Double gravitation - Potlačované city - část 10

Na farmu jsem dojel něco po půlnoci. Máma na mě hned poznala, že se v horách něco stalo, ale zamaskoval jsem to za tvrzení, že jsem vyhrál to místo a že jsem jen nervózní, jak to zvládnu. Táta mi zakázal řídit auto a vzal mě do města svým, abych se cestou mohl prospat. Moc jsem toho nenaspal, protože jsem musel myslet pořád na ten okamžik, kdy se po našem vášnivém milování v horských pramenech v šéfovi něco zlomilo, a on odešel. Nevěděl jsem, jestli se mu dokážu podívat do očí, netušil jsem, co jsem udělal, že se to náhle stalo.
Dávám si sprchu, oholím se a beru si na sebe nový oblek, který mi tenkrát šéf vybral. Než odejdu z bytu, přejedu prsty opatrně po jeho kravatě, stále od krve a schovám ji do šuplíku. Už ji nebudu potřebovat. Nejsem malé dítě. Mám před sebou nové postavení, novou práci, musím být silný.
Než stačím odejít, zastaví mě ve dveřích poštovní doručovatel a předá mi doporučený dopis.
Když vidím razítko v levém horním okraji, zhluboka se nadechnu. Otevřu ho a se staženým žaludkem si přečtu těch pár řádků.
Ještě před několika dny bych byl šťastný jako blecha, ale teď...
Čeho se mám vzdát?

Své strniště jsem shodil hned, jak jsem se vrátil domů. Nejsem na to už zvyklý. Je pryč ta doba, kdy jsem i několik dní neviděl vodu a nemohl se ani pořádně okoupat. Někdy si říkám, že vrátit se zpět k mariňákům by bylo jednodušší.
S rozhodnutím nevázat se k nikomu, dokud nebude všechno vyřešeno, se vydám do práce.
Nevím, jak to bude vypadat. Pořád ho mám v hlavě.
Cestou do kanceláře jsem nikoho nepotkal. Jsem za to rád. Setkání s novými vedoucími má být až za dvě hodiny. Můžu se tak aspoň v klidu připravit.
Paní Thomsová mi připraví kávu a v rychlosti spolu probereme plán na dnešní den.
Blíží se desátá hodina. Uvidím ho.
Jaké to bude?

Schovám obálku do brašny s notebookem a vydám se na autobusovou zastávku. Cestou se zastavil v pekařství a nakoupím krabici koblížků s různými polevami, ať mám čím své nové spolupracovníky či podřízené navnadit, že to semnou nebude tak zlé.
Cesta veřejnou dopravou je hrozná. Dítě ve sportovním kočárku, vedle kterého stojím, si ze mě udělalo terč a snažilo se mě trefit nějakou kaší, co dlabalo z kelímku. Zatím se s úspěchem vyhýbám. Vystupovali stejně jako já a musel jsem chytit ten blbej kočár a pomoct s ním z autobusu. Je to velice škodolibé dítě a můj oblek se mu vyloženě líbí. Vykašle se na lžičku a ten kelímek po mě celý hodí. Můžu si vybrat, jestli uhnout a to dítě vyklopit na asfalt nebo potupně snést ránu přímo do obličeje. Nejsem vrah malých dětí.

Zaberu se do práce a pomáhá to. Nemyslím na nic, kromě toho, co je třeba zařídit. Je půl desáté. Odložím práci a beru si na chvíli pauzu.
Sjedu dolů na cigaretu. Dneska první. Nebaví mě pořád jezdit tam a zpátky, abych si mohl zakouřit. Asi toho nechám.
Dívám se mezi auty ven na nebe. I přesto, že je chladno, obloha je krásně čistá a slunce se snaží aspoň trochu prohřát vše, na co dosáhne.
Vytáhnu telefon a volám Lauře. Neslyšel jsem ji celé tři dny, co jsem byl v horách. Co vím, že je těhotná, mám pocit, že ji musím hlídat a chránit každý den. Dlužím ji to. V mých nejtěžších chvílích mě podržela, stejně jako Jeff.
Rodina a nejlepší kamarád.
Jen pořád vevnitř mě něco chybí.
Zaženu myšlenku, která se mi začíná vkrádat do mysli.
Zakázal jsem si to, nebudu se k tomu vracet.
Zamáčknu nedopalek. Nadechnu se, nahodím úsměv a jedu zpátky do kanceláře.

Jdu na čas. Je pozdě. Házím do zrcadla naštvané obličeje a drhnu zaschlou kaši z kravaty a z obleku. Nejde to ani sundat z vlasů. Nemám hřebínek. Vidím odraz otevřených dvířek do kabinky na WC a mám sto chutí si tam opět sednout, vytáhnout z krabice koblihy a všechny je sežrat. Navíc tak drtivě cítím jeho blízkost, že mě zachvacuje panika a začnou se mi třást ruce. Ty otevřená dvířka od záchodků mě vábí a přitahují, až zaskřípu zuby nad svou zbabělostí. Nakonec kravatu sundám a nacpu ji do kapsy. Lepší žádná kravata, než taková, která vypadá, jakoby ji někdo poblil.
Vyjedu do šestého patra. Napadne mě jediná možnost, jak se zachránit. Zaklepat na dveře Richarda Kinney a se sklopeným zrakem ho poprosit, jestli by mi nějakou nepůjčil. Je to blbej nápad, už teď se mi chvěje brada, že ho znovu uvidím a že si budu muset udržet chladnou hlavu, protože to mezi námi nejspíš skončilo.

Slyším je. Stojí u mé asistentky a jeden mele přes druhého. Jen Danielův hlas se nějak ztrácí.
Nadechnu se a zazvoním na asistentku, ať je pošle dál. Daniel, Peter Smith a paní Clarková. Tři vybraní. Věřím, že bylo rozhodnuto správně.
Pozdravím je a chystám se jim sdělit, jak bude vypadat dnešní den. Už otvírám pusu, když se zarazím pohledem na Danielovi.
Co to je?
Mám co dělat, abych se nesmál. Co zas proboha dělal? Vlasy slepené něčím neidentifikovatelným, stejně jako šmouha na saku. Kudy to proboha prošel?
Probere mě až paní Thomsová, která do mě drcne a mírně si odkašle.
Nadechnu se a začnu vysvětlovat, co nás dnes čeká.

Sakra, už tam jsou všichni nasomrovaní, nemám možnost tu kravatu získat.
Kryju se za krabici, kterou jsem chtěl po šéfově proslovu předhodit mlsným psům. Vidím, jak si mě prohlíží, jak mu cuká v koutku a pozoruje mě. Vím, že dekoduje všechny ty skvrny, co mám na sobě a když se mi zadívá i na vlasy, je mi jasné, že jsem něco přehlédnul.
Ku.va.

Za dvě hodiny mají všichni zaměstnanci sraz ve velké aule v pátém patře. Představím jim nové vedoucí a sebe. Někteří mě ještě nestihli ani pořádně zaregistrovat a chodí kolem mně bez pozdravu, jako kolem nějaké nuly, která jim nesahá ani po paty. Budou jistě hodně překvapení.
Propouštím je z kanceláře s tím, že deset minut před dvanáctou budou čekat na mě, abychom společně šli do auly.
„Pane Walkere," zastavím Daniela, který se do dveří hrne jako první.

