SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double Gravitation II - Nejistota. - část 5



„Rekonvalescence?" opakuji po něm to slovo, na kterém si málem zlomím jazyk.
Sednu si a sroluji tričko dolů přes břicho.
„Myslím, že by vám prospěla," řekne doktor a sedne si za svůj stůl. „Jste z hor, že? Tak co takhle pobyt u moře?"
Slezu z lehátka a sednu si naproti němu. Moje cesta k moři byla dost nebezpečná, Richard mě naháněl letadlem a slovo moře je u nás skoro sprosté slovo.
Zavrtěl jsem zamítavě hlavou.
„A co lázně?" posune na stole směrem přede mne nějakou brožurku.
„Evropa?" nadzvednu obočí v údivu. „Doktore? Myslíte si, že kradu?"
„Jste svěřenec Richarda Kinneye, ne?"
„Co tím myslíte?" vyskočím naštvaně. „Nejsem žádná jeho dě.ka!"
„To, že spolu spíte, jsem vůbec netušil," řekl klidně doktor. „Myslel jsem tím univerzitu. Že jako svému nejlepšímu studentovi by byl ochoten poskytnout něco z grantu na vaše doléčení. Stalo se to na půdě školy, takže je to i jeho povinnost."
Sedl jsem zpět na židli a zatracoval svou nevymáchanou hubu.
„Je jedno, jak se rozhodnete. Napíši vám doporučení na potřebné procedury a vy si to těsně před odjezdem přijdete potvrdit."
Vystřelil jsem z ordinace velice rychle. Zastavil jsem se až venku a svíral brožuru v hrsti. Zapadl jsem do kavárny, dal si dvojitélatté a tiramissu. Sedl jsem si k počítači a hned zjišťoval podrobnosti. Evropa.
Letecký řád.
Výše mého osobního bankovního účtu. Odškodné mi už z univerzity přišlo.
Richard by měl čas sám na sebe a mohl si udělat výlet domů.
Mám zameškaných hodně hodin. Ksakru.

Sedím v kanceláři a dívámse na sedačku. Pěkně vyčištěná a voňavá. V jejím rohu leží složená deka. No, raději, než kdyby mě uklízečka znovu proklínala.
Dneska tu byla naposledy paní Thomsová. Ještě jsme probrali, co bylo třeba a odjela zpátky. Sedím a kouřím. V téhle kanceláři si to můžu dovolit. Ale nekouřím tak moc, jak kdysi. Sedím na parapetu okna a rozhlížím se po městě.
Dneska šel Daniel na kontrolu. Podle mně už by měl být v pohodě.Dokonce ani při sexu se už nedrží zpátky. Ani já ne.
Usměju se při vzpomínce na poslední sex v naší kuchyni, na stole uprostřed naší večeře.
Vytáhnu z kapsy telefon.
„Danieli?" ozvu se, když mi to zvedne.

„Richarde?" zvednu telefon, který mi vibruje na stole. „Kontrola dopadla dobře. Jsi v kanceláři? Mám se za tebou zastavit? Mám koupit něco na oběd nebo půjdeme spolu?"

„A kde jsi? Přijdu za tebou. Tady už mám všechno hotovo. "
Jsem rád, že je všechno v pořádku.
„Tak mi objednej něco dobrého a za deset minut jsem tam."
Vyhodím nedopalek, zavřu okno. Ještě rychle posklízím své věci, řeknu svému asistentovi, co má dělat a kdyby něco, jsem na telefonu.
„Dneska končím dřív,“ říkám mu, když zamykám kancelář. Není tak dobrý, jak paní Thomsová, ale dá se to.
Sedám do auta a jedu za Danielem. Když vejdu do restaurace, hned ho vidím, jak sedí, popíjí kávu a něco si čte.

Když ho uvidím vcházet, shrnu letáčky na jednu hromadu a schovám je do obálky, kde mám doporučení na rehabilitaci.
„Nic jsem ti neobjednal," hlásím dopředu. „Netuším, na co máš chuť."
Mám chuť ho obejmout a ukořistit si jeden polibek. Svým příchodem vzbuzuje rozruch, protože sem asi nechodí často takový fešák v nóbl obleku. Nemůžu se nabažit té jeho černé druhé kůže a nejraději bych mu ji ušpinil takovým způsobem, abych mu ji musel něčím splatit.
„Doktor mi doporučil nějakou rehabilitaci," oznamuji. „Hory nebo moře."

Když kolem něj procházím, na moment se zastavím. Skloním se k němu, chytnu ho pod bradu a vtisknu mu malý polibek na rty. Palcem jemně přejedu spodní ret a usměju se.
„Moc ti to sluší," posadím se. „Nechám to na tobě, co mi objednáš. Ale nejvíc mám asi chuť na nějaký kus masa." posunu před něj MENU.
Mávnu na servírku, aby mi donesla latte. Nevím čím to je, ale zatím co ostatní ještě čekají, já ho mám v mžiku před sebou.
„Rehabilitace?" připomenu, co mi říkal. „A kdy chceš jet?"

Jeho polibek mě překvapí. Myslím, že jsem se poprvé v životě začervenal. Nevadí mu, že se na něj všichni dívají? Že to všichni viděli? Mně se z toho sevřel žaludek a myslím, že mi i stojí. Ostatní to doufám viděli jen jako přátelské gesto a nikdo z nich by si nepomyslel, že se někdo takový na výši může zahazovat s takovým, jako jsem já.
Objednal jsem mu variace masa na rožni, kupu gratinované zeleniny.
„Napřed si mám něco vybrat," zaváhám. „Ty nepotřebuješ rehabilitaci...na svou nohu?"
Sklopím hlavu zpět do jídelního lístku. Nechci nikam jet. Nikam bez něho. Ale zase ho nechci k sobě vázat. Vím, jak je pro něj těžké rozdělit svůj čas mezi mě, firmu a ostatní.

„Moje noha už ani neví, že by nějakou rehabilitaci potřebovala," upiju trochu kávy. Dívám se na Daniela. Přijde mi trochu nervózní. „Noha mi už slouží velice dobře."
A jako bych chtěl potvrdit své slova, posunu ji blíž k Danielovi a otřu se o jeho lýtko.
„No, ale nedávno mi doktor na kontrole říkal, že bych měl na chvíli vypnout. Takže by mi nejspíš pár dní relaxu asi neuškodilo."
Převracím v ruce hrnek s kávou a pozoruji jeho ruměnec na tváři. Asi ho moc uvádím do rozpaků. Rozhlédnu se kolem sebe. Vidím, jak k našemu stolu někteří pokukují. Jsou tu i někteří studenti, které jsem už viděl na univerzitě.
„Tak vybral sis, kam pojedeš?"

„A co raději - pojedeme?" nadhodím.
Zarazím se. Sakra. Znělo to moc naléhavě. Nechci, aby poznal, že ho chci mít u sebe.
Nakonec vytáhnu ty zatracený letáčky z obálky a posunu je po stole směrem k němu.
„Doktor mě posílá do lázní. Je to ale v Evropě... letadlo... daleko, " polknu.
Od tebe, chci dodat, ale rozmyslím si to.

„Na tohle ale moje malé letadlo nestačí," zamyslím se nahlas. „Museli bychom letět klasicky, takže žádné rozptylování při startu," usměju se na Daniela.
Vezmu do ruky letáčky a začínám si je procházet. „Který z nich bys bral?" posunu před něj tři, které se mi tak nejvíc zamlouvaly.
Určitě bych ty volné dny strávil raději s ním, než mu každý den volat, jak nějaký stalker. Byl bych stejně celou dobu k ničemu. Myslel bych na něj a nesoustředil se na práci.
„V Evropě jsem nebyl už pěkně dlouho, rád se tam zas podívám."
Servírka před nás položila talíře s jídlem.
„Hm, vypadá to dobře," labužnicky mlasknu, když vidím to jídlo. Začnu rozbalovat příbory, položím si na klín ubrousek a nohou se opět otřu o Danielovo lýtko. „Rád bych jel s tebou, jestli ti to nebude vadit."

