Double gravitation - Rozloučení - část 20

Dnes jsem si zamluvil auto, že mi odveze poslední věci. Nechci, aby mě vezl šéf. Nemám rád loučení. Nejspíš bych ho nakonec nedokázal opustit, jen tak, bez toho aniž bych mu řekl, že ho miluji, že s ním chci zůstat.
Aspoň bych ho mohl jen tak pozdravit. Podat mu ruku. Ne, ruka, je moc intimní, byl jsem z ní vždy unešený, stačil dotek a moje tělo se splašilo touhou po něm.
Ne, musím ho vidět. Je brzy ráno. Spí. Nevím kde. Doma? V kanceláři? Nikdy jsem u něj nebyl doma. Ale vím, kde bydlí.

Pozdě spát, brzy vstávat. Není to špatně? Nemá to být brzy spát a brzy vstávat?
Jsem noční pták. Neumím chodit spát brzy a druhý den začnu opravdu fungovat na sto procent až někdy v poledne. Proto mi vyhovuje, že jsem sám svým pánem.
Včera, vlastně dneska, jsem usnul až někdy nad ránem. Unavený a přesto jsem dvě hodiny čuměl do stropu. Nemohl jsem usnout. Daniel odjíždí a já pořád nepřišel na to, jak to udělat, abych mu mohl být nablízku a přitom ho nechat splnit si svůj sen.
Když venku začne nebe blednout a místy se ozve zapípání probouzejícího ptactva, únava mě nakonec přemůže a já usnu.
Nejdříve neklidný spánek. Noční můry, které mě tak často trápí, které mi vrací to, co chci zapomenout.
Pak se uklidním a nad ránem se zapne ten správný film.
Zdá se mi o něm. Zdá se mi o nás.

Stojím před jeho domem. Na zem se snáší déšť. Mám slepené vlasy vodou a odhrnuji si je z očí už asi po páté. Proč zrovna dnes musí pršet. Vlastně jsem tu byl. Odcházel jsem z jeho domu, když pršelo, šel jsem bosky, smáčel si chodidla v kalužích. Jak nostalgické. Byl tenkrát opilý, řekl jsem spoustu slov, které si na druhý den nepamatoval. Sevřu papírový pytlík s čerstvými rožky, máčených v karamelu a skořici. Podívám se ke dveřím, kde je velký květináč, v něm zasázené čajové růže různých barev, v plném květu teď na podzim. Tehdy tam byl i klíč. Má zvonek. Mohl bych zazvonit. Ale nesnáším loučení. Chci mu poděkovat za všechno. Že je. Že tu byl. Pro mě.
Klíč zarachotí v zámku, když s ním dvakrát otočím. Položím to jen na stůl v kuchyni a zase půjdu.

Ležíme vedle sebe, držíme se za ruce a mlčíme. Otočím se k němu. Prohlížím si jeho nádherné tělo a dotýkám se ho jen špičky prstů, abych tu nádheru nerozbil. Opatrně pokládám na jeho břicho celou dlaň. Necítím tu jeho horkost kůže, i když se celé jeho tělo chvěje.
Pouštím ho a oběma rukama se k němu natahuji. Přitahuji si ho do náruče. Je tak hebký, tak měkký. Tak příjemný.
„Miluji tě," zašeptám.

Položil jsem ten sáček tak, jak jsem měl v úmyslu. Zanechávám za sebou vlhké stopy, protože boty mám celé promáčené a i ponožky. Modlím se, ať stopy uschnou, než se šéf probudí. Zastavím se ve dveřích jeho ložnice. Jen jsem tak s ním ležel, bylo to příjemné.
Už nikdy...nikdy.
Sevře se mi břicho bolestí a beznadějí. Proč jsem ho potkal? Proč jsem mu hodil svoje srdce k nohám, ať si vybere, zda ho zvednout či pošlapat? Obojí jsem byl ochoten přijmout. Být s ním jen pro sex nebo ho i milovat. Usmívá se a drtí peřinu v ruce. Možná špatný sen. Mívá často špatné sny. Tohle vím. Ale tak nějak cítím, že je to dobrý sen. Protože jeho rty se pohybují.
Na zem dopadne mokrá bunda. Má na sobě znak new jersejských ďáblů. Pleskne o zem a za ní následuje tričko s dlouhým rukávem. Mám mokré nejen ponožky ale i nohavice. Studí. Tak jako moje vlasy, z kterých stékají dešťové kapky a kopírují mi lícní kosti dolů po krku až na hrudník. Kleknu si na jeho postel a stahuji z něj přikrývku, která zahaluje tak málo. Spí nahý. Tak jak to má rád. Jeho tělo....pevné...krásné.... chci se s ním....rozloučit.

Pootočí se ke mně a usměje se. Miluji jeho úsměv. Krásný, upřímný, stejně jako pohled jeho zelených očí.
Povoluji stisk, abych ho mohl pohladit. Zvednu ruku, ale ovane mě chlad. Snažím se k němu podvědomě přitisknout zpátky, abych se zahřál. Abych zahřál jeho.

Spí. A přitom se jeho tělo pohybuje. Zaváhám, když sleduji, jak má živý sen, jak se jeho ruka ke mně vztahuje, jakoby věděl, že tu jsem. Chytnu ji, propletu s ním své prsty a stáhnu ji na svůj hrudník, abych ji znehybnil a uklidnil. Druhá ruka jemně kopíruje jeho žebra, jizvu na jejich konci, ztrácející se pod rukou, kterou k sobě tisknu. I když spí, jeho chloubu nelze přehlédnout. Hýbe se spolu s pohybujícími se očima pod zavřenými víčky. Položím na něj ruku, jen ho hladím, aby polevil v ostražitosti, a dál se kochám pohledem na jeho nádherné tělo.

Pokládám dlaň na jeho kůži a hlazením se ji snažím rozehřát. Chci cítit jeho teplo. Jeho horkost, která vždy doprovází naše milování.
Hladím ho po zádech a pomalu sjíždím dolů, na jeho nádherný zadeček. Snažím se o něj otřít nejen dlaní. Prohnu se směrem k němu pánví, abych mohl pocítit jeho horkost i na svém malém příteli.
To všechno doprovázím tichým oddechováním.

