SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double gravitation II - Zůstaň se mnou... - část 3



Nemohl jsem se dočkat večera. Večeře s Richardem, u jednoho stolu, kdy mu nejspíš budu celou dobu viset očima na puse, jak žvýká kus hovězího. I když jsem se snažil soustředit na přednášky, můj sešit, kde jsem si chtěl sem tam zapsat nějaké poznámky, vypadal jak sešit středoškolské puberťačky. Ozdobná písma, několik náčrtků rukou, očí a úst. Vše, co jsem si dokázal vybavit a schopen tužkou nanést na papír. Spolužačka Susan mi vytrhla pár stránek a zeptala se mě, jestli kreslím i akty. Sjel jsem ji pohledem do hlubokého výstřihu a zavrtěl hlavou.
Moje odpolední přednáška je nudná. Tuhle látku bohužel nedokážu ani já oživit nějakým stravitelným způsobem. Proto nás ta střelba, která přerušila můj monotónní hlas, rozléhající se pomocí vynikající akustice v sále, všechny vylekala a probudila z letargie.
Všichni tady v hale víme, v jaké době žijeme. Že ten na chodbě, je nespíš člověk, kterého někdo z nás zná osobně. Že skoro všichni vlastníme nějakou zbraň. Že se kdykoliv může stát, že nám rupne v bedně a už to nevydržíme. Že nechceme z toho světa odejít sami, ale vzít sebou co nejvíc duší, které by nám dělaly společnost v pekle, když nás odmítly tady na zemi.
Musí se to stát právě v okamžiku, kdy je sál plný studentů a já jsem za ně odpovědný? Třeba je to někdo, kdo nesnáší homosexuály a je proti, aby tady na univerzitě studovali.
Sleduji ten šum ve třídě. Jak se někteří zvedají a rychle opouští svá místa, aby se dostali ke mně ke katedře. Jakoby čekali, že já jsem ten, co je má ochránit. Jak někdo jen tak sedí, křečovitě drží mobil v ruce a přemýšlí, komu by měla patřit jeho poslední slova.
Srdce mi buší strachem. Třeba je to jen nějaká blbá hra. Někdo si jen tak práská poplašňáky o zem. Proč mám ale tak sevřené hrdlo? Protože žiji v zemi, kde není nic jenom jako.
„Uklidněte se,“ snažím se nekřičet. „Pojďte všichni dolů, dál ode dveří.“
Sám jdu po schodech nahoru mezi lavicemi. Zamknout dveře. Nebo nakouknout ven na chodbu? Slyším, jak tam křičí zděšením a střelba se znovu ozývá. Co když bych měl dveře otevřít a pustit někoho dovnitř, aby nebyl přímo na ráně, na rozlehlé chodbě bez možnosti se schovat?
Sevřu mobil v kapse. Co kdybych měl raději zavolat a říct mu, že ho miluji?

Sedím v kanceláři a přemýšlím nad tím, že dnešní den, bude nejspíš hektický.
Vstal jsem pozdě. Na stole jsem měl od něj jen vzkaz, že už se těší na večer a že si pro mne určitě přijde.
Volá mi paní Thomsová. Video hovor trvá skoro hodinu. Je spousta věcí, které musíme probrat. Zdá se však, že je vše jinak v pořádku.
„Jak se má Daniel?" usměje se na mě do kamery.
Neodpovím, jen se usměju. Chápe. „Pozdravujete ho ode mne."
„Určitě vyřídím," ukončím náš hovor.
Pohodlně se opřu a zadívám se z okna. Přemýšlím nad vším, co se událo a co se ještě možná stane.
Nová pobočka se už rozjíždí a stačí pár dní a budu mít víc času. Už tu nebudu muset být tak dlouho a budu se vracet domů dříve.
Podívám se na hodinky. Ještě je dost času. Vezmu do ruky složky, abych se znovu pustil do práce.
Z venku slyším zvuk policejních sirén. Nejprve tomu nevěnuji pozornost. Přeci jen to tu je na denním pořádku. Ale pak si uvědomím, že těch aut je nějak moc. Vstanu, abych zavřel okno, ruší mě to.
Už chytám za kliku, abych ji otočil a uzavřel se do ticha, když si všimnu, že to všechno co slyším, není jen policie. Jsou to i sanitky.
A všechno to míří jedním směrem.
K univerzitě.

Dveře otevírám pomalu. Smete mě dav studentů, kteří se hrnou dovnitř. Snažím se je usměrnit, ať se nepošlapou. Toho studenta, stejně velkého jako já, jsem nikdy na univerzitě nepotkal. Nemůžu znát všechny. Ani jsem nepostřehl, co má za zbraň. Jen vyděšeně zírám, jak se někdo snaží krýt za velký květináč, či se tisknout ke zdi a doufat, že s ní splyne. Že jsou jen nádobou červené barvy, která kropí omítku do různých cákanců, si už neuvědomují.
„Zamkněte dveře,“ kříčím a tlačím poslední studenty dovnitř.
Vidím mu do obličeje. Má krásné modré oči, takové smutné, plné bolesti, zasazené do vážného obličeje, který je smířen se svým osudem. Vím, že ta holka to do dveří nestihne, nemám chuť ze sebe dělat ani hrdinu, protože je mi můj život zatraceně drahý. Nehodlám ho obětovat kvůli nějaké neznámé holce, která běží po chodbě a vysílá ke mně vystrašeným pohledem prosby o pomoc.
Dnes jsem chtěl jít na večeři. Na pořádný kus masa. S Richardem.
Jen ji strhávám k sobě, doufajíc, že ji stačím prohodit dveřmi, které se ale před námi zavírají. Těžké, dvoukřídlové, vypolstrované koženkou a výplní na odhlučnění. Dopadám na ni celou svou vahou, zakrývám ji bílý obličej mokrý od slz svými vlasy a šeptám, ať se nehýbe, zavře oči a je z ticha.
Kroky se na chvíli zastaví. Vypálí naštvaně pár ran do dveří, ale ty se ani nepohnou. Nevím, jestli se kroky vzdalují. Nejspíš ano, protože cítím, jak mi něčí prsty odhrnují vlasy z čela.
„Pane?“ šeptá.
„Jsi zraněná?“ vysoukám ze sebe.
Špatně se mi v této poloze dýchá. Je mi taky hrozné horko. Pravděpodobně zvýšený adrenalin v krvi.
„To není moje krev,“ řekne skoro neslyšně a její prsty, rudé stejně jako její lak na nehty se chvějí.
„Není…“ oddychnu si a zavřu oči.
Chci jít za Richardem. Teplo, co mě pohlcuje, není jeho. Je cizí. Nelíbí se mi.