Je to jako v mém snu. Skoro. Akorát jsem to měl být já, kdo se mu bude nártem otírat o lýtko. Copak nevidí, že se mi třesou ruce? Že se na něj přestávám dívat, abych zakryl rozšířené zorničky? Copak mě nezná? Neví, že jsem schopen se ihned teď sbalit a jít si ho vyhonit na toalety, protože to zatraceně bolí. Při všech jeho narážkách mi vypnul mozek a vůbec nevím, co říká. Musím si jeho slova přehrávat několikrát dokola, abych přehlušil bušení na spáncích "chci ho, chci ho".
„Jel bys semnou?" docvakne mi konečně. „Nemyslíš, že je to zbytečné vyhození peněz? Že by nestačil pobyt někde...tady? Co Laura? Nemá někdy teď termín? Co když tě bude potřebovat?"

Přestanu jíst a vytáhnu z kapsy mobil.
„Ahoj zlato... ne, jsme v pořádku," mrknu na Daniela. „Jak se cítíš? Kdy? Vydržíš to ještě nějaký čas? No uvažujeme s Danielem, že bychom letěli do Evropy. No nevím, kdy se vrátíme. Podle toho, kdy odletíme... Čtyři týdny? Jo, to bychom mohli být zpátky. Dej na sebe pozor, ano? Mám tě rád, opatruj se."
Zaklapnu telefon. „Mám svolení od Laury. Můžu jet."
Usměju se na něj a raději přestanu svou nohu tlačit na jeho, nebo si s takovou ani nesní oběd.

Můj mozek vymýšlí ještě nějaké výmluvy, abych se přesvědčil, že ho opravdu do ničeho netlačím. Nic mě však nenapadá, protože se místo toho začal zabývat tím, kde, jak dlouho a kolikrát bych se mohl za těch několik týdnů s ním milovat. Od rána do večera. Dostal jsem z těch představ hlad a začal do sebe házet velké kusy jídla.
Celý den. Celou noc. Odpočatí.
Zvednu hlavu, abych se ujistil, že se mi nesměje. Tváří se zatraceně vážně. Sklopím zrak zpět do talíře. Proč jsem se na něj podíval? Ty představy jsou teď mnohem živější.
„Taky se to musí nějak rezervovat, ne? Nejsem si jistý, jestli mají někde volno," poslední, co mě napadá, a co by mohlo zhanit naše plány. „Přece jen takové vyhlášené lázně musí být neustále obsazené."
Přitisknu stehna k sobě a nechtěně si ho skřípnu, až vyjeknu. Začnu si nervózně prohrabávat vlasy.

„S tím nebude problém. Doktor ti dal nějaké brožury, tak poprosím paní Thomsovou, aby to objednala."
Znovu vytáhnu telefon a hned volám paní Thomsové. Sdělím ji, co potřebuji, a domlouváme se, že by dohlédla za tu dobu na novou pobočku.
Asi do deseti minut mi volá zpátky, že je vše zařízeno, včetně letenek.
„Letíme zítra večer." chytnu do ruky příbor a dojídám oběd. „Ještě musíme k tomu tvému doktorovi a na univerzitu, aby ti k tomu dali všechny papíry."
Podívám se na Daniela. Tak teď vážně nevím, co má ten jeho úsměv znamenat. Na jednu stranu bych řekl, že je rád, na druhou stranu vypadá, jako by mě nevnímal, a kdybychom byli někde jinde, řekl bych, že si opravdu užívá.
„Danieli!" klepnu ho vidličkou po ruce, aby se vzpamatoval. „Dojez to, ať můžeme zařídit všechny věci k odletu."

„Už zítra? Zítra večer?" ujišťuji se nevěřícně.
Jak to dělá? Zvedne telefon a všechno je hned zařízeno. A to nebyl schopen tak dlouho si pořídit blbej gel do kapsy.
„Poletíš se mnou?"
Polknu poslední sousto.
„Jsi si jistý, že to není nějaká teroristická země? Nejspíš by si vyhlídli přesně náš hotel."
Honí se mi hlavou, co všechno bych si měl tak náhle sbalit na cesty. Učebnice. To je jasné. Nesmím zanedbávat školu. Ta je důležitá.
„Ty už máš dnes volno?" sypu ze sebe další otázku. „Máme všechno? Nepotřebujeme jít něco koupit?"
Mám jít k doktorovi a pak na univerzitu. Napřed bych si ho někde osedlal. Nebo si ho nechal někde vykouřit. Drtím si zuby dolní ret a snažím se všechny ty myšlenky zahnat.
„Dáme ještě nějaký dezert?" nutně potřebuji čas na zklidnění.
Richard by nebyl jediný, kdo by si všiml toho problému v obtáhnutých džínách.

Pozoruji Daniela a mírně se usmívám.
Jeho oči, jeho červené tváře, jeho mírný zrychlený dech, který se snaží zakrýt překotným mluvením.
Myslím, že jsem mu způsobil nemalý problém. Už ho dobře znám. Vím, jak se tváří a jak se chová, když má chuť na sex. Když má chuť na mě.
Rozhlédnu se po restauraci. Myslím, že to zvládneme. Sundám si sako a postavím se. Přejdu k němu.
„Mohl bys mi to podržet?" Nechápavě zvedne hlavu, ale sako už mu přistálo do klína. „Hlavně ho nikde neupusť," dodám.
Chytnu ho za paži a táhnu ho za sebou, aniž by stihl zaprotestovat. Mířím rovnou na záchodky v závěsu s Danielem. Zatáhnu ho až na poslední a zavřu za námi dveře. Vyrvu mu z ruky sako, přehodím přes věšáček a chytnu ho za obě ruce. Otočím ho k sobě zády a opřu mu ruce o stěnu.
„Drž se!" rozkážu a hned mu začnu rozepínat opasek u kalhot.

Neprotestuji. Jsem mu vděčný za krytí. Jeho tempu sotva stačím, má problém s chůzí. Srdce mi buší jak o závod, sevřené hrdlo bránící v pořádném dýchání je bolestivé.
„Chci tě, Sakra, hrozně moc," opakuji stále dokola.
Moje tělo se tak nekontrolovatelně třese, jako při zimnici. Jeho ruce na mém zápěstí.
„Drž se!"
Jako bych dostal bičem přes obličej. Kolikrát mi tohle řekl. Kolikrát mi jeho hlas nahnal takový strach, že se moje hrdlo stáhlo ještě víc a moje tělo po něm zatoužilo tak rychle, že se můj penis nestačil ani pořádně ztopořit a já už měl první vlnu orgasmu za sebou. Jako právě teď. Nestačí mi ani rozepnout opasek a cítím, jak mi vlhnou kalhoty.

Rychle mu rozepnu poklopec a stáhnu kalhoty pod zadek. Rozkopnu mu nohy od sebe, aby měl lepší stabilitu a kalhoty mu nesjely až na zem.
Natisknu se mu na záda a chytnu do dlaně jeho erekci, mířící přímo proti stěně.
„Myslím, že budeš muset být zticha," zašeptám mu do ucha a hned mu do něj vjedu jazykem.
Projíždím celou jeho délku a na prsty druhé ruky nabírám jeho kapičky touhy. Zatím co můj jazyk drancuje jeho ucho, jedna ruka zpracovává jeho penis, druhou rukou mu zajedu mezi hýždě, navlhčenými prsty navštívím jeho úzký prostor. Bez nějakého zdržování do něj zasunu hned dva prsty.

Dokázat mě vzrušit na tolika místech najednou. Během několika vteřin, Během jedné vteřiny. A přitom všem být zticha. Jak?
Zůstávám zapřený jen jednou rukou, druhou se chytnu za loket a zakousnu se do ruky. Brání mi to v dýchání. Je mi těžko. Je mi špatně a z toho celkového vzrušení, které je úplně všude, se mi motá hlava. Srdce není na svém místě. Napřed mi mlátí v hlavě. Podlamují se mi kolena. Pak ho najednou cítím v břiše. I přes to ho chci. Hodně rychle, hodně tvrdě, neboť tohle už dlouho nevydržím. Mohl bych se zapsat do knihy rekordů, v nejrychlejším udělání se.

