Double gravitation - Podraz - část 5

Oblíkl jsem si starou teplákovku se čtyřmi pruhy zn. Adidas, brýle a kšiltovku. Vzal jsem i tašku starého chleba a lahev whisky a rozhodl se dnešek strávit u rybníka krmením kačen.

"Tahle firma je Vám vděčna za vaši práci. Proto tuto záležitost nepoženeme dál. Budete suspendován ze své současné pozice, pane Kinney. Budete půl roku pracovat na otevření nové pobočky v Evropě...“
Ještě teď mi to zní v uších, když mířím s Nowakem na ředitelství.
Zasr.aný Patrik Bradley.
Takový podraz na mě tenkrát udělal.

Blízkost toho zábradlí a stejný zvuk kvákajících žab mi moc nepomáhá. Nebylo ani poledne, když jsem ten dárek pro šéfa sám celý vyžahl. Hodím prázdnou láhev do koše a vylezu na zábradlí. Roztáhnu ruce a nechávám si větrem čechrat vlasy. Je to perfektní. Jen ten di Caprio chybí.

Dneska se tu nebudu zdržovat. Nowak už je na řadě. Mám pocit, že ho nikdo neposlouchá. V momentě, kdy přijdou na řadu dotazy, jsem však mírně překvapen. Vypadá to, že Nowak zaujal. Nevím, jak to vypadalo včera, když tu byl na jeho místě Daniel. Byl jsem na chodbě s Patrikem.
Ohlédnu se. Patrik tu není, dokonce ani boss. Kdo ví, kde zas kují pile.
Zvednu se, že odejdu. Právě oba vchází dovnitř. Významně na mě pohlédnou a usadí se na své místo. Nowak skončil a odchází na chodbu. Volají mě, abych zodpověděl dotazy na toho malého slizouna.

Do toho rybníka jsem skočil úmyslně. Jen jsem se k němu obrátil zády a s roztaženýma rukama jsem tam zahučel. Netušil jsem, že je to opravdu jen malý plytký kačák, ve kterém ty kačeny s nadváhou chodí po dně. Zůstanu tam ležet s naraženými zády a pozoruji oblohu. Ta voda je pěkně vyhřátá od sluníčka a alkohol mě zahřívá uvnitř. Mike už má prezentaci nejspíš za sebou a svým okouzlujícím úsměvem právě všechny přesvědčuje o svých kvalitách.
Přistál mi kus rohlíku na obličeji. Nějaké dítě po mě háže svou svačinu.
„Káč, káč," zaječím na něj a podívám se, s čím to má namazané.
S marmeládou...nejedl jsem. Že jsem se pustil do rohlíku to dítě tak vyděsilo, že už mi nic nehodilo.