Ještě chvilku pozoruji ten šrumec na cestě.
Když vidím v místě univerzity lítat ve vzduchu vrtulník, už na nic dalšího nečekám.
Beru klíče od auta a běžím dolů. Cesta může trvat maximálně deset minut. Projedu jednu křižovatku na červenou, ale je mi to absolutně jedno. Když jsem skoro na místě, zastaví mě policejní zátarasy.
Nepomáhají žádné dohady, ani to, když jsem řekl, že jsem jeden z velkých sponzorů univerzity. Musím zajet na bok. Jako všichni ostatní. Cesty jsou uzavřené.
Vystoupím. Ani nevím, jestli jsem zamkl auto. Rozběhl jsem se tam pěšky. Cestou zastavuji nějaké studenty, kteří jsou celí vyděšení, ale aspoň ve zkratce jsou schopni říct, co se děje.
Už několikrát jsem chtěl Danielovi zavolat. Ale vždy jsem se zarazil. Nechci ho ohrozit, kdyby mu telefon začal zvonit v kapse. Byl by snadný terč.
Mám problém se dostat přes ty lidi, kteří sem přišli očumovat, jako by to byla, kdo ví jaká atrakce.
Rozhlížím se kolem sebe. Nikde ho nevidím. Zahlédnu jednu slečnu, která tenkrát byla v jeho třídě. Zastavím ji. Je celá rozrušená a pláče.
„Pan Walker? Zůstal vevnitř..." víc nic.
Je mi z toho hrozně těžko. Všechno se ve mě sevře a mám pocit, že se mi srdce zastavilo. Z budovy se ozývá další střelba. Nevím, jestli střílí útočník, nebo policajti. Nepropustné zábrany. Nemám možnost se dostat dovnitř.
Je to, jako by někdo střílel do mě. Svírám v ruce telefon a hypnotizuji dveře budovy.
„Prosím, vyjdi ven, Danieli."

Slyším ještě pár výstřelů. A pak je ticho. Neslyším ani svůj zrychlený dech. Hučí mi v hlavě jak při orgasmu. Akorát mám pod sebou nějakou holku a oba jsme oblečení. Po tváři jí stále tečou slzy.
„Děsivé ticho, co?" pokusím se o úsměv. „Máš jméno?"
„Jessica," zašeptá a chce otočit hlavou do prostoru chodby.
„Máš hezké jméno," upoutám její pozornost zpět na mě. „Jsem Daniel. I když na to nevypadám, jsem student."
„Daniel," opakuje moje jméno.
„Zůstaneme ještě chvilku ležet," zašeptám. „Jsem moc těžký?"
„Nee…" přivře oči.
„Není slyšet střelba..."
„Je ticho. Slyším sirény. Možná už je po všem."
Zapřu se rukou vedle její hlavy a nadzvednu se. Bolí mě celé tělo. Jen zatnu zuby a kleknu si. Sedím na jejich odhalených stehnech a mám krásný výhled na její krajkové červené kalhotky. Rozhlédnu se. Někdo kousek od nás se snaží zvednout. Slyším rychlé kroky.
„Raději zůstaneme ještě chvíli na zemi," sjedu pohledem k ní. Má na bílé halence, přesně mezi ňadry krvavý flek v podobě rozkvetlé růže. „opravdu ti nic není?" ujistím se.
Natáhne proti mně ruku a zatlačí mi na břicho.
„Já vím jsem těžký," řeknu skoro neslyšně a sesunu se na bok z jejích stehen.
Pozorujeme se očima, kousek od sebe. Má je zelené a stále plné slz, řasenku rozmazanou a tvořící ostré kruhy pod očima.
„Jdu dnes na večeři s Richardem," oznámím ji. „Jsem gay. Richard je můj šéf. Miluji ho."
Usmívá se. To je fajn. Mluvil bych, ale dochází mi slova.
Vytáhnu mobil z kapsy a položím ho mezi nás.
„Nemám jeho fotku," jazyk už mě neposlouchá. „Měl bych mu zavolat."

Absolutní bezmoc.
Můžu se jen dívat. Čekat.
Mám strach.
Všechno se ve mně svírá. Na hrudi tlak, jako bych měl dostat zástavu srdce.
Všechno je špatně.
Daniel pořád nevychází.
Pohlédnu na telefon. Nezvoní. Mlčí.
Kolem budovy je najednou víc živo. Trochu mě to probere. Střelba utichla. Dovnitř vbíhají zdravotníci.
Chci jít najít Daniela. Nechtějí mě pustit. Jeden z policajtů na mě musel použít hrubou sílu. Kdyby jich tu nebylo tolik, kdyby to nebyl policajt, měl by už přinejmenším zlomené obě ruce.
Ale já už nemám sílu se ani prát.
Sesunu se vedle jejich auta. Sedím na zemi a můžu se jen dívat.