Cítím, jak Danielovi slábnou nohy. Vidím, jak se z posledních sil, zakousnutý do své ruky, drží, aby nezačal křičet.
Opouštím jeho ucho a jen si opřu hlavu o jeho rameno, abych to ustál v klidu.
Pohyby a tření mé ruky zrychlím a zesílím tlak. Svými prsty přejíždím jeho citlivé míst, abych to ukončil co nejdříve.
Pro něj. I pro mne. Ještě chvíli a asi bych to taky nedal.
Jeho tělo se začíná už třást celé, a to je pro mne známka toho, že se blíží jeho konec.

Cítím z jeho naléhavosti pohybů a doteků, že to chce udělat jen pro mě. Ale já ho chci. Chci to prožít s ním. I když je to pro mě hrozně bolestivé, i když jsem to utnul v nejlepším a vymanit se z nabíhajícího orgasmu mě stojí hodně sil, stáhnu jeho ruku z mého penisu a otočím se.
„Chci tě," dobývám se do jeho kalhot. Ruce se mi zatraceně třesou a nejde mi ten knoflík rozepnout. „Prosím, vezmi si mě," vzdávám zápas s jeho kalhotami a otočím se zpět k němu zády. „Prosím, prosím..."
Dotknu se svého penisu a snažím se ho uklidnit.
"Prosím..."

Daniel odstrčí mou ruku a vysílá ke mně své prosby.
Zastavím se a jen mlčky sleduji jeho nervózní a třesoucí se ruce, jak se snaží rychle rozepnout mé kalhoty. Na chvíli zaváhám. Nevím, jestli to dáme v klidu zrovna tady. To byl ale debilní nápad takhle Daniela rozhodit.
Sakra. Dobře vím, jak je chytlavý a já si stejně nedám pokoj.
Jsem to ale kre.én.
Když se otočí zpět ke stěně a slyším tu naléhavost v jeho hlase, už neváhám.
Rozepnu si kalhoty a vysvobodím ven svého miláčka, který rychle nabírá svou velikost a tuhost, jako by čekal jen na tento okamžik. Chytnu Daniela jednou rukou pod břicho a posunu si ho blíž k sobě. Musím se trochu přikrčit v kolenou, ale myslím, že to zvládneme. Volnou rukou ještě jednou promnu svůj penis a pak se nastavím.
„Zkus být zticha, prosím," zašeptám a lehce se do něj nasunu.

Vyschlo mi v ústech při mých prosbách. Myslel jsem, že to neudělá, že se obrátí proti mým potřebám. Že vytáhnout svého krasavce na tomto místě je pro něj potupné. Schovával jsem slzy, připravené k tomu, že mě odmítne.
Když mě přitáhne k sobě za břicho a ucítím tlak, jak se do mě jemně nasunul, jen tiše vydechnu.
Promnu si svůj penis, abych to přes něj vydýchal, a skousnu svůj spodní ret.

Najíždím do něj rychle, ale opatrně. Nedávám do svých přírazů tolik tvrdosti, jak jsem zvyklý. Nechci tu způsobit zbytečný rozruch.
Dělat to na takovém místě je šíleně svazující. Člověk se nemůže projevit naplno. Na druhou stranu, pocit, že za dveřmi je restaurace plná hostů, a že sem může kdykoli někdo přijít a přistihnout nás, je strašně vzrušující.
To všechno dohromady způsobuje, že můj orgasmus přichází velice rychle. Žádné postupné střípky sbíhající se v jednu velkou vlnu. Přichází to najednou a nečekaně. Nekontrolovatelně začnu přirážet ještě víc a rychleji a Daniel má co dělat, aby se aspoň tou jednou rukou držel dál od stěny.
Jednou rukou ho pouštím a jdu na pomoc té jeho, tisknoucí jeho penis.

V tom malém prostoru, bez možnosti se pořádně odvázat a prodloužit přírazy. Jsou krátké a rychlé, můžu ve stejném rytmu pohybovat pánví a spolupráce mě silně vzrušuje. Když mi přijde jeho ruka na pomoc, nechávám svého miláčka v jeho péči, kleknu si jedním kolenem na mísu a o stěnu se zapřu oběma rukama, abych zpevnil stabilitu, docílil pevnosti dojezdů na doraz a soustředím se jen na své pohyby, kterými mu vycházím vstříc. Hlavu skloněnou mezi napnutými pažemi, sleduji jeho ruku na své erekci. Ani si neuvědomuji, že jsem své dýchání synchronizoval s jeho tahy na mém penisu. Přesně v okamžiku, kdy se všechno shromažďuje do toho útvaru mezi mýma nohama, přestávám dýchat, jen němě otvírám ústa a třeštím oči na své koleno.

Vyvrcholení přišlo opravdu rychle a najednou. Ta obrovská vlna, co pohltila celé mé tělo, mi málem podrazila nohy.
Pouštím ho i druhou rukou a rychle se zapírám o stěnu nad jeho hlavou.
Pár hlasitějších vzdechů, které mi uniknou, již nestihnu zastavit.
Zaplňuji Danielovo nitro svým důkazem probíhajícího orgasmu. Třas a křeče mého těla mi nestihnou vzít vědomí ani na pár vteřin. Jen se předkloním a nalehnu Danielovi na záda, aniž bych přemýšlel nad tím, jestli je schopen se udržet na nohou.
Moje ruka silněji stiskne jeho penis a automaticky s tím, co prožívám, zrychluji jeho tření.

Nejsem schopen už tu naléhavost v sobě zadržet. Jeho zpracování je tak rychlé, pozoruji nevěřícně obrazce tvořené na zdi a každý výron doprovázím tichým výkřikem. Už jen automaticky, bezmyšlenkovitě narážím do Richardova klína a zatínám ruce v pěst, až to bolí. Místo hlasitého výkřiku několikrát praštím pěstí do zdi, abych ze sebe dostal to napětí, a prohnu se v zádech v poslední křeči, v poslední fázi svého orgasmu, zakloním hlavu tak moc, že si můžu na stropě přečíst sprejem napsanou větu: Nenávidím tě.

Srdce cítím až někde v krku a nemůžu popadnout dech. Ještě párkrát projedu Danielovu cukající chloubu. Hlavu opřenou o jeho záda zvednu, abych se na něj podíval.
Má co dělat, aby se udržel na nohou. Dívá se do stropu, jako v transu a tiše prožívá dozvuky svého orgasmu.
Tlak jeho svěrače povoluje.
Natáhnu ruku vedle sebe a nahrnu do ní velký kus toaletního papíru. Pomalu se z něj vysouvám a snažím se zachytit vytékající sperma.

Rychle polykám a dýchám. Sundám koleno z prkýnka a zvednu ho špičkou bot, aby do něj mohl Richard hodit toaleťák se svou nadílkou. Nasoukám se do kalhot a otřu zeď.
„Omlouvám, že jsem to po tobě chtěl"
Nemám ani odvahu se mu podívat do očí. Jsem hlupák. Už bych se měl naučit ovládat toho bastarda mezi nohama. Chovám se jak nějaký nadržený puberťák.

Otřu i sebe a začnu se upravovat.
„Měli bychom jít, určitě se po nás shánějí, jestli jsme neutekli bez placení," prohlásím, když pozoruji ty fleky na stěně.
Kde všude jsme zanechali své stopy, už ani nepočítám.
Otevřu dveře a pustím Daniela z toho stísněného prostoru.
„Mohl bys to zaplatit?" zeptám se ho, když si myje ruce.
Zavřu se v kabince a vytáhnu cigarety. Sednu si na zavřený haj.lík a zapálím si.
Potřebuji se trochu uklidnit.
Sedím a přemýšlím, jestli náhodou nejsem blázen. Potahuji z cigarety a nadávám si v duchu, proč si nedám nikdy pokoj. Pak se podívám dolů mezi nohy.
„Sice rychle, ale nakonec sis užil co?" vyšlu němou otázku a znovu potáhnu z cigarety.