Patrik se celou dobu na mě usmívá, jako by počítal s tím, že něco bude.
Zodpovím poslední dotaz a klidím se ven.
Nowak stojí poslušně jako pejsek, celý natěšený a čeká, co řeknu.
Bez řečí se sunu k autu, kluše za mnou.
„Počkejte u auta, ještě si zajdu na toaletu," zamračím se na něj. Pořád se usmívá. Je mi z něj na blití.
Stojím u umyvadla a snažím vlhkýma rukama srovnat to děsné háro. Nic nepomáhá.
Slyším klapnutí dveří. V odraze zrcadla vidím Patrika. Ještě ten mi tu chyběl.
Otočím se. Chci jít pryč.
Přistoupí ke mně a přitlačí měn na umyvadlo. Do p.dele, budu mít mokré sako.
„Běž ode mně pryč," zatlačím rukou na jeho rameno a chci odejít. Chytne mě za zápěstí a silně stiskne.
Je stejně vysoký, dívá se mi přímo do očí.
„Mám pro tebe slabost. Proč se někdy neozveš?"
Si dělá prd.el? On, který mě obviní ze znásilnění a dělá mi tu návrhy?
„Podle toho, jak ses včera vítal s panem Walkerem, bych neřekl, že nemáš problém si někoho sehnat. Dej mi pokoj. Nemám o tebe zájem."
Naše společné chvíle vždy vypadaly jako menší válka. Většinou jsem vyhrál, jen dvakrát jsem podlehl.
Jeho ruka mi zajede za záda.
„Můžu tě dostat zpátky nahoru," zašeptá mi do ucha, když se ke mně nakloní.
Seberu všechny své síly a odstrčím ho. Musím pryč.
Patrik je donucen udělat krok zpět. Vytrhnu mu ruku ze sevření. Využiji toho, že jsem volný a rychle mířím ven.
U dveří mě ale ještě Patrik dostihne a zastaví. Chytne mě ze zadu kolem pasu a přitiskne se mi na záda.
„Nemáš o čem přemýšlet, víš, jak dobře nám to spolu šlo." Dýchne mi na krk.
Všechny chloupky v dosahu jeho dechu se mi naježí.
„Ruce pryč." Chytnu ho za ruku, která míří dolů. Ještě jednou se ke mně nahne a zašeptá mi do ucha. „Jak chceš. Přicházíš o hodně. Chceš se dostat zpátky? Máš možnost. Pokud ne, pan Walker určitě nebude proti."
To stačilo. Praštím ho loktem do břicha. Nečeká to a přikrčí se.
„Jak se rozhodne pan Walker, je jeho věc, ale se mnou nepočítej."
Odrazím ho od sebe a rychle vypadnu ze záchodků.
Nowak čeká u auta jako poslušný pejsek.
„Do boudy!" mám chuť na něj zařvat.
Nastoupíme a odjíždíme.
Celou cestu má hubu plnou keců. Odpovídám jen tak na půl. Mám ho plnou hlavu. Nejradši bych otevřel dveře auta a vykopl ho za jízdy ven.
„V 18:00 budete u mě v kanceláři. Vám a panu Walkerovi sdělím další podrobnosti. Ještě není mezi vámi rozhodnuto."

Naznal jsem, že utápět se v sebedestrukci stojí za hov.no. Zvedl jsem se z vody a zamířil domů. Potřebuji sprchu. V hlavě mám úplně vymeteno a na chodbě jsem zakopávám o krabice. Chci tu práci. Potřebuji ji. Začínám si zvykat na ty jemné věci.
Zazvoní zvonek. Stojí tam Mike. Nejspíš mi přišel říct, že vyhrál konkurz.
„Dane, musíme to oslavit. Nesu něco na zahřátí."
„Myslím, že už jsem zahřátý dost," odseknu. „Jak jsi dopadl?"
„Byli nadšení. Ale ty jsi prý taky válel. Máme se v podvečer sejít. Nedostal jsi zprávu? Nevolal ti?"
Bere mi mobil ze stolu a otevře zprávy.
„Vidíš, v 18h schůzka ve firmě. Dostaneme nějaký spešl úkol, který mezi námi rozhodne."
Ťuká odpověď: "Budu tam."
„Tak to bychom neměli pít," zamračím se.
„Neměli, ale ty budeš," zavrčí, kopne mi do krabic a roztáhne jednu z košil. „Už se vidíš pod šéfíkem, co? To ti dal on? Fajnový hadry? Myslel jsem si, že to vezmeš přes svoje hezoučký tělíčko."
Shodí mě na zem.
„Miku, co blbneš. Co se stalo?"
„Velkej boss mluvil jen o tobě. Šéf tě nechce pustit. Já to místo potřebuji. Ty jsi přece neschopnej b******t. Dokážu jim to!"
Zaklekne mi na stehnech a z kapsy vytáhne provaz. Chci ho ze sebe skopnout, ale láhev whisky dělá své. Stáhne mi zápěstí k sobě. Snažím se ještě jednou kopnout, ale jen se otočí a sváže mi i nohy, nefalšovaným lodním uzlem. Ležím tady úplně nahý a je mi najednou děsná zima.
„Otevři hubu," chytne mě za bradu
„Miku, nedělej to. Klidně ti to místo přenechám. Stejně chci odejít do jiné pobočky"
„Nechci žádné tvoje slitování. Sklapni."
Nacpe mi láhev alkoholu do pusy. Nějaká vodka a s procenty alkoholu se nepárala. Snažím se nepolykat, ale zacpe mi nos a zavře pusu. Polknu a alkohol mi spaluje krk. Prosím ho očima, ale nedívá se, jen se soustředí mi co nejvíc toho nacpat do krku.
Ležím na zemi jak zbitej pes, neschopen pohybu. Rozváže mě a táhne do ložnice, kde mě vytáhne na postel.
„Hezky se prospi, Danieli. Beru si tvoje klíče, aby s náhodou nechodil ožralej po ulici. Tak v 18h u šéfa. Buď tam včas" a s těmi slovy za sebou zabouchne a zamkne dveře mého bytu.