Otočím pomalu hlavu za zvukem otevíraných dveří. Někdo ze studentů vykukuje z přednáškového sálu a vychází opatrně ven. Mají vyděšené tváře, ozývají se výkřiky, někdo se rozutíká ke zraněným a snaží se pomoci.
„Danieli," přiskočí ke mě Susan. „Jste.."
Chytnu ji za blůzku a přitáhnu se k ní.
„Nic mi není," druhá ruka vystřelí k břichu a zalapám po dechu. „Potřebuji se dostat ven. Když mě odsud dostaneš..."
Chodba je najednou plná zásahových složek v neprůstřelných vestách. Máchají kolem sebe zbraněmi a nevšímají si ležících studentů.
„Nakreslím tě, jak budeš chtít," zapřu se Susan o rameno.
Podepře mě a pomůže mi vstát. Jessica si shrnuje sukni dolů a klekne si na kolena. Nesnaží se ani podívat napravo či nalevo, jen si stáhne dlouhé vlasy na temeni a začne zvracet.
„Jste od krve," protestuje Susan a chytne mě kolem pasu.
„Není moje," ubezpečím ji. „Potřebuji se dostat ven. Mám dnes důležitou schůzku..."
Za policií přichází zvědaví studenti a někdo od záchranky. Nohy mě moc neposlouchají, ale touha dostat se odsud pryč je větší. Nevšímají si nás. Susan vydává slabé výkřiky, když procházíme chodbou a šlápne do kaluže krve.
V závěsu za námi jde několik studentů. Všichni chtějí ven. Pryč z toho masakru.

Zvednu hlavu a dívám se ke dveřím. Vypadá to, že je konec. Začínají vybíhat studenti. Strhne se menší zmatek.
Vlije mi to nové síly do žil. Zvedám se a využiju toho, že se to tu začíná hemžit lidmi a policajti nejsou schopni kontrolovat kdo kde je. Nikdo mě už nezastaví.
Mezi tím množstvím lidí, nejsem schopen najít Daniela. Pořád ho nevidím. Moje bezmoc se mění na zoufalství.
Sakra kde jsi?
Rozbíhám se směrem k budově a po cestě vytáčím jeho číslo.
Prosím zvedni to.
Jsem skoro u dveří a prodírám se tím zmatkem.
Sakra kde jsi?!

„Neměla bych oslovit nějakého zdravotníka?“ zeptá se tiše Susan, když se těžce opřu o zeď a zatlačím si na bok.
Sleduji zem, na které mě usvědčují krvavé obtisky podpatku, že nejsem zas tak v pořádku. Cítím tu teplou tekutinu, jak mi stéká po stehně. Sáhnu si do kapsy, když si uvědomím, že jsem mobil nechal ležet na podlaze vedle té holky. Zas jsem spadl do průšvihu. Zavřu na chvilku oči, abych z hlavy vystrnadil ten hluk, rozeznívající se po chodbě. Takhle si posrat večer, když se mi ho konečně podařilo přesvědčit, aby si semnou sedl ke stolu.
„Tvůj přítel je doktor, ne?“ zeptám se, aniž bych otevřel oči. Mám chuť si tu sednout a dát si na chvilku šlofíka.
„Veterinář,“ zamumlá Susan. „Potřebujete normálního…“
„Máš tu auto?“
„Na studentském parkovišti…za budovou…“
Odlepím se od zdi a zase se o ni opřu.
„Tak půjdeme. Potřebuji večer před půl deváté stát před budovou firmy Richarda Kinneye.“
Cesta je nekonečná. Ta chodba je dlouhá. Ty tváře jsou plné strachu. Nikdo si nás nevšímá. Najednou žije každý sám za sebe.

„Richard? Tady Jessica Lamdová. Myslím, že je váš přítel Daniel, zraněný. Nechal tu mobil. Odešel s nějakou studentkou,“ sevře pevněji mobil a do očí se jí začnou hrnout slzy. „Je mi to tak líto,“ zacvakne telefon, aby mohla vzápětí skropit zem další dávkou už jen žaludečních šťáv.

Konečně jsem se prodral dovnitř budovy.
Nějaká Jessica vzala Danielův telefon a to co jsem slyšel, se mi vůbec nelíbí. Rozhlížím se a vůbec nevím, na kterou stranu mám jít.
Jde s nějakou studentkou... Hledám dva lidi... Ale když je jich tady tolik… Takový zmatek…
V jednom momentě se mi zdá, že zahlédnu Danielovu hlavu. Blíží se k jednomu ze zadních východů.
Rozeběhnu se tím směrem.
Je to on.
Podpírá ho nějaká studentka. Sune se podél stěny a zůstávají za ním krvavé skvrny.
Do pr.ele!
Na vteřinu se zarazím. Jako by mi někdo dal ránu do břicha.
Pak se ale vzpamatuji a rozběhnu se za nimi.
„Danieli!" zařvu přes celou chodbu. „Kam jdeš, ty idiote!"
Myslím, že mě bylo slyšet až do druhého patra.