Rozbuší se mi srdce při vyslovení mého jména.
Otočím se a držím kliku v ruce, abych nezůstal v místnosti sám ... s ním.
Sleduji jeho kroky, rázné, skoro neslyšné, jako puma na lovu. Začnu pochybovat o svém přesvědčení, že nedám najevo svou slabost... pro něj.
Tolik mě přitahuje jeho odtaživost, jeho nepřístupný pohled, jako bychom se neznali.
Chci mu položit ruku mezi klopy saka a zašeptat: To jsem přece já, Daniel.

Stojí u dveří a brání svým tělem v odchodu kolegům. Dojdu k němu, chytnu ho za ruku a násilím ji sundám z kliky.
„Posaďte se," ukážu na sedačku a mírně ho potlačím do zad. Snažím se nemyslet na jeho teplo, které jsem cítil, když jsem se ho dotkl.
„Vy můžete jít." otočím se na ostatní.
Dveře se zavřou a my zůstaneme sami. Přejdu kancelář a zůstanu stát před ním. Dívám se, jak sedí a snaží se dívat všude možně, jen ne na mě.
„Co jste proboha vyváděl?" ukážu na jeho sako.

„Myslím, že je to rýžovo-obilná kaše s příchutí jahod. Trochu vanilkového aroma," vyhrknu. „Hromadná doprava je děsívá a nebezpečná."

Odpověď raději spolknu. Představa, jak na něj letí něčí kaše… Na moment zatnu zuby, abych se nesmál, a pak pokračuji.
„Kde máte auto? Bude potřeba, abyste teď byl mobilní. No nic, stejně vy tři dostanete teď firemní, ale až zítra, dneska si ještě musíte nějak poradit."
Chvilku se ještě na něho dívám. Natáhnu ruku a chytnu ho za klopy saka.
„Tohle se musí vyčistit. Nemůžete před své lidi takto předstoupit." pustím klopu a jemně přejedu dlaní, aby se srovnala. Abych se ho mohl aspoň na vteřinu dotknout.
Ruku stáhnu zpět a přejedu si zátylek, kde se mi při tom dotyku naježí všechny chloupky.
„Paní Thomsová vám s tím pomůže. Nevím, jak to dělá, ale umí si se vším poradit. Kravatu si vyberte ze skříně," mávnu rukou ke skříni a jdu zavolat asistentku.

Stojím nehnutě, aby mi neunikl ani sebemenší záchvěv jeho dlaně.
Kdyby mohly oči zářit, právě by svítily jak žárovky na vánočním stromečku.
Cítím z něj pořád ten zájem, jen je schován za tím vším, za jeho vážnou tváří, značkovým oblekem.
Jeho skříň už znám skoro nazpaměť. Vezmu si tu kravatu, kterou na sobě měl, když jsem ho potkal poprvé.
„Děkuji, pane," vyhrknu a vyběhnu z kanceláře, aby neviděl, jak mi buší srdce někde v krku a že při vzpomínce na výtah nutně potřebuji složky.

Daniel vyběhne z kanceláře, jako bych ho chtěl zavraždit. Ani nestihnu natáhnout nosem jeho vůni.
Pohlédnu na hodinky. Mám ještě chvíli čas. Zajdu si dneska dříve na oběd. Od včerejška jsem moc nejedl a s prázdným žaludkem nechci jít před lidi. Co kdyby mi začalo kručet v břiše. Domluvím se s paní Thomsovou, že se vrátím včas a jsem na mobilu, kdyby mě někdo urgentně sháněl. Celou cestu výtahem se křečovitě držím madla a dívám se do země. Nechci se dívat ven ani v pátém patře, když tam výtah na moment zastaví.
Chci nasednout do auta a jet se někam najíst.

Paní Thomsová je opravdu kouzelnice. Konečně můžu obejít všechny a rozdat koblihy spolupracovníkům. Mike mi vyjde vstříc a hrabe se v krabici.
„Tak co, ještě sis nerozmyslel mou nabídku? Vypadá to, že tě šéfik pořádně ignoruje. Něco se mezi vámi stalo?" vyzvídá.
„Co je ti po tom!" vytrhnu mu krabici z ruky. "Tohle není pro tebe."
Otočím se k němu zády a naštvaně odcházím. Chytne mě pevně kolem pasu a hned sjede rukou pod pásek.
Nastartuje mě to, jak motorovou pilu. Můj obrat nečekal, mou ruku na krku už vůbec ne.
„Už nikdy na mě nebudeš sahat!" křičím a tlačím ho před sebou.
Zkroutím mu ruku za záda. Narazíme tvrdě oba na stůl, až ho svou vahou převrhneme.
Ozve se podivné křupnutí a Mike začne řvát. Pustím ho a on se svalí bokem. Zůstane ležet, s uvězněnou rukou pod stolem a nepřestává křičet.
„Ku.va, zlomil jsi mu ruku, ty ha.zle!"

Nastupuji do auta. Zabouchnu dveře a chci otočit klíčem v zapalování, když se mi rozezvoní mobil. Sáhnu do kapsy. Do prčic, ještě jsem neodjel a už tohle.
„Prosím paní Thomsová, co se děje?"
Nevěřím vlastním uším. Vystupuji z auta a rychle se vracím. Do pátého patra.
Do pr**le.
Když vystoupím, je hned jasné, že se něco děje. Trochu živo na můj vkus. Vejdu dovnitř.
„Nemáte co na práci, že tady všichni stojíte?!" zařvu na všechny. Během vteřiny je tu prázdno a ticho. Až na Danielovu kancelář. Spěšným krokem tam zamířím.

Roztřesenou rukou volám sanitku. Při pohledu na krev se mi dělá špatně. Tupě zírám na tu kost, co mu trčí z ruky. Připadá mi, že pro mě právě všechno v tento okamžik skončilo.
To, co vidím, mi vyrazilo dech. Nepátrám po tom, jak se to stalo. Skláním se k bledému Nowakovi.
„Buďte zticha!" okřiknu ho.
„Když to děsně bolí!"
„To je mi jasné, ale nemusí to vědět celý barák." Nesnáším takové sr***y.
„Zavolal někdo sanitku?" otočím se na Daniela.
Mlčí.
„Pane Walkere!" křiknu na něho.
Vzpamatuje se a kývne hlavou. Nowak zase začíná nabírat. „Pane Kinney, on..."
„Slyšel jsem. Bolí to. Chcete vědět, co bolí?" nasraně se zvednu do kleku a vytáhnu košili z kalhot. Ukážu mu obnažený levý bok. „Tohle bolí. Tak mi tu neřvěte jak malá holka."
Ve dveřích se objeví paní Thomsová a hlásí, že doktor už je na cestě nahoru.