Dorazím na firmu a posílám Danielovi smsku. Volal jsem mu, ale nebral telefon. k***a, kde zas je!

Převalím se z postele na zem a chvíli ležím na břiše, snažíc se ustálit hlavu, která se v tu chvíli rozhodla opustit mé tělo a nehlásit se ke mě. Moje plazení se spíš podobá svíjení se. Je mi blbě. Na zemi vidím svůj mobil, rozdrcený na sr***y. Je něco po 17h. Navalí se mi a jen tak, v lehu na břiše, pozvracím podlahu pod sebou. Cítím na tváři mokro a puch mi znovu nadzvedává žaludek. Nadzvednu se pomocí lokte, abych si neblinkal na vlasy. Koupelna je tak daleko. Přišlo mi, že se tam plazím celý den. Nemůžu dosáhnout na kohoutek a jen tak sedím opřený o studené kachličky, schoulený ve sprše. Mike mi nevezme nic, co jsem si zasloužil. Prstem se dotknu páky a zkouším ji nadzvednout. Spadne mi k nohám jeho kravata. Šéfe, zase vás nejspíš zklamu. Mike má pravdu, jsem neschopný a zavřu oči.

Sedím za stolem a nervózně převracím v prstech cigaretu.
Šel bych si zakouřit, ale za chvíli tu bude Daniel s Mikem.
Volal jsem Danielovi, je nedostupný. Proč, když mi odpověděl na sms, že přijde? Jen doufám, že se zas do něčeho nezamotal a dorazí.
Klepání na dveře.
Ještě není šest a už je tu Nowak.
Ukážu na sedačku vedle konferenčního stolku. Tvrdých židlí mám už dneska dost.
Posadím se vedle něj. Nervózně pokukuji po dveřích a čekám, kdy přiletí to tornádo.
Nic. Neozývá se.
Začnu vysvětlovat Mikemu, co se od něj čeká. Nahlíží do papírů a nenápadně se sune ke mně blíž.
Vrká jak holub na střeše.

Myslel jsem, že uplynulo několik hodin. Nemá smysl se o něco snažit. Sklouznu bezděky na zápěstí na hodinky a zjisťuji, že je pořád dost času. Můj pokus dosáhnout na pákovou baterii byl úspěšný. Proud studené vody mi dopadají na hlavu, až začnu křičet a drkotat zuby. Donutí mě to vstát a přepnout trochu na teplou. Snažím se smýt si zvratky z vlasů a z obličeje jen rukou, vůbec nemám chuť hledat šampon nebo mýdlo. Vypotácím se ven a nechávám vodu téct. Mám v hlavě jen jít, směr firma. Soukám se do košile, která leží na zemi. Moc mi to nejde na mokré tělo a je něčím slepená k sobě, že se nemůžu dostat do rukávu. Kalhoty se taky válí na zemi, ty mi trvají trochu déle, než jsem se do nich nasoukal. Kravatu mám namotanou na ruce... nevím, kde se tam vzala... nasadím si ji cestou.

Je půl sedmé a já mám pocit, že jestli nevstanu, budu mít Nowaka na klíně.
Poodsunu se bokem a narovnám se. Převyšuji ho víc jak o hlavu i v sedě. Promnu si krk.
Podívá se na mě a usměje se svým slizkým úsměvem.
„Bolí vás za krkem? Mám masérský kurz, pomůžu vám."
Než stihnu jakkoli zareagovat, stojí za mnou a jeho ruce mi sjíždí krční páteř.
Nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Má měkké a teplé dlaně.