Cítím, že už mi Susan není dostatečnou oporou, že asi k autu nedojdu. Určitě to půjde. Zašije to a nadopuje mě nějakým morfiem. Na pár hodin. Akorát jsem ještě nepřišel na to, jak se vymluvím ze sexu. Může se vůbec chlap na něco vymluvit? Usměji se. Sakra, tohle mi asi neprojde.
„Dane, není to dobrý nápad,“ opakuje Susan a musí mě opřít o zeď. „Zavolám někoho od záchranky.“
Zamítavě zakroutím hlavou.
„Nic to není. Jen to krvácí. Je mi trochu šoufl, ale to je všechno.“
Když se chodbou rozezní moje jméno, udělá se mi špatně.
Proč je tady? Kdo ho sem pustil? Jak mě mohl najít?
Ještě není půl deváté. Ještě mám pár hodin na to, dát se do pořádku.
„Dane, jde sem ten pracháč, co sponzoruje naši univerzitu,“ podívá se na mě s otazníkem v očích Susan. „Sakra, jde nejspíš po tobě.“
Sesunu se na kolena. Jednou rukou se držím za bok a tlačím do něj prsty. Druhou se zapřu o zem a vyplivnu krev na zem. Jak můžu snést pohled na tolik krve, když mě malé říznutí posílá do bezvědomí? Vidina naleštěných kožených bot, spěšně klapající po chodbě, mi vůbec nepřipadá sexy.
Nechci, aby mě viděl klečet na zemi.
Chytnu se Susaniny ruky a pokouším se vstát. Nechce mi vůbec pomoct. Jen se na mě naštvaně dívá a sleduje přicházejícího Richarda.
Všechno je špatně.

Mé rychlé kroky se mění na běh, když vidím, jak se Daniel sune k zemi.
Po cestě popadnu za rukáv zdravotníka, který právě ošetřuje nějakou oděrku jednomu mladíkovi, jako by tu nebyly vážnější případy.
Srdce mám až v krku, když doběhneme k Danielovi.
„Co to proboha vyvádíš?!" vyjedu na něj, jen co se u něho zastavím. „Kam jste ho táhla?!" vynadám vystrašené slečně, která přede mnou couvá málem až do dveří.
„Já... on chtěl... nezlobte se, prosím, říkala jsem mu..." chuděra se rozpláče a klepe se jako osika.
Neposlouchám ji.
Chytnu Daniela za ramena a položím ho na zem. Shrnu mu triko...
Kristovy rány!
„Co to prosím tě vyvádíš?" zeptám se už mírněji. „To mi chceš umřít?"
Nechávám zdravotníka dělat svou práci. Volá si nosítka a snaží se aspoň, co to jde zastavit krvácení a ošetřit ránu.
Nevypadá to moc dobře.
Je mi z toho ouvej.
Pohladím Daniela po tváři.
„Vydrž prosím tě, jen mi nikam neodcházej..."
Vidím, že se mu zavírají oči. Vydrž prosím tě, opakuji si znovu v duchu.

Člověk se už se svým osudem narodí. I kdyby se snažil sebevíc a chtěl ho aspoň o kousek pozměnit, osud si najde skulinku, kterou se vrátí zpět, na svou vytyčenou cestu, která mu byla při početí přidělena.
Někdo proplouvá životem, aniž by ho potkalo něco významného, měl nějaké sny nebo touhy.
Někdo je dítě štěstěny a může se i o kousek svého štěstí s někým podělit.
Někdo je úplně obyčejný, nevyhledává žádné konflikty a přesto je stále jednou nohou v kriminále.
Někdo potřebuje najít svou druhou půlku, aby měl jeho život smysl a mohl vůbec dýchat, cítit, že žije a dělat vše pro to, aby ho nikdy ta polovina neopustila.
Tak jako já.
Kdybych ho nepotkal, kdyby nepotkal on mě, kdybych dodržoval pracovní dobu, nikdy bych nenašel svou druhou část, která mi celý život chyběla.
Kdyby mě opustil, kdybych opustil já jeho, už nikdy by nebyl ten dotyčný kompletní.
Jako strom bez listí.
Jako koryto řeky bez vody.
Jako já bez Richarda

Tři dny jsem strávil víc v nemocnici než doma nebo v práci.
Sedím u jeho postele a modlím se, i když to neumím, aby byl v pořádku.
Mluvil jsem i s Danielovými rodiči, kteří to viděli v televizi. Zkoušeli mu volat, ale marně. Volali pak na moje číslo. Nechápu, jak byli schopni si ho zjistit. Domluvili jsme se, že je budu průběžně informovat a hned jak to půjde, přijedou.
V jednu chvíli jsem si myslel, že je s Danielem konec. Stál jsem za dveřmi a bezmocně se díval, jak se ho snaží přivést zpátky k životu.
Prosil jsem ho v duchu, aby to nevzdával a vrátil se ke mně. Myslím, že mě slyšel.
Nevím, co bych dělal, kdybych ho ztratil.
Všechno, co jsme spolu za tak krátkou dobu prožili, ještě víc upevnilo náš vztah.
Bez něj bych byl nikdo.
Je večer třetí den. Sedím u jeho postele, držím ho za ruku a mám hlavu položenou vedle jeho těla, abych si mohl otřít vlhké oči o prostěradlo.
Přístroje tiše pípají a já doufám, že se co nejdříve probere a řekne „Šéfe, jsem v pořádku."