Závidím mu jeho možnost si zakouřit. Že se tím může uklidnit. Já nemám nic. Možná proto potřebuji mít taky něco v puse. Třeba jeho jazyk. Jeho polibek. Zatraceně. Nedostal jsem nic. Jen splašené srdce a nedostatek vzduchu v plících.
Nechám si nalít ještě four roses a kopnu to do sebe. Aspoň něco na roztřepané ruce. Pak zaplatím a vyjdu ven, abych nabral do plic něco k dýchání. Vzduch je tak těžký, že mi dýchání dělá problémy. Chytnu se za bok, jak mi do něj vystřelí slabá bolest.
Jsem poučen a tohle už po šéfovi určitě chtít nebudu.

„Dejte mi ještě jedno latté s sebou," poprosím obsluhu. Podívám se přes okno. Daniel už čeká venku a drží se za bok. Zamračím se. Doufám, že jsem mu nějak neublížil. Vezmu si kelímek s kávou a vyjdu za ním.
„Jseš v pohodě?" zeptám se, když se vedle něj zastavím.
Jen kývne hlavou.
„Chceš se napít?" nervózně pozoruji ruku na jeho boku.
Zavrtí hlavou.
Do prčic. Nemluví. To znamená, že není moc v pohodě.
„Pojď, zajedeme k tomu doktorovi a na univerzitu."
Odemknu auto a oba nastoupíme. Než vyjedeme, dám mu do ruky kelímek s kávou. "Můžeš mi to podržet?"
Zase jen kývne hlavou. Nakloním se k němu, chytnu ho pod bradou a natočím ho k sobě.
„Danieli, nebuď zamračený," usměju se na něj a políbím ho.

Ujistím ho, že mi nic není. Jen mě tam píchlo, když se mi svírají vnitřnosti a nejsou schopné se uvolnit z křeče. Jeho letmý polibek je jen takovou malou náplastí. Nejspíš by mě jeho rty znovu rozrušily, a to jsem zrovna nechtěl.
Doktor byl jen udiven, že jsem tu rekonvalescenci vzal tak rychle a že jsem dostal rezervaci ještě rychleji. Nekomentoval to. Jen mi popřál, ať si Evropu pořádně užiji. Richarda jsem raději nechal sedět v autě, protože kvůli prořeknutí, že mám něco se svým mecenášem, bych byl nerad, kdyby měl doktor nějakou blbou poznámku.
Nastoupím zpět do auta a můžeme vyrazit k univerzitě.

Dojeli jsme k univerzitě. Aniž bych stihl cokoli říct, Daniel vystoupil s tím, že se hned vrátí.
Stejně ale potřebuji taky něco vyřídit.
Vystoupím, zamknu auto a jdu dovnitř. Potřebuji vyřídit nějaké podrobnosti ohledně nových stážistů.
Mohl bych říct mému asistentovi, ale když už jsem tady, tak to vyřídím rovnou.
Jdu nahoru na sekretariát.

Svému kolegovi jsem předal přístupové heslo na svůj počítač, aby si odtud mohl vytáhnout moje poznámky a převzít za mě výuku. Nebyl moc nadšený a dal mi to patřičně najevo. I s narážkou, že jsem nejspíš prominentní student a nejspíš někomu lezu do zadku.
Chci odtud co nejrychleji vypadnout. Míjím zapálené svíčky před budovou školy. Ještě stále to bolí. Tváře na fotkách, které si nepamatuji, ale ony mě nejspíš ano. Možná jsem mohl zasáhnout jako student, či jako pedagog. Něco udělat. Nemuselo to tak dopadnout a nemuselo jich tolik umřít. Zatím co jejich těla už tlí pod zemí, já se jedu rochnit do lázní. Položím si ruku na ránu na boku.
Mohla tu být třeba jenom moje fotka, místo všech těch ostatních.

Sedím v kanceláři sekretariátu a z vedlejší kanceláře slyším debatu Daniela s kolegou.
Moc se mi nelíbí, co slyším. Dokonce i děkanova sekretářka zabloudila očima ke dveřím, když slyšela narážky Danielova kolegy.
„Omluvte mě nachvilku," ozvu se, když zaslechnu, že Daniel odchází.
Zvednu se a projdu spojovacími dveřmi do vedlejší kanceláře.
Dotyčný ke mně zvedne zvědavě hlavu a hned vyskočí na nohy. „Dobrý den, pane Kinney..."
Mávnu rukou a nenechám ho domluvit. Postavím se těsně před něj.
„Bylo vás slyšet až vedle," zamračím se. „Mě, ani sekretářce se vůbec nelíbilo, jak jste mluvil s panem Walkerem. Je to jeden z nejlepších studentů. Při tom, co se stalo, zachránil minimálně jednu studentku a sám málem přišel o život. Myslím, že to, co jste mu řekl, bylo velmi nevhodné. Bylo by moudré se mu omluvit. Telefon na něj máte."
Nečekám na odpověď, nechávám ho tam stát, krajně konsternovaného, s otevřenou pusou, a odcházím.
U sekretářky jen vezmu podklady, které potřebuji a jdu ven. Sekretářka se mi ještě snažila něco říct a okem jsem zahlédl, jak letí do vedlejší kanceláře. Zřejmě se rozhodla tomu blbci taky vynadat.
Jdu ven a hledám Daniela.

Když za sebou uslyším kroky, rychle se otočím k pomyslnému pomníku zády. Nasadím úsměv, když vidím Richarda.
Jdu mu naproti.
Čím jsem k němu blíž, tím víc na mě dosedá tíha. Jsem tak rád, že nejsem na fotce. Že tu můžu být s ním. Musím ho chytit za klopy saka a pevně je stisknout. Je mi jedno, kdo nás vidí. Musím se přesvědčit, že je tady semnou. Přitáhnu si ho k sobě, tisknu se na něj celým svým tělem a kradu mu polibek.

Překvapí mě, když se ke mně přitiskne a políbí mně. Většinou se na veřejnosti zdráhá, nebo se červená, když ho políbím.
Mrknu okem k zapáleným svíčkám, kytkám a rozvěšeným fotkám. Mohla tam být i Danielova.
Při tom pomyšlení mi přeběhne mráz po zádech.
„Pojď. Musíme se sbalit," chytnu ho kolem ramen a vedu ho k autu.
Ještě jednou se otočím.
Jsem tak rád, že tam nevisí jeho fotka.
Nasedneme do auta a zachvilku jsme doma.
Moje umění se sbalit je vyhlášeno jako neschopnost vzít si jen to nejnutnější. Vůbec nechápu, jak jsem mohl přežít na vojně jen s pár nezbytnostmi. Stojím v šatně nad otevřenou kabelou a přemýšlím, co asi tak všechno budu potřebovat. Pak začnu bezmyšlenkovitě házet věci do kufru.

Stojím opřený o zárubeň dveří a cpu se oplatkem. Pozoruji, jak si Richard chystá věci a nejsem si zcela jist, kdo jede na dovolenou. Myslím, že si člověk do letadla může vzít zavazadlo jen do určité váhy. Moje skříň vždy zela prázdnotou. Přemýšlím, jestli si mám vzít sportovní či společenské věci. Jestli vůbec vylezeme ven z hotelu. Přimhouřím oči a olíznu si čokoládu ze rtů. Líbí se mi, jak je nerozhodný. Jak má povadlá ramena a nevypadá tak hrozivě. Sklouznu mu na zadek.
Bezradný, bezmocný.
Přistihnu se, jak si drtím prst mezi zuby, i když už na něm žádná čokoláda není. Myslím, že mi neprospívá být s ním na jednom místě, v těsném prostoru, kde je pro dva málo vzduchu.