Ze své strany nevidím, co Kinney ukazuje Mikovi. To, co bylo pod mými prsty tak hrubé, nerovné a co mi nedovolí si to prozkoumat? Udělá se mi špatně.
„Byla to nehoda," vyhrknu. „Ať už na mě nikdy nesahá!" přímo ječím a vyběhnu ven z kanclu, rozrážím rameny postávající čumily.
Vlítnu na toalety a zakleknu k první míse, co mám po ruce.
Do pr.ele, zase jsem to posral.

Ještě než Nowaka odnesou do sanitky, zastavím se u něj. „Přijdu za vámi do nemocnice, tam mi vysvětlíte, co se stalo."
Vylezu na chodbu a seřvu všechny, co zas nakukují a nic nedělají. Vrátím se zpátky do Danielovy kanceláře. Rozhlížím se kolem. Stůl převrácený, a vše co na něm bylo je rozházené po zemi. Něco se tu stalo. Takový bordel nevidím poprvé. Otočím se na paní Thomsovou.
„Vím," kývla hlavou a už brala telefon, aby zařídila úklid.
„Ještě moment," zastavím ji. "Odsuňte dnešní setkání se zaměstnanci na zítra."
Vyjdu z kanceláře a jdu hledat Daniela.

Zaklapnu prkýnko, složím na něj ruce a moje hlava se bezmocně klade na ně.
Proč jsem se neovládl?
Moc dobře vím, že už nesmím udělat žádnou chybu. Nejspíš to bude posuzováno jako úmyslné ublížení na těle a vyhodí mě.
Vzpomenu si na dopis, který mi ráno přišel. Možná to byl osud, který chtěl, abych to tu zabalil a posunul se ve svém životě zas o kus dál.

Jedna z Danielových kolegyň mi řekne, že ho viděla jít na záchod.
Bez váhání tam zamířím. Otevřu dveře, projdu kolem dvou kabinek a ve třetí vidím klečet Daniela u mísy.
„Na modlení to není dobré místo." řeknu, když vidím jeho polohu.

Jen natáhnu ruku a zavřu mu dveře před nosem a otočím kolečkem do polohy zamčeno.

Už tak jsem nasraný a ještě tohle. Rozkopnu dveře a natáhnu se k Danielovi. Chytnu ho za paži, silně stisknu a táhnu ho ven z kabinky.
Někdo se dobývá na záchod. Ohlédnu se a křiknu na dotyčného, ať vypadne. Když mě vidí, vypaří se jako pára.
Smýknu s Danielem a přirazím ho na protější stěnu.
„Kdo si ku.va, myslíš, že jsem, že mi takhle zabouchneš dveře před nosem?!"

Jsem jak bezvládná loutka. Tolik mě to vytočilo, že už ani nemám sílu se bránit. Jen ho chytnu za zápěstí a přiložím si jeho ruku na krk.
„Klidně mě na místě zabijte, určitě to jako mariňák umíte. Bezbolestně, rychle a jednou pro vždy," hlesnu a dívám se mu apaticky do očí.

Moje ruka na jeho krku. Můj vztek. Jeho bezradnost.
Pomalu stahuji prsty k sobě a tisknu jeho hrdlo. Zavírá oči. Odevzdaně čeká, co bude dál.
Jednou rukou tisknu jeho paži na stěnu, druhou svírám jeho krk. I přes to, že jsem naštvaný, neovládnu se.
Přitisknu své rty na jeho.

Vstřebávám teplo a vlhko na svých rtech. Odnáší mě pryč od mých problémů. Když mě jeho ústa opustí, zašeptám:
„Hrozně se omlouvám. Co mám dělat? Nemám jet za ním do nemocnice? Omluvit se? Měl bych jít uklidit ten bordel. Má vůbec smysl chodit na to povýšení? Všechno jsem to zbabral."
Ztěžka polknu pod jeho stiskem.
„Udělal byste to pro mě? Zbavil mě utrpení?"

„Zbavit tě utrpení?" stisknu jeho hrdlo trochu víc. „Chceš to? Dokážu jednou rukou zabít člověka."
Pár vteřin se na něj dívám, jak odevzdaně čeká, co udělám. Pustím ho a odstoupím o krok.
„Opravdu to chceš?" zeptám se znovu. „Nebo chceš bojovat? Chceš všechno zahodit kvůli něčemu takovému?"
Když čekám jeho odpověď, začnu si upravovat košili. Mám ji pořád vytaženou. Ani jsem si to neuvědomil, když jsem byl vytočený. A jako že jsem pořád. Jen vztek pomalinku ustupuje, když vidím Danielovu bezradnost.

Udělám krok k němu. Vjedu mu rukou pod košili a přejedu po těch nerovnostech kůže, aniž bych je chtěl vidět.
„Bojovat? Kvůli čemu? Že ignorujete moje city?" mazlím se s jeho kůží. „Že se mi bojíte říct o sobě cokoliv? Třeba proč ta jizva tolik bolí?"
Vysunu svou ruku a típnu slzu v koutku oka.
„Promiňte, nic mi do toho není," povzdychnu si a zhluboka se nadechnu. „Řekl jsem, že vás nezklamu. Chci ten slib dodržet. Pojedu do nemocnice a omluvím se."

Danielova ruka na mém boku mě na moment zastaví. Nejraději bych ho teď chytil a nepustil.
„Bojovat kvůli sobě." nadechnu se, abych zahnal ten pocit, který mi svírá žaludek.
„Do nemocnice půjdeme později. Až budu mít zprávu, že je Nowak po zákroku. Pojedeme tam společně."
Ještě jednou se zadívám na jeho rty navlhlé a mírně napuchlé od našeho polibku.
„Teď jděte k sobě, vemte si, co potřebujete a budete čekat u mě v kanceláři."
Otočím se a jdu k rozkopnutým dveřím.
No - tohle budu muset nechat spravit.

Otočím se a jdu ven.
Stále cítím jeho teplo na mých rtech. Dotknu se jich prsty a náhle mě zaplaví taková dávka touhy, až se musím zády opřít o zeď, zkroutit se pod drtícím pocitem okolo žaludku a dát si chvilku, abych ten tlak rozdýchal.
Tolik mi chybí sex s ním. A to je to teprve jeden den.
Sakra!
Začínám na něm být závislý. Sjedu si rukou do rozkroku a silně stisknu.
Do háje!
Právě jsem Mikovi zlomil ruku a myslím tu na sex. Ani nevím, jak jsem se dostal do pátého patra.
Vzít si, co potřebuji?
Hodím notebook do tašky a vysypu do něj kelímek s psacími potřebami.

Když dorazím do kanceláře, beru do ruky cigaretu a chci si zapálit. Včas si uvědomím, že se to tady nesmí. Rozhlédnu se po stropě. No jo. Hlásiče požárů. Do pr**le.
Sednu si za stůl a převracím cigáro aspoň v prstech. Zvednu telefon a zařizuji opravu dveří na záchodě. Slyším Daniela za dveřmi, pozvu ho dál.
Ukážu mu na sedačku.
„Pokud potřebujete něco dodělat, uděláte si to tady. Vaše kancelář se musí dát do pořádku."