Dívám se na krabičku cigaret na stole. Nekouřím. Někdo je tu zapomněl.
Nemám rád oblečení, které mě svazuje. Proč mám tolik kravat? Nesnáším je. Cpu je vztekle do krabice a stavím ke kontejneru.
Moje postel je tak velká, že se v ní sám bojím. V pokoji s psacím stolem je jen palanda. Tady je to mnohem… bezpečnější.
Hledám ústřižek od nákupu pánských bot. Musel jsem se smrštit. Více než polovina bot mi nepadne. Je mi líto je vyhodit. Raději bych je vrátil.
Kdo u mě strávil noc? Kdo tu zapomněl tolik věcí? Zubní kartáček mizí do koše. Mám světlé vlasy, které nechávám rád na pospas větru, aby jim dal jakoukoliv podobu účesu. Nepoužívám žádný vlasový gel.
Můj odraz v zrcadle. Rozmazaný. Jakoby část mě chyběla. Položím dlaň na zrcadlo, těsně vedle mého obličeje. Jakoby tu měl být odraz někoho, kdo stojí každé ráno za mnou a pokládá své rty na můj krk.
Něco v tomhle bytě chybí. Někdo, kdo tu nechal všechny ty věci. Možná mě opustil. Možná měl na spěch.
Posadil jsem se na židli a zírám na protější stranu stolu. Na hrnek, ze kterého se kouří a voní tu káva. Chybí tu ruce, které by ten hrnek svíraly a moje to nejsou. Nemůžu si vybavit jeho tvář. Je to jakoby mi někdo vyříznul srdce a sebral všechny vzpomínky.
Musím to zjistit. Láká mě to neznámo.
Kdo jsi?
A proč mě nedovolíš odejít?

Paní Thomsová se na nějakou dobu přesunula do mé nové kanceláře, aby dohlédla na chod nové pobočky. Zastavila se i v nemocnici.
Jen pár slov jsme prohodili. Víc jsme mlčeli, než mluvili.
Dokonce i Jeff několikrát volal a ptal se, jestli je něco nového. Chtěl přijet, ale zakázal jsem mu to. Má své vlastní práce víc než dost.
Laura mi volá asi třikrát denně. Musel jsem ji uklidnit, přece jen má před porodem a nechci, aby se teď s čímkoli stresovala.
Na stole mám rozloženou práci, abych se aspoň nějak zabavil, přesto však co minutu koukám k Danielově posteli.
Chtěli mě vykázat z pokoje, ale nedal jsem se.
Jsem unavený. Zavírám notebook a na moment se zahledím do okna.
Na všechny sestřičky a doktory se usmívám. Všechny, kteří volají a ptají se na Daniela, uklidňuji, že to bude v pořádku a že jsem v pohodě.
Ale vnitřně to tak není. Nejsem schopen se soustředit ani na tu nejjednodušší práci.
Za sebou zaslechnu šustění látky. Otočím se od okna. Srdce se mi rozbuší a na moment se mi zastaví dech.
Dva rychlé kroky a stojím u postele.
Dívám se do těch jeho úžasných očí.
Nevím, jestli mě vnímá.
Skloním se k němu a políbím ho na rty.
„Vítej zpět..." zašeptám a stisknu jeho ruku.

Na něco jsem zapomněl. Měl jsem někde být. Prohlížím si svou ruku, své prsty a otáčím je proti světlu. Takhle jsem si to nepřestavoval. Měla být tma. Jen oheň a prskající tuk na žhavé uhlíky. Měl jsem se dívat do tmavých očí a nártem se dotýkat jeho nohy pod stolem. Provokativně se na něj usmívat a sáhnout po příborech v hrnku ve stejném okamžiku jako on, aby se naše prsty dotkly. Nechat spadnout všechny ubrousky, aby je vítr odnesl do otevřeného ohniště a vzplály namodralými plameny. Jen proto, abych zbytky omáčky či hořčice mohl slíznout z jeho úst.
Pořád nemá tvář. Je ve stínu. Ale má jméno. Mám ho na jazyku a hřeje mě u srdce.
Natáhne ruku přes stůl a vezme mi ruku do dlaně.
„Chci tě Danieli," pohybují se jeho rty.
„Miluji tě, Richarde," šeptají ty moje.
Nakloní se přes stůl, tak blízko, že oheň ozáří jeho obličej. S ostrými lícními kostmi. S pramínkem tmavých vlasů, padajícímu do tváře. Jeho ústa jsou horká. Tolik mi chyběly.
Otevřu oči.
Tak krásný. Nejspíš anděl. Nebo ďábel.
Jen pohled na něj, mi rozbuší srdce a po těle se mi rozlévá podivný pocit.
Touha.
A pak ostrá bolest, když se chci zvednout.
„Kolik je hodin?" vyhrknu. Mám sucho v ústech. „Zaspal jsem? Omlouvám se. Stihneme ještě tu večeři?"

Dívám se mu do očí a nevím, co bych měl říct. Celou tu dobu jsem mu v duchu říkal tolik slov a najednou se to někde ztratilo.
Sedím na okraji postele, dívám se mu do těch očí a hladím ho po vlasech, po tváři.
„Moc jsi mi chyběl Danieli." šeptám a znovu ho políbím.
Do očí se mi hrnou slzy, ale zatlačím je zpět.
„Zaspal jsi jen trošku. Všechno se dá ještě dohnat. Ale musíš ještě chvilku počkat. Vystrašil jsi nás."
Nejraději bych ho objal a držel. Ale nemůžu. Zatím ne. Jen ho držím za ruku a dívám se mu do těch jeho krásných očí.
Tak moc tě miluji Danieli. Tak moc jsem se o tebe bál.
Do pokoje vchází doktor se setrou, aby ho zkontrolovali. Na moment ho musím pustit a uvolnit místo.
Nechce se mi. Nechci jeho ruku pustit. Nechci ho přestat hladit.
Stojím a netrpělivě čekám, až ho doktor zkontroluje.
Je zpátky.
To je dobře. Zhluboka si oddychnu a v ten moment se mi udělá slabo.
Všechno napětí za poslední dny si vybírá svou daň. Musím se posadit. Sedím na židli, aby nebylo vidět, jak se mi třesou nohy.
Dívám se na něj.
Je zpátky.