Ohnu se ke spodní poličce a začnu vytahovat boty. Vezmu do ruky asi čtvery a pak je zas postupně ukládám zpátky.
„Asi si budu muset připlatit zavazadlo navíc," řeknu si pro sebe, trochu nešťastně.
Pak mě napadne, že poprosím o pomoc Daniela.
„Danieli!" zavolám a otáčím se, abych ho našel. „Ku.va!" vykřiknu, když zjistím, že stojí za mnou. „Vůbec jsem tě neslyšel. Už jsi sbalený?"

Kousnu se surově do prstu, jak jsem se ho lekl.
„Stěhuješ se?" zeptám se ho vážně, abych skryl svoje vzrušení, že jsem myslel na něco, na co bych neměl myslet vůbec.
„Myslel jsem, že nám bude stačit hotelový župan, hotelový ručník a nějaké spodní prádlo, abychom před poslíčkem, co nám bude nosit jídlo na pokoj, nebyli nazí."

„No pokud se chceš celý den válet v posteli, tak můžeme zůstat doma," usměju se, přistoupím k Danielovi blíž a chytím ho kolem pasu.
Dám mu malý polibek. „Nezapomeň, že jedeš na rekonvalescenci. To chceš chodit nahý po lázních?"
Otočil jsem hlavu ke svému kufru. „Musíme se sbalit, nemáme moc času" řeknu nešťastně, protože rád držím Daniela ve své náruči, zvlášť pokud vidím, že je už v lepší náladě.

„Nikdy jsem nebyl v lázních," pokrčím rameny. „Myslel jsem, že se člověk jen válí ve vodě. Chodí na masáže..."
Chytnu ho na ramenou a promnu svaly kolem krku. Palci mu přejedu jemně po ohryzku až k bradě a zase zpátky k límečku od košile. Rozepnu jen jeden knoflík, abych neodhalil ani jeden chlup z jeho hrudníku.
„Já jsem sbalený za pár minut. Jsem chudý student, mám všeho všudy od každého tři kousky. Dávno jsem vypadl ze všech těch obleků," omlouvám svůj šatník a odhalím mu kousek kůže pod košilí, abych ho mohl políbit na klíční kost. „Nejspíš bych ti dělal venku ostudu."
Nechtěl jsem se o něj otřít, ale moje tělo to udělalo.

Podívám se na hodinky.
„Danieli, nemáme bohužel čas, musíme něco sbalit a ty mi to ještě komplikuješ."
Natáhnu ruku vedle do police a sundám z ní druhý kufr.
„Začni se balit. Nechci, aby nám propadly letenky."
Odstrčím jemně Daniela od sebe a otočím se ke svému kufru.
„Máš pravdu. Vezmu si od každého dvoje a spoustu spodního prádla a spoustu ponožek a co bude chybět, to si pak dokoupíme."
Při výčtu toho, co všechno budu balit, jsem si vzpomněl na to, když jsem si balil věci na farmě. Hodně ponožek a hodně spodního prádla.
„A nechci ti kazit náladu, ale nezapomeň, že neletíme soukromým letadlem, tudíž nemůžeme přijít pozdě."

Cítím, jak se ve mně zase všechno hroutí.
„Letíme až zítra večer," zkousnu ret. „Sbalím se, až tu nebude takové dusno."
Otočím se a jdu do svého pokoje. Vysypu ze své tašky učebnice a sešity na postel a přemýšlím, co si mám vzít sebou. Sakra, nejspíš mě tam donutí se učit. Udělá mi z rekonvalescence vojnu. Svalím se do knih a pozoruji strop. Cítím ho ještě v sobě, v této uvolněné pozici ze mě vytéká ještě jeho sperma.
Kruci, nechal jsem se ojet na záchodkách. Škemral jsem jak nějaká dě.ka.
Zakryji si rukama obličej.
Měl bych to omezit. Myslím jenom na jedno. Myslím na to i teď.

Když mám sbaleno, hodím ještě kufr na váhu, abych se přesvědčil, že mě s ním vezmou do letadla. Nesu ho do předsíně a postavím ho ke dveřím.
Nesnáším chystání na poslední chvíli. Proto jsem rád, když mám všechno hotovo včas, v klidu a nejlépe s předstihem. Ještě musím zařídit nějaké věci do práce. Jdu do pracovny, sednu si do křesla, otevřu si notebook. Vytáhnu cigaretu a zapálím si.
Jsem docela unavený, ale musím ještě zadat Jimmymu úkoly a informovat ho, že teď nebudu nějakou dobu v práci a bude mě znovu zastupovat paní Thomsová. Nevím proč, ale můj osobní asistent má z paní Thomsové větší strach, než ze mne. Ale bude to muset vydržet.
Sedím, kouřím, píšu zprávy a emaily. Jen občas pootočím hlavu ke dveřím.
Daniel je ve své pracovně.
Uvědomím si, že jsem nezavřel dveře. To byla dohoda, že budu kouřit jen ve své pracovně a se zavřenými dveřmi.
Jen jsem tak unavený, že se mi nechce vstávat. Hodím nohy na taburet a pohodlně se opřu.
Zavřu později.
Zatraceně. Klíží se mi oči, a já to musím dodělat.

Když mě konečně trucování přestane bavit, vyjdu ven s náručí skript. Vidím, že Richard usnul s cigárem v puse. Nejspíš nám jednou podpálí byt. Dám skripta na spodek kufru a přihodím nějaké oblečení. Opravdu nemám moc. Neumím si ani pořádně na sebe něco vybrat. Zkontroluji, jestli Richard stále spí.
Jediný můj přítel v tomto městě je Susan. Trochu mě nesnáší, ale kupodivu mě nikdy neodmítne.
„Máš chvilku?," oslovím ji, když vytočím její číslo. „Potřebuji si obnovit šatník. A to hned teď."
Dostávám přednášku o tom, že oblečení se nakupuje ve výprodejích a akcích a že zrovna teď jsem se netrefil.
„Jsem u tebe za deset minut," uzemním ji a vypnu mobil.
Nechci jet do nějaké Evropy jako šupák. Zastrčím svou kreditku do peněženky. Peníze na to mám. Jen potřebuji, aby mi někdo něco pomohl vybrat.
Na stole nechám vzkaz a vyrazím za Susan.

„Ku.va!" vykřiknu, když mi cigareta spadne z pusy a přiškvaří se mi na prsa. „Do pr.ele!" vyskočím na nohy a začnu rychle ze sebe smetávat popel.
Zvednu ze země zbytek cigarety a hodím ji do popelníku. Podívám se na notebook. Přesvědčím se, že mám všechno hotovo a zaklapnu ho. Otevřu okno, abych vyvětral.
„Danieli?" zavolám do bytu.
Zajímalo by mně, jestli už má sbaleno. V předsíni stojí pořád jen můj kufr. Nahlédnu do šatny. Jeho kabela je skoro prázdná.
„Danieli?!" zavolám znovu a jdu do jeho pracovny. Není tam. Zajdu do obýváku. Na stole je vzkaz, že se brzy vrátí. Beru do ruky telefon a vytáčím jeho číslo.
Zvoní dlouho.

„Zvoní ti mobil," řekne Susan, když si zatahuji zip na úpletovém sportovním svetru a prohlížím se v zrcadle.
Ignoruji vibrace ve své kapse.
Susan trvalo asi půl hodiny, než pochopila, že když jsem gay, nemusí to o mě všichni vědět a že se nehodlám oblíkat podle představ heterosexuálů, v čem asi musím chodit. Její vkus byl opravdu vynikající. Cítil jsem se ve všem skvěle. Nebylo to čistě společenské, mělo to vše sportovní střih, ale klidně jsem v tom mohl jít i do divadla, aniž bych někoho pohoršil.
„Škoda, že nejsi na holky," popíchne mě, když si mě prohlíží v kabátu těsně pod zadek. „Namaluješ mě?"
„Co?" sjedu na ni pohledem.
„Slíbil jsi, že mě namaluješ, pamatuješ?" zabodne mi prst doprostřed čela.
„Dnes?" zamyslím se. „Zítra odlítám."
„Něco máš?"
„Teď?"
„Problém?"
Zaplatím u pokladny a vyjdeme ven na ulici.
„Nemám nic na malování."
Nasměruje mé tělo do obchodu na druhé straně ulice.
„Bude tohle stačit?"