Tisknu k sobě notebook a zůstávám stát.
„Nemohli bychom jít na vzduch, pane?" řeknu tiše. „Mohl byste si zapálit, pozval bych vás aspoň na hambáč. Určitě jste kvůli mě nestihl oběd."
Sklopím hlavu.
„Promiňte, zase odporuji," zavrčím a sednu si.

„Bohužel mám práci. A vy taky." znovu ukážu k sedačce. „Setkání se zaměstnanci je odloženo na zítra, tak se do té doby seberte."
Jdu do kanceláře asistentky. Řeknu ji, co potřebuji a dávám jí číslo na Jeffa. "Je to urgentní, potřebuji to mít ještě dnes, nejlépe do tří hodin."
Vracím se zpátky do kanceláře. Jen letmo pohlédnu na Daniela. Hodím cigaretu konečně na stůl a sedám si ke své práci.
I když jsou otevřené okna, cítím, jak je v kanceláři dusno.

Otevřu notebook a chvíli se dívám na office okno na modrém podkladu, a netuším, co bych měl dělat. Zvednu oči od monitoru a pozoruji ho.
Zamračený, soustředěný pohled. Nervózně poklepává špičkou svých černých lakýrek. Nepatrná kapka potu na pravém spánku. Rty lehce se pohybující, jakoby přemýšlel nahlas. Neposedný pramen vlasů, stočený do mírné spirály, roztínající jeho čelo napůl. Ruka, která se co chvíli nenápadně přiblíží k pohozené cigaretě a pak se vrátí neukojená k papírům. Pulsující krční tepna, viditelná přes celou kancelář.
Začíná mi být i přes otevřené okno horko.
Bez rozpaků ho skenuji, vybavuji si jeho svalnaté břicho a vztyčené bradavky vytyčující střed jeho tvrdých prsních svalů.
Zavřu pusu, abych mohl polknout.

Cítím Danielův pohled. Snažím se na něj nedívat. Projíždím si všechny papíry a čekám na zprávu z nemocnice. Na chvilku se odsunu mírně od stolu a chci se zvednout. Svíravý pocit a pohled dolů mě však zastaví.
Nemůžu, do pr**le. Ten malý hajzlík si dělá, co chce.
Zatnu zuby a zasunu se zpátky.
To děsné napětí přeruší má asistentka. Zaklepe a vstoupí.
„Všechno je zařízeno. Pan Shyness vás bude čekat."
„Pojedete s námi paní Thomsová, tak mi nikam prosím neutečte."
Asistentka pokývne hlavou a jde do své kanceláře.

Zaklapnu notebook a vyskočím na nohy. Musím na vzduch. Pryč z tohoto napětím přesyceného místa. I když pojedem do nemocnice, bude semnou on a paní Thomsová. Někdo, kdo mě dokáže zastavit, kdybych se rozhodl rozbít Mikovi při sebemenším křivém pohledu či slovu jeho nevymáchanou hubu.

Zvednu hlavu, když se Daniel pohne ke dveřím.
„Kam jdete?"
Než stačí odpovědět, zazvoní mi telefon. Nemocnice.
„Počkejte," zastavím Daniela, který už je mezi dveřmi. Vyslechnu, si co mi doktor řekne a poděkuji. Zaklapnu telefon a vstanu. „Jedeme."
Vezmu klíče od auta, hodím na sebe sako a jdu ven z kanceláře.
„Paní Thomsová, jedeme do nemocnice." ¨

Chci pryč. Přešlapuji a čekám, až šéf pomůže paní Thomsové do kabátu. Proč to tak natahují?

Cesta výtahem je nekonečná. Úplně hmatatelné napětí. Nasedáme do auta. Daniel se nacpe dozadu. Taky dobře. Teď se nemůžu ničím znervózňovat.
Dojedeme k nemocnici a zajedu do podzemní garáže. Úplně na konci vidím Jeffovo auto. Zajedu tam a vystoupím. Přejdu k němu. Předá mi menší krabici a ve stručnosti řekne, co jsem potřeboval zjistit.

Při vidině Jeffova auta se musím hodně nadechnout.
Výtah… Auto…
Opřu se o sloupek a snažím se rychle rozdýchat sevření v hrudníku.
„Je vám špatně, Danieli?" zeptá se starostlivě paní Thomsová.
Kývnu a znovu se nadechnu.
„Nebojte se, pan Kinney určitě zařídí, aby to na vás nemělo velké následky."
Znovu kývnu. Je mi špatně úplně z něčeho jiného. Myslím, že na vzduch potřebuje i jiná část mého těla.

„Jdeme nahoru." kývnu na všechny.
Daniel vypadá, jako by chtěl omdlít. Když k němu Jeff přistoupí, aby mu pomohl, je v momentě čilý jak rybička. Vyjedeme nahoru a zamířím rovnou na recepci. Řeknu sestře, o co jde. Hned volá doktora. Za chvilku je u nás. Poodstoupím s ním bokem a ptám se, jak je na tom Nowak. Operace proběhla dobře, neměl by mít žádné následky.
Rozhlédnu se po chodbě. Nesnáším nemocnice. Mám z nich divný pocit.
Doktor nás odvede k Nowakovu pokoji. Zajde dovnitř a zkontroluje, jak na tom je, než nás pustí dovnitř.
Otočím se na Daniela, který je bledší, než stěna za ním.
„Půjdu s paní Thomsovou první. Počkáte tady s panem Shynessem, než vás zavolám."
Nečekám na odpověď a vcházím i s asistentkou dovnitř za Nowakem.

Začnu se blbě uchechtávat nad Jeffovým jménem. Zpraží mě pohledem, až mi zamrzne úsměv na tváři. Prohlížím si jeho vysokou postavu.
„Znáte pana Kinneyho dlouho?" zeptám se.
Přestane pozorovat mouchu lezoucí po stěně a podívá se na mě.
„Sloužili jste spolu? Proč u vojska skončil?"
„Nějak moc zvědavý?"
„Má na boku velkou jizvu," pozoruji jeho obličej, jak zareaguje. Zamračí se.
„Takže o ní víte.“
„Neměl by ses ptát," zavrčí.
„On mi o sobě nic neřekne."
„Nepotřebuješ o něm nic vědět."
„Vy o něm víte všechno?"
Sleduji jeho vrásky na čele.
„Závidím vám. Já pro něj nic neznamenám. Nechce mě jako milence. Nevyužívá mě ani jako děvku. Nejsem ani jeho přítel," zatnu pěsti. „Jen břímě na jeho bedrech."