Musím se na něj pořád dívat. Jakoby to byla věčnost, co jsem ho neviděl. Jako bych ho na chvíli ztratil. Mám najednou strach. Tím, jak se mi svírá hrudník a vnitřnosti, cítím hroznou bolest. Začíná se mi vše vybavovat. Pohltí mě panika. Kdyby mě nedržel za ruku, nejspíš bych začal křičet. Ti všichni v bílých pláštích mi zavazí ve výhledu. Jsem nervózní, když na něj nevidím.
Bojím se, že se mi ztratí.
Bojím se mrknout, aby se náhle nerozplynul jeho obraz.
Chci zpátky jeho dlaně.
Chci zpátky jeho teplo.
Chci jít domů.
Pokusím se posadit. Nechci, aby se mě kdokoliv dotýkal. Jenom on může.
„Šéfe, odveďte mě odsud," vyhrknu.
Panika se stupňuje. Vybavím si ty modré oči. Ten výraz bezmocnosti. Možná někoho ztratil. Možná ho někdo opustil. Začnu rychle dýchat. Bylo tam tolik těl. Co když jsem někoho znal. Spolužák. Učitel. Můj spolubydlící.
„Šéfe?" mám strach. „Richarde?" potřebuji ho u sebe.
Natáhnu k němu ruku. Nejspíš jsem si něco odpojil. Něco tu pípá. Zavřu oči a začnu se třást.

Sedím a dívám se Danielovi do očí. Lékaři kontrolují, co potřebují ale ani jeden z nich si nevšímá jeho samotného.
Dívá se na mě a jeho pohled se mění. Něco je špatně.
Když na mě promluví, cítím v jeho hlase zoufalství a strach.
Zavírá oči.
Nechci, aby se mi zase ztratil.
Rychle vstanu ze židle a přistoupím k posteli. Doktorům se to moc nelíbí, ale teď mě to nezajímá.
Vecpu se tam a stisknu mu ruku.
„Jsem tady Danieli," promluvím na něho a pohladím ho po vlasech.
Bojím se o něho.

Volnou rukou, ze které mi netrčí žádná hadička, chytnu tu jeho, co mě hladí po vlasech a schovám si ji pod tvář místo polštáře. Uklidňuje mě to.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptám se tiše.
Nevím, na koho se mám ptát konkrétního. Opět se mi sevře břicho úzkostí.
Chci se také dotknout jeho tváře.
„Neodcházej,“ stisknu pevněji jeho ruku. „měl jsem hrozný strach, když jsi se mnou nebyl. Zdálo se mi, že jsem tě navždy ztratil.“
Nemám sílu ho tisknout ještě silněji. Toužím se k němu schoulit do klubíčka a jen si zahřívat záda jeho horkou kůží. Ležet na jeho paži a mít propletené prsty. Cítit jeho dech na krku. Slyšet jeho srdce, ztrácející se ve stejných úhozech toho mého.
Proč tady ležím, a všechno mě bolí? Nejspíš to ten veterinář všechno zpackal.
Vidím jeho unavený obličej s lehkým strništěm na tváři. Kruhy pod očima a nejspíš i shodil několik kil.
„Vypadáš strašně,“ usměji se. „Myslím, že jsem ti vyházel všechny kravaty a tvůj kartáček na zuby.“
Proč jsem to udělal?
Znovu zavřu oči. Nechci je zavírat. Nechci být v tom bytě sám. Ne, nejsem. To teplo je tu stále semnou. A patří Richardovi.
„Miluji tě,“ zvednu ještě na vteřinu víčka, abych mu ty dvě slova sdělil, a pak usnu.

Dřepím u jeho hlavy, usmívám se na něj, aby se trochu uklidnil, a nechávám ho, aby tiskl moji druhou ruku pod svou hlavou.
Jeho poslední slova, než zavře oči, mi sevřou srdce a já musím na moment opřít hlavu o postel.
Podívám se na doktory.
Sdělí mi, že je relativně v pořádku, že žádné komplikace nejsou, jen prostě usnul.
Bude teď spát víc, než normálně.
Když doktoři odejdou, stále dřepím u jeho postele a držím jeho ruce. Pomalu se zvednu a chci si přisunout židli.
Otočím se za zvukem otevíraných dveří.
Dívám se na manžele Walkerovi a nevím, co jim mám říct.
Paní Walkerová je celá uplakaná.
Pouštím Danielovu ruku a poodejdu, abych jim dal prostor.
„Teď usnul," řeknu tiše a unaveně si sednu na židli.
„Děkujeme, že jste u něho byl." řekne pan Walker a položí mi ruku na rameno.
Jen pokývnu hlavou.
„Měl byste se jít vyspat."
Podívám se na něho. Tón jeho hlasu a jeho pohled nesnese jakékoli námitky.
„Mám pokoj na hotelu hned vedle nemocnice. Kdyby se něco dělo, nebo se jen vzbudil, zavolejte mi, ano?" Můj nešťastný pohled donutil pana Walkera slíbit, že hned zavolají.
Ještě jednou Daniela pohladím po vlasech, opatrně, abych ho nevzbudil, a pak pomalým šouravým krokem odcházím.
Ani nevím, jak jsem se dostal na hotel.
Ležím v posteli. Chci spát. Nejde to.
Pořád na něj myslím.