Nepamatuji se, jak jsem se dostal dolů a proč se ten taxík nade mnou slitoval, že mě vzal do auta. Možná tím, že jsem mu na přední sedadlo vysypal celý obsah peněženky a mumlal něco o záležitosti života a smrti. Chtěl se mě co nejrychleji zbavit a hnal to ještě přeplněnými ulicemi, jakoby ten taxík ukradl.
Výtah je zatraceně pomalej. Nechce mi to vzít kartu. Mlátím do toho čidla, až mě to konečně pustí dovnitř. Zmáčknu knoflík. Podívám se na toho týpka, co jede ve výtahu semnou a říkám si, kam v takovém stavu jede, s mokrými vlasy, kravatou na zápěstí a zapnutou košilí na dvě dírky. Sjedu pohledem na zem a zasměji se.
„Nemáš boty, idiote!"
Směje se taky. Vystupuje ve stejném patře jako já. Když jsem vyšel na chodbu, ztrácím ho z očí. Nemůžu si vzpomenout, které dveře má šéf. Opírám se o zeď a snažím se přečíst jmenovky. Ty lidi vůbec neznám. V jakém patře jsem vůbec vystoupil?

Jeho ruce na mém krku. Nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Má je měkké a příjemně teplé.
Na chvíli se zapomenu a užívám si ten dotyk. Potřeboval jsem to.
Ani jsem si neuvědomil, že jeho ruce zamířily víc pod košili přes uvolněný límeček.
Probere mě šramot za dveřmi. Vypadá to, jako by se tam někdo bortil a rušil celou kancelář mé asistentky.

Myslím, že jsem našel ty pravé dveře. Do něčeho jsem se zamotal, nejspíš kabel od tiskárny a strhl jsem ji na zem. Proč mi staví takové překážky do cesty. Kašlu na klepání. Je skoro půl 8, jdu pozdě. Měl jsem nasazený ten nejvýmluvnější úsměv na tváři, že zachovám chladnou hlavu, která semnou stejně nechtěla nic mít společného...ale ty ruce, šmátrající v chloupcích mýho šéfa, mě vystřízliví rychleji, než jsem si myslel.
„Jestli už vás šéfe Mike udělal, rozlučte se s ním. Je to naposledy, co ho vidíte vcelku," řeknu docela klidně a pak s velkým řevem „Ty zkurvy syne" se vrhám na Mika, chytnu ho pod krkem a vrazím s ním do nejbližší prosklené skříně, která mi stojí v cestě.

Vyskočím na nohy a než stihnu jakkoli zareagovat, zřítí se oba do skříně za Mikem. Všude se rozletělo sklo.
Naštěstí Nowak byl předpisově oblečený a jeden velký střep se mu zapíchl do límečku a zabrzdil se o těsně uvázanou kravatu.
„Danieli!" zařvu a přiskočím k nim.

Střepy jsou všude. Mike je slizkej jak had, vysmekne se mi, získává převahu a několikrát semnou praští do skříně. Narazím zády do police a udělá se mi špatně.
„O co ti jde?!" ječí na mě Mike a pak mě od sebe odhodí.
Cítím, jak šlapu po střepech bosýma nohama a jak mi po paži stéká krev.
„Nikdy to místo nedostaneš," zavrčím a sunu se k zemi. „Ha.zle!"
„Jdu pozdě, šéfe?" otočím hlavu na šéfa, který nade mnou stojí ve své velikosti.

„Velice pozdě," odpovím a dřepnu si k němu. Je celý od krve a myslím, že za chvíli bude někde mimo realitu.
Cítím z něho alkohol.
„Doneste lékárničku!" zařvu na Nowaka, který už stojí upravený, jako by se nic nedělo. Jen se šklebí na Daniela.
Otočí se a pomalým krokem se sune do kanceláře mé asistentky.
„Zkuste pohnout zadkem!" zařvu na něho znovu.
V rychlosti převracím Daniela na záda.
„Do čeho ses to zas ku.va namočil?" zasyčím vztekle, a kontroluji rozsah jeho zranění.

„Jen jsem se ožral, pane. Nevěděl jsem, že bude nějaká schůzka..bylo už pozdě," soukám ze sebe. „Mám volno, zapomněl jste?"
Podívám se na jeho sako.
„Být vámi, tak jdu pryč. Nerad bych vám splácel další hadry."
Sáhnu mu na ruce.
„Jste od krve," stáhnu si jeho ruku k sobě a olíznu krev. Nemá tam žádnou ránu. Zajímavé. Ruku mu zase pustím. Motá se mi hlava.
„Zpozdil jsem se, protože jsem vystoupil v blbým patře," povídám si sám pro sebe dál. „Vezme to jako omluvu za pozdní příchod?"
Mračí se.
„Taky mi netekla teplá voda a nemohl jsem najít šampon...a nenašel jsem spodky, nejspíš je nemám ...a ten taxikář dělal drahoty... "
Zavírám oči. Už si toho víc nepamatuji.