Ještě jednou zkouším Danielovi zavolat. Stále to nezvedá.
Rozhodnu se, že nebudu doma čekat, až se vrátí a půjdu se projít. Celý den sedím v práci a potřebuji aspoň trochu protáhnout nohy. Procházím městem, občas nakouknu do nějakého výkladu.
Začíná se stmívat. Měl bych se vrátit. Zapomněl jsem napsat Danielovi a možná už je doma.
Beru telefon, abych mu zavolal, aby neměl strach. Už chci vytočit jho číslo, když se zarazím.
Právě vychází z jednoho obchůdku s nějakou slečnou. Zaměřím se na ni.
To je ta co tenkrát vedla Daniela pochodbě, když byl zraněný.
Chci k nim dojít, ale zastavím se. Všimnu si, že se velice dobře baví. Jsou moc blízko u sebe.
Moc blízko.
I když vím, že by Daniel s holkou nechodil, přesto ve mně vzklíčí pochybnost.
Co když...
Stojím, nervózně dokuřuji cigaretu a dívám se na ně. Měl bych jít domů a vzpamatovat se.
Přece nežárlím.
A už vůbec ne na holku.
Otočím se a odcházím.

Bydlí se svou kámoškou v bytě v druhém patře. Nechávám tašky s oblečením v předsíni. Koupil jsem si jen tužky různých tvrdostí a skicák. Susan je celá nažhavená, abych ji namaloval. Ani jsem si nestačil sundat bundu a už se rozvalila na krátké pohovce. Posunu si k ní židli a položím si skicák do tvrdých desek. Pohodí vlasy na jednu stranu a usměje se. Když zvednu hlavu od papíru, abych si zapamatoval její obličej, přetahuje si halenku přes hlavu.
„Susan?" zamračím se.
„Nikdy jsi neviděl ženskou?" usměje se a rozepne si podprsenku. Obejme se a nechá ramínka volně svěšená na pažích.
„Měla by ses obléct," řeknu a odložím tužku.
„Nelíbím se ti?"
„Víš, že nejsem na holky a ty jsi moje..."
„Mě to nevadí. Tobě to vadí?"
Stoupne si a propustí svoje přednosti z objetí.
„Susan..."
„Dělal jsi to někdy s holkou?"
Zvednu se tak prudce, až převrátím židli. Kvůli holce je nejspíš ze mě to, co je. Začnu před ní couvat.
„Susan, prosím..."
Nevím, jak jsem se ocitl na ulici. Neslyším, jak na mě Susan volá, ať se vrátím.

Vrátím se do našeho opuštěného bytu. Ani nerozsvěcuji. Boty nechávám uprostřed předsíně a jdu rovnou do ložnice. Shodím ze sebe jen mikinu a lehnu si na postel. Vytáhnu z kapsy mobil. Chvilku se na něj dívám, že bych přeci jen zavolal.
Ale když on se evidentně dobře bavil.
Hodím mobil na zem. Otočím se k oknu a dívám se na světla večerního města.
Co když mě má dost?
Co když ho už unavuji svým despotickým chováním?
Co když potřebuje někoho, kdo k němu bude jemnější?
Co když už nechce být se mnou?
Chytnu Danielův polštář a přitisknu si ho na hlavu a přivoním si k němu. Má jeho vůni.

Moc dobře vím, že alkohol nic neřeší. Jen pomůže na chvíli zapomenout. Aby po vystřízlivění připomněl, proč se člověk vlastně ožral. Nohy mě donesly domů popaměti.
Stojím přede dveřmi, dívám se na chromovou kouli místo kliky a přemýšlím, kam se strká klíč, který evidentně nemám. Světlo na chodbě, reagující na pohyb, zhasne. Zírám na dveře ještě chvíli. Co jsem to zase udělal. Opřu se o ně zády a sjedu do sedu na zem. Tolik chci být s ním a pořád od něj utíkám. Zavřu oči.
Všechno řeší tak dramaticky.
Zatím co ty se chováš jako dítě.


Nikdy ho nevyslechneš do konce.
Mluví moc pomalu.


Obětoval ti svůj život.
Vím to, moc dobře to vím.


Miluje tě.
Milovat ale tak hrozně bolí.



Tak dlouho jsem nad tím vším přemýšlel, až jsem nakonec usnul. Vzbudil jsem se někdy uprostřed noci, stále s jeho polštářem na hlavě.
Procházím bytem a volám na Daniela. Není ani u sebe. Všechno se ve mně sevře. Míchají se ve mně dva pocity. Strach a obavy.
Strach, že se mu něco stalo.
Obava z toho, že snad ta malinká pochybnost může být pravda.
Vždyť když jsem je viděl, vypadal spokojeně. A ona...
Zvednu telefon ze země. Vytáčím jeho číslo. Slyším ho zvonit. Kde je? Procházím kolem dveří na chodbu. Zastavím se. Slyším ho.
Otevřu dveře do chodby.

Vzbudí mě vibrace v kapse. Vytáhnu ho a snažím se zaměřit svůj zrak na displej, kdo mi volá. Proč mě někdo budí uprostřed noci? Když jsem zrovna usnul a po dlouhé době se mi nic nezdá. Richard.
„Kde jsi? Proč nejsi doma?“ vypadne ze mě.
Když mě do obličeje udeří světlo z otevřených dveří, přivřu oči. Posadím se a rozhlídnu se. Sakra, proč spím na chodbě?
„Tys mě vyhodil z bytu?“ zvednu hlavu a myslím, že mi upadne.
Tyčí se nade mnou ve své výšce, hrozivě, jeho hlava mizí někde ve stropě. Opřu se rukou o stěnu a s námahou se postavím.
„Mohl bych u vás, šéfe přespat?“ dotknu se jeho kůže na hrudníku. Je horká. Srdce bije rychleji než obvykle. „Je mi blbě.“

Položím jeho i můj telefon na stolek vedle dveří. Beze slova ho chytnu, vtáhnu dovnitř a zavřu dveře.
„Kde jsi byl?" zeptám se, zatím co ho táhnu do koupelny.
Posadím ho na stoličku a začnu svlíkat.
Měl jsem strach. Pořád mám strach, že je něco špatně.
Když z něho stáhnu kalhoty, nacpu ho do sprchového koutu a vlezu za ním. Pustím na něj chladnější vodu, aby se aspoň trochu vzpamatoval.
„Proč jsi mě nevzbudil a odešel jsi?"
Opřu ho o stěnu, rukama stáhnu jeho mokré vlasy z obličeje. Dívám se mu do očí a hledám v nich odpověď. Myslím, že ji teď nedostanu.
Stojím a dívám se na něj. Tak moc ho miluji, že si nejsem ani schopen připustit, že by se snad mohlo něco pokazit.
Kalhoty s trikem mám celé mokré, ale nehledím na to. Jsem rád, že je doma.
Zastavím vodu, přitáhnu ho k sobě a obejmu ho.

„Vůbec si nepamatuji, jak se ten bar jmenoval,“ sklopím hlavu a dívám se na kapky vody, jak mi stékají po kůži. „Určitě jsem byl nakupovat…“
Mám hlavu prázdnou. Tiskne mě k sobě. Zajedu mu rukama za lem kalhot, abych cítil aspoň kousek jeho kůže. Je mi to teplo důvěrně známé. Cítím se v jeho objetí příjemně, ale vůbec ne uvolněně. Zatnu nehty a otřu se o něj. Kolem páteře mi proběhne lehký třas a já se oklepu.
„Ksakru, nechal jsem všechno u Susan!“ vyhrknu a odstrčím od sebe Richarda.
Jeho blízkost mi i v mém přiopilém stavu všechno nabuzuje do touhy. Otočím se ke stěně, zády k němu, aby neviděl, že se mi postavil a pustím si na hlavu znovu studenou sprchu.