Otevírám oči a dívám se do stropu.
„Danieli?“
Otočím hlavu na stranu.
„Tati? Kde je Richard?“ nevidím ho tu. Jeho nepřítomnost mě bolí.
„Poslal jsem ho prospat. Nemůže tu s tebou pořád být. Je ti už líp?“ zeptá se mě táta. Máma sedí vedle něj a snaží se o falešný úsměv.
„Kde je?“ opakuji svou otázku.
„Prý tady má pokoj v hotelu, přes ulici,“ odpoví otec a chytne mě za ruku. „Jak ti je?“
„Kdy přijde?“
„Mám mu zavolat, až se probudíš,“ tváří se zklamaně. „Měl bys ho nechat na chvilku být….“
„Mám žízeň. A dal bych si něco k jídlu,“ řeknu tiše.
„Pro něco ti skočíme do kantýny, ano?“ oba se zvednou a odchází.
Rozhlédnu se. Venku už je skoro světlo. Nejsem připojen na žádné přístroje. Už nemám ani žádnou jehlu v žíle. Nic mi není. Nemusím tu být. Chytnu se visícího madla nad postelí a zvednu se. Ruku přitisknutou na bok a nohy svěšené z postele. Motá se mi hlava, ale taková prkotina mě nezastaví. Stáhnu ze sebe ten kus hadru, co nic nezakrývá a beru si na sebe tátův dlouhý kabát a na hlavu jeho klobouk.
Chodby jsou ještě prázdné, sestry si dávají ranní kávu a předávají směny.
„Někam jdeš, Danieli Walkere?“ ozve se za mnou. „Jsi malé dítě, aby ses tak choval?“
Opřu se dlaní o zeď.
„Musím jít,“ trvám na svém. „Nezastavíš mě, tati.“

Na moment zavřu oči. Usnul jsem. Není to však klidný spánek.
Zdá se mi o všem možném. Nejvíc však o Danielovi, jak leží na té chodbě, celý od krve.
Sen není dlouhý. Dívám se na něj, a lehám si vedle něho na tu studenou podlahu. Říká, že je mu zima. Chci ho zahřát.
Pokládám ruku na jeho zakrvácené břicho, přitisknu se k němu. Otočí ke mně hlavu a otevře oči. Usměje se na mě.
„Už je mi lépe, Richarde."
„Miluji tě Dane," zašeptám mu do vlasů.
Je to jen sen...

Zacloumám rukou přivázanou koženým řemínkem k okraji postele.
„Tak mu aspoň zavolejte,“ líp už škemrat neumím. Umím moc dobře škemrat. O sex škemrám neustále. „Prosím…“
„Pan Kinney tu s vámi strávil víc než tři dny,“ zavrtí hlavou vrchní sestra a něco mi píchá do kanyly v ruce. „Jestli z něj nechcete mít chodící mrtvolu, necháte ho pořádně odpočinout. Bude relaxovat tak jako vy. Musíte být fit taky kvůli výslechu policie.“
„Jsem fit. Už můžu chodit. Nemám tolik peněz, abych trávil čas v nemocnici,“ nevím, na co všechno se mám vymluvit. „Tohle není potřeba,“ škubnu ještě jednou rukou.
„Nevěřím vám ani nos mezi očima. Váš otec mi řekl, že vás nezastaví ani Alcatraz. Takže budete přivázaný, pod prášky a hrozně moc hodný.“
„Můj otec….děsně kecá.“
Sleduji okno a za ním putující mraky. Ještě se pokusím uvolnit řemínek. Kdybych chtěl, dokázal bych si znovu ten blbě srostlý palec zlomit. Bezmocné ruce ke mně vysílají spoustu vzpomínek.
Zavřu oči.
Jeho stisk na zápěstí.
I když jsem na pokraji svých sil, moji touhu nelze ničím omráčit. Sjedu si rukou s nabodnutou jehlou v žíle pod peřinu. Sakra. Nejspíš jsem byl jednou nohou v hrobě. A myslím na takové kraviny. Převrátím se na bok, přes přivázanou ruku a dopadnu na zem z postele. Jsem ochotný tu blbou postel táhnout po chodbě až ke vchodovým dveřím. Ruka se mi chvěje, když se snažím ten drobný řemínek rozepnout. S chapsami v šéfově rozkroku se mi tak ruce nechvěly.
Co mi to dali za svinstvo. Motá se mi z toho pěkně hlava.

Vzbudí mě zvonění telefonu.
„Ano? Kinney u telefonu," ozvu se ochraptěle.
„Pane Kinney, nezlobte se, že vás otravuji a budím, ale mohl byste aspoň na chvíli přijít?" ozve se v telefonu hlas paní Walkerové.
V první moment ve mně hrkne, že se něco stalo a okamžitě sedím v pozoru.
„Ne, nic takového," uklidní mě. „Jen… Daniel se po vás pořád ptá a docela tu vyvádí. Chce jít za vámi. Museli ho připoutat k posteli."
„V pořádku, jen se obleču a přijdu, jsem tam za chvilku," odpovím paní Walkerové.
Podívám se na hodiny. Spal jsem asi šest hodin. Víc než dost.
Hodím rychlou sprchu, přece jen jsem vodu neviděl skoro tři dny. Jen na holení není čas. Obleču se jen tak lehce. Žádná kravata, žádný oblek. Hlavně ať jsem tam co nejdříve.
Za patnáct minut vcházím do nemocnice ještě s vlhkými vlasy.
„Nezlobte se, pane Kinney, ale Daniel chtěl odejít i s postelí," omlouvá se pan Walker, když se zastavím u dveří Danova pokoje.
Při té představě, jak Daniel za sebou táhne postel, se chtě nechtě musím pousmát.
Když byl schopen tohohle, je to známka, že by už mohl být v pořádku.
Otevřu dveře a vcházím dovnitř.