Doktor odejde z pokoje. Nechá nás o samotě. Přistoupím k Nowakově posteli.
„Jak se cítíte?" zeptám se.
Asi jsem to neměl dělat. Podle toho jak se tváří a co všechno vypustil z pusy, mám pocit, že za minutu umře. Paní Thomsová jen převrací oči a já svírám krabici, abych mu ty kecy nevrazil pěstí do krku.
„Zažaluji Daniela," ukončí svůj monolog.
„Na vašem místě, bych s tím počkal," položím na postel krabici a otevřu ji. „Paní Thomsová je tu jako svědek, abych předešel pozdějším zbytečným dohadům o tom, co bylo nebo nebylo."
Nowak nahlédne do krabice a nechápavě se na mě podívá.
„Dnešní záležitost budete brát jako nedorozumění. Nešťastnou náhodu. Nic víc. Tohle jsou nahrávky z kanceláří. Kromě pár místností jsou všude namontované kamery, přeci jen je to firma s milionovým obratem, musíme se tím chránit."
Na chvilku se odmlčím, a když vidím, že Nowak nic neříká, pokračuji.
„Dobře si rozmyslete, jestli pana Walkera zažalujete. Pokud ano, počítejte s žalobou firmy za sexuální obtěžování a následnou výpověď."
Otočím se ke dveřím a udělám pár kroků. Ještě na něj přes rameno pohlédnu.“Pan Walker se vám omluví, stejně jako byste se měl omluvit vy jemu. Paní Thomsová tu zůstane, aby nedošlo k nějakému nedorozumění."
Odejdu na chodbu, abych zavolal dovnitř Daniela.

Vcházím dovnitř nejistě, i když mě šéf povzbudil pohledem.
„Vypadni!" zavrčel Mike.
„Chtěl jsem se omluvit. Za tu ruku, i když sis to..." výhrůžný pohled paní Thomsové mě umlčí.
„Nemusíš se bát. Tvoje prdýlka je v bezpečí," odfrkne si. „Tvůj pasák…"
Mike právě přichází o vzduch v plících. Tisknu mu palce do ohryzku a nechci, aby pokračoval.
„Nikdy už nevezmeš jeho jméno do huby!"

Stojím na chodbě a čekám. Jeff sáhne do náprsní kapsy a vytahuje ještě jednu videokazetu.
„Když chceš někoho vykouřit, zůstaň ve sprše ve své kanceláři. Tam kamery nemáš." S těmi slovy mi ji podává.
Vezmu ji a schovám do kapsy. Než stihnu odpovědět, ozve se z pokoje hluk.
„Pane Kinney!" slyším volat paní Thomsovou.
Na nic nečekáme a vrazíme dovnitř.
Jeff je u Daniela jako první, Na nic nečeká. Silně ho stiskne za krkem a potlačí k zemi. Daniel pustí Nowakův krk. Jeff mu jednu ruku zkroutí dozadu a přitlačí ho na hranu postele.
„Co se děje!" ozvu se přísně a snažím se nekřičet, aby sem nikdo nevběhl.
„Daniel na mě zaútočil!" vyhrkne Nowak a drží se za krk.
Otočím se na pani Thomsovou. Zavrtí hlavou. „Ano, zaútočil, ale pan Nowak ho k tomu vyprovokoval." Krátce mi sdělí, co se stalo.
Mám chuť Nowaka zabít místo Dana.

„Zabiju ho!" chrčím. „Pusťte mě. Do pr**le, chci odtud!"
Vykroutím se Jeffovi ze sevření.
„Hajzle," odplivnu si. „To máš za to, co jsi mi tenkrát udělal."
Vrazím šéfovi do ramene, když kolem něj procházím. Vidím jeho vyčítavý a naštvaný pohled. Rozběhnu se chodbou a vrazím do prvních dveří označených panáčkem. Zavřu se v kabince a překotně dýchám. Leze mi to na mozek. Nemám nic! Všichni se nade mne povyšují a považují mě za špínu.
Vjedu si rukou do kalhot.
To mám z toho! Jsem nadrženej a on mě ignoruje. Jeho přítomnost je pro mě nesnesitelná. Nemůžu být v jeho blízkosti, aniž bych nemyslel na úžasný sex s ním. Nemůžu se na nic soustředit.
Jeho prsty obepínající mi krk.
Krev, která nemůže proudit z jeho drtivého sevření mého zápěstí, až mi modrají konečky prstů. Obtisky zubů na mém krku.
Vlhká cestička středem hrudníku, kterou zanechává při svém průzkumu.
Zapřu se rukou o jednu z kovových stěn a tiše zasténám. Vybavím si všechny místa, kde se mě dotkl. Třas v nohách se stupňuje a nutí mě padnout na kolena. Namotám si na ruku kus toaletního papíru.
Proč mě nebere vážně? Proč přede mnou vše tají? Proč o něm nemůžu nic vědět?
Jeho zamračený pohled tmavých očí, vidící až na dno mé duše.
Ví to! Ví o mně všechno!
Sednu si na paty a přitisknu si omotanou ruku do klína, abych zachytil všechny ty projevy mé bezmocnosti.
„Kruci! Ku.va!" praštím pěstí do plechu. „Chci vás, šéfe."

„Jeffe, prosím tě, jdi za ním. Jen ho pohlídej. Jak ho znám, je určitě na nejbližším záchodě, kdyby ne, zkus ho pohledat. Budu ti moc vděčný," řeknu tiše Jeffovi a vrátím se k Nowakovi.
„Myslím, že jste nepochopil, co jsem vám říkal. S panem Walkerem to ještě proberu, ale pokud vy stojíte o místo v naší firmě, měl byste se zamyslet nad tím, jak se chováte a co říkáte."
Přistoupím ještě blíž. Posbírám rozházené videokazety zpátky do krabice a vezmu ji do ruky.
„Pokud potřebujete připomenout, co jsem vám říkal, zastavte se u mě v kanceláři, až budete v pořádku. Pozveme si představenstvo a pustíme si video. Urážku na mě, budu prozatím ignorovat. Prozatím!" zdůrazním ještě jednou poslední slovo. „Brzy se uzdravte." řeknu ještě ze slušnosti a jdu ven z pokoje.
Paní Thomsová jde bez řeči za mnou. Vyjdeme na chodbu a čekáme, až se objeví, nebo ozve Jeff.

Umývám si ruce a pozoruji svůj odraz v zrcadle. Potřeboval bych asi dostat pár přes hubu, ať se vzpamatuji. Nikdy jsem se necítil tak hrozně. Skloním hlavu pod kohoutek a nechám si smáčet vlasy. Idiote! Pořád jak malý rozmazlený dítě, kterému nechtějí koupit lízátko.
Zvednu hlavu a podívám se znovu do zrcadla.
Ne, bohužel, můj zjev se stále nemění. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Jen mi krůpěje vody stékají pod košili a studí. Zapřu se oběma rukama o hranu umyvadla a pozoruji kapky, shromažďující se na konečcích vlasů a pak jak se oddělují a dopadají na bílý hladký povrch keramiky.

Jeff na mě zamává z konce chodby. Daniel je tam. Právě vyšel ze dveří. Mokré vlasy. Zarazí se, když vidí Jeffa naproti dveřím.
„Čekáme na vás," ozvu se, aby mě bylo slyšet. Nevím, co si mám o tom myslet. Už tak se držím, když je blízko. Když vidím, jak vyvádí, burcuje to mé smysly ještě víc. Otočím se a jdu s paní Thomsovou do garáže. Jeff s Danielem jdou za námi.
Zastavím se u našich aut. Zatím neodemykám auto. Ještě se musím rozloučit.
„Děkuji," ozvu se k Jeffovi, „můžeš prosím tě odvést paní Thomsovou na firmu?"
„Vy pojedete se mnou," otočím se na Daniela.
Mé sebeovládání už bere za své.
Netrpělivě čekám, až zmizí Jeffovo auto z dohledu. Pokládám krabici na střechu auta. Otáčím se k Danielovi.
Jsme sami, v koutě ztichlé garáže...
Už nemůžu...