Je pravda, že má dneska volno, ale i tak se mi to nezdá. Nowak donese lékárničku.
„Je úplně namol, nechápu, jak se chce ucházet o tohle místo," řekne důležitě a já mám chuť mu rozkopnout ksicht. Opatrně vytáhnu Danielovi pár menších střepů. Jemně přetřu krvavá místa prsty, abych viděl, jak velké rány má. Zatím to jde.
„Běžte domů, už vás nepotřebuji," otočím se na Nowaka, který tam pořád jen tak stojí a nenamáhá se pomoci.
„Zítra vám donesu hotovou práci, pane, spolehněte se."
ku**a, mám chuť ho z těch dveří vykopat.
Otočím Daniela mírně na bok. Do p.dele. Z pravé paže mu trčí velký střep. Tohle sám nezvládnu. Nevím, jak hluboko to má. Rychle vstávám a beru telefon. Volám sanitku.

Šéf se netváří moc nadšeně. Nevnímám žádnou bolest, protože je tak blízko a jeho doteky a starostlivý pohled je lepší, než nějaké morfium.
„Nic mi šéfe není," ubezpečuji ho a sleduji, jak se dotýká střepu v ruce. „Zítra v sedm, určitě přijdu včas, nezklamu vás."
Myslím, že mi alkohol v krvi nedělá dobře. Podívám se, jak Mike odchází, a ušklíbnu se. Přišel jsem, nic mě nezastaví, ani ty, haj.le.

Doktor je moc zvědavý, vidí to a moc se ptá... podaří se mi to okecat, slavili jsme a on uklouzl a spadl na skříň. Nevím, jestli mi věří.
Za 15 minut jsme v nemocnici. Vezou ho na sál. Musí ho celého obrat. Je jak skleněný panáček. Nejhorší ale je ta ruka.
Čekám na chodbě, až ho povezou na pokoj. Volám své asistentce.
„Paní Thomsová, je potřeba uklidit mou kancelář. Pokud možno hned teď. Můžete to zařídit? Ocenil bych diskrétnost."
Na nic se neptá a i přesto že je večer, jde a udělá, co po ní chci. Zlatá ženská. Musím jí koupit velkou kytici.

Mihotající se světla na stropě bodají do očí. Otočím hlavu a vidím, jak jde šéf vedle nosítek na kolečkách a drží se okraje. Dívá se na mě a neusmívá se. Chtěl jsem mu něco říct, nějakou povzbudivou větu, ale vysoukal jsem ze sebe jen: „Asi jsem nezastavil vodu, šéfe. Měl bych jít domů, je mi fajn.“

Sedím a čekám. Je na sále už půl hodiny. Pořád vidím ten jeho přiblblý úsměv, když se na moment probere a tvrdí, že je v pohodě.
Idiot. Jednou se určitě zabije svou vlastní šikovností.
Když ho odnášeli do sanitky, byl zase mimo. Jen doufám, že za to mohl alkohol a ne ztráta krve. Ta ruka opravdu hodně krvácela.
Konečně je na pokoji. Sedím na židli vedle postele a dívám se, jak trhaně oddychuje.
Je tak... tak...
Natáhnu ruku a pohladím ho po vlasech. Měl jsem strach, aby sanitka přijela včas. Ale vypadá to, že to bude dobrý.

Cítím jeho ruku ve vlasech. Otevřel bych oči, ale netroufnu si na něj pohlédnout. Hlavu mám jak balon a žaludek jak na vodě. Injekce proti otravě alkoholem mi otupila všechny smysly a vůbec mi to nemyslí. Nejspíš bych ze sebe dostal jen nějakou větu hodnou idiota. Jeho blízkost mi stačí. Jeho ruka ve vlasech. Mám rád jeho ruce. Nejspíš je to naposledy, kdy se mě dotýkají. Zítra už tu nebudu. Zmizím z jeho života. Už mu nechci být přítěží.