„Susan?"
Byl u ní? Nechal všechno u ní?
Vylezu zpod sprchy a začnu ze sebe sundávat mokré oblečení. Natáhnu se pro osušku a začnu se utírat.
„Susan," zašeptám ještě jednou.

Zapírám se čelem o stěnu a snažím se vybavit, co se stalo, proč jsem se tak opil. Zatraceně, nechal jsem u ní všechny ty hadry, které jsem si chtěl zabalit do Evropy. Nemám vůbec odvahu se objevit na prahu jejího bytu. V hlavě mi šrotuje, jak to mám navléct, abych se dostal k oblečení, aniž bych ji musel vidět. Bojím se malé holky. Jenom proto, že na mě vytáhla kozy. Jsem to ale blbec. A za sebou mám Richarda, po kterém moje tělo řve touhou. Studená sprcha má jen za následek, že je mi zima a vůbec nepomáhá.
Nemám nic do kufru. Nejsem sbalený. Nebyl jsem večer doma.Richard je na mě právem naštvaný.

„Danieli, zvoní ti telefon!" volám z předsíně.
Neslyší, nebo zas dělá, že neslyší?
Chytnu jeho telefon do ruky, protože mě to už vážně rozčiluje a podívám se, kdo mu volá.
Susan.
Do pr.ele! Už mě to vážně štve. Vejdu do koupelny a strčím Danielovi telefon do ruky.
„Vyřiď si to!" řeknu naštvaně.
Otočím se a natahuji se pro župan, abych si na sebe mohl aspoň něco oblíknout.

Vypnu vodu a beru si neochotně telefon do ruky.
„Susan?" řeknu opatrně. „Ke mně domů? Myslím, že to není dobrý nápad....je pozdě...."
Ztiším hlas a přikryji telefon dlaní.
„Ne, nikoho tu nemám... přijdu zítra. Promiň....jo, slibuji, že to dokončíme... dobrý, nic se mezi námi nezměnilo...zítra, jo?"

Vyslechnu celý rozhovor. Otočím se na Daniela, jestli to, co jsem slyšel, myslel vážně.
Nic se mezi nimi nezměnilo? Co se nemělo měnit?
Proč chce k ní jet zítra?
Otočím se na Daniela a zamračím se.
„Máš něco důležitějšího na práci, než se sbalit a letět se mnou do lázní? Možná bys tam radši jel s někým jiným," odcházím z koupelny a jdu rovnou do ložnice. Ještě z chodby zavolám: „Letenky jsou na stole!"
Uvnitř mě stále hlodá ta pochybnost a strach, že by mě Daniel mohl opustit, vyměnit za někoho hodnějšího a jemnějšího. Za někoho, kdo na něj bude mít víc času. Ale na povrch to neumím dát znát. Neumím to přiznat. Ne teď.
Můj strach, že by mě Daniel vyměnil za někoho jiného, se začíná měnit ve zlost.
Vejdu do ložnice a zabouchnu za sebou dveře.

Dívám se nechápavě za Richardem.
Co jsem udělal? Proč změnil najednou názor letět semnou do Evropy? Kvůli tomu, že jsem se opil? Opíjím se docela často.
Zavře se v ložnici. Znamená to, že mám spát ve své pracovně? Až tak se na mě zlobí. Stojím přede dveřmi, oblečený jen v tričku a mám položenou ruku na klice.
Chci s ním trávit ty volné dny v jednom pokoji. Koupil jsem si spoustu oblečení, abych mu udělal radost a líbil se mu. Abych byl klenot po jeho boku.
Vejdu dovnitř.
„Něco jsem zase pokazil?" zašeptám do tmy. „Hned ráno se sbalím, slibuji."
Je tak tíživé ticho.
„Ty už mě nechceš?"

Chvíli mlčím.
Já ho nechci? Chci ho pořád. A víc než kdy jindy. Ale ta Susan...
Zvednu se. Mé oči si přivykly tmě, vidím jasně Danielův obrys. Dojdu k němu, chytnu ho za ruku a strhnu ho na postel. Dopadne na břicho.
Zalehnu ho a jednou rukou mu přitlačím na krk.
„Viděl jsem vás," při té vzpomínce se ve mě všechno sevře. „Byl jsi u ní..." pokračuji se zatnutými zuby. „Volala ti a nic se mezi vámi nezměnilo..." každé slovo mě bodá do srdce. Nakloním se až k jeho hlavě. „Proč? Už mě máš dost?" zasyčím mu do ucha.
Bojím se odpovědi.

„Nerozumím ti," chrčím přidušeně. „Miluji tě."
Zachvátí mě panika. Co jsem řekl? Z čeho mě obviňuje? Viděl mě se Susan...pomáhala mi vybírat oblečení...
„Jsme jen spolužáci. Je jediná, která se semnou baví," obhajuji se a těžce dýchám. „Miluji tě, prosím, věř mi," opakuji dokola. „Jen jsem se ti chtěl líbit..."

„Jen spolužáci? A proč jsi byl u ní... Proč ti volala?" zhluboka se nadechnu.
„Možná je na tebe hodnější..." uvědomím si, že se neovládám.
Jsem surový a ubližuji mu. Možná proto je raději s ní. Ve škole. V obchodě. U ní...
Povolím stisk na jeho krku. „Promiň."
Zvednu se do sedu.
„Nebudu ti ubližovat." Postavím se a nervózně si prohrábnu vlasy. „Možná bude lepší, když budeš mít někoho, kdo není takový jako já..."

Přetočím se na záda a vytáhnu nohy na postel, abych je mohl obejmout.
„Jsme jen spolužáci. Slíbil jsem jí, že ji namaluji, když mi pomůže vybrat nějaké věci. Mám panický strach z holek. Víš... Víš, co se stalo," začínám zadrhávat. „Potřebuji tě."
Kleknu si za něj a přitisknu svůj hrudník na jeho záda.
„Potřebuji mít u sebe přesně takového, jako jsi ty. Miluji tě, Richarde."
Bojím se ho obejmout. Bojím se, že mě odmítne. Jen mu položím hlavu na rameno.
„Chci být jen s tebou."

Stojím a nechávám Daniela se o mě opírat.
Tak moc ho miluji. Cítit jeho teplo na sobě. Slyšet jeho slova. Strachovat se o něj. Tisknout ho k sobě. Milovat ho. Milovat se s ním.
Nechci ho ztratit.
Otočím se k němu. Chytnu ho pod bradou a zvednu jeho hlavu, abych mu viděl do očí. Je přítmí, ale jeho oči se lesknou. Vidím v nich upřímnost. Ta se nikdy neztratila. Musím mu věřit.
Věřím mu. Nevím, proč jsem takový hlupák.
„Bojím se, že mi jednou utečeš," řeknu tiše. „Myslel jsem, že vy dva..."
Řekl jsem to nahlas.
Řekl jsem to.
Protože... umřel bych bez něho.

Sklouznu dolů na zem a obejmu ho. Jednou rukou mu povolím pásek od županu kolem pasu, abych se mohl přitisknout na jeho nahé tělo. Nechám mu na stehně pocítit, jak moc ho miluji a jak po něm moc toužím. Chytnu ho za zátylek a přitáhnu si k sobě.
„Nehodlám tě nikdy opustit. Nehodlám se tě nikdy vzdát. Vrátil jsem se tenkrát jen kvůli tobě. Protože ani Bůh, ani ďábel si nemůže vzít nekompletní duši. Protože mně už nepatří. Dávno jsem se o ni rozdělil. S tebou.“

Chytnu lem jeho trika a stáhnu ho z něj dolů.
Chci ho cítit celého.
Chci cítit, že to co říkal je pravda.
Jeho slova....
Jeho tělo...
Jeho horká kůže...
Srdce mi silně bije. Nevím, jestli tím rozrušením, kdy jsem si myslel, že ho ztrácím, nebo tím, jak po něm toužím. Jak se toužím utvrdit v tom, že patří jen mě.
Objímám ho a skláním se k němu pro polibek.
Jazykem v jeho ústech hledám všechna ta slova i ty, které ještě nestihl vyslovit.
Pokládám ho pod sebe na postel.
„Miluji tě," zašeptám, když se naše ústa na moment rozpojí.