Mlčím, protože nemám slova na omluvu. On toho pro mě tolik dělá, tahá mě neustále z průs**u. Chytnu za kliku u auta a zalomcuji s ní. Upřeně se na mě dívá.
„Pane?" zašeptám, protože z něj cítím tu divokost, s kterou si mě chce ulovit.
I když jsem se před chvílí udělal, narůstá ve mně touha tak rychle, že se ani nestačím nadechnout.
„Mohl byste mi jednu vrazit?" zeptám se a natočím tvář na bok. „Myslím, že za moje chování si nic jiného nezasloužím."

Rychle se rozhlédnu, jestli tu nejsou kamery. Nejsou. Jsme tu sami.
Už to nezvládám.
Vystřelím ruku proti Danielovi. Chytnu ho zezadu za krk a přirazím ho břichem na bok auta. Přitlačím se na něj. Už ani nemůžu zadržet svůj zrychlený dech. Musím ho mít. I když jsem si to zakázal.
„Proč?" zhluboka se nadechnu. „Proč zrovna ty?"
Nechápu, proč zrovna u něj se nedokážu ovládat. Celý den jsem se držel zuby nehty, ale teď už to nedávám. Přitisknu se na jeho zadek svým rozkrokem.

Zapřu se rukama o střechu auta. Nečekal jsem takový rychlý přepad.
Jeho napětí na mém zadku nelze ignorovat.
Přeběhne mi mráz po zádech, možná z toho, jak mě kapky z vlasů studí na zádech. Snažím se nedát na sobě znát, že i já jsem z něj celej den nadrženej, že mi chybí a že ho hrozně chci. Místo toho se snažím otočit, abych mu viděl do tváře a odtlačit se od chladné konstrukce auta.

Snaží se mě odstrčit? Jeho krk se mi vysmekne ze sevření. Natočí se ke mně bokem. Rychle ho chytnu a smýknu s ním na přední kapotu.

Můj zrychlený dech odrážející se od laku a vytvářející orosené kolečka. Hrábnu rukou dozadu, abych ho aspoň chytl za rukáv a odstranil tak jeho ruku, která mi tlačí na páteř.

Chytnu ho za ruku, která mi brání přitisknout se k němu. Natáhnu mu ji nad hlavu. Přitlačím se na něj a druhou rukou mu zajedu pod břicho. Začnu mu rozepínat opasek.

Je neodbytný, zase ten jeho majetnický surový přístup. Moje volná ruka vystřelí bránit má intimní místa. Nechci, aby si mě přivlastnil způsobem, který vždy vyhovuje jen jemu.

Začínám být vzteklý a chtivý.
Brání se mi.
Musím ho mít. Už to nejde zastavit.
I přes ten odpor se mi podaří zajet rukou do kalhot a stisknout jeho penis. Když ho ucítím, poleje mě horko.

Zkroutím se pod jeho stiskem. Zapřu se dlaní o masku auta a rozdýchávám nával tepla, který mi projede po zádech.

Několikrát ho promnu v dlani. Nabíhá pomaleji, než obvykle. Nalehnu na něj.
„Jseš vlhký," zašeptám mu do ucha. „Dělal sis to sám?"

Přivřu oči a jen lehce kývnu.

Jeho přiznání mě na moment překvapí. Vzpamatuji se však stejně rychle, jako jeho penis.
„Jseš náruživý..." pousměju se a zakousnu se mu do ucha.

Nalehnu hrudníkem na kapotu a dlaní sjíždím po laku, snažíc ho nepoškrábat.
Na ucho ne, protestuji tiše.
Moje vzrušení přenáším dolů, do šéfovi teplé ruky.

Vytáhnu ruku z kalhot a zachytím tu jeho, která sjíždí po autě dolů. Natáhnu ji za hlavu. Obě je přitlačím na okraj kapoty a prsty zasunu do mezery.
„Chytni se."

Vůbec nepřimýšlím, co po mě chce. Jen se bezmyšlenkovitě chytnu.

Olíznu ucho, které znovu držím v zubech. Pak se zvednu.
Jen na nezbytnou chvíli, abych propustil ven svou erekci, která už v kalhotech nemá místo. Zajedu Danielovi opět pod břicho a rozepnu mu kalhoty.

Nepřestávám se chvět pod jeho polibky na mém uchu. Slyším, jak si rozepíná opasek a zip. Nemůžu ovládnout třas, a reakci mých hýždí, které se sevřou a vyšlou impuls dopředu, kam se sune jeho ruka. Erekce nastupuje rychle, nečeká na propuštění na svobodu.

Uvolněné kalhoty mu stáhnu dolů. Chytnu ho za jednu nohu a vysvleču mu jednu nohavici. Pak ho chytnu pod kolenem a zvednu tu pokrčenou nohu nahoru na kapotu. Při tom pohybu se svým rozpáleným penisem otřu o studený lak. Je to jak elektrický šok.
Nechám jeho nohu opřenou na kapotě a zamířím rukou tam, kde mě to nejvíc láká.

Ten pocit, jak jsem manipulován, mě vzrušuje. Přesto jednou rukou opustím škvíru a natáhnu se dozadu, kde tuším jeho penis. Odrazím tak jeho ruku, která chtěla do mě vjet prsty. Uchopím ho tvrdě, několikrát ho protáhnu. Přitiskne se blíž, abych ho mohl lépe uchopit a pomazlit se s ním.
„Jsem připraven," zašeptám a navedu ho k sobě.

Nechávám na chvíli svůj penis v jeho péči. Přivřu oči a vzduch z plic mi uchází skrz zatnuté zuby. Když ucítím směr, kam jeho ruka navádí mou erekci, projede mnou neskutečná vlna vzrušení. Odstrčím jeho ruku a položím ji na jeho stehno.

„Nesnáším vás," zavrčím.
Nehledím na to, co říká. Rukou pod jeho břichem ho mírně nadzvednu. Navlhčím si druhou dlaň slinami a promnu své vzrušení, které snad ani nemůže být už větší. Nastavím se a zatlačím. Nejdříve mírně. Trochu to zabolí, ale nehledím na to.

Sjedu rukou pod břicho a schovám tu jeho do dlaně, abych cítil aspoň malý kousek jeho tepla. Drtím ji v hrsti, když se do mě probíjí. Otisknu své rty na kapotu auta a snažím se utlumit výkřik.

Když mou ruku přitiskne na své břicho, už neváhám. Druhý příraz už není tak opatrný.
Najedu do něj.
Zastavím se a mám co dělat, abych to rozdýchal.

Intenzivně vnímám jeho nájezd, moje tvář se otírá o hladký povrch, až to bolí. Stáhnu ruku položenou na stehně pod obličej a zakousnu se do kůstek.
Vyčkává a já si ho můžu vychutnat, jak mě celého vyplňuje a slabě se chvěje vzrušením.

