. „Jestli si nepospíším, tak mi to uletí.“
„Ty nikam nepoletíš,“ zaduněl tvrdý hlas.
„Nori,“ povytáhl obočí Mikio, ale někde uvnitř mu bylo do pláče. „Prosím tě. Nemá smysl to prodlužovat. Slíbil jsi, že mě tam odvezeš.“
„Slyšel jsi, že bych to slíbil?“
„Nori,“ skoro zaúpěl. „Nebo to mám odřídit sám?“ Sáhl po klice, ale Nori ho pleskl přes ruku.
„Ne,“ odpověděl. Mikio protočil panenky.
„No-“ chtěl namítnout, ale Nori se k němu naklonil a umlčel ho polibkem. Mikiova užaslost přešla rychle ve vyrovnaný, lehce posmutnělý výraz.
„Proč?“ zašeptal a vymanil se z jeho blízkosti. „Proč jsi to udělal?“
„Protože tě miluju, pitomče!“ zakřičel. Mikio se pousmál, ale v tom polovičním úsměvu nebyla ani stopa po veselí.
„Ale no tak. Vždycky jsi mě nesnášel,“ ušklíbl se.
„To jsem si myslel,“ pronesl tiše. „Myslel jsem si, že tě nenávidím, že mě otravuješ. Ale postupem času jsem zjistil, že si to jenom namlouvám. Nepřipouštěl jsem si to, protože…jsem nechtěl…být jiný.“ Vypadal, že toho má na jazyku mnohem víc, ale z jeho úst už nevyšlo ani hlásku. Mikio uhnul očima. Jeho myšlenky neuspořádaně vířily jeho hlavou a cítil se čím dál více zmatenější. Nerozuměl tomu.
„Ty mi nevěříš?“ otázal se Nori. Světlovlasý neznal odpověď. Tak rád by mu věřil, ale…ale zdálo se to moc neskutečné na to, aby to byla pravda. „Já ti nelžu…“ Mikio zvedl zrak a zahleděl se mu do upřímných, tmavě modrých očí.
„Já…nevím, co ti na to říct,“ špitl nakonec. Nori se usmál, což u něj působilo neobvykle.
„Tak mlč.“ Přitiskl jeho napnuté tělo ke kapotě auta a naklonil se, aby mu věnoval dlouhý, výmluvný polibek. Důkaz, že to všechno nejsou lži. Mikio se chvíli odmítal poddat té těžce uvěřitelné realitě, ale pak zavřel oči a nechal se odplavit sametovými rty do neznáma.
„Uletí mi letadlo,“ protestoval už ne tak jistě, když se od nich odtrhl, aby se mohl nadechnout. S tváří tmavovlasého si opět pohrával úsměv a jeho paže pevně obemkly Mikiovo tělo.
„Ty chceš někam letět?“ zajímal se pobaveným tónem. Mikio zcela spontánně zabořil hlavu do Noriho trička a objal ho také.
„Ne,“ vydechl.
Nori se zasmál a pak se sklonil k jeho uchu.
„A i kdyby,“ zašeptal mu, „stejně bych tě nepustil.“ Políbil ho do vlasů těsně nad uchem. Ve světlovlasém se rozlil pocit bezmezného štěstí. „Už ne. Už si tě utéct nenechám.“