Už neříkám nic. Myslím, že slov není potřeba. Moje tělo pod jeho polibky vibruje a vysílá k němu všechny impulsy, které tak důvěrně zná.
Můj penis v bolestivém ztopoření, který nepotřebuje jeho ruce.
Srdce kolabující pod zběsilými údery.
Zrychlený dech, ničící moje plíce nedostatkem vzduchu.
Cesta značená mými nehty na jeho zádech, v krvavých škrábancích.
Rozšířené zorničky touhou, aby mě zbytečně dlouho netrápil a vzal si mě co nejrychleji.
Nikdy by mě nenapadlo, že by měl o mé lásce k němu pochybnosti.

Není možné čekat. Není možné být opatrný a jemný, i když jsem si řekl, že mu nebudu ubližovat.
Tolik miluji Daniela a tolik miluji sex s ním. Mezi jednotlivými polibky, mapující jeho kůži všude po celém těle, vytahuji gel a rychle si ho připravím na můj vpád.
Ta touha po něm je tak spalující, že nemůžu čekat.
Roztahuji mu nohy a nasouvám se na něj, abych nás spojil v jedno tělo.
Srdce bije tak rychle... Plíce nestíhají nabrat dost vzduchu...
Chci ho... tak moc ho chci...
Hned zkraje nasazuji ostré tempo, protože už dávno jsem byl vzrušený a tohle jen umocnilo celou tu touhu. Zakusuji se mu střídavě do ramene, do klíční kosti, do brady. Trpím jeho nehty zaryté na mých zádech.
Chci ten úžasný pocit přicházejícího orgasmu prožívat jen s ním...
Svými pohyby ho donutím k hlasitým výkřikům.
Tak moc rád je slyším.

Jeho touha je tak zběsile vášnivá, že mi to při mé opilosti připadá jak šílená jízda na kolotoči. Motá se mi hlava, nejsem schopen ničeho, než ho jen nekontrolovatelně drtit uvnitř sebe, vydávat ze sebe hlasité vzdechy, které neslyším a tisknout si ho k sobě, aby si mě bral, co nejhlouběji to jde.
Pohlcuje mě závrať, ztrácím vědomí a vůbec netuším, kdy mě zaplavila vlna orgasmu. Nikdo se mého penisu ani nedotkl, jen se tře mezi našimi těly. Nezadržuji výkřik, jak jsem zvyklý, ale pořád křičím, doprovázím nářky každý výron a tisknu k sobě víčka v návalu slasti a vzrušení.

Nemyslím na nic. Nemyslím na to, jestli nás může někdo i přes ty stěny slyšet. Nemyslím už na to, z čeho jsem měl strach. Nemyslím na to, co bude.
Myslím jen na přítomnost. Na to, co právě prožívám.
Jak moc mě to pohlcuje. Jak se s rychlostí blesku řítím do propasti, kterou pode mnou otevřel orgasmus prožívaného spojení s Danielem.
Strhávám ze sebe jeho ruce, natahuji je nad jeho hlavu. Jednou rukou je silně tisknu, druhou rukou zajíždím pod jeho záda a přitisknu si ho ke svému břichu ještě víc, abych i na své kůži cítil nával jeho vzrušení, které si právě hledá cestu ven.
Prudce přirážím a náhlá silná vlna orgasmu mi dělá problémy to ustát. Poslední tvrdý nájezd. Mé sperma naplňuje Danielovo nitro a já dopadám na jeho tělo, zbaven veškeré síly.
Hlasitě oddychuji a snažím se nepřijít o rozum.

Svíjím se pod jeho záchvěvy orgasmu. Chci se mu vytrhnout ze sevření, jak nejsem schopen své tělo ovládat pod křečovitými stahy. Přitlačím ho k sobě aspoň nohou, zavěšenou za jeho pasem, aby mi nic z jeho vyvrcholení neuniklo. Tisknu se k němu pánví a prohýbám záda, abych svůj penis bolestivě rozdrtil, aby se moje bradavky do ruda rozedřely o jeho kůži. Zakláním hlavu tak, aby můj krk byl nepřehlédnutelný, aby do nich obtiskl svoje zuby a vytrhl mi tu překotně bušící tepnu z těla ven.

Podívám se na něj, když se pode mnou prohne v křeči.
Hlavu zvrácenou, krk prohnutý až tak, že vidím, jak mu ohryzek jezdí nahoru a dolů. Jeho tepna kopíruje bušení srdce.
Nastavuje mi svou bílou kůži.
Neodolám a bez možnosti ovládnout své pudy a s posledními záchvěvy orgasmu se do něj zakousnu. Stisknu zuby silně k sobě, až Daniel vykřikne bolestí.
Už se nehýbu. Jen můj penis, sevřený Danielovým svěračem, sebou párkrát zaškube, když propouští zbývající projevy mé ukojené touhy.
Neschopen čehokoli uvolňuji jeho ruce. Jen rychle a ztěžka oddychuji a mezi mými rty protéká kapička jeho krve z prokousnuté kůže.

Moje tělo se stále chvěje. Patu mám pořád zarytou v jeho páteři a nepřestávám ho k sobě tisknout. Mám ruce volné. Jednou mu masíruji obratle mezi lopatkami a druhou krk, prsty hrající si s chmýřím na zátylku, tlačící ho na kůži, jako by byl vampýr a já toužil po tom, aby se napil mé krve.
Jsem na něm přichycený jako klíště, neschopen se ho pustit, těžce oddychující a pořád pod vlivem pomalu odeznívajícího orgasmu. Bylo to tak rychlé a tak intenzivní, že nejsem plně přesvědčen o tom, že se to stalo.

Ruce masírující mou kůži mě proberou a já si uvědomím, že jsem stále zahryznutý do Danielova krku.
Uvolňuji čelist a opatrně ho políbím na místo, které jsem tak hrubě označil a jazykem smyju krvavou cestičku na jeho krku.
Jeho uvolněně hýždě mi dovolují se z něj vysunout.
Svezu se z něj na bok, obejmu ho a přitisknu k sobě. Políbím ho na čelo, na obě oči a na rty, navlhlé a napuchlé od předchozích polibků.
Brní mě celé tělo, až po konečky prstů, jak nejsem schopen se z prožitého orgasmu uklidnit.
Tak moc ho miluji.
Jen poslepu zašmátrám rukou za sebe, beru ze stolku budík. Nastavuji ho, abychom ráno nezaspali a stihli se ještě včas dobalit k odletu.
Odkládám ho zpět na stolek, přetáhnu přes nás deku a ruku vracím zpět na Danielovo tělo.
Hladím ho po jeho horké kůži, přes boky, přes paži, po rameni. Přes krk přesunu ruku až k jeho hlavě a zabořím ji do jeho vlasů.
Nechávám je prokluzovat mezi prsty a v tom přítmí pozoruji, jak i jemu se s chvěním zavírají víčka.
Klíží se mi oči a chuť na cigaretu zaženu ještě jedním polibkem, než usnu přitisknutý k jeho rtům.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

I když se tento díl nezdá nějak moc akční, tak pozor... Na první pohled se zdá, že se nic neděje, že se jen prostě Daniel s Richardem pro něco rozhodli, ale to všechno odstartuje sérii velice zajímavých dílů.
Tato část je trošku delší, ale nešla nějak rozdělit. My doufáme, že vám to nebude vadit. Protože to hlavní je na začátku a na konci, tak jen trpělivost...

Wink

5
Průměr: 5 (17 hlasů)