Naše spojené ruce pod břichem navedu na jeho penis.

Tak moc jsem na ten pohyb čekal. Doufal jsem, že pochopí. Vyšel jsem těm nástrojům ukojení roztouženě vstříc.

Volnou rukou chytnu jeho stehno, a silně stisknu, abych se mohl zapřít. Pomalu se vysunu skoro celý ven a pak znovu najedu zpátky.

V duchu si opakuji, jak ho nesnáším. Tyto myšlenky mi však ihned zažene jeho přitlačení na doraz, otření se o místo, které mě silně vzrušuje a zaplavuje celé mé tělo příjemnými pocity mrazivého opojení.

Ne, takhle to nejde. Mučím se tu. Tak moc chci cítit všechno, co mi milování s ním dává. Znovu mu nalehnu na záda. Už kašlu na pomalé opatrné pohyby. Se zvyšujícím tempem si ho beru tak, jako dřív.

Nemyslím už na nic. Jen si ho vychutnávám v sobě. Naše ruce na mém penisu, který se pod jeho nátlaky ve stejném rytmu protahuje propletenými prsty.
Nevydám ani hlásek.
O to víc to bolí, nestačím s dechem, ale prožitek je mnohem intenzívnější, jak mi dochází vzduch a srdce nestačí pumpovat.

Naše těla se víc přitisknou na kapotu. Přitlačí naše ruce na auto a tření jeho erekce vnímám intenzivněji.
Zaslechnu zvuk přijíždějícího auta.
Zastavím se, i když je to pro mne skoro nemožné. Položím na něj hlavu.
Do prd.le!

Do prd.le!

Zadržím dech a tisknu Daniela na auto. Skoro s ním splyneme. Auto pomalu projede. Nezastaví. Mizí za rohem. Zhluboka vydechnu, když všechno ztichne. Tohle vyrušení mě nabudí ještě víc.

Zapomněl jsem dýchat. Jen vnímám jeho silně bušící srdce na svých zádech.
Jeho blízkost mě rozhodí. Snažím se ho aspoň na chvíli zahlédnout, setkat se s jeho očima.
O polibek bych nikdy neprosil. Jen se na něj usměju, jakoby nás hlídač načapal na švestkách.

Natočení jeho hlavy směrem ke mně. Neodolám. Opouštím jeho stehno a položím mu dlaň na obličej. Jemně přes něj přejedu a konečky prstů se otřu o jeho rty.

Tohle mi úplně stačí, obracím hlavu zpět ke své ruce, na které ležím a nasaji jemně kůži na zápěstí, abych mohl dál tiše trpět. Prohnu se v zádech a začnu pomalu pohybovat pánví, aby pokračoval.

Ruku přesunu na jeho zátylek a zajedu mu do mokrých vlasů. Protáhnu je mezi prsty a sevřu.

Jen syknu na protest a sevřu naše spojené ruce, které se nehýbou. Můj penis touží po mazlení.

Získávám oporu. Přitáhnu si ho za vlasy víc k sobě. Pokračuji v tom, v čem nás přerušilo přijíždějící auto. Svírání v břiše se stupňuje. Už nehledím, jestli je to pro Daniela nebo pro mne bolestivé. Ten nepříjemný pocit přehlušuje přicházející orgasmus.

Jeho zrychlené pohyby a dech znamenají jediné.
Jeho sevření ve vlasech bolí.
Mám myšlenky roztříštěné na několik míst, vnímám bolest ve vlasech, vzrušivé pocity neustále se stupňující uvnitř mě a pak tlak v podbřišku, tlačící se do mého penisu.

Neslyším ho. Jen tiše pode mnou vzdychá, jako by chtěl skrýt vše, co zrovna prožívá. Potřebuji ho slyšet. I přesto se nemůžu zastavit. Vlna, která přichází, mi vypíná mozek. Instinktivně sevřu silně jeho penis a do svých posledních pohybů dám vše.

Všechno splyne v jedno. Nemůžu ovládnout svůj hlas a nejspíš křičím.
Mírně se zvednu na lokti, jako bych chtěl naposledy zaprotestovat proti jeho brutálním útokům a v poslední chvíli utéct. Místo toho tímto nepatrným pohybem přivolám odnikud ničivou smršť orgasmu, která smete všechno. Dopadnu zpět na kapotu. Nemám sílu se pohnout, ani svírat svůj penis a jen vdechnu do studeného plechu karoserie němý výkřik svého uspokojení.

Cítím jeho uspokojení mezi svými prsty. Slyším jeho hlas, který se vrací zpět odrazem, od okolních zdí. Znásobí to mé vnímání přicházejícího orgasmu. Křečovitě sevřu jeho vlasy a posledním pohybem se natisknu na něj co nejvíc.
Zatmí se mi před očima a má hlava padá na jeho záda.
Nevím, jestli vůbec dýchám.

Teplo rozlévající se mi uvnitř mě, jeho tělo, které na mě naléhá, mi dává povolení, že se můžu zhroutit pod všemi těmi nátlaky a sjet po kapotě na zem, vzít šéfa sebou na studený asfalt. Chytnu se pevně masky auta a zadrápnu do ní nehty. Otisknu své rty do laku a snažím se uklidnit divoké srdce.

Dopadnu na kolena na zem. Danielovo tělo mě přimáčkne na stěnu garáže. Ruce má natažené před sebou, drží se auta. Pomalu přicházím k sobě a jsem schopen vnímat víc, než jen odeznívající explozi v mém těle.
Obejmu Daniela kolem pasu a přitisknu ústa na jeho krk.

Zakloním hlavu, abych se o něj mohl otřít, a přejedu mu prsty po ruce, která mě objímá. „Zasvinil jsem vám auto, šéfe," řeknu udýchaně a pak se začnu nahlas smát. Všechno se to ve mně náhle sešlo.
Vztek, touha, bezradnost, spokojenost z jeho blízkosti, zbabělost.
Můj smích se začal zadrhávat a změnil se ve vzlyky.
Do háje.

Nejdříve mám chuť ho rozervat, když vidím tu šmouhu na autě.
Pak když slyším jeho nakažlivý smích, mám chuť se smát s ním.
Když se ale jeho reakce mění kosmickou rychlostí v pláč, na moment nevím co se děje.
Proč to?
Nemůžu ho tak slyšet. Položím mu ruku přes oči a opřu jeho hlavu na své rameno.

Stisknu jeho ruku a přitlačím si ji na břicho. Rameno a jeho blízkost mě uspává. Rozežene všechny ty černé mraky a já jsem v ten moment šťastný.
„Šéfe, já... nejspíš... hrozně..." nevím, jak nazvat to, co k němu v ten moment cítím.
Ne, tohle si nemůžu připustit.
Uvědomil jsem si, kdo mě objímá. Nikdy mě k sobě nepustí blíž.
Tohle jsou jeho hranice a za ně já nemůžu.
Vymaním se z jeho sevření a zvednu se pro kalhoty. Třesu se doznívajícím orgasmem, ale nechci ho dál uvádět do rozpaků. Oblíkání mi moc nejde, sotva se trefím do nohavice.
Kruci.