Jsem neschopný. Nezmůžu nic. Svaly mi ochably a injekce začíná působit. Jen sklouznu pohledem do svého klína, abych se ujistil, že jsem opravdu nahý, že se válím na zemi, připoutaný k posteli a padá mi hlava únavou na stranu. Chytnu deku za okraj a strhnu ji za sebou na zem, abych aspoň trochu schoval svou nahotu, protože nejsem schopen vylézt zpět na postel.
Připadám si jak s velkou opicí na zádech, která mi skáče nejenom po hřbetě, ale i po obličeji, strčila mě na kolotoč a má z toho ohromnou srandu, že svět se točí a známé tváře se mi vysmívají do očí. Ještě párkrát zamrkám a pak se z kleku složím na zem, oběšen na své vlastní ruce.

Manželé Walkerovi taktně zůstali na chodbě.
Vejdu dovnitř potichu, abych Daniela nevzbudil. Jen co následně vidím, mi málem vyrazí dech.
Opravdu se rozhodl odejít, jen léky byly rychlejší než on.
Proběhnu pokojem, zastavím se u něj. Odhrnu mu vlasy. Oči má zavřené, jen mírně oddychuje. Visí za jednu ruku na posteli a druhou drží cíp deky, která ho zakrývá jen minimálně.
Opatrně mu odepnu řemínek a zachytím jeho ruku, padající dolů k tělu.
Podeberu ho a chytnu do náruče.
Možná jen instinktivně se ke mně přitiskne.
Chvilku ho držím, a nechce se mi ho pouštět.
Ale nemůžu ho tak tisknout k sobě, vzhledem k jeho zranění. Nerad bych mu ublížil.
Položím ho do postele, zvednu ze země deku a přikryju ho.
Je pořád krásný. Jen tu jeho krásu teď hyzdí obvazy.
Ale ty jizvy, způsobené jeho letem skleněnou vitrínou, jsou celkem sexy.
Přejedu prsty po té největší, na jeho ruce a pak ho celého přikryju, aby se zahřál. Je celý studený od toho, jak ležel na podlaze.
Posadím se vedle něho.
Nemůžu teď odejít. Co kdyby se vzbudil a hledal mě.

Posadím se na posteli tak rychle, až vykřiknu, jak mě to sakramentsky zabolí.
„Odcházím!"
Moje snaha, aby to všichni slyšeli, vyšla naprázdno. Jen jsem to zachrčel, jak mám sucho v ústech.
Zaregistruji ho, jak sedí vedle mě.
„Odcházíme," řeknu rozhodně a zapřu se mu o rameno. „Chci svoje oblečení. Šéfe..."
Nevolnost mě chce dostat zpátky do postele, ale místo toho vytahuji svoje nohy z pod peřiny.
„Ležet můžu kdekoliv," jsem pevně rozhodnut tu nestrávit ani minutu navíc.
Zaryju mu nehty do ramene, abych rozdýchal bolest v boku.
„Vezmi mě domů, Richarde," zašeptám.

Z podřimování mě vytrhne bolest v rameni a Danielovo skuhrání. Kdyby byl v pořádku, řekl bych, že právě prožívá svůj orgasmus. Už několik dní do mne takhle nezadrápl nehty.
Zvednu hlavu a zadívám se na něj. Má snahu vstát z postele a jít pryč.
Sundám jeho ruku z ramene a narovnám se.
Přísně se na něj podívám. „Okamžitě si lehni, nebo tě tu osobně uspím!" zavrčím.
Natáhnu se po dece, abych ho přikryl.
„Nemůžeš teď odejít, akorát bys to zhoršil. A já o tebe nechci přijít."
Pořád se mu upřeně dívám do očí, přetahuji přes něj deku a doufám, že moje slova pochopil dostatečně.

V nemocnici už dlouho nepamatovali tak vzorného pacienta.
Dělal jsem vše pro to, abych odtud co nejrychleji vypadl. Aby mě pustili za dobré chování.
Řekl jsem vše policii.
Přišla za mnou Susan. Přišli za mnou i jiní studenti. Moji spolužáci, moji posluchači.
Jessica nepřišla.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Dandy P:
Pamatuji si, že když jsem napsala první odstavec, hned jsem litovala toho, že mě to napadlo a že jsem to topince poslala. Když mi přišla odpověď, polilo mě horko. Richard u okna, zavírající okno před hlukem sirén. Ta věta: „A všechno to míří jedním směrem. K univerzitě.“ mi naježila všechny chlupy na těle. Chodila jsem po místnosti nervózní a děsně to prožívala. Napřed jsem myslela, že se budu dobře bavit trápením své postavy, ale Topinka mi vracela tak beznadějné Richardovy stavy, až mi z toho bylo opravdu špatně a vůbec mi to vtipné nepřipadalo. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc silné pouto mezi těma dvěma je a topinka by byla nejspíš schopna poslat Richarda do pekla a Daniela odtud vytáhnout. Proto postavu Richarda miluji. Protože by nikdy nedopustil, aby se Danovi něco stalo.


topinka:
Tenhle díl… co k tomu dodat. Bylo to vůbec poprvé, když jsem něco psala a bylo mi z toho těžko. Bylo to, jako bych se já sama bála o někoho, kdo je mi velmi blízký.
Poprvé si Richard uvědomil, jak moc vlastně Daniela miluje a že by bez něj byl úplně ztracený. Ukázal svoji slabost? Ne. Ukázal svoji lásku. Byl úplně bezmocný a nevěděl, co dělat. Mohl jen doufat, že to všechno dobře dopadne. Že o Daniela nepřijde. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic jiného, než Daniel a touha udržet ho u sebe.

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)