Dýchá tak rychle. Zvedá se proti mé dlani svou pánví a otírá se o ni. Všechno je ve mně napnuté. Touží po něm. Chci se na něj jen dívat. Dívat. V tichosti se rozloučit.
Obkročím ho, aniž bych si dosedl na jeho nohy. Můj penis je tak nadržený až to bolí a přitahuje se s tím jeho jako magnety. Nechám ho, ať se sám náhodně dotýká, oťukává se, otírá, nezávisle na mé ruce. Nezávisle na Richardově mysli, která spí. Přejíždím mu prsty mezi chloupky, přesně v takové hloubce, aby ho to nelechtalo. Jeho ruka stále uprostřed na mém hrudníku, poslouchá mé srdce a ono mu ševelí, jak je mu příjemně v jeho přítomnosti. Tiše, zrychlujícími údery, jak se snaží mu toho, co nejvíc říct, než zase půjdu. Daleko.

Cítím jeho údery srdce, jako by byly mé vlastní.
Uklidňuje mě to? Vzrušuje mě to? Vyvolává to ve mně touhu po něm.
Do mé dlaně přechází to teplo jeho těla, po kterém jsem tak toužil. Letmý dotek ruky na jeho penisu a kdy ten můj mu vyjde vstříc. Jen na vteřinu dám ruku bokem, aby se mohli seznámit, a já jim to dopřeju společným objetím své dlaně.

Zalapám po dechu, když se šéfova ruka náhle zvedne a sevře oba naše roztoužence. Mám co dělat, abych mu na břiše nehty nevyškrábal svou pěti čarou značku. Ještě víc přitisknu jeho ruku ke svému srdci.
Jak je možné, že spí?
Jeho sen tak živý...tak vzrušující je pro mě být součástí jeho snu.
Zatraceně, chci ho.
Moje pozadí se zbláznilo, svírá k sobě půlky a touží mít v sobě taky kousek Richarda pro sebe. Zvednu svou ruku z jeho břicha a nasliním si prsty. Nemůžu to místo uspokojit svým šéfem. Nemám v úmyslu ho vzbudit. Jen si tu nad ním slintat, vzrušovat se jeho blízkostí a jeho náhodnými dotyky.
Při vniknutí mých prstů se nakloním nad něj a protáhnu oba naše penisy v jeho sevření dlaně, zůstávám ve strnulé poloze, s odhaleným žaludem, tak drsně, že je uprostřed rozevřený až to bolí, a já se snažím rychle zpracovat to, co vlastně chci.

Střídavě tisknu a povoluji v dlani naše krasavce, aby se mohli přátelit a dopřát si vzájemného potěšení.
Moje oddechování již není tak klidné. Zrychluje se a já si jemně olíznu rty, vysychající pod mým horkým dechem.
Když pocítím ztrátu doteku Danielovy ruky, podvědomě pokládám tu svou, volnou ruku na své břicho. Hledám ji. Pátrám po ní přejížděním přes prsa. Krátký povzdech vyjde z mých úst, když zavadím o své hrbolky. Ale pak sjíždím níž po břiše, abych našel tu dlaň, která mi chybí. Místo toho se však zastavím na svých pokladech a jemně je stisknu a promnu ve své ruce.

Sakra, jeho technika zpracování části těla, kterou člověk většinou ukazuje jen čiré vodě v bílé keramice, je i ve spánku dokonalá. Musím pustit jeho ruku a zapřít se s ní vedle jeho hrudníku. Hledám svými prsty místo, které by mě dohnalo k většímu sebeuspokojení a sleduji jeho ruku, kterou jsem propustil ze svého vězení, jak si našla ihned jiný objekt zájmu, vztyčené bradavky a pohrává si s nimi. Už ten samotný pohled je pro mě mnohem vzrušivější než samotné dráždění uvnitř mě.

Otírám se prsty o své slabiny a je to jako by se jich sám Daniel dotýkal. To místo je pro mne tak vzrušivé, že má erekce již narostla do maxima a já ji tisknu v ruce ještě víc. Prohýbám se, abych cítil tření o dlaň a Danielovo vzrušení.
Otvírám ústa, protože můj vzrušený dech již nestíhá dostatečně nabrat vzduch do plic a znovu si olíznu vysychající rty, kterým tak chybí zvlhčující polibek.
S příjemnými pocity po celém těle o sobě dává vědět blížící se orgasmus a já tomu začínám podléhat zrychlujícími se pohyby své pánve, kdy můj penis krásně klouže v tom úzkém a těsném prostoru, tak moc připomínající Danielův zadeček.

Jsem z šéfových pohybů mimo. Mám v přímém přenose jeho přicházející orgasmus. Jeho vyprahlé rty, dychtící po polibku. Nejspíš mě zabije. Pravděpodobně má zbraň pod polštářem a až se vzbudí, ustřelí mi palici. Nemám co ztratit. Od dnešního rána přestávám být jeho podřízený, jsem jen obyčejný student, nemá na mě nic, čím by mě mohl potopit, nemá žádný vliv na univerzitu, na kterou za několik minut odjíždím.
Stáhnu jeho ruku z jeho penisu, nechám ji jen na tom svém a hltavě se nořím jazykem do jeho vyschlých úst, smáčím je svými slinami a zároveň pohlcuji jeho penis uvnitř sebe, dosedám s lehkostí až na samý konec, s tlumeným výkřikem do propasti jeho úst.

Má ústa jsou najednou plná. Já se dotýkám Danielova jazyka lehce, jemně, zkoumám tu jeho hebkost a vlhkost, kterou mi dopřává.
Pocit, že mi v ruce něco chybí, si jen vynutí větší stisk toho vzrušení v mé dlani. Tisknu ho a třením se snažím uvolnit to napětí v něm, zatím co můj malý přítel již nedokáže zabránit, aby ze sebe, s mírnými záškuby vydal projev svého uspokojení, roztahujíc ho po celém těle.

Jen se stačím párkrát uvnitř otřít o místo, které mě vzrušuje a cítím napětí a tlak v konečníku, jak do mě šéf vyplavuje svoje vzrušení. Pohltí mě ten pocit, že se mi vše nejspíš zdá, protože on neotevřel ani jednou oči, netiskne mi hlaveň ke spánku a očividně si to užívá. Svírám ho pevně uvnitř sebe pod návalem přicházejícího orgasmu, maskuji ho v jeho ústech, i když moje sperma, ignorující jeho prsty a třísnící šéfovo břicho, mě usvědčuje.

Moje ruka povoluje, když příjemné pocity proběhnou mým tělem a pak pomalu ustupují. Jen položím jednu ruku na své břicho, druhou pohladím Daniela po vlasech a přes jeho rameno ji nechám volně klesnout na prostěradlo. Již nehladím a nepátrám po jeho jazyku.
Cítím, jak se celé mé tělo uvolňuje a oddechování se postupně uklidňuje a stává se pravidelnější.

Opouštím ho nerad. Jen se vysunu a lehce se otírám hýžděmi o jeho stehno, vracím mu zpět, čím mě podaroval, i když bych si chtěl něco z něj vzít sebou na cesty a rozmazávám mu svoji nadílku na břiše. Je tak krásný, když spí, uvolněný, nemá na čele žádnou vrásku a vlasy mu ani jedním pramínkem nezasahují do obličeje.
Pomalu se zvednu a překryji jeho intimní partie dekou, naposledy se dotknu jeho prstů na ruce a zašeptám tiše:
„Miluji tě.“
Sesbírám věci do ruky a přistoupím k oknu, abych se ujistil, že venku stále prší, mnohem silněji, než když jsem sem přišel a natahuji na sebe zpět mokré kalhoty a tričko. Ponožky nacpu do kapes, jako tenkrát a pak vyjdu před jeho dům, schovávajíc klíč pod čajové růže a zkoušející prsty u nohou teplotu kaluží, tvořící se na chodníku.

Nechci, aby ten sen skončil. Stále ho vidím vedle sebe a chci se ho dotknout. Natáhnu ruku, ale on najednou zmizí.
Škubnu s sebou, když mě probere nenadálý zvuk, jako když zaklapnou dveře. Otevřu oči a nechápavě se dívám do stropu. Co to bylo?
Pak si zklamaně povzdechnu. Jen se mi to zdálo.
Zvednu ruku a položím si ji dlaní přes oči, snažíc se vybavit si aspoň střípky z toho krásného snu zpátky.
Cítím, jak mi vlhnou oči. Dneska odjíždí.
Vezměte kytce vodu, uvadne. Vezměte kytce slunce, uvadne.
Tak nějak se teď cítím já. Moje voda, moje slunce tu nebude.
Ne! Musím se vzpamatovat. Protřu si oči a promnu si tváře. Když projedu rukou přes nos, na moment se zarazím.
Nadzvednu ruku a zadívám se na ni, pak si k ní přičichnu a jemně ji olíznu.
Sakra, to nebyl sen? Vždyť takhle voní a chutná Daniel.
Prudce se posadím.
„Danieli?"

Posadím se na schody a pozoruji déšť. Srdce mi ještě bije rychle, stejně rychle, jak kapky pleskají na chodník. Malá stříška nade dveřmi mě částečně kryje, ale je to jedno, protože už na mě není ani nitka suchá. Co budu dělat? Přepadl jsem ho ve spánku a ani se nerozloučil. Ještě jednou bych chtěl vidět jeho výraz v očích, že se na mě zlobí nebo že má o mě strach, či že mě chce. Budeme od sebe jen dvě hodiny cesty. Můžeme být spolu... když on je do hluboké noci ve firmě, získal ji zpět, věnuje tomu tolik svého času a já.... vztah na dálku nemá budoucnost. Možná pár měsíců se to bude dát vydržet, ale pak? Co když narazím na někoho, kdo se mi bude líbit a on tam nebude? Nebo naopak? Setkává se s tolika lidmi, je sexy, přitažlivý, má rád sex stejně jako já a nikdy na to ani jeden nepřijdeme, že nás ten druhý podvedl. Opřu se zády o dveře a natáhnu nohy, aby na ně dopadaly kapky vody. Studí. U Richarda bylo takové teplo. Dal bych si s ním kávu a koukal mu na ruce, jak svírá horký hrnek.

„Danieli?" zavolám ještě jednou. Odpovědí mi je jen ticho. Odhodím deku a chci vstát, když se zastavím pohledem na svém těle. Zatraceně.
Vlhko na břiše, stejně jako na mém stehně se jen roztáhne víc po kůži, když po ní přejedu dlaní.
Do prčic, je tady. Byl tady.
Vstanu a v rychlosti projdu byt. Nikde není, jen po něm zůstaly mokré stopy a dárek v podobě chutné snídaně v kuchyni na stole.
Nemůže být daleko. Pokud neodjel taxíkem. Podívám se z okna. Stále prší. Který taxikář ho vezme promočeného do auta?
Rychle na sebe hodím triko a kalhoty, nazuju sandály. Jen natáhnu ruku po klíčích od auta, když proběhnu předsíní na chodbu.
Určitě šel ještě domů. Autem jsem tam za chvíli. Musím mu říct, jak moc mi bude chybět.
Už chci vyběhnout ven, když se zastavím u dveří a jen se zadívám ven, přes okenní tabulku.
Sedí na schodku, celý promočený, nohy vystrčené na déšť.
Přepadne mě náhlá touha ho stisknout v náruči a nepustit.
Otevřu dveře a na poslední chvíli ho zachytím, když padá dovnitř.
Sedám si na zem za něj. Nohama stisknu jeho boky, chytnu jeho ruce, obejmu s nimi jeho tělo a přitisknu si ho k sobě.
„Prochladneš, když tu budeš sedět venku v mokrém oblečení," řeknu polohlasně.
Kreténe! Nadává mi mé druhé já. To jsi vážně tak neschopný mu říct, jak moc ho miluješ a jak moc ti bude chybět?
Opřu si hlavu o jeho rameno. Nemůžu mu to říct. Nechci, aby se trápil. Nechci ho v ničem brzdit. Chci, aby si splnil svůj sen.

Náhlé otevření dveří mi vyrazí dech. Úplně jsem zapomněl, že by mohl chtít, jít šéf ven.
Místo výčitek mě bere do náruče, a uzavírá do sevření mých vlastních paží. Jeho hrudník mě tak pálí i přes bundu do zad. Cítím ten žár. Jeho hlava na mém rameni a slova těsně u ucha. Vydechnu a celým tělem mi projede studené mravenčení. Možná je to zimou, možná potřebuji přesně tohle gesto ihned po sexu, abych se uklidnil. Jakoby ze mne spadla všechna tíha, všechen stres, zapomínám na to, co se stane v příštích hodinách, dnech, měsících, let. Žiji právě pro tenhle okamžik, kdy jsem s ním. S jeho dechem ve vlasech a srdcem citelným mezi lopatkami. Jen doufám, že jsem po nás všechno rozetřel a ničeho si nevšiml.

Seděl bych tak věčně, nebýt té vlezlé zimy od země. Jen tenké kalhoty a nic víc, lehké triko. Nic z toho nezabrání tomu, aby se zima začala rozlézat po celém těle, nepříjemně a útočně, i když tisknu v náruči Daniela a snažím se vstřebat horkost jeho těla i přes jeho promočenou bundu.
„Pojď nahoru, hodíme věci do sušičky, nemůžeš takhle mokrý nikam jet."
Políbím ho do mokrých vlasů. „Nahoře mám dobrou snídani, uvaříme si kávu, a než to sníme, věci budeš mít suché."
Přetřu rukama obě jeho paže, jako bych chtěl vehnat do jeho těla ještě trochu tepla navíc.
Postavím se a vytáhnu ho na nohy.
„Víš, zdál se mi moc hezký sen," usměju se ještě, než ho popadnu za ruku a táhnu za sebou ke dveřím svého bytu.

„No, já se přišel rozloučit... Chtěl jsem vám za vše poděkovat, co jste pro mě udělal," melu mu do zad, když mě táhne do domu. „Vzal jsem si klíč pod květináčem a donesl vám nějaké pečivo.... trochu jsem promokl..."
Moje mokré stopy jsou stále viditelné na podlaze.
„Nemusíte se obtěžovat, nevadí mi mokré oblečení, usušil bych se doma... Nechtěl jsem vás vzbudit a vytrhnout vás ze ....snu?"

Vtáhnu Daniela do bytu, nehledíc na to, co říká. Natlačím ho do koupelny.
„Hoď to všechno do sušičky, já to potom zapnu."
Nechávám ho stát a sám si svleču kalhoty a triko, promočené od toho, jak jsem k sobě Daniela tiskl.
Hodím to do sušičky a obleču si župan.
„Hned ti něco donesu."
Otočím se a nakráčím do šatny. Vytáhnu tu nejvolnější mikinu, kterou najdu a nesu ji Danielovi.
„Půjdu uvařit tu kávu." podávám mu ji a snažím se moc si ho neprohlížet.

Klopím oči na zem, abych náhodou nezíral na místa, která by mě usvědčila z toho, že jsem byl součást jeho snu. Vrací se s nějakou mikinou, jsem úplně nahý a tisknu na sebe aspoň ručník, ať ho neuvádím do rozpaků. Nebo spíš já sebe. Je nádherný i v županu, ze kterého odhaluje při chůzi svá lýtka a několikrát i kousek stehna a to nemluvím o nekrytém véčku, které poskytuje výhled na jeho chloupky mezi prsy. Zachvěji se a přetahuji si mikinu přes hlavu.

Raději mizím do kuchyně uvařit to zatracené kafe. Stojím u kuchyňské linky a přemýšlím, co všechno bych mu chtěl říct. Co všechno mu můžu říct. Chci ho mít u sebe, ale nechci ho k sobě vázat. Povzdechnu si nad touhle situací, v tuto chvíli pro mne neřešitelnou.
Vezmu do ruky konvici s vřící vodou a zaleji kávu. Postavím oba hrnky na stůl a na talíř vysypu dobroty, co mi Daniel donesl.
„Už máš všechno sbaleno?" zeptám se ho, když vchází do kuchyně. „Odvezu tě, rád bych viděl, kde budeš bydlet."
Zasunu se až pod stůl, aby neviděl mé rozpoložení, které se znásobí, když ho vidím ve své mikině, která mu zakrývá tělo jen tak těsně pod zadek.

„Nechci vás obtěžovat," sednu si ke stolu a stáhnu si mikinu mezi nohy. „Už jste toho udělal pro mě tolik..." sevřu hrnek do dlaní a pozoruji jeho hladinu.
Miluji tě. Dám cokoliv za to, abych s tebou byl o minutu déle. Sedět s tebou v autě dvě hodiny.
A i kdybych jen mlčel, to, že jsi semnou, by mé srdce uvítalo. Pár pohledů na ruku, svírající volant nebo řadicí páku. To by mi stačilo. Nejspíš bych to nevydržel a donutil tě zastavit, vyžádal si aspoň jeden polibek a nechtěně sjel rukou po stehně, ujistit se, zda moje touha po tobě je stejná jako ta tvá po mně. Rozloučit se s tebou ne ve snu, ale s otevřenýma očima, při plném vědomí a pak ho s tebou na několik vteřin ztratit v záplavě orgasmu.
„Vezme mě chlápek, co mi poveze ještě pár věcí," řeknu místo toho.

Sedím, dívám se na Daniela a zapomínám dýchat.
Nemůžu ho pustit jen tak. Musím něco udělat.
Co je ten člověk vůbec zač? Neustále na něho myslím.
Co se stalo, že si mě k sobě uvázal tak pevným uzlem, že nejde rozmotat?
Čím mě tak učaroval?
Co udělal, že nejsem schopen bez něho být?
„Víš co?" podívám se na něj a odložím hrnek s kávou na stůl. „Chci dosnít svůj sen až do konce."
Vstanu a prudce odsunu stůl bokem. Přikročím k Danielovi a přitáhnu si ho do náruče.

„Se ti zdálo o mě?" vyhrknu úlekem, když mě k sobě přitáhne.
Nemusím použít ani ruce, můj parťák udělá bránící gesto místo nich, vztyčí se proti němu v tichém protestu.
Moje ruce mu sjedou pod lem županu a stahují ho z ramen, abych se mohl ústy zabořit do jeho vyzývavého porostu, kterým mě celou dobu dráždil. Sjíždím jeho hrudník netrpělivými a hladovými polibky, je mi jedno, jestli mě vzápětí od sebe odtrhne a vystrčí mě raději zpět na déšť. Rozvazuji mu pásek a přejedu mým penisem o odhalené břicho. Beru své polibky po kůži směrem dolů, ujistím se, že na jeho břiše stále ulpívá veškerá má dodávka uspokojení a pak dopadnu na kolena, hladícího ho po pevných hýždích a jazykem laskající jeho chloubu.

Rychlost, s jakou mě Daniel zbaví županu, poctí svými polibky mé tělo a pak končí v pokleku, aby svými ústy navštívil mou chloubu, mě překvapí, že nejsem ani schopen vyslovit slova protestu. Jen němě otvírám ústa a volné ruce zahrábnu do jeho vlasů, abych se přesvědčil, že je to opravdu on, že to není žádný sen.

„Budete mi, šéfe, hrozně chybět," vzdychnu, když jeho penis propustím z úst a promnu ho rukou. „Chybíte mi už teď....chci se s vámi rozloučit... s ním..." obkroužím jazykem jeho špičku penisu. " ...s vaší jizvou, touhle," kopíruji ji přes třísla, na břicho a znovu seberu jazykem trochu svého sperma. „...těmhle se už stýská," polaskám jeho bradavky, několikrát stisknu mezi zuby a zdrásním je jazykem a pak se postavím a zastavím se ústy před jeho obličejem. „Nemůžu si pomoct, miluji vás a chci ...chci tě."

„Taky tě chci," vzdychnu a jednou rukou si ho přidržím za zátylek. „Vždycky tě budu chtít."
Svá slova potvrdím hlubokým polibkem, aby si jeho ústa zapamatovala každý dotek mého jazyka.
Držím si ho pevně, aby nevyklouzl z mého objetí, a pozadu ho tlačím až do obývacího pokoje k sedačce, kde se zastaví u jejího okraje.
„Chci, abys na mě pořád myslel," vypustím z úst svá sobecká slova. Chytnu mikinu za okraj a přetáhnu mu ji přes hlavu.
„Chci, abys nezapomněl na tohle," stáhnu jedu jeho ruku dolů a přitlačím ji na své ztopoření.
„Chci, aby sis vždycky pamatoval tohle," políbím ho pod uchem na krk. Zajedu jednou rukou mezi jeho hýždě a mé prsty lehce vklouznou tam, kde je stále vlhko.

Myslím na tebe neustále. U snídaně, v práci, u oběda. Když jdu domů. Když se dívám do zrcadla na svůj odraz. Ve sprše. Když nemůžu kvůli všem těm myšlenkám pouze a jen na tebe, usnout.
Srdce mi překotně tluče, když mě připravuje o mikinu, která mi na pár minut poskytla úkryt.
Na tohle se nezapomíná. Ještě teď ho cítím uvnitř sebe. Je vždy tak pevný a najde to místo, které nutně potřebuji k totálnímu otupění. Miluji jeho chuť ve svých ústech. Každou vteřinu si jeho tvrdost připomínám, toužím se s ním mazlit mezi prsty, jazykem, uvnitř sebe.
Prohnu se proti němu, když mě líbe pod uchem a na krku. Své vzrušení ihned přesouvám do svého penisu, který sebou zacuká ve slastném opojení.
Pamatuji si to. Pořád dokola si to připomínám. Můj mozek mi neustále opakuje, že bez tebe a bez tvých zručných prstů nemám právo se sám vzrušit. Že bez tvých dotyků a pozorností mému tělu už to nebude nikdy ono.
Slastně najíždím na jeho prsty, které mě vzruší hned při prvním nájezdu, jsem tam podrážděný a nedokončený, jak jsem se nestačil ani pořádně rozpohybovat a on mě hned vyplnil svou sprškou spermatu a já se hned s ním udělal.

Vytáhnu z něj prsty a otočím ho zády k sobě. Donutím ho kleknout na sedačku a ruce mu opřu o polštáře. Jedním kolenem přikleknu mezi jeho nohy, otírám se svou erekcí o jeho napnutý zadeček.
„Jsem rád, že jsi mi přinesl snídani," šeptám mezi polibky, kterými kopíruji jeho páteř. Jednou rukou ho hladím po prsou, několikrát se otřu a podráždím jeho růžové hrbolky. Druhou ruku nechávám sklouznout přes bok k jeho penisu, kde se ho ujímám a v pravidelných tazích ho začnu projíždět po celé délce.
Je to pro mne tak vzrušivé, že se neubráním polohlasným vzdechům do jeho zad.
Tohle si i já hluboko vrývám do paměti. Tohle budou mé vzpomínky, kdy v tomhle bytě, v tomhle městě budu sám, bez něho.

„Pro vás cokoliv, šéfe," zašeptám a hryznu se do rtu, když se snažím hlasitými steny neprojevovat své vzrušení.
Mám hroznou chuť se proti němu prohnout, narazit si ho do sebe, ale takhle je touha po něm mnohem intenzivnější, chvěji se nejistotou, zda mě bude chtít, či mě odmítne. Zaryji nehty do sedačky, jak mě to čekání sžírá, jak mi hrudník už praská pod nadzvedajícími se žebry, netrpělivě, v očekávání. Mám svůj škemrající monolog připravený na rtech, ale neustále ho polykám a užívám si jeho pozornosti.

Ruku z jeho prsou přemístím na jeho záda. Přejedu s ní po páteři a zastavím se uprostřed, kde mírně přitlačím, abych donutil Daniela se víc prohnout. Nohu z kleku zvedám na sedačku a zašlápnu ji vedle Danielova kolena.
Ještě dvakrát protáhnu jeho penis ve své dlani a pak s rukou zastavím u jeho kořene, kde ho sevřu a tlakem na jeho podbřišek nadzvednu Danielovy boky výš.
Na pár vteřin ustanu ve všech pohybech. Zkouším si vrýt do paměti ten pohled, na tohle nádherné tělo. Každý kousek kůže, každou část jeho těla, které mě tak neskutečně přitahuje a vzrušuje. Zkouším si to zapamatovat i dotyky svých prstů, kdy přestanu tlačit na jeho páteř a pomalým pohybem sjíždím konečky prstů po jeho zádech až dolů, mezi hýždě. Obkroužím jeho vyzývavé a nedočkavé místo a pak už v setině vteřiny nasměruji svou erekci, abych jí dopřál ten úžasný pocit, který mi dává spojení s Danielem.

Nejspíš slyší, jak netrpělivě a rozechvěním celého mého těla cvakám zuby. Cítím jeho pohled, jak mě pozoruje, zatímco já se dívám na svoje v křeči sevřené prsty v potahu sedačky. Jsem rád za těch několik desítek minut, kdy jsem si ho mohl prohlížet já, uvolněného, užívající si svůj sen, vrýt si do paměti každý detail jeho perfektního těla. Prohýbám svou páteř přesně podle jeho pokynů prstu, kopírující tu ostrou linii kostí až dolů, kde je tvrdost vyměněna za měkkost, nedočkavou, vláčnou a já už déle nejsem schopen čekat, vycházím mu svým zadkem vstříc, pohlcuji jeho miláčka, o kterého se chce semnou na pár okamžiků podělit a dopřát mi vesmír na dosah.

Pomalu celou délkou najíždím, abych si užil, co největší hloubky Danielova nitra. Jeho penis svírám stále v ruce, bez dalších pohybů a druhou ruku přemisťuji zpět na jeho záda. Tak jak to dělává on mě, tak v tuto chvíli i já se zvyšujícím se tempem vytahuji drápy a kreslím rudé čáry na jeho kůži od krku až dolů ke kostrči. Se zalíbením se dívám na ty obrazce a doufám, že tam zůstanou dlouho, jako připomínka tohoto okamžiku.

Sakra, co to dělá? Jsem z toho úplně v rauši. Jeho nehty na mé kůži. Viditelné a bolestivé značky. Chci si tento okamžik, co nejdéle pamatovat. Jeho nadřazenost mi bude chybět. Chci, aby mě naposledy potrestal. Chci, aby mě připravil o vzduch. Lituji, že není chobotnice. Že nemá ještě jednu ruku, která by mi obtiskla prsty na krku.
Nejsem schopen vymyslet nic, čím bych se mohl vzepřít. Ale tohle... Tohle je perfektní. Nejsem schopen žádného protestu. Najíždím jen svou pánví proti němu, chybí mi jeho ruce na bocích, aby mi pomohl v intenzivnějších přírazech.

Povoluji stisk na jeho chloubě a párkrát ji protáhnu v dlani. Pouštím ji a beru jednu Danielovu ruku, abych ji nasměroval právě tam. Společně několikrát stiskneme jeho penis, naznačím mu tempo a pak ho pouštím, abych si ho mohl přichytit za boky a usměrnit tak své přírazy, které jsou již kratší a rychlejší. Přiblížím se k jeho zádům, a i když jsem si o něj chtěl opřít čelo, na kterém mi vystouplo několik kapek potu, nakonec neodolám a jazykem přejíždím po těch rudých čarách.

Svým jazykem mi připomíná, jak škrábance bolí.
Dobře, rozumím, už nikdy nebudu vytahovat drápy, chápu, že to bolí.
Pod štiplavými doteky na zádech, pod zdrcujícím tempem, které umí pouze on, se jen svíjím, rozháním dotěrný orgasmus sevřením penisu, přestanu hýbat pánví, ale je to jako bych mu řekl: Vem si mě, jsem jen tvůj.

Přestanu Daniela olizovat jako pes, protože už nestíhám zpracovávat všechno, co se na mně hrne. Jeho nehybnost mě přivádí k šílenství. Sevřu jeho boky, abych jeho přirážením proti sobě pomohl svému orgasmu se naplno projevit. Končím s pravidelnými nájezdy. Pohyby jsou již nekontrolovatelné a mé vzdechy hlasité.
Už to nedávám a přistihuji se, že začínám počítat vteřiny, jak dlouho zvládnu bez dechu prožívat tu euforii, kdy propouštím s posledními záškuby svou nadílku a věnuji ji Danielovi, jako dárek na rozloučenou.

Šéf mi vůbec nepomáhá. Donutí mě svými velkými dlaněmi udělat pár těch pohybů, jeho penis se otře znovu a znovu o místo, které znamená klíč pro otevření všech bran, které se tak pracně snažím bránit uzavřené. Jako Trojský kůň, nasazený uvnitř mě, propouštějící miliony skrytých bojovníků, roznáší své poselství v podobě neskutečné slasti. Jako bych je propouštěl všechny skrz svůj penis, prohnu se v krátkých záškubech, doprovázející je bojovým křikem, ať pošlapou vše kolem sebe svými podrážkami, zničí mu veškerou úrodu, ať žádný chemický přípravek na čištění čalounění není schopen odstranit ty skvrny, které mu tu hodlám na jeho sedačce zanechat.

Pouštím Daniela, natisknu se na jeho záda a rukama se opírám o polštáře sedačky. Vydýchávám tu šílenost, zapřený bradou o jeho rameno. Pod mým dechem se mu jemně načechrávají vlasy. Povoluji napětí v nohách a tlačím ho svým tělem dolů, do sedačky, až se svým břichem zaboří do polštářů a já můžu plně nalehnout na jeho záda, abych si ještě mohl užít dotyk jeho horké kůže na mé.
Zajíždím rukama pod jeho břicho. Jednou ho tisknu k sobě a druhou pohladím jeho cukající se chloubu a sbírám do dlaně zbytky sperma, které ho nestihly opustit a přilnout na potah sedačky pod námi.

Vydýchávám svůj orgasmus do polštářů. Zavřu oči a snažím se vybavit jeho tvář, jestli se usmívá, nebo se ještě křiví pod doznívajícím uvolnění. Je to zezadu vždy hodně intenzivní, mám rád jeho ruce na mých bocích, ale mám také rád jeho obličej. Rád se ho dotýkám, masírují jeho svalstvo na hrudníku. Je mi jedno, jak si mě naposledy vzal, hlavně že jsem mohl být s ním. Nikdy bych mu nevnucoval svou polohu. Užil jsem si pohledu na něj ráno. Ten výjev jsem si zafixoval hluboko do paměti a to mi stačí. Stisknu pod sebou polštáře a tiše oddychuji.

Ruku spod břicha vytáhnu. Táhnu Daniela s sebou na bok, až oba dolehneme a můžeme uvolnit své nohy, své napjaté svaly. Nechávám ho přetočit se na záda.
Dívám se do jeho očí, barvy tůňky v lese, kde se odráží zeleň z okolních stromů. Tak krásně zelené, čisté a upřímné.
Opřu se o loket a nahnu se nad něj. Přejedu prstem po jeho teplých, měkkých rtech, abych se ujistil, že mě chtějí. Že ho můžu políbit.
Když vydechne, navlhčím své rty a pak je přitisknu na ty jeho.

Hltám jeho pohled, jak si mě prohlíží. Nesnažím se před ním nic skrývat, vysílám k němu němá přiznání, co vše na něm miluji, dobíjím se letmými doteky na jeho kůži, na pažích, na bocích, na prsou. Nesmířím se jen s polibkem, Chci víc. Otisknu své zuby na jeho spodní ret, lákám jeho jazyk z úkrytu a nártem pravé nohy se mazlím s jeho lýtkem, postupuji výš, až se zarazím o jeho pevné hýždě, prohlubuji náš polibek přitlačením jeho boků ke mě.

Bude mi to chybět. Tohle všechno mi bude chybět. Občasné návštěvy jsou sice fajn, ale nenahradí to chybějící Danielovu přítomnost. Nechávám se lapit do jeho dotyků, do jeho polibku.
Hladím ho po bocích, po břiše, a když ucítím stisk zubů na svém rtu, vyjedu rukou výš. Znehybním pohyb jeho hlavy stiskem na krku, až cítím, jak se mu pod mou dlaní pohybuje ohryzek. Beru si co je mé. Co mé zůstane, ať už budeme od sebe jakkoli daleko.

Nechám se mučit jeho polibky. Jako by si na mě dělal nárok, jako bych byl nějaká věc, na kterou nemá nikdo jiný šanci se ani podívat. Pro mě znamená jeho gesto, abych si to zapamatoval, na dost dlouho, na celý můj čas strávený bez něj. Najednou mě pohltí strach a úzkost, jak to bez všeho „tohodle“ vydržím, jak o něm stále vůbec nic nevím a tak rád bych věděl.
„Měl bych už jít, měl jsem vyjíždět před půl hodinou,“ zašeptám.

„Mám tě odvézt?“ dávám mu dnes už podruhé stejnou otázku.
Trápit se loučením teď nebo za dvě tři hodiny? Jaký je v tom rozdíl?
„Je, veliký,“ odpovím v duchu sám sobě. „Jen si o dvě hodiny prodloužíš ten smutek, čekání na ten okamžik, kdy budeš muset říct na shledanou.“
Pustím jeho krk, ještě jednou ho políbím a pak vstanu.
„Odvezu tě aspoň domů, určitě tam na tebe už čekají.“
Bez dalších slov se odeberu do koupelny, abych vytáhl Danielovo prádlo ze sušičky.

„Jo, jasně, to bude fajn, to kafe už je stejně studený,“ kývnu hlavou a posadím se na gauč.
Stáhnu si mezi nohy polštář a počkám, až mi šéf donese oblečení. Ještě nikdy jsem nebyl tak rychle oblečený. Myslím, že jsem se hodně zlepšil. Kde jsou ty doby, kdy jsem se ani nemohl trefit do nohavice.

Předám Danielovi věci a raději jdu pryč. Nemůžu se dívat na jeho nádherné tělo bez postranních úmyslů, zvlášť když vím, že se dlouho neuvidíme. Nejde to.
Se svým momentálním rozpoložením se uklidím do šatny, abych to ukryl před Danielem. Stojím před skříní, dívám se nepřítomným pohledem na věci a absolutně v ten moment nevím, proč jsem do té šatny vlastně šel. Probere mě až šramot z obýváku, kde se oblíká Daniel do svých, ještě ne stoprocentně suchých věcí. Rychle na sebe hodím triko a rifle, nazuju tenisky a s úsměvem vyjdu ven.
„Tak jedeme?“ usměju se na Daniela.

Než se Richard obleče, dostanu se ke svému mobilu a projedu si zmeškané hovory. Všechno od Pedra Rodrigueze, který mě měl i s poslední várkou věcí hodit na univerzitu. Vytočím jeho číslo a po skoro minutovém vyzvánění mi to Pedro konečně zvedne.
„s**u na tebe, padre, čekal jsem na tom dešti přes hodinu. Mám už přes polovinu cesty za sebou a pro tebe se určitě vracet nebudu. Vyhodím ti ty krabice před brány tý školy a ty si s s tím dělej co chceš,“ vyvalí na mě, hned jak mi to zvedne.
„Ale já nemám auto, abych se dostal do Boise,“ zaskuhrám jak raněné zvíře. „Takhle jsme se nedohodli.“
„Jo, dohoda zněla, že v devět hodin vyjíždíme... A kolik je hodin?“
Telefon ztichne. Šéf zrovna vejde a usmívá se.
No super. Co mu jako teď mám říct?

„Tak jedeme?“ nastoupím a vyrážíme. Snažím se soustředit na cestu. Nedívat se po něm je těžké, ale nerad bych naši na dlouhou dobu společnou cestu skončil napasovaný třeba v náklaďáku. Zastavím před Danielovým domem. Nevím, co mám říct. Nevím, jestli mám vystoupit a rozloučit se s ním venku nebo tady v autě. Sedím, dívám se před sebe do prázdné ulice a mlčím.

„Ještě jednou děkuji,“ řeknu a nemám odvahu se na něj podívat. „Určitě vás budu informovat, jak mi půjde studium, a doufám, že vás a vaší firmu nezklamu.“
Otevřu dveře od auta a vystoupím do deště.
„Já nemám rád loučení, nevím, co bych měl ještě říct...sbohem,“ zabouchnu dveře a přeběhnu s bundou kryjící si vlasy ke vchodovým dveřím bytovky. Neotočím se. Nechci vidět jeho zkreslenou siluetu dešťovými kapkami sedící za volantem. Sotva se ocitnu na chodbě, opřu se o zeď a rychle dýchám. Zatraceně, sakra. Tuhle část jsem přežil, ještě mi zbývá sehnat rychle auto, aby mi nestačili rozkrást věci.

Sedím a nevím jak zpracovat Danielův odchod. Tak rychlé rozloučení jsem nečekal, ale na druhou stranu to vyřešil za mě. Žádné dlouhé loučení, žádné trapné ticho, kdy by ani jeden z nás nevěděl, co říct a kdo první řekne nashledanou. Nastartuji auto, otáčím se a pomalu odjíždím prázdnou ulicí pryč od Daniela.
Prázdnou ulicí?
Dupnu na brzdu. Vždyť Daniel říkal, že ho tu má čekat auto. Vystoupím a rozhlížím se kolem. Žádný náklaďák tu nevidím. Co to na mě Daniel zase hraje?
Otočím se k jeho vchodu, otevřu dveře a jdu si dovnitř pro vysvětlení.

Snažím se dovolat Peteru Smithovi. Zapomněl jsem, že jel dnes s holkami stanovat někam k jezeru. Projíždím seznam kontaktů jeden po druhém. Třeba bych mohl poprosit paní Thomsovou, jestli by mi nepůjčila auto. Někdy bych jí ho vrátil. To je ale blbej nápad. Nebo by mě mohl hodit úlisný Will. Nechávám vyzvánět jeho číslo a přecházím nervózně po chodbě.

„Proč nezavoláš mě?“ vyjedu na Daniela, když ho chvilku pozoruji, jak přechází po chodbě a projíždí telefonní seznam. „Kde máš odvoz?“

„Šéfe, co tu děláte?“ vyhrknu a zaklapnu telefon. „Nechci vás už otravovat. Ten bastard Pedro nepočkal....až se mi dva...“ polknu. „Rozloučíme,“ sklopím hlavu. „Nevzal byste mě do Boise?“

Co mu na to mám říct? Že bych mu nejradši jednu vrazil za to, že nic neřekl? Nebo že budu nakonec rád za každou další minutu strávenou s ním?
„V kolik hodin odjel? Možná ho ještě zastihneme někde po cestě,“ víc nečekám a jdu do auta.
Počkám, až Daniel nastoupí, než si vůbec stihne zapnout pás, jsem už pěkný kus od jeho baráku.

Zase jsem ho musel zatáhnout do svého problému. Zase mě z něj tahá. Zase jsem se ukázal jako úplně neschopný idiot, který si nedokáže sám zavázat tkaničky, aniž by při tom několikrát nespadl na hubu. Sleduji ubíhající krajinu. Tohle jsem nechtěl. Rozloučil jsem se s ním nádherným sexem a chtěl jsem si ten zážitek uchovat na několik dnů, či měsíců. Pochybuji, že za mnou bude chtít jezdit přes celé Idaho. Nejspíš jednou, dvakrát, a pak se naše touha bude pomalu rozplývat, až nakonec zmizí a my najednou zjistíme, že si nemáme co říct.
„Nebudete mít problémy v práci? Přece jen jste to vy, kdo rozdává úkoly na každý den,“ přeruším ticho. Tíživý pocit pokaždé, když jsem vešel do jeho kanceláře. Nesnesitelná touha ubíjející mě pokaždé, když jsem ho viděl procházet kolem mých dveří po chodbě, mířící do garáží si zakouřit. To mi bude chybět. Ta možnost, že se spolu někde potkáme a že naše těla splynou.

Snažím se sledovat provoz. Přesto, i když mlčíme, mi v hlavě běží spousta myšlenek, které nejsem schopen teď zpracovat, a dělají mi v hlavě pěkný bordel. Plynový pedál mám až skoro na podlaze, jako bych se snažil ten náklaďák nebo dodávku, nebo v čem vlastně má Daniel věci dohnat a překopnout ho jen do druhého auta za jízdy. Jedeme beze slova už pěkný kus cesty a já pořád jen mlčím, i když bych mu chtěl toho spoustu ještě říct.

„Hele, tam je Pedrova dodávka,“ mávnu rukou před sebe. „Vy jste ho opravdu dohnal a zachránil mi věci.“
Zvedám telefon, kdy mě Pedro nechá pěkně vypěnit, než to zvedne. Řeknu mu, ať zastaví u krajnice, že jsem hned za ním, a že si přestoupím. Obě auta vyhodí blinkry a zastavují na kraji vozovky.
„Budu vašim dlužníkem, šéfe,“ nahnu se mu do auta, než zavřu dveře. „Snad budete mít někdy možnost si to vybrat. Ještě jednou díky,“ zabouchnu dveře a rozeběhnu se k dodávce.

Nestihl jsem říct ani miluji tě. Že mi bude moc chybět. Stejně nevím, jestli bych toho byl schopen.
Sedím v nastartovaném autě a jen se dívám, jak mi mizí.
„Miluji tě, Danieli. Budeš mi chybět,“ vyšlu ta slova do prázdného auta.
Zazvoní mi telefon.
„V kolik hodin přijdete, pane Kinney?“
„Nevím.“
„Přijdete dnes vůbec?“
„Nevím!“ odpovím paní Thomsové příkře, protože na tyhle otázky teď nemám vůbec náladu.
„Daniel už odjel?“
Mlčím.
„Rozumím. Přesunu vám naplánované schůzky na jiný termín.“
„Děkuji,“ hlesnu a vypnu telefon.
Ještě jednou se podívám směrem, kde Daniel odjel. Jeho auto už dávno zmizelo a mě jen zůstala vzpomínka na dnešní ráno.
Ten sen si budu pamatovat hodně dlouho.

Nasednu vedle Pedra a vůbec ho nevnímám, co mi říká. Dívám se do zpětného zrcátka, jak tam stále u krajnice stojí šéfovo auto, se zapnutými výstražnými blinkry.
Utekl jsem. Tak jako vždycky. Neschopen postavit se vlastnímu strachu, přiznání, že k němu něco cítím. A přitom jsem mu to řekl tolikrát. Proč ne teď? Protože by to bolelo? Copak nejsem schopen vydržet trochu bolesti?
Vytáhnu mobil a chvíli ho držím v ruce, než moje prsty naťukají krátkou smsku.
„Miluji vás. Byl bych rád opět ve vašem snu. Brzy.“