Opouští mě tak náhle, až to zabolí. Dlaň vlhkou od jeho slz, na moment přitisknu na svá ústa. Cítím tu slanou chuť. Cítím tu jeho bolest, i když nevím odkud pochází.
Má problém se obléct a ani se nesnaží setřít sperma, které mu stéká po stehnech.
Vstanu a upravím se.
„To jsem tak špatnej, že kvůli tomu brečíš?“ chci to říct, abych odlehčil tu tíživou situaci, ale raději to spolknu.
Přejdu k autu a nechávám mu prostor, aby se oblékl. Vezmu krabici s videokazetami a odemknu auto. Hodím ji na zadní sedadlo. Obejdu auto, opřu se o něho a vytáhnu si cigaretu. Natáhnu kouř do plic, které se ještě sotva vzpamatovaly z prožitých chvil.
Ať se třeba rozervou. Je mi to jedno.
Teď myslím na to, čeho jsem byl svědkem.

Nejde mi to. Pořád se celý třesu. Opřu se o auto a pomalu se svezu dolů na zem.
Potřebuji chvilku. Vydechnout. Uklidnit se.
Dává si cigaretu. Nepospíchá.
Zavřel jsem oči. Chvilku. Jen pár vteřin. Chytnu se za košili uprostřed hrudníku a zmačkám ji do hrsti.
Zatraceně, bolí to.
Nemůžu dýchat.

Šustění Danova oblékání ustane. Zřejmě je hotový. Potáhnu a chci mu říct, aby ještě chvilku počkal, jen si dokouřím cigaretu. Otáčím hlavu. Auto se najednou zhoupne a já vidím, jak se Daniel sune dolů a mizí mi z dohledu. Zahodím cigaretu a rychle oběhnu auto.

Napřáhnu proti sobě ruku, když zahlédnu skrz přimhouřená víčka jeho stín.
„Nic mi není," pohnu rty. „Všechno je v pořádku. Dejte mi jen chvilku... chvilku."
Moje rty mě neposlouchají, nevydávají žádný hlas. Je mi divně.
Sleduji šéfův obrys, jak se naklání, jak mi uniká z dohledu. Neuvědomuji si, že jsem to já, kdo se zády sune po dveřích a dopadá na bok na asfalt.
Proč mě šéf opustil? Proč mě tu nechal samotného?

Nestihnu ho zachytit. Dopadl na bok a mě na moment zachvátí panika. Kleknu si k němu. „Danieli," plesknu ho jemně po tváři.
To bylo první, co mě napadlo. Pak si vynadám do všech možných ku.ev. Kolikrát jsem už musel dávat první pomoc, zahrabaný třeba v poušti. Rychle mu přiložím prsty na krční tepnu. Je sotva znatelný, ale srdce bije. Odtáhnu ho trochu bokem a položím na záda. Zvednu mu nohy a opřu je o auto. Musím je podepřít, protože sklouzávají dolů. Vytahuji z kapsy telefon. Chci zavolat pomoc. Jsme v nemocnici. Budou tu během chvilky.

Otevřu oči. Natáhnu ruku, abych šéfa zastavil v telefonování.
„Nic mi není. Tohle je fajn," zašeptám a překulím se na všechny čtyři. Motá se mi hlava. „Jen nízký tlak."
Shrábnu kalhoty a zavěsím se na kliku ode dveří auta.
„Jen... jsem od...nemáte deku, oblíkl bych se pak, nechci vám tam nasvinit," drmolím překotně. „Odvezte mě, prosím domů."

Na to, že se právě probral, má až moc řečí. Dívám se na něj, jak se snaží zvednout. Chytne balanc a málem urve kliku od dveří. Rychle ho zachytím, telefon mi padá na zem. Zvednu Daniela na nohy. Jednou rukou ho silně přivinu k sobě, a druhou otvírám auto. Natočím ho a pomalu ho usazuji na sedačku. Vyrvu mu kalhoty z ruky a začnu mu je natahovat.

„Já sám," chytnu ho za ruce. „Nic mi není."
Šéf mi je už skoro natáhl, stačí do nich jen nacpat zadek. Stáhnu nohy do auta a opřu se o opěradlo sedadla. Přetáhnu přes sebe pásy, otočím hlavu k okýnku a zavřu oči.

„Vážně jsi v pořádku?" dřepím zatím vedle něho a pozoruji ho.

„V klidu. Nejsou na to žádné léky. Stačí mi sklenička červeného?" usměji se. „Nemáte hlad, šéfe? Já děsnej."

Jeho pousmání mi stačí. Už dál neposlouchám, co mi říká. Zvednu se a zabouchnu dveře. Krok zpět a z mé pusy vyletí pár nadávek.
„Ku.va! Ještě tohle." Šlápl jsem si na telefon. Rychle zvednu to, u čeho displej vypadá jako pěkně udělaná pavučina.
V duchu zabrečím, ale pak ho s povzdechem strčím do kapsy. Nasednu do auta. Cestou zahlédnu odhozenou cigaretu. Dávno zhasla a přitom mám chuť ji zvednout a dokouřit.
Nastartuji.
Než vyjedeme, natáhnu se přes Daniela a zmáčku jedno tlačítko na boku jeho sedačky. Opěradlo se stáhne víc naležato. Nemůže mi teď tady sedět v pozoru.
Vyjedu z garáže a vyrážím k Danielovi domů.

Polo ležící poloha mi vyhovuje. Je mi už o hodně líp. Otočím se a dívám se na soustředěný výraz šéfa, jak sleduje provoz před sebou. Jedna ruka na volantu, druhá na řadící páce. Položím mu svou ruku na jeho, kterou svírá páku.
„Děkuji, šéfe. Za všechno, co jste pro mě udělal," řeknu a pak stáhnu ruku do svého klína.
Zatraceně, zamiloval jsem se.
Do hajzlu, tohle mi tak ještě scházelo.

Ruka mi mírně cukne, když se jí Daniel dotkne. Snažím se, ale sledovat provoz a ničím se nerozptylovat. Jen občas kouknu, jestli je Dan v pohodě. Vystoupím z auta, abych ho doprovodil nahoru.
„Nemusíte. Zvládnu to sám."
„Jestli se skácíš někde na chodbě, osobně tam dojdu a dokopu tě do bytu," zamračím se nad tím, že odmítl mou pomoc. Dívám se za ním, jak mizí v domě.
S povzdechem ještě vytáhnu telefon, abych zavolal Lauře, jestli je v pohodě.
„Do pr.ele... Teď můžu volat akorát tak z okna!" zanadávám v duchu. Schovám ho zpátky do kapsy. Podívám se nahoru. Doufám, že bude v pořádku.

Hned za dveřmi ze sebe shazuji kalhoty. Mířím do ložnice a cestou odhodím sako a kravatu. Opřu se rukou o stěnu.
Nevadí, prostě se vyspím dnes na zemi.
A s tím zjištěním se svezu na